středa 29. srpna 2018

HAIGA (13) – JANOV



H r a d   n e v i d í m . . .
p o u z e   v o d n í   p ř í k o p
s   p a d a c í m   m o s t e m












úterý 28. srpna 2018

ŠACHY JAKO UMĚNÍ














Šachy jsou pro mne především uměním. A nemyslím tím jen kompoziční šach, kde je to zjevné, ale i šach praktický. Souboj dvou hráčů nad šachovnicí má sice za svůj prvotní cíl výhru – té je ale možné dosáhnout toliko určitým uměleckým projevem. Samozřejmě, tu větším, tu menším podle síly hráče, ale – a to k podstatě šachů bytostně patří – právě a jen „použitím“ umělecké stránky hry. Každý šachista – už tím, že si sedne k partii – se tedy stává umělcem, a to nezávisle na tom, zda o tom ví či nikoli, zda o umění ve své partii vědomě usiluje nebo hraje pouze o „sportovní“ bod v tabulce.
Asi nejmarkantněji se toto synonymum „šachy-umění“ projevovalo v tvorbě čtvrtého mistra světa Alexandra Aljechina, který se za šachového umělce nejen pokládal, ale dokonce mnohokrát litoval toho, že mu soupeř svou slabou hrou sice umožnil vyhrát, ovšem zároveň znemožnil – a to považoval za skutečnou tragédii – uskutečnit na šachovnici zamýšlené umělecké dílo. Naopak v řadě partií, kde jeho soupeři byli na výši a stávali se tak jeho spolutvůrci, dokázal na šachovnici vykouzlit nesmrtelné skvosty svého jedinečného mistrovství... A i u jiných velikánů šachové historie šla jejich praktická hra ruku v ruce s „nepraktickým“ – nebo, lépe řečeno – „nadpraktickým“ uměním.
V čem však toto umění, tato krása šachu spočívá? Studiem šachové hry jako takové a tvorby velkých postav historie jsem dospěl k názoru, že krása či dokonalost je u šachové hry totožná s harmonií a jednoduchostí. „V jednoduchosti je krása!“ – tuto zásadu největšího génia šachové historie, José Raúla Capablanky, považuji za základní axiom královské hry.
Je asi přirozené, že nejvíce obdivovaní a uznávaní bývají šachisté útočného, kombinačního stylu hry. Jiskření na šachovnici, kaskády obětí, rozbití soupeřovy pozice a matový útok – přesně takováto hra se líbí a ti, kdo právě takto hrají, jsou miláčky přihlížejících diváků i těch, kdo si tyto partie přehrávají. Co na tom, že oběť byla sice krásná, ale nekorektní, že odvážný útok se v následné analýze ukázal spíše hazardem a že efektní výhra byla dosažena více soupeřovou slabou obranou než neodrazitelným útokem – hlavní je, že se na šachovnici „něco děje“. Takovýto kavárenský, voluntaristický přístup k šachu mně byl vždycky cizí a i jako trenér jsem před ním varoval. Za jedině správné a ve svých důsledcích i nejúčelnější – a tedy i nejkrásnější – jsem vždy považoval strategicko-poziční vedení partie, samozřejmě s neustálým a důsledným vnímáním změn ve struktuře pozice a adekvátní reakcí na ně. Pro takovýto způsob hry jsou ideální polozavřená a zavřená zahájení s prostorem pro manévrovací hru a možností postupného hromadění malých výhod za účelem omezování soupeřovy protihry a jeho pomalého „zadušení“. Ideální šachová partie je podle mne ta, v níž se postupně a metodicky uskutečňuje zamýšlený plán hry a v níž jde útok (tedy zvyšování pozičního tlaku) ruku v ruce s obranou (eliminací soupeřových aktivit). Tento způsob hry samozřejmě nevylučuje možnost kombinačního řešení – ovšem pouze za předpokladu, že taktika je založena na pevném základu, tj. že kombinační úder je logickým vyústěním předchozí pozičně-manévrovací strategie. Takovéto partie nejsou krásné a estetické (tedy v obvyklém pojetí krásy a estetična), neboť jejich krása má jinou, vyšší dimenzi, dimenzi jednoduchosti čistých ideí. Je to podobné jako v poezii – krásná báseň je nikoli ta, v níž jsou použity nabubřelé fráze a verbalismus, ale naopak taková, u které je co možná nejméně slovy řečeno co možná nejvíce, tedy báseň hutná, vznešeně strohá a zdánlivě prostá. Obloukem se vracíme tam, odkud jsme vyšli – krása šachové hry v konečném důsledku spočívá v prostotě, jasnosti, jednoduchosti...











