A TUHLE ZNÁTE?

 

aneb anekdota s hádankou:

Přijde Foltýn za Fialou a stěžuje si:

„Víš, co o mně řekl Kartouz?“

Fiala: „To nevím.“

Foltýn: „Že jsem tupý zelený lampasácký debil!“

Fiala: „To je strašné. Tak už i takový blb .. ......?!“

Co byste doplnili?

JAROSLAV KLENOVSKÝ: VEDUTY

Literární skvost aneb stanou se Veduty nejkrásnější knihou roku?

Nechci se dělat chytřejším než jsem a po pravdě se přiznám, že název této knihy byl pro mne velkou neznámou. A tak jestliže už nyní vím, že „veduta je věcný, topograficky přesný malířský nebo grafický záznam například výseku krajiny s bočním pohledem na město, obvykle v širším zorném úhlu“, pak je to jen díky Wikipedii, kde jsem si tuto definici našel. Podobně se vyjadřuje i Jaroslav Klenovský, který své publikaci dal podtitul Historická zobrazení měst českých zemí od nejstarších dob do poloviny 19. století (kterýžto časový údaj svědčí o tom, že „doba vedut“ skončila s příchodem fotgrafie).

Ve stručném, ale informačně hutném úvodu nás autor seznamuje se vším podstatným, co je v souvislosti s fenoménem vedut dobré vědět a potom následují jednotlivé ukázky, seřazené podle abecedy (začíná se Bečovem nad Teplou a končí Žďárem nad Sázavou a Žluticemi). U každé jsou uvedeny základní údaje, tedy jméno tvůrce, technika, které bylo použito a rok vzniku díla, pro lepší orientaci je pak často zmíněna i světová strana, z níž bylo pořízeno či nějaká kuriozita. Nejvíce jsou pochopitelně zastoupena velká a významná města v čele s Prahou. Při prohlížení všech těch nádherných obrazů, kvašů, mědirytin a perokreseb člověk bezděčně pociťuje úctu k těm, kdo je vytvořili a poskytli nám tak možnost vidět dnes naše památná města tak, jak vypadala před dávnými věky...

 Dá se říct, že všechny veduty jsou de facto uměleckými díly, přičemž o některých z nich to dle mého názoru platí dvojnásob. Myslím tím oleje na plátně (v knize se nachází řada jejich reprodukcí), u nichž se pro dávného malíře stal inspirací výhled na město či jeho část. Pokud bych měl být konkrétní (a také trochu patriotický), tak mne velmi zaujal obraz „mého“ Brna, na němž J. B. Spiess v roce 1675 namaloval celkový pohled na město, jemuž dominuje důmyslný systém hradeb. Právě díky němu před pouhými třiceti lety neúspěšně dobývali moravskou metropoli Švédové...

Práce na takovéto publikaci byla nejspíš hodně náročná, zvláště když uvážíme, že každou z položek musel autor někde (v archívech, muzeích, starých tiscích...) vyhledat a následně je všechny začlenit do kompatibilního celku. Povedlo se mu to dokonale!   

Kniha Veduty – Historická zobrazení měst českých zemí od nejstarších dob do poloviny 19. století je fascinujícím a troufám si říct, že i unikátním literárním počinem a určitě se stane ozdobou domácí knihovny každého, kdo si ji pořídí. Nakladatelství Grada má s vydáváním publikací tohoto druhu dlouholeté zkušenosti (vzpomeňme jen na žánrově podobný pětidílný projekt Pavla Černého Praha neznámá) a i tentokrát odvedlo skvělou práci. Chtěl bych poděkovat paní Kristýně Bílé za poskytnutí recenzního výtisku a vyjádřit přesvědčení, že si kniha získá mnoho nadšených obdivovatelů!  

UNIKLA DEZINFORMACE NEJVYŠŠÍ TAJEMNOSTI!

 

Přísně tajuplné! Savěršeno sekretno! Pšššššt!

Nejjasnější Signále!

Před časem jsi mě nastolil do funkce stratosférického komunikátora pro dekonspirování antisystematických narativních interpretací. Posílám ti první meldunk o tom, co jsem zjistil a što ja chaču sdělať v buduščem.  

V národě se v současné době rozplemenilo několik desítek tisíc sviní, které chci oddělit od ostatního dobytka vykopáním hlubokých příkopů. Strategicky bych to vykomunikoval tak, že v první řadě je nutné definovat, kdo je svině a kdo pouhé prase, abychom nekopali zbytečně. Přitom ovšem nesmíme zapomínat na starý, ale dodnes platný výrok soudruha Pol–Pota, že „i malé prase může být velká svině“. 

