Norská autorka opouští nordkrimi a vrací se ve velkém stylu k detektivní klasice!
Je evidentní, že „natrefit“ v knihkupectví na kvalitní detektivku není zrovna snadné. Dá se to na jednu stranu pochopit – hodně témat se již vyčerpalo a hledat a nacházet nová je pro dnešní autory stále obtížnější. Na vině je ale určitě i jistá „tvůrčí lenost“ mnoha z nich, projevující se dle mého názoru tím, že namísto poctivého „detektivkářského fortelu“ se vydali takříkajíc „cestou nejmenšího odporu“, která je víceméně logicky přivedla k podivnému kočkopsovi, pro nějž se ujal název „psychothriller“.
Ne, rozhodně nechci tyto knihy apriori hanět, je mezi nimi celá řada skvělých věcí, ale... Když se nezaujatým okem podíváme na psychothrillerovou produkci a oddělíme „zrno od plev“, kolik nám zůstane těch nadprůměrných či alespoň průměrných? Pět, možná deset procent, a navíc jde takřka výhradně o knihy dvou či tří severských autorů. Nelze se tedy divit, že „detektivní poptávka“ mnohonásobně převyšuje nabídku, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v nejbližší budoucnosti nějak zásadně změnit.
Skoro to vypadá, jako by moje nářky nad tristním stavem současné detektivní tvorby sdílela i Marit Reiersgårdová. Tato norská spisovatelka se totiž po napsání dvou knih pro děti poněkud nečekaně přeorientovala právě na detektivky, přesněji řečeno na jejich „klasickou“ podobu, u níž je místo na akčnost a „thrillerovost“ kladen důraz na logiku děje a filigránsky vystavěný příběh. A jestliže jsme u její prvotiny s názvem Závěje mohli tu a tam zaznamenat některé „dětské nemoci“, způsobené podle všeho radikální změnou žánru, resp. příliš krátkou dobou „rekvalifikace“ na zcela odlišný styl psaní, pak v pořadí druhá kniha Boží prst je již detektivkou par excellence, které takřka není co vytknout.
Vyšetřovatelé Verner Jacobsen a Bitte Røedová jsou sice značně odlišní jedinci, ale jak se brzy ukáže, rozdílnost jejich temperamentů a charakterových vlastností není nijak na překážku výborné týmové spolupráci. A bezpodmínečné táhnutí za jeden provaz a absolutní spolehnutí se jeden na druhého bude tentokrát nutné víc než kdy jindy – v městečku Lier je totiž zavražděna mladá dívka a aby toho nebylo málo, případ dostává nové dimenze poté, co je v domě, který lehl popelem, nalezena další mrtvola. Mezi oběma hrůznými událostmi je natolik úzká časová souvislost, že se sama od sebe nabízí hypotéza, zda za nimi nestojí i tentýž pachatel. Je zřejmé, že vyšetřovatelé stojí před mimořádně složitým úkolem, neboť vždy, když v pátrání trochu pokročí, jsou vzápětí konfrontováni s novými skutečnostmi a indiciemi, které jako by vracely všechno zpět na samý začátek. Jedinou šancí je mravenčí, trpělivá práce ve starém dobrém stylu „pokusů a omylů“ a postupné sestavování pravděpodobného profilu pachatele a motivu jeho činů.
To, že se autorce kniha tak povedla, má několik příčin. V prvé řadě je to skvělý cit pro vykreslení „genia loci“ malého městečka s jeho specifiky, jemuž neméně zdařile sekunduje mistrovský popis atmosféry strachu, vzájemné podezřívavosti a tísnivého očekávání věcí příštích, která zdejší komunitu zachvacuje tím silněji, čím déle se policii nedaří případ vyřešit. Druhým plusem knihy je již zmíněná posloupnost a proporční vyváženost jednotlivých dějových linek a přirozený, nenásilný postup vyprávění. A konečně do třetice – případ se sice vyvíjí značně složitě a komplikovaně, ovšem všechny ty neočekávané zvraty, průběžně se objevující falešné stopy a následné změny směru vyšetřování nejsou norskou spisovatelkou vkládány do knihy samoúčelně s cílem zvýšení její atraktivity v očích čtenářů. Nikoli – přes všechnu „nabitost“ dramatickými scénami působí Boží prst naprosto nenásilně a autenticky.