sobota 25. srpna 2018

LIOU CCH´-SIN: VZPOMÍNKA NA ZEMI























Závěrečný díl trilogie aneb Finis coronat opus

Ufff... Tak to mám za sebou! Ne, rozhodně nechci, aby to znělo pesimisticky, ve stylu „konečně je to za mnou“, protože můj čtenářský zážitek z této velkolepé vesmírné epopeje je jednoznačně pozitivní. Když se na to však podíváme čistě „materialisticky“, pak přečíst ty tři velké „špalky“, součet jejichž stran nás přivede k úctyhodnému číslu 1798 – to je výkon, který můžeme rovněž označit za úctyhodný...
Jak už je jeho zvykem, čínský autor si s námi opět hraje na svéráznou schovávanou, takže zprvu není vůbec jednoduché spojit si závěr předchozího dílu se začátkem toho nynějšího. Jde o to, že tam se končilo Bitvou soudného dne, která dopadla pro Zemi katastrofálně a vše nasvědčovalo tomu, že Trisolarané si lidstvo zcela podrobí. Teď se ale zničehonic ocitáme v úplně jiné době (jestli jsem to dobře pochopil, tak od zmíněného vojenského střetu uplynulo šedesát let), kdy mezi oběma dříve znepřátelenými planetami panuje podivné příměří a zpětně se dozvídáme, jak k tomuto nečekanému vývoji došlo. Pozemšťany zachránila tzv. teorie temného lesa – hrozba, že vyšlou do vesmíru zprávu o existenci trisolaranské civilizace byla pro útočníka natolik děsivá, že její odstrašující účinky vedly ke klidu zbraní. Nedalo se sice v žádném případě mluvit o vzájemné toleranci či dokonce přátelství, lidé a Trisolarané si ale během těchto „mírových“ let mezi sebou vyměnili řadu cenných informací. Pozemšťané se např. seznámili s civilizačními vymoženostmi technologicky mnohem vyspělejšího protivníka, ten si na oplátku osvojil lidské psychologicko-sociologické vzorce chování. Jak se však brzy ukáže, tato doba relativního klidu nemá trvat věčně...
Liou Cch´-Sin i tentokrát staví na osvědčeném základě svých vynikajících znalostí teoretické fyziky a jeho vize technologického vývoje v blízké či vzdálenější budoucnosti jsou vskutku úchvatné. Úhelným kamenem celé trilogie je temný les – na axiom, že vesmírné civilizace se primárně nebudou snažit o navázání přátelských styků, ale o zničení potenciálního protivníka, je mistrně naroubována důmyslně promyšlená a mnohovrstevnatá sága na téma boje o přežití lidského druhu v „darwinovsky“ krutých kosmických podmínkách.
Bohužel se mi zdá, že za autorovou bravurní futurologistickou koncepcí trochu pokulhává psychologie, přesněji řečeno tu takřka absentují odkazy na etické standardy lidí budoucnosti. A když už k tomu dojde, pak se např. s překvapením dozvíme, že na vesmírných plavidlech, která opustí sluneční soustavu bez možnosti návratu, si posádky velmi rychle a hlavně naprosto zákonitě vytvoří nové a naprosto nelidské morální kodexy. Problematický je i popis začleňování lidí po hibernaci (dlouhodobém umělém spánku) do mezitím změněné společnosti. Na druhou stranu je třeba říct, že před čínským spisovatelem stál velmi obtížný problém akcelerace příběhu a s ním si celkově poradil na výbornou. I když na rozdíl od jiných čtenářů nepovažuji závěrečný díl série za nejlepší (nejvíc se mi líbil první), přesto nemohu neobdivovat jeho skvělou gradaci – po relativně „nudných“ prvních dvou kapitolách začne vše směřovat k působivému vyvrcholení!
Na otázku, co je hlavním poselstvím této knihy i trilogie jako celku, není jednoduché odpovědět. Můj subjektivní dojem je ten, že autor chtěl originálním způsobem vyslovit známou, ovšem často opomíjemou pravdu o lidstvu v „počítačové“ éře. Navzdory technickému pokroku a převratným vynálezům zůstává člověk křehkou a zranitelnou bytostí, která nemůže v kritických životních situacích přenést tíhu zásadního rozhodnutí na někoho či něco jiného. Kategorický imperativ svědomí, resp. mravní odpovědnosti jedince za dobro společnosti jako celku bude nabývat na čím dál větší důležitosti. 









   


čtvrtek 23. srpna 2018

úterý 21. srpna 2018

ČT ZNEUŽILA SRPNOVÉ VÝROČÍ K PROTIRUSKÉMU ŠTVANÍ












Mráz přichází z Kavčích hor...

