Mimořádně depresivní kniha, ale určitě si ji přečtěte!
Hned na začátku knihy mi bylo v jednu chvíli jasné, že její četba pro mne bude spojena s řadou asociací z mého dětství. Tím spouštěčem byla pasáž, v níž autor v prvním dnu invaze telefonicky hovoří se svou matkou. Ta žije v Buči a popisuje synovi, co vidí z okna svého bytu. Náhle jsem si uvědomil, jak je ta situace podobná té, kterou jsem kdysi zažil já sám a jako na filmovém plátně se mně v mysli začaly vynořovat obrazy dávných vzpomínek...
Je mi 8 let a nemám z toho ještě rozum, přesto však cítím, že se děje cosi nepatřičného, podezřelého a patrně i nebezpečného. Hraji si venku na ulici a rodiče na mne volají, abych se okamžitě vrátil domů. V rádiu mluví jakýsi Dubček a zoufalým hlasem žádá, abychom zachovali rozvahu a klid. To už se nad naší vesnicí v pravidelných intervalech objevují letadla s rudými hvězdami na křídlech, směřující k nedalekému letišti v Tuřanech. Po silnici duní pásy tanků, díváme se na ně přes záclonu v okně, o kousek dál na křižovatce stojí regulovčík, který jim ukazuje směr na Brno. Vypadá to, že těm letadlům a tankům nebude nikdy konec...
Takhle nějak si pamatuji 22. srpen 1968, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy. 22. únor 2022 je mu navlas podobný – ruské vrtulníky míří k letišti v Hostomelu, po jehož obsazení má být bleskově dobyt Kyjev a na Ukrajině nastolena loutková vláda. Paralela s potlačením Pražského jara 1968 je šokující, jediný rozdíl spočívá v tom, jak se ty akce nazývají – tenkrát to byla bratrská pomoc, dnes speciální vojenská operace.
22. únor 2022 roztrhl životy všech Ukrajinců na dvě části, na dvě časová údobí. Předtím a potom, tenkrát a dnes... Bolestivě si to uvědomuje i Oleksandr Myched, který má na rozdíl od ostatních tu výhodu (možná je to ale nevýhoda, nevím), že je skvělý spisovatel a psycholog. Pozoruje, analyzuje a zapisuje pocity, které rezonují v jeho mysli a je to skutečně „inventúra na duši dočista a na dreň“ (ta slova z písně Richarda Müllera mne napadla nejspíš proto, že knihu čtu ve slovenštině). Je to fascinující, protože děsivě upřímná zpověď člověka, který si uvědomuje, že ony dvě zmíněné časové periody již nepůjde nikdy spojit a on zůstane rozerván navždycky. To, co všechny jeho myšlenkové pochody spojuje, je nenávist vůči Rusům. Ta je absolutní, netýká se jen vojáků, ale úplně všech bez rozdílu. Tady se mi chce zvolat něco v tom smyslu, že uplatňovat princip kolektivní viny se nedá, ostatně mnoho Rusů přece ze své vlasti raději uprchlo, než aby šli do války, další z armády dezertovali a jiní skončili ve vězení za protesty proti Putinovi. Oleksandr Muched toto bohužel neakceptuje a jeho černobílé vidění mne irituje, i když vím, že na něj má právo. Uvědomuje si však, že jeho volání po pomstě povede k tomu, že spirála nenávisti a násilí nikdy neskončí a budou v ní žít i příští generace? A nenesou na rozpoutání války svůj díl viny i ukrajinští politici, kteří v roce 2014 odmítli uznat autonomii východních regionů?
Hostomelského letiště se sice Rusové zmocnili, Ukrajincům se ale podařilo rozbombardovat přistávací plochu, takže letadla s vojenskou technikou se musí vracet. Zastavila se i šedesátikilometrová kolona bojových vozidel, která se stávají snadným terčem. Napadá mne, proč naši vojáci tenkrát nepostupovali podobně. Kdyby zničili všechna letiště, ruská letadla by neměla kde přistávat. Ty tanky na silnicích byly rovněž velmi zranitelné. Československá armáda se ovšem zachovala „tradičně“ a stejně jako v roce 1938 se nezmohla na odpor. A najednou mi vytane na mysli další vzpomínka...
Je horký letní den někdy koncem srpna 1968, na velkém poli nedaleko naší vesnice jsou lidé v pilné práci, svážejí po strništi balíky slámy a staví z nich stoh. Pobíhá tam i hodně dětí, já mezi nimi. Vtom přilétá vrtulník naší armády a kdosi z něj vyhazuje nějaké papíry. Běháme po strništi a sbíráme je – jedná se o letáky, informující o tom, že Dubček a vládní představitelé byli uneseni do Moskvy a nejlepší, co můžeme udělat, je ruské vojáky ignorovat a zůstat v klidu, aby viděli, že u nás není žádná kontrarevuluce...
To Ukrajinci jsou jinačí kabrňáci. Kdybych si měl posloužit příslovím, řekl bych, že ruská kosa narazila na ukrajinský kámen. Okupanti jsou nuceni stáhnout se z Hostomelu, Irpině a Buči, kleště kolem Kyjeva se sevřít nepodaří. Fronta se postupně stabilizuje a začíná dlouhý opotřebovací boj.
Jazyk vojny (s podtitulem Kronika invázie) je záznamem bezpočtu příběhů, které jsou jedinečné a zároveň takřka identické. Kniha vypráví o lidech, kteří se zničehonic ocitají uprostřed válečného běsnění, prchají ze svých domovů (nebo to již nestihnou a přežívají po sklepech a bunkrech) jen s tím, co mají na sobě a v taškách, které dokáží unést a zoufale přemýšlejí (pokud jsou toho schopni). proč k něčemu takovému došlo. Oleksandr Muched je jedním z nich a když nám podává očité svědectví o prvním válečném roce (jeho záznamy končí březnem 2023), nemůže tušit, že konflikt potrvá ještě v roce 2026. Třeba se tedy dočkáme toho, že kniha Jazyk vojny bude mít pokračování.
A současně si říkám, jak by bylo krásné, kdyby se v ní objevila slova o odpuštění...
