KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (23)

Věřím, že to bude opět inteligentní zábava!

Jednu knihu Shaun Bythell už napsal. Humornou formou v ní čtenáře seznamuje s radostmi a strastmi své profese – jakožto majitel knihkupectví se každodenně dostává do kontaktu s nejrůznějším typem zákazníků a že je to občas zábava a jindy otrava se asi rozumí samo sebou.  Jeho literární prvotina s názvem Deník knihkupce se četla skvěle a užil jsem si při ní spoustu legrace.
Je tedy vcelku pochopitelné, že se těším i na druhou Bythellovu knihu a věřím, že ani tentokrát nebudu zklamán. „Pravý“ anglický humor je dnes už skoro nedostatkovým zbožím a je tedy jen dobře, když se na pultech našich knihkupectví tu a tam objeví...
Kniha Zpověď knihkupce má vyjít v nakladatelství Dybbuk 22. června 2020.

ДОРОГИЕ РУССКИЕ ДРУЗЬЯ

это был большой почёт для меня, когда в журнале Улитка опечатан разговор со мной. Вы можете его читать здесь (стр. 15 и далее):

http://www.ulitka.haiku-do.com/downloads/ulitka-18.pdf

ERNST JÜNGER: VÁLEČNÝ DENÍK 1914 – 1918

První světová válka očima „zákopového vojáka“ je hrůzným svědectvím o kruté a zbytečné smrti milionů nešťastníků...

Dvacáté století je smutně proslulé dvěma světovými válkami, které počtem obětí a materiálními škodami dalece předčily všechny předchozí vojenské konflikty. Zatímco o té druhé toho díky obrovskému množství literatury a dobovým filmovým dokumentům víme prakticky všechno, první světová válka je pro nás událostí už hodně vzdálenou a tudíž i dosti neznámou. Jistě, některé „povinné“ údaje si ze školních lavic ještě pamatujeme (sarajevský atentát na následníka rakousko-uherského trůnu, krvavá bitva u Verdunu, československé legie), ovšem její příčiny, politické aspekty a vlastně i podrobnosti o válečných operacích jsou známy jen úzkému okruhu odborníků na historii.
Válečný deník Ernsta Jüngera představuje pro všechny zájemce o danou problematiku fascinující příležitost seznámit se s Velkou válkou (jak se první světové válce původně říkalo) z bezprostřední blízkosti, tj. očima mladého muže, který do ní dobrovolně (a hnán spíše touhou po dobrodružství než vlasteneckým zápalem) narukoval, bojoval od začátku do konce v prvních liniích, byl mnohokrát raněn a ke svému vlastnímu údivu válečné běsnění přežil. To, co je na jeho deníkových záznamech (které takřka obsedantně pořizoval i v těch „nejnevhodnějších“ chvílích a situacích) nejzajímavější, je právě tato bezprostřední autentičnost, kdy většinou okamžitě po skončení bojových akcí si zaznamenával jejich průběh a své pocity tváří v tvář smrtelnému nebezpečí.
Ernst Jünger se takřka nikdy nevyjadřuje k válce jako takové, tj. k jejímu politickému pozadí, dokonce nijak nezkoumá ani strategická rozhodnutí vrchního velení. Jediným předmětem jeho zájmu je každodenní martýrium obyčejných vojáků v zákopech, všudypřítomná blízkost smrti a adrenalinové zážitky ze ztečí nepřátelských obranných postavení. Statickou válku na západní frontě s nesmírným množstvím zcela zbytečně (protože většinou bez jakéhokoli vojenského významu) zmařených životů autor postupem času čím dál víc vnímá jako jednotvárnou (byť zároveň hrůznou) rutinu, o níž prakticky není možné napsat něco nového. Deníkové záznamy se tak stále častěji mění na čistě informativní zprávy o činnosti protivníkovy artilerie, druhu vystřelovaných granátů, podmínkách v zákopech, alkoholických orgiích a zabitých a raněných spolubojovnících.
Při četbě jeho deníků si čtenář mimoděk klade otázku, zda lze Ernsta Jüngera označit za jakýsi „reprezentativní vzorek“ vojáka první světové války – a vzápětí si odpoví, že nikoli. Psychologický profil tohoto mladého Němce je totiž velmi obtížně „zaškatulkovatelný“, dá se dokonce říct, že se v jeho případě jedná o podivného a snad i podivínského jedince, který sice válku neadoruje a staví se k ní kriticky, současně se v ní však svým způsobem „vyžívá“. Jünger se dobrovolně hlásí na nejnebezpečnější akce, v čele svých vojáků (brzy se totiž stává důstojníkem a velitelem čety) překonává ostnaté dráty a nehledě na dělostřeleckou a kulometnou palbu běží vstříc nepříteli. V jeho hrdinství a pohrdání smrtí je silně přítomen fatalismus – je přesvědčen, že „štěstí“ nebude mít věčně a jednoho dne i jej potká osud kulomety rozstřílených či granáty roztrhaných kamarádů. Přesto nerezignuje na své záliby – kromě psaní deníku každou volnou chvíli využívá ke sbírání a preparování brouků. Říká se, že odvážným štěstí přeje – Ernst Jünger se nejenže z války vrátil, ale žil až do roku 1998, kdy zemřel ve věku 103 let!
Jeho válečný deník si zasluhuje mimořádnou pozornost, neboť se jedná o svého druhu jedinečnou memoárovou zprávu o gigantickém vojenském konfliktu, jenž vešel do dějin pod názvem první světová válka. Ta se – jak už bylo řečeno v úvodu – pozvolna stává vzdálenou historií. Zápisky jejího přímého účastníka jsou nejen významným svědectvím, ale též (a především) varovným mementem.      

