Renomovaný odborník vs. mainstreamová média aneb válka na Ukrajině z pohledu nestranného pozorovatele...
Tuto recenzi začnu poněkud obšírněji, věřím však, že její čtenáři pochopí důvody, které jsem pro svůj „netradiční“ úvod měl...
Ve sněmovních volbách roku 2021 propadl více jak milion hlasů, což mělo pro naši zemi tragické následky – k moci se dostal obskurní slepenec pěti stran, jejichž jediným programem byla obsedantní nenávist k předchozímu premiérovi. Vznikla vláda amatérských neumětelů, neschopných řídit své rezorty. Tito lidé si velmi dobře uvědomovali, že pro to, aby si udrželi svá nečekaně získaná korýtka, musí udělat dvě zásadní věci – ochočit si média a zkorumpovat novináře, z nichž se měli stát servilní obhájci nových pořádků a zastrašit obyvatelstvo výhrůžkami, že projevy nespokojenosti a odporu budou napříště bedlivě monitorovány a případně i trestány. Začala doba liberálně-demokratické totality, pro niž se posléze vžil lidový název fialová hrůzovláda...
Když 24. února 2022 začal ozbrojený konflikt na Ukrajině, tehdejší česká vláda okamžitě pochopila, že vzniklou situaci může využít ve svůj prospěch. A tak se ekonomické neúspěchy začaly vysvětlovat ruskou agresí („Musíme se odstřihnout od ruské ropy a plynu!“), diletanství ve všech sférách řízení státu se omlouvalo nutností bránit Ukrajinu („Jsme ve válce!“) a cenzurní šrouby se utáhly tak, že si nikdo nemohl být jistý, zda se nedostane do hledáčku policie za „nenávistné projevy“ na sociálních sítích. Byly vypnuty „dezinformační“ weby, vrchní prokurátor hrozil drakonickými tresty za „schvalování agrese“ a strategický komunikátor se dal do stavění plotů a kopání příkopů... Rusofobní hysterie nabyla postupem času absurdních rozměrů – stačilo, když někdo např. vyslovil pochybnosti o objektivitě nějaké mainstreamové zprávy z bojiště, aby byl vzápětí označen za dezoláta, „proruského švába“ (Rakušan) či „svini“ (Foltýn). Kritika Fialy se automaticky považovala za oslavu Putina...
Přišly další volby a máme novou vládu. Nedělám si iluze, že dojde k nějakým zásadním změnám politického diskurzu, na druhou stranu věřím, že alespoň ty nejkřiklavější excesy jsou již minulostí. V našich knihkupectvích se např. objevují publikace, které by se za Fialova režimu neodvážil nikdo tisknout. Jednou z nich je i Umění války, jejíž podtitul (Jak Západ přivedl Ukrajinu k pohromě) by tenkrát vedl ke společenské diskreditaci, mediálnímu lynči a patrně i trestnímu stíhání všech, kdo by se na jejím vydání podíleli.
Autorem knihy je Jacques Baud, švýcarský expert na problematiku válečných konfliktů. Svou erudici dokazuje i nyní a to již tím, že k rusko-ukrajinské válce přistupuje jako nestranný a nezávislý pozorovatel, oproštěný od ideologických předsudků, což je pro českého čtenáře, po léta masírovaného protiruskou propagandou, naprosté novum. Osnovu knihy tvoří několik základních kapitol, členěných do řady tématických okruhů, které se dále rozvětvují do stále specifičtějších detailů. Čtenářům se tím dostává obrovského množství nejrozmanitějších informací, o něco hůře je na tom však recenzent, který namísto toho, aby mohl knihu pojmout v její celistvosti, si z ní musí vybrat pouze několik ilustrativních pasáží a doufat, že se mu i tímto způsobem podaří představit ji čtenářské veřejnosti.
Předně je nutné říct, že pro Jacquese Bauda není 24. únor 2022 bleskem z čistého nebe. Ruský útok přišel jako důsledek dlouholeté ukrajinské politiky vůči východním regionům, jejichž obyvatelé museli čelit diskriminačním zákonům a posléze i ostřelování svých měst a vesnic. Flagrantní porušování tzv. minských dohod ze strany kyjevského režimu pak vyústilo v otevřený válečný střet.
Do říše bajek odsouvá autor všeobecně rozšířený názor, že Rusové měli v plánu dobýt Kyjev, což se jim nepodařilo a Ukrajinci jejich útok odrazili. Jacques Baud má naopak za to, že postup na ukrajinské hlavní město byl pouze klamným manévrem, majícím za cíl zadržet nepřátelská vojska na severním úseku fronty a získat tak převahu na jihu. Přináší též řadu důkazů pro své tvrzení, že již několik dnů po vypuknutí konfliktu se Zelenskyj chystal uzavřít s Putinem dohodu o příměří (Rusové se z tohoto důvodu stáhli od Kyjeva), byl však přesvědčen západními politiky, aby pokračoval v boji. Tento scénář se měl opakovat ještě několikrát – vždy, když se rýsovala dohoda o ukončení bojů, přišla ze strany Bidenovy administrativy a špiček EU na adresu ukrajinského vůdce výzva k jejímu torpédování spolu se sliby dalších dodávek zbraní a munice.
Velmi zajímavý je rozbor rozdílného vedení vojenských operací. Zatímco Rusové šetří své lidské zdroje, Ukrajinci posílají vojáky na zbytečnou smrt. Tak během ukrajinské ofenzívy u Chersonu neváhal generál Surovikin stáhnout své oddíly za Dněpr, Bachmut naopak přikázal Zelenskij z propagandistických důvodů bránit do posledního muže.
Jacques Baud si velmi podrobně všímá i válečného zpravodajství, přičemž dospívá ke smutnému zjištění, že západní sdělovací prostředky šíří mnohem víc dezinformací než ty ruské. Neustále omílané fráze o tom, že Putin vede svou zemi k vojenské porážce, vycházejí z mylného předpokladu, podle nějž je probíhající válka pro ruského prezidenta nejvyšší prioritou, jíž se vše ostatní podřizuje. Ve skutečnosti má pro něj spíše epizodní charakter a svou hlavní pozornost zaměřuje na stabilizaci a rozvoj ekonomiky.
Švýcarský autor dokazuje, že svou pověst experta na válečné operace a zbraňové systémy si vysloužil plným právem. Značná část knihy totiž obsahuje podrobné informace o sofistikovaných bojových prostředcích (drony, hypersonické střely aj.) včetně úvah, jak jsou na tom obě soupeřící strany s jejich množstvím, výrobou a technologickým vývojem. Jedná se o pasáže navýsost odborné, přitom však koncipované tak, aby jim byl schopen porozumět i vojenský laik.
Domnívám se, že některé názory, prezentované v knize Umění války, jsou diskutabilní a nemusíme s nimi souhlasit. Jacques Baud ostatně nikde netvrdí, že má patent na rozum. S takřka vědeckou precizností se však snaží o to, aby měl své argumenty podepřené fakty, což v současném světě mainstreamových klišé a jednostranných narativů dělá z jeho knihy záležitost navýsost unikátní!
Nikdo asi nepochybuje o tom, že válka na Ukrajině je tragickým konfliktem, při němž kromě vojáků umírají i tisíce nevinných civilistů. Měl by být co nejrychleji ukončen, k tomu je však (mimo jiné) zapotřebí objektivně posoudit příčiny, které k němu vedly. Jednostranné svalování viny na Putina a eskalace dalšího krveprolévání ze strany Západu jsou možná těmi největšími překážkami na cestě k míru. A právě toto je dle mého názoru hlavním poselstvím knihy Umění války...
