úterý 31. ledna 2017

JORN LIER HORST: HONICÍ PSI

Knihahonicipsi

Nestává se často, aby autorem detektivních příběhů byl takříkajíc „člověk z branže“, tedy policista, vyšetřovatel a vůbec kdokoli, jehož povoláním je či bylo stíhání zločinců. Jednou z několika málo výjimek je norský spisovatel Jorn Lier Horst. To, že po dvě desetiletí pracoval jako policejní vyšetřovatel a tudíž bezpochyby získal obrovské množství praktických zkušeností, je u detektivního žánru pochopitelně velkou výhodou, v žádném případě to ale neznamená, že takovýto člověk bude apriori i dobrým spisovatelem. U J. L. Horsta však došlo ke vzácné symbióze kriminalistické odbornosti a literárního talentu, o čemž se může přesvědčit každý, kdo je s jeho tvorbou obeznámen přečtením byť jen jedné knihy. Paradoxní podle mého názoru je, že tento autor tzv. „nordkrimi“ stále zůstává ve stínu svých slavnějších a čtenáři preferovanějších kolegů, neboť mnohé z nich evidentně převyšuje – potvrzuje to ostatně i román Honicí psi, který před časem vydalo nakladatelství Kniha Zlín ve skvělém překladu Kateřiny Krištůfkové.

Recenze zde:

HAIKU (81)


D v o j i c e   v   p a r k u

–  m r a z e m   s t o u p á   p á r a

z   ú s t   i   t l a m y

pondělí 30. ledna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (107)

Zizala_2

J e n o m   h l u p á k   m ů ž e   s m á t   s e
j e h o   n e z v y k l é m u   j m é n u  –
z a   H o n z o u   j e   v i d ě t   p r á c e !
K v a l i t n í ,  z a   d o b r o u   c e n u . . .

neděle 29. ledna 2017

sobota 28. ledna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (106)

Kscm

B u ď   m á   s o u d r u h   o b č a n y
z a   b l á z n y   a   t u p é   v o l y    
n e b o   l á k á   d o   s t r a n y
a b s o l v e n t y   z v l á š t n í   š k o l y

pátek 27. ledna 2017

HAIKU (80)


K r e m a t o r i u m

–  S p á l e n ý   r o z p l a k a l

l i d i   A n d ě l y

ČEŠTINA JE SLOŽITÁ POUZE PRO JEDNODUCHÉ LIDI!

Čeština je prý příliš složitá a mělo by se s tím něco dělat. Nějak ji zjednodušit, zrušit tvrdé a měkké y-i, a taky to mně a mě… Zkrátka jít s dobou, která nemá čas na zdlouhavé přemýšlení a chce po nás rychlost, stručnost a tah na branku!
Všimli jste si, že podobné názory se objevují stále častěji? Nevím, co na ně říkáte Vy, milí čtenáři, ale řeknu Vám – a hezky od plic – co si o tom myslím já. Tedy – podobné výzvy po zjednodušení (a nejen češtiny, ale skoro všeho) pocházejí od lidí, jejichž duševní potenciál je… jak to jen říct… poněkud jednoduchý. Je to zvláštní – kdyby si např. nějaký hokejista stěžoval, že branky jsou moc malé a těžko se do nich střílí góly a navrhoval tudíž jejich zvětšení, patrně by si vykoledoval pouze soucitné pohledy a ťukání na čelo. Na žadatele o zjednodušení češtiny se však nikdo jako na blázny nedívá. Proč?
No, asi proto, že tito zjednodušovatelé mluví z duše velké části národa. Z mé duše ale rozhodně ne! Mně se totiž naopak složitost českého jazyka líbí natolik, že právě pro ni se mně tolik líbí. Vidíte, jakou pěknou slovní hříčku jsem právě napsal? A to jsem nad ní ani nijak nepřemýšlel, přišla úplně sama od sebe.
Baví mě psaní. Rád bojuji (dá-li se to tak říci) tu s různými jemnostmi, tam zase s nepoddajností, nezkrotitelností a svéhlavostí své nádherné mateřštiny či s vybráním toho nejlepšího z množství alternativních slov nebo dokonce slohově-literárních postupů. Píšu knižní recenze, povídky, básně, slovní hříčky a hlavolamy, aforismy… Je zábavné, ale současně i tragikomické pozorovat, jak se prostřednictvím psaného slova projevují někteří lidé – a to dokonce takoví, kteří na svých webových stránkách nabízejí psaní reklamních textů! Těch slohových, stylistických a dokonce gramatických chyb a přešlapů, které u nich nacházím... Říkají si „copywriteři“ (to zní vznešeně, že) a kupodivu se zdá, že o své zákazníky nemají nouzi – asi podle hesla, že mezi slepými je i jednooký králem. No, nevím – měli byste třeba důvěru k člověku, který by vám nabízel „zaručeně ty nejlepší služby v oblasti módního odívání“ a přitom měl na sobě rozdrbané tepláky? Ale možná, že v marketingu to platí obráceně – jak jinak si totiž vysvětlit fakt, že se u nás uživí tolik copywriterů, kteří neumějí česky?
PS: Bohužel, lingvističtí prznitelé opanovali již i některé státní instituce, např. Českou televizi. Před pár dny jsem na vlastní uši slyšel následující slova reportérky, informující o zřícení laviny v Rakousku: „Lavina, která se urvala, zasypala čtyři Čechy. Dva se vyhrabali.“
PPS: Jak že to říkal pan Jiří Karbulka v knize Kája Mařík? Ano, vzpomínáte si správně: „Ó, mluvo mateřská, zahal tvář svou šlojířem smutečním!“

středa 25. ledna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (105)

Peceonohyatelo_2

V í   s n a d   n ě k d o ,  l i d é   m i l í
c o   s e   t a d y   v l a s t n ě   d ě l á ? 
P o k u d   v í m ,  t a k   n o h y   b y l y
v ž d y c k y   p ř e c e   č á s t í   t ě l a ! !

úterý 24. ledna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (104)

Zvracenizbalkonu

K d y b y c h   j á   m ě l   t y h l e   s v i n ě
n ě k d e   v   p a t r e c h   n a d   s e b o u
t a k   s i   m y s l í m ,  ž e   b y c h   k l i d n ě      
d o m l u v i l   j i m   m a č e t o u !