MAX TEGMARK: ŽIVOT 3.0

Fascinující výprava za umělou inteligencí aneb „i cesta může být cíl“...

Ti, které oslovila kniha Matematický vesmír, by si neměli nechat ujít ani autorův další literární počin, s nímž přichází nakladatelství Dokořán (edice Zip) – Život 3.0. Poněkud záhadný název je částečně vysvětlen podtitulem Člověk v éře umělé inteligence. Proč pouze částečně? Zkrátka a dobře proto, že samotné definování toho, co to umělá inteligence (dále budu též používat anglickou zkratku AI) vlastně je, představuje dosti zásadní problém.

Ukazuje se totiž, že „lidová“ představa jakéhosi „člověkostroje“, který bude „jako my“ či dokonce ještě „lepší“ (ve smyslu chytřejší), má s „opravdovou“ AI společného pramálo. Kdybychom se na věc dívali takto, pak tu už umělou inteligenci dávno máme (minimálně od doby, kdy šachový počítač Deep Blue v roce 1997 porazil mistra světa Garryho Kasparova). Rychlost a délka propočtu jednotlivých variant však sotva může být důkazem větší inteligence – nehledě na to, že šachové programy nevznikají sami od sebe, ale vytvářejí je lidé. 

A zde je vlastně onen „kámen úrazu“ – k tomu, abychom mohli opravdu hovořit o umělé inteligenci, je jako základní podmínka nutná její tvůrčí nezávislost a intelektuální autonomie. Zde se pochopitelně dostáváme do oblastí, které byly dosud vyhrazeny literatuře science-fiction. Pokud uvažujeme o umělé inteligenci par excellence, pak by jí musela být vlastní i svoboda vůle, schopnost cítění, lásky a nenávisti. Jednalo by se vlastně (i když by nutně nemusel mít lidskou podobu) o oduševnělý stroj, se všemi klady i zápory – či snad dobrými a špatnými „vlastnostmi“? 

Vraťme se ale z říše fantazie na pevnou zem. Jakkoli obdivuji Maxe Tegmarka a jeho snahu vystavět své futuristické vize na vědeckém základě (kniha Život 3.0 rozhodně není utopisticko-fantastickým románem o nadvládě strojů nad lidmi), přesto si nejsem jist, zda východiska, z nichž své teorie odvíjí, obstojí v konfrontaci s filosoficko-ontologickými axiomy. Abych však mluvil konkrétně – pokud se jako neoddiskutovatelný fakt přijme materialistická teorie o hmotné podstatě duševních (či duchovních) procesů, pak nás to paradoxně (zároveň však zcela logicky) od umělé inteligence vzdaluje. Je všeobecně známý příměr o hodinkách a času – i kdybychom rozpitvali hodinky na atomy, nikde bychom tam v nich nenašli čas. O lidském mozku víme už také skoro všechno, ovšem duši jsme v něm neobjevili. Kdyby byla materialistická teorie o psychických pochodech jakožto produktech neurologických interakcí v mozku pravdivá, pak by (jeden příklad za všechny) počítač Sunway TaihuLight musel mít duši, neboť jeho „neuronová“ kapacita se lidskému mozku minimálně vyrovná.

