PAVEL JURÁČEK: DENÍK III

„Že Juráček nic neřekl, to na věci nic nemění. Dobře víme, že on provokuje, i když mlčí.“

Uvedený citát asi nejvýstižněji vyjadřuje to, jak Pavel Juráček působil na své okolí. Lidé kolem něj (spolužáci, spolupracovníci, učitelé) si uvědomovali, že ten zasmušilý a stále nad něčím přemýšlející mladík je převyšuje nejen inteligenčně, ale i takříkajíc „světonázorově“ – že jim (jinak řečeno) už svou pouhou existencí nekompromisně nastavuje morální zrcadlo. Jistě, Juráček se v mnoha věcech (pití, povrchní známosti) nijak nelišil od svých vrstevníků (myslíme-li jimi spolužáky na Filologické fakultě, resp. FAMU), ovšem v jednom jiný přece jen byl – v neúprosné sebekritice, v tom, že své hříchy nikdy neospravedlňoval a ve snaze (byť většinou polovičaté a tudíž neúspěšné) změnit se k lepšímu. To, čím ale nejvíce provokoval, byla schopnost precizní analýzy lidského životního údělu a tendence nenechávat si své poznatky pro sebe. Ponechejme nyní stranou otázku, zda a nakolik mají jeho „objevy“ v této oblasti objektivní platnost – i kdyby totiž byly ryze subjektivními, přesto nám nemůže neimponovat to trýznivé hledání záchranné kotvy na rozbouřeném moři mladistvých citů a vášní, ten neustálý, vyčerpávající zápas o nalezení nějakého vyššího smyslu našeho pozemského přebývání. Juráček sice dochází k závěru, že základním axiomem života je existenciální tragika, ovšem jeho pesimismus není laciným pozérstvím, nýbrž tvrdě vybojovaným poznáním. 

Člověk nepatří na svět, je omylem přírody a jeho jednání je nesmyslné. Zdá se mi, že štěstí je stav blbosti, chytrý člověk nemůže být šťastný, ty dvě věci se vylučují. Rozum je proti nám, rozum je nepřítel, rozum je nádor na mozku, nepřirozené bujení myšlenek a pochybností vzniklé jakousi chybou v přírodě. S kým si o tom mám povídat? Nikoho nemám. Čím jsem starší, tím jsem osamělejší a jediné co je jisté, je fakt, že jednou umřu. A do té doby se budu potácet pořád dál od narození, pořád blíž k smrti a budu dělat věci, které vzhledem k jistotě smrti jsou směšné. Protože jediné, co člověk o svém životě bezpečně ví je, že skončí.

I ve třetím dílu jeho Deníku se tedy setkáváme s „klasickým“ Pavlem Juráčkem, jehož obsedantní myšlenkové pochody a destruktivní životní „styl“ mnohdy hraničí s duševní poruchou. Bezděčně se ptáme, zda se autor oněch srdceryvných zápisků mohl nějak vymanit z osidel alkoholu a sexu, nebo byl pouhou hříčkou vůlí nezvládnutelných psychických determinant a tudíž jedincem, zasluhujícím spíše pochopení a politování než mravokárně vztyčený prst. Mnohé z Juráčkových činů jsou pro nás záhadou – tak třeba on, který neuznával manželství a měl k němu zarytý odpor, se dvakrát ožení a rozvede. Je ovšem víc než pravděpodobné, že jemu samotnému to bylo nepochopitelné – ostatně lkání nad tím, že se nedokáže vyznat sám v sobě, se v jeho deníkových záznamech ozývá takřka jako refrén. Má však zároveň tolik sebeúcty, že podřídit se společenským konvencím a být spořádaným občanem socialistického státu jako všichni ostatní u něj nepřichází v úvahu.

Měsíce a měsíce žiju smutně. Jakkoli to zní banálně, to nejhlavnější, čím se stále zabývám, je: proč jsem vlastně na světě a co mám s tou věcí dělat, když není nic, co by stálo za řeč...