pondělí 23. ledna 2017

MICHELLE BIRKBYOVÁ: DŮM NA BAKER STREET

Dumnabakerstreet

Spíše oddechová, ale čtivě napsaná „holmesovka“

Jak známo, dům na Baker Street 221b, v němž slavný detektiv Sherlock Holmes prožil svá nejplodnější léta, nepatřil jemu, ale bydlel zde v podnájmu u jisté paní Hudsonová. Tato pozoruhodná žena nejenže měla pro mnohdy podivínské chování svého nájemníka plné pochopení, ale občas se i aktivně podílela na úspěšném vyřešení jeho případů. V povídce Prázdný dům, která zahajuje knihu Návrat Sherlocka Holmese, říká v jednu chvíli detektiv svému příteli:
„Snad nemyslíte, Watsone, že jsem takový směšný břídil, abych postavil do pokoje panáka, na kterém je na první pohled znát, že je z vosku, a doufal, že tak přelstím tyhle chlapy, kteří patří k nejprohnanějším v Evropě? Čekáme tu dvě hodiny a má hospodyně paní Hudsonová zatím figurínou osmkrát pohnula, vždy po čtvrt hodině. Manipuluje s ní zepředu, aby nebylo vidět její stín.“
Když případ zdárně skončí, Holmes se pro jistotu ptá:
„Doufám, že jste dodržela všechna bezpečnostní opatření, paní Hudsonová?“
„Ovšem, pane. Pohybovala jsem se v bytě po kolenou, přesně tak, jak jste mi řekl.“
„Výborně. Zhostila jste se svého úkolu znamenitě. Všimla jste si, kudy střela proletěla?“
„Samozřejmě. Poškodila tu krásnou bystu a rozplácla se o zeď. Našla jsem střelu na koberci. Tady je.“
... „Z celého srdce vám děkuji za poskytnutou pomoc, paní Hudsonová.“
I z tohoto krátkého úryvku je patrné, že Holmesova domácí byla ženou bystrého ducha a její schopnosti racionálního uvažování i praktického jednání si slavný detektiv vždy velmi vážil. Jak známo, k Doyleovým „kanonickým“ knihám postupem doby přibývaly nové a nové přírůstky, když literárními schopnostmi obdaření příznivci nesmrtelného hrdiny „objevovali“ dosud neznámé a tudíž na zveřejnění čekající případy – alternativní holmesovská literatura se tak dnes rozrostla do obrovských rozměrů. Kniha Dům na Baker Street (s podtitulem Za každým velkým detektivem stojí velká žena...) anglické spisovatelky Michelle Birkbyové však v ní zaujímá zvláštní postavení – je to (pokud se nemýlím) první holmesiáda, v níž hraje Holmes druhé housle! Na scénu totiž přichází dvě ženy, které za léta, strávená po detektivově boku, odpozorovaly mnohé z jeho umění neomylné dedukce a nyní se pouští do „svého“ případu. Tou první je již zmíněná paní Martha Hudsonová, druhou – Mary Watsonovou – jistě není třeba blíže představovat...
Autorka se v úvodu knihy vyznává ze svého celoživotního obdivu k Sherlocku Holmesovi a Dr. Johnu Watsonovi a mimo jiné uvádí, že to byla právě povídka Prázdný dům, která jí vnukla nápad „odstavit“ pro jednou pány na vedlejší kolej a do rolí hlavních hrdinek pasovat zástupkyně něžného pohlaví...
A dlužno dodat, že jim jejich úlohu nijak neulehčila! Případ, který vyšetřují, je totiž nejen značně komplikovaný, ale především nebezpečný, byť začíná zdánlivě nevinně – Holmese navštíví nervózní dáma, která není schopna a vlastně ani ochotna říct, s čím přichází. Bez alespoň nějakých základních faktů však nemůže pracovat ani ten sebelepší detektiv, takže se není co divit, že je odmítnuta. Když sestupuje dolů po schodech, je pozvána paní Hudsonovou do kuchyně, kde je právě na návštěvě Mary Watsonová. Teprve ve společnosti těchto žen se Laura Shirleová rozpovídá o svém trápení – dostává dopisy od neznámého muže, který jí vyhrožuje, že zveřejní informace, jež ji těžce kompromitují a její doposud šťastné manželství se zcela jistě rozpadne. Paní Hudsonová a Mary Watsonová se spontánně rozhodnou, že Lauře musí v jejím neštěstí podat pomocnou ruku a... tím zahajují svou detektivní dráhu.
Vzpomínáte si na případ, kdy proti Holmesovi stál úlisný a všehoschopný Charles Augustus Milverton? Věrný společník a kronikář Watson ve svých vzpomínkách s hrůzou píše, že tenkrát se nemohli ohlížet na zákony a museli se chtě nechtě vloupat do Milvertonova domu, aby se zmocnili dopisů, jimiž tento zloduch vydíral dámy ze vznešených londýnských rodin. A nyní se historie do jisté míry opakuje – s tím rozdílem, že tentokrát vyděračem není chladně kalkulující cynik, usilující o co možná největší finanční profit, ale psychopat, páchající zlo z jakési zvrácené rozkoše.
V temných londýnských uličkách, pouze tu a tam skoupě osvětlených plynovými lampami, sice zdánlivě vládne jen déšť, monotónně dopadající na dlažební kostky a střechy projíždějících drožek, ale za touto magickou velkoměstskou scenérií se skrývají všudypřítomné sily zločinu. Obě dámy takřka hmatatelné cítí, jakého bezcitného zloducha před sebou mají, přesto se však nedávají odradit od svého ušlechtilého záměru vysvobodit Lauru z jeho chapadel. Jak by si asi počínal Holmes? Tuto otázku si kladou vždy, když se dostanou do úzkých, přičemž se ukazuje, že jsou vskutku výbornými žačkami svého učitele...
Pokud bychom provedli srovnání knihy Michelle Birkbyové s Doyleovými „originály“, myslím, že by z něho nevyšla vůbec špatně. Dům na Baker Street je čtivě napsaná detektivka, která určitě potěší jak Holmesovy skalní příznivce, tak i ty, kdo se s tímto druhem literatury setkávají poprvé.

neděle 22. ledna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (103)

Peceonohu_2

M á t e   s m ů l u ,  z d r a v í   l i d é  –
b y ť   s e   v á m   t o   s o t v a   l í b í
k   n á m   s m í   p o u z e   i n v a l i d é
k t e r ý m   j e d n a   n o h a   c h y b í !

sobota 21. ledna 2017

BÁSNĚNÍ (68)


ŠACHOVÉ ZAMYŠLENÍ

Život se podobá šachové partii
- každému připadla nějaká role
jeden je králem a druzí jen párii
jednou jsi nahoře, podruhé dole

Co na tom záleží, zda dřív či později
stejně tam nakonec musíme všichni
- vteřiny života, kradmé jak zloději...
Nikdo se nevyhne časové tísni!

Nejvyšší Rozhodčí zastaví hodiny
tvůj klub ti vystrojí parádní funus
- jsme přece členové jediné rodiny!
Spi sladce, šachisto - GENS UNA SUMUS...

(Mezinárodní šachová federace - FIDE - má heslo GENS UNA SUMUS - Jsme jedna rodina)

pátek 20. ledna 2017

PETER TÓTH: KAUZA CERVANOVÁ

Cervanovadve_2


„Můžete krátkou dobu lhát všem lidem a trvale lhát některým lidem, ale nemůžete trvale lhát všem lidem.“ (Abraham Lincoln)


