Nekritické chvalozpěvy na slavný román nejsou na místě, ale přečíst by si ho měl každý!
Dá se vůbec ještě napsat něco nového o knize, která se okamžitě po svém vydání stala superbestsellerem, dočkala se veleúspěšného filmového zpracování a v žánru milostné literatury si nepřetržitě uchovává aureolu výjimečnosti a jedinečnosti? Domnívám se, že nikoli. Každý, kdo se v dnešní době chystá tento slavný román recenzovat, tak stojí před nelehkým a možná i neřešitelným úkolem, asi jako člověk, který má k bezpočtu definicí lásky přidat ještě nějakou další a pokud možno originální. Nechci se tedy pokoušet o nemožné a svou recenzi pojmu spíše jako výčet několika postřehů z četby.
Asi každého čtenáře už po několika prvních stránkách napadne, že kdyby Margaret Mitchellová napsala svůj román dnes, se zlou by se potázala. Jih proti Severu by se nejspíš nikdo neodvážil vydat a pokud snad ano, stala by se jeho autorka okamžitě objektem mediálních štvanic a rozhořčeného obviňování ze všech možných lidskoprávních zločinů. Na Pulitzerovu cenu by pochopitelně mohla zapomenout a patrně by pokládala za štěstí, pokud by se neocitla před soudem. Dnešní Amerika už dávno není zemí svobody a neomezených možností, politická korektnost řádí i tam a autorka Jihu proti Severu se musí obracet v hrobě, když jsou sochy generála „její“ armády odstraňovány z veřejných prostranství a vlajky Konfederace prohlašovány za symboly rasismu a fašismu...
Při četbě s překvapením zjišťujeme, jak tendenční a ideologicky zdeformované jsou současné názory na americkou občanskou válku. Dochází zde k paradoxní situaci, kdy románová tvorba má větší faktografickou hodnotu než odborné práce historiků – jak známo, Mitchellová se při psaní důsledně držela faktů a není tudíž sebemenší důvod zpochybňovat reálie doby, o níž píše. Do říše bajek jsou tak odsouvány „objektivní“ informace o tragickém válečném konfliktu jakožto boji „pokrokového“ Severu proti „zpátečnickému“ Jihu. Ukazuje se, že známý písňový refrén „černý muž pod bičem otrokáře žil“ je značně expresívní, rozhodně to nebylo tak, že by se s tehdejšími „Afroameričany“ zacházelo jako s podřadnými bytostmi, nemajícími lidskou důstojnost a tudíž ani žádná práva.
Ne, rozhodně nechci tehdejší život černých Američanů idealizovat – je jasné, že otrokářský systém byl skvrnou na americké demokracii a jako morálně neobhajitelný anachronismus musel dříve či později skončit. Tragédií ovšem bylo, že se tak nestalo postupným a nenásilným vývojem, nýbrž krutým válečným konfliktem, který v otázce lidských práv černochů nadělal víc škody než užitku. Vítězové si totiž na dobytých územích počínali tak barbarsky, že nejen poražení bílí farmáři, ale i jejich otroci s nostalgií vzpomínali na staré dobré časy klidu a míru. Co černochům pomohlo, že náhle byli dle dikce zákona svobodní a rovnoprávní, když jejich životy se fakticky změnily k horšímu? Od konce občanské války muselo ostatně uběhnout dalších sto (!) let, než se v polovině dvacátého století začalo v USA s pozvolným odstraňováním rasové segregace...
Když se vrátím zpět k románu Jih proti Severu, tak se na jeho začátku k příštím tragickým událostem teprve schyluje. Ještě stále vládne mír a i když se i v jejím domě čím dál častěji hovoří o válce, prožívá Scarlett O´Harová poklidný čas dospívání se všemi jeho radostmi a strastmi. Je obklopena mnoha milujícími lidmi – rozvážnou a zásadovou matkou, impulzívním, ale dobráckým otcem, starostlivou černošskou chůvou, temperamentními sestrami a spoustou otroků, kteří jsou vnímáni jako členové domácnosti a je s nimi zacházeno vlídně a slušně.
Vypuknutím války všechna idyla končí. Boje se však zpočátku odehrávají dosti daleko, válečné zprávy jsou vcelku optimistické a život na Jihu, jakkoli nyní obtížný a plný strádání, se dá vydržet. Jako blesk z čistého nebe přichází kapitulace konfederačních vojsk a obsazení jižanských území krutými unijními dobyvateli. Nastává opravdový boj o holý život...
Tyto historické reálie v podání Margaret Mitchellové před námi defilují natolik sugestivně, barvitě a přesvědčivě, že jí věříme na slovo. Román Jih proti Severu je ovšem vynášen do nebes hlavně pro lovestory, která je do něj zakomponována – a co tedy říct k ní?