Od rána dnes běží v České televizi (a má prý trvat po celý den) tzv. vzpomínkový pořad na rok 1968, kterážto událost je prezentována jako přepadení suverénní a svobodné země. Už to je samozřejmě nesmysl, protože tehdejší Československo bylo totalitním státem s uzákoněnou vedoucí úlohou KSČ. Můj blogový článek asi sotva může něco změnit na propagandistickém šílenství neomarxistů z Kavčích hor, snad ale aspoň někomu trochu otevře oči...
Bylo mi tenkrát deset let a protože vesnička, kde bydlím, leží nedaleko Brna blízko letiště v Tuřanech, po celý 21. srpen i další dny nad ní přelétávaly sovětské dopravní letouny s vojenskou technikou. Po silnici před okny rachotily tanky a na jedné křižovatce stál regulovčík, kolem něhož se shlukli lidé a dali se s ním do řeči. Ten voják se ptal, jak se naše město jmenuje a když se dozvěděl, že je to pouze malá vesnička, byl velmi překvapen. Říkal, že u nich jsou vesnické domy dřevěné a tady všude vidí stavby z cihel. Byl velmi smutný, skoro plakal, prý už tři roky neviděl svou rodinu a kdo ví, kdy se s ní zase setká. Někdo mu koupil chleba a sýr, on však řekl, že si to bohužel nemůže vzít, že to mají zakázané. Odpoledne se vraceli lidé z Brna z práce a někteří se chlubili, že házeli po tancích rajčata. Asi to považovali za hrdinství, ovšem ti obyčejní vojáci za nic nemohli, byli k nám nahnáni Brežněvem a jeho generály. Jeden soudruh z Národního výboru měl proslov v místním rozhlase, v němž vyzýval občany, aby neposkytovali okupantům žádnou pomoc. O rok později tentýž (nyní už ortodoxně smýšlející) komunista udával lidi, kteří psali po silnicích protisovětské nápisy...
O co tedy v tom osmašedesátém vlastně šlo? Byl to boj mezi dvěma komunistickými frakcemi – tvrdými stalinisty a tzv. „reformátory“. To, že komunismus reformovat nejde, většina národa dobře věděla a pamatuji se na heslo, kterým to vyjadřovala: „Komunisti se mlátí mezi sebou, co nám je do toho!“ Ostatně ti „hodní“ a „pokrokoví“ komunisté „s lidskou tváří“ ukázali po okupaci svou pravou tvář. Národ, který věřil Dubčekovi a Svobodovi, si měl brzy s hořkostí v srdci uvědomit, s kým spojoval své naděje na svobodu a demokracii – Ludvík Svoboda se stal poslušnou loutkou Brežněva a Dubček podepsal zákon, umožňující Veřejné bezpečnosti a Lidovým milicím brutálně zasahovat proti demonstrantům. Když se o rok později konala protisovětská shromáždění, nevystoupila proti nim okupační armáda, ale české bezpečnostní síly. Mrtví v Brně z 21. srpna 1969 nezemřeli kulkami sovětských vojáků, ale milicionářů ze Zetoru, jejichž teror posvětil národem kdysi tolik milovaný Alexander Dubček...
Včera večer před ruskou ambasádou nějací pitomci vyřvávali hesla proti Putinovi. Dnes to pokračuje, huláká se tentokrát před budovou rozhlasu na Vinohradské a televize je samozřejmě u toho. Nejvíce protirusky se kupodivu vyjadřují normalizační komunističtí kariéristé, kteří se po 21. srpnu 1968 svezli na vlně sovětské okupace a obsadili lukrativní posty po předchozích soudruzích. Svou polívčičku si při této příležitosti ohřívají i mladí svazáci z neziskovek, kteří nemají nejmenší tušení, o co před padesáti lety šlo a pouze papouškují fráze z televize.
Spojit výročí okupace s nenávistí vůči současnému Rusku je mediální hyenismus nejvyššího druhu, zvláště pak v situaci, kdy se jiná podobná výročí (obsazení Československé republiky Německem 15. března 1939) vůbec nezmiňují. Přitom SRN má s Třetí říší mnohem víc společného než dnešní Rusko s bývalým Sovětským svazem. Naším nepřítelem není Moskva, ale Brusel a Berlín, odkud k nám přicházejí direktivy, přeměňující naši zemi na eurounijní protektorát.
Celá ta dnešní televizní show na téma 24 hodin protiruské nenávisti je především tragikomickou fraškou, jejíž účastníci si evidentně neuvědomují, jak jsou směšní. Na jedné straně jim hrozně vadí dávná sovětská okupace, na straně druhé je jim ale zřejmě úplně jedno, že nejvyšší ústavní funkce v dnešní České republice zastávají normalizační komunisté z éry Brežněva a Husáka... 
  

neděle 19. srpna 2018

ŠACHOVÉ ZAMYŠLENÍ
















Snad to nebude znít nějak expresívně či nadneseně, ale šachy mne provázely celým mým životem. Když jsem se s nimi prostřednictvím jednoho kamaráda ve svých 8 nebo 9 letech seznámil, byl to pro mne (samozřejmě v pozitivním smyslu slova) šok. Tato (řečeno slovy básníka Svatopluka Čecha) „her to perla skvoucí“ mne zcela uchvátila a dá se říct, že ono prvotní šachové okouzlení u mne trvá dodnes.
Nikdy jsem nebyl silným praktickým hráčem. V mládí jsem sice vyhrál několik soutěží a i později, když se naskytla příležitost, jsem rád zasedal k turnajové partii, mnohem více mne však zajímala historie a sama podstata šachu. Rád jsem si přehrával partie velkých mistrů minulosti a pročítal jejich životopisy, studoval dějiny zápasů o titul mistra světa a vývoj šachové hry od jejích počátků do současnosti.
V nedalekém Brně se tenkrát v prostorách Státní vědecké knihovny nacházelo i oddělení šachové literatury, které bylo se svými 5 500 svazky druhou největší šachovou knihovnou v Evropě, hned po Euweho institutu v holandském Haagu. Býval jsem tu častým hostem a z těchto bohatých zásob jsem neméně bohatě čerpal. Navíc v Praze na Václavském náměstí 52 byla na tehdejší dobu velmi dobře fungující i zásobovaná šachová prodejna, z níž jsem si objednával šachové knihy a časopisy. Další literaturu jsem sháněl po antikvariátech a postupem doby jsem si takto pořídil docela slušnou šachovou knihovnu…
Tenkrát jsme se ve škole povinně učili ruštinu (od 4. do 9. třídy), což se mi později velice hodilo, neboť v tomto jazyce byla vydávána nejlepší šachová literatura (např. sbírky partií sovětských přeborů, učebnice zahájení a končících her, časopisy Šachmatnyj bjuleten a Šachmaty v SSSR…). Ostatně i slavný Bobby Fischer se naučil rusky, aby mohl studovat sovětské šachové knihy a časopisy…
Nemohu zapomenout ani na rok 1975, kdy se v Brně konalo Mezinárodní mistrovství ČSSR v šachu, jeden z nejsilněji obsazených turnajů, jaké kdy u nás byly hrány. V aule Vysoké školy zemědělské jsem tenkrát mohl vidět Vlastimila Horta, Alexeje Suetina, Marka Tajmanova, Gedeona Barczu a řadu jiných vynikajících šachistů.
Šachová hra od nepaměti přitahovala své vyznavače jistou tajuplností, řekl bych přímo „metafyzickou dimenzí“. Šachy, v nichž se s podivuhodnou harmonií spojují v jeden celek hra, matematika, věda, sport a umění, vždycky uchvacovaly lidského ducha svou nevyzpytatelnou transcendentní podstatou a krystalicky průzračným světem „platónských“ čistých idejí a s dráždivou vyzývavostí vybízely své ctitele ke vstupu do svých tajemných komnat. A tuto tajemnost, tento odér transcendence si šachy uchovaly až do dnešních dnů. Je to neuvěřitelné – v době, kdy se ve studiu podstaty šachové hry dospělo k vrcholům, které se ještě před nedávnem zdály nedosažitelné, kdy přední světoví velmistři překonávají bájnou hranici 2800 ELO bodů, kdy byly sestrojeny počítače, které tyto velmistry běžně porážejí a jejichž ELO se nachází daleko za hranicí 3000 bodů, tj. v dimenzích, které jsou lidskému myšlení nepřístupné, tedy v této době supervýkonných enginů nebyl dosud rozluštěn algoritmus šachové hry a i ty nejdokonalejší stroje bídně selhávají, mají-li rozluštit tajemství 32 figurek, pohybujících se po 64 čtverečcích…

