čtvrtek 31. května 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (158)

Jezeni-deti

Z v e m e   t a ť k y ,  z v e m e   m a m k y    
v e z m ě t e   i   s v o j e   d ě c k a
u p e č e m e   V á m   z   n i c h   m ň a m k y      
z   k r k o v i č k y   n e b o   p l e c k a

středa 30. května 2018

SVĚT STOJÍ NA OKRAJI PROPASTI!

Adelojedna_2

V Rusku vrcholí přípravy na válku!

Nejen čeští, ale i evropští a světoví politici by si už konečně měli uvědomit, co se ve skutečnosti skrývá za sympatickou tváří Vladimíra Putina. Opravdu se necháme ukolébat sladkými prohlášeními ruského prezidenta o tom, že mu jde o mír, o přátelství mezi národy a oboustranně výhodnou spolupráci? Jak dlouho ještě budou Merkelová, Macron a Zeman tak naivní a tuto proradnou hru východního diktátora neprohlédnou? Svět stojí na křižovatce svých dějin a pokud nechceme, aby v blízké budoucnosti došlo k celoplanetárnímu konfliktu, k němuž se vinou Ruska a jeho agresivní politiky spojené s masivním a nekontrolovatelným zbrojením schyluje, je zapotřebí už konečně začít makat!
Dosud je tomu bohužel jinak. Jako hlas osamoceného zoufalce zní slova generalissima Pavla Petra (který jako starý komunista určitě ví, o čem mluví), varujícího před ruskou vojenskou převahou a nebezpečím agrese. Plán Ruska je podle Pavla Petroviče jasný – nejdříve dojde k obsazení Litvy, Lotyšska a Estonska a poté k vpádu Putinových ozbrojenců do Pobřeží Slonoviny a následnému obsazení Grónska, takže se celá Evropská unie rázem ocitne v kleštích!
Naštěstí tu máme českou protiseismickou jednotku, která v posledních dnech podnikla odvážnou akci přímo do samotného srdce Putivovy říše a okamžitě informovala své spojence v NATO, co tam našla. Je to strašné odhalení a lidé se slabšími nervy by následující fotografie asi neměli vůbec vidět...

Adelojedna_2

Přímo v Kremlu je dislokováno toto hypersonické velkorážní dělo!

Adelotri

Ruská mezikontinentální raketa dvacáté generace, schopná zasáhnout Mníšek pod Brdy!!

Adeloctyri

Rusku se podařilo vyvinout i tuto laserem naváděnou střelu nulového doletu...

Adelopet

Stíhací bombardér SU-55, určený k taranování nepřátelských letadel

Adelosest

Tank Armata, proti kterému nemá NATO adekvátní obranu 

Adelosedm

U Kremelské zdi stojí atomové dělo, namířené na Velké Popovice!

Adeloosm

Na polích před Moskvou se to hemží tankovými divizemi, čekajícími na povel k obsazení Bangladéše 

Adelodevet

Ani tento balistický hybrid neunikl pozornosti českých rozvědčíků 

Adelodeset

Noční můra generála Pavla – ruský ultrazvukový kanón s křivou dráhou letu!  

A tak nezbývá než se se vší naléhavostí ptát: Budou politici nadále strkat hlavu do písku a sledovat ruské válečné přípravy bez toho, aby na ně adekvátně reagovali? Válka je na spadnutí a nikdo z odpovědných činitelů nevidí či nechce vidět blížící se apokalypsu! Fotografie českých termitů, kteří s nasazením vlastního života pronikli do Putinova supertajného skladu zbraní, jsou možná posledním varováním předtím, než nukleární smršť sežehne celou planetu. Probuďte se! 

pondělí 28. května 2018

ZDENKA HAMEROVÁ: BÍLÁ TMA

Aknihabilatma

Klasická ukázka totálně nepovedené detektivky!