Nejspíše je dobře, že AI je hudbou vzdálené budoucnosti. Morální stav lidstva totiž rapidně pokulhává za vědeckými objevy a stejně jako atomová energie, i umělá inteligence bude svádět ke zneužití pro válečné účely. Dosti na tom, že už současný (z perspektivy AI „předpotopní“) stav digitalizace světa v sobě skrývá řadu hrozeb planetárních rozměrů – pokud např. terorističtí hackeři ovládnou internet, budeme jim vydáni na milost a nemilost... 

Max Tegmark v žádném případě nechce vyhlašovat ultimativní a kategorické teze a spíše se snaží naznačovat možné směry vývoje v „konstruování“ umělé inteligence. V tomto ohledu můžeme jeho knihu Život 3.0 označit za přelomovou, neboť tolik hlubokých a inspirativních myšlenek jako v ní jsem dosud nikde jinde nenalezl. Určitě by si ji měl přečíst každý, kdo se pídí po relevantních informacích o fenoménu AI, ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoliv! 

EDWARD FRENKEL: LÁSKA A MATEMATIKA

Když se v dětství zamilujete, může to být láska na celý život!

Dosti nezvyklý název této knihy může v první chvíli na leckoho zapůsobit problematicky až nepatřičně. Sama od sebe se nabízí otázka: Co může mít matematika, disciplína to přísně vědecká, strohá a racionální, společného s láskou, záležitostí přesně opačnou, již jsme zvyklí si spojovat s city a emocemi? Věřím a doufám (a snad k tomu přispěje i tato recenze), že autorem zvolený název případné čtenáře od jeho knihy nejenže neodradí, ale naopak podnítí jejich zvědavost do té míry, že po ní sáhnou. A dobře udělají – na základě svého vlastního dojmu po jejím přečtení mohu říct, že Edward Frenkel mne přesvědčil, že o složitém tématu je možné psát poutavě, zábavně a přístupně, tedy tak, že i naprostý laik (teď mluvím o sobě) se může nadchnout pro něco, co v něm dříve vzbuzovalo takřka posvátnou úctu spojenou s distingovaným odstupem. Zkrátka a dobře se mi přihodilo, že jsem si zamiloval matematiku – nebo se snad dokonce zamiloval do matematiky? Ať tak či onak, rozhodně mě „královna věd“ baví a kromě ostatních popularizátorů, jejichž knihy jsem díky nakladatelství Dokořán a jeho edici Zip četl, má na tom nyní zásluhu i Edward Frenkel...
A možná vůbec největší! Jeho kniha je totiž pojata jako svérázný životopis, v němž sice hlavní roli hraje matematika, ovšem stranou nezůstává ani láska – Láska a matematika je autorovým takřka milostným vyznáním k „dámě jeho srdce“, která mu učarovala už v dětství a již od té doby obdivuje, zbožňuje a... miluje! Když se v úvodu setkáváme s mimořádně nadaným školákem, kterému je z pro něho nepochopitelného důvodu znemožněno studium na prestižní moskevské vysoké škole, začínáme tušit, že na následujících stránkách budeme svědky fascinujícího příběhu o cestě za vytouženým snem...
Píše se rok 1984 a komunistický systém v Sovětském svazu se blíží ke svému kolapsu. Mezi smrtí Brežněva a nástupem Gorbačova s jeho perestrojkou a glasností musí ovšem sovětští lidé prožít ještě několikaletou agónii režimu, který tu měl být na věčné časy a jenž se zuby nehty brání odchodu ze scény. Šestnáctiletý Frenkel už ví, že matematika je a bude jeho celoživotní láskou a těžce nese fakt, že je od ní odloučen. Aby se k ní dostal, je ochoten udělat cokoli – třeba přelézat plot areálu Lomonosovovy univerzity a tajně se vkrádat na přednášky renomovaného profesora Alexandra Kirillova! Vidíme, že „obyčejná“ láska se u něj rychle mění v nezkrotnou vášeň...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-laska-a-matematika

POETICKÉ KOMENTÁŘE (219)

H l í d a j í   j e   v e   d n e   v   n o c i

( r á d   b y c h   v ě d ě l ,  z a   č í   p r a c h y )

k   č e m u   j e   t o ,  k d y ž   t i   c v o c i

s t e j n ě   s e   f u r t   t ř e p o u   s t r a c h y ?