pátek 17. srpna 2018

CO SI MYSLÍM O SMRTI TŘÍ „HRDINŮ“








 



Kéž by nás Pán Bůh při zdravém rozumu zachovati ráčil...

„Loučíme se s člověkem, který naprosto vědomě věděl, že stojí ve službě lásky pro druhé. Voják vždy brání svou vlast i její obyvatele, i když slouží zdánlivě daleko od své země. Tím, že bojuje se zlem v nejrůznější podobě, brání dobro, život a nasazuje se pro náš pokojný život“.
Smrt tří českých žoldnéřů v Afghánistánu spustila mezi našimi politiky (až na pár čestných výjimek) doslova erupci rádoby procítěných a exaltovaných prohlášení. Ti, pro něž jsou slova jako národ a vlastenectví historickým anachronismem (pokud ne přímo projevem extrémismu a xenofobie), se najednou začali předhánět v tom, kdo uroní větší slzu a pronese lítostivější projev nad rakvemi těch, kteří „zemřeli za národ“, „splnili svou vlasteneckou povinnost“ či „zaplatili nejvyšší cenu při obraně vlasti“. Je to sice hyenismus nejvyššího druhu, přesto se takové počínání dá u politiků (když si uvědomíme, co je většina z nich zač) pochopit – nahnat si nějaké body před podzimními volbami na vlně smuteční celonárodní extáze je příliš velké lákadlo, než aby mu tito lidé dokázali odolat. Citát z úvodu však nepatří žádnému politikovi, nýbrž pochází z úst biskupa Katolické církve Pavla Posáda. Jako katolík bych se chtěl od nich distancovat a zamyslet se nad tím, proč se církevní hodnostáři snižují na úroveň politiků a přicházejí s plamennými chvalozpěvy na adresu vojáků, kteří s Církví neměli nic společného a jejichž působení v Afghánistánu bylo přinejmenším diskutabilní.
S podivem je již to, že těmto lidem byl umožněn katolický pohřeb. Prý to byli všichni věřící, protože kdysi v dětství ministrovali. To je tedy opravdu důvod jak noha – třeba takový Reinhard Heydrich ministroval až do svých třinácti let! A patetická slova o tom, že zemřeli ve službě lásky pro druhé, jsou těžko něčím jiným než nicneříkajícími frázemi, jejichž falešnost doslova bije do očí.
Když se zamyslíme nad tím, proč mladí muži odcházejí na vojenské mise do světa, pak je zřejmé, že pro to existují pouze dva důvody – tučný žold a touha po dobrodružství. Je jasné, že ani peníze a ani adrenalinové zážitky nejsou křesťanskými hodnotami – s láskou, službou pro druhé či obranou dobra nemají vůbec nic společného. Vynášet tedy mrtvé vojáky do nebes za jejich údajné hrdinství je naprostým matením pojmů, především je to ale lež jako věž.
S Afghánistánem, který prý je (jak se nám to snaží namluvit mainstreamová média) kolébkou světového terorismu, se to má také jinak. Svobodomyslný lid této země si v osmdesátých letech minulého století prošel hrůzami sovětské invaze, která trvala takřka deset let a zanechala po sobě naprostou zkázu. Vyhnáním sovětských okupantů však tolik vytoužený mír nenastal – byli to pro změnu Američané, kdo pod záminkou „boje s terorismem“ Afghánistán obsadili a snaží se mu vnutit západní „způsob života“. Stafáž americkým jednotkám dělají užiteční idioti z členských států NATO, mezi nimi bohužel i čeští vojáci.
V době, kdy Afghánci válčili se Sověty, byli prezentováni jako bojovníci za svobodu. Když za tutéž svobodu bojují s Američany, jsou to najednou Talibánci a teroristé... Od takovýchto ideologických klišé je to pak samozřejmě už jen krůček k tomu dělat z mrtvých českých okupantů „hrdiny“. To, že se v této špinavé kampani angažují média, je sice zvrácené a odsouzeníhodné, v kontextu jejich podivně chápané „veřejnoprávnosti“ však bohužel nijak překvapující. Proč se ale k celé té parodii na hrdinství přidávají i církevní představitelé?
Možná proto, že „ti kluci byli milí a veselí a ve skříňkách měli obrázky nahých žen“. Prostě dokonalí katolíci!     





úterý 14. srpna 2018

HAIKU (138)


N o v é   h o d i n y

m ě n í m   s t a r é   p e n d l o v k y
 
z a   j e š t ě   s t a r š í


neděle 12. srpna 2018

MICHAL SÝKORA: PĚT MRTVÝCH PSŮ























Obdivovatelé Velké Sovy si přijdou na své! 

