pátek 28. listopadu 2025

ŠTĚPÁN SMOLEN: CIKÁNSKÝ EVANGELIA

 























Kniha roku 2025? Pro mne určitě!

Kdyby bylo v anotaci k této knize napsáno, že se jedná o psychothriller, jehož děj je sice zasazen do konkrétního města ve středních Čechách, ale hlavní hrdinové jsou smyšlené postavy a rovněž jejich životní příběh je literární fikcí, asi bych si po jejím přečtení řekl, že Cikánský evangelia napsal člověk s až příliš bujnou fantazií a očividným záměrem šokovat čtenáře děsivými scénami a přemírou násilí. A odkládal bych ji s přesvědčením, že šlo o hodně nepovedenou slátaninu, v níž autor smíchal dohromady tolik všemožných ingrediencí, že výsledný produkt je nepoživatelný...

Jenže  ono kdyby tady neplatí. Je zajisté pravda, že kniha Štěpána Smolena má žánrově nejblíž k psychothrilleru, zároveň je ale i literaturou faktu a jedinečným dokumentem, v němž se před námi formou rozhovorů s dvojicí protagonistů rozvíjí spirituální drama, až příliš neuvěřitelné na to, aby mohlo být vymyšlené. Cikánský evangelia jsou zkrátka jednou z těch knih, o nichž se říká, že je psal sám život...

Pokud bych měl její obsah shrnout do jedné věty, tak se v ní píše o dvou cikánech (na politickou korektnost se tu nehraje, ostatně František a Viktor o sobě nemluví jako o Romech), jejichž do té doby beznadějné přežívání na okraji společnosti a často za hranou zákona se v jednu chvíli totálně změní v Život (to velké Ž není překlep, je tam dáno úmyslně). Nejde totiž primárně o to, že se z grázlů a násilníků stanou spořádaní občané či z nepřizpůsobivých příslušníků menšinového etnika lidé, respektující zákony a standardy většinové společnosti. Kdyby šlo v Cikánských evangeliích pouze o tohle, pak (třebaže nepopírám, že i tak by se jednalo o jistě zajímavou knihu) by to bylo dost málo, neboť takové příběhy, jakkoli řídké, nejsou zas úplně výjimečné. U Františka s Viktorem se ovšem setkáváme s něčím (přesněji řečeno s Někým) vskutku originálním  to velké N tam není omylem, neboť Bůh si ho jistě zaslouží... 

Vážení přátelé, pokud jste dočetli až sem a nyní si zklamaně říkáte, že se pravděpodobně jedná o další z nepřeberného množství rádoby duchovně zaměřených či snad tzv. motivačních knížek (o jejichž plytké bezobsažnosti jste se již mnohokrát přesvědčili a nehodláte se nechat oklamat znovu), pak vás chci požádat, abyste v četbě mojí recenze pokračovali a dali mi šanci dokázat vám, že tentokrát jde o něco jiného. Na svoji obranu si dovolím říct, že za posledních zhruba patnáct let jsem recenzoval více jak pět set knih a kdybych z nich měl vybrat pomyslnou Top desítku, Cikánský evangelia by do ní určitě patřila!

V knihkupectvích je nalezneme nejspíše v oddělení s názvem Náboženská literatura, ale to jen proto, že Cikánský evangelia jsou žánrově nezařaditelná a fakticky by si zasluhovala své speciální místo. Pokud jde např. o dnes tolik oblíbenou teorii, že všechna náboženství jsou rovnocennými cestami k Bohu a tudíž není důležité, zda je někdo budhista, muslim, jehovista či protestant, pak si dokonce troufám  tvrdit, že máme co do činění se svého druhu antináboženskou knihou, neboť zmíněný názor je zde demaskován jako naprosto pomýlený. Nábožensky nekorektně je naopak řečeno, že cesta k Bohu je jen jedna a je jí Ten, kdo o sobě řekl: „Já jsem cesta, pravda a život.“ A že plnost pravdy byla svěřena katolické Církvi! 

