Nádherná kniha o kráse češtiny – klasické dílo Pavla Eisnera je i po téměř 80 letech navýsost moderní, čtivé a poučné!
Začnu tuto recenzi poněkud zeširoka (a budu v ní tak i pokračovat), což však (jak doufám) nebude na škodu. Kniha Chrám i tvrz si totiž dle mého názoru zaslouží, aby se o ní pohovořilo obšírněji, než jak tomu obvykle bývá...
Bydlím na vesnici a za domem mám velkou stodolu. Když jsem v ní nedávno prováděl generální úklid, objevil jsem v jednom koutě asi půldruhého metru dlouhý provaz, spletený ze stébel slámy. Vzal jsem jej do ruky, prohlédl si ho a vzápětí mi došlo, že je to přece povříslo! To slovo mne okamžitě přeneslo do jednoho dne v dávných časech dětství...
... Je horké letní odpoledne a na našem poli je celá rodina v pilné práci. Muži kosí obilí, ženy je vážou do snopů asi půldruhého metru dlouhými provazy, upletenými ze slámy –jeden takový jsem právě našel ve stodole. I my děti podle svých sil pomáháme, např tak, že ta „vobřísla“ (jak jim nespisovně říkáme) klademe v určité vzdálenosti na zem (tedy na strniště) a natahujeme je, aby se nekroutila a pokosené obilí, které se na ně položí, mohlo být dobře svázáno. Snopy se staví do mandelů, poté naloží na žebřiňák a odvezou k mlátičce. V celé vesnici byla jen jedna a tenkrát se jednalo o úžasný vynález. Jistě, člověk se u ní také nadřel, ale oproti mlácení obilí cepy to byl velký pokrok...
Proč však tu dávnou vzpomínku, vyvolanou nálezem onoho slaměného provazu, tady zmiňuji? Důvod je prostý. Pavel Eisner ve své knize pojednává o naší mateřštině a z logiky věci tedy i o jednotlivých slovech. A mimo jiné potvrzuje a rozvíjí názor, podle nějž myslíme slovy a lze tudíž předpokládat, že slovní zásoba (její bohatství či naopak chudoba) má přímou souvislost s inteligencí.
Je zřejmé, že některá slova jaksi přirozeně odumírají spolu s věcmi a činnostmi, jež označovala. Je možné, že do této kategorie již patří i povříslo, které by se dalo použít do hry, jakou občas slýchám na jedné rozhlasové stanici: Co myslíte, že je povříslo? Za a) staročeské jídlo, za b) hadrová loutka vodníka, za c) slaměný provaz. Já tedy správnou odpověď znám, ale pochopil bych, kdyby to někdo nevěděl. Co však některá další slova v mé vzpomínce (snop, cep, mandel)? Mají již i ta být zapomenuta? Jsem přesvědčen, že nikoli, zároveň však tuším, že pro mnoho především mladých lidí jsou toliko prázdnými, bezobsažnými zvuky. Kdo, nebo co je tomu na vině? Jsou to moderní technologické vynálezy, resp. rodiče, kteří je svým dětem kupují. Smutně proslulý slogan („Chceš mít hloupé dítě? Kup mu chytrý telefon!“) je bohužel pravdivý. Život ve virtuální realitě vede k dramatickému ochuzení slovní zásoby a tudíž (neváhám to říct) k hloupnutí dnešní mladé generace! Pavel Eisner se toho naštěstí nedožil...
Kniha Chrám i tvrz se svými téměř osmi sty stranami je obrovským literárním monumentem, navíc doslova „napěchovaným“ tak velkým množstvím informací, že o každém jejím oddílu (ba i jednotlivé kapitole) by se dala napsat samostatná recenze. A tak (jak už bylo řečeno v úvodu) namísto „klasické“ recenze se chci zaměřit spíše na zaznamenání dojmů, myšlenek a asociací, které ve mně četba vyvolávala. Domnívám se, že i tímto „nepřímým“ způsobem povím o Eisnerově knize vše podstatné.
Je třeba především zdůraznit, že kniha je úžasná jako celek, kdybych měl ale přece jen říct, co mě v ní zaujalo nejvíce, tak to byl oddíl s názvem Poesie a jazyk. Třebaže to autor výslovně neříká, je evidentní, že plně stojí za známým lingvistickým axiomem, podle nějž je poezie duší jazyka. V básnících (je ovšem třeba zdůraznit, že pouze v těch, kteří si tento titul skutečně zaslouží) vidí (posloužím si tu Mallarméem) „syny azuru“, kteří dokáží slovy proniknout do sfér, obyčejným smrtelníkům nedostupným, kde jsou ke spatření záblesky metafyzické, vpravdě transcendentní nadreality. Tady se poezie úzce stýká s vážnou hudbou (podle Beethovena je hudba „zjevením krásy“ a pro poezii to určitě platí též). Pavel Eisner mimo jiné řeší i zajímavou otázku, zda má být básníkům dovoleno vymýšlet nová slova. Toto právo jim neupírá, musí jít ovšem vždy o slovo, které vzniklo jaksi mimoděk, jako intuitivní objev v určité konkrétní chvíli, tedy nikoli jako něco plánovaného, předem chtěného a tudíž „vyspekulovaného“. A uvádí řadu jak pozitivních, tak i negativních příkladů.