Čtenáři detektivek mají novou literární hrdinku – Velkou Sovu! Zasvěcení samozřejmě vědí, že za přezdívkou se neskrývá nikdo jiný než Marie Výrová, takto kriminalistka, která to dotáhla poměrně daleko – velí partě vyšetřovatelů a je docela možné, že v budoucnu postoupí v kariérním žebříčku ještě o nějaký ten stupínek výš. Má pro to všechny předpoklady – co se týká kriminalistického řemesla, tak je bez debat na slovo vzatou odbornicí, jako šéfová pak není žádnou semetrikou, před níž se všichni třesou, ale vcelku pohodovou ženskou, u níž se přísnost a zásadovost snoubí s lidským přístupem a neformálním vztahem k podřízeným. Tyto profesní i lidské vlastnosti jsou základem, na němž je vybudována skvělá pověst jejího týmu a Velká Sova si uvědomuje, že vysoký standard vyšetřovatelské práce bude zapotřebí i v podivném případu, který jí právě přistál na stole.  
Ta záležitost vypadá na první pohled dost paradoxně. Uznejte sami – když se někdo vloupá do zoologické zahrady a ukradne tři medvědy, jako první vás napadne, zda se nejedná o recesi, inspirovanou třeba známou veselohrou Šest medvědů s Cibulkou. Jestliže je však při tom zabit hlídač, pak je zřejmé, že o žádnou legraci nejspíš nepůjde... A pak tu máme ještě pět mrtvých psů, takže si řekneme, zda to autor s tolika zvířaty už nepřehání. Vzápětí si ale vzpomeneme na nedávný případ podivných chovatelů tygrů, jehož byly plné noviny i televizní zprávy a už nám to tak absurdní nepřijde – ukazuje se totiž, že Češi jsou v tomto asi opravdu trochu zvláštní národ, v té zalibě ve vlastnění všelijakých exotických zvířat včetně velkých šelem. Ať už je tomu jakkoli, evidentní je, že Michal Sýkora si téma pro svou detektivku nevycucal z prstu, nýbrž vcelku uvěřitelně vyšel ze současných českých reálií.
Je veřejným tajemstvím, že u nás žije komunita lidí (jde převážně o bohaté podnikatele, kteří už roupama nevědí, co s penězi a volným časem), která se věnuje dosti obskurnímu koníčku, totiž psím zápasům. Jde pochopitelně o aktivity na hraně zákona (tedy spíše za ní), což si dytyční uvědomují a drží je v přísné tajnosti. Jen „členové klanu“ vědí. kde se bude konat ta která „akce“, kdo se jí zúčastní atd. A jednu takovou partu ostrých hochů se nyní chystá klepnout přes prsty Marie Výrová alias Velká Sova...
Na knize Pět mrtvých psů se dá výborně demonstrovat, proč si Michal Sýkora získal mezi čtenáři kvalitních detektivek už tolik příznivců. Především dokáže vytvořit napínavý příběh takřka „z ničeho“, nelibuje si ve vyumělkovaných vnějších kulisách a barvitých scénách, ani (co se „vnitřna“ týká) rádoby geniálních myšlenkových pochodech neomylných detektivů. Za zdánlivou jednoduchostí jeho psaní se skrývá výborné pochopení podstaty kriminalistické práce, která spočívá především v rutinním provádění jednotlivých vyšetřovacích kroků. Svou roli při ní hraje i štěstí, tomu se ale musí jít aktivně naproti – přesvědčení, že neexistuje dokonalý zločin a jednou se tedy vyšetří i sebezapeklitější případy, tady rozhodně nemá místo.  Sýkorovou silnou stránkou je i psychologie – to, jak před námi vykreslil prazvláštní svět novodobých zbohatlíků s jeho vlastními zákony a „adrenalinovými“ morbidnostmi, je vskutku obdivuhodné. Jestliže se u nás v posledních letech etablovala svérázná odnož detektivního žánru, pro niž by se nejspíš hodilo označení „moderní česká krimi“, pak jméno Michala Sýkory patří k těm, která si v této souvislosti zaslouží být zmíněna na prvním místě.
Troufám si tvrdit, že Pět mrtvých psů je zatím nejlepší detektivka s Marií Výrovou v hlavní roli. To „zatím“ myslím samozřejmě tak, že Michal Sýkora bude v této sérii pokračovat a my se tudíž dočkáme dalších vzrušujících případů, v nichž Velká Sova zkříží kordy se světem zločinu. Už teď se na ně těším!

pátek 10. srpna 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (19)























Horolezectví – odvaha, nebo hazard?

Tento literární žánr mě nikdy moc nelákal, změnilo se to však poté, co jsem si přečetl knihu Ztraceni na Everestu. Její autor Milan Vranka je člověk, který horolezectví a všemu, co s ním souvisí, výborně rozumí a dokáže o tom také nesmírně poutavě psát. Přiznám se, že moc nechápu lidi, kteří riskují své životy šplháním na nebezpečné vrcholy hor, ale podle všeho je to vášeň, které nelze odolat...
Autorem knihy Hory byly jejich osudem je opět Milan Vranka a podtitul naznačuje, že se v ní dočteme o tragických osudech českých a slovenských horolezců, kteří zahynuli při zdolávání horských štítů v různých částech světa.
Kniha vyjde v nakladatelství Jota (22. 8. 2018).      

