J. H. KRCHOVSKÝ: BÁSNĚ SEBRANÉ

O Krchovském už bylo řečeno a napsáno vše – tak si přečtěte ještě toto...

Básně sebrané – takto nazvali v brněnském Hostu (takřka) kompletní poetické dílo J. H. Krchovského, jehož recenzní výtisk mi díky vstřícnosti tamní PR manažerky Kamily Pírkové právě doručila zásilková služba. A já nyní stojím před úkolem, který je snadný i obtížný zároveň. Jak to myslím? Stručně řečeno tak, že jde o mého oblíbeného autora, takže psát o něm je pro mne záležitostí navýsost příjemnou, zároveň se však jedná o osobnost natolik známou, populární a (jak je dnes módní říkat) kultovní, že o ní již bylo řečeno a napsáno vše. Takže nemám jinou možnost než pojmout tuto recenzi poněkud netradičně a o fenoménu J. H. K. se rozepsat takříkajíc v širších souvislostech...

Říká se, že poezie se v současné době nachází na samém okraji čtenářského zájmu, že už prakticky nikoho nezajímá a... je to do jisté míry pravda. Tedy (přesněji řečeno) pravda to vůbec není! Ano, kolem regálů s označením Poezie procházejí lidé v knihkupectvích bez povšimnutí, ale děje se to z úplně jiného důvodu, než že by měli vůči tomuto druhu literatury nějakou apriorní averzi. Ve skutečnosti je tomu tak, že poetické duše už dávno vědí, že všechny ty dnes tak hojně vydávané veršovánky nemají s opravdovou tvorbou nic společného a jsou toliko upachtěnými pokusy múzou nepolíbených grafomanů o polechtání jejich ega tím, že napíší rádoby básnickou sbírku a následně se považují za literáty. Nasnadě je samozřejmě otázka, proč nakladatelství tento neprodejný pseudoliterární brak vlastně vydávají, ale to bych se dostal příliš daleko. Chtěl jsem pouze upozornit na následující rozpor: Jestliže je u nás údajně takový nezájem o poezii, jak je potom možné, že tu už několik desetiletí žije básník (a troufám si napsat Básník), který nejenže nemá nouzi o čtenáře, ale jehož každá nová sbírka je ihned vyprodána a autorská čtení pokaždé hojně navštěvována? Odpověď je zřejmá – lidé dokáží velmi dobře poznat kvalitní poezii a proto je právě J. H. Krchovský tak populární! 

Co se týká lingvistické stránky Krchovského tvorby, pak je neoddiskutovatelné, že se s ním u nás může měřit málokdo. Filigránské žonglování se slovy a rýmy a výrazový minimalismus se u něj snoubí s fascinující výpovědní hodnotou básní a protože se něčemu takovému podle mne nelze naučit racionálními postupy či silou vůle, domnívám se, že se jedná o logicky nevysvětlitelný a tudíž transcendentní dar. Podívejme se na několik ukázek, potvrzujících právě řečené.

Jedna z básní začíná takto:

Tak sám...V zahradní Na Piavě

v mé osudové – od dětství

sem chodil jsem už s dědou... Právě!

v počátku vždy i konec tkví

Tak málo slov – a kolik je toho jimi vyjádřeno! A ten nádherný rým: od dětství – konec tkví.

V eposu Mumie na cestách se nachází následující sloka:

Má milá leží s nahým břichem

a ve své dlani moji má...

jen její srdce bije tichem

a ona neví, že spí s mnichem

nic neví, když mne objímá

když se rtů se jí vzdechy linou

a venku tiše mrholí

že miluje se se zdechlivou

že líbá ústa mrtvoly...

Úchvatný rým vzdechy linou – se zdechlinou. A přízračná atmosféra je vyjádřena s takouvou brilantností, že u čtenáře ty verše vyvolávají takřka mrazení v zádech!

A co třeba tohle: 

Tělo se mělo... Duše sklízí

úděsný nápor psychózy!

děsím se chvíle, která mizí

a současně té příchozí...

jsem na dně: sám, v ataku schízy

jen v tričku – s krutým štítkem Easy...

Není to úžasné?