Co se týká básnických překladů, potvrzuje mi Pavel Eisner to, co jsem věděl, resp. vysvětluje, co jsem chápal dosud ne zcela jasně. Vždycky jsem např. tak nějak podvědomě tušil, že překládat poezii je v naprosté většině případů záležitost předem odsouzená k nezdaru, neboť jednotlivé jazyky mají své zvláštnosti, kterých nejvíce využívají právě básníci. Vezměme si třeba Rilkovu báseň Der Panther. Závěrečný verš, který je jejím úchvatným vyvrcholením, zní:
und hört im Herzen auf zu sein.
Sloveso přestat (aufhören) má v němčině odlučitelnou předponu, což zde Rilke bravurně využil, stejně tak jako tzv. závislý infinitiv (zu sein). Přeložit tento verš do češtiny není možné, resp. může se tak stát toliko jeho zmrzačením. Platí to pochopitelně i naopak – cizí překlady českých básní z nich takříkajíc stírají původní pel.
Pavel Eisner v této souvislosti (samozřejmě s jistou dávkou obezřetnosti) dokonce přichází s teorií, že díky své slovní bohatosti, jemným výrazovým nuancím a košatosti je čeština ideálním jazykem pro poezii! Zde bych si dovolil (jak se říká) přihrát svou polívčičku a uvést následující:
Zajímám se o haiku, což je původem japonská poetická forma, která se postupem doby stala mimořádně populární po celém světě. Jedná se o krátkou báseň o 17 slabikách, seřazených do tří veršů v poměru 5–7–5 (což ovšem nemusí být striktně dodržováno). Haiku má za cíl zachytit prchavou krásu přítomného okamžiku, který by jinak navždy zmizel ve víru času, popř. být jakousi hádankou, čekající na rozluštění, mající u čtenáře vyvolat překvapující literárně-estetický zážitek. I u nás se haiku těší stále větší oblibě, což má příčinu mimo jiné i v tom, že čeština je pro tento minimalistický druh poezie výborně „uzpůsobena“. Pokusím se to demonstrovat na jednom příkladu:
Konec pouti –
labutě odtáhli
do sousední vsi
Na první pohled se zdá, že tu máme co do činění s hrubou pravopisnou chybou. Labutě jsou přece rodu ženského a např. ve větě „Labutě odtáhly na jiný rybník“ je tudíž v přísudku tvrdé -y. Všimněme si však celkového kontextu – úvodní verš naznačuje, že tu nepůjde o živé ptáky, nýbrž houpačky ve tvaru labutí. I tady by ovšem ve větě „Labutě se polámaly“ bylo tvrdé -y. Pokud má být tedy verš „labutě odtáhli“ gramaticky správně, pak musíme přemýšlet, díky jakému „fíglu“ je to možné. Přijdeme na to, že jediným řešením této jazykové záhady je předpokládat, že labutě byly něčím či někým odtaženy. Traktory nebo nákladní vozy to být nemohou, neboť i tady je nutné tvrdé -y. Z toho logicky vyplývá, že labutě odtáhli nějací lidé, patrně jejich majitelé (v jedné vesnici pouť skončila, ve druhé se bude konat). Učinili tak samozřejmě pomocí nákladních aut, traktorů či jiné přepravní techniky, což však již nemá žádný vliv na správnost onoho měkkého -i ve slově odtáhli.
To, co jsem právě „polopaticky“ vysvětloval, bystrý čtenář pochopí během okamžiku. Dodám jen tolik, že toto konkrétní haiku vzniklo díky tzv. nevyjádřenému podmětu a existenci měkkého a tvrdého -i, -y.
Následující haikuhádanku si, vážený čtenáři, zkus vyřešit sám. Určitě to hravě zvládneš a zároveň poznáš, jaká jazyková jemnost byla využita tentokrát...
Výpověď z bytu
– můj pes pokousal
kočku domácí
O knize Chrám i tvrz, o svých dojmech z ní, bych mohl vyprávět ještě dlouho. Budu však již stručný. Poprvé vyšla v roce 1946, ovšem těch téměř 80 let bych jí nikdy nehádal. Na svůj věk je totiž neobvykle moderní, čtivá, poučná a dokonce vtipná (zaručuji vám, že se u ní skvěle pobavíte). O právě řečeném svědčí ostatně i to, že byla v průběhu let znovu a znovu vydávána, naposledy tedy nyní nakladatelstvím XYZ v krásném, téměř bibliofilním provedení.
Určitě si ji pořiďte! Co se týká mne, postavil jsem si ji ve své domácí knihovně na čestné místo a budu se k ní často vracet. Krásou své mateřštiny totiž nepřestanu být fascinován nikdy...
