Mimořádně silný příběh o statečnosti, síle přátelství a připravenosti obětovat se pro druhé!
Všichni se na ten let už dlouho dopředu těšili a nyní mají radost, že všechno probíhá podle jejich představ. Uruguayský ragbyový tým cestuje z Montevidea do Santiaga de Chile, kde se chystá sehrát zápas s domácími borci, nálada na palubě je výtečná, už brzy nechají za sebou majestátní vrcholky horských velikánů a budou vyhlížet chilské hlavní město. Zpráva z pilotní kabiny, že kvůli nepříznivému počasí je nutné přistát v argentinské Mendoze a teprve nazítří letět dál sice poněkud zchladí všeobecné veselí, ale když 13. října 1972 letadlo startuje znovu, vládne mezi mladými uruguayskými ragbisty opět nespoutané veselí.
Piloti však vědí, že mají před sebou mimořádně náročnou cestu – meteorologická předpověď totiž ani tentokrát nevěští nic dobrého, přeletět vrcholky And je za této situace nemožné a ani náhradní trasa není úplně bezpečná. Muži v kokpitu jsou zkušení harcovníci a je jim dobře známo, že v oblasti, kterou poletí, se běžně vyskytují vzdušné víry a vzduchové kapsy, které dokáží s letadlem pořádně zacloumat. Bohužel až teprve za letu si uvědomí, že tentokrát půjde opravdu do tuhého – mlha je čím dál hustší, udržet správný směr se jim nedaří a když se před nimi v bezprostřední blízkosti objeví horský štít, je jim ve zlomku vteřiny jasné, že to je konec...
Ovšem současně to je i začátek, neboť právě v tomto okamžiku se jako čtenáři knihy Sněžné bratrstvo stáváme svědky příběhu, který svého času ohromil celý svět a dostal se na první stránky novin a do úvodních zpráv televizních stanic. K tomu však dojde až za více jak dva měsíce – nyní se nacházíme v liduprázdných končinách And v nadmořské výšce přes 4 000 metrů, kam před několika vteřinami dopadl rozbitý trup letadla. Z trosek se škrábe několik mužů, zděšených z toho, co právě prožili. Někteří jsou zranění, jiní ale s překvapením zjišťují, že se jim nic nestalo – mohutné vrstvy sněhu zřejmě ztlumily hrůzostrašný pád. Není ale čas na přemýšlení, protože z torza letounu se ozývá bědování jejich kamarádů, které je nutné vytáhnout ven a ošetřit. Mnohým ale již pomoci nelze...
Uruguayský spisovatel Pablo Vierci nám ve své knize vypráví o anabázi, jíž si prošla skupina mladíků ze zříceného letadla po zjištění, že naděje na záchranu prakticky neexistuje, pokusit se o ni je ale jejich morální povinností. To, že jsou odkázáni jen sami na sebe, se dozvídají z rádia, které vytáhli z trosek – pátrací akce byly ukončeny, má se za to, že nikdo nepřežil. Autor vedl s protagonisty řadu dlouhých rozhovorů, které posléze převtělil do pozoruhodných a nezřídka až dojemných medailonů každého z nich. Jde tedy o literaturu faktu, ovšem bravurně propojenou s psychologickými analýzami lidského chování v mezních životních situacích, úvahami o morální odpovědnosti zdravých lidí za nemohoucí bližní a se zamýšlením se nad takřka metafyzickým fenoménem návratu do tzv. normálního života poté, co se s ním již člověk rozloučil...
V knize Sněžné bratrstvo je rovněž zmíněn film, který o této letecké katastrofě a následném zápase o přežití natočil španělský režisér Juan Antonio García Bayona. Podle některých odborníků jde o jeho nejlepší snímek, což sice nedokážu posoudit, ale z toho, co jsem se dočetl, byla jeho produkce kinematograficky neobyčejně náročným a do nejmenších detailů propracovaným podnikem. Svědčí o tom ostatně i fotografie z natáčení, které si v knize můžeme prohlédnout.
Jediné, co bych autorovi vytkl, je nadměrný patos, k němuž se Pablo Vierci občas uchyluje. Značně diskutabilní je i tvrzení, že se jedná „o nejneuvěřitelnější příběh, jaký kdy byl vyprávěn“. To ovšem nemění nic na tom, že Sněžné bratrstvo je výjimečnou knihou, jejíž morální poselství zanechává ve čtenáři nezapomenutelný dojem!
