MICHAL ŘOUTIL: KŘESŤANSKÁ GOLGOTA V MALÉ ASII (1914 – 1923)

 

Historiograficky dokonale zpracovaná publikace o genocidě, která měla být zapomenuta...

Při čtení této knihy běhá člověku mráz po zádech a když dojde k poslední stránce, s pocitem hrůzy a zděšení si klade řadu otázek. Proč v určitém období svých dějin propadne nějaký národ nenávistné davové psychóze, zaměřené na příslušníky jiného národa či etnika a to s takovou zběsilosti, že je masově, systematicky a navíc bestiálně vyvražďuje? Příkladů z dávnějších a bohužel i vcelku nedávných časů je zajisté mnoho, mne však nyní zajímá především to, proč někteé z těchto zločinů jsou všeobecně odsuzovány, kolem jiných se však takříkajíc chodí po špičkách a málokdo má odvahu se k nim vracet. Proč (abych byl konkrétní) se vyhlazování židů nacisty poprávu nazývá genocidou, zatímco pro masakrování Arménů Turky v časech rozpadu Osmanské říše se stejný termín většinou nepoužívá?

Kniha Křesťanská Golgota v Malé Asii (1914 – 1923) má ovšem daleko širší záběr, když se kromě tragického osudu Arménů zaměřuje i na Řeky a Syřany, kteří rovněž padli za oběť vražedné turecké mašinérii. Je chvályhodné, že v úvodu je velmi podrobně rozebrán dobový kontext, jenž stál v pozadí a na nějž se s oblibou odvolávají potomci pachatelů ve snaze umenšit či dokonce popřít nevyvratitelná fakta. Ta ovšem hovoří jasnou řečí, totiž ústy očitých svědků, kterým se (často takřka zázrakem) podařilo přežít. V knize je navíc citováno z řady oficiálních dokumentů, potvrzujících mimo jakoukoliv pochybnost nejen to, že k těmto zvěrstvům skutečně došlo, ale i zločinnou spoluúčast tehdejší turecké vlády, která je de fakto iniciovala! Postupovalo se obvykle dle pečlivě připraveného scénáře – obyvatelé křesťanských vesnic byli vyzváni, aby se připravili k odchodu do evakuačních center a následně je turečtí vojáci zavlekli do vzdálených pouštních oblastí, kde je nechali zemřít hladem a žízní, přičemž mnozí byli zavražděni již cestou.  

Existovaly ovšem i případy odporu se zbraní v ruce. Velmi mne např. fascinovala svědectví, pocházející od těch, kdo zažili nejstatečnější a nejslavnější vzepětí svého národa vůči tureckému běsnění. Poté, co se začalo proslýchat, že evakuace znamenají takřka jistou smrt, se několik tisíc Arménů rozhodlo neuposlechnout výzvu k odchodu a opevnili se na tzv. Mojžíšově hoře. Poté, co se jim podařilo odrazit několik tureckých útoků, byli po moři transportováni do bezpečí. Tuto událost zvěčnil spisovatel Franz Werfel ve svém známém románu Čtyřicet dnů, který kromě mimořádných uměleckých kvalit měl zásadní význam jako fakticky první významnější připomínka strašlivé genocidy.

Určitě stojí v této souvislosti za připomínku, že to bylo právě území Malé Asie, kam podnikal svatý Pavel své apoštolské cesty, při nichž zakládal první církevní obce. Křesťané zde od těch časů žili po takřka dva tisíce let, dokud nebyli na počátku 20. století povražděni, popř. si nezachránili holý život útěkem. Takže tam, kde se nachází kolébka jejich náboženství, dnes prakticky žádní křesťané nejsou...  

Jestliže jsem si na začátku recenze kladl některé otázky, pak na jednu z nich bych chtěl závěrem odpovědět. Turecko nikdy nepřiznalo, že by se na Arménech a dalších národech dopustilo v inkriminované době genocidy a dodnes reaguje neobyčejně pobouřeně na jakékoliv zmínky o této temné stránce svých dějin. Prezident Erdogan manipuluje světovým veřejným míněním a navíc (vědom si klíčové pozice své země na Blízkém východě) zastrašuje všechny, kdo nehodlají mlčet. A jeho taktika mu vychází, neboť jen minimum států se zatím odvážilo tuto genocidu veřejně odsoudit... 

I proto je tak důležité, aby se knihy o polozapomenuté křesťanské Golgotě nejen vydávaly, ale též široce propagoyaly. Ti, kteří byli před sto lety na území dnešního Turecka bestiálně zavražděni (a podle střízlivých odhadů šlo o 1,5 miliónu lidí!), si totiž zaslouží, aby vzpomínka na jejich utrpení žila v paměti celého lidstva.