Kniha roku 2025? Pro mne určitě!
Kdyby bylo v anotaci k této knize napsáno, že se jedná o psychothriller, jehož děj je sice zasazen do konkrétního města ve středních Čechách, ale hlavní hrdinové jsou smyšlené postavy a rovněž jejich životní příběh je literární fikcí, asi bych si po jejím přečtení řekl, že Cikánský evangelia napsal člověk s až příliš bujnou fantazií a očividným záměrem šokovat čtenáře děsivými scénami a přemírou násilí. A odkládal bych ji s přesvědčením, že šlo o hodně nepovedenou slátaninu, v níž autor smíchal dohromady tolik všemožných ingrediencí, že výsledný produkt je nepoživatelný...
Jenže – ono kdyby tady neplatí. Je zajisté pravda, že kniha Štěpána Smolena má žánrově nejblíž k psychothrilleru, zároveň je ale i literaturou faktu a jedinečným dokumentem, v němž se před námi formou rozhovorů s dvojicí protagonistů rozvíjí spirituální drama, až příliš neuvěřitelné na to, aby mohlo být vymyšlené. Cikánský evangelia jsou zkrátka jednou z těch knih, o nichž se říká, že je psal sám život...
Pokud bych měl její obsah shrnout do jedné věty, tak se v ní píše o dvou cikánech (na politickou korektnost se tu nehraje, ostatně František a Viktor o sobě nemluví jako o Romech), jejichž do té doby beznadějné přežívání na okraji společnosti a často za hranou zákona se v jednu chvíli totálně změní v Život (to velké Ž není překlep, je tam dáno úmyslně). Nejde totiž primárně o to, že se z grázlů a násilníků stanou spořádaní občané či z nepřizpůsobivých příslušníků menšinového etnika lidé, respektující zákony a standardy většinové společnosti. Kdyby šlo v Cikánských evangeliích pouze o tohle, pak (třebaže nepopírám, že i tak by se jednalo o jistě zajímavou knihu) by to bylo dost málo, neboť takové příběhy, jakkoli řídké, nejsou zas úplně výjimečné. U Františka s Viktorem se ovšem setkáváme s něčím (přesněji řečeno s Někým) vskutku originálním – to velké N tam není omylem, neboť Bůh si ho jistě zaslouží...
Vážení přátelé, pokud jste dočetli až sem a nyní si zklamaně říkáte, že se pravděpodobně jedná o další z nepřeberného množství rádoby duchovně zaměřených či snad tzv. motivačních knížek (o jejichž plytké bezobsažnosti jste se již mnohokrát přesvědčili a nehodláte se nechat oklamat znovu), pak vás chci požádat, abyste v četbě mojí recenze pokračovali a dali mi šanci dokázat vám, že tentokrát jde o něco jiného. Na svoji obranu si dovolím říct, že za posledních zhruba patnáct let jsem recenzoval více jak pět set knih a kdybych z nich měl vybrat pomyslnou Top desítku, Cikánský evangelia by do ní určitě patřila!
V knihkupectvích je nalezneme nejspíše v oddělení s názvem „Náboženská literatura“, ale to jen proto, že Cikánský evangelia jsou žánrově nezařaditelná a fakticky by si zasluhovala své speciální místo. Pokud jde např. o dnes tolik oblíbenou teorii, že všechna náboženství jsou rovnocennými cestami k Bohu a tudíž není důležité, zda je někdo budhista, muslim, jehovista či protestant, pak si dokonce troufám tvrdit, že máme co do činění se svého druhu antináboženskou knihou, neboť zmíněný názor je zde demaskován jako naprosto pomýlený. Nábožensky nekorektně je naopak řečeno, že cesta k Bohu je jen jedna a je jí Ten, kdo o sobě řekl: „Já jsem cesta, pravda a život.“ A že plnost pravdy byla svěřena katolické Církvi!
Nabízí se samozřejmě otázka (a já jako katolický křesťan si ji kladu rovněž), proč Církev tuto pravdu o Bohu, člověku a smyslu lidského života nehlásá s radikalismem a přesvědčivostí jako kdysi první křesťané? Odpověď je pro nás bohužel navýsost zahanbující – my, kteří se považujeme za katolíky, jimi ve skutečnosti nejsme. Naprostá většina z nás prostě pluje s proudem doby, stará se pouze o pozemské zájmy a nijak se neliší od „nevěřících“. Dokonce i ti, kdo by měli jít v tomto směru příkladem (tedy naši kněží), se v mnoha případech přizpůsobili světu, rezignovali na své poslání a fakticky zradili svou víru. Dokonce se mezi nimi najdou i tací, kteří zatoužili po mediální slávě a stali se mainstreamovými hvězdami, do omílání tvrdícími, že právě tímto způsobem se má křesťanská víra prezentovat modernímu člověku. Výsledek jejich evangelizace je ovšem tristní – když lidé v televizi slyší takového Halíka, říkají si, jak hezky ten pan profesor mluví, jak jeho slova dokážou pohladit po duši a... jdou si dál svou cestou. Populárním v širokých vrstvách společnosti je rovněž kněz Vácha – co jen na něj a jeho knihy slýcháme nadšených ohlasů, jak jsou čtivé a nijak se v nich nemoralizuje a dají se dát pod stromeček jako vánoční dárek pro přátele, kteří se zajímají o duchovno... a tím vše končí. Všichni tihle politováníhodní katoličtí baviči pochopitelně nikoho nepřesvědčí, vždyť takřka navlas stejné líbivé fráze, co říkají a píší, slyší lidé dnes a denně i z úst politiků, novinářů, všemožných celebrit či odborníků na zdravý životní styl...
Cikánský evangelia nikoho po duši nehladí. Naopak! Ukazují v celé nahotě hrůzu života bez Boha, jsou drasticky otevřenou zpovědí lidí, kteří stanuli na samém okraji pekla, přinášejí očité a odžité svědectví o světě, upadajícím stále hlouběji do mravního bahna. Současně ale potvrzují pravdivost přísloví „když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší“.
Vydejme se tedy s Františkem a Viktorem na jejich křížovou cestu životem. Tihle dva cikáni nám toho o Bohu, Jeho lásce k člověku a víře jako jediném a jedinečném životním kompasu řeknou víc než studovaní teologové. Chlapi, díky za vaše burcující poselství!