Pokud se jedná o obsahovou zaměřenost básní, pak mám za to, že stěžejním úkolem recenzenta je pokusit se najít odpověď na následující otázku: Mají témata hrůzy, beznaděje a zmaru (s Krchovským přímo bytostně spojená), jež se s obsedantní umanutostí rozvětvují do nových a nikdy nekončících variací, příčinnou souvislost s negativistickým založením jeho psyché, nebo je tomu tak, že si básník (jak uvádí v jednom rozhovoru) prostě jen dělá z poezie legraci? První možnost evidentně neplatí, neboť J. H. Krchovský (jak potvrdí každý, kdo jej byť jen trochu zná) rozhodně není podivínský misantrop, cynik a nemravný erotoman. Kloním se tedy ke druhému vysvětlení, ovšem s jednou zásadní výhradou – pod oním děláním si legrace spíše tuším radostné pohrávání si s fascinujícími výrazovými prostředky naší nádherné mateřštiny a hledání jejích limitních dimenzí. Znamená to (slovy klasika) „ostřit mozek na brusce jazyka“, přičemž odborně se tento tvůrčí směr nazývá lartpourlartismus. Je ovšem možné, že je tomu nakonec úplně jinak – o tom ale později... 

Je jasné, že za obrovským věhlasem Krchovského mezi širokým okruhem čtenářů primárně stojí genialita jeho básní. Je tu však patrně ještě jeden důvod – lidé instinktivně tuší, že v osobě tohoto básníka mají co do činění s někým, kdo disponuje nejen hlubokým vhledem do absurdity moderního světa, ale navíc i schopností dělit se o své dojmy s ostatními prostřednictvím originální (protože poetické) šokové terapie. Jestliže si (co se týká vnějších kulis) Krchovský nevšímá nablýskaných městských fasád, ale naopak toho, co se skrývá za nimi, totiž koutů, kam opilci obvykle srávaj, thérových zídek hajzlů a vymlácených luceren, pak se stejnou neúprosností odhaluje i odvrácenou stranu pseudohodnotové orientace drtivé většiny populace. Kult věčného mládí, zářné budoucnosti a nekonečné zábavy, vnucovaný nám dnes s denně prodejnými médii, se bortí ve chvíli, kdy si v Básních sebraných přečteme třeba o tom, že na nás naopak čeká „stáří a pampersky“. A samozřejmě a hlavně smrt, která činí z našeho pozemského pinožení záležitost navýsost ubohou, ba směšnou. Fakticky jsme již mrtví, třebaže ještě žijeme... 

Duše a tělo patří k sobě

umírat budem každý sám –

vím, že jsem jednou nohou v hrobě

tu druhou tam už dávno mám...

Tím se dostáváme ke společenskému přesahu Krchovského poezie, kdy básník nahlíží, že za neodbytnou propagací toho jedině správného, totiž konzumně-hedonistického světonázoru se skrývá promyšlená manipulace, jejimž cílem je učinit z nás povolnou a snadno ovladatelnou amorfní masu. Jsme tedy oběťmi systému, zároveň si však za své zotročení můžeme do značné míry sami svou prostoduchostí a hloupostí. Básník ovšem odmítá být ovcí, poslušně kráčející na porážku:

Jakože jsem... Dál nejdu ve svém předstírání

ničemu tady nerozumím! (Nechci ani)

a snad mne to i ctí... Jen nevím, nač být hrdý

když sdílím tentýž svět se všemi těmi zmrdy

A vůbec mu nevadí, když je ostatními považován za exota:

Jsem asi jinej, toť můj cejch

s nímž v klauzuře má duše úpí

... většina lidí není zlejch

jsou jenom blbý. Hnusný! Tupý!

Může to znít paradoxně, ale je tomu tak – být jiný než ti „normální“ znamená v dnešním převráceném světě být normální...

Od dětství trpěl jsem pocitem viny:

všichni jsou normální, jen já jsem jiný...

dizrál jsem k úlevě (nevelké...) vloni:

vždyť já jsem v pořádku! Jiní jsou oni

A nyní se tedy dostávám k závěrečné pasáži, resp. k vyslovení jedné poněkud odvážné teorie. „Mystik v surovém stavu“. Takto se svého času vyjádřil hluboce věřící katolík Paul Claudel na adresu „bezbožného“ Arthura Rimbauda. Myslím si, že tato charakteristika se dokonale hodí i na J. H. Krchovského, u něhož se za maskou dekadentního poety skrývá neobyčejně inteligentní a přemýšlivý člověk, pátrající po smyslu pozemské existence. Z dějin Církve víme, že z takového druhu lidí se často rekrutovali katoličtí světci. Jaký bude posléze osud našeho básníka? To samozřejmě nevím, domnívám se však, že když někdo napíše 

Už nebudu tu trpět déle

už polibte mi všichni řiť

už běžte všichni do prdele!

Království boží, ty už přijd

pak je jen krůček od konverze!