Pseudovědecká slátanina, z níž reklama udělala světový bestseller!
Ačkoli všude lze na ni číst nadšené ohlasy, pro mne je kniha obrovským zklamáním. A také potvrzením smutného faktu, že masívní reklamní kampaň v podobě pochvalných recenzí od „uznávaných osobností“ (v tomto případě to jsou Bill Gates, Stephen Fry aj.) a „seriózních médií“ (The New York Times, Science) dokáže i z literárního braku udělat bestseller. Dost mi to připomíná hysterii okolo pseudoduchovních slátanin, jimiž svého času Paulo Coelho krmil přesycené západní čtenářstvo, hledající nějakou vyšší, osvícenou literaturu. Tak, jako se tento brazilský autor svou kýčovitou esoterickou selankou přesně trefil do vkusu znuděných maloměšťáků, Yuval Noah Harari stejného efektu dosahuje psaním o dnes módních futurologických vizích, spojených s fenoménem umělé inteligence. Vysloužil si tím pověst filosofa, myslitele a vizionáře. Jestliže si ovšem dáme práci zjistit, zda zaslouženě, (jeho poslední kniha s názvem Nexus je k tomu jako stvořená), pak záhy zjistíme, že král je nahý...
Recenzovat tuto knihu je velmi obtížné a to z toho prostého důvodu, že jí chybí elementární jednotící linie. Už její podtitul (Stručná historie informačních sítí od doby kamenné po AI) je zavádějící, protože nic takového v ní nenajdeme, přesněji řečeno setkáváme se s pravým opakem. Autor nás zahlcuje chaoticky vybíranými a většinou notoricky známými historickými či novodobými fakty (často navíc nepřesně či tendenčně interpretovanými), přičemž se je snaží dát do nějaké příčinné souvislosti s AI. Samozřejmě bez úspěchu, neboť na základě nekompatibilních premis nelze už z logiky věci dospět ke konsenzuální symbióze.
Jak už jsem řekl, napsat klasickou recenzi na knihu Nexus je prakticky nemožné a jedinou alternativu tedy vidím v demaskování alespoň některých autorových faux pas, když (pro jejich množství) není možné se detailně věnovat všem. Zaměřím se především na dvě oblasti, v nichž se kromě mnoha jiných Harari pasuje do role znalce a arbitra (náboženství a šachy), protože jako katolický křesťan se dlouhodobě zajímám o teologii a rovněž královská hra mne provázela celým životem.
Jaký způsob myšlení autor knihy Nexus preferuje, zjišťujeme již v předmluvě, kde říká, že „čím je informační síť rozsáhlejší, tím blíž pravdě musí být“. Důkaz podle něj spočívá např. v tom, že jeden lékař se může ve stanovení diagnózy snadněji mýlit než tisíce lékařů, protože jedinec nemá tolik relevantních informací jako větší komunita lidí. Přitom na jiných místech tento svůj axiom sám vyvrací (viz jeho upozornění na případ Daniela Šechtmana, objevitele kvazikrystalů, který byl vědeckou obcí dlouhý čas vysmíván, aby nakonec obdržel Nobelovu cena za chemii).
Yuval Noah Harari nejdříve hloubá nad tím, jak by vypadal dnešní svět, kdyby se v určitém dějinném okamžiku událo něco jiného, než k čemu fakticky došlo. Je mu třeba jasné, že kdyby měl Hitler v roce 1942 atomovou bombu, historie by se ubírala cestami, jaké si sotva dokážeme představit. To je sice pravda, ale proč nám takovou banalitu sděluje? Když přichází se sofistikovanějšími příklady, výsledek bývá většinou žalostný. Demonstrujme si to na jeho tvrzení, že kdyby na koncilech v Hippu a Kartágu nebyl mezi kanonické texty zařazen „misogynní“ 1. list Timoteovi, ale Skutky Pavla a Thekly (do té doby prý oba považované za věroučně rovnocenné, v čemž se ovšem hluboce mýlí), postavení žen v katolické Církvi by dnes vypadalo úplně jinak. A zároveň dodává, že neznáme přesné důvody, proč byly konkrétní texty přijaty do kánonu.
To není pravda – ona kritéria jsou dobře známa, přičemž tím hlavním byla jistota, že autorem spisu je očitý svědek Ježíšova života (tedy apoštol), popř. osoba, která se s apoštolem prokazatelně znala a zapsala jeho ústní svědectví. Po smrti svatého Jana (který zemřel kolem roku 100 n. l.) se kánon rychle ustálil a koncem 2. století se o něm již (až na nepatrné výjimky) nevedly žádné spory. Tento seznam kanonických knih (tedy Nový zákon) bylo nutné sestavit proto, že v počátcích křesťanství kolovalo mezi věřícími velké množství tzv. apokryfů, pocházejících od nejrůznějších sektářů a heretiků, kteří Církev opustili, nebo z ní byli vyloučeni. Tito lidé mnohdy psali texty jakoby jménem apoštolů a dokonce vymýšleli vlastní seznamy kanonických spisů. To ovšem není žádným argumentem pro autorovo přesvědčení, že dnešní kánon vznikl víceméně nahodilým výběrem. Úsměvně působí rovněž jeho názor o zásadní roli biskupa Atanáše (295 – 373) na sestavení kánonu, když tento se narodil sto let poté, co již kánon existoval...
Když jsem přemýšlel nad tím, jak a proč Harari k takové snůšce nesmyslů přišel, podíval jsem se na seznam použité literatury a bylo mi to jasné. Autor na toto téma přečetl jen několik knih (navíc od lidí, které stěží můžeme počítat mezi odborníky na tuto problematiku), což v žádném případě nemůže postačovat ani k základní orientaci v biblických studiích. Navíc je evidentní (a vyplývá to ostatně z jeho vlastních slov), že mu v tomto konkrétním případě jde především o to, aby ukázel, jak je Církev misogynní. A jak jsme právě viděli, za tímto účelem je bohužel schopen a ochoten podle potřeby ohýbat fakta, popř. (jak ukáži vzápětí) vynalézat nejabsurdnější pseudologické konstrukce.