1. díl: Jak vrahové obelhávali veřejnost a vysmívali se spravedlnosti

První vzpomínka na tento strašlivý zločin mě vrací k jednomu červencovému dni roku 1976. Dívám se na televizi, začíná pořad Federální kriminální ústředna pátrá, radí, informuje. Příslušník Sboru národní bezpečnosti (ekvivalent dnešní Policie České republiky) prosí diváky o pomoc při pátrání po dvacetileté studentce medicíny Ludmile C., která byla večer 9. července na jedné bratislavské ulici násilím vtažena do auta a unesena na neznámé místo. I po tolika letech se mi vybavuje věta: „Ludmila C. má pověst velmi slušné dívky.“
Rok 1976... Tuhá komunistická normalizace je v plném proudu – Gustáv Husák si v předchozích letech upevnil svou pozici v čele KSČ a tvrdou rukou potlačuje jakoukoliv známku odporu vůči novému kursu ve straně a společnosti. Na tuto špinavou práci má po ruce Státní bezpečnost, pověstnou svojí brutalitou a prakticky neomezenou mocí ve státě. Je to možná paradoxní, ale tento technokrat moci, nemající žádné slitování se svými politickými oponenty, se přece jen občas ukáže být člověkem se srdcem a svědomím. Jedním z těchto světlých momentů v jeho jinak temné kariéře je okamžik, kdy je mu doručen dopis jisté Margaréty C., která jej prosí o pomoc...
Pátrání po unesené Ludmile C. končí bohužel tragicky, 14. července 1976 je nalezeno její tělo – v tu dobu již ve značném stupni rozkladu, přesto však svědčící o tom, že dívka byla brutálně zavražděna. Veřejnost je šokována a pobouřena, vražda mladé studentky vyvolává množství dohadů a spekulací, které zesilují poté, co vyšetřování uvázne na mrtvém bodě...
Co vedlo Gustáva Husáka k tomu, že se dopisem Margaréty C. začal vážně zabývat? Byla v tom snaha uchlácholit rozjitřenou veřejnost dopadením a potrestáním pachatele či pachatelů, soucit s nešťastnou matkou či úsilí napravit pošramocenou pověst bezpečnostních složek a ukázat národu, že socialistický stát dokáže chránit své občany před vraždícími monstry? Těžko říct, ovšem jisté je, že dopis postoupil ministru vnitra Obzinovi s jasným zadáním – na případ je třeba vyčlenit nejlepší specialisty, které má vnitro k dispozici a dovést ho do zdárného konce. Vyšetřování od této chvíle povede zkušený odborník, zástupce Kriminalistického ústavu VB v Praze plukovník Eduard Pálka. Ten se mezi svými kolegy těší pověsti perfekcionisty, disponujícího vynikajícím analytickým myšlením a smyslem pro detail.
Jak se vzápětí ukáže, je to dobrá volba – Pálka nejdříve důkladně prověří tzv. „arabskou“ stopu (ta se ukáže být zavádějící) a poté zaměří svou pozornost na jednu z dosud neprověřovaných výpovědí, která jej následně přivede ke skupině mladíků z Nitry. Začíná operace s názvem Kamera, při níž jsou monitorovány jejich telefonní hovory a sledovány schůzky, na kterých si domlouvají případné alibi. Je jim totiž jasné, že se dříve či později ocitnou tváří v tvář vyšetřovatelům, neboť „šeptanda“ o tom, že zločin spáchali právě oni a případ vyznívá do ztracena, protože jsou dětmi vlivných rodičů, se donesla i k nim. Dodejme ještě, že pokud byla řeč o praktikách StB, pak to rozhodně neplatí o represivním aparátu jako celku. Naopak! Kriminální úsek SNB měl v normalizačním Československu výbornou pověst a to plným právem. Uveďme alespoň fakt, že ve zmíněných letech byly – až na několik výjimek – objasněny všechny vraždy, přičemž se často jednalo o mnohem složitější případy, než byl tento.    
Píše se rok 1981 a před soudem stojí Roman B., Miloš K., Milan A., Pavel B., František Č., Stanislav D. a Juraj L. – díky vyšetřovacímu týmu plk. Pálky jsou důkazy proti obviněným natolik jasné a průkazné, že se většina z nich k činu přiznává. Tenkrát před pěti lety, v oné noci z 9. na 10. července 1976, unesli Ludmilu C. do jednoho bratislavského domu, kde ji týrali a znásilňovali, poté spoutali a losováním rozhodli, kdo ji jako nepohodlného svědka zavraždí. Dívku následně odvezli k potoku Čierna voda poblíž obce Králová u Sence a utopili.
U tří pachatelů byl navrhován trest smrti, nakonec však všichni odešli od soudu s tresty odnětí svobody (nejvyšší 24 roků).


Cervanovajedna_2

2. díl: Jak byla odhalena největší mediální manipulace

Tím ovšem případ vrahů Ludmily C. zdaleka nekončí. Přišel totiž rok 1989 a kolaps totalitního režimu, který měl však bohužel i řadu záporných průvodních jevů, např. to, že členové komunistické nomenklatury se „překabátili“, stali se z nich ze dne na den zapřisáhlí demokraté a v novém systému si podrželi důležité posty ve státním aparátu. V tom jim vydatně pomáhali prodejní novináři, kteří vycítili šanci ke kariéře v „nezávislých“ médiích. Diskutabilní Havlova amnestie pak vnukla některým lidem představu, že ti, kdo byli za minulého režimu odsouzeni za nějaký trestný čin, jsou vlastně politickými vězni a jejich případy by se měly přezkoumat. A právě na tuto notu zahráli vrazi Ludmily C. a v „revolučním“ roce 1990 byli propuštěni z výkonu trestu s tím, že jejich případ musí být znovu projednáván!
Média se chopila vítané příležitosti vykreslit tyto zločince jako obětní beránky a poukázat na „zločinnost komunistické justice“, na „nelidské praktiky vyšetřovatelů“ apod. Jako by vražda, spáchaná za komunistického režimu, přestala být vraždou! Když v následném procesu soud (tentokrát již demokratický!) nejenže potvrdil původní verdikt, ale třem z pachatelů tresty dokonce zvýšil, strhl se opět frenetický pokřik „neomylných“ mediálních manipulátorů, kteří nyní zcela bezostyšně začali vymýšlet spiklenecké teorie o „soudcovské mafii“ na základě naprosto vylhaných a flagrantně průhledných argumentů – např. tvrzení, že Ludmila C. vůbec zavražděna nebyla a tělo, které se našlo, patřilo jiné ženě, hovoří za vše. Vyvrcholením této kampaně byl televizní pořad s účastí čtyř pachatelů, kteří zde dostali skoro neomezený prostor ke svým dezinformacím a manipulacím s diváky. Výsledek byl naštěstí přesně opačný – tato zinscenovaná fraška ukázala všem, kdo mají aspoň špetku zdravého rozumu, kde je pravda. 
Dvoudílná historie hrůzného zločinu, sepsaná slovenským novinářem Peterem Tóthem, je vynikající ukázkou toho, jak by měla vypadat literatura faktu. Pečlivé zpracování obrovského množství informací, důsledná objektivita při jejich vyhodnocování (Tóth vlastně čtenářům jen předkládá zjištěné údaje a dává je do logických souvislostí) a brilantní literární styl svědčí o tom, že se zdokumentování případu pro širokou veřejnost ujal na slovo vzatý odborník. Jeho Kauza Cervanová se čte jako psychologický thriller, bohužel s tím rozdílem, že se příběh, v němž byl bestiálním způsoben zničen život mladé dívky, skutečně stal. Světská spravedlnost je někdy podivná – její vrazi jsou již dávno na svobodě, podle všeho je netrápí žádné výčitky svědomí a dokonce se z nich staly mediální celebrity. Jako věřící člověk však mám mnohem větší důvěru ve spravedlnost Boží a jsem přesvědčen, že ti, na jejichž rukou lpí krev zavražděné, se po smrti ocitnou před Soudcem, který jim odplatí podle jejich skutků... 

Sm-0726-003f-cervanova-rw-s900


Cermanovafotovrahu

A přece – možnost zachránit svou duši před věčným zavržením není odepřena nikomu! I tomu největšímu zločinci je dána příležitost lítostí a pokáním odvrátit od sebe Boží trest. Vrahům mladé Ludmily se této nabídky dostalo a doposud dostává v míře vrchovaté – před lety tím, že unikli spravedlivému trestu smrti a dnes každým novým dnem, o který je prodlužován okamžik jejich definitivního odsouzení. Svým přiznáním by pomohli nejen sobě, ale i celé společnosti – vždyť na jejich tvrdošíjném zapírání vystavěli svou kariéru desítky novinářských prostitutů, kteří se neštítí již po tolik roků zamořovat veřejný mediální prostor obhajobou zločinců, poskvrňováním světlé památky zavražděné dívky a přidáváním dalšího utrpení na bedra její již tak těžce zkoušené matky.
Ještě není pozdě...     

