MICHAL SÝKORA: PĚT MRTVÝCH PSŮ

Obdivovatelé Velké Sovy si přijdou na své! 

Čtenáři detektivek mají novou literární hrdinku – Velkou Sovu! Zasvěcení samozřejmě vědí, že za přezdívkou se neskrývá nikdo jiný než Marie Výrová, takto kriminalistka, která to dotáhla poměrně daleko – velí partě vyšetřovatelů a je docela možné, že v budoucnu postoupí v kariérním žebříčku ještě o nějaký ten stupínek výš. Má pro to všechny předpoklady – co se týká kriminalistického řemesla, tak je bez debat na slovo vzatou odbornicí, jako šéfová pak není žádnou semetrikou, před níž se všichni třesou, ale vcelku pohodovou ženskou, u níž se přísnost a zásadovost snoubí s lidským přístupem a neformálním vztahem k podřízeným. Tyto profesní i lidské vlastnosti jsou základem, na němž je vybudována skvělá pověst jejího týmu a Velká Sova si uvědomuje, že vysoký standard vyšetřovatelské práce bude zapotřebí i v podivném případu, který jí právě přistál na stole.  

Ta záležitost vypadá na první pohled dost paradoxně. Uznejte sami – když se někdo vloupá do zoologické zahrady a ukradne tři medvědy, jako první vás napadne, zda se nejedná o recesi, inspirovanou třeba známou veselohrou Šest medvědů s Cibulkou. Jestliže je však při tom zabit hlídač, pak je zřejmé, že o žádnou legraci nejspíš nepůjde... A pak tu máme ještě pět mrtvých psů, takže si řekneme, zda to autor s tolika zvířaty už nepřehání. Vzápětí si ale vzpomeneme na nedávný případ podivných chovatelů tygrů, jehož byly plné noviny i televizní zprávy a už nám to tak absurdní nepřijde – ukazuje se totiž, že Češi jsou v tomto asi opravdu trochu zvláštní národ, v té zalibě ve vlastnění všelijakých exotických zvířat včetně velkých šelem. Ať už je tomu jakkoli, evidentní je, že Michal Sýkora si téma pro svou detektivku nevycucal z prstu, nýbrž vcelku uvěřitelně vyšel ze současných českých reálií.

Je veřejným tajemstvím, že u nás žije komunita lidí (jde převážně o bohaté podnikatele, kteří už roupama nevědí, co s penězi a volným časem), která se věnuje dosti obskurnímu koníčku, totiž psím zápasům. Jde pochopitelně o aktivity na hraně zákona (tedy spíše za ní), což si dytyční uvědomují a drží je v přísné tajnosti. Jen „členové klanu“ vědí. kde se bude konat ta která „akce“, kdo se jí zúčastní atd. A jednu takovou partu ostrých hochů se nyní chystá klepnout přes prsty Marie Výrová alias Velká Sova...

Na knize Pět mrtvých psů se dá výborně demonstrovat, proč si Michal Sýkora získal mezi čtenáři kvalitních detektivek už tolik příznivců. Především dokáže vytvořit napínavý příběh takřka „z ničeho“, nelibuje si ve vyumělkovaných vnějších kulisách a barvitých scénách, ani (co se „vnitřna“ týká) rádoby geniálních myšlenkových pochodech neomylných detektivů. Za zdánlivou jednoduchostí jeho psaní se skrývá výborné pochopení podstaty kriminalistické práce, která spočívá především v rutinním provádění jednotlivých vyšetřovacích kroků. Svou roli při ní hraje i štěstí, tomu se ale musí jít aktivně naproti – přesvědčení, že neexistuje dokonalý zločin a jednou se tedy vyšetří i sebezapeklitější případy, tady rozhodně nemá místo.  Sýkorovou silnou stránkou je i psychologie – to, jak před námi vykreslil prazvláštní svět novodobých zbohatlíků s jeho vlastními zákony a „adrenalinovými“ morbidnostmi, je vskutku obdivuhodné. Jestliže se u nás v posledních letech etablovala svérázná odnož detektivního žánru, pro niž by se nejspíš hodilo označení „moderní česká krimi“, pak jméno Michala Sýkory patří k těm, která si v této souvislosti zaslouží být zmíněna na prvním místě.

Troufám si tvrdit, že Pět mrtvých psů je zatím nejlepší detektivka s Marií Výrovou v hlavní roli. To „zatím“ myslím samozřejmě tak, že Michal Sýkora bude v této sérii pokračovat a my se tudíž dočkáme dalších vzrušujících případů, v nichž Velká Sova zkříží kordy se světem zločinu. Už teď se na ně těším!

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (19)

Horolezectví – odvaha, nebo hazard?

Tento literární žánr mě nikdy moc nelákal, změnilo se to však poté, co jsem si přečetl knihu Ztraceni na Everestu. Její autor Milan Vranka je člověk, který horolezectví a všemu, co s ním souvisí, výborně rozumí a dokáže o tom také nesmírně poutavě psát. Přiznám se, že moc nechápu lidi, kteří riskují své životy šplháním na nebezpečné vrcholy hor, ale podle všeho je to vášeň, které nelze odolat...

Autorem knihy Hory byly jejich osudem je opět Milan Vranka a podtitul naznačuje, že se v ní dočteme o tragických osudech českých a slovenských horolezců, kteří zahynuli při zdolávání horských štítů v různých částech světa.

Kniha vyjde v nakladatelství Jota (22. 8. 2018).      

DOBRÝ COPYWRITER – NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (8)

KLÍČOVÁ SLOVA A SEO V RUKOU ŽONGLÉRŮ S LIDSKOU NAIVITOU

Dalším zaklínadlem, jímž se obyčejně ohání nejrůznější filutové ve světě webdesignu, jsou tzv. klíčová slova. Pro začátek snad stačí říct, že se kolem nich dělá podobný – ne-li větší – humbuk jako u slavného SEA, ovšem...
Když se na celou věc podíváme nezaujatýma očima člověka, který vlastní sice nedefinovatelný, ale o to víc potřebný intelektuální potenciál lidově zvaný zdravý sedlácký humor, pak záhy seznáme, že na nás někdo opět – jako v případě SEA – šije habaďůru. O co tedy vlastně jde?
Je to úplně prosté a jednou větou řečeno to vypadá asi takhle: Máte webové stránky, na nichž prezentujete svou firmu, která se specializuje např. na burské oříšky – konkrétně na jejich dovoz z Pobřeží Slonoviny a následný prodej pod českým názvem olejnice podzimní. No – a právě toto jsou ta klíčová slova! Teď si řeknete, co je na tom tak složitého, že ti, kdo vám udělali webovky, vám nyní tvrdí, že ani teď se bez jejich odborníků neobejdete a že potřebujete chytráky na SEO, vyčuránky na linbblindling, podvraťáky na fusdrejšingk a – jak jinak – kastelány na vyjmenované klíče...
Když ale máte firmu na ty buráky, tak snad nebudete na webovkách psát články o vlasovém tetování, ne? No a vidíte – všichni ti fachidealisté vám chtějí právě toto namluvit. Považují vás totiž za takové mamlasy, že předpokládají, že nevíte, že na webu o podzemních burácích se píše o Pobřeží Slonoviny a že to tedy musí někdo psát za vás a že to budou oni. Prostě chtějí z vás vytřískat co nejvíc těch olejnic a tak vám naburákují, že na váš web bude chodit tím víc lidí, čím víc tam bude klíčních kostí – a to umí jenom oni, protože jsou nejlepší v celém tom Pobřeží a konkurence kulhá po Sahaře. Takže – když si nedáte pozor – bude vám jejich kopyťák psát na web články, které se následně a stoprocentně umístí na těch nejprvnějších místech ve vyhledávačích. A to přece chcete, ne?