Všímá si třeba toho, že o některých mužích z prvních století křesťanství se mluví jako o církevních otcích. A když nikde nenachází zmínku o křesťanských matkách, hned tu tuší diskriminaci žen. Co k tomu říct? Termínem církevní otec se čistě formálně označuje několik mužů, kteří v tzv. patristické době významně přispěli k rozvoji teologie. A protože žádná podobně fundovaná žena tenkrát nežila, nebylo proč zavádět termín církevní matka. Tak prosté to je. V této souvislosti stojí za povšimnutí, že Harari záměrně zamlčuje skutečnost (popř. o ní ani neví, přičemž obě tyto možnosti jej v tomto diskurzu totálně diskvalifikují), že existuje mnohem oficiálnější a prestižnější titul, totiž učitel Církve. S jeho misogynním fantazírováním by totiž byl rázem konec, neboť učitelek Církve známe hned několik. Ani jiná privilegia nejsou závislá na pohlaví – za svaté Církev od samého počátku prohlašovala muže i ženy a dokonce v jednom z nejposvátnějších liturgických textů (mešním kánonu) jsou jmenovitě uvedeny Perpetua a Felicita, mučednice z počátku 3. století.
Pokud čtenář čeká, že aspoň u hlavního tématu knihy (jímž je umělá inteligence) se dočká nějaké relevantní analýzy současného stavu a předpokládaného vývoje, je opět zklamán. Vědecky střízlivého přemýšlení není Harari očividně schopen a tak se zaměřuje výhradně na vymýšlení apokalyptických vizí dle své osvědčené metody „co by, kdyby“. Postupuje tak, že si v nějaké knize či na internetu najde informaci, u níž předpokládá potenciál šokovat čtenáře a následně ji použije na konstruování fantasmagorických scénářů. Jak diletansky si při tom počíná vidíme např. v 6. kapitole, kde se dočítáme, že „lidé si často pletou inteligenci s vědomím“, což jsou „dvě velmi rozdílné věci“. Inteligence je dle něj „schopnost dosahovat cílů“, zatímco vědomí „je schopnost prožívat pocity“. Dejme tomu. O pár řádků dál ale stojí: „S rostoucí inteligencí počítačů by se u nich samozřejmě časem mohla vyvinout určitá forma vědomí a subjektivní zkušenosti. Mohou nás výrazně předstihnout v inteligenci, ale nikdy se u nich nevyvinou žádné city.“ Jak to tedy je? Na jedné straně je vědomí schopnost prožívat pocity (což prý počítače nikdy nedokáží), na straně druhé se však u nich časem může objevit nějaká forma vědomí (a tedy pocitů). S logikou si izraelský „myslitel“ očividně hlavu příliš neláme. A k tomuto nekonzistentnímu názoru se opakovaně vrací, když dumá nad tím, co by se stalo, kdyby stroje někdy přece jen začaly myslet a cítit jako lidé...
Jindy se zaobírá staročínskou hrou go a tvrdí, že je složitější než šachy. Důkaz vidí ve faktu, že počítače dokázaly porážet nejsilnější hráče dávno před tím, než se jim to podařilo ve hře go. Takový rádoby důkaz samozřejmě nemůže obstát, neboť ono prvenství šachových enginů je dáno tím, že se na jejich vývoji a zdokonalování pracovalo mnohem dřív než v případě go. Když si položíme otázku, proč se tedy Harari tak ztrapňuje, důvod najdeme jen o pár řádků dál, kde se s dramatickým patosem sáhodlouze rozepisuje (přičemž si vypomáhá rozsáhlými citáty z knihy Mustafy Suleymana The Coming Wave) o šoku, který 10. března 2016 vyvolala výhra programu AlphaGo nad mistrem I Se-tolem. Vůbec mu nedochází, že daleko významnější bylo v tomto směru vítězství počítače Deep Blue nad Garrim Kasparovem 10. února 1996.
A když jsme u těch šachů, tak ještě jedna autorova perlička. „Lidé opakovaně tvrdili, že některé věci zůstanou pro počítače navždy nedosažitelné – hraní šachů... Ukázalo se, že výraz „navždy“ v tomto případě znamená sotva pár let.“ Proč to paušalizování? Neví snad Harari, že kromě těch, kteří se domnívali, že šachy jsou svého druhu umění a proto počítače nebudou schopny dosáhnout lidské úrovně (patřil mezi ně např. mistr světa v letech 1935 – 1937 Max Euwe) byli lidé jako Michail Botvinnik (rovněž dlouholetý mistr světa v šachu a odborník na kybernetiku), považující otázku sestrojení „nadlidsky“ silných šachových počítačů za otázku času? Botvinnik dokonce již v polovině minulého století předvídal, že se pak budou konat dvě mistrovství světa – mezi lidmi a mezi počítači...
Mohl bych ještě dlouho pokračovat ve výčtu nesmyslů, které Yuval Noah Harari ve své knize nahromadil, ale to by neúměrně přesáhlo rozumnou délku recenze. Navíc jsem přesvědčen, že každý průměrně inteligentní člověk je najde sám. Závěrem bych chtěl dodat, že nikoho od četby knihy Nexus neodrazuji, neboť jedno pozitivum podle mého názoru přece jen má. Je odstrašujícím příkladem toho, o čem jsem se zmínil v úvodu, že totiž reklama dokáže udělat světový bestseller i z naprostého propadáku...