Hrobcervanova

čtvrtek 19. ledna 2017

ХАЙКУ (11)


З и м н е е   о к н о

в   п о л у д е н н о м   с о л н ц е   и с ч е з а ю т

у т р е н н ы е   ц в е т ы

úterý 17. ledna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (102)

32

S e z n a m   j e   t o   v e l m i   p ř e s n ý
c o   s e   t a d y   v š e c h n o   n e s m í  -
k d y b y   ř e k l i ,  c o   s e   m ů ž e
z n ě l o   b y   t o   a s i   h ů ř e . . .

pondělí 16. ledna 2017

JIŘÍ KOLÁŘ: PROMETHEOVA JÁTRA / TRILOGIE

Jirikolar

Přiznám se, že zařazení Jiřího Koláře do prestižní edice Česká knižnice pro mě bylo jistým překvapením. Tento autor totiž po celý život usiloval o „osvobození se od jazyka“ a často hovořil o „konci poezie“. Je ostatně známo, že mnohem víc než jako literát proslul svými mistrnými a celosvětově obdivovanými kolážemi.
Zároveň je ale neoddiskutovatelné, že „antiliterát“ Kolář měl vynikající schopnost dokázat pomocí toho tolik podceňovaného jazyka vytvořit úchvatné poetické skicy. Stačí si přečíst – či spíše prostudovat – jeho zřejmě nejvýznačnější literární dílo Prometheova játra, aby bylo okamžitě zřejmé, že tu máme co do činění s umělcem slova par excellence.

Recenze zde:

POETICKÉ KOMENTÁŘE (101)

Cssdzenahrobnik

V i d í t e   t y   p e v n é   b o k y ,
s i l n é   s v a l y ,  s t a t n á   s t e h n a ?
H r o b n í k ů   j s o u   u   n á s   s t o v k y
h r o b a ř k a   v š a k   j e n o m   j e d n a !   

neděle 15. ledna 2017

BÁSNĚNÍ (67)


Haiku nebo trojverší...

L á n   s l u n e č n i c
k o n č í   a ž   n a   o b z o r u
k d e   p a k  -  n e v í m

sobota 14. ledna 2017

GILLIAN FLYNNOVÁ: ZMIZELÁ

Zmizela_3

Geniální? Určitě, ale ptákovina!

Jo, je to tak – všichni ti, kdo knihu označují přídomkem geniální, mají naprostou pravdu. A ten trouba musím být určitě já, protože jinak by jimi byly ty miliony Američanů, Němců, Dánů, Švédů, Angličanů, Francouzů, Čechů a Bangladéšanů (víte, že Zmizelá byla přeložena do 99 jazyků?), a to přece není možné. Moji recenzi tudíž berte jako výpotek člověka, který nemá ty správné buňky pro pochopení planetárního rozměru díla, znamenajícího doslova psychothrillerickou revoluci za knihkupeckými výlohami po celém světě.
Jak už jsem řekl, já jsem takové natvrdlé trdlo, že jsem nerozuměl už samotnému začátku, jako té jeho úžasné výjimečnosti, co v jiných knihách nenajdete. Oni byli totiž dva – Amy a Nick. A teď najednou se ta Amy ztratila. Ale kdyby jen to – ona přímo zmizela! Proto se ta kniha jmenuje Zmizelá a ne Unesená, protože když se někdo ztratí přesně v den pátého výročí svatby, tak je nezvěstný. Chytří čtenáři hned zkraje pochopí (výročí svatby!), že Amy a Nick byli manželé – to je moc důležité vědět, poněvadž kdyby se tenkrát před pěti roky nevzali, tak by si Amy nezačala psát deník o jejich manželství. Teď je pryč, zůstaly po ní jen ty zápisky a Gillian Flynnová z nich cituje, abychom věděli, že se jednalo o vztah bilaterálně komplikovaný, ba přímo nadstandardní, neboť Amy to viděla úplně jinak, než by se nám mohlo zdát z toho, co pořád dokola mele ten její mamlas. Ta Amy byla taková (já o ní teď stále mluvím v minulém čase, ale to se nedá nic dělat, když zmizela) hrozně složitá osobnost, psychologicky krásně vybarvená, co se týká Nicka, tak ten je to samé v bleděmodrém, taky taková psychická osoba a asi jim to spolu moc klapalo, i když jeden nikdy neví, že... Jé, málem bych zapomněl – ta Amy měla zvláštní zlozvyk, že vždycky na výročí svatby nachystala pro toho svého ňoumu takovou hru, kdo jste četli Poklad na ostrově, tak šlo o něco podobného, s tím rozdílem, že Nick musel hledat poklad na pevnině. Dál bych ten začátek nechtěl protahovat, i tak je jistě každému jasné, jak je to strašně dramatické.
Když někdo zmizí, většinou tam přijede policie, aby se ho pokusila najít. Tak je tomu i ve Zmizelé. Policajtům je ale divné, že to v domě vypadá divně – skoro se zdá (všechno je tam rozházené), jako by ta Amy nezmizela přirozenou cestou, nýbrž nějak psychothrillericky. A jak nad tím přemýšlí a furt se v tom šťourají, čtou ty zápisky a vyslýchají Nicka a on se do toho zamotává, tak je v jednu chvíli napadne, jestli mezi zmizením Amy a těmi bláboly jejího bývalého není nějaká souvislost. A máme tu podezření na vraždu!
Ten Nick na dalších asi 150 stranách zatlouká a zatlouká, nic prý neudělal, navíc svou ženu miloval, i tu hru hrával přesně podle jejích pokynů – a teď mu ten únos chtějí přišít na triko?! Je to samozřejmě hodně zašmodrchané, spisovatelka si se čtenáři hraje jako Mikuláš s čertem, každou chvíli je všechno jinak, třeba ten Nick si z toho zmizení celkem nic nedělá, to je přitěžující okolnost jako hrom, u soudu by to však asi nezabralo, ale přece jen – nepřímé důkazy jsou také důkazy a ti policajti nejsou žádní kreténi, vědí velmi dobře, že když už jednoho podezřelého mají, tak by byla blbost hledat dalšího. Ať zkrátka Nick řekne, kam zahrabal mrtvolu, oni to sepíšou a šmytec!
Teď se musím přiznat k jedné pro mě hrozně zahanbující věci – už na straně 220 jsem přesně věděl, jak to s tím zmizením bylo. A to jsem měl před sebou ještě víc jak 300 stran té geniální četby! No, řekněte sami – neudělali lépe ti Američané, Švédové, Korejci, Češi a Tunisané (a byly jich miliony!), kteří při čtení Nezvěstné nepřemýšleli a pak všude psali, jak je ten závěr strašlivě šokoval, jak vůbec nečekali, že to ta Gillian nakonec zabije právě takto?
A tak si vezměte z této mé zkušenosti poučení a až budete Zmizelou číst (z recenze už víte, že je to bomba!), tak se v tom moc nebabrejte, jenom obracejte stránky, zatínejte zuby a prokousávejte se tím bestsellerem až k tomu hroznému konci, abyste měli hodnotný literární zážitek a mohli svým přátelům a známým doporučit, aby si od té Flynnové už nikdy nic nekupovali a raději si přečetli srdceryvný domácí thriller Bábovky od Třeštíkové.