Ač Norka, vydala se Marit Reiersgårdová ve své tvorbě jinou cestou než většina „severských“ autorů. A zdá se, že udělala dobře, protože fenomén nodkrimi pozvolna naráží na své limity a stává se zřejmým, že čtenáři detektivek začínají preferovat návrat ke klasice, k inteligentnímu a precizně propracovanému příběhu. S jedním takovým Marit Reiersgårdová ve svém Božím prstu přichází a já si pokládám za čest, že touto svojí recenzí mohu její knihu doporučit českým čtenářům.
Ne, rozhodně nechci tyto knihy apriori hanět, je mezi nimi celá řada skvělých věcí, ale... Když se nezaujatým okem podíváme na psychothrillerovou produkci a oddělíme „zrno od plev“, kolik nám zůstane těch nadprůměrných či alespoň průměrných? Pět, možná deset procent, a navíc jde takřka výhradně o knihy dvou či tří severských autorů. Nelze se tedy divit, že „detektivní poptávka“ mnohonásobně převyšuje nabídku, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo v nejbližší budoucnosti nějak zásadně změnit.
Skoro to vypadá, jako by moje nářky nad tristním stavem současné detektivní tvorby sdílela i Marit Reiersgårdová. Tato norská spisovatelka se totiž po napsání dvou knih pro děti poněkud nečekaně přeorientovala právě na detektivky, přesněji řečeno na jejich „klasickou“ podobu, u níž je místo na akčnost a „thrillerovost“ kladen důraz na logiku děje a filigránsky vystavěný příběh. A jestliže jsme u její prvotiny s názvem Závěje mohli tu a tam zaznamenat některé „dětské nemoci“, způsobené podle všeho radikální změnou žánru, resp. příliš krátkou dobou „rekvalifikace“ na zcela odlišný styl psaní, pak v pořadí druhá kniha Boží prst je již detektivkou par excellence, které takřka není co vytknout.
Vyšetřovatelé Verner Jacobsen a Bitte Røedová jsou sice značně odlišní jedinci, ale jak se brzy ukáže, rozdílnost jejich temperamentů a charakterových vlastností není nijak na překážku výborné týmové spolupráci. A bezpodmínečné táhnutí za jeden provaz a absolutní spolehnutí se jeden na druhého bude tentokrát nutné víc než kdy jindy – v městečku Lier je totiž zavražděna mladá dívka a aby toho nebylo málo, případ dostává nové dimenze poté, co je v domě, který lehl popelem, nalezena další mrtvola. Mezi oběma hrůznými událostmi je natolik úzká časová souvislost, že se sama od sebe nabízí hypotéza, zda za nimi nestojí i tentýž pachatel. Je zřejmé, že vyšetřovatelé stojí před mimořádně složitým úkolem, neboť vždy, když v pátrání trochu pokročí, jsou vzápětí konfrontováni s novými skutečnostmi a indiciemi, které jako by vracely všechno zpět na samý začátek. Jedinou šancí je mravenčí, trpělivá práce ve starém dobrém stylu „pokusů a omylů“ a postupné sestavování pravděpodobného profilu pachatele a motivu jeho činů.
To, že se autorce kniha tak povedla, má několik příčin. V prvé řadě je to skvělý cit pro vykreslení „genia loci“ malého městečka s jeho specifiky, jemuž neméně zdařile sekunduje mistrovský popis atmosféry strachu, vzájemné podezřívavosti a tísnivého očekávání věcí příštích, která zdejší komunitu zachvacuje tím silněji, čím déle se policii nedaří případ vyřešit. Druhým plusem knihy je již zmíněná posloupnost a proporční vyváženost jednotlivých dějových linek a přirozený, nenásilný postup vyprávění. A konečně do třetice – případ se sice vyvíjí značně složitě a komplikovaně, ovšem všechny ty neočekávané zvraty, průběžně se objevující falešné stopy a následné změny směru vyšetřování nejsou norskou spisovatelkou vkládány do knihy samoúčelně s cílem zvýšení její atraktivity v očích čtenářů. Nikoli – přes všechnu „nabitost“ dramatickými scénami působí Boží prst naprosto nenásilně a autenticky.
Ač Norka, vydala se Marit Reiersgårdová ve své tvorbě jinou cestou než většina „severských“ autorů. A zdá se, že udělala dobře, protože fenomén nodkrimi pozvolna naráží na své limity a stává se zřejmým, že čtenáři detektivek začínají preferovat návrat ke klasice, k inteligentnímu a precizně propracovanému příběhu. S jedním takovým Marit Reiersgårdová ve svém Božím prstu přichází a já si pokládám za čest, že touto svojí recenzí mohu její knihu doporučit českým čtenářům.
Žádné komentáře:
Okomentovat