HAIKU (169)

K a r a n t é n a  –

v   o č í c h   p a p o u š k a   v   k l e c i

v i d í m   š k o d o l i b o s t

POETICKÉ KOMENTÁŘE (218)

T e n h l e   h o š í k   s   b u j n o u   h ř í v o u

d o   B o r š i c   s e   p ř i j e l   p r á t

v z k á z a l   b y c h   m u   s   O l d o u   Ř í h o u :

„ D ě t i   s i   m a j   r a d ě j   h r á t . “ 

BYLO ODSTRANĚNÍ SOCHY PRÁVNĚ V POŘÁDKU?

Opravdu mohl Kolář a spol. odstranit Koněvovu sochu? Dost o tom pochybuji. Vždyť parcela, na níž socha stála, nepatří městské části Praha 6 – ta ji má pouze ve svěřené správě. Navíc se jedná o památkově chráněné uzemí! Katastr mluví jasně...

 

Informace o pozemku

Parcelní číslo:	2114/5
Obec:	Praha [554782]
Katastrální území:	Bubeneč [730106]
Číslo LV:	877
Výměra [m2]:	309
Typ parcely:	Parcela katastru nemovitostí
Mapový list:	DKM
Určení výměry:	Ze souřadnic v S-JTSK
Způsob využití:	jiná plocha
Druh pozemku:	ostatní plocha

Sousední parcely

Vlastníci, jiní oprávnění

Vlastnické právo	Podíl
HLAVNÍ MĚSTO PRAHA, Mariánské náměstí 2/2, Staré Město, 11000 Praha 1
Svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obce	Podíl
Městská část Praha 6, Čs. armády 601/23, Bubeneč, 16000 Praha 6

Způsob ochrany nemovitosti

Název
pam. zóna - budova, pozemek v památkové zóně
památkově chráněné území

POETICKÉ KOMENTÁŘE (217)

K o l á ř ,  t o   j e   č e s k ý   K i m !

K d e k d o   s e   d n e s   d i v í

c o   s e   v l a s t n ě   s t a l o   s   n í m

–  a   j e   v ů b e c   ž i v ý ?

ROBERT ŠLACHTA, JOSEF KLÍMA: TŘICET LET POD PŘÍSAHOU

Absolutní bestseller – nekompromisní sonda do společensko-politické žumpy odhaluje rozklad státu, ovládaného mafií!    

Okamžikem, kdy si dvě tehdy nejsilnější politické strany (ODS a ČSSD) prostřednictvím opoziční smlouvy rozdělily své sféry vlivu prakticky ve všech oblastech státní správy, začala éra organizované, metodicky propracované a systematicky prováděné korupce, která uvrhla zemi do totálního morálního marasmu. Protagonisté tehdejších událostí se sice snažili nové mocenské poměry různým způsobem ospravedlňovat (např. tvrzením, že jde o chvályhodný posun od „divokých devadesátých let“ k „normálnímu“ kapitalismu), účelovost těchto tvrzení však bila do očí. Jistě, gangsterské metody z prvních let privatizace se staly minulostí, těžko ovšem lze za pozitivum označit vstup organizovaného zločinu do politiky a mafianizaci fakticky celého státního aparátu.