Podzemnice zlolajná – Vánoce bez buráků jsou obyčejný Mikuláš!

Bez burských oříšků jsou vánoce Pobřežím Slonoviny. Ano, právě ze země jejich prapůvodu přivážíme dobře naolejovaného podzemníka, aby se Vaše děti umlátily po burácích. Buráky jsou vyváženě naolejované a bez buráků by nebyl ani Mikuláš, natož Nový rok.

Chroupejte u Mrazíka!

Ano – u populární vánoční pohádky budete Vy a Vaše děti a celá Vaše rodina spokojeně chroustat burské podzemnice z pravé Slonoviny! Zásobte se včas balíky plnými těch nejkřupavějších ojetin! Víte, že o burácích se zpívá již ve staré americké lidové countrypísni – „je lepší sedět doma a louskat... buráky“?!

Burské buráky přímo od Burana!

Firma Buran má dlouholetou půlroční zkušenost se Slonovým Pobřežím, odkud ty podzemnice vozí letadlem až na letiště Václava Láskopravdaře a potom do obchodů po celé Libni! Buráky byly a budou, protože buráky bez Vánoc jsou jako slunovrat bez Pluta!

Asi si sice řeknete, že si dělám legraci, ale z tohoto omylu vás hned vyvedu uvedením dvou ukázek z tvorby (oni tomu vážně tak říkají – tvorba) dvou reálných fachkopyt ze dvou dynamitně se rozvíjejících agentur:

Pár pádných důvodů, proč si v létě nasadit klobouk

Klobouky, kloboučky a hučky všeho druhu byly v létech minulých prakticky běžnou záležitostí. Pravdou však je, že se dnes na ně poněkud zapomíná, což je velká škoda neboť právě klobouky udělají na hlavách dam velkou parádu. Ať už máte ke kloboukům kladný vztah nebo je považujete spíše za záležitost vaší babičky faktem zůstává, že je právě léto ideální dobou pro zavedení kloboukové módy. Zejména letní a plážové klobouky se v regálech módních obchodů moc neohřejí. Proto si i vy přečtěte pár pádných důvodů, proč v létě nasadit klobouk.

Klobouk sekne každé ženě

Ať už klobouk široký či vysoký, malý nebo větších rozměrů pravdou je, že klobouk sekne každé ženě. Už v dobách minulých bylo jasné, že ženy mají pro nošení elegantních kloboučků předpoklady. Proto se bez tohoto módního doplňku nehnuly ani na krok. I v dnešní době nadělá klobouk na hlavách dam velikou parádu. Výborně sedne k rozpuštěným vlasům i k spletenému culíku. Zakryje drobné nedostatky v podobě vysokého čela a nosit jej lze k sukním, kalhotám, k šatům, k džínům i k dalším outfitům. Nošení klobouků může být pro mnoho žen maličko nezvyk, ovšem jako vše i toto potřebuje svůj čas. Za nedlouho si žena na klobouk na hlavě zvykne a již na něj nedá dopustit. Stane se tak jejím novým šperkem, díky němuž obzvláštní outfit.

Tajný pomocník žen

Klobouk jakožto doplněk každodenního outfitu může být i tajným pomocníkem žen. Co si budeme povídat, ne vždy je den vyvedený v růžových barvách, my vše stíháme a celý svět se na nás usmívá. Mnohdy je to právě naopak, budík stávkuje tudíž zaspíme, jen stěží na sebe napatláme make-up, naše mastné vlasy však umýt nestihneme, nemluvě o jejich sušení. A jelikož jsou naše vlasy mastné od kořínků, nepřehlednou ranní situaci zachráníme kloboukem. Ten zakryje naše neumyté vlasy, stejně tak jako případné odrůsty vlasů nebo lupy. Klobouk ženám pomůže i v případě neposedných vlasů nebo při řešení dilematu "co s vlasy?".

Nepřipomíná vám to trochu povídku Šimka a Grossmana Můj první klobouk? Pojďme se ale podívat, jak takovéhle kopykapacity píšou třeba o parkovacích kamerách...

Problémy při parkování

Možná i vám se někdy stalo, že jste měli problém při parkování. Málokdo si tento problém připouští, ale s tím už se asi tak moc nenadělá, pokud samozřejmě nebudete chtít zapracovat sami na sobě. Přiznat si, že něco neumíte, je mnohdy tím nejtěžším úkolem, jelikož pak už přichází řešení. To je vždy již v pořádku, pokud se nebudete bát a vše dokáže s rozumem přejít. Není vždy vše ztraceno, to jen lidé si málo uvědomují, že by mohli sami na sobě začít pracovat. To je potom sice někdy i pozdě, jelikož na tento svůj nedostatek přijdou pozdě. Parkovací kamera = chytré řešení Parkovací kamera by mohla vyřešit jeden problém, který by se ani problémem nemusel zdát. Sami si v duchu vzpomeňte na to, kdy jste naposledy udělali nějakou zásadní chybu, která by vás skutečně mrzela. Moc příjemné asi toto vzpomínání nebude, i když je docela sranda, pokud se dovedete sami sobě zasmát. Udělat si srandu z vlastní osoby dokáže málo lidí, o to je příjemnější, že se zrovna v tomto ohledu dnes lidé ještě dokáží zabavit vcelku rozumně.

Chyby při parkování děláme všichni

Velmi často se špatné parkování přičítá spíše ženám, které ale mohou být v tomto ohledu možná i lepší, než muži. Vzpomeňte si, kdy jste naposledy havarovali nebo podřeli svého miláčka. Nemyslete si, že by se vám zrovna omyl nemusel stát, protože to by byla skutečná malichernost, kdybyste se sami snažili takto vyvléci ze svých povinností, které mohou být jakékoliv. Raději než hledat chyby u jiných, tak začněte zametat před vlastním prahem. Ten by nemusel být křišťálově čistý, jak si myslíte. Problémy existují u každého z nás, a pokud o nich víme, tak je můžeme řešit mnohem snáz. Tuto pravdu si uvědomit je základním prostředkem k vyřešení.

Parkovací kamera – věrná přítelkyně

Parkovací kamera se může stát vaší nádhernou přítelkyní, která vás nenechá ve štychu, když to nejméně potřebujete, nebude vám tvrdit, že za nic nemůže. To by bylo jistě podobné jiným lidem, ale ne tak tomuto předmětu, který je spíše brán jako úžasný pomocník. Parkovací kamera se dokáže velmi rychle a efektivně přizpůsobit vašemu stylu. Zvyknete si na ni velmi jednoduše. Pokud se budete dívat pořádně, tak vám bude dávat mnohem více možností, než jste si byli schopni sami připustit. Uvidíte, že nic není tak hrozné, jak se zprvu může zdát. Myslet si, že zrovna vám se při parkování žádná nehoda nemůže stát, by byl čirý hazard s vaším majetkem a tak se raději snažte takto nepohrávat.