Pozor – recenze obsahuje spojlery!
Rozhodně to nebude recenze v pravém slova smyslu. ale jinou možnost nemám. Ta kniha je totiž tak neuvěřitelná slátanina, že nemohu udělat nic jiného než varovat před ní případné čtenáře, natěšené lákavou anotací a nadšenými ohlasy na Databázi knih – nebuďte hloupí jako já a nenechte se nachytat na vějičku „vynikající detektivky“, „mrazivého thrilleru“ a podobných superlativů, jimiž je Bílá tma věnčena...
Rita a Lída jsou nejlepší kamarádky, jedna o druhé všechno ví a nemají před sebou žádná tajemství. Při posledním setkání se Lída chová podivně, mluví o svých problémech v práci (domov důchodců), neřekne však nic konkrétního a vzápětí umírá, když ji srazí auto. Rita nastoupí na její místo...
Rita po večerech slyší před svým domem plakat nějaké dítě. Nikdy se jí ale nepodaří zjistit, kdo to může být a ani policie nic nevypátrá...
Na taneční zábavě se rozvedená Rita seznámí s Romanem, který o ni projeví zájem a posléze spolu začnou žít...
Ritě neustále telefonuje jakýsi muž, který nechce prozradit svou totožnost, nakonec ji ale požádá o schůzku...
To jsou ve stručnosti základní pilíře, na nichž je detektivka vystavěna – bohužel tak prvoplánově, nesmyslně, nelogicky a komicky, že se spíše jedná o absurdní drama. Buďme ale konkrétní:
V první části knihy se nic neděje, resp. Rita chodí do práce, vozí děti na hlídání rodičům, pak je vyzvedává, občas si poplká s kamarádkami a po nocích hledá kolem domu vřískající mimino. To zabere zhruba 150 stran. Pak se to ale celé rozjede tak splašeně a šíleně, že si nestačíme držet klobouky a jen zíráme, co všechno autorka do své „detektivky“ napěchovala...
Z plačícího dítěte se zničehonic vyklube mentálně postižená dívka, která má u sebe nějaká lejstra s podivnými poznámkami, patřící mrtvé Lídě. Rita s Romanem se snaží vyluštit, co ta neznámá čísla a písmena mají znamenat a... světe, div se! Intelektuálně poněkud těžkopádný Roman, který evidentně příliš rozumu nepobral a raději by celou věc svěřil policii, si všimne údaje „Akce T4“ a náhle je okamžitě v obraze – jedná se o nacistický plán na zabíjení starých a nemocných lidí! Načež následují několikastránkové citace z jakýchsi starých válečných dokumentů a Romanovy spekulace o tom, že v penzionu pro seniory se děje něco nekalého, co by se mělo důkladně prošetřit...
Potom dojde k setkání Rity s tajuplným stalkerem a ukáže se, že jde o jejího bratra! Standa se jí svěří se strašným rodinným tajemstvím – spolu s Ritou se narodili jako dvojčata, ale jejich matka si nechala jen ji a jeho předala k adopci. Jak to souvisí s detektivním případem je ve hvězdách, největší překvapení nás však teprve čeká – ačkoliv je Lída dávno mrtvá (víme, že ji na začátku knihy srazilo a usmrtilo auto), na straně 134 je všechno jinak: „Lída minula stavebniny, obchod s potravinami a poštu. Zašla do úzké ulice se starými rodinnými domky, kde se za několik desítek let vůbec nic nezměnilo, kromě několika málo stromů, které vyrostly a zesílily.“ Oživlá mrtvola je fenomén, s nímž se obvykle setkáváme v hororech, ovšem Bílá tma je prý klasická detektivka. Tak nevím...
Rita se jednoho dne rovněž odebere na místo Lídiny smrtelné nehody a najde tam její zlatý zapalovač s věnováním. Domnívá se, že jej dostala od přítele Alexe a chce ho vrátit, Alex ale nemůže Lídě přijít na jméno a Rita ke svému údivu zjistí, že kamarádka před ní tajila spoustu věcí, např. to, že byla těhotná s neznámým milencem. Opět se naskýtá otázka, proč to autorka v knize zmiňuje, když to nemá s příběhem pražádnou souvislost...
No a pak následuje konec, stejně nečekaný jako směšný. Rita vede tu slabomyslnou dívku k rodičům, tam vyjde najevo, že její matka je Ritinou nadřízenou v práci a poté, co od ní dostane injekci a zkolabuje, ocitne se v jakémsi temném sklepě, z něhož se jí podaří utéct a... A zazvonil zvonec a pohádce pro dospělé je konec!
Bílá tma se Zdence Hamerové nepovedla. Asi by to chtělo důkladněji si po sobě knihu přečíst, pak by ji ty absurdity, které spáchala, možná „trkly“. Bohužel i slohově, stylisticky a gramaticky je její rádoby detektivka značně odfláknutá. Tak snad příště...

sobota 26. května 2018

ČEŠTÍ RUSOFOBOVÉ ZASPALI DOBU!

Ast

Svět je už někde úplně jinde, než si myslí naši sluníčkáři...

