MICHAEL CONNELLY: ČERNÁ OZVĚNA

„Nový“ Harry Bosch aneb reedice první „connellyovky“!

Když nakladatelství Domino přišlo před lety s první detektivkou Michaela Connellyho, já jsem tuto z dnešního pohledu významnou literární událost tak říkajíc „zaspal“. S Harrym Boschem jsem se seznámil až mnohem později, přesněji řečeno v době, kdy jeho popularita u nás dosáhla takových výšin, že ji museli zaregistrovat i ti, kdo se jinak o detektivní žánr příliš nezajímali. Přeběhlík, Dva druhy pravdy, Odvrácená strana konce – recenzní výtisky z ostravského nakladatelství mně přicházely s železnou pravidelností a já si amerického autora a jeho svérázného detektiva oblíbil do té míry, že jsem se začal pídit i po knihách, které jsem „propásl“. Což byl problém, neboť se mezitím vyprodaly a shánění po antikvariátech nemělo valný smysl – všichni, kdo je měli, si tyto skvosty hýčkali ve své knihovně...

Pak ale naštěstí dostala šéfka Domina Karin Lednická skvělý nápad a začala s reedicí mezitím slavné „boschovské“ řady – a já se tak mohu konečně dostat i k oněm „zmeškaným“ dílům včetně toho úplně prvního, Černé ozvěně! Bylo to spojeno s jistými „problémy“, ty však naštěstí nebyly nijak zásadní. Tak jsem třeba měl Harryho „zaškatulkovaného“ jako postaršího, obtloustlého a bezvousého pána s počínající pleší a musel jsem se v tomto ohledu přeorientovat na jeho zcela jinou fyziognomii, když nám Michael Connelly hned na úvod představuje svého hrdinu jakožto štíhlého a vysokého chlapíka s knírkem... Setkáváme se s ním nedlouho poté, co ho kvůli jakémusi maléru přeložili z prestižního místa na podřadnou pozici, přičemž hlavním důvodem této profesní degradace byla spíše naštvanost nadřízených na chlápka, který na ně zvysoka kašle a dělá si všechno po svém! Harry je totiž typem policajta (či policajstským týpkem?), který se za všech okolností řídí svým vlastním rozumem a nijak si nepotrpí na byrokratické dodržování předpisů, oficiality a poklonkování před hlavouny. Tím si pochopitelně zadělává na problémy, což je mu srdečně jedno, čímž se ty problémy ovšem tím víc kumulují a neustále narůstá počet těch, kdo jej začínají mít plné zuby...

Harry bydlí v domku na kopci, pod nímž se do daleka rozprostírá Los Angeles. Pohled shora na andělské město jej uklidňuje a do značné míry mu i pomáhá vyrovnat se s traumatizujícími zážitky z minulosti. Bosch je vietnamský veterán a navíc ne ledajaký – jako příslušník tzv. „tunelových krys“ válčil proti neviditelnému nepříteli v podzemních chodbách, v nichž se skrývali a odkud podnikali útoky bojovníci Vietkongu. To, že se vrátil domů živ a zdráv, byl skoro zázrak, většina z jeho kamarádů takové štěstí neměla. Jaké je tedy Harryho překvapení, když je jednoho dne zavolán k případu vraždy a podle tetování na těle mrtvého zjistí, že dotyčný byl kdysi rovněž krysou!

To, že se jedná o vraždu, se však stane zřejmým až po nějaké době. Zpočátku vše nasvědčuje tomu, že smrt způsobilo předávkování drogami a tak má být též celá záležitost uzavřena. Harry si ovšem za léta služby u LAPD vypěstoval svérázný instinkt, který mu nyní napovídá, že by se neměl spokojovat s unáhlenými závěry. Začne se proto v případu „vrtat“ a jeho vycvičený analytický mozek postupně odhaluje řadu nesrovnalostí, jež jsou v rozporu s prvotní verzí o nešťastné náhodě či sebevraždě. Další mravenčí práce pak potvrdí neblahé tušení – Harry je na stopě hrůzného zločinu, a jak se posléze ukáže, při jeho objasňování se mu budou výborně hodit zkušenosti z Vietnamu!

Michael Connelly už ve své první knize naplno demonstruje to, pro co jej dodnes tak obdivujeme. Perfektní znalost policejní problematiky a všeho, co s ní souvisí (třeba ten fascinující popis pitvy na str. 65 – 71!), dělá z Černé ozvěny detektivku par excellence, jíž nelze nic vytknout a která naopak může sloužit za vzorová ukázka toho, jak se tento druh literatury „má psát“! Harry postupuje zdánlivě pomalu, nikam nespěchá, ale zarputilosti a neúnavnosti má na rozdávání – připomíná pavouka, který pozvolna splétá sítě kolem své nic netušící kořisti. Je to hodně složitý případ (450 stránek napětí hovoří za vše) a kromě nadšení z pátracích dovedností hlavního hrdiny prožívá čtenář i chvíle vzteku a bezmoci, když musí přihlížet tomu, jak jsou Harrymu ze strany kancelářských límečků házeny klacky pod nohy... 
Nakonec nemohu nezmínit ještě dvě další pozitiva – vynikající překlad Jiřího Kobělky a pečlivou redakční práci Karin Lednické. Díky, Domino!