Nabízí se samozřejmě otázka (a já jako katolický křesťan si ji kladu rovněž), proč Církev tuto pravdu o Bohu, člověku a smyslu lidského života nehlásá s radikalismem a přesvědčivostí jako kdysi první křesťané? Odpověď je pro nás bohužel navýsost zahanbující – my, kteří se považujeme za katolíky, jimi ve skutečnosti nejsme. Naprostá většina z nás prostě pluje s proudem doby, stará se pouze o pozemské zájmy a nijak se neliší od  „nevěřících“. Dokonce i ti, kdo by měli jít v tomto směru příkladem (tedy naši kněží), se v mnoha případech přizpůsobili světu, rezignovali na své poslání a fakticky zradili svou víru. Dokonce se mezi nimi najdou i tací, kteří zatoužili po mediální slávě a stali se mainstreamovými hvězdami, do omílání tvrdícími, že právě tímto způsobem se má křesťanská víra prezentovat modernímu člověku. Výsledek jejich evangelizace je ovšem tristní – když lidé v televizi slyší takového Halíka, říkají si, jak hezky ten pan profesor mluví, jak jeho slova dokážou pohladit po duši a... jdou si dál svou cestou. Populárním v širokých vrstvách společnosti je rovněž kněz Vácha – co jen na něj a jeho knihy slýcháme nadšených ohlasů, jak jsou čtivé a nijak se v nich nemoralizuje a dají se dát pod stromeček jako vánoční dárek pro přátele, kteří se zajímají o duchovno... a tím vše končí. Všichni tihle politováníhodní katoličtí baviči pochopitelně nikoho nepřesvědčí, vždyť takřka navlas stejné líbivé fráze, co říkají a píší, slyší lidé dnes a denně i z úst politiků, novinářů, všemožných celebrit či odborníků na zdravý životní styl...

Cikánský evangelia nikoho po duši nehladí. Naopak! Ukazují v celé nahotě hrůzu života bez Boha, jsou drasticky otevřenou zpovědí lidí, kteří stanuli na samém okraji pekla, přinášejí očité a odžité svědectví o světě, upadajícím stále hlouběji do mravního bahna. Současně ale potvrzují pravdivost přísloví  „když je nouze nejvyšší, pomoc Boží nejbližší“.

Vydejme se tedy s Františkem a Viktorem na jejich křížovou cestu životem. Tihle dva cikáni nám toho o Bohu, Jeho lásce k člověku a víře jako jediném a jedinečném životním kompasu řeknou víc než studovaní teologové. Chlapi, díky za vaše burcující poselství!

neděle 23. listopadu 2025

TOMÁŠ FORRÓ: DONBAS

 





































Kniha, která je dnes možná aktuálnější než v době, kdy vyšla poprvé...

Tato kniha vyšla poprvé v roce 2019, tedy tři roky před osudným 24. únorem 2022. Toto je její druhé vydání, protože však Tomáš Forró mezitím napsal další knihu, tentokrát již o ruské speciální vojenské operaci (Zpěv sirén), je vcelku pochopitelné, že se nyní v předmluvě k novému Donbasu zamýšlí nad tím, jak tehdejší (řekněme relativně mírovou) situaci vnímá ze současné válečné perspektivy. Tuto úvahu vyvolala otázka, která mu byla dle jeho slov kladena tolikrát, že prostě nebylo možné ji ignorovat: Napsal byste teď něco jinak? Odpověď je strohá a pro někoho možná překvapující – dnes by takovou knihu nenapsal vůbec!

