SEWERYNA SZMAGLEWSKA: DÝM NAD BŘEZINKOU

 

Literatura faktu par excellence a současně dílo vysoké umělecké úrovně!

Vzpomínkových knih lidí, kteří přežili Osvětim, jsem recenzoval již hodně (je možné, že jejich počet se blíží dvěma desítkám). A tak si s každou další říkám, jak to udělat, abych se neopakoval – jistě, vždy se jedná o originální příběh, ovšem vnější kulisy zůstávají stejné, což recenzentovi do značné míry stěžuje „manévrovací prostor“. Popisovat vždy znovu selekce, krematoria, bestialitu esesmanů či vyjmenovávat jednotlivá obrovského táborového komplexu by totiž bylo příslovečným nošením dříví do lesa, neboť toto všechno je notoricky známé. A tak jsem se před časem rozhodl, že recenze tohoto druhu budu pojímat trochu volněji a dám v nich zaznít nejrůznějším asociacím, které ve mně četba vyvolá. Pokusím se o to i nyní.

Podobně jako např. Primo Levi sepsala Seweryna Szmaglewska své vzpomínky krátce poté, co v lednu 1945 Rudá armáda Osvětim osvobodila, což jim přidává na plastičnosti, autenticitě a bezprostřednosti. Tím pochopitelně nechci říct, že v knihách těch, kdo o osobních zkušenostech s holokaustem psali později, snad zmíněné atributy absentují. Přesto však bývá minimální časová prodleva mezi prožitým a zapsaným významným historiografickým faktorem. Platí to i v případě knihy Dým nad Březinkou.

Hned na začátku (aby pak pokračovala s neztenčenou intenzitou až do konce) na nás doslova dýchne hrůzná atmosféra obrovské zadrátované plochy, kde se v kójích dřevěných baráků, původně určených pro koně, tísní tisíce nešťastnic, bojujících s vypětím všech sil o přežití. Popis jednoho takového docela obyčejného dne zabere přes dvacet stran první kapitoly! Polská autorka prokazuje velký smysl pro detaily a jakési svérázné momentky (a to i přírodního charakteru), což z jejího vyprávění činí surrealistické drama s obrovským vnitřním napětím. Ocitáme se např. na apelplacu při přepočítávání vězeňkyň a jen tak mimochodem se dozvíme, že nad Březinkou nikdy nepřelétne jediný pták – odhání je pronikavý pach spalovaných těl, nebo snad tuší, že tomuto prokletému místu je lépe se zdaleka vyhnout? Jiný, na první pohled idylický obrázek – mlžný opar, z něhož prosvítají první paprsky slunce. Nádhera! Pouze však do okamžiku, kdy spatříme postavu vyhublé ženy, ztěžka kráčející k drátům nabitým elektřinou, aby v nich učinila konec svému utrpení...

A čím postupujeme dál, tím víc seznáváme, že Seweryna Szmaglewska má vskutku neobyčejné literární nadání a že Dým nad Březinkou není pouhou statistikou či rekapitulací hrůz, ale fascinují analýzou dvou zcela rozdílných a přitom navzájem se prolínajících fenoménů, totiž duševní velikosti a ušlechtilosti jedněch a bezohlednosti, krutosti a zákeřnosti druhých lidských bytostí. Čtenář se mnohokrát stěží ubrání slzám a bezděčně jej napadá otázka: „Je možné po Osvětimi věřit v Boha?“

Takto se ptá ve své autobiografické knize Elie Wiesel a dostává se mu odpovědi: „Je možné po Osvětimi v Boha nevěřit?“ Ano, známe celou řadu hrdinů, u nichž ani peklo vyhlazovacího tábora neotřáslo jejich vírou, ba naopak. Katolický kněz Maxmilian Kolbe se nabídl, že podstoupí za jiného vězně smrt hladem v podzemní kobce obávaného bloku č. 11. Stejně statečně a neochvějně zemřela i Edita Steinová, katolická řeholnice a proslulá filosofka. V knize Dým nad Březinkou je autorka fascinována jistou paní Kosciuzskovou, polskou lékařkou, o níž mimo jiné píše: „Její šedivoučké vlasy a vyhublou tvářičku vidíte stále mezi těžce nemocnými. V kolika očích budí její přítomnost teplý záblesk víry a naděje! Na jejích pohybech, postavě a tváři je vidět, že plní svou svatou povinnost. Dala nejpřísnější nařízení, že si přeje být probuzena v kteroukoli hodinu noční, jakmile ji bude někdo potřebovat.“

Mnohé v knize upomíná na Franze Kafku. Třeba esesák Effinger, který pro své„ ženy obstarává luxusní oblečení nikoli z nějakého altruismu, ale proto, aby jeho část tábora měla pověst vzorové zóny. A když je naopak krutě trestá, nedělá to ze sadismu, nýbrž z jakéhosi zvráceného smyslu pro pořádek a disciplínu. Stejně jako poručíkovi v Trestanecké kolonii, i jemu jde na prvním místě o to, aby stroj byl dobře promazán a mohl tak řádně vykonávat svou hrůznou činnost. Jak víme, ve zmíněné Kafkově povídce tato horlivá aktivita skončila důstojníkovou sebedestrukcí. Nechme se překvapit, k čemu povede vzorné plnění povinností u esesáka Effingera...“

Jak relativním pojmem je čas! Seweryna Szmaglewska přišla do Osvětimi 6. října 1942 a skutečnost, že tu přežila víc jak dva roky, je skoro zázrak. Vždyť tady se vegetovalo (životem to lze nazývat stěží) ze dne na den, přičemž každý z nich mohl být tím posledním. V jednu chvíli mi vytanulo na mysli několik veršů Vladimíra Majakovského:

V kovárně času dmýchá se a kalí

a už zas další den se zved

odtamtud s rachotem se valí

strašlivá lavina let!

Ano, drtivá tíha času... Kde jinde ji kdy člověk pociťoval víc, než právě v Osvětimi, kde jinde se minuty, hodiny a dny vlekly pomaleji a bezútěšněji a čekání na vytoužený den svobody bylo beznadějnější než na tomto místě přímo metafyzického Zla?

Kniha Dým nad Březinkou se plným právem řadí mezi nejúchvatnější svědectví o holokaustu a přečíst si ji je skoro povinnost!