VÁCLAV KLAUS ml.: PONDĚLNÍ KOMENTÁŘE aneb Pravda psaná s láskou

Klauspondelni

Václav Klaus ml. jako brilantní kritik společenského marasmu 

Takovýchto knih je v současné době potřeba jako soli. V situaci, kdy nás Česká televize od rána do večera krmí pečlivě přežvýkanou stravou „vyváženého zpravodajství“, ministr vnitra zakládá cenzurní úřad s eufemistickým názvem Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám a pseudonovináři ze zglajchšaltovaných médií poslušně plní instrukce svých neomarxistických chlebodárců, je každý hlas, narušující tuto informační totalitu, vítaný a cenný.
Dlužno dodat, že těch, kteří se do tohoto boje za nezávislý a objektivní pohled na problémy dneška pustili, je stále jako šafránu. Petr Hájek, Benjamin Kuras, Petr Štěpánek, Klára Samková... Možná, že bych si vzpomněl ještě na další jména, ale to nic nemění na faktu, že multikulturní sluníčkoví presstituti jsou v drtivé přesile. Je proto potěšitelné, že se české veřejnosti nyní dostává do rukou kniha Václava Klause ml., kterýžto autor se k těm výše zmíněným nejen plným právem řadí, ale svým originálním myšlením mezi nimi zaujímá nepřehlédnutelné místo. Publikace s názvem Pondělní komentáře aneb Pravda psaná s láskou je souborem autorových textů, uveřejňovaných v průběhu posledních zhruba 2,5 let na serveru Novinky.cz.
S Václavem Klausem ml. jsem se kdysi setkal na jednom šachovém turnaji, pořádaném pražským gymnáziem PORG, kterému tenkrát řediteloval. Vím tedy, že je výborným šachistou, disponujícím skvělým analytickým myšlením, a to nejen na čtyřiašedesáti polích – jak potvrzují právě jeho pondělní „novinkovské sloupky“, neméně brilantně se dovede pohybovat i na poli sociologie, resp. psychologie.
Klausovy komentáře jsou mimořádně pronikavými sondážemi do negativního trendu postmoderní společnosti, která si v důsledku krátkozrakosti, naivity a hlouposti domácích i eurounijních politiků kope vlastní hrob. To, že sázka na multikulturalismus, politickou korektnost a genderovou ideologii je – mírně řečeno – slepou uličkou, po níž dnes Západ kráčí vstříc budoucí katastrofě sice vědí mnozí, málokdo však dokáže tento zkázonosný vývoj popsat tak plasticky a srozumitelně jako právě Václav Klaus ml., který tím, že zásadně nazývá věci pravými jmény a nikdy neuhýbá před sebeneradostnějšími konsekvencemi, k nimž jeho axiomy směřují, dosahuje obrovské přesvědčivosti svých názorů a stanovisek.
O širokém intelektuálním záběru autora Pondělních komentářů svědčí velký okruh témat, jimž věnuje pozornost a která si jsou často hodně vzdálená. Kromě své parkety, tj. situace v českém školství, se Václav Klaus ml. vyslovuje k migrační vlně, neziskovým organizacím, eurounijním dotacím, situaci v médiích, justici, policii a k mnoha dalším záležitostem. Předmluvu ke knize s nonšalancí sobě vlastní napsal známý herec Petr Nárožný.
Na závěr předkládám malou ukázku Klausova literárního stylu, resp. myšlenkového „tahu na branku“:

KVĚTY ZLA
To Ďábel na drátkách tak pohybuje námi. 
V odporných předmětech vidíme půvab, žel, 
a denně ujdeme kus cesty do Pekel, 
bloudíce bez děsu čpavými temnotami.
– Tolik tedy francouzský génius Charles Baudelaire v Předmluvě svého životního díla (překlad Svatopluk Kadlec).
Nemaje ani tisícinu srovnatelného talentu podržím se květů zla, které okolo mě prolétly v uplynulém týdnu. A nebude to ve verších.
Pan starosta ze středočeské obce mi přeposlal jednu reklamu, která mu přišla: PROJEKT REALIZACE GENDEROVÝCH AUDITŮ U ZAMĚSTNAVATELŮ, odbor realizace evropských programů ESF – Operační program Adaptabilita a rovné příležitosti; výzva č. 50 a 51. „Hlavním cílem výzvy je realizace genderových auditů ve firmách a institucích, což je jedním ze specifických cílů vládní strategie... Účast v navazující výzvě bude podmíněna právě prokázáním genderového auditu v posledních dvou letech. Naše řešení: Žádost o dotaci včetně relevantních příloh; Zpracování žádosti do systému IS KP14+; Průběžné monitorovací zprávy; Vypracování závěrečné zprávy dle standardu.“
Tak se na to „genderově“ podívejme a představme si konkrétní lidi.
V okresním městě v panelákovém bytečku vstává po čtvrté ráno čtyřicetiletá rozvedená žena. Je noc, venku prší a šest stupňů. Kája večer kašlal, ale snad to nic nebude, paragraf si vzít nemůže, musí vydělávat. Ještě že dceři je už dvanáct, to je opora. ...Teď připravit dětem svačinu do školy, než se vydá přes město do nemocnice, kde pracuje jako sestra. Je to těžká práce, špatně placená. Je jich málo. Přibývá administrativa. Není při tom mnoho radostného, na jejich oddělení se spíš umírá.
Když tahle paní pozdě odpoledne udřená něco nakupuje v konzumu na večer – zaplatí daně. DPH a spotřební. Z její malé mzdy – odejdou také daně. Daň z příjmu. Část těchto daní pošle stát do Bruselu, kde vytvoří Operační programy. Ty trochu finančně podpoří ještě např. švédská sestřička a pak už míří nazpět do republiky, kde na ně čekají dotační specialisté, aby vytvořili prostředí pro konkrétní projekty. Ale radši si je zase představme konkrétně.
Dobře živený třicátník míří z vilové čtvrti svým jaguárem do centra krajského města. Je 9:30, ale v jejich branži se toho ráno moc neděje. Jeho kancelář sídlí na prestižní adrese v centru, ale tak trochu nenápadně. Jmenuje se neutrálně. Třeba DCBA Solution, což může být v jádru všechno. Kancelář, celé patro budovy, je velká a luxusní. Upoutá naprostý klid. Tady se nic moc neděje. Jo, v pár kancelářích pracují mlaďasové, kteří se patlají se žádostmi a formuláři na Monitorovací zprávy. Ale to jsou takoví dělníci. Snadno zaměnitelní. Deset procent dotačních akcí udělá 90–95 % byznysu, ale to je trochu o něčem jiném. To si šéf řeší sám. U zbytku si berou desátek z každé dotace. Málokdo (škola, firma, stavebník) se s tím chce vypisovat, nemá ten program na vyplnění – a to know-how. Hlavně nechtějí riskovat, že by dotaci nedostali. Tak rádi zaplatí. 
Teď zrovna obesílají potenciální klienty s novou výzvou. Je to vládní priorita, bude to. Ty firmy buď můžou nadávat a klást rezistenci (bude jim to prd platné), nebo si třeba na tom něco trhnout na dotaci a udělat si audit v předtermínu. Ať si vyberou. Třicátníkovi je to jedno, z tohohle nezbohatne. Teda sype to dobře, ale tohle ho do vyššího levelu neposune.
Ředitel okresní nemocnice, stranický kolega třicátníka, si odpoledne objednal vypracování genderového auditu. Projekt na pět miliónů Kč.
Kája dostal večer teplotu.
- - -
Květ č. 2 
V nových „Učitelkách“ (Učitelské noviny č. 34) mne zaujala výzva nestora školského poradenství, ředitele poradny pro Prahu 3 a 9 – psychologa Petra Klímy. Píše ředitelům škol:
„Stát dělá z vás a vašich učitelů nesvéprávné jedince, na což nesmíme přistoupit. Věřím, že vaši učitelé chtějí učit, a ne vykazovat neustále kontrolované údaje. ... Budeme se jako poradna primárně řídit zájmy klientů, škol i zdravým rozumem. Úřední administrativní úkony budeme dělat jen v případech, kdy jde o přidělení finančních prostředků. ... Velmi nesouhlasíme s administrací ,inkluzivního vzdělávání‘.“
Jde o snahu zcela podřídit poradny státu. Donutit je udávat rodiče sociálce. Donutit je udávat školy inspekci. Pan Klíma píše, že za 40 let praxe nic takového neudělal, neb by to považoval za své profesní selhání. „Rodič by neměl z poradny odcházet v horším stavu, než když do ní přišel.“ „Nadřazenost institucí vůči rodičům.“ (Já dodávám – známe např. z Norska.)
Na další straně časopisu se jeho názorům sofistikovaným způsobem vysmívá náměstkyně NÚV pí Zapletalová, jejíž úřad vše výše uvedené metodicky zavádí (pod patronátem MŠMT).
Tak bych k tomuto květu rád dodal, že inkluze je zločin vůči dětem s mentálními hendikepy, které naháníme od specialistů z Praktických škol k 18letému asistentovi se 14denním kurzem do normální základky. Zastrašování poraden a snaha podřídit je státu (a poštvat vůči školám a rodičům) v rámci jakýchsi ideologických bojů – je součástí tohoto zločinu. Někdy bohužel zlo potrestá až vyšší spravedlnost, ale jsou naštěstí i případy, že je potrestáno na tomto světě.
- - -
Ještě jsem měl jeden kvítek z Frýdku-Místku, ale to až někdy příště. Bylo by to dlouhé.