Podle mého názoru  se tedy taková skutečná proruská svině pozná hlavně podle toho, že čte klasiky ruské literatury. Přitom je jasné, že Tolstoj, Dostojevskij, Čechov a další rusofilové byli proputinovští  agenti, což je vidět z toho, že nikdo z nich neodsoudil agresi proti Ukrajině. Nejhorší z těchto chcimírů byl Turgeněv, který ve svém pamfletu s názvem Sevastopolské povídky nepokrytě schvaloval připojení Krymu k Rusku. Je tedy třeba se zaměřit na návštěvníky knihoven, co si půjčují. Kdo totiž čte podobné vyvrhele, je nejen nepřítel státu, ale i zapšklá krysa a tudíž i svině. 

Neklamným znakem toho, že je někdo nejen potenciální, ale i doopravdovská svině, je i to, jaké jméno se chystá dát svému novorozeňátku. Zatímco uvědomělí občané upřednostňují proevropská jména (Ursula, Emanuel, Adolf), ruští švábi preferují Vladimíra. Tady máme ještě mnoho co dohánět nejen v populační strategii, ale i ve vysvětlování toho, že není jméno jako jméno. V každém případě by bylo dobré instruovat matriční úředníky, aby zvýšili bdělost a ostražitost a upozornili příslušné orgány na lidi, kteří se neštítí k proruské propagandě zneužívat i křestní zájmena. 

Za zvlášť nebezpečné svině považuji ty zakuklené, které se usalašili ve stádním aparátu a kují pikle. Takový Ivánek třeba zcela nepokrytě podkopává důvěru obyvatelstva ve stavební instituce tím, že mu to pořád nefunguje. A když lidi nebudou moct stavět, začnou přemýšlet, proč to nejde a jestli tam náhodou nesedí nějaká hodně proruská svině. A ty můžeš mít problém. Pro jistotu ho vyselektuj a dej tam někoho, kdo těm internetům aspoň trochu rozumí.

Co se týká geofyzikální situace, vidím to tak, že doba je taková, jaká je. Zelenskij sice postupuje na Kursk a dá se předpokládat, že do zimy bude v Moskvě, Putin ale co nevidět obsadí Charkov a Kyjev a kdo ví, zda se nezastaví až v Brně. Pak bychom ho měli jen kousek od poslední obranné linie mezi Postoloprty a Vejprty a ani já nedokážu v součané době napostulovat, jaký režim by tady zavedl. Proto musím pamatovat na svůj pud sebezáchovy a začít přemýšlet víc globálně, protože budoucnost je ve hvězdách a já nejsem astronom, ale pouhý strategický veterinář pro komunikaci s nuceným výsekem vepřového. A tím se vlastně vracím k hlavnímu účelu své tajné denunciace –budu dál efektivně vyhledávat svině, ale trochu víc než dosud dávat pozor, abych s korýtkem nevylil i selátko. 

Post koitum: Nejjasnější Signále, mám problém. Na mou podporu se mi podařilo nabalamutit jen 43 jandourků a svěráků, a éto óčeň němnógo! Pačemu ty něpadpisal a nechal mě ve štychu!?

N. S. LESKOV: AŽ SE HNOU VODY

 

„Neznámý“ ruský spisovatel mne nadchl aneb Nikolaj Semjonovič Leskov může být plným právem srovnáván s Tolstým či Turgeněvem!  

Co se týká četby knih (mám na mysli beletrii), dávám v poslední době čím dál víc přednost klasickým dílům. Příčinou je fakt, že mezi součanými autory se jen velmi zřídka objeví skutečná spisovatelská osobnost, splňující moje požadavky na kvalitní literaturu (a to podotýkám, že v tomto směru rozhodně nejsem přehnaně náročný). Vím, že následující srovnání je hodně subjektivní, ovšem nemohu si pomoci – když porovnám to, jak se psávalo dřív, s dnešní literární produkcí, pak je přirozené, že stále častěji sahám po Dostojevském, Kafkovi či Rilkem...

