PROČ JSOU ODBORY PROTIDĚLNICKÉ?

Parodie na odbory v České republice!

Z úst odborářských bossů můžeme často slyšet nářky nad tím, že lidé v České republice dostávají za srovnatelnou práci mnohem méně peněz, než je tomu na západ od nás. Zarytě však mlčí, mají-li objasnit, proč tomu tak je, přičemž příčinu tohoto jejich postoje není těžké uhádnout. Museli by totiž ven s pravdou o tom, že odbory v české společnosti už dávno nehájí zájmy pracujících, resp. že jejich šéfové se spolčili s kapitalisty proti dělníkům.

Nedávno jsem se zúčastnil jedné mezinárodní facebookové diskuse právě na téma platových rozdílů v různých zemích Evropy. Na moji poznámku, že mzdy zaměstnanců Volkswagenu v ČR jsou ve srovnání se závody tohoto koncernu v Německu poloviční, se mi dostalo následující odpovědi: „Víte, kolik let těžkých bojů to stálo, než se němečtí odboráři domohli svých dnešních mezd? A vy si myslíte, že v České republice dostanete všechno hned na stříbrném podnose?“ Tento diskutující vyslovil velkou pravdu, která ovšem na naše odborové předáky působí jako červený hadr na býka.

Je jasné, že každý podnikatel chce především dosáhnout co možná největších zisků při co nejmenších nákladech. Do těchto nákladů patří i mzdy a kapitalisté tudíž platí zaměstnancům jen tolik, kolik musí, aby se tito nebouřili a nestávkovali. Předpoklad, že majitel podniku je lidumil, ochotně plnící požadavky svých pracovníků, je naprostá utopie. Cesta ke spravedlivým mzdám je trnitá a určitě nevede přes nekonečné a neplodné vyjednávání, kdy odbory jsou v pozici ponížených prosebníků.

Ano, mzdy českých pracujících jsou ostudně nízké, v tom se s šéfy odborových centrál určitě shodneme. Co ale udělali pánové Středula a ostatní pro to, aby se tato situace změnila? Vyhlásili snad někdy nějakou stávku? Vedli lidi do ulic? Samozřejmě, že ne! Namísto toho si v rámci tzv. tripartity sedají za jeden stůl s premiérem a velkopodnikateli, aby společně „udrželi sociální smír“. Za touto vznešeně znějící frází se pochopitelně neskrývá nic jiného než pacifikace jakýchkoli lidových bouří a zachování současného stavu, kdy pracující dřou do úmoru za směšné mzdy a nemají ani čas se nad svým postavením námezdních otroků zamyslet, natož se pokusit s ním něco udělat.

Za minulého režimu mělo ROH (Revoluční odborové hnutí) funkci jakési prodloužené ruky KSČ v továrnách. Náplň jeho činnosti spočívala v rozdávání bonboniér u příležitosti MDŽ a čokoládových kolekcí na Vánoce. Dnešní odbory plní roli užitečných idiotů ve službách kapitálu a hrají před veřejností divadlo o tom, jak tvrdě a nekompromisně bojují za zájmy pracujících. Tato maškaráda končí v okamžiku, kdy zhasnou světla kamer a není už potřeba nic předstírat – to se pak odboroví kápové objímají s Babišem a velkoprůmyslníky a blahopřejí si navzájem k tomu, jak s těmi blbými dělňasi zase vyjebali...

Může se samozřejmě namítnout, že své představitele si odboráři volí svobodně, takže si za své neštěstí mohou sami. To je určitě pravda. A zároveň právě tady leží klíč k tomu, jak vrátit odborům jejich důvěryhodnost a akceschopnost – totiž tak, že zkompromitovaní lidé budou nahrazeni skutečnými zástupci pracujících. Je také možné v jednotlivých podnicích zakládat nezávislé odbory, nemající nic společného s Českomoravskou konfederací odborových svazů a jinými obskurními organizacemi.

Vzpomínám si na časy, kdy v čele odborových organizací ještě tu a tam stáli opravdoví chlapi, kteří se nebáli bouchnout pěstí do stolu a tvrdě jít za svým. Takový Jaromír Dušek vedl kdysi do stávky železničáře a celá vláda měla tenkrát pořádně nahnáno a honem si sedala za vyjednávací stůl, což předtím kategoricky odmítala. Dušek se jako správný odborářský vůdce neohroženě zasazoval o práva těch, kteří si ho zvolili do svého čela a s vedením Českých drah byl proto na kordy – kdeže ty doby jsou! Dnes se razí heslo o partnerství a kolegialitě mezi zaměstnavateli a zaměstnanci... 

Pak se ale samozřejmě není možné divit, že mzdy českých pracujících jsou takové, jaké jsou.