Problémy při parkování

Parkovací kamera, jak už to také napovídá její název, je skutečně kamerou, která vám pomůže při parkování. Někdy je to problém až neřešitelný. Někomu méně, někomu zase více čí méně dělá problémy couvání. Přeci jen jet do míst, o kterých nevím, co mě čeká je pro většinu neřešitelným problémem. Tento pomocník, tato parkovací kamera, vám pomůže tento problém vcelku v klidu a pohodě vyřešit, nemusíte se bát, že by se vám tato investice nemusela vyplatit. Mnohem lepší je si uvědomit, že přeci jen nikdo z nás není neomylný a tak se může stát, že vaše auto nebude muset jít na opravu, protože vy jste se zrovna nemohli podívat, kam že to couváte. Vcelku výhodná nabídka, která vám spíše prospěje, nežli uškodí, ale na to již přijdete sami.

Princip parkovací kamery

Parkovací kamera pracuje na velmi jednoduchém principu, který není vůbec složitý. Když si na něj zvyknete, tak už nebudete chtít jezdit bez ní, to dá vcelku rozum. Parkovací kamera má displej, který si dáte na přehledné místo, hlavně aby byla tam, kde na ní vidí řidič. Díky tomuto displeji se pak může koukat, kam že to vlastně couvá. Mnohem důležitějším článkem tohoto zařízení je však snímač, kamerka, která snímá vše, co se děje v jejím zorném úhlu, který může být ve velmi širokém rozpětí. Tato kamerka je propojena se zpátečním světlem, které se rozsvítí vždy v okamžiku, kdy zařadíte zpátečku. V ten okamžik se dá do pohotovosti i naše parkovací kamera a začne vysílat vše, co mám ve svém zorném úhlu. Je to velmi jednoduchý princip, jelikož toto zařízení člověk potřebuje vždy, když couvá a vždy, když se couvá, tak je zařazená zpátečka. To znamená, že je tento proces na sobě závislý a tudíž fungují společně. Signál je v tom okamžiku zachycen navigačním přístrojem a na displeji tak můžete vidět barevně vše, co se děje za vámi. Barevný obraz před vámi je kvalitní a je velmi podobný tomu, kterého známe z průmyslových kamer při prohlížení na PC. Je skutečně stabilní a také bez šumu. Jas našeho obrazu kamery je tak řízen automaticky v závislosti na času uzávěrky. Za tmy samozřejmě obdržíme pouze černobílý obraz, to dá rozum, ale dostatečně jasný k tomu, abyste mohli v klidu a bezpečí couvat. Obavy a strach tedy již nebudou na místě.

Taky dobrá humoreska, že? A za takovéto antiperly českého slovosledu chtějí jejich pachatelé 400 korun českých...

Pozn.: Ale ta klíčová slova – klobouk, klobouček, hučka... kamera, kamerka... – tam jsou, nebo ne?! Váš web bude ve vyhledávačích suverénně první, takže na něj přijde hodně hledačů kloboučíčků a kamereček. Bohužel pro vás tito lidé vzápětí odejdou, neboť si chtěli koupit klobouk (kameru) a zjistili, že se nachází na oficiálních stránkách léčebny v Bohnicích.

(pokračování)

HAIKU (137)

P o j e d u   p r v n í m

p r á v ě   m n ě   u j e l

p o s l e d n í   v l a k

HAIKU (136)

O b e c n í   v ý v ě s k a

n a   p a r t e   s o u d r u h a

v e r š   z   B i b l e

PROČ JSOU ODBORY PROTIDĚLNICKÉ?

Parodie na odbory v České republice!

Z úst odborářských bossů můžeme často slyšet nářky nad tím, že lidé v České republice dostávají za srovnatelnou práci mnohem méně peněz, než je tomu na západ od nás. Zarytě však mlčí, mají-li objasnit, proč tomu tak je, přičemž příčinu tohoto jejich postoje není těžké uhádnout. Museli by totiž ven s pravdou o tom, že odbory v české společnosti už dávno nehájí zájmy pracujících, resp. že jejich šéfové se spolčili s kapitalisty proti dělníkům.

Nedávno jsem se zúčastnil jedné mezinárodní facebookové diskuse právě na téma platových rozdílů v různých zemích Evropy. Na moji poznámku, že mzdy zaměstnanců Volkswagenu v ČR jsou ve srovnání se závody tohoto koncernu v Německu poloviční, se mi dostalo následující odpovědi: „Víte, kolik let těžkých bojů to stálo, než se němečtí odboráři domohli svých dnešních mezd? A vy si myslíte, že v České republice dostanete všechno hned na stříbrném podnose?“ Tento diskutující vyslovil velkou pravdu, která ovšem na naše odborové předáky působí jako červený hadr na býka.

Je jasné, že každý podnikatel chce především dosáhnout co možná největších zisků při co nejmenších nákladech. Do těchto nákladů patří i mzdy a kapitalisté tudíž platí zaměstnancům jen tolik, kolik musí, aby se tito nebouřili a nestávkovali. Předpoklad, že majitel podniku je lidumil, ochotně plnící požadavky svých pracovníků, je naprostá utopie. Cesta ke spravedlivým mzdám je trnitá a určitě nevede přes nekonečné a neplodné vyjednávání, kdy odbory jsou v pozici ponížených prosebníků.

Ano, mzdy českých pracujících jsou ostudně nízké, v tom se s šéfy odborových centrál určitě shodneme. Co ale udělali pánové Středula a ostatní pro to, aby se tato situace změnila? Vyhlásili snad někdy nějakou stávku? Vedli lidi do ulic? Samozřejmě, že ne! Namísto toho si v rámci tzv. tripartity sedají za jeden stůl s premiérem a velkopodnikateli, aby společně „udrželi sociální smír“. Za touto vznešeně znějící frází se pochopitelně neskrývá nic jiného než pacifikace jakýchkoli lidových bouří a zachování současného stavu, kdy pracující dřou do úmoru za směšné mzdy a nemají ani čas se nad svým postavením námezdních otroků zamyslet, natož se pokusit s ním něco udělat.

Za minulého režimu mělo ROH (Revoluční odborové hnutí) funkci jakési prodloužené ruky KSČ v továrnách. Náplň jeho činnosti spočívala v rozdávání bonboniér u příležitosti MDŽ a čokoládových kolekcí na Vánoce. Dnešní odbory plní roli užitečných idiotů ve službách kapitálu a hrají před veřejností divadlo o tom, jak tvrdě a nekompromisně bojují za zájmy pracujících. Tato maškaráda končí v okamžiku, kdy zhasnou světla kamer a není už potřeba nic předstírat – to se pak odboroví kápové objímají s Babišem a velkoprůmyslníky a blahopřejí si navzájem k tomu, jak s těmi blbými dělňasi zase vyjebali...