čtvrtek 12. ledna 2017

HAIKU (79)


T v á ř   k o m b a j n é r a 

-  a ž   p o   ž n í c h   b u d e   č a s

n a   s t r n i š t ě

POETICKÉ KOMENTÁŘE (100)

Muzeumloutek

Z d e   j e   m á m e   v   p l n é   k r á s e
k o b l i h o v é   k a š p á r k y
A N O  –  n e n í   t ř e b a   p t á t   s e
k d o   t u   t a h á   z a   d r á t k y !

středa 11. ledna 2017

TOM ROB SMITH: FARMA

Farma

Strašný bestseller plný hrůzy a děsu! 

Někdy si říkám, zda má psaní knižních recenzí vůbec nějaký smysl. Proč upozorňovat na poslední ostrůvky kvalitní literatury, když si lidé dávno uvykli sytit své duše brakem, vnucovaným jim k dokonalosti přivedenými marketingovými strategiemi, podprahovou reklamou, úlisnými slogany a načančanými obálkami „světových bestsellerů“? Co zmůže jeden bezvýznamný recenzent proti armádě vyškolených, profesionálních manipulátorů? Odpověď je zřejmá – nic. Tedy – skoro nic...
Napsala mi totiž před časem jistá dáma, že kdyby si jednu moji recenzi přečetla o týden dříve, nevyhodila by několik stovek za „tu slátaninu“ a navíc by si ušetřila čas, promarněný četbou všude jinde tolik vychvalované knihy. Jestliže jsem si tedy před chvílí položil otázku ohledně smysluplnosti svého recenzování, pak jedno pozitivum zde přece jen vidím – je tak totiž možné varovat potenciální kupce, aby nesedli na lep... komu, to je snad jasné.
A tak se nyní podívám na tu úžasnou Farmu, která má na obálce propracovaně chytlavé motto následujícího znění: „Farma je tak dobrá, že až ji dočtete, budete závidět každému, kdo ji ještě nečetl.“ Jak se taková fantastická věc jako tenhle „rodinný psychothriller“ vůbec píše? Tady je recept přímo od autora:
Nejdříve se musí vytvořit atmosféra nějakého hodně děsivého tajemství, aby se čtenáři dostatečně nažhavili a napjatě čekali, jak to bude pokračovat. To je hrozně důležité, jako to čekání, co bude dál. Takže... jo, to tajemství. Tak to je vám tak strašně tajné, že se o něm v knize mluví od začátku do konce a tudíž vlastně na něm není vůbec nic tajemného! To je paradox, co? Ale čtenáři mají právě takovéto blbiny (my spisovatelé tomu říkáme „nečekané dějové zvraty“) hrozně moc rádi, protože si myslí, že v příběhu přece musí být něco víc než jen to věčné skuhrání podivné stařeny, kterou trápí to hrozitananánské tajemství, o kterém její muž tvrdí, že je to debilní ptákovina... To tajemství, ne ta kniha, ta je naopak hodně čtivá, protože ji lidi čtou, aby zjistili, jestli je to opravdu taková kravina. Čtou a čtou a... vidíte, už přečetli 200 stran! A furt se nic neděje a tak čtou dál – když už si ten bestseller koupili, tak přece chtějí vědět, proč zrovna tento a ne Ženskou v rychlíku, že? Ale zpátky na farmu – oni teď totiž (ti dva, ten třetí je v Londýně, ale ona za ním kvůli tomu tajemství přijede, aby se přestal nervovat) na stará kolena žijí na farmě, co po ní má ten psychický thriller název. A ta farma, ta je ve Švédsku, aby to bylo hodně seversky dramatické a do toho ještě nějaké ty nadpřirozeně vikingovské příšerky, až je to napínavé jako kšandy. No a tak to pokračuje dál, z toho tajemství se nakonec stane úplný děs, to už jsme na straně 299 a pořád nic, už by to mělo končit, ale nějak se to celé zašmodrchalo, je to čím dál hrůzyplnější a strašnější a čtenářsky úplně negramotné, ta matka furt o tom tajemství, otec tvrdí, že je na hlavu – ne otec, matka... a Daniel (to je syn obou dvou) je z toho na prášky, kdo jako má pravdu, jestli otec, nebo matka, navíc je sexuálně úplně dezorientovaný, ale snaží se to tajit (další tajemství, to čtenáři žerou!), teď ještě ta farma, taková stará barabizna to je, určitě se v ní kdysi muselo stát něco drásavě thrillerového, možná tam někdo zařízl slepici a... to je konec! Už bylo taky na čase, má to přes 300 stran a když spisovatel neví, jak dál, je přece lepší a vůči jeho obdivovatelkám i férovější to zbytečně nenatahovat. Lidi si samozřejmě říkají, proč je to useknuté tak náhle, nikdo z nich netuší, o čem kniha byla, ale myslíte, že se přiznají, jak naletěli? Kdepak – to raději budou všude psát, jak to bylo strašné, děsné, jak ta matka... a otec... a syn ... a vůbec, něco takového prostě musí dostat pět hvězdiček jen proto, že šest dát nejde a recenzenti (jako třeba tady: www.knihydobrovsky.cz/blog/v-rodinnem-psychothrilleru-farma-ozivaji-davna-tajemstvi-159) se budou rozplývat blahem a strachem a psát o husí kůži, co měli až do kostní dřeně, když četli o tom tajemně tajuplném tajemství a...
No, tak jsem napsal, jak jsem to prožíval já. A nikomu to nepřeji a proto jsem napsal tuhle recenzi, aby těch zážitků, co jsem měl já, bylo co nejméně!