čtvrtek 9. srpna 2018

DOBRÝ COPYWRITER – NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (8)

KLÍČOVÁ SLOVA A SEO V RUKOU ŽONGLÉRŮ S LIDSKOU NAIVITOU

Dalším zaklínadlem, jímž se obyčejně ohání nejrůznější filutové ve světě webdesignu, jsou tzv. klíčová slova. Pro začátek snad stačí říct, že se kolem nich dělá podobný – ne-li větší – humbuk jako u slavného SEA, ovšem...
Když se na celou věc podíváme nezaujatýma očima člověka, který vlastní sice nedefinovatelný, ale o to víc potřebný intelektuální potenciál lidově zvaný zdravý sedlácký humor, pak záhy seznáme, že na nás někdo opět – jako v případě SEA – šije habaďůru. O co tedy vlastně jde?
Je to úplně prosté a jednou větou řečeno to vypadá asi takhle: Máte webové stránky, na nichž prezentujete svou firmu, která se specializuje např. na burské oříšky – konkrétně na jejich dovoz z Pobřeží Slonoviny a následný prodej pod českým názvem olejnice podzimní. No – a právě toto jsou ta klíčová slova! Teď si řeknete, co je na tom tak složitého, že ti, kdo vám udělali webovky, vám nyní tvrdí, že ani teď se bez jejich odborníků neobejdete a že potřebujete chytráky na SEO, vyčuránky na linbblindling, podvraťáky na fusdrejšingk a – jak jinak – kastelány na vyjmenované klíče...
Když ale máte firmu na ty buráky, tak snad nebudete na webovkách psát články o vlasovém tetování, ne? No a vidíte – všichni ti fachidealisté vám chtějí právě toto namluvit. Považují vás totiž za takové mamlasy, že předpokládají, že nevíte, že na webu o podzemních burácích se píše o Pobřeží Slonoviny a že to tedy musí někdo psát za vás a že to budou oni. Prostě chtějí z vás vytřískat co nejvíc těch olejnic a tak vám naburákují, že na váš web bude chodit tím víc lidí, čím víc tam bude klíčních kostí – a to umí jenom oni, protože jsou nejlepší v celém tom Pobřeží a konkurence kulhá po Sahaře. Takže – když si nedáte pozor – bude vám jejich kopyťák psát na web články, které se následně a stoprocentně umístí na těch nejprvnějších místech ve vyhledávačích. A to přece chcete, ne?

Podzemnice zlolajná – Vánoce bez buráků jsou obyčejný Mikuláš!
Bez burských oříšků jsou vánoce Pobřežím Slonoviny. Ano, právě ze země jejich prapůvodu přivážíme dobře naolejovaného podzemníka, aby se Vaše děti umlátily po burácích. Buráky jsou vyváženě naolejované a bez buráků by nebyl ani Mikuláš, natož Nový rok.
Chroupejte u Mrazíka!
Ano – u populární vánoční pohádky budete Vy a Vaše děti a celá Vaše rodina spokojeně chroustat burské podzemnice z pravé Slonoviny! Zásobte se včas balíky plnými těch nejkřupavějších ojetin! Víte, že o burácích se zpívá již ve staré americké lidové countrypísni – „je lepší sedět doma a louskat... buráky“?!
Burské buráky přímo od Burana!
Firma Buran má dlouholetou půlroční zkušenost se Slonovým Pobřežím, odkud ty podzemnice vozí letadlem až na letiště Václava Láskopravdaře a potom do obchodů po celé Libni! Buráky byly a budou, protože buráky bez Vánoc jsou jako slunovrat bez Pluta!

Asi si sice řeknete, že si dělám legraci, ale z tohoto omylu vás hned vyvedu uvedením dvou ukázek z tvorby (oni tomu vážně tak říkají – tvorba) dvou reálných fachkopyt ze dvou dynamitně se rozvíjejících agentur:

Pár pádných důvodů, proč si v létě nasadit klobouk
Klobouky, kloboučky a hučky všeho druhu byly v létech minulých prakticky běžnou záležitostí. Pravdou však je, že se dnes na ně poněkud zapomíná, což je velká škoda neboť právě klobouky udělají na hlavách dam velkou parádu. Ať už máte ke kloboukům kladný vztah nebo je považujete spíše za záležitost vaší babičky faktem zůstává, že je právě léto ideální dobou pro zavedení kloboukové módy. Zejména letní a plážové klobouky se v regálech módních obchodů moc neohřejí. Proto si i vy přečtěte pár pádných důvodů, proč v létě nasadit klobouk.
Klobouk sekne každé ženě
Ať už klobouk široký či vysoký, malý nebo větších rozměrů pravdou je, že klobouk sekne každé ženě. Už v dobách minulých bylo jasné, že ženy mají pro nošení elegantních kloboučků předpoklady. Proto se bez tohoto módního doplňku nehnuly ani na krok. I v dnešní době nadělá klobouk na hlavách dam velikou parádu. Výborně sedne k rozpuštěným vlasům i k spletenému culíku. Zakryje drobné nedostatky v podobě vysokého čela a nosit jej lze k sukním, kalhotám, k šatům, k džínům i k dalším outfitům. Nošení klobouků může být pro mnoho žen maličko nezvyk, ovšem jako vše i toto potřebuje svůj čas. Za nedlouho si žena na klobouk na hlavě zvykne a již na něj nedá dopustit. Stane se tak jejím novým šperkem, díky němuž obzvláštní outfit.
Tajný pomocník žen
Klobouk jakožto doplněk každodenního outfitu může být i tajným pomocníkem žen. Co si budeme povídat, ne vždy je den vyvedený v růžových barvách, my vše stíháme a celý svět se na nás usmívá. Mnohdy je to právě naopak, budík stávkuje tudíž zaspíme, jen stěží na sebe napatláme make-up, naše mastné vlasy však umýt nestihneme, nemluvě o jejich sušení. A jelikož jsou naše vlasy mastné od kořínků, nepřehlednou ranní situaci zachráníme kloboukem. Ten zakryje naše neumyté vlasy, stejně tak jako případné odrůsty vlasů nebo lupy. Klobouk ženám pomůže i v případě neposedných vlasů nebo při řešení dilematu "co s vlasy?".

