JENNIFER ACKERMANOVÁ: CO SOVA VÍ

 

Kniha pro ty, kdo chtějí vědět, co ví sova aneb Jennifer Ackermanová opět exceluje!  

Je všeobecně známo, že sova je symbolem moudrosti. A není nijak těžké uhádnout, proč tomu tak je – když se podíváme do sovího „obličeje“ (vím, že o obličeji v normálním slova smyslu se samozřejmě mluvit nedá), hned nás překvapí jeho tajemnost, zádumčivost a jakási nedefinovatelná vševědoucnost. Jako by sova věděla něco, o čem my nemáme nejmenší tušení, ten podivuhodný pták připomíná živoucí sfingu, která provází lidstvo celými jeho dějinami a každou další generaci vždy znovu fascinuje. Skoro to vypadá, že sova je nejen mezi ptáky, ale v celé přírodní říši svého druhu anomálií...   

Jennifer Ackermanová je českým čtenářům známa jako autorka knihy Genialita ptáků, která se všude, kde vyšla, stala bestsellerem a nejinak tomu bylo i u nás. Díky nakladatelství Kazda jsme se před časem mohli seznámit  s její další skvělou publikací (Ptačí způsoby) a nyní se na pultech našich knihkupectví objevil třetí skvost od této nadšené obdivovatelky přírody. Jeho název (Co sova ví) i podtitul (Nové poznatky o nejtajemnějších ptácích světa) mně napovídaly, že i tentokrát půjde o mimořádně poučnou a současně napínavou četbu. A nemýlil jsem se!

Každá z deseti kapitol přináší tolik fascinujících informací, že kniha jako celek připomíná svéráznou soví encyklopedii, která uchvátí čtenáře bez ohledu na jejich věk či literární preference. Ve stručnosti se zmíním alespoň o 4. kapitole (nazvané Kdo to tu houká), pojednávající o soví „řeči“. Hlavní „postavou“ je zde Alice, samice výra virginského, která se jako třítýdenní mládě zřítila z vysokého hnízda a těžce si poranila křídlo. Byla tak od „dětských plenek“ odkázána na lidi a jejich lásku a péči. Jediný problém byl v komunikaci – Alice se sice od začátku snažila říct (tedy zahoukat), co má na srdci, ale trvalo to dost dlouho, než se její ošetřovatelka naučila jí rozumět, přičemž obě si užily nemálo komických situací. Jde totiž o to, že soví houkání má mnoho nejrůznějších podob a odstínů, které vyjadřují nějakou speciální potřebu či afekt...

Při čtení se mi občas vybavovaly dávné vzpomínky, nějak spojené se sovami. V duchu jsem se třeba přenesl do školních let a muzea vycpaných ptáků, které jsme jednou navštívili a mně se tam ze všeho nejvíc líbila sova pálená. Vzpoměl jsem si také na článek v časopise ABC, který jsem v mládí odebíral, v němž se psalo o pověrách, spojených se sovami. A také na tzv. výrovnu, postavenou ve větrolamu nedaleko naší vesnice a na myslivce, který tam chodil s vycpaným výrem a střílel vrány, které se na něj slétaly...      

Je třeba říct, že to americká spisovatelka neměla nijak snadné. Napsat knihu o jednom jediném ptáku, navíc takovém, o němž ani ornitologická věda zdaleka neví všechno, byl hodně tvrdý oříšek. Jennifer Ackermanová jej však rozlouskla s bravurou sobě vlastní a nám nezbývá než jí poděkovat za nádherný čtenářský zážitek a za to, že díky její knize už víme, co ví sova...

PATRICIA GIBNEYOVÁ: TICHÉ HLASY

 

Tohle že má být bestseller? Ani náhodou!

Nadšené ohlasy na detektivní sérii s inspektorkou Lottie Parkerovou mne přiměly k tomu, abych se takříkajíc na vlastní oči přesvědčil, zda Patricia Gibneyová je opravdu tak dobrou autorkou. Výsledek je bohužel žalostný – namísto očekávaného (a anotací avizovaného) bestselleru jsem se setkal s povrchní a odfláknutou parodií na psychothriller, takže k této irské autorce si činím poznámku „never more“! Své nevalné dojmy z četby se nyní pokusím poněkud rozvést a konkretizovat.