úterý 10. ledna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (99)

Kaufland

K d y ž   t o   v i d í m ,  p t á m   s e   t r p c e :
T o   j e   p ř e c e   š í l e n é , 
d ě l á   K a u f l a n d   z   l i d í   b l b c e
d n e s   u ž   z c e l a   c í l e n ě ? 

pondělí 9. ledna 2017

ХАЙКУ (10)


П р е м ь е р а  –

л ю д и   п о к у п а ю т

б и л е т ы   н а   Т и т а н и к

BÁSNĚNÍ (66)


DIAMONOLOG

Podívejte se, pane doktore,
když vy furt jenom o tý smrti a tak,
něco vám řeknu
- já na žádnou zubatou s kosou nevěřím
ale žába na prameni času
to je jiná
vždyť i strach se bojí cizího neštěstí
a šibeniční humor - co si budeme povídat - se směje naposled
Jo, uzavřené oddělení láká k útěku
ale vaří tady dobře
a oba záchody jsou pěkné
i ten věčně ucpaný čísi zácpou
Hlavně však
- za dveřmi stojí Godot a čeká
až skončí doba návštěv
aby mohl odejít s klidným svědomím,
že tu byl -
Neslušná minulost
nakukuje do mé samoty
a dělala to tak odjakživa
vždyť nic jiného ani neumí
Ano, šťastný život je jen ztráta času
a já tedy za ten svůj děkuji Bohu -
Otázek bych měla hodně
ale odpovědi mě nezajímají
takže mně stačí vědět
že nejen stromy, ale i lidé
mají své stíny
protože slunce se neptá
jestli chceš
Děti mám tři
a moje manželství bylo plně funkční
dokud můj muž nešel jednou přes Nuselák
od tý doby už jenom padám
můj chorobopis je na dlouhé vyprávění
jsou v něm i jakási nesrozumitelná slova
- těm jediným rozumím,
protože latina je mrtvý jazyk...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (98)

Sprite

L i d i ,  m ě j t e   r o z u m   p ř e c e   
s p r c h o v a t   s e   v   t é h l e   b ř e č c e
t o   j e   n á p a d   v í c   n e ž   h l o u p ý  –
v ž d y ť   v á s   b u d o u   š t í p a t   m o u c h y !

neděle 8. ledna 2017

ХАЙКУ (9)


З и м н я я   д е р е в н я

п е р в а я   т р у б а   у п р а в л я е т

н а п р а в л е н и е м   в е т р а

sobota 7. ledna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (97)

Amedvedijsouvmyskach

V r a b c i ,  k o č k y ,  k u n y ,  l i š k y  –
c h t ě l   b y c h   o v š e m   v ě d ě t
j a k   s e   j e n   d o   m a l é   m y š k y
v e j d e   v e l k ý   m e d v ě d ?

pátek 6. ledna 2017

DEUTSCHES HAIKU (11)


H e r b s t   b e i m   F l u s s  -

g e f a l l e n e   B l ä t t e r

i n   S c h i f f e   v e r w a n d e l t   

J. CÍCHA, E. ERBEN: BIATLON – CESTA NA VRCHOL

Biatlon

Gabriela Koukalová a spol. na stránkách nádherné publikace

První dvě místa jsou jasná – fotbal a hokej. Ale který je u nás třetí nejoblíbenější sport? Těžko říct, ovšem moc bych se divil, kdyby jím nebyl biatlon!
Začalo to pravděpodobně zimními olympijskými hrami v Soči v roce 2014. Co? No přece ta neuvěřitelná biatlománie! A je to takový trochu až pohádkový příběh – jak se z přehlíženého druhu sportu stal fenomén, který zachvátil celou zemi...
Jistě, vynikajících biatlonistů a biatlonistek máme celou řadu, ovšem ta příslovečná Popelka, která se z neznámé dívčiny stala národní Princeznou a celou tu horečku kolem biatlonu spustila, se jmenuje Gabriela Soukalová. Tedy Koukalová... No, řekněte sami, není ona dítětem štěstěny i v případě svého nového příjmení? Kdyby si vzala třeba nějakého Pomalého, tak bych to těm komentátorům fakt nezáviděl:
„Gabriela Pomalá je stále na prvním místě, ale přibližuje se k ní Laura Dahlmeierová! Gabčo, přidej! Vážení přátelé, jako by mě slyšela, Pomalá zrychlila a Němka na ni ztrácí už deset vteřin! A teď, kdy to má Gabriela do cíle už jen nějakých tři sta metrů, to mohu říct – nejrychlejší v dnešním závodě byla opět česká závodnice Pomalá!“ Hrozná představa, že?
Kniha Biatlon – cesta na vrchol je určitým ohlédnutím se za nedávnými úspěchy českých sportovců a zároveň pokusem o zmapování historie této disciplíny u nás. Dá se, myslím, plným právem říct, že jde o výpravnou publikaci, u níž mimo jiné oceňuji to, že nebyla „spíchnuta“ horkou jehlou v euforické době pěti olympijských medailí, ale vznikala beze spěchu a s velkou pečlivostí. Medailony našich „lyžařsko-střeleckých“ hvězd jsou velmi zdařilé, představují každou z nich vskutku působivě a co je obzvlášť důležité, kniha poodhaluje i biatlonové zákulisí – ti, kteří bojují na trati či slaví na stupních vítězů, jsou mediálními ikonami tak říkajíc v přímém přenosu, ovšem za jejich úspěchy je třeba vidět i veřejnosti neznámé „nosiče vody“, kteří se starají o takové „banality“, jakými jsou např. správné navoskování lyží či dokonalé pažby malorážek...
Víte, že u Ondřeje Moravce (trojnásobného medailistu ze Soči) byla v deseti letech diagnostikována Perthesova choroba, která obvykle znamená doživotní upoutání na invalidní vozík? Věřili byste, že u kolébky biatlonu stály soutěže lovců na lyžích? Je vám známo, že nejoblíbenějším závodištěm v celé Evropě je areál v Novém Městě na Moravě, jehož fantastickou diváckou kulisu nám všichni závidí? Kniha Biatlon – cesta na vrchol rozšiřuje čtenářovy obzory měrou víc než vrchovatou...
Člověka pochopitelně nemůže nenapadnout otázka, co čeká český biatlon, až tato současná generace snů odejde (věřím, že to bude až za hezkých pár let, resp. sezón) do sportovního důchodu. Stane se z dnes tak ostře sledovaného sportu opět neznámá Popelka, které si nikdo nevšimne? Mám za to, že nikoli. V knize jsou totiž krátce zmíněny i naše mladé biatlonové naděje a kdo ví – třeba tak, jak dnes fandíme Gabriele Soukalové nebo Ondřeji Moravcovi, budeme za pár let držet palce Markétě Davidové, Jessice Jislové či Adamu Václavíkovi!

PS: V okamžiku, kdy tuto recenzi dopisuji, probíhá závod žen ve sprintu v německém Oberhofu. Všechno nasvědčuje tomu, že vítězkou se stane Gabriela Koukalová!

čtvrtek 5. ledna 2017

STOJÍ ZA HYBRIDNÍMI ÚTOKY A PRORUSKÝMI WEBY SÁM CHOVANEC?!


Zápis z porady pracovníků Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (top hybrid!)