Ocitl jsem se v prázdnu, jaké jsem dosud nikdy nepoznal. Hnusí se mi svět. Byl bych rád, kdyby ta věta měla přesný výklad. V tom pocitu není nic patetického ani melodramatického. Svět se mi hnusí velice obyčejně a stále. Je to trvalý pocit a v žádném případě nemá hodnotu objevu nebo názoru. Také mě k ničemu neinspiruje, nejsem z toho ani zoufalý, ani bezradný, je to pouze součást mého vědomí, trvalá součást, konstatování stavu světa, stavu lidského života...

Společenské poměry sice nemohly nemít vliv na utváření Juráčkovy osobnosti a jeho světonázoru, zdá se ale, že to hlavní a zásadní se vždy odehrávalo v jeho nitru. Je např. zajímavé, že tzv. „zlatá šedesátá léta“, mnohými oslavovaná jako návrat k normálnímu životu, se u něj s podobnými úlevnými pocity nespojují. Spíš právě naopak – socialismus s lidskou tváří s jeho pochybnými výdobytky (Juráček je např. zhnusen dekriminalizací homosexuálních styků) je mu předstupněm režimu, který svou hrůzností překoná všechny dosavadní diktatury.

To, co prožíváme, nemá už se socialismem vůbec nic společného. Jestliže se něco nestane - a ono se nestane, jelikož degenerace může trvat celá desetiletí -, dožijeme se co nevidět systému, proti němuž je fašismus idylkou.

Poté, co natočil snímek Postava k podpírání, se Juráček stává „kultovním“ režisérem, je zván na filmové festivaly do „nesocialistických“ států a získává řadu ocenění. Sláva mu však rozhodně nestoupla do hlavy, naopak trpí neustálými pochybnostmi o svých tvůrčích schopnostech. Většinou Čechů idealizovaný Západ jej nechává chladným a k tomu, co tam vidí, se staví značně kriticky.

21. srpen 1968 znamenal samozřejmě zásadní předěl i v životě Pavla Juráska. Stihl sice ještě natočit svého „Gullivera“ (Případ pro začínajícího kata), ovšem Husákovi normalizátoři mu dali brzy nůž na krk – buď „dostane rozum“ a přizpůsobí se novým poměrům, nebo s ním jako s antisocialistickým elementem bude rozvázán pracovní poměr. Juráček se (na rozdíl od drtivé většiny svých kolegů z filmové branže) tomuto nátlaku nepodrobil... Deníkové záznamy z té doby jsou otřesným svědectvím o zbabělosti, podlosti a kariérismu „malých českých lidiček“, kteří se tváří v tvář hrozbě pracovních či existenčních potíží pokorně lísají k novým mocipánům a prosí o odpuštění svých dřívějších „pravicově oportunistických“ postojů...

Kdosi z vedení televize rozhodl, že zpěváci s dlouhými vlasy nesmějí na obrazovku. Gott vzdoroval tři dny a nakonec se odebral k holiči. Vašek Neckář mi včera říkal, že se ostříhat nedá... Samozřejmě, že dá. Všichni se posléze postaví před mikrofon ostříháni...

Všechno začíná znovu, ocitli jsme se opět v padesátých letech a není naděje na zázrak.

Nikdy bych nevěřil, co je v Čechách kurev a zbabělců.

Nemohu věřit svým očím, neboť charaktery a povahy, o nichž jsem dříve jenom čítal a s nimiž jsem se za celý život nesetkal, chodí náhle mezi námi. Svině, jež přes noc změnily barvu, lháři zapírající nos mezi očima, poserové, již uhýbají při setkání pohledem, vyděšeni pomyšlením, že by jim mohla být připomenuta jejich včerejší slova.

Třetí díl Deníku Pavla Juráčka zahrnuje období let 1959 – 1974 a tudíž hlavní etapu pisatelova života. Jde sice opět o značně truchlivou četbu, zároveň však též o svědectví osobního a společenského dramatu, jakých není mnoho. 
Co říct závěrem? Juráček se za svého života musel potýkat s bezpočtem absurdních situací a stejné to má kupodivu i třicet let po své smrti. Důkazy? Otcovu literární pozůstalost předal syn Marek Knihovně Václava Havla. Tedy lidem, zastávajícím názory a vyznávajím „hodnoty“, proti nimž se Pavel Juráček po celý svůj život ostře vymezoval. A jestliže jeho Deníky vydává nakladatelství Torst, pak se podle mého názoru musí jejich autor obracet v hrobě...