Rádoby „zásadní hodnotové střety“ politiků ODS a ČSSD na televizní obrazovce a jejich „nesmiřitelné“ hádky v Parlamentu nebyly pochopitelně ničím jiným než divadlem pro voliče, kteří měli nadále věřit, že u nás máme „pravici“ a „levici“ a tedy alternativy, z nichž si mohou u uren vybrat. To, že jsou pouze bezcennými pěšáky ve špinavé hře, si lidé uvědomovali jen pozvolna, protože establishmentem vytvořený a přísně udržovaný status quo zabraňoval proniknutí „nepříjemných“ informací na veřejnost. V jak otráveném politicko-společenském klimatu žije se tak národ dozvídal víceméně náhodou díky aférám, které již nebylo možné ututlat, což byl třeba případ pražského „lobbisty“ Janouška, který se opil a srazil na přechodu ženu a z jehož telefonátů vysvítalo, že je „loutkovodičem“ mnoha politiků včetně pražského primátora!
Vraťme se ale ke knize Třicet let pod přísahou, která je fascinující výpovědí bývalého elitního policisty o poměrech, které panovaly v mocenských strukturách státu v časech, kdy šéfoval Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu. Robert Šlachta se sice v rozhovoru s Josefem Klímou vrací až k samotným začátkům své policejní kariéry, hlavním tématem knihy jsou však logicky léta 2008 – 2016, během nichž rozkrýval korupční a klientelistické sítě a postupně zjišťoval, že bojuje s chobotnicí, jejíž chapadla sahají až do nejvyšších politických pater. Jeho svědectví se čte jako mrazivý thriller, který je navíc o to hrůznější, že není (jak jsme u tohoto žánru zvyklí) výplodem autorovy fantazie, nýbrž literaturou faktu par excellence. Mnohé z postav, které před námi na stránkách knihy defilují, se posléze v sebezáchovném pudu „rozptýlily“ po méně viditelných pozicích všelijakých „konzultantů“ na úřadech či aktivistů politických neziskovek, ve své většině však působí v politice dodnes, díky mainstreamovým médiím si užívají pověsti ctihodných „zástupců lidu“ a rádi mluví o morálce a lidských právech...
Čtenář se z knihy vůbec poprvé dozvídá o tom, jakým způsobem  mafiánští bossové ovládli stát a vytvořili uzavřené klientelistické prostředí, do něhož měli přístup pouze pečlivě prověření, tj. zkorumpovatelní jedinci (kterých však bylo nakonec tolik, že ti neúplatní se ocitli v menšině). Šedé eminence v pozadí si platily tzv. lobbisty, kteří upláceli ministry a poslance a ti následně přijímali zákony takříkajíc „na míru“ svým chlebodárcům. Tak tomu bylo od časů zákona o peněžních ústavech, který umožňoval založit si banku a tu následně vytunelovat, přes kauzu lehkých topných olejů až po poslední megatunel se vznešeným názvem „obnovitelné zdroje energie“, kdy solární baroni (jejichž identita je přísně utajovaná) zaplevelili celou zemi „elektrárnami“ a ze státního rozpočtu vysávají každý rok desítky miliard korun! 
Je jasné, že aby tohoto stavu naprostého ovládnutí státu dosáhla, musela mít mafie „pod palcem“ i policii, státní zastupitelství a soudy. Z knihy Třicet let pod přísahou se dozvídáme, že tomu tak skutečně bylo a doslova nám běhá mráz po zádech, když čteme jména vysoce postavených osob, které měli dohlížet na dodržování zákona a místo toho se spolčili se zločinci! Ještě horší pak je, že mnozí z těchto poslušných sluhů mafiánských bossů jsou na svých místech dosud a nadále plní jejich zadání – případ Aleny Vitáskové, která odmítla být po vůli solárníkům a byla za to potrestána osmiletým vězením, hovoří za vše...
Policisté, kteří berou své povolání jako poslání a nedají se vlákat do osidel korupce a bratříčkování se s politiky, bývají nepohodlní. Tak se i Robert Šlachta dostal do svérázného „střetu zájmů“, když odmítl hrát podle not, připravených prodejnými existencemi a byl pod záminkou „reorganizace policejních sborů“ odejit. Je obdivuhodné, že z něj v knize Třicet let pod přísahou nemluví uražená ješitnost či něco podobného, ale soustřeďuje se jen a pouze na fakta. Ta jsou však takového rázu, že z jeho knihy dělají superbestseller!

Knihu si lze za výhodnou cenu objednat zde: 

https://www.dobre-knihy.cz/slachta-tricet-let-pod-prisahou-463867.html     

POETICKÉ KOMENTÁŘE (216)

M y s l e l ,  ž e   j e   m i s t r   s v ě t a

t e n h l e   m a s k o t   t o p k y

t e ď   s e   s k r ý v á   j a k o   s k e t a

a   m á   z   R u s ů   b o b k y !

POETICKÉ KOMENTÁŘE (215)

O c h r a n k u   m á  –  p r ý   s e   b o j í

a   m á   š p a t n é   s p a n í

r á d   b y c h   v ě d ě l ,  c o   t o   s t o j í

p e n ě z   z   n a š i c h   d a n í !

ХАЙКУ (60)

К а р а н т и н
 
в   г л а з а х   п о п у г а я   в   к л е т к е
 
в и ж у   з л о р а д с т в о

FRANTIŠEK R. KRAUS: POVÍDKY ZE SVRABOVÉ ČTVRTI

„Neznámý“ autor se nejspíše stane hodně známým!