S Lottie Parkerovou se setkáváme ve chvíli, kdy čeká na svého snoubence, kterému má za několik okamžiků říct své „Ano“. Mark Boyd je zároveň její kolega v práci, známý svou pečlivostí a dochvilností. Co se stalo, že se stále ještě nedostavil, když má obřad každou chvíli začít? K vysvětlení dojde vzápětí – Lottie se dostává do rukou podivně výhružný vzkaz, který jako by vysvětloval všechno a zároveň nic. Následně se dějová linka vrací o týden zpět, kdy oba začali řešit vraždu mladé ženy... 

Můj dojem je takový, že Patricia Gibneyová sice zhruba tuší, jak by se měl tento literární žánr psát, takže jakás takás základní osnova je u Tichých hlasů patrná, ovšem celkové zpracování a především konečné vyznění její knihy je žalostně ploché a bezbarvé. Je evidentní, že autorka často neví, jak dál a aby unikla z pasti svého bezradného neumětelství, přichází se stále novými nápady, jak do nezáživného příběhu vlít aspoň trochu života. Výsledkem jsou ale matoucí a nelogické odbočky, které ve svém důsledku jen vždy znovu dosvědčují těžkopádnou a topornou diskontinuitu dějové linie. Vrcholem trapnosti pak jsou sexuální scény, jež mají patrně čtenáře šokovat, přičemž ve skutečnosti vyvolají spíše ťukání na čelo... 

Ani psychologické profily jejích postav (kterých v knize přibývá téměř geometrickou řadou až k nepřehlednosti) nás nemohou vůči Patricii Gibneyové naladit smířlivěji. V knize Tiché hlasy před námi defiluje panoptikum podivných bytostí, které mají s živými lidmi společného pramálo. Všechny jsou jako by odlity z jedné formy bez jakékoliv tvůrčí invence.      

Dílo zkázy pak irská autorka završuje ve chvílích, kdy se snaží o popis vyšetřovacích metod či průběhu pitvy. Zjevná neznalost dané problematiky přímo bije do očí. Výsledkem tudíž nemůže být nic jiného než prvoplánová šablonovitost a nicneříkající klišé. 

Někomu se možná moje recenze může zdát příliš přísná. Nemám ale ve zvyku malovat věci na růžovo a tím vlastně klamat své čtenáře. Nikomu samozřejmě neupírám právo na jiný názor, pro mě je však kniha Tiché hlasy totální propadák.   

STANISLAV OPLUŠTIL, JAROSLAV ZAJÍC, JIŘÍ SVOBODA: PRALESY A JEZERA MLADŠÍCH PRVOHOR

 

Nádherná publikace o pradávných dějinách naší vlasti aneb paleontologie je věda plná dobrodružství! 

Letos v létě jsem podnikl výlet do okolí Dolních Počernic, přičemž mne tam na jednom místě (konkrétně v parku u hřbitova) zaujalo originální muzeum v přírodě v podobě obrovských kamenných kvádrů. U každého z nich jsem si mohl na informační tabuli přečíst základní údaje, totiž z které lokality pochází, o jakou horninu se jedná a (což mne překvapilo nejvíce) jaké je její stáří. Většinou šlo o stamiliony let a já se velmi podivil, že je možné tak vzdálenou dobu přesně určit. Strávil jsem u těch obřích balvanů snad hodinu a odcházel s úmyslem zjistit si o prehistorických dobách přesnější a relevantnější informace, než jaké jsem dosud měl. 

Příležitost se mi naskytla brzy a to v podobě publikace s názvem Pralesy a jezera mladších prvohor, vydané nakladatelstvím Academia. Když jsem tu knihu poprvé držel v rukách a začal jí listovat, úplně se mi zatajil dech – taková nádhera se hned tak nevidí! A v jednu chvíli (to když jsem spatřil úchvatné fotografie nejrůznějších fosilií)  jsem si bezděčně vzpoměl na své dětství, kdy jsme s kamarády chodili „sbírat škeble“. Tak jsme tenkrát říkali naší oblíbené zábavě – nedaleko naší vesnice se totiž nacházela menší kamenitá lokalita, kde se daly při troše štěstí najít malé třpytivé úlomky, pozůstatky to pradávných lastur z časů, kdy jsme tu měli moře...

