Každý z nás může být pekařem aneb konec drahému kupovanému pečivu!
Tuto recenzi začnu takříkajíc „od Adama“, přesněji řečeno vzpomínkou na svou základní vojenskou službu, jejíž polovinu jsem prožil na poddůstojnické škole v jihočeských Libějovicích. Je to už několik desetiletí, ale dodnes si pamatuji, že jednou týdně jsme mívali ke snídaní rohlíky. Proč ale tuto banální informaci zmiňuji? Z jednoho prostého důvodu – byly tak strašně dobré, voňavé a hlavně křupavoučké, až měl člověk dojem, že je před chvílí vytáhli z pece. Chutnali nejen mně, ale celé „péešce“ do té míry, že jsme se dokonce jednou odvážili požádat velitele, zda bychom je mohli mívat častěji. Bohužel se začal ohánět jakýmisi předpisy, které striktně určují, kolik bílého pečiva můžeme sníst, takže z toho nebylo nic.
Když dnes žvýkám gumové rohlíky z Tesca, Billy či Alberta (všude je mají naprosto stejně nejedlé), občas si říkám, jak je to možné – žili snad v době hluboké totality lepší pekaři? Abych však těm dnešním nekřivdil, tak jedna světlá „porevoluční“ výjimka přece jen existovala – v brněnské čtvrti Královo pole kdosi provozoval pekárnu s názvem Tobi. „S rohlíkem od firmy Tobi, zapomeneš, co tě zlobí!“ – tohle měli napsané na vývěsním štítě a zákazníci se tam jen hrnuli. Pekárnu ale po nějakém čase zavřeli, asi ji zlikvidovala neviditelná ruka trhu... Takže pro pečivo se chodí do supermarketů, kde ovšem jeho cena stoupla natolik (přičemž kvalita se už léta nijak nelepší, spíš naopak), že stále více lidí přemýšlí o nějaké vhodné alternativě.
Když jsme si se ženou před časem koupili domácí pekárnu a začali péct chléb, nebylo to zpočátku nijak jednoduché. Nějakou dobu totiž trvá, než nezkušený pekařský učedník přijde na tajemství optimálního poměru jednotlivých ingrediencí a upeče si bochník chleba, který je daleko chutnější (a také mnohem déle vydrží čerstvý) než ten kupovaný. Bohužel – na počátku našeho „podnikání“ jsme ještě neznali jméno Iva Trhoňová...
Celá recenze zde:
Žádné komentáře:
Okomentovat