Může se samozřejmě namítnout, že své představitele si odboráři volí svobodně, takže si za své neštěstí mohou sami. To je určitě pravda. A zároveň právě tady leží klíč k tomu, jak vrátit odborům jejich důvěryhodnost a akceschopnost – totiž tak, že zkompromitovaní lidé budou nahrazeni skutečnými zástupci pracujících. Je také možné v jednotlivých podnicích zakládat nezávislé odbory, nemající nic společného s Českomoravskou konfederací odborových svazů a jinými obskurními organizacemi.

Vzpomínám si na časy, kdy v čele odborových organizací ještě tu a tam stáli opravdoví chlapi, kteří se nebáli bouchnout pěstí do stolu a tvrdě jít za svým. Takový Jaromír Dušek vedl kdysi do stávky železničáře a celá vláda měla tenkrát pořádně nahnáno a honem si sedala za vyjednávací stůl, což předtím kategoricky odmítala. Dušek se jako správný odborářský vůdce neohroženě zasazoval o práva těch, kteří si ho zvolili do svého čela a s vedením Českých drah byl proto na kordy – kdeže ty doby jsou! Dnes se razí heslo o partnerství a kolegialitě mezi zaměstnavateli a zaměstnanci... 

Pak se ale samozřejmě není možné divit, že mzdy českých pracujících jsou takové, jaké jsou.

MOJE COPYUKÁZKY (3)

TECHNIKU JE NĚKDY LEPŠÍ SI PŮJČIT!

Možná před tímto dilematem stál už někdy každý a zcela určitě ten, kdo stavěl či rekonstruoval dům, popř. prováděl nějaké úpravy na zahradě nebo na chatě. Zkrátka – každý domácí (zahradní, chatový...) kutil někdy zvažoval, zda si má na tu či onu práci přizvat firmu nebo se pokusit zvládnout ji sám. A když se již rozhodl pro to druhé, byla tu pochopitelně hned otázka další – mám na to ve své dílně příslušné nástroje? A je jasné, že ještě naléhavěji tento problém vyvstane za situace, kdy je pro tuto práci nutná určitá složitější technika, kterou většina z nás doma nedisponuje – mám teď na mysli nejrůznější stroje, tedy bagry, rypadla, nakladače apod. 

Drahé firmy 

Nedá se samozřejmě říct, že by se nebylo možné domluvit s konkrétní firmou, aby nám přijela vyhloubit např. odpadní jímku. V současné době stavebního boomu je však víc než pravděpodobné, že nikdo nebude mít čas ani chuť na bezvýznamnou zakázku. A i kdybyste přece jen někoho „ulovili“, pak provést práci by pro firmu sice problém nebyl, zcela jistě by to však byl finanční problém pro vás. Je celkem pochopitelné, že pro velké, ale i menší firmy jste „malá ryba“ a dají vám to důkladně pocítit na ceně, kterou vám následně naúčtují. Většinou se jedná o tak závratné částky, že se každý, kdo nemá peněz nazbyt, ohlíží po jiné možnosti. 

Půjčit si bagr? Žádný problém! 

Za tohoto stavu věcí se jako nejlepší z možných řešení nabízí jednoduše si ten bagr či rypadlo půjčit. Pro ty, kdo byli dosud zvyklí si půjčovat jen vrtačku nebo sadu šroubováků to asi je novinka, ale dnes je opravdu možné si zapůjčit i složité a drahé stroje. A dokonce je možné si vybrat z firem, které tyto služby na svých internetových stránkách nabízejí! Výhod to má spoustu. Tou největší je asi to, že firma vám stroj přiveze a následně si jej zase odveze. Co se týká nějakého speciálního oprávnění (strojnický průkaz apod.) pro práci s takovýmto strojem z půjčovny, žádné nepotřebujete. Takže v praxi to může vypadat nějak takto:

Takže – jak na to

Zůstaneme u té odpadní jímky, kterou potřebujete vyhloubit u své chaty. Zjistíte si, kdy bude příhodné počasí (tedy kdy nebudou bouřky či přívalové lijáky, ale naopak slunečno) a na tento den si stroj objednáte. Dokonce nejen na den, ale i na hodinu a navíc i na počet hodin. Je pochopitelně dobré si tak trochu dopředu naplánovat, jak dlouho asi práce potrvá, abyste si např. neobjednali bagr na osm hodin, když práce bude hotová za čtyři hodiny. Mít ale nějakou časovou rezervu je na druhé straně také výhodné – zkrátka, pokusit se naplánovat si celou akci tak, aby bagr po práci u vás nestál zbytečně další hodiny, popř. aby si firma pro svůj stroj nepřijela tehdy, kdy máte hotovou sotva polovinu. 

Kolik zaplatíte? Žádné strachy! 

A cena? Nijak přemrštěná. Samozřejmě – něco vás to stát bude, ale když uvážíme, že např. za 4-hodinové zapůjčení smykem řízeného nakladače Caterpillar zaplatíte necelých 4000 Kč a za minirypadlo téže značky dokonce necelé tři tisícovky, pak jde o cenu zajisté férovou. Ve srovnání s částkou, o kterou by si řekla firma, je to nesrovnatelný rozdíl. Navíc je samozřejmě možné si s půjčovnou domluvit různé délky zápůjčky podle vaší potřeby.

KHIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (18)

Lincoln Rhyme opět v plné parádě!

Jeffery Deaver je v „detektivkářském“ světě znám jako jeden z nejosobitějších a zároveň nejplodnějších autorů posledních let. Napsal toho už opravdu hodně, ovšem kvantita v jeho případě rozhodně nijak nekoliduje s kvalitou. Můj osobní dojem z jeho tvorby je dokonce ten, že Deaver postupem doby zraje jako víno!

Ostrý řez je dalším – v pořadí už čtrnáctým – pokračováním čtenářsky mimořádně úspěšné série s Lincolnem Rhymem. „Patent“ na vydávání Deaverových knih má u nás Domino, což je dobře ze dvou důvodů – toto nakladatelství spolupracuje se špičkovými překladateli a jeho šéfka Karin Lednická je perfekcionistka, která by nikdy „nepustila do oběhu“ odfláknutou knížku.

Můžeme se tedy těšit nejen na Jeffery Deavera, ale i Jiřího Kobělku, který tohoto amerického autora překládá dlouhodobě a vskutku perfektně. Kniha vyjde 17. 10 2018.

MICHAEL CONNELLY: DVA DRUHY PRAVDY

Harry Bosch je nesmrtelný

– a je to tak dobře! Michael Connelly nechává svého (a snad mohu říct, že i mého) literárního hrdinu řešit stále nové a nové případy a pokaždé jde o detektivku se vším všudy. Nedokážu sice z hlavy vyjmenovat, kolikátá „connellyovka“ to už vlastně je, to hlavní však vím přesně – Dva druhy pravdy se jednoznačně nacházejí v pásmu vysoko nastavené laťky mistrně promyšleného a skvěle vypointovaného příběhu, kterou je americký spisovatel proslulý. Předpokládám, že Raymond Chandler (Connellyho velký vzor) by byl na svého následovníka hrdý.