Když Tomáš Forró poté vysvětluje, jak to myslí, musíme mu dát za pravdu. Za současného stavu věcí je restrospektivní pohled na předválečné časy navždy rozmetán, běsnící mašinérie ničení a zkázy dala dávno zapomenout na roky, kdy se sice na obzoru začínaly objevovat temné mraky, zatím však stále ještě nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k bratrovražednému konfliktu, jemuž bude souzeno být nejdelším v Evropě od konce 2. světové války. Někoho by mohlo napadnout, zda tedy není opětovné vydání knihy Donbas svého druhu anachronismem. Domnívám se, že z přísně historického úhlu pohledu zajisté je, což ovšem nijak neubírá na důležitosti a  (jakkoli to může znít paradoxně) aktuálnosti jejího znovuobjevení na pultech našich knihkupectví. Vždyť kdo je po začátku ruské invaze ještě ochoten a schopen zabývat se třeba problematikou Minských dohod či referenda na Krymu? Jak už bylo zmíněno, i sám Tomáš Forró přiznává, že by to nedokázal. Já jsem každopádně nakladatelství Absynt za jeho vydavatelský počin velmi vděčný! 

Pojďme se ale podívat na samotnou knihu. Autor ji rozdělil do tří částí, pojmenovaných po konkrétních osobách, s nimiž se měl možnost setkat a posléze spřátelit a zaznamenat jejich svědectví (Mamuka, Jura, Líza). Tyto tři hlavní části se dále rozvětvují do množství kapitol, které nás seznamují zase s dalšími lidmi a příběhy a tak postupně získáváme mimořádně plastický obraz politických a společenských otřesů v inkriminovaných letech, a to nejen na Donbasu, ale i v jiných postsovětských republikách. Vychází to z logiky vyprávění, neboť např. protagonista první části je Gruzínec, který už jako sotva odrostlé dítě bojoval v konfliktu s Abcházií a poté v Čečensku. Nenávidí Rusy a na Ukrajinu jej přivedla předtucha, že právě zde bude mít další příležitost se s nimi utkat...

Je pochopitelné, že k nejzajímavějším a nejsilnějším patří v knize ty pasáže, v nichž Tomáš Forró vystupuje v roli očitého svědka a komentuje to, co prožil takříkajíc na vlastní kůži na obou stranách hranice (za nynějšího stavu věcí to zní neuvěřitelně, ale tenkrát bylo možné pendlovat mezi Ruskem a Ukrajinou bez větších problémů). Své poslání přitom nevidí v pouhém shromažďování statistických či jiných údajů, jeho pozornost je zaměřena hlavně a především na konkrétní lidi s jejich jedinečnými osudy a zkušenostmi. Je jasné, že cesty za reportážemi tohoto druhu byly velmi dobrodružné a často při nich musel projevovat velkou osobní statečnost. Konečný výsledek ale stojí za to – z bezpočtu malých a zdánlivě nedůležitých střípků se mu podařilo sestavit obrovskou a fascinující mozaiku východní Ukrajiny těsně předtím, než byla napadrť rozbita ruskými děly a bombami. Tomáš Forró navíc prokazuje  i velký literární talent, takže kniha Donbas se čte jako napínavý thriller!

Nemohu se ale vyhnout i některým kritickým připomínkám. Tomáš Forró si zakládá na své nestrannosti a objektivitě a v tomto ohledu se mu vskutku nedá nic zásadního vytknout. Přesto jsou ale mezi řádky cítit jeho sympatie a antipatie, ty první ve prospěch Ukrajiny, druhé pak vůči Rusku. Někdy bohužel vyplavou na povrch pro mne šokujícím způsobem, např. když pouhými několika slovy komentuje děsivý masakr proruských obyvatel Oděsy z 2. května 2014. Odbýt toto vraždění frázemi sporadický incident a dodnes neobjasněný požár v domě odborů je mírně řečeno neprofesionální, zvláště pak za situace, kdy existuje množství autentických videí, jednoznačně dokazujících, co se tehdy stalo!