Nepřipomíná vám to trochu povídku Šimka a Grossmana Můj první klobouk? Pojďme se ale podívat, jak takovéhle kopykapacity píšou třeba o parkovacích kamerách...

Problémy při parkování
Možná i vám se někdy stalo, že jste měli problém při parkování. Málokdo si tento problém připouští, ale s tím už se asi tak moc nenadělá, pokud samozřejmě nebudete chtít zapracovat sami na sobě. Přiznat si, že něco neumíte, je mnohdy tím nejtěžším úkolem, jelikož pak už přichází řešení. To je vždy již v pořádku, pokud se nebudete bát a vše dokáže s rozumem přejít. Není vždy vše ztraceno, to jen lidé si málo uvědomují, že by mohli sami na sobě začít pracovat. To je potom sice někdy i pozdě, jelikož na tento svůj nedostatek přijdou pozdě. Parkovací kamera = chytré řešení Parkovací kamera by mohla vyřešit jeden problém, který by se ani problémem nemusel zdát. Sami si v duchu vzpomeňte na to, kdy jste naposledy udělali nějakou zásadní chybu, která by vás skutečně mrzela. Moc příjemné asi toto vzpomínání nebude, i když je docela sranda, pokud se dovedete sami sobě zasmát. Udělat si srandu z vlastní osoby dokáže málo lidí, o to je příjemnější, že se zrovna v tomto ohledu dnes lidé ještě dokáží zabavit vcelku rozumně.
Chyby při parkování děláme všichni
Velmi často se špatné parkování přičítá spíše ženám, které ale mohou být v tomto ohledu možná i lepší, než muži. Vzpomeňte si, kdy jste naposledy havarovali nebo podřeli svého miláčka. Nemyslete si, že by se vám zrovna omyl nemusel stát, protože to by byla skutečná malichernost, kdybyste se sami snažili takto vyvléci ze svých povinností, které mohou být jakékoliv. Raději než hledat chyby u jiných, tak začněte zametat před vlastním prahem. Ten by nemusel být křišťálově čistý, jak si myslíte. Problémy existují u každého z nás, a pokud o nich víme, tak je můžeme řešit mnohem snáz. Tuto pravdu si uvědomit je základním prostředkem k vyřešení.
Parkovací kamera – věrná přítelkyně
Parkovací kamera se může stát vaší nádhernou přítelkyní, která vás nenechá ve štychu, když to nejméně potřebujete, nebude vám tvrdit, že za nic nemůže. To by bylo jistě podobné jiným lidem, ale ne tak tomuto předmětu, který je spíše brán jako úžasný pomocník. Parkovací kamera se dokáže velmi rychle a efektivně přizpůsobit vašemu stylu. Zvyknete si na ni velmi jednoduše. Pokud se budete dívat pořádně, tak vám bude dávat mnohem více možností, než jste si byli schopni sami připustit. Uvidíte, že nic není tak hrozné, jak se zprvu může zdát. Myslet si, že zrovna vám se při parkování žádná nehoda nemůže stát, by byl čirý hazard s vaším majetkem a tak se raději snažte takto nepohrávat.
Problémy při parkování
Parkovací kamera, jak už to také napovídá její název, je skutečně kamerou, která vám pomůže při parkování. Někdy je to problém až neřešitelný. Někomu méně, někomu zase více čí méně dělá problémy couvání. Přeci jen jet do míst, o kterých nevím, co mě čeká je pro většinu neřešitelným problémem. Tento pomocník, tato parkovací kamera, vám pomůže tento problém vcelku v klidu a pohodě vyřešit, nemusíte se bát, že by se vám tato investice nemusela vyplatit. Mnohem lepší je si uvědomit, že přeci jen nikdo z nás není neomylný a tak se může stát, že vaše auto nebude muset jít na opravu, protože vy jste se zrovna nemohli podívat, kam že to couváte. Vcelku výhodná nabídka, která vám spíše prospěje, nežli uškodí, ale na to již přijdete sami.
Princip parkovací kamery
Parkovací kamera pracuje na velmi jednoduchém principu, který není vůbec složitý. Když si na něj zvyknete, tak už nebudete chtít jezdit bez ní, to dá vcelku rozum. Parkovací kamera má displej, který si dáte na přehledné místo, hlavně aby byla tam, kde na ní vidí řidič. Díky tomuto displeji se pak může koukat, kam že to vlastně couvá. Mnohem důležitějším článkem tohoto zařízení je však snímač, kamerka, která snímá vše, co se děje v jejím zorném úhlu, který může být ve velmi širokém rozpětí. Tato kamerka je propojena se zpátečním světlem, které se rozsvítí vždy v okamžiku, kdy zařadíte zpátečku. V ten okamžik se dá do pohotovosti i naše parkovací kamera a začne vysílat vše, co mám ve svém zorném úhlu. Je to velmi jednoduchý princip, jelikož toto zařízení člověk potřebuje vždy, když couvá a vždy, když se couvá, tak je zařazená zpátečka. To znamená, že je tento proces na sobě závislý a tudíž fungují společně. Signál je v tom okamžiku zachycen navigačním přístrojem a na displeji tak můžete vidět barevně vše, co se děje za vámi. Barevný obraz před vámi je kvalitní a je velmi podobný tomu, kterého známe z průmyslových kamer při prohlížení na PC. Je skutečně stabilní a také bez šumu. Jas našeho obrazu kamery je tak řízen automaticky v závislosti na času uzávěrky. Za tmy samozřejmě obdržíme pouze černobílý obraz, to dá rozum, ale dostatečně jasný k tomu, abyste mohli v klidu a bezpečí couvat. Obavy a strach tedy již nebudou na místě.