Název knihy (Pralesy a jezera mladších prvohor) i její podtitul (Když uhlí bylo ještě zelené) napovídají, jak to (laicky řečeno) v onom období na území dnešní České republiky vypadalo. Textová část je doplňována bohatou obrazovou dokumentací v podobě překrásných ilustrací Jiřího Svobody a (jak již jsem zmínil) fotografiemi zkamenělin nejrůznějších rostlin a živočichů. Paleontologie neznalý čtenář (což je i můj případ) tak má díky této vizuální názornosti výbornou možnost pochopit dosti náročný, protože primárně vědecky koncipovaný text.

Podle toho, co jsem se dozvěděl, je paleontologie poměrně nový vědecký obor a je určitě potěšitelné, že mezi její všeobecně uznávané průkopníky patří i několik našich lidí. Na přelomu 18. a 19. století to byl Kašpar Maria hrabě Sternberg, po něm pomyslnou štafetu převzali Antonín Frič, František Němejc a Josef Augusta. Posledně jmenovaný je dobře známý všem milovníkům dobrodružných knih z dob pravěku, které ilustroval Zdeněk Burian.

Dnes se hodně mluví o globálním oteplování a v této souvislosti mne v  knize velice zaujala pasáž s názvem Milankovičovy orbitální parametry Země. Milutin Milankovič byl srbský geofyzik, který již před více jak sto lety přišel s názorem, že na podnebí na naší planetě mají nezanedbatelný vliv úklony zemské osy vůči Slunci. Ty totiž nejsou konstantní, ale v průběhu dlouhých časových cyklů se mění. Milankovičova teorie byla posléze potvrzena vědeckými výzkumy, takže se podle mne nabízí otázka, zda ke změně klimatu skutečně dochází vlivem člověka, či se spíše nejedná o přirozený přírodní proces...

O většině toho, o čem se v knize pojednává, jsem dosud neměl nejmenší tušení. Mohu tedy říct, že Pralesy a jezera mladších prvohor mne obohatily o obrovské penzum fascinujících informací, ke kterým bych se jinak nejspíš nikdy nedostal. Je potěšitelné, že rozlohou nevelká země, jakou je Česká republika, patří z paleontologického hlediska k těm „nejlukrativnějším“. Stále je zde možné hledat a nalézat milióny let staré a přitom až do dnešních dnů uchované památky na dobu, kdy uhlí bylo ještě zelené...     

PHILIP SHORT: PUTIN

 

„Já je někdo jiný“ aneb životopis Putina, na který jsme dlouho čekali! 

Na tuto knihu jsem se těšil ze dvou důvodů: Tím prvním byl její rozsah – téměř tisícistránkový monument vzbuzoval naději, že se nám konečně dostane detailních a především objektivních informací o člověku, na kterého si většina lidí utváří názor na základě emocí, polopravd a dezinformací. Druhý důvod pak spočíval v osobě jejího autora – Philip Short před časem napsal knihu Pol Pot (Dějiny zlého snu), kterou považuji za mistrovské dílo literatury faktu a mám ji ve své domácí knihovně na čestném místě. Tento britský historik je proslulý tím, že dříve, než se pustí do samotného psaní, se dlouho a zevrubně seznamuje se všemi relevantními skutečnostmi, týkajícími se daného tématu. A hned v úvodu musím říct, že této své profesionální zásadě zůstal věrný i nyní – „jeho“ Putin je někým úplně jiným, než se nás snaží přesvědčit mainstreamová média, vykreslující ruského prezidenta jako muže, ztělesňujícího všechno zlo, na kterého musí mít každý slušný člověk jen jediný, takřka povinně vyžadovaný názor...

O tom, že nehodlá naskakovat na vlnu protiputinovské hysterie, ale bude vycházet toliko z nezpochybnitelných faktů, nás Philip Short přesvědčuje již v úvodní pasáži. Popisuje v ní dramatické události na přelomu tisíciletí, kdy se několik ruských měst stalo cílem teroristických útoků se stovkami obětí. Některá západní média tehdy začala šířit spekulace o tom, že za hrůznými zločiny nemusí stát čečenští islamisté (jak se všeobecně předpokládalo), ale ruská Federální bezpečnostní služba. Philip Short velmi podrobně a takřka detektivním způsobem tyto pověsti analyzuje a dochází k závěru, že se z řady důvodů nemohou zakládat na pravdě.