Píši tuto recenzi ve chvíli, kdy válka na Ukrajině vstupuje do kritické fáze, neboť napadené zemi bylo dáno ultimátum vzdát se celého Donbasu. Možná, že konečně nastane klid zbraní. Bude to ale skutečný mír? A je vůbec představitelné, že po všech těch rocích zoufalé obranné války by se ukrajinští vojáci bez boje stáhli ze svých pozic? Alternativa je ovšem hrozivá – postupné dobytí Donbasu za cenu obrovských ztrát na obou stranách...

Tomáš Forró napsal knihu, která byla, je a ještě dlouho bude navýsost aktuální! 

úterý 11. listopadu 2025

DALIA GRINKEVIČIUTÉ: LITEVCI U MOŘE LAPTĚVŮ

 





































Mimořádně cenný dokument o krutosti stalinského režimu vůči podrobeným národům Pobaltí!

Vzpomínkové knihy těch, kdo přežili hrůzy sovětských gulagů, sice nejsou tak četné jako memoárová literaura bývalých vězňů nacistických koncentračních táborů, zároveň však je jich dost na to, abychom si mohli udělat pravdivý obrázek o nelidskosti stalinského režimu. Nejvýznamnější zpráva o táborech nucených prací, do nichž byli posíláni tzv. nepřátelé lidu, pochází od Alexandra Solženicyna, ovšem postupem doby se začala vynořovat další svědectví od lidí jako Jurij Bezsonov, Gustaw Herling-Grudzinski, Anatolij Marčenko či Irina Ratušinská. Díky nakladatelství Argo má nyní český čtenář možnost seznámit se s knihou Litevci u Moře Laptěvů, vyprávějící o krutém údělu občanů pobaltských států, které byly násilně připojeny k Sovětskému svazu.
Dalia Grinkevičiuté se do soukolí sovětské totalitní mašinérie dostala ve věku pouhých čtrnácti let, kdy byla spolu s tisíci dalších Litevců deportována z rodného Kaunasu na Sibiř. Došlo k tomu týden před napadením Sovětského svazu hitlerovským Německem, tedy v době, kdy se Litva, zbavená státní suverenity, již rok nacházela ve spárech Stalina. Pro Dariu tak začala celoživotní tragická anabáze člověka, zbaveného svobody a vydaného napospas zvůli a rozmarům zvrhlého režimu.
Po dlouhém putování se skupina Litevců, v níž se nacházela Dalia spolu s matkou a starším bratrem, ocitla v místě, kde řeka Lena ústí do Severního ledového oceánu, konkrétně do tzv. Moře Laptěvů. Když jsem si zjišťoval informace o tomto zapadlém koutu Ruska, překvapilo mne, že se jedná o fascinující přírodní unikát (delta Leny se rozvětvuje do bezpočtu ramen na ploše neuvěřitelných 30 000 kilometrů čtverečních!), jehož klimatické podmínky jsou však extrémně kruté. Ovšem právě tady, v nelítostné polární tundře, si měli vyhnanci zařídit nový domov a pak dřít jako otroci při lovu a zpracování ryb.
Dalia Grinkevičiuté nám přináší mimořádně depresivní svědectví o osudu lidí, vyhnaných ze své domoviny a nucených bojovat o holý život v arktické pustině. Nejčastější slova, která se v jejím vyprávění s hrůznou pravidelností opakují, jsou mráz, sníh, hlad, nemoc a smrt. Čtrnáctiletá dívka ale současně neztrácí víru a naději, touha znovu spatřit svou vlast jí dává neobyčejnou duševní sílu k zápasu o přežití. Kolem ní dennodenně umírají další a další nešťastníci, jejichž mrtvoly se vrší na stále větší hromadě, protože věčně zmrzlá půda nedovoluje pohřbít je alespoň trochu důstojně. Dalia, jejíž život mnohokrát rovněž visí na vlásku, nakonec všechny hrůzy přežije a dokonce se vrátí do milované Litvy. Její utrpení však nekončí, pouze se mění jeho charakter, když musí s vypětím všech sil čelit promyšlené byrokratické šikaně, mající za cíl vnitřně zlomit nyní již dospělou ženu, nebojící se vzdorovat bezpráví a tyranii.
Po smrti Stalina a legendárním Chruščovově projevu na XX. sjezdu komunistické strany se sice poměry v SSSR poněkud uvolnily, to ale evidentně neplatilo všude. Dalia Grinkevičiuté přesvědčivě dokazuje, že v Litvě se ani v poststalinském období nic zásadního nezměnilo, což z její knihy činí (kromě jiných předností) i důležitý dokument pro historická zkoumání týkající se politiky sovětského stranického ústředí vůči pobaltským národům.
Kniha Litevci u Moře Laptěvů je neobyčejně cenným příspěvkem do problematiky fenoménu, pro nějž se vžilo označení gulag. Stalinský represivní aparát se tu odhaluje v celé své obludnosti, což v nás však na druhou stranu vyvolává pocity obdivu a úcty k těm, kdo se mu odvážili postavit!   