Je to hodně zvláštní – ten milostný příběh v mnohém připomíná červenou knihovnu, zároveň ale je mimořádně dojímavý a naprosto se liší od obehraných literárních „vzorů“. Tak třeba tady vůbec neplatí klišé o přitahujících se protikladech, oba protagonisté si jsou povahově podobní jako vejce vejci. A navíc v negativním smyslu slova – prospěchářství, vypočítavost a cynismus jsou přece špatné vlastnosti, u Scarlett a jejího osudového muže však jako by vůbec nebyly „na škodu“ a paradoxně ještě umocňují jejich bouřlivý a nekonvenční vztah...
Román Jih proti Severu patří k literární klasice a už z tohoto důvodu by jej měl každý „sečtělý“ člověk znát. Přiznám se, že na mne sice žádný mimořádný dojem neudělal, přesto však času, který jsem nad ním strávil, rozhodně nelituji. A děkuji nakladatelství Leda za zaslání recenzních výtisků obou dílů!
Při četbě s překvapením zjišťujeme, jak tendenční a ideologicky zdeformované jsou současné názory na americkou občanskou válku. Dochází zde k paradoxní situaci, kdy románová tvorba má větší faktografickou hodnotu než odborné práce historiků – jak známo, Mitchellová se při psaní důsledně držela faktů a není tudíž sebemenší důvod zpochybňovat reálie doby, o níž píše. Do říše bajek jsou tak odsouvány „objektivní“ informace o tragickém válečném konfliktu jakožto boji „pokrokového“ Severu proti „zpátečnickému“ Jihu. Ukazuje se, že známý písňový refrén „černý muž pod bičem otrokáře žil“ je značně expresívní, rozhodně to nebylo tak, že by se s tehdejšími „Afroameričany“ zacházelo jako s podřadnými bytostmi, nemajícími lidskou důstojnost a tudíž ani žádná práva.
Ne, rozhodně nechci tehdejší život černých Američanů idealizovat – je jasné, že otrokářský systém byl skvrnou na americké demokracii a jako morálně neobhajitelný anachronismus musel dříve či později skončit. Tragédií ovšem bylo, že se tak nestalo postupným a nenásilným vývojem, nýbrž krutým válečným konfliktem, který v otázce lidských práv černochů nadělal víc škody než užitku. Vítězové si totiž na dobytých územích počínali tak barbarsky, že nejen poražení bílí farmáři, ale i jejich otroci s nostalgií vzpomínali na staré dobré časy klidu a míru. Co černochům pomohlo, že náhle byli dle dikce zákona svobodní a rovnoprávní, když jejich životy se fakticky změnily k horšímu? Od konce občanské války muselo ostatně uběhnout dalších sto (!) let, než se v polovině dvacátého století začalo v USA s pozvolným odstraňováním rasové segregace...
Když se vrátím zpět k románu Jih proti Severu, tak se na jeho začátku k příštím tragickým událostem teprve schyluje. Ještě stále vládne mír a i když se i v jejím domě čím dál častěji hovoří o válce, prožívá Scarlett O´Harová poklidný čas dospívání se všemi jeho radostmi a strastmi. Je obklopena mnoha milujícími lidmi – rozvážnou a zásadovou matkou, impulzívním, ale dobráckým otcem, starostlivou černošskou chůvou, temperamentními sestrami a spoustou otroků, kteří jsou vnímáni jako členové domácnosti a je s nimi zacházeno vlídně a slušně.
Vypuknutím války všechna idyla končí. Boje se však zpočátku odehrávají dosti daleko, válečné zprávy jsou vcelku optimistické a život na Jihu, jakkoli nyní obtížný a plný strádání, se dá vydržet. Jako blesk z čistého nebe přichází kapitulace konfederačních vojsk a obsazení jižanských území krutými unijními dobyvateli. Nastává opravdový boj o holý život...
Tyto historické reálie v podání Margaret Mitchellové před námi defilují natolik sugestivně, barvitě a přesvědčivě, že jí věříme na slovo. Román Jih proti Severu je ovšem vynášen do nebes hlavně pro lovestory, která je do něj zakomponována – a co tedy říct k ní?
Je to hodně zvláštní – ten milostný příběh v mnohém připomíná červenou knihovnu, zároveň ale je mimořádně dojímavý a naprosto se liší od obehraných literárních „vzorů“. Tak třeba tady vůbec neplatí klišé o přitahujících se protikladech, oba protagonisté si jsou povahově podobní jako vejce vejci. A navíc v negativním smyslu slova – prospěchářství, vypočítavost a cynismus jsou přece špatné vlastnosti, u Scarlett a jejího osudového muže však jako by vůbec nebyly „na škodu“ a paradoxně ještě umocňují jejich bouřlivý a nekonvenční vztah...
Román Jih proti Severu patří k literární klasice a už z tohoto důvodu by jej měl každý „sečtělý“ člověk znát. Přiznám se, že na mne sice žádný mimořádný dojem neudělal, přesto však času, který jsem nad ním strávil, rozhodně nelituji. A děkuji nakladatelství Leda za zaslání recenzních výtisků obou dílů!
Žádné komentáře:
Okomentovat