Dítě ulice (tedy přesněji řečeno dítě dvora, neboť pouze tam měl malý Voloďa povoleno trávit volný čas), zlobivý a špatně se učící školák, který se nebojácně pouští do klukovských pranic, rodiči úzkostlivě opečovávaný miláček, protože po smrti dvou sourozenců jejich jediný syn... Tak by se dala ve stručnosti charakterizovat doba dětství, prožitého v jedné zapadlé uličce v Leningradu, kde 7. října 1952 Vladimír Putin spatřil světlo světa. Philip Short, vycházející ze svědectví spolužáků, kamarádů a učitelů, nám jej představuje jako chlapce plného protikladů – na jedné straně zádumčivého, samotářského a vzdorovitého, zároveň však (když se jednalo o záležitosti, které ho zajímaly) cílevědomého a vytrvalého. Např. pokud šlo o jeho oblíbené judo, dokázal mladý Putin trénovat s neuvěřitelnou pílí a postupně se  v tomto druhu sportu vypracoval mezi ruskou elitu!

Velmi detailně je v knize pojednáno o létech, která Putin prožil ve službách KGB. A opět nás autor vyvádí ze všeobecně rozšířeného omylu, že právě tam se rozhodujícím způsobem zformoval jeho charakter. Tím, co mělo zásadní vliv na Putinův světový názor a co utvářelo jeho osobnostní rysy, bylo ve skutečnosti výše zmíněné rané dětství a rodinná anamnéza. Putinovi rodiče sice přežili válku, ovšem jeho bratr zemřel za blokády Leningradu a mnoho obětí bylo i mezi příbuznými. Dá se říct, že zážitky válečných hrůz a následné nelehké obnovy zničené země se vryly do duše většiny Rusů nesmazatelným prizmatem a Putin v tomto ohledu nebyl žádnou výjimkou, ale typickým produktem doby. A právě zde je nutno hledat příčiny toho, proč ruský prezident myslí a jedná tak, že jej západní politici nejsou schopni pochopit a proč kolem něj vznikla aureola tajemnosti a nevypočitatelnosti.

Z toho, co jsem dosud napsal, by se mohlo zdát, že Philip Short snad ruského prezidenta obdivuje či jeho obraz v myslích čtenářů takříkajíc „lakuje na růžovo“. Tak tomu rozhodně není. Britský historik prostě jen přistupuje k fenoménu Putin seriózně a bez ideologických předsudků a líčí nám fascinující životní dráhu člověka, který se v prostředí sovětského a posléze ruského aparátu vždy dokázal (a to jak v kladném, tak i záporném smyslu slova!) nacházet ve správnou dobu na správném místě. Kapitoly knihy připomínají příčky pomyslného žebříku, po němž Putin vystoupal až na vrchol mocenské pyramidy, přičemž fakt, že se tam udržel již těměř čtvrtstoletí, je sám o sobě něčím naprosto unikátním!    

Kniha vyšla v roce 2022, takže ruskému útoku na Ukrajinu se autor věnuje jen stručně, ovšem i zde (v poslední kapitole s názvem Koncovka) prokazuje schopnost nahlédnout do problematiky tohoto bratrovražedného konfliktu důkladněji a hlouběji, než to dokáže většina novinářů. Ukazuje se, že ruský národ za Putinem stojí bez ohledu na to, jakým směrem se „speciální vojenská operace“ ubírá. Ruskému prezidentovi hraje do karet i to, že současný Západ se zmítá v hluboké morální krizi, způsobené hypertrofovaným pojetím „lidských práv“, projevujícím se glorifikací nejrůznějších sexuálních výstředností („manželství“ gayů, „náhradní“ mateřství, změna pohlaví). Putin se tak právem může pasovat do role zachránce křesťanské civilizace a představovat Rusko jako zemi zdravého rozumu a tradičních hodnot.

Co dodat závěrem? „Já je někdo jiný!“ napsal kdysi Rimbaud a tato slova by se dala v případě Vladimíra Putina s trochou nadsázky úspěšně parafrázovat. Virtuální realita médií nám po léta zprostředkovávala jeho zcela pokřivený obraz, takže přelomová kniha Philipa Shorta působí (mohu-li se vyjádřit poněkud expresivně) jako blesk z čistého nebe. Britský historik odvedl mimořádný badatelský výkon, jehož výsledkem je „odmytologizovaný“ Putin, kterého můžeme konečně vnímat nikoli jako abstraktní bytost, ale člověka z masa a kostí, jehož životopis připomíná napínavý politický thriller...

Určitě si Putina přečtěte!