SERHII PLOKHY: ČERNOBYL

Co se stane, když vybuchne jaderný reaktor aneb čtení pro silné povahy...

Dnes je 26. dubna a já začínám psát recenzi na mimořádně zajímavou knihu o jedné z největších katastrof v dějinách, totiž o výbuchu černobylské jaderné elektrárny. Dobře – proč ale zmiňuji to datum? Z jednoho prostého důvodu – právě v tento den (před 33 lety) k té hrozné události došlo...

Nevím, zda se ve svých letech již mohu počítat mezi „pamětníky“, v každém případě si však na tu událost dobře vzpomínám. Tedy – přesněji řečeno – na její podivné zatajování ze strany tehdejší totalitní moci. Co úsilí se vynaložilo, aby se lidé příliš nepoplašili a nezačali si klást „protistátní“ otázky! Podle Rudého práva to bylo tak, že nebezpečný radioaktivní mrak sice zasáhl celou Evropu, nám a ostatním socialistickým zemím se ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu vyhnul... V souvislosti s výbuchem v Černobylu se u nás zásadně mluvilo o „havárii“ – slovo „katastrofa“, používané západními sdělovacími prostředky, bylo dáno na index. A nikdo z odpovědných funkcionářů si netroufl byť jen nadhodit otázku, zda by se neměl zrušit či alespoň přeložit Závod míru, který v tom roce projížděl Ukrajinou – takže naši cyklisté byli posláni do samotného epicentra radioaktivního záření! Pokud se tenkrát k lidem v Československu dostaly relevantní informace, pak jedině ze „štvavých“ vysílaček Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. V Sovětském svazu sice už byl u moci Michail Gorbačov, ovšem jím iniciované společensko-ekonomické změny („perestrojka“ a „glasnosť“) měly teprve přijít – na jaře 1986 se stále ještě pokračovalo v letité praxi zamlčování veškerých nepříjemných skutečností před domácí i světovou veřejností.

Serhii Plokhy je dnes americkým občanem, ovšem původem je Ukrajinec a patrně i proto se rozhodl napsat o hrůzné tragédii tuto působivou knihu. Černobyl – historie jaderné katastrofy je v mnoha směrech přelomovým dílem, přičemž zvlášť oceňuji zevrubný popis nešťastného zřetězení několika osudových faktorů, které vedly k výbuchu na bloku č. 4 jaderné elektrárny, považované za zcela bezpečnou. Primárně jde samozřejmě o strohou literaturu faktu, ta je ovšem „zlidšťována“ působivými sondami do životních osudů těch, kdo se ocitli v „nesprávnou dobu“ na „nesprávném místě“. Být v noci z 25. na 26. duben 1986 v Černobylu totiž znamenalo stát jednou nohou v hrobě...
Radioaktivní mrak samozřejmě nezná hranic mezi státy a společenskými systémy, takže (když ve Švédsku naměřili abnormální hodnoty nebezpečného záření a bylo jasné, že přichází z evropské části SSSR) nešlo dlouho zapírat, že se nic neděje a kremelští vládcové museli s pravdou ven. Dá se říct, že právě v oněch dnech začala nová (a zároveň poslední) kapitola sovětských dějin, charakterizovaná snahou o reformu rigidního systému vlády jedné strany, což po několika letech vedlo k rozpadu SSSR, po němž Rusko a ostatní státy nastoupily cestu k demokracii. Jak je vidět, měl Černobyl i jedno pozitivum...

Při četbě knihy se v mysli čtenářů budou nejspíš vynořovat mnohé znepokojivé otázky. Není za užitek, který má lidstvo z jaderných elektráren, placeno příliš velkou cenou v podobě málo pravděpodobného, ale přece jen reálně existujícího nebezpečí nějaké nepředvídatelné tragédie? Atom je dobrý sluha, ale zlý pán a stačí jediná chyba, aby došlo k apokalyptickému scénáři planetárních rozměrů. Černobyl – historie jaderné katastrofy je kniha, v níž jsou (už ze samotné podstaty tématu a tudíž autorem nezamýšleně) přítomny „psychothrillerové“ momenty. Jestliže (jeden příklad za všechny) výbuch reaktoru měl ekvivalent 400 „hirošimských“ pum, pak má toto suché konstatování nutně nádech hrůzy a děsu.
Nad zničeným reaktorem se dnes tyčí betonový kryt, jenž (nezbývá nám nic jiného, než věřit odborníkům, kteří to tvrdí) účinně brání šíření nebezpečného záření. Tento obří sarkofág je vlastně i nezamýšleným pomníkem obětí tragédie a doufejme, že rovněž výstražným mementem příštím generacím...