Taky dobrá humoreska, že? A za takovéto antiperly českého slovosledu chtějí jejich pachatelé 400 korun českých...
Pozn.: Ale ta klíčová slova – klobouk, klobouček, hučka... kamera, kamerka... – tam jsou, nebo ne?! Váš web bude ve vyhledávačích suverénně první, takže na něj přijde hodně hledačů kloboučíčků a kamereček. Bohužel pro vás tito lidé vzápětí odejdou, neboť si chtěli koupit klobouk (kameru) a zjistili, že se nachází na oficiálních stránkách léčebny v Bohnicích.

(pokračování)

neděle 5. srpna 2018

pátek 3. srpna 2018

středa 1. srpna 2018

PROČ JSOU ODBORY PROTIDĚLNICKÉ?












Parodie na odbory v České republice!

Z úst odborářských bossů můžeme často slyšet nářky nad tím, že lidé v České republice dostávají za srovnatelnou práci mnohem méně peněz, než je tomu na západ od nás. Zarytě však mlčí, mají-li objasnit, proč tomu tak je, přičemž příčinu tohoto jejich postoje není těžké uhádnout. Museli by totiž ven s pravdou o tom, že odbory v české společnosti už dávno nehájí zájmy pracujících, resp. že jejich šéfové se spolčili s kapitalisty proti dělníkům.
Nedávno jsem se zúčastnil jedné mezinárodní facebookové diskuse právě na téma platových rozdílů v různých zemích Evropy. Na moji poznámku, že mzdy zaměstnanců Volkswagenu v ČR jsou ve srovnání se závody tohoto koncernu v Německu poloviční, se mi dostalo následující odpovědi: „Víte, kolik let těžkých bojů to stálo, než se němečtí odboráři domohli svých dnešních mezd? A vy si myslíte, že v České republice dostanete všechno hned na stříbrném podnose?“ Tento diskutující vyslovil velkou pravdu, která ovšem na naše odborové předáky působí jako červený hadr na býka.
Je jasné, že každý podnikatel chce především dosáhnout co možná největších zisků při co nejmenších nákladech. Do těchto nákladů patří i mzdy a kapitalisté tudíž platí zaměstnancům jen tolik, kolik musí, aby se tito nebouřili a nestávkovali. Předpoklad, že majitel podniku je lidumil, ochotně plnící požadavky svých pracovníků, je naprostá utopie. Cesta ke spravedlivým mzdám je trnitá a určitě nevede přes nekonečné a neplodné vyjednávání, kdy odbory jsou v pozici ponížených prosebníků.
Ano, mzdy českých pracujících jsou ostudně nízké, v tom se s šéfy odborových centrál určitě shodneme. Co ale udělali pánové Středula a ostatní pro to, aby se tato situace změnila? Vyhlásili snad někdy nějakou stávku? Vedli lidi do ulic? Samozřejmě, že ne! Namísto toho si v rámci tzv. tripartity sedají za jeden stůl s premiérem a velkopodnikateli, aby společně „udrželi sociální smír“. Za touto vznešeně znějící frází se pochopitelně neskrývá nic jiného než pacifikace jakýchkoli lidových bouří a zachování současného stavu, kdy pracující dřou do úmoru za směšné mzdy a nemají ani čas se nad svým postavením námezdních otroků zamyslet, natož se pokusit s ním něco udělat.
Za minulého režimu mělo ROH (Revoluční odborové hnutí) funkci jakési prodloužené ruky KSČ v továrnách. Náplň jeho činnosti spočívala v rozdávání bonboniér u příležitosti MDŽ a čokoládových kolekcí na Vánoce. Dnešní odbory plní roli užitečných idiotů ve službách kapitálu a hrají před veřejností divadlo o tom, jak tvrdě a nekompromisně bojují za zájmy pracujících. Tato maškaráda končí v okamžiku, kdy zhasnou světla kamer a není už potřeba nic předstírat – to se pak odboroví kápové objímají s Babišem a velkoprůmyslníky a blahopřejí si navzájem k tomu, jak s těmi blbými dělňasi zase vyjebali...
Může se samozřejmě namítnout, že své představitele si odboráři volí svobodně, takže si za své neštěstí mohou sami. To je určitě pravda. A zároveň právě tady leží klíč k tomu, jak vrátit odborům jejich důvěryhodnost a akceschopnost – totiž tak, že zkompromitovaní lidé budou nahrazeni skutečnými zástupci pracujících. Je také možné v jednotlivých podnicích zakládat nezávislé odbory, nemající nic společného s Českomoravskou konfederací odborových svazů a jinými obskurními organizacemi.
Vzpomínám si na časy, kdy v čele odborových organizací ještě tu a tam stáli opravdoví chlapi, kteří se nebáli bouchnout pěstí do stolu a tvrdě jít za svým. Takový Jaromír Dušek vedl kdysi do stávky železničáře a celá vláda měla tenkrát pořádně nahnáno a honem si sedala za vyjednávací stůl, což předtím kategoricky odmítala. Dušek se jako správný odborářský vůdce neohroženě zasazoval o práva těch, kteří si ho zvolili do svého čela a s vedením Českých drah byl proto na kordy – kdeže ty doby jsou! Dnes se razí heslo o partnerství a kolegialitě mezi zaměstnavateli a zaměstnanci... 
Pak se ale samozřejmě není možné divit, že mzdy českých pracujících jsou takové, jaké jsou.