sobota 8. listopadu 2025

VÍT SLÍVA: FILHARMONICKÝ VŘESK

 




































Nad krásou těch veršů se tají dech  náš nejlepší současný básník se nám představuje autorským výběrem z let 2007 –2025!

Za poslední léta jsem recenzoval několik stovek knih nejrůznějších žánrů, ovšem ty z nich, které se zaměřovaly na poezii, by se daly spočítat na prstech jedné ruky. Přitom právě poezie je mojí velkou láskou. Jak si tento rozpor vysvětlit?
Je to smutně jednoduché  prostě není co recenzovat, neboť v současné době (až na pár výjimek) u nás žádní básníci nejsou. Jistě, v knihkupectvích se pořád nachází regály s označením Poezie a podle počtu knih, co v nich vidíme, by se mohlo zdát, že jsme básnickou velmocí. Pokud však do nich nahlédneme, okamžitě zjistíme, že s poezií ty slaboduché veršovánky nemají nic společného a ptáme se, proč tyhle básnické sbírky vůbec vychází a zda je někdo kupuje a čte...
Jestliže jsem o několik řádků dřív napsal, že pár výjimek z tohoto neutěšeného stavu přece jen existuje, pak jsem to myslel doslova. Ano, mám za to, že dnes u nás máme pouze dva básníky, hodné tohoto vznešeného titulu  jsou to J. H. Krchovský a... Vít Slíva!
Říká se (a já s tím názorem plně souhlasím), že poezie je duší jazyka. Z toho logicky vyplývá řada důležitých konsekvencí. Například ta, že naše mateřština není toliko dorozumívací platformou pro každodenní vzájemnou komunikaci, nýbrž i jakýmsi tmelem národní identity, jenž vznikal v průběhu dlouhého historického vývoje. Tedy i svého druhu nesmírně cenným dědictvím, které bychom měli uchovat pro příští generace.
Básníci bývali u všech národů těmi, kdo (byť často nepochopeni či dokonce pronásledováni) nesli pochodeň jazyka k těm nejzávratnějším metám. V této souvislosti se samozřejmě nabízí množství znepokojivých otázek, např.: Co se stalo, že básníci (a nemám teď na mysli jen naši zemi) fakticky vymřeli? Proč v Rusku mohou už jen vzpomínat na Pasternaka, Achmatovovou, Cvetajevovou či Mandelštama, ve Francii na Baudelaira, Verlaina a Rimbauda, v Německu na Goetha, Schillera či Rilka? A proč se u nás nerodí noví Holanové, Zahradníčkové a Skácelové? 
Důvod k naprostému pesimismu však naštěstí nemáme, čehož důkazem je právě vyšlý autorský výběr básní Víta Slívy z let 2007  2025. A hned musím dodat, že kniha s názvem Filharmonický vřesk musí nadchnout každého, kdo se do ní začte, neboť s tak nádhernou oslavou krásy naší mateřštiny se setkáváme jen výjimečně. Když jsem ty verše pročítal, střídaly se ve mně pocity úžasu, dojetí, okouzlení a jistě i mnohé další...
Na své první setkání s Vítem Slívou si pamatuji velmi dobře  četl jsem tenkrát jednu jeho báseň (pojednávající o domácí zabíjačce), v níž mne překvapil sugestivní verš „visím bez hlavy, hlavou dolů“. A pak následoval Zpěv kozlů, kdy mi bylo okamžitě jasné, že tak nádhernou báseň u nás nedokáže napsat nikdo druhý!
Vždycky jsem obdivoval minimalistickou poezii, která jde až na dřeň slov a verše přesto (či možná právě proto) přinášejí tajemné poselství z nadsmyslových, metafyzických výšin. Jak se můžeme přesvědčit ve Filharmonickém vřesku, právě toto vrcholné umění Vít Slíva ovládá s bravurou, nad níž se tají dech. Některé jeho básně mají rozměry haiku, popř. jsou dokonce ještě kratší a přitom jim to vůbec neubírá na spiritualistické hloubce a existenciální naléhavosti. Úchvatné je i jeho mistrovství, s nímž dokáže zkrotit volný verš – jak známo, tato poetická forma může svádět k mnohomluvnosti a nabubřelosti, v případě Víta Slívy však obdivujeme verbální ukázněnost, jež mu však nijak nebrání v procítěném vyjádření ústřední myšlenky (viz třeba dlouhou a přesto až asketickou úsporností působící báseň Synové pochovávají matku). 
Chtěl jsem z Filharmonického vřesku vybrat několik ukázek, záhy jsem však zjistil, že to není možné. To bych musel vybrat celou knížku! A tak skončím možná trochu prozaicky, protože o nadšení, jež ve mně vyvolala, jsem se již zmínil a nechci se opakovat. Pouze poradím všem, kdo si moji recenzi přečtou (a je lhostejné, jaký vztah mají k poezii), aby si tuto knižku pořídili do své domácí knihovničky. Budou se k ní často vracet, protože krása, tryskající z veršů Víta Slívy, je neodolatelná! 

