„Dějiny duše“ geniálního básníka a myslitele jsou jedinečnou četbou!
Paul Valéry se narodil v roce, kdy Arthur Rimbaud napsal své nejúžasnější básně, resp. krátce předtím, než „božský rošťák“ zanechal nadobro poezie a až do smrti se díval na literaturu jako na nepotřebný brak bez jakékoli hodnoty či užitku pro lidský život. Je zajímavé, že podobnou zkušenost udělal i Valéry, který se ve svých jednadvaceti letech (tedy opět zhruba v „Rimbaudově“ věku) po nadějných básnických začátcích náhle odmlčel, aby se k poezii po dlouhých dvou desetiletích znovu vrátil. Jakkoli tedy v tomto nenásledoval osud největšího z „prokletých“ básníků, domnívám se – i když indicií pro to je pramálo –, že měl k Rimbaudovi velmi blízko, resp. že oběma šlo o totéž, byť v prostředcích, které k tomu užívali, se diametrálně lišili. Zatímco Rimbaud se pokoušel dospět k hraničním limitům jazyka pomocí „rozrušení všech smyslů“, u Valéryho se tak dělo intelektuálním úsilím, přesněji řečeno „testováním“ fundamentálních principů myšlení a jejich následného přetvoření do jazyka poezie.
Jestliže bylo zmíněno dlouhé období jeho literární nečinnosti, pak je třeba celou věc uvést na pravou míru a říct, že Paul Valéry rozhodně umělecky „nezahálel“, ba právě naopak. V této době totiž začal psát své proslulé Sešity, které se nyní díky skvělému vydavatelskému počinu nakladatelství Academia dostávají k českému čtenáři a dávají mu tak jedinečnou možnost nahlédnout do vnitřního světa jednoho z nejoriginálnějších básníků a myslitelů 20. století. Jde samozřejmě „pouze“ o výběr z Valéryho záznamů, čemuž ani nemůže být vzhledem k více než 25 000 sešitových stránek jinak. I tak jde však o publikaci víc než reprezentativní a sedm set stran textu bohatě dostačuje k tomu, abychom si udělali přesný a jasný obrázek o duchovním světě této výjimečné osobnosti.
Sešity mají po formální stránce formu deníkových záznamů, v nichž Valéry ve stavu jakéhosi intelektuálního „vytržení“ zkoumá své duševní pochody za účelem pochopení jejich „mechanismů“, vzájemných interakcí i reakcí na vnější podněty. Jde tedy vlastně o jakési „deníky ducha“, o popis procesu sebeuvědomování a následných zpětných reflexí, jež z něho rezultují. Při tomto pozorování vlastní mysli dospívá Valéry často až k jejím metafyzickým hranicím, takže lze konstatovat, že autor Sešitů před námi vystupuje nejen jako jemný a hluboký psycholog, ale i filosof par excellence.
Čtenář, který Paula Valéryho posuzuje v prvé řadě optikou poezie, má díky Sešitům jedinečnou možnost takřka krok za krokem sledovat, z jakého myšlenkového podhoubí později vznikaly ony úchvatné básně jako Had, Hřbitov u moře či Jitřenka. Mimo jiné se ukazuje, že (alespoň tedy dle mého názoru) obecně zastávaný názor o rozhodujícím vlivu, který měl na Valéryho básnický vývoj Stephan Mallarmé, je dosti vzdálen skutečnosti. Zatímco Mallarmé byl „klasickým“ symbolistou, u Valéryho je jasně patrný záměrný posun od formální dokonalosti básně k jejímu ukotvení v ontologické struktuře jsoucna, čímž dochází k rozhodujícímu metafyzickému přesahu poezie, která je u něj vnímána jako (abych si posloužil parafrází scholastických myslitelů) „rodná sestra“ filosofie.