Na začátku této recenze bych chtěl jejím čtenářům poradit následující – ze všeho nejdříve si otevřte knihu na straně 285, kde je stručný, ale velmi poutavý životopis jejího autora. František Robert Kraus je totiž jméno, které nám dnes už bohužel nic neříká a je tedy dobře se s touto neprávem zapomenutou osobností naší literatury seznámit ještě předtím, než se s ní vydáme do Svrabové čtvrti! A na konci této fascinující výpravy mi určitě dáte za pravdu, že stála za to a že z ní máte podobně velkolepý dojem, jaký nyní, po přečtení poslední povídky, zakouším já. Zmizelý svět židovské Prahy (jak zní podtitul knihy), o němž jsem toho za svůj život četl tolik, až jsem se domníval, že už přede mnou neskrývá žádná tajemství, začal v Krausově podání před mým duševním zrakem náhle defilovat v neznámých, takříkajíc „neobnošených“ kulisách židovské čtvrti s jejími zapadlými náměstíčky,  uzounkými uličkami, temnými zákoutími a stinnými plácky, v nichž se to vedle „spořádaných“ občanů hemží i všelijakými panoptikálními postavičkami, přičemž životy jedněch i druhých zničilo kruté dvacáté století...

Praha – kolik je jen s tímto jménem spojeno obdivných a láskyplných adjektiv a přívlastků! A ten nepopsatelně krásný a magický genius loci, který má jako by vetkán přímo do svých základů – stověžatá Matka měst si podmaní srdce každého a připoutá ho k sobě navždy. „Prag lässt nicht los... Dies Mütterchen hat Krallen“ – Franz Kafka měl naprostou pravdu, Praha je skutečně maminka, která má drápky a nikoho nepustí... 
Původně jsem se domníval, že o zaniklém světě židovské Prahy nás mohou objektivně informovat pouze historické studie a literatura faktu. Povídky Františka Krause jsou ovšem specifické tím, že se přísně drží pražských dobových reálií a daleko tak překračují hranice pouhé „zábavné“ literatury. To si každý citlivější čtenář okamžitě uvědomí a právě tato skvěle navozená atmosféra symbiózy skutečna a fantazie či – chcete-li – „fyziky“ a „metafyziky“ dělá z četby tak podmanivou záležitost. Jistě, ty povídky jsou zdánlivě prosté a nekomplikovaně přímočaré – neřekl však už klasik, že „krása spočívá v jednoduchosti“?
Knihou Povídky ze Svrabové čtvrti pokračuje Nakladalství Cattacan v chvályhodném záměru dodávat na náš knižní trh exkluzivní „kousky“, určené pro literární labužníky. Jestli jsem dobře pochopil sdělení v úvodu, chystá se postupné vydání celého autorova díla, což je mimořádně potěšitelné. Třeba už proto, že František Robert Kraus prošel za války nacistickými koncentračními tábory včetně Osvětimi a vůbec jako první z přeživších o tom napsal vzpomínkovou knihu!
Závěrem chci poděkovat ředitelce nakladatelství za poskytnutí recenzního výtisku. Milá Stáňo, díky!

Knihu si lze za výhodnou cenu objednat zde:

https://www.megaknihy.cz/romany-beletrie/525179-povidky-ze-svrabove-ctvrti-zmizely-svet-zidovske-prahy.html  

HRANICE S NĚMECKEM BUDOU PODLE MNE ZAVŘENÉ 5 – 7 LET

... a to je ještě hodně optimistická předpověď!

Když pan Prymula před časem řekl, že hranice budou zavřené dva roky, stal se okamžitě národním vyvrhelem, který šíří poplašné zprávy a děsí lidi. Nakonec se od svého „neuváženého“ prohlášení distancoval s tím, že to tak nemyslel a že se moc a moc omlouvá. Když se ovšem dívám na situaci v jedné sousední zemi, pak docházím k závěru, že to „prymulovské“ proroctví bylo ve skutečnosti ještě příliš optimistické. Domnívám se totiž, že naše hranice s Německem budeme moct otevřít až za nějakých pět až sedm let, a to navíc pouze v případě, že se tam zbaví Merkelové a začnou konečně proti koronaviru přijímat účinná opatření.

Zatím je to tak, že už samotné nošení roušek je u našich západních sousedů politicky a ideologicky natolik ožehavou otázkou, že si s ní nikdo nechce pálit prsty a raději se pořád dokola diskutuje o úplných hloupostech, než aby se vydalo jasné stanovisko, závazné pro celou populaci. Strach z reakce místních muslimů na případné hygienické předpisy nabyl takových rozměrů, že se namísto pandemie začaly v mainstreamových médiích vymýšlet pseudoproblémy, kolem kterých se tam nyní všechno točí. Na stránkách německých novin se tak jako hlavní téma současnosti probírá otázka letní dovolené – pojedeme letos k moři do Španělska už v létě, nebo až na podzim? Velkou módou se rovněž stalo spojovat koronavirus s pravicovými extrémisty (levicoví a islámští radikálové nevadí!), kteří se prý snaží využít situace k vyvolávání občanských nepokojů. Dnes jsem dokonce v Süddeutsche Zeitung četl úvahu jakéhosi študovaného blba na téma, jaké zvíře vyvolá tu příští pandemii – dnes to jsou netopýři a zítra to prý mohou být divoká prasata a proto pozor na ně!

