Ať jste zdraví či nemocní, přečtěte si to...
Člověku, který se přes všudypřítomnou konzumní masáž, vtíravou reklamu na všemožné „nepostradatelné“ produkty a tlak na spotřebitelskou konformitu neodnaučil samostatně myslet, musí dnešní doba připadat jako éra z řetězu utrženého materialismu. Lidé jako by nežili vlastní životy a ve veškerém svém jednání se řídili sice nepsanými, přesto však nemilosrdně vládnoucími zákony typu „Nevaž se, odvaž se“! Jedním z logických následků tohoto honu za „zajištěnou existencí“ či „životním standardem“ je permanentní stres, který je lékařskými odborníky považován za nejčastější příčinu většiny psychických poruch.
Autorka knihy Mám to o sobě říct? ve svých 21 letech onemocněla tzv. bipolární poruchou, pro niž je charakteristické náhlé střídání euforických a depresívních stavů. Jako každý v podobné situaci byla i Anita Huber touto nečekanou diagnózou zaskočena a do budoucna hleděla s velikými obavami. Měla pro ně řadu důvodů, neboť i v jejím rodném Holandsku je bohužel zvykem dívat se na takto postižené lidi skrz prsty.
Dá se říct, že většina z nás je víceméně připravena na to, že občas proděláme nějakou „normální“ nemoc (chřipku, angínu, zápal plic), utrpíme „obvyklé“ zranění (zlomená ruka, vyhřezlá plotýnka), popř. musíme jít na „běžnou“ operaci (žlučník, kyčelní kloub). Na to, že by mohla onemocnět duše, však myslí málokdo. Přitom právě psychické poruchy jsou dnes na vzestupu a prognóza na příští léta je víc než neradostná – jejich nárůst především v tzv. vyspělých zemích bude pokračovat.
Anita Huber se ve své knize (jak už ostatně vyplývá z jejího názvu) primárně zamýšlí nad tím, jestli má člověk s duševní nemocí tuto skutečnost před ostatními tajit, či zda (a případně jak) o ní mluvit a z vlastní zkušenosti uvádí mnohá pro i proti. Názor, podle kterého se není za co stydět, ovšem evidentně převažuje. Je samozřejmě nerozumné každému na potkání vyprávět o svých traumatech či hospitalizacích, ovšem žít s neustálou obavou, že se „to“ jednou „provalí“, je zase druhý extrém. Autorka popisuje některé takříkajíc modelové situace (např. pracovní pohovory) a standardní reakce, s nimiž se během let setkávala u lidí, kterým „to o sobě řekla“. Přes mnohé nezdary zůstala životní optimistkou a čtenáře nabádá opustit ulitu strachu a ostychu a (jakkoli to může znít jako fráze) myslet pozitivně. Mimo jiné proto, že odvaha k otevřenému „přiznání“ je jediný způsob, jak už jednou konečně vyjít ze začarovaného kruhu předsudků, pověr a mýtů, jež okolo této problematiky panují. Cejch „blázna“ má totiž kromě společenské degradace ještě i ten tragický důsledek, že takto stigmatizovaný jedinec může nakonec ztratit motivaci bojovat se svým handicapem a sám sebe utvrdit v přesvědčení o vlastní méněcennosti...
Celá recenze zde:
Žádné komentáře:
Okomentovat