Úvodem nejdříve stručná rekapitulace minulých let – Harry už není u Los Angeles Police Departement! Dramatické okolnosti jeho odchodu jsou dostatečně popsány v předchozích knihách a Boschovi fanoušci vědí i to, že vysloužilý harcovník vyřešil svou novou (a notně nezvyklou) životní situaci po svém – nechal se zaměstnat na malé policejní stanici, kde po chlápkovi se čtyřicetiletou zkušeností u elitního sboru okamžitě chňapli všemi deseti! Kdepak, holenkové, na Harryho si nepřijdete – můžete ho sice vystrnadit dveřmi, on se vám ale vzápětí vrátí oknem, protože důchodové nicnedělání není nic pro něj.

A co na nás tedy čeká? Harry Bosch se tentokrát ocitá doslova a do písmene ve dvojím ohni. Několik desetiletý starý případ se mu vrací jako bumertang poté, co odsouzený vrah vyrukuje s tvrzením, že mu tenkrát Harry „pomohl“ za katr nezákonným způsobem. Celá věc se má nyní přešetřit, což na duševním klidu rozhodně nepřidá ani „splachovacímu“ detektivnímu matadorovi. A to tím spíše, že právě řeší nový případ, kterému je jako vždy připraven věnovat všechny své síly a od něhož nechce být nikým a ničím vyrušován.

Poté, co jsou nalezeni dva zavraždění muži a zahájeno rutinní vyšetřování, se začne ukazovat, že za jejich smrtí lze tušit chapadla organizovaného zločinu, resp. že nebožtíci byli možná kolečkem v soukolí tajemné farmaceutické mafie. Proč ale museli zemřít? Souvisí snad (a když, tak jak) tragický konec obou lékárníků s jejich povoláním? Případ jako stvořený pro Harryho Bosche!

Ten se jako vždy pustí do pátrání s vervou psa, který zachytil stopu a je rozhodnut ji za žádnou cenu nepustit. Víme však, že bezhlavý úprk není jeho styl a že dává přednost spíše pečlivému shromažďování a následnému systematickému vyhodnocování faktů. Urputnost a trpělivost se však nemusí vylučovat a v tomto směru je na Connellyho detektivovi jasně patrný Chandlerův rukopis. Ne, Harry Bosch je samorost a originál a tedy žádný okopírovaný Phil Marlowe, ovšem něco společného (a vlastně nejdůležitějšího) ti dva přesto mají – totiž „tah na branku“, logicko-dedukční schopnosti a umění abstraktního uvažování.

Čtenář je vtažen do příběhu, kterému jsme si uvykli říkat „mnohovrstevný“. Hlavní linie se rozvětvuje do řady zápletek, které nás nutí k soustředění a vnitřní ukázněnosti – Connelly rozhodně není autor literárních oddechovek. Milovníci detektivek ale jistě ocení hutnost a logickou sevřenost knihy, která se kromě kriminální roviny dotýká i některých společensko-sociologických problémů. Dva druhy pravdy nás v konečném důsledku mohou přivést až k otázkám ohledně fungování postmoderní společnosti. Proč je např. v kapitalistickém systému tak úzce propojen byznys se zločinem? Kdy je někdo ještě počestný podnikatel a kdy už gauner a mafián? A nejsou nakonec samotné zákony koncipovány tak, aby se na tuto a podobné otázky nedalo jednoznačně odpovědět a zločinci tak fakticky měli zajištěnou beztrestnost?

Harry tedy bojuje na dvou frontách, po dlouhé době opět vyšetřuje vraždu (dokonce dvojnásobnou) a zároveň nad ním visí Damoklův meč kolosální ostudy, pokud odsouzený z dávného případu uspěje se svou stížností. Michael Connelly umně spojuje obě tyto sekvence do paralelního vyprávění a nechává svého hrdinu sáhnout si až na dno psychických i fyzických sil. Vážený čtenáři, máš se opravdu na co těšit!

ZA HLOUPOST SE PLATÍ...

A platit prý má stát!

Je nezpochybnitelným faktem, že lidé, kteří se nechali zlákat pyramidovou hrou s názvem H-System, si za svou dnešní situaci mohou sami. Normálně uvažující člověk přece dobrovolně neodevzdá své celoživotní úspory individuu, které slibuje něco, co očividně nemůže splnit. Přesto se takových naivků našel celý tisíc a někteří z nich do zkrachovalé pyramidy nacpali další peníze, když na hrubých stavbách, patřících v té době už do konkurzní podstaty, pokračovali na vlastní pěst. Nyní se prohlašují za oběti jakési tajemné mafie či dokonce státu, který má podle nich povinnnost je za jejich prostoduchost odškodnit. Samozřejmě z peněz nás ostatních, kteří jsme se řídili zdravým selským rozumem, panu Smetkovi neuvěřili a do H-Systemového letadla nenastoupili. Za to teď máme být po zásluze potrestáni tím, že budeme ze svých daní sanovat finanční ztrátu hlupáků, kteří naletěli na vějičku levného bydlení a pořádně se spálili.

Těch případů bylo přece tolik! Třeba Futurum aurum – tak nějak se to tehdy jmenovalo – s chytlavým sloganem Odpovědnost za každou korunu. A garantovaným úrokem kolem 35 %. Těch nemyslících troubů, kteří tam nacpali miliony a pak se divili, tenkrát také nebylo málo. A i oni rozhořčeně vyzývali stát, aby jim peníze, které vyhodili oknem, co nejrycheji vrátil. Klienti všech možných podivných kampeliček a od pohledu neseriózních bank chtěli své peníze rovněž zpět a tak bychom mohli pokračovat. Opravdu je ale povinností státu platit lidem za jejich blbost?

Všichni ti oklamaní H-Systemáci dnes sice srdceryvně pláčou, ovšem na nesprávném hrobě. Skutečnost, že jim v jejich nářcích vydatně sekundují politici, nic nemění na tom, že soud rozhodl správně. V diskuzích k tomuto tématu se objevují nejrůznější stanoviska, těch věcných je naprostá menšina. Dávám zcela za pravdu názoru, že rozhodující je přece to, na koho jsou zmíněné nemovitosti zaregistrovány na příslušném katastrálním úřadě. Odpověď na tuto jednoduchou otázku všechny spory okamžitě vyřeší.

Je ovšem možné (a podle řady indicií i pravděpodobné), že někteří se právě tohoto bojí. Kdo? Nejspíše ti, komu domy, v nichž bydlí, podle záznamu v katastru nemovitostí nepatří...       

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (17)

Bestsellery bývají často propadáky – tady by to ale mohlo být jiné!

Opět Domino a – jak je u něj zvykem – další thriller. Kolečkem s nápisem „Mezinárodní bestseller“ se ovlivnit nenecháme, za pozornost však určitě stojí malý medailonek autora v edičním plánu nakladatelství. J. D. Barker je podle všeho skromný mladý muž, který se netají svým obdivem ke zkušenějším autorům a pokládá si za obrovskou čest, jestliže je s některým z nich srovnáván.