Účastníci:
Adolf Netvor – hybriolog, vedoucí Centra
Domina Frigidní – antiteroristoložka, zástupce vedoucího
Abú Bagr – specialista na hloubení zákopů, poradní expert

Adolf Netvor: „Zahajuji plenární zasedání naší protihybridní centrály. Věřím, že je vám oběma jasné, že nepřítel, který proti nám stojí, je silný hlavně tím, že je neviditelný. Je dokonce možné, že vůbec neexistuje. A proto je naším prvořadým úkolem zjistit, jak vlastně takový hybrid vypadá, jak je starý, zda jde o muže, ženu či dítě apod. Když bych to měl vyjádřit trochu expresivně, tak naším úkolem je chytit Yettiho. Kolegové, máte slovo.“
Domina Frigidní: „Mám připomínku k samotnému názvu naší stranické buňky. Např. lidé v našem paneláku mne od začátku Nového roku titulují nelichotivou přezdívkou ,Hybridní´.“
Abú Bagr: „A to vam to ti teroristi mluvit pšimo do ok?“
Adolf Netvor: „Kolegyně Frigidní, a nepřeslechla jste se? Neříkají vám ve skutečnosti tak jako dřív Frigidní?“
Domina Frigidní: „Vy se těch antisociálnědemokratických živlů zastáváte?!“
Adolf Netvor: „To samozřejmě ne, ale hybridní a frigidní jsou podobná slova, tak jsem myslel, že...“
Abú Bagr: „Ale mimistr Kopanec mluvit, my nemět myslit, ale bojovat proti hybridovym internetum.“
Adolf Netvor: „No vidíte, tak se pojďme bavit věcně a jasně si řekněme, co konkrétně budeme dělat, jak si rozdělíme úkoly a co si určíme jako priority.“
Abú Bagr: „Ja na zacatek rict neco moc dulešitý.“
Adolof Netvor: „Prosím, kolego Abú.“
Abú Bagr: „Ja mit mnohá skusenost ze svá zem, Pobrezi nosorozetiny. Tam mnohokrat stalo, ze my chytat teroristy a pak zjistit, oni sedet primo ve vlade nebo v mimisterstve. To moc dulešitý vedet.“
Adolf Netvor: „No dobře, to, co říkáte, je velmi zajímavé a inspirativní, ale u nás nejsme v rovníkové Africe. Abú, abyste mi dobře rozuměl, tady přece jen jsou jiné podmínky, myslím teď nejen ty tropické, ale i politické. Jistě nechcete tvrdit, že by snad... přímo ve vládě... na ministerstvech... Ne, to je nesmysl!“
Domina Frigidní: „Nechte ho vyslovit jeho afroamerický názor! Mezi námi přece nejsou žádná tabu! Abú, mluvte!“
Abú Bagr: „Ja myslet to tak, ze Kopanec zdát se mi prevelice podezrela osobitost. My meli bychom zacinat u on!“
Adolf Netvor: „To mi ale nedává žádný smysl. Podle vaší teorie je to tak, že za těmi hybridními útoky, které se na naši zem valí z Ruska, stojí sám ministr Chovanec?“
Abú Bagr: „Ano, vy spravne pochopit ma teoretika. Pro nas prioritno vedet, za koho Kopanec kopat.“
Adolf Netvor: „Já mu vůbec nerozumím. Vy ano, kolegyně Frigidní?“
Domina Frigidní: „Domnívám se, že ano. Abú si pravděpodobně myslí, že ty hybridní útoky, o kterých náš ministr pořád mluví, jsou ve skutečnosti jen jeho rétorickými kamuflážemi, majícími zakrýt něco úplně jiného. Nějaké – jak bych to nejlépe vyjádřila... nějaké jeho politické techtle mechtle.“
Abú Bagr: „Velmi spravne vy mluvit, panimama Frigidna. Dukazy pro to, co ja rikat, u mne mnoho. Vy davat nýny pozor – Kopanec pred tri den kritikovat nemecky novina. To on predtim nikdy nedělat, protoše se mnoho bát Merkely, ktere lezt do... tam. A nahle takova zmena! To nebyt jen tak.“
Adolf Netvor: „Ten Abú má za ušima!“
Abú Bagr: „Co vy rikat? U mne oba ucha zdravy! Ja projit nejen bezpecnostna, ale i zdravotna prohlidka!“
Adolf Netvor: „Ne, to nic Abú, toho si nevšímejte... Chtěl jsem říct, že ta vaše teorie má, abych tak řekl, zdravé jádro. Ano, teď si vzpomínám – nebyl ten Chovanec jedním ze spiklenců, kteří jeli po volbách za Zemanem do Lán a radili se, jak zradit Sobotku? A když to nevyšlo, tak obrátil a ty zrádce zradil? Možná právě proto teď pořád mluví o těch spikleneckých teoriích, hybridních válkách a ruských webech!“
Domina Frigidní: „Ale proč by potom zakládal naše Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám? Ledaže by... no ano, teď je mi to jasné, on se tím snaží...“
Abú Bagr: „Vy klepnout kladivem na hlavu hrebik, panimama Frigidna! Ano, vy mít pravda a mluvit, co ja podezrivat uš davno. On kamuflovat a hrat dvoji hra. On dvojita spion. Kopanec kopat za Rude namesti v Moskva a pritom rikat, on za Bila budova v júesejů.“
Adolf Netvor: „To ale zásadně mění celou situaci a troufám si říct, že i činnost našeho Centra. A já si myslel, že tady budeme řešit úplně jiné problémy, třeba toho Afroameričana z plakátu...“
Domina Frigidní: „Zaregistrovala jsem jistý posun v chápání politické korektnosti – černochům se už zase říká černoši.“
Adolf Netvor: „Vážně? V tom bude mít zřejmě prsty opět ten Chovanec! Vyslal do veřejnosti signál, že černoši jsou černoši a teď čeká, kdo se na to chytne a bude říkat černochům Afroameričani. A pak takovému nekorektníkovi hodí na triko pobuřování, hybridní útok a proruský web. Chytře vymyšleno!“
Abú Bagr: „A jeste druha Kopancova kopanec. Vy videt, jak on likvidirovat policija? Jako by se nechumelit, on delat z policija mnoho policija – PČR, URNA, ÚOOZ a fčil CTHH. To moc spatne pro republika. U nas na Nosoroznecovym pobrezi mluvit, kdo chytat mnoho gorila, nechytnout ani jedna.“
Adolf Netvor: „Kolegyně, co to říkal o těch opicích, já jsem mu nerozuměl.“
Domina Frigidní: „On mluvil o zajících. A vlastně má pravdu – proč jinak by ten Chovanec policii pořád rozkouskovával na stále menší a menší útvary, než proto, aby ji zneakceschopnil?!“
Adolf Netvor: „Kolego a kolegyně, věc je tedy naprosto jasná – v čele ministerstva sedí zahradník. Chci říct osel... ne, kozel... jak se to jen říká s tím zahradníkem a oslicí?“
Domina Frigidní: „Můžete to říct úplně natvrdo – sedí tam veš v kožichu!“
Adolf Netvor: „Výborně, děkuji. Ano. Tím se ovšem naše činnost zásadním způsobem mění – ode dneška je naším prvořadým úkolem sledovat Chovance. Musíme to samozřejmě dělat nenápadně, nejlépe tak, že budeme mezi lidi šířit co nejvíce hoaxů, faků a hybridů, tím vyvoláme dojem, že makáme jako kobyly, Chovanec si bude myslet, že jeho proruské aktivity jsou perfektně zamaskované a potom...“ 
Domina Frigidní: „Spadne kanár... tedy do klece spadne...“
Adolf Netvor: „Jo, já vám rozumím. Kromě toho – ten chovatel kanárů je už dnes politickým nebožtíkem. Za deset měsíců jsou volby a z nejmenovaného, ale dobře informovaného zdroje jsem dostal moc zajímavé zprávy!“
Domina Frigidní: „A nemohl byste... myslím, jako... aspoň naznačit...“
Adolf Netvor: „No dobře, ale je to jen mezi námi. Takže – v kuloárech se šeptá, že po těch volbách, co budou na podzim, se úplně změní struktura policie. A nejlepší osobou, která takový úkol může provést, je... Adolf Netvor!“
Domina Frigidní: „Blahopřeji vám! Ale... já... co já...“
Adolf Netvor: „Milá kolegyně, ani vy nepřijdete zkrátka. Budu totiž potřebovat šikovného policejního prezidenta... tedy prezidentku!“
Domina Frigidní: „Děkuji, pane ministře! To bude vyvrcholení mé frigidní kariéry!“
Adolf Netvor: „A co se týká vás, Abú – i pro vás mám potěšující zprávu. Post velvyslance v Grónsku máte prakticky jistý!“