I když se ve výsledcích Valéryho sebezpytovacího zkoumání zajisté nemohou neodrážet především specifika jeho vlastní osoby a osobnosti, mnohé jeho poznatky mají univerzální, tak říkajíc všelidskou platnost. Francouzský básník na stránkách svých Sešitů sonduje hlubiny Kantovy „říše čistého rozumu“ a tato „herkulovská práce sebepoznání“, jak ji charakterizoval královecký filosof, u něj přinesla podivuhodné plody v podobě poodhalení nejedné do té doby neznámé záhady lidské mysli. Je to při vší své obtížnosti skvostné a podivuhodné čtení a věřím, že čeští čtenáři kolem něj neprojdou bez povšimnutí.
Jestliže bylo zmíněno dlouhé období jeho literární nečinnosti, pak je třeba celou věc uvést na pravou míru a říct, že Paul Valéry rozhodně umělecky „nezahálel“, ba právě naopak. V této době totiž začal psát své proslulé Sešity, které se nyní díky skvělému vydavatelskému počinu nakladatelství Academia dostávají k českému čtenáři a dávají mu tak jedinečnou možnost nahlédnout do vnitřního světa jednoho z nejoriginálnějších básníků a myslitelů 20. století. Jde samozřejmě „pouze“ o výběr z Valéryho záznamů, čemuž ani nemůže být vzhledem k více než 25 000 sešitových stránek jinak. I tak jde však o publikaci víc než reprezentativní a sedm set stran textu bohatě dostačuje k tomu, abychom si udělali přesný a jasný obrázek o duchovním světě této výjimečné osobnosti.
Sešity mají po formální stránce formu deníkových záznamů, v nichž Valéry ve stavu jakéhosi intelektuálního „vytržení“ zkoumá své duševní pochody za účelem pochopení jejich „mechanismů“, vzájemných interakcí i reakcí na vnější podněty. Jde tedy vlastně o jakési „deníky ducha“, o popis procesu sebeuvědomování a následných zpětných reflexí, jež z něho rezultují. Při tomto pozorování vlastní mysli dospívá Valéry často až k jejím metafyzickým hranicím, takže lze konstatovat, že autor Sešitů před námi vystupuje nejen jako jemný a hluboký psycholog, ale i filosof par excellence.
Čtenář, který Paula Valéryho posuzuje v prvé řadě optikou poezie, má díky Sešitům jedinečnou možnost takřka krok za krokem sledovat, z jakého myšlenkového podhoubí později vznikaly ony úchvatné básně jako Had, Hřbitov u moře či Jitřenka. Mimo jiné se ukazuje, že (alespoň tedy dle mého názoru) obecně zastávaný názor o rozhodujícím vlivu, který měl na Valéryho básnický vývoj Stephan Mallarmé, je dosti vzdálen skutečnosti. Zatímco Mallarmé byl „klasickým“ symbolistou, u Valéryho je jasně patrný záměrný posun od formální dokonalosti básně k jejímu ukotvení v ontologické struktuře jsoucna, čímž dochází k rozhodujícímu metafyzickému přesahu poezie, která je u něj vnímána jako (abych si posloužil parafrází scholastických myslitelů) „rodná sestra“ filosofie.
I když se ve výsledcích Valéryho sebezpytovacího zkoumání zajisté nemohou neodrážet především specifika jeho vlastní osoby a osobnosti, mnohé jeho poznatky mají univerzální, tak říkajíc všelidskou platnost. Francouzský básník na stránkách svých Sešitů sonduje hlubiny Kantovy „říše čistého rozumu“ a tato „herkulovská práce sebepoznání“, jak ji charakterizoval královecký filosof, u něj přinesla podivuhodné plody v podobě poodhalení nejedné do té doby neznámé záhady lidské mysli. Je to při vší své obtížnosti skvostné a podivuhodné čtení a věřím, že čeští čtenáři kolem něj neprojdou bez povšimnutí.
Žádné komentáře:
Okomentovat