čtvrtek 6. listopadu 2025

OTEVŘENÝ DOPIS PANU H. OKAMUROVI

 





















Pane H. Okamuro,

s údivem, smutkem a lítostí jsem vyslechl váš projev před volbou předsedy sněmovny, v němž jste apeloval na poslance, aby nedávali hlas vašemu bratrovi, o kterém jste se vyjadřoval neuctivě a na můj vkus i urážlivě. Za jiných okolností bych vaše extempore ponechal bez povšimnutí, ve svém vystoupení jste se však zmínil o tom, že jste katolický křesťan. Na to již reagovat musím, protože mezi lidmi, neobeznámenými s katolickou vírou a morálkou by mohl vzniknout dojem, že je snad u katolíků normální navzájem se osočovat a urážet a to dokonce mezi nejbližšími rodinnými příslušníky...

Jsem katolický křesťan, ale o tom, zda jste jím i vy, dost pochybuji. K tomu, co jste předvedl ve svém projevu, by se totiž žádný katolík nikdy nesnížil, protože dobře ví, co je napsáno v evangeliu. Vy to evidentně nevíte a tak vám to ocituji: Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům Nezabiješ, kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu. Kdo svého bratra tupí, propadne veleradě a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni.“ Přesně toto jste učinil ve svém projevu a dokonce před zraky celého národa.

Pokud se považujete za katolíka, měl byste svého skutku, který nelze nazvat jinak než těžkým hříchem, upřímně litovat a vyzpovídat se z něj. A svému bratrovi, kterého jste veřejně urážel, byste se měl rovněž veřejně omluvit.


Jan Hofírek