KAI BIRD a MARTIN J. SHERWIN: OPPENHEIMER

 

Oppenheimer – Americký Prométheus:  Nenechte si ujít tento skvost literatury faktu!

Vážení čtenáři, možná jste si všimli, že ve výlohách našich knihkupectví se v posledních dnech objevila objemná kniha, jejíž obálce vévodí tvář muže s dýmkou v ústech. A její podtitul ho připodobňuje k bájnému Prométheovi. Ten, jak známo, ukradl Diovi oheň a daroval jej lidem (za což byl vládcem bohů krutě potrestán)...

To, co mne na  tuto knihu „navnadilo“ asi nejvíce, byla poznámka v anotaci, že její autoři nad ní strávili dlouhých 25 let! Je mi zajisté známo, že kvalita jakéhokoliv uměleckého díla nemusí být automaticky přímo úměrná času, po který se na něm pracovalo. V tomto případě však mohu potvrdit, že roky pečlivého shromažďování relevantních informací, studia tisíců stran rozličných dokumentů, rozhovorů s pamětníky (a pochopitelně mnoha dalších přípravných kroků) nakonec vyústily ve velkolepý „finální produkt“. Po jejím přečtení nemám sebemenších pochyb o tom, že kniha Oppenheimer – Americký Prométheus je vpravdě monumentálním životopisem vědeckého génia, kterému se ve 20. století vyrovnal snad jen Albert Einstein.

Považuji za důležité hned zkraje zdůraznit, že čím dále jsem v četbě postupoval, tím víc rostl můj obdiv k oběma autorům. Stávalo se totiž zřejmým, že kromě řady jiných důvodů měli před sebou nesmírně náročný úkol i proto, že Oppenheimerův komplikovaný, samorostlý a do značné míry i záhadný osobnostní profil představoval při sepisování jeho pravdivého životního příběhu takřka nepřekonatelnou překážku. Vždyť názory na „otce atomové bomby“ se často lišily (a někdy i diametrálně) i u lidí, kteří s ním byli po léta v úzkém kontaktu. Kai Bird a Martin J. Sherwin však všechny tyto těžkosti zdárně překonali a čtenář nemá žádný důvod k pochybám, že by snad jejich „knižní“ Oppenheimer byl jiný než ten skutečný! 

Není pochopitelně nijak snadné „vypíchnout“ konkrétní pasáže, které mne v ní zvlášť zaujaly, neboť můj fascinující dojem se týká knihy jako celku. Snad bych ale přece jen zmínil několik postřehů v naději, že čtenářům této recenze se tak dostane alespoň přibližné představy o tom, s čím se v této objemné (600 stran) a informačně přebohaté publikaci setkají...

Předně jsem si tedy s jistým zahanbením uvědomil, jak málo jsem toho dosud věděl o okolnostech, za nichž probíhal vývoj atomové bomby. Překvapilo mne, že samotné technické složitosti zdaleka nepředstavovaly největší problém. Tou nejděsivější „noční můrou“ byla pro vědce v Los Alamos nejistota ohledně toho, nakolik v práci na atomové bombě pokročilo nacistické Německo. Panoval názor, že Němci mají před Amerikou značný náskok a Oppenheimer se tudíž nacházel v obrovské časové tísni. Navíc jako člověk bez organizačních a manažerských schopností se musel zpočátku potýkat s problémem, jak efektivně vést obrovský výzkumný komplex, v němž jej ustanovili ředitelem.

Po skončení 2. světové války se ze Sovětského svazu, nedávného spojence v boji proti fašismu, stal opět nepřítel, přičemž Spojené státy zachvátila hysterie kvůli pronikání ruských špiónů do státních a vojenských struktur. Začala jedna z nejtemnějších kapitol amerických dějin, totiž období tzv. mccarthismu, pro něž bylo příznačné masivní porušování lidských práv a občanských svobod. V knize je tomuto fenoménu věnován značný prostor, neboť do hledáčku tajných služeb se pro údajnou „neamerickou činnost“ dostal i sám Oppenheimer. Dá se říct, že jeho jediným proviněním bylo to, že varoval před zkázonosnými účinky jaderných zbraní a upozorňoval na nebezpečí, spojené s nekontrolovatelnými závody ve zbrojení. Je šokující, jak macešsky se americký establishment zachoval k člověku, který toho pro svou vlast tolik vykonal...

V líčení svých zážitků z četby bych mohl pokračovat ještě dlouho. Raději ale skončím a řeknu už jen tolik, že ačkoli se žánrově jedná o literaturu faktu, čte se kniha Oppenheimer – Americký Prométheus jako napínavý thriller. Mohu ji s klidným svědomím doporučit všem, kdo milují inteligentní, poučné a napínavé čtení!