Všechny dosavadní knihy tohoto autora byly skvělé – a Fyzika budoucnosti v tomto trendu pokračuje!
Paralelní světy, Hyperprostor, Dále než Einstein, Einsteinův vesmír, Fyzika nemožného – těmito knihami se Michio Kaku proslavil po celém světě (a to včetně České republiky, za což patří velký dík nakladatelství Dokořán). Nyní na pulty našich knihkupectví přichází jeho další publikace, o níž si troufám tvrdit, že si ji obdivovatelé tohoto fenomenálního autora určitě nenechají ujít. Na rozdíl od výše zmíněných titulů, pohybujících se především v rovině hypotéz a teorií, se totiž Michio Kaku vydává zkoumat praktické využití nejnovějších vědeckých objevů. Název knihy (Fyzika budoucnosti) mi připadá poněkud neurčitý, podtitul (Jak bude věda do roku 2100 utvářet lidský osud a náš každodenní život) to však „napravuje“ a čtenáři je tak okamžitě jasné, o co na jejích stránkách půjde.
Nevím, jestli se to skutečně stalo, nebo jde o svérázný žert, ale v USA prý svého času šéf patentového úřadu zamýšlel „zavřít krám“ – měl za to, že všechno, co bylo možné vynalézt, už vynalezeno je... V knize Fyzika budoucnosti se řeší přesně opačný problém, totiž hledání odpovědi na otázku, zda vývoj stále nových a pokročilejších technologií nepůjde takříkajíc donekonečna. Je sympatické, že autor se v této souvislosti nepřenáší do nějaké „abnormálně“ vzdálené budoucnosti, ale své předpovědi omezuje časovým horizontem, jímž je rok 2100. I tak máme často dojem, že čteme hodně „divokou“ sci-fi literaturu!
Kniha je rozdělena do devíti kapitol, z nich každá by si zasluhovala samostatnou recenzi – tak jsou doslova „napěchovány“ kvanty informací. Zmíním se tedy krátce alespoň o tom, co mne zaujalo nejvíc. V kapitole s názvem Nanotechnologie: Vše z ničeho? se Michio Kaku mimo jiné věnuje problematice dnešních počítačů, vyráběných na křemíkové bázi. Odvolává se přitom na tzv. Moorův zákon, podle nějž se v tomto směru dříve či později narazí na limity miniaturizace. Pokud totiž tento proces dospěje až na atomární úroveň, ocitneme se v oblasti kvantové fyziky s jejím principem neurčitosti. V praxi by to znamenalo konec dalšího vývoje počítačového hardwaru, protože bychom nevěděli, kde se v určitém okamžiku nachází ta která částice. Křemík tedy bude muset být nahrazen něčím jiným – ale čím? Je to velmi zapeklitá situace, některé možné cesty se však začínají rýsovat – tvrdí to alespoň výzkumní pracovníci firmy Intel...
Je jasné, že v knize nemohla chybět kapitola, zabývající se tzv. umělou inteligencí a vším, co je s ní spojeno, v první řadě plánem na zkonstruování robotů, kteří by byly „jako lidé“, tedy včetně duševního života! Zde si však autor dle mého názoru poněkud protiřečí. Uvědomuje si sice, že darwinovsko-evoluční teorie žalostně selhává při pokusu vysvětlit, jak může prostřednictvím hmotných interakcí v mozku vzniknout myšlení a cituje dokonce Gottfrieda Leibnize: „Kdybyste mohli nafouknout mozek do velikosti mlýna a procházet se uvnitř, žádné vědomí byste nenašli.“ Logické konsekvence (existence Boha, kreacionismus, duše jako nehmotná entita) však z toho nevyvozuje...
Budoucnost bohatství: Vítězové a poražení. Takto se jmenuje sedmá kapitola, v níž je diskutováno téma dramatických sociálně-politických dopadů, které sebou mohou přinést nové vynálezy. A nejde jen o to, že např. v důsledku robotizace spousta lidí přijde o práci. S největší pravděpodobností se totiž neocitnou „na dlažbě“, vždyť již dnes se uvažuje o tzv. základním nepodmíněném příjmu. To však může vést k etablování nové společenské třídy „lenochů a povalečů“, jejichž život se omezí toliko na uspokojování animálních pudů a u nichž budou absentovat elementární morální standardy. Nedočkáme se tak místo vysněného ráje na zemi éry permanentních krvavých revolucí?
Michio Kaku je vědec-spisovatel, dokonale ovládající umění komunikace s laickou veřejností. To, co je