Tolkienova korespondence je fascinující četbou plnou překvapení – ukazuje se, jak málo jsme toho o slavném spisovateli dosud věděli!
Nechtěl bych, aby to znělo nějak nadneseně či pateticky, ale jsem přesvědčen, že se jedná o jednu z nejvýznamnějších vydavatelských událostí posledních let – v monumentální publikaci (téměř osm set stran) je nám představen slavný spisovatel John Ronald Reuel Tolkien z doposud neznámé perspektivy, jejíž absence nám bránila poznat tohoto výjimečného muže takříkajíc „z první ruky“. Řečeno jinak – jestliže jsme si na něj vytvořili názor prostřednictvím jeho knih a Carpenterovy biografie, pak se nám nyní dostává příležitosti nahlédnout do jeho životního příběhu pod ještě jedním (a možná tím nejdůležitějším) úhlem pohledu. Tolkienova korespondence totiž představuje zásadní průlom do našich dosavadních znalostí (či spíše neznalostí) duševního a duchovního světa autora Pána prstenů a odhaluje skutečnosti, o nichž jsme buď vůbec nevěděli či měli pouze nejasné tušení...
Nejdříve je ovšem třeba vzdát hold oběma autorům, jejichž záměr vybrat nejreprezentativnější vzorek z obrovského množství dopisů ze spisovatelovy pozůstalosti představoval vskutku titánskou výzvu. Z předmluvy se dozvídáme, že první vydání (rok 1981) muselo být podstatně zkráceno a teprve o více než čtyřicet let později (v roce 2023) vyšla Tolkienova korespondence v původně plánovaném rozsahu. A je to právě tento kompletní výběr, který se nyní díky nakladatelství Argo objevil na pultech našich knihkupectví.
První dopis pochází z října 1914, poslední pak nese datum 29. srpna 1973 a Tolkien jej tudíž napsal krátce před svou smrtí. Jak známo, ve spisovatelově životě se střídala období, kdy frekvence jeho korespondenčních aktivit stoupala či naopak klesala, o čemž svědčí i tento knižní výběr, když z celkového počtu 354 dopisů jich pouze 36 spadá do období před 2. světovou válkou. Mnohem významnější je ovšem to, že všechny svědčí o Tolkienově obdivuhodné osobnostní integritě – při jejich četbě si uvědomujeme, že máme co do činění s člověkem vzácného charakteru, který si již v raném mládí osvojil ušlechtilé životní zásady a v budoucnu se jim nikdy nezpronevěřil. Především se to týká jeho náboženského přesvědčení.
Ví se, že Tolkien byl katolickým křesťanem, tato skutečnost se však bere na lehkou váhu, když bývá vnímána jako nepodstatný životopisný detail. Pravdou je ovšem pravý opak. Z korespondence je patrné, že křesťanská víra pro něj byla ústřední a nezpochybnitelnou hodnotou i jistotou a svůj život si bez ní nedokázal vůbec představit. Na počátku tu byl příklad jeho matky, která konvertovala ke katolictví a následně musela za toto své rozhodnutí vytrpět mnohá bolestná příkoří. Mýlil by se však ten, kdo by si Tolkienův náboženský zápal vysvětloval pouhým pietním setrváváním na odkazu milované osoby. Jeho dopisy naopak vydávají svědectví o tom, že byl hluboce a upřímně věřícím katolíkem především z racionálních důvodů – k názoru, že křesťanství (tedy římské katolictví) je jediným (protože samotným Bohem zjeveným) náboženstvím, jej dovedl jeho brilantní intelekt.
Největší prostor v knize pochopitelně zaujímá korespondence související s Tolkienovou literární tvorbou. Poté, co se stal slavným spisovatelem, se na něj začali obracet nadšení čtenáři s nejrůznějšími dotazy. Byly to většinou prosby o vysvětlení některých komplikovaných míst v Hobitovi a Pánu prstenů, o nichž si nebyli jisti, zda je správně pochopili. Tolkien jim ochotně a mnohdy i velice obšírně odpovídal, takže tyto dopisy jsou svého druhu manuálem pro četbu jeho knih. Velkou trpělivost projevoval rovněž vůči lidem, kteří mu radili, jak by se ta či ona pasáž dala napsat jinak a možná i lépe a pochopení měl i pro ty, kdo se pohoršovali, když některá postava jednala jinak, než si přáli či dějová linka se ubírala „nežádoucím“ směrem. Něco takového se děje pouze největším (nebo jak je dnes zvykem říkat „kultovním“) spisovatelům, jejichž literární postavy se stávají „majetkem“ čtenářů a začnou žít svým vlastním, na autorovi nezávislým životem...
Nelze zajisté nezmínit dopisy, které od Tolkiena dostávaly jeho děti. Často se v nich vyskytují dojemné pasáže, svědčící o tom, že jim byl nejen milujícím otcem, ale i přítelem a rádcem. I v dospělém věku se na něj neváhaly obracet v záležitostech, majících delikátní či dokonce intimní charakter a vždy se setkávaly s porozuměním a citlivým přístupem.
Nedá mi to, abych se nevyjádřil ke třem konkrétním dopisům, jež na mě udělaly asi největší dojem. Ten první (s pořadovým číslem 310) je adresován jisté studentce, která se na Tolkiena obrátila s otázkou, jaký má názor na smysl lidského života. Odpovědí jí byla nádherná existenciální úvaha, v níž tázaný s obdivuhodnou otevřeností shrnul své životní krédo. List č. 43, určený synu Michaelovi, který měl tehdy před svatbou, se zaměřuje na sexuální problematiku a je (dá-li se to tak říct) návodem na šťastné manželství. A nakonec je tu dopis, u něhož bych se chtěl zastavit poněkud déle (jeho adresátem je opět syn Michael, byl napsán 1. listopadu 1963 a má číslo 250). Jakožto římskokatolický křesťan Tolkien velmi těžce prožíval fakt, že se Církev jeho doby nachází v těžké krizi, ohrožující samotnou její existenci. Uvědomoval si, že základní pravdy víry a morálky sice zůstaly nezměněny, v praxi se jimi však už skoro nikdo neřídí a pokud se o to přece jen někteří snaží (což byl jeho případ), jsou svými vlastními souvěrci považováni za konzervativní staromilce. Určitou naději vkládal do právě probíhajícího II. vatikánského koncilu, ten však, jak se později ukázalo, krizi ještě víc prohloubil...
Závěrem bych dodal už jen to, že četba Tolkienových dopisů je fascinujícím zážitkem. Před naším vnitřním zrakem defiluje moudrý muž, skvělý spisovatel, anglický gentleman, příkladný katolík – a v tomto oslavném titulování bych mohl pokračovat dlouho. Dlužno dodat, že s výjimečným obsahem knihy je v dokonalém souladu její nádherné tiskařské zpracování. Mám radost, že jsem tuto recenzi stihl napsat ještě před Štědrým dnem – třeba se jí někdo z čtenářů, přemýšlejících o vhodném vánočním dárku, nechá inspirovat...