Téma knihy sice neslibuje nic originálního (lze ale vůbec ještě v psychothrillerovém žánru přijít s něčím novým?), hlavní ovšem bude jeho zpracování. Nechme se tedy překvapit, jakým způsobem detektiv Sam Porter vyzraje na psychopatického vraha, který si s ním už několik let hraje jako kočka s myší...   

Překladu se ujal vynikající Jan Netolička, čímž si kniha v mých očích získává další velké plus. A protože jsem přesvědčen, že tento Pan překladatel by se nikdy „nezahazoval“ s brakovou literaturou, určitě si Čtvrtou opici (má vyjít 14. 11. 2018) se zájmem přečtu!    

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (16)

V Polsku byl úspěšný – a jak bude přijat psychothriller Nenalezená u nás?


Nakladatelství Domino se chystá 26. 9. 2018 vydat knihu, která podle řady indicií může být horkou aspirantkou na neoficiální titul „literární událost letošního podzimu“. V edičním plánu je (evidentně proto, že se jedná o jeho první překlad do češtiny) uveřejněn rozhovor s jejím autorem, jímž je polský spisovatel Remigiusz Mróz. Mimo jiné se v něm dozvídáme o tom, že tento mladý muž má již na svém kontě tři desítky románů, kterýžto počet se sice zdá neuvěřitelný, ovšem pouze do chvíle, než se seznámíme s jeho pracovní „metodou“ – jestli jsem jej dobře pochopil, tak Remigiusz Mróz si vytvořil denní režim, v němž se od rána do večera střídá psaní s běháním. Jestli v tomto tempu vydrží i nadále, stane se nejspíš spisovatelským rekordmanem…

Nenalezená je v anotaci charakterizována jako psychologický thriller. Hlavní linií příběhu má být tajemné zmizení mladé ženy, která po dlouhých deseti letech dá o sobě nečekaně vědět. Jak zareaguje její snoubenec, když ke svému nesmírnému překvapení uvidí jednoho dne na internetu fotografii své dávné lásky?

HAIKU (135)

M u ž   v   b e r m u d á c h  –  

z i m n í   r á n o   s e   m i   z d á

j e š t ě   c h l a d n ě j š í

HAIKU (134)

H i s t o r i c k ý   š e r m

d' A r t a g n a n   o   p ř e s t á v c e

ť u k á   d o   m o b i l u  

INNA ROTTOVÁ: NORKOVÝ KOŽICH ZA HRST VLOČEK

Povídky z obleženého města aneb jiná podoba války...

Blokáda Leningradu... Jedna z nejděsivějších událostí 2. světové války je z hlediska historického bádání stále ještě plná bílých míst. Od září 1941 až do ledna 1944 bylo nádherné město na Něvě obklíčeno německými vojsky a podle Hitlerova šíleného plánu mělo být zničeno systematickým bombardováním a jeho obyvatelé vyhladověni. V Leningradě skutečně propukl hladomor (uvádí se, že v jeho důsledku během dlouhých 900 dnů blokády zahynulo okolo půl miliónu lidí), neboť jediná zásobovací trasa přes zamrzlé Ladožské jezero nemohla zabezpečit dostatek potravin. Heroický boj obránců však nedovolil Němcům druhé největší sovětské město dobýt...
Inna Rottová se narodila v roce 1935 a jako „dítě blokády“ prožila a po nepředstavitelném strádání nakonec i přežila strašnou dobu, kdy v obleženém městě dennodenně řádila smrt v nejrůznějších i nejhrůznějších podobách. Posléze se z ní stala spisovatelka, a to velmi plodná – její bibliografie čítá na tři desítky knih různých žánrů. Povídková kniha Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku se mezi nimi nejenže neztrácí, ale patrně zaujímá svým způsobem privilegované postavení – dospělá žena se vrací do časů dětství, které ovšem sotva můžeme nazvat šťastným. Mezi šestým a devátým rokem viděla kolem sebe jako malá dívka tolik utrpení a hrůzy, že by to stačilo na několik životů. Vzpomínkový návrat do obleženého Leningradu není pochopitelně literaturou faktu, zároveň jej však v žádném případě nelze označit za pouhou historickou fikci. I malé dítě si zajisté může v paměti uchovat množství prožitků, bohužel tím spíše, jedná-li se o traumata spojená s každodenním zápasem o holý život a smrtí milovaných lidí. Otázka, nakolik lze jednotlivé příběhy považovat za autentické, tak vlastně ztrácí své opodstatnění – možná, že se vše neudálo přesně tak, jak je to popisováno, ale o pravdivosti fundamentální linie vyprávění nemá čtenář nejmenších pochyb.
Hlad, zima, umírání – tato tři slova se objevují v bezpočtu variací v každé povídce a vlastně tomu ani nemůže být jinak. Kdo by si však myslel, že „jednostranná“ zaměřenost knihy jí ubere na čtivosti, hluboce by se mýlil. Podle jednoho základního scénáře napsané a tudíž do jisté míry „stejné“ povídky jsou totiž zároveň naprosto odlišné, každá je originálem svého druhu, neboť apokalyptické vize zničeného města jsou toliko vnějšími kulisami, za nimiž se odehrávají dramata jednotlivých lidí, kteří v extrémních životních podmínkách nemohou jinak než odhalit a projevit svůj skutečný charakter. A hned dodejme, že hrdinství, nezištnost a obětavost měly jasně navrch nad zbabělostí, hrabivostí a poraženeckými náladami.
Přes všechna zmíněná pozitiva má kniha bohužel i jedno negativum, nemůže však za něj autorka, nýbrž vydavatel. Těch tiskových chyb! Co dělal (či spíše nedělal) odpovědný redaktor, že poslal do tiskárny takovou hrůzu? U tak výjimečné publikace by se snad slušelo, aby byla dokonalá po všech stránkách! Myslí si snad nakladatelství Bondy, že si získá čtenáře a prorazí na knižním trhu, když bude šetřit na korektorech?
Knihu Norkový kožich za hrst vloček aneb Šest hodin ve vlaku si ale určitě pořiďte. Jedná se de facto o psychothriller, možná dokonce horor, ovšem nikoli vymyšlený, ale prožitý a protrpěný. Inna Rottová nám dává nahlédnout do nejtajnějších zákoutí lidských duší v situaci, kdy hranice mezi životem a smrtí splývají a nikdo neví, zda se v příští vteřině neocitne „na druhé straně“...

