Mně se ta kniha moc nelíbila – ale třeba se bude líbit Vám!
Dosti zvláštní kniha, s jejíž četbou jsem měl zpočátku značné potíže. Nevadilo mi ani tak to, že autor vypráví vcelku jednoduchý příběh, jako spíš pomalost, rozvláčnost a přílišná popisnost jednotlivých dějových sekvencí. Své přísné hodnocení jsem ale přece jen zmírnil poté, co jsem si o Nathanieli Hawthorneovi zjistil některé faktografické údaje. Na životní názory a postoje tohoto amerického spisovatele (1804 – 1864) mělo patrně značný vliv prostředí, z něhož vzešel – na protestantskou morální přísnost, neznající slitování a odpuštění na jedné a pokrytectví mnohých z těch, kdo kázali vodu a přitom pili víno na straně druhé pohlížel značně kriticky a celá kniha je vlastně obžalobou dobových společenských poměrů na americkém maloměstě.
Hester Prynnová má nemanželskou dcerku a navíc odmítá prozradit jméno jejího otce. Dost na to, aby byla postavena na pranýř (myšleno doslova!), vydána zlobě a posměchu davu a poté jako místní vyvrhel odsouzena žít v domku na okraji osady. Na hrudi musí nosit písmeno S (smilnice), lidé se jí vyhýbají, děti na ni sprostě pokřikují a život této nešťastnice je jedním velkým trápením. Perlička (tak se jmenuje její dítě) jí sice dělá radost, ale projevují se u ní i některé podivné povahové rysy, které matku nutí klást si znepokojující otázky...
Příběhu předchází dlouhý, takřka padesátistránkový úvod, v němž Nathaniel Hawthorne popisuje své působení na celnici v rodném městě. Jde o vytříbené a duchaplné líčení nudné úřednické práce, doplněné o neobyčejně vtipné „medailonky“ kolegů, většinou vysloužilých starých mužů s dobrodružnou minulostí a kuriózními libůstkami. Přiznám se, že ten úvod se mi líbil víc než samotná kniha...
Pokud bych měl charakterizovat literární styl, jímž je Šarlatové písmeno napsáno, pak bych jej označil za jakousi směsici mnoha různých „chutí“. Jako hlavní ingredienci tam cítím lovestory s příměsí červené knihovny, následuje špetka historického psychothrilleru, trocha hororu a několik kapek gotického románu. To vše okořeněno perfektně vypracovaným slohem s dlouhými rozvinutými souvětími...
Šarlatové písmeno je knihou pro literární „fajnšmekry“. Myslím to tak, že jde o klasické dílo (které bylo i zfilmováno) a jako takové by mělo být povinnou četbou každého „sečtělého“ jedince. To říkám přesto (či právě proto), že já osobně jsem jím nijak zvlášť nadšen nebyl. Jsou však jiní lidé (a mezi nimi i významní literární znalci), kterým Nathaniel Hawthorne svou „životní“ knihou učaroval a nedají na ni dopustit. Třeba takový Henry James na ni na zadní straně obálky pěje doslova ódy!
Moji víceméně negativní recenzi je tudíž třeba brát s velkou rezervou. Každý nechť si Šarlatové písmeno přečte a teprve poté nad ním vynese svůj vlastní „ortel“...
Příběhu předchází dlouhý, takřka padesátistránkový úvod, v němž Nathaniel Hawthorne popisuje své působení na celnici v rodném městě. Jde o vytříbené a duchaplné líčení nudné úřednické práce, doplněné o neobyčejně vtipné „medailonky“ kolegů, většinou vysloužilých starých mužů s dobrodružnou minulostí a kuriózními libůstkami. Přiznám se, že ten úvod se mi líbil víc než samotná kniha...
Pokud bych měl charakterizovat literární styl, jímž je Šarlatové písmeno napsáno, pak bych jej označil za jakousi směsici mnoha různých „chutí“. Jako hlavní ingredienci tam cítím lovestory s příměsí červené knihovny, následuje špetka historického psychothrilleru, trocha hororu a několik kapek gotického románu. To vše okořeněno perfektně vypracovaným slohem s dlouhými rozvinutými souvětími...
Šarlatové písmeno je knihou pro literární „fajnšmekry“. Myslím to tak, že jde o klasické dílo (které bylo i zfilmováno) a jako takové by mělo být povinnou četbou každého „sečtělého“ jedince. To říkám přesto (či právě proto), že já osobně jsem jím nijak zvlášť nadšen nebyl. Jsou však jiní lidé (a mezi nimi i významní literární znalci), kterým Nathaniel Hawthorne svou „životní“ knihou učaroval a nedají na ni dopustit. Třeba takový Henry James na ni na zadní straně obálky pěje doslova ódy!
Moji víceméně negativní recenzi je tudíž třeba brát s velkou rezervou. Každý nechť si Šarlatové písmeno přečte a teprve poté nad ním vynese svůj vlastní „ortel“...
Žádné komentáře:
Okomentovat