Politickou korektností zblblí Němci se zkrátka chovají jako smyslů zbavení a dělají jednu pitomost za druhou. Za pár dní u nich navíc začíná ramadán a to bude teprve tóčo! Už dnes stačí, aby z minaretu zakrákal muezin a už se tam sbíhají stovky muslimů (samozřejmě bez roušek) a davy domorodců – taky bez roušek, zato s mobily, protože tu slávu si musí natočit. Merkelová předpovídá, že se nakazí 70 % Němců a v tomto má zřejmě pravdu...

Asi proto volala Babišovi, aby povolil tzv. pendlování českých zdravotníků do rajchu, protože se tam nemá kdo starat o důchodce. Andrej vyměkl a následky i tohoto relativně malého „promoření“ na sebe nenechaly dlouho čekat – na Domažlicku je nejvíc nakažených z celé republiky!

Hranice by se tudíž měly otevřít až tehdy, kdy to pro české občany bude bezpečné. V případě Rakouska, Polska a Slovenska to nemusí trvat nijak dlouho – rok, dva? Němce bychom si měli držet od těla mnohem déle...  

POETICKÉ KOMENTÁŘE (214)

B o j í š   s e ,  ž e   s k o n č í š   v   l o c h u ?

N ě c o   d ě l e j ,  č a s   j e   k r á t k ý . . .

P o r a d í m   t i  –  v r a ť   t u   s o c h u

c o   n e j d ř í v e   z a s e   z p á t k y !

JO NESBO: NŮŽ

Poslední „holeovka“ je podle mého názoru zároveň nejlepší!

Harry Hole má za sebou hvězdnou policejní kariéru – říká se o něm dokonce, že nikdo neposlal za mříže víc vrahů než právě on! Žít pouze z dřívějších úspěchů a zásluh se však nedá, zvláště pak v situaci, kdy slavná minulost je zastíněna smutnou, ba žalostnou přítomností. Nechoďme ale kolem horké kaše a nalejme si čistého vína – Harry je notorický alkoholik! Můžeme ho samozřejmě politovat a třeba se jej i pokusit omlouvat, na druhou stranu ale musíme chápat, že rozhodnutí jeho nadřízených je správné – policistu, který pije jak duha, je nutné postavit mimo službu. A aby toho nebylo málo, s Harrym se setkáváme přesně v okamžiku, kdy k problémům v práci přibyla ještě strašlivá osobní tragédie...

Jo Nesbo v knize Nůž vystavěl komplikovaný příběh, v němž se detektivní tématika prolíná se sondami do norských společensko-politických reálií a čtenář tak má možnost zamýšlet se nejen nad problematikou kriminality a jejího potírání, ale i nad hodnotovou a mravní krizí dnešního Západu, v níž svět zločinu nachází živnou půdu pro svůj nekontrolovatelný růst. Aby se mohl pořádně psychologicky „rozmáchnout“, neváhá autor zaveslovat do dosti netradičních vod  – mnozí z protagonistů knihy mají za sebou vojenskou misi v Afghánistánu a na jejich pozdějším osudu je skvěle demonstrován zničující dopad krutých válečných prožitků na lidskou psychiku. Posttraumatický stresový syndrom je diagnóza, která postihuje většinu „navrátilců“, přičemž její projevy mohou být velice rozdílné a někdy i značně kuriózní...
Hlavní dějové linie jsou dvě. V Oslu řádí psychopat, který přepadává a znásilňuje ženy, Harry Hole však brzy zaměří pozornost na jiný, pro něj mnohem bolestivější případ. Alkoholové opojení, v němž se takřka permanentně nachází, mu sice brání naplno rozvinout své někdejší detektivní schopnosti a navíc pátrá na vlastní pěst (jak už bylo zmíněno, Harry má „zaracha“), takže postupuje hlemýždím tempem. Naštěstí si uvědomuje, že jeho největším nepřítelem je Jim Beam – pití má u něj za následek výpadky paměti, přitom však je zřejmé, že pokud si vzpomene na to, co dělal a kde byl před pár dny, všechno se rázem vyřeší. Záblesky jasnozřivého poznání však nepřicházejí na povel...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-nuz-2    

„ZLÁ“ ČÍNA?!