MILAN ŠVIHÁLEK: ZA SVĚDKY MINULOSTI

Dojímavé povídání o „zlatých českých ručičkách“

Všichni určitě víme, co je to srp, nůše, cep či trakař. Možná však, že mnozí z nás by už trochu zaváhali, pokud by měli říct, k čemu slouží (sloužil) takový verpánek nebo žentour. A nejspíše jen někteří by si dokázali spojit něco konkrétního se slovy jako povříslo, dratev, milíř...
Vědecko-technický pokrok pochopitelně nejde zastavit a je to tak určitě dobře. Nikdo si dnes už nedovede představit martýrium, které museli dřív lidé podstupovat, aby si např. mohli upéct chleba a všichni jsme rádi za moderní zemědělské stroje. A přece cítíme, jak se nás zmocňuje nostalgie po starých časech a mizejících a mnohdy už zapomenutých řemeslech pokaždé, když navštívíme nějakou výstavu spojenou s názornou ukázkou, jak se kdysi dělalo to či ono. Asi je to tak, že v duši každého člověka je latentně přítomná jakási prapůvodní zvídavost, která nás občas „nutí“ podívat se na svět kolem jakoby dětskýma očima a užasnout nad tím, jak se v dobách našich prababiček tlouklo máslo, pekl chléb a (abych nezapomněl na pradědečky) šily boty.
Vzpomínám si, že svého času běžel v televizi jistý soutěžní pořad, v němž se před účastníky položil nějaký „předpotopní“ nástroj a jejich úkolem bylo uhádnout, k čemu asi tak sloužil. A bylo opravdu zábavné i poučné dozvídat se, jaká všemožná „udělátka“ si naši předkové dokázali vyrobit, aby si zjednodušili a zpříjemnili namáhavou a jednotvárnou práci. Právě na tuto skvělou vědomostní soutěž jsem si vzpomněl, když mi z nakladatelství Jota přišel recenzní výtisk knihy Za svědky minulosti (s podtitulem Výpravy za technickými památkami a mizejícími řemesly Čech, Moravy a Slezska). Její autor Milan Švihálek stál před nelehkým úkolem, protože evidentně plánoval tématicky hodně široce pojatou publikaci, v níž by bylo „od všeho trochu“. Záměr se zdařil na výbornou a čtenář se může pokochat nádhernou a v nejlepším slova smyslu výpravnou knihou, která mu určitě rozšíří obzory a přinese mnoho pěkných zážitků.
Jednotlivě se vyjadřovat ke všem kapitolám není možné, protože kniha jich obsahuje několik desítek. Takže jako takovou malou „ochutnávku“ uvedu názvy alespoň některých z nich: Nejslavnější betlém světa (tady se seznámíme se vším podstatným ohledně Třebechovického betléma), Zázračný Merkur (ano, to je ta slavná a často „nesehnatelná“ stavebnice, z níž se dalo sestrojit všechno možné a která má dnes dokonce – v Polici nad Metují – své muzeum), Mrakodrap krále ševců (syn Tomáše Bati Jan Antonín si nechal r. 1937 postavit ve Zlíně první český mrakodrap, o němž se zde dočteme mnoho zajímavého), Vehikl pro gentlemany (nikdy jsem netušil, jak se dalo jezdit na starých bicyklech s tím velikým předním kolem – a teď už to vím)...
Milan Švihálek vypráví mimořádně poutavě a často až dojímavě a jeho láska a obdiv k umu a pracovitosti dřívějších generací zanechává ve čtenáři hluboký dojem. Domnívám se, že kniha Za svědky minulosti je opravdový literární skvost a mohu ji vřele doporučit všem, kdo preferují hodnotnou a poučnou četbu. A i když jsou Vánoce ještě daleko, přemýšlet o dárku pod stromeček lze již dnes – tato recenze tedy může posloužit i jako tip, jak udělat radost krásnou knihou...

FERDINAND von SCHIRACH: PŘÍPAD COLLINI

Detektivka? Zajisté, ovšem rozhodně ne taková, jakých je většina – psychologicko-sociologický přesah je v této rozsahem nevelké novele s názvem Případ Collini natolik intenzivní, že vměstnat ji do kolonky „detektivní žánr“ by bylo uboze prvoplánové a zavádějící. Existenciální krimi? To už zní lépe, ale i tak zůstává kniha německého autora Ferdinanda von Schiracha do značné míry „nezařaditelná“...
V jednom berlínském hotelu je zastřelen významný německý podnikatel, jeho mrtvolu navíc vrah zohaví takřka k nepoznání. Poté se však stane něco neobvyklého – pachatel přivolá policii a čeká na místě činu, dokud se neobjeví strážci zákona a neodvezou ho do vězení. I v ostatních ohledech se Fabrizius Collini chová podivně – okamžitě se přiznává, ochotně sděluje vyšetřovatelům všechny podrobnosti okolo plánování a provedení vraždy a zdá se, že v klidu čeká na trest, jímž s největší pravděpodobností bude doživotí. Případ je po formální stránce jasný a soudní líčení patrně nepotrvá dlouho, vrahovu obhájci však vrtá hlavou, proč jeho mandant nechce prozradit motiv svého nepochopitelného skutku – Collini je naprosto bezúhonný, spořádaný člověk, nikdy neměl žádné problémy se zákonem a i po psychické stránce je zcela v pořádku. Co jej tedy vedlo k tomu, aby pod smyšlenou záminkou vylákal pětaosmdesátiletého starce na fingovanou schůzku, během níž jej chladnokrevně zabil?

Recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/kde-lezi-hranice-mezi-pravem-a-spravedlnosti

HAIKU (133)

V e l k á   p a r d u b i c k á

ž i v ý   p l o t   m á   j m é n o

p o   m r t v é m   j e z d c i

MOJE COPYUKÁZKY (2)

POLYKARBONÁTOVÁ DESKA aneb VAŠE PERGOLA BUDE POD STŘECHOU!

Pergola je v dnešní době skoro už povinnou součástí každé zahrady, dvora či chaty. Ačkoli šikovnější jedinci si pergolu budou zajisté schopni postavit sami, takže v tomto ohledu se nemusejí obracet na specializované firmy, jeden problém tu zůstává i pro ně. Jedná se pochopitelně o materiál, vhodný pro stavbu pergoly, konkrétně o její střechu. Možností, jak a čím pergolu zastřešit je celá řada, ne všechny se však mohou následně ukázat jako správné. Mějme na paměti především to, že střecha pergoly (resp. materiál, z něhož je vyrobena) je trvale vystavena povětrnostním vlivům. Slunce, mráz, déšť, vítr... dokážou s nekvalitní pokrývkou Vaší pergoly udělat skutečné „divy“.

Učte se z chyb druhých!

Když jsem před cca 5 lety sám zvažoval stavbu pergoly, všímal jsem si toho, jakou cestou šli druzí. A byl jsem skutečně hodně překvapen, když jsem se poměrně často setkával s tím, že dřevěná konstrukce pergoly byla sice udělána „poctivě“ a kvalitně, o střechách se to však říct nedalo. Jakési tenké plastové profily, mnohdy již tu a tam pomačkané a děravé – ne, tohoto jsem se chtěl vyvarovat. A tak jsem hledal a poptával se, až jsem dospěl k přesvědčení, že tím nejlepším řešením pro střechu mé pergoly bude použití tzv. polykarbonátových desek.

Polykarbonátová deska

Na webových stránkách firmy Omniplast s.r.o. jsem se dočetl o výborných vlastnostech právě tohoto materiálu a protože jsem nechtěl dopadnout jako výše zmínění pergoloví nešťastníci se střechami poničenými prvním silnějším větrem či deštěm, kontaktoval jsem zákaznické oddělení Omniplastu a zajel se podívat přímo do jejich areálu nedaleko Brna.

Omniplast s.r.o.