Proč to ale píši? Nakladatelství Academia v edici Europa nedávno vydalo knihu s názvem Až se hnou vody, jejímž autorem je ruský spisovatel Nikolaj Semjonovič Leskov. Jeho jméno bylo pro mne dosud neznámé a jestliže jsem si napsal o recenzní výtisk, šlo tak trochu o „sázku na nejistotu“. Vůbec jsem totiž netušil, co od knihy mohu čekat a řídil jsem se spíše intuicí, která mně říkala, že autor, žijící v letech 1831 – 1895 (tedy v období „zlaté éry“ ruského písemnictví), nemohl přece psát špatně! A moje intuice mne nejenže nezradila, ale dokonce jsem se díky ní seznámil se spisovatelem, který mne doslova nadchl. 

A to se Nikolaj Semjonovič Leskov netěší cti být řazen k ruským klasikům typu Tolstého, Turgeněva, Čechova či Dostojevského! Jestliže ovšem „živoří“ v jejich stínu, pak jde o velkou nespravedlnost a je jen dobře, že se kniha Až se hnou vody dostává k českým čtenářům. Jsem totiž přesvědčen, že každý, kdo si toto vpravdě grandiózní dílo přečte, se následně poohlédne i po jiných Leskovových knihách...

Pokud nyní přejdu k samotné recenzi, pak považuji v první řadě za důležité říct, že k Leskovovu románu je možné přistupovat pod různými úhly pohledu. Když se do něj začteme, asi nás nejdříve napadne, že se bude jednat o popis života v jednom provinčním ruském městečku 19. století. Nelze přitom neobdivovat autorovo spisovatelské mistrovství, s nímž před naším duševním zrakem vykresluje nádherné  přírodní scenérie, do nichž je navýsost organicky včleněn poklidný běh času a defilé postav a postaviček, připomínajících svérázné panoptikum lidských typů, jaké žily a žijí vlastně všude na světě. Pod tímto zdánlivým  poklidem ovšem kvasí cosi nového, neznámého a do značné míry i hrozivého. A zde se dostáváme k takříkajíc odvrácené straně Leskovovy knihy, jíž je latentní zamýšlení se nad smyslem dějin či (přesněji řečeno) nad otázkou, zda to, čemu obvykle říkáme pokrok, není ve skutečnosti cestou zpět.

Je možné, že právě na příkladu Ruska nabývá tato problematika na intenzitě. Když totiž retrospektivně srovnáme režim carismu (proti němuž se v inkriminované době bouřily revoluční živly, spatřující v něm zavrženíhodnou tyranii) s tím, co nastoupilo po jeho pádu, pak je jasné, že komunismus představoval ještě mnohem horší zlo. Nikolaj Semjonovič Leskov pochopitelně nemohl vědět, že přijde a co přinese bolševický puč v roce 1917, ovšem temné a varovné tóny, zaznívající v jeho románu, svědčí o tom, že budoucnost své vlasti rozhodně neviděl v optimistických barvách. 

Nepochybuji ovšem, že jiní recenzenti budou mít na Leskovův román odlišný názor. Je totiž evidentní, že jeho základní vypravěčskou linií je grotesknost a iracionalita, takže je docela dobře možné, že autorovým záměrem ve skutečnosti bylo pouze pobavit a rozveselit čtenáře. Což se mu vskutku podařilo na výbornou, neboť jsem se u mnohých pasáží musel od srdce zasmát. Ať už je tomu ale jakkoliv, jisté je, že v případě knihy Až se hnou vody máme co do činění s literárním uměním té nejvyšší kvality!

Nemohu se v této souvislosti nezmínit o výkonu překladatele, který stál před nesmírně obtížným úkolem. V dialozích románových postav se totiž hojně vyskytuje lidová mluva a přetlumočit věrně takovýto text je tudíž dáno jen excelentním znalcům ruštiny. Za to. že se této výzvy zhostil na výbornou, si Jan Machonin zaslouží velký obdiv!     

POETICKÉ KOMENTÁŘE (268)

 

T e n h l e   s o u d r u h   s   I Q   d ý n ě

p ř e s n ě   p o z n á ,  k d o   j e   s v i n ě ! 

J á   z a s   u m í m  –  s o r r y   j a k o

p o z n a t ,  k d y ž   j e   n ě k d o   p a k o . . .

MICHAL ŘOUTIL: KŘESŤANSKÁ GOLGOTA V MALÉ ASII (1914 – 1923)

 

Historiograficky dokonale zpracovaná publikace o genocidě, která měla být zapomenuta...