V nouzi poznáš přítele!

Nevím, jestli toto přísloví znají i v Číně, rozhodně se však podle něj chovají. Fotografie byla pořízena při vykládce zdravotnického materiálu na letišti Ostrava Mošnov – na balíky s respirátory nalepují Číňané povzbudivé vzkazy pro nás, své přátele v České republice. Je to krásné a dojemné...

Většina normálních Čechů, Moravanů a Slezanů je za tuto pomoc v těžkých časech vděčná. Najdou se však některé podivné a vlastně i politováníhodné existence, které to vidí jinak. Takový Štětina má za to, že jde o jasný důkaz hybridní války, stejně smýšlí i Kalousek. A obskurní postavičky pražské kavárny by tu fotku raději neměli vidět – mohla by je vztekem klepnout pepka!

„V nouzi poradí ti každý přítel, ale málokterý dá ti roušek pytel!“ To jsem parafrázoval Karla Havlíčka Borovského. Ochranných roušek a respirátorů nám ti „zlí“ Číňané posílají letadla, zatímco šéfka EU frau von Lejno na nás se.. (a hodně z vysoka). Ale jinak to s námi určitě myslí dobře, vždyť natočila nádherné instruktážní video, jak si máme správně umývat ruce. A když si u toho navíc budeme bručet hymnu EU, pak se koronavirus zaručeně lekne a uteče...

https://www.youtube.com/watch?v=bdlTCbH3J5M  

KORONAVIRUS STRHÁVÁ MASKY...

Neměli bychom se od toho „vyspělého Západu“ raději držet dál?

Když se podíváme na mapu Evropy, na níž je znázorněno rozšíření koronaviru v jednotlivých státech, hned nás „trkne“, že země východní Evropy jsou na tom nepoměrně lépe než tzv. „vyspělý Západ“. Je jasné, že to nemůže být náhoda a tak se vnucuje otázka, proč v Itálii, Francii, Španělsku a Německu lidé umírají po tisících, zatímco státy V4 zvládají pandemii vcelku dobře.

Příčinou je občanská uvědomělost, solidarita a schopnost improvizace na straně jedné, resp. maloměšťácká stádovitost, apatie a totální spoléhání na nefunkční stát na té druhé. Vezměme si třeba Českou republiku a Německo. Zatímco u nás si lidé uvědomili, že je nutné táhnout za jeden provaz a bez reptání si nasadili roušky (které si neváhali v případě potřeby ušít doma), zglajchšaltovaní Němci se ohlížejí jeden na druhého a čekají, kdo si zahalí tvář jako první. A protože tím prvním nechce být žádný (vždyť by v tamějším politicko-korektním režimu mohl být označen za panikáře, štváče či pravicového extrémistu!), nenosí je dodnes nikdo. „Příkladem“ jim v tomto jdou jejich politici, kteří považují nošení roušek za ideologicky výbušné opatření a v televizi vystupují zásadně bez nich.

Navíc si nechali zaplevelit zemi milióny islámských „migrantů“ a ti pochopitelně na nějaká hygienická nařízení kašlou (a přinutit je k tomu si nikdo netroufne). A tak se pandemii nechává volný průběh a namísto ní se řeší jiné, zřejmě důležitější problémy – např. v Süddeutsche Zeitung jsem četl, že ministru vnitra Seehoferovi dělá právě nyní největší starost jakási organizace válečných veteránů, která by se podle něj měla zakázat...

Merkelová se stáhla do karantény, odkud ke svým soukmenovcům pronáší plačtivé výzvy k vzájemné solidaritě, občanské statečnosti a osobní angažovanosti. Což jsou vlastnosti, před nimiž si po celou dobu svého vládnutí odplivovala, neboť  v nich spatřovala fašizoidní rezidua. Není se co divit, že Němci na její změněnou rétoriku neslyší a dál se chovají bezohledně a sobecky.

Buďme rádi za Babiše. Není to sice žádný génius, ale aspoň se řídí zdravým selským rozumem a neplete do čistě hygienických záležitostí politiku a ideologii jako ti pitomci v Berlíně. Dál dodržujme karanténu a pomáhejme si. Uzavření hranic je nepříjemným, leč nezbytným opatřením, jak se ochránit před pandemií – odstrašující příklad Německa, Francie, Itálie a Španělska máme přece na očích denně...