Moderní hala, profesionální tým, široká nabídka zboží. Původně jsem měl obavu z toho, jak budu jednotlivé desky, tvořící střechu pergoly spojovat tak, abych dosáhl dokonalého utěsnění. Nyní jsem se ke svému velkému ulehčení dozvěděl, že firma mně může takříkajíc „uříznout na míru“ jedinou desku, takže problém se spojováním odpadl. Objednal jsem si tedy dovoz jedné polykarbonátové desky o velikosti střechy budoucí pergoly, tj. 400 x 200 cm. Na doporučení pracovníka firmy jsem zvolil variantu „multiclear strong“ – jde (laicky řečeno) o dvě plochy spojené systémem komůrek a dutinek, což zajišťuje velkou odolnost vůči jakémukoliv tlaku či nárazu. Další výhodou polykarbonátu je váha – moje střecha o 8 čtverečních metrech rozhodně není žádné těžké monstrum, ale docela lehká deska.

Test krupobitím!

O tom, že jsem zvolil správný materiál (i správnou firmu!) jsem se přesvědčil brzy poté, co jsem pergolu postavil. Jednoho letního dne přišla bouřka s krupobitím, přičemž se jednalo o kroupy o průměru cca 3 centimetrů. Tento „křest ohněm“ přečkala moje pergola, resp. její střecha bez sebemenší úhony. Polykarbonátové desky a firmu Omniplast s.r.o. mohu tedy s klidným svědomím doporučit všem, kteří stejně jako já před 5 lety přemýšlejí o stavbě pergoly a zvažují, jak a z čeho udělají střechu...

ХАЙКУ (49)

П о т е р и   т е п л а

п о л о в и н а   С о л н ц а

с в е т и т   н а п р а с н о

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (15)

Podvod století aneb své solární barony si platíme všichni!

„Právnický thriller z českého prostředí“ – to zní zajímavě i lákavě. Především však jde o knihu, která je inspirována jedním z největších tunelů našich novodobých dějin. A podle některých dobře informovaných zdrojů jde o podraz, ve srovnání s nímž jsou kauzy jako LTO (lehké topné oleje) či „sanace“ IPB a jiných bank ze státního rozpočtu úplnými prkotinami...
Solární baroni mají smůlu alespoň v tom, že ty obrovské fotovoltaické plochy, kterými zohyzdili celou zemi, jsou všem na očích. A někteří zvídaví jedinci si po prvotním šoku z toho, co vše je u nás možné, položili otázku, jak je něco takového vůbec možné! Stát platí (a ještě x let platit bude!) šílené částky (prý snad dokonce stovky miliard!) za elektřinu (kterou nepotřebuje) lidem, z nichž mnozí by se spíše než v drahých oblecích měli promenádovat v teplácích za mřížemi. Jestliže jsem řekl, že jim jejich luxusní život platí stát, pak to není úplně přesné – platíme jim ho ve skutečnosti my všichni, kdo každý měsíc vydáváme nekřesťanské peníze za elektřinu a tato částka je ještě navýšena o dotaci pro tzv. obnovitelné zdroje energie. Takže tyto naše peníze jdou poté na účty solárníků. Tento byznys (tedy spíše zlodějna) by pochopitelně nebyl možný, kdyby někdo (kdo asi?) nevymyslel příslušné zákony, které pak politici ve Sněmovně přeochotně schválili.
Děj knihy Divoký obchod se tedy bude odehrávat v prostředí solární mafie, do něhož je normálnímu smrtelníkovi vstup přísně zakázán. Jak si autor s nelehkým tématem poradí? 

MOJE COPYUKÁZKY (1)

STAVBA SVÉPOMOCÍ – TREND POSLEDNÍ DOBY

Říká se, že správný chlap by měl v životě udělat tři věci – postavit dům, zplodit syna a zasadit strom...
Podívejme se trochu blíže na tu první „věc“. Postavit dům se dá různým způsobem, resp. existuje hodně firem, které vám ho postaví, třeba i na klíč. Čím dál víc lidí se však dnes rozhoduje k vlastnímu řešení problému bydlení – prostě si dům postaví sami. Takříkajíc svépomocí!

Zjisti, jestli na to máš a začni!

Zbudovat si svůj dům vlastníma rukama má samozřejmě mnoho kladů. Když odmyslíme „neodmyslitelnou“ výhodnost z hlediska finančního (takový „tvůj“ dům přijde cca o polovinu levněji než „koupený“, rozuměj postavený firmou), pak druhým hlavním faktorem tohoto postupu je skutečnost, že člověk při stavbě vlastně kontroluje sám sebe. A nikdo si přece nepostaví ve svém domě křivou zeď, každý si zcela určitě „pohraje“ s odpady a přišroubuje vodovodní baterie tak, aby fungovaly ke spokojenosti celé rodiny dlouhá léta. A nakonec – ten pocit, že jsem to dokázal! Ten se penězi sice měřit nedá, ale není o nic menším „kapitálem“...

Kámoši určitě pomůžou

Jisté je, že postavit si dům svépomocí neznamená udělat si ho „sakumprásk“ sám od základů po komín. To jistě možné není, ledaže by člověk byl nejen klasickým domácím kutilem, ale i architektem, designérem, tesařem atd. Takhle to ale myšleno není – jde jen a pouze o to, že si prostě celou stavbu zorganizuješ tak, abys nemusel volat na pomoc drahou firmu. Základy? Ty se dají vykopat ručně a s partou přátel je i vybetonuješ. Namíchat maltu určitě zvládneš (dnes jsou k dostání kvalitní maltové polotovary v pytlích, stačí jen voda a směs rozmíchat). Na vyzdění si můžeš pozvat zedníka, popř. od něho ledacos odkoukáš a uvidíš, že to není až tak složité. Fasáda – prostě „špryc“, „hrubá“ a „fajnová“... Potom stačí napenetrovat, vybrat barvu a natřít.
Mohlo by se takto postupovat „položku po položce“ – něco uděláš ty sám, něco spolu s kamarády, na něco si zavoláš odborníka... a dům poroste před očima!

Začni na jaře – a do podzimu máš hrubou stavbu!

Při troše štěstí a umu (řekněme, že začneš na jaře) můžeš mít na podzim hotovou hrubou stavbu. Krov je dobré dělat v zimě. Proč? Protože neprší a sníh prostě odmeteš a jedeš dál. Příští rok na jaře můžeš postupně začít s pracemi uvnitř – no... a třetí rok na jaře se stěhuješ do nového!

Rozhodnutí je na tobě!

Zdá se to být jednoduché? Pokud ano, tak jednoduché to rozhodně není. Na druhou stranu – není to ani natolik složité, aby to zručný a odvážný chlap nezvládl. Pokud se na to cítíš, zkus se poptat u někoho, kdo si něčím podobným už prošel a získat tak řadu neocenitelných rad a doporučení. Problémy, které na tebe čekají, už totiž řešili mnozí před tebou a je jistě lepší „nevynalézat kolo“, ale jít cestou „nejmenšího odporu“.
Takže – ať se daří a ať se ti ve ve tvém novém domě dobře bydlí!

ХАЙКУ (48)

В о з в р а щ е н и е   с   р ы б а л к и

к а р п   и   д в е   х а й к у