Při čtení této knihy běhá člověku mráz po zádech a když dojde k poslední stránce, s pocitem hrůzy a zděšení si klade řadu otázek. Proč v určitém období svých dějin propadne nějaký národ nenávistné davové psychóze, zaměřené na příslušníky jiného národa či etnika a to s takovou zběsilosti, že je masově, systematicky a navíc bestiálně vyvražďuje? Příkladů z dávnějších a bohužel i vcelku nedávných časů je zajisté mnoho, mne však nyní zajímá především to, proč někteé z těchto zločinů jsou všeobecně odsuzovány, kolem jiných se však takříkajíc chodí po špičkách a málokdo má odvahu se k nim vracet. Proč (abych byl konkrétní) se vyhlazování židů nacisty poprávu nazývá genocidou, zatímco pro masakrování Arménů Turky v časech rozpadu Osmanské říše se stejný termín většinou nepoužívá?

Kniha Křesťanská Golgota v Malé Asii (1914 – 1923) má ovšem daleko širší záběr, když se kromě tragického osudu Arménů zaměřuje i na Řeky a Syřany, kteří rovněž padli za oběť vražedné turecké mašinérii. Je chvályhodné, že v úvodu je velmi podrobně rozebrán dobový kontext, jenž stál v pozadí a na nějž se s oblibou odvolávají potomci pachatelů ve snaze umenšit či dokonce popřít nevyvratitelná fakta. Ta ovšem hovoří jasnou řečí, totiž ústy očitých svědků, kterým se (často takřka zázrakem) podařilo přežít. V knize je navíc citováno z řady oficiálních dokumentů, potvrzujících mimo jakoukoliv pochybnost nejen to, že k těmto zvěrstvům skutečně došlo, ale i zločinnou spoluúčast tehdejší turecké vlády, která je de fakto iniciovala! Postupovalo se obvykle dle pečlivě připraveného scénáře – obyvatelé křesťanských vesnic byli vyzváni, aby se připravili k odchodu do evakuačních center a následně je turečtí vojáci zavlekli do vzdálených pouštních oblastí, kde je nechali zemřít hladem a žízní, přičemž mnozí byli zavražděni již cestou.  

Existovaly ovšem i případy odporu se zbraní v ruce. Velmi mne např. fascinovala svědectví, pocházející od těch, kdo zažili nejstatečnější a nejslavnější vzepětí svého národa vůči tureckému běsnění. Poté, co se začalo proslýchat, že evakuace znamenají takřka jistou smrt, se několik tisíc Arménů rozhodlo neuposlechnout výzvu k odchodu a opevnili se na tzv. Mojžíšově hoře. Poté, co se jim podařilo odrazit několik tureckých útoků, byli po moři transportováni do bezpečí. Tuto událost zvěčnil spisovatel Franz Werfel ve svém známém románu Čtyřicet dnů, který kromě mimořádných uměleckých kvalit měl zásadní význam jako fakticky první významnější připomínka strašlivé genocidy.

Určitě stojí v této souvislosti za připomínku, že to bylo právě území Malé Asie, kam podnikal svatý Pavel své apoštolské cesty, při nichž zakládal první církevní obce. Křesťané zde od těch časů žili po takřka dva tisíce let, dokud nebyli na počátku 20. století povražděni, popř. si nezachránili holý život útěkem. Takže tam, kde se nachází kolébka jejich náboženství, dnes prakticky žádní křesťané nejsou...  

Jestliže jsem si na začátku recenze kladl některé otázky, pak na jednu z nich bych chtěl závěrem odpovědět. Turecko nikdy nepřiznalo, že by se na Arménech a dalších národech dopustilo v inkriminované době genocidy a dodnes reaguje neobyčejně pobouřeně na jakékoliv zmínky o této temné stránce svých dějin. Prezident Erdogan manipuluje světovým veřejným míněním a navíc (vědom si klíčové pozice své země na Blízkém východě) zastrašuje všechny, kdo nehodlají mlčet. A jeho taktika mu vychází, neboť jen minimum států se zatím odvážilo tuto genocidu veřejně odsoudit... 

I proto je tak důležité, aby se knihy o polozapomenuté křesťanské Golgotě nejen vydávaly, ale též široce propagoyaly. Ti, kteří byli před sto lety na území dnešního Turecka bestiálně zavražděni (a podle střízlivých odhadů šlo o 1,5 miliónu lidí!), si totiž zaslouží, aby vzpomínka na jejich utrpení žila v paměti celého lidstva.