Je to jako přes kopírák stejná situace s tou, kdy v letech 1985 - 1989 probíhala v Sovětském svazu perestrojka. V zemi východního bratra tály ledy, postupně se uvolňovala cenzura, vycházely dříve zakázané knihy atd., ovšem v socialistickém Československu dál panovala tuhá normalizace. Bylo legrační sledovat, v jak prekérní situaci se naši komunisté tenkrát ocitli – na jedné straně museli stále dokola omílat fráze o nerozborném spojenectví na věčné časy se sovětskými soudruhy, zároveň se ale děsili toho, s čím vším ještě Gorbačov přijde a tajně si přáli jeho pád. Vzpomínám si třeba, že v Brně na náměstí Svobody bylo knihkupectví Sovětská kniha, kam jsem pochopitelně nikdy nechodil, resp. začal s tím až za perestrojky, kdy se zde daly zcela legálně sehnat publikace, které v té době byly u nás na indexu! Tak slavný román Doktor Živago jsem si tam koupil v roce 1986, kdy se na jeho překlad do češtiny nikdo ani neodvážil pomyslet – v SSSR té doby již rehabilitovaný a vydávaný spisovatel platil v ČSSR až do pádu komunismu za „buržoazního antisocialistického dekadenta“...
Proč to ale píšu a proč vzpomínám na staré časy? Inu proto, že dnešní politická situace u nás mi tu tehdejší hodně připomíná. Ačkoliv je Evropa a celý svět v pohybu, všechno se mění a včerejší paradigmata dnes už neplatí, Česká televize a mainstreamová média pořád dokola omílají ideologická klišé a svým černobílým viděním reality a de facto stalinistickým přístupem ke zpravodajství působí jako relikt dávné minulosti. Základní informační linie (hodná Evropská unie vs. zlé Rusko) se objevuje v bezpočtu variací, stejně nelogických jako směšných. A stále častěji se některé události všelijak kamuflují, zamlčují, překrucují či přímo cenzurují. Lidé ovšem nejsou blbci a je jim jasné, že Putin bude asi těžko krvelačný diktátor, proti kterému většina Rusů protestuje v ulicích, pokud mu ve svobodných volbách dalo hlas 80 % národa. A když se podívám na ruské zprávy, zjišťuji, že u toho zlého Putina, s nímž prý (podle ČT) evropští státníci nechtějí nic mít, si podávají dveře Merkelová s Macronem, který ho objímá, tyká si s ním a podle všeho jsou dobří přátelé. Zaostalá a zbídačená země na pokraji ekonomického kolapsu, jak je Rusko českým mainstreamem běžně vykreslováno, postavila „osmý div světa“ (Kerčský most) a za dva týdny uspořádá MS ve fotbale. Bude nejspíše dost komické poslouchat redaktory ČT, jak se snaží tento do očí bijící rozpor mezi oficiální linií o „zaostalém Rusku“ a tou velkolepou akcí na 12 nových supermoderních stadionech za 30 miliard euro nějak okecat.
Myslím si, že ani s těmi protiruskými sankcemi to nebude tak horké. Německo, USA, Francie a další země podle všeho s Ruskem normálně obchodují a pravděpodobně mají legraci z toho, jak jim některé země EU včetně ČR skočily na špek a poslušně pro ně uvolnily ruský trh. Když jsem slyšel Macrona mluvit o tradičně přátelských a oboustranně výhodných vztazích, napadá mě, že za podobná slova na adresu Ruska je u nás Zeman některými blby obviňován z velezrady.
Takže, vážení čeští rusofobové, časy se mění. Jestli budete stále setrvávat ve svých předsudcích, možná brzy zjistíte, že jste v Evropě zůstali osamoceni jako onen pověstný Jakešův „kůl v plotě“. A na adresu České televize bych uvedl, že kosmetickými úpravami typu výměny redaktorů v Televizních novinách bez toho, aby se odstranila neobjektivita a tendenčnost, národ neoblbnete!

středa 23. května 2018

FOTBALOVÉ MS 2018 v RUSKU NEBUDE!

Aafotbaljedna

Rusové nepostavili stadiony!

Ačkoli dezinformační, prokremelské a protiunijní weby tvrdí, že za tři týdny začne v Rusku fotbalové mistrovství světa, českým odborníkům z Útvaru pro antipoplašnou prevenci se podařilo zjistit, jak je tomu doopravdy. Naši specialisté pro boj s konspiračními teoriemi totiž přišli na to, že Rusko jako průmyslově zaostalá a technologicky naprosto nerozvinutá země rozhodně není schopno postavit tolik nových a moderních stadionů, jak tvrdí. Rovněž tak rozpočet na jejich výstavbu (22 miliard euro) je částka, daleko přesahující finanční možnosti státu, balancujícího na hraně bankrotu. V Rusku je hlad a bída, miliony zoufalých lidí protestují v ulicích proti Putinově diktatuře a za tohoto stavu věcí je fotbal to poslední, co běžné Rusy zajímá. Je víc než jasné, že všechny ty nablýskané stadiony (viz fotografie) nejsou nic jiného než hybridní podvrhy, mající za cíl oklamat lidi v České republice.

Aafotbaldva

Aafotbalsest

Aafotbaldeset

Aafotbaljedenact

Neschopnost Ruska postavit slíbené stadiony vedla předsednictvo FIFA k hledání náhradního pořadatele MS. Volba padla vcelku logicky na Českou republiku – národní fotbalový stadion v Brně za Lužánkami bude dokončen v řádu několika dnů a i ostatní města u nás mohou nabídnout důstojné prostředí pro týmy z celého světa. Podívejme se, jak čeští inženýři a dělníci finišují s výstavbou stadionu, na němž se bude 15. července 2018 hrát finálový zápas světového šampionátu:

Aluzanky

Celkový pohled na staveniště

Aluzankydva

Originálně pojatá tribuna je osázená vzácnými druhy stromů a keřů

Aluzankytri

Velkoplošná obrazovka s digitálním displejem

Aluzankyctyri

Pokládání speciálního trávníku

Aluzankysest

Čestná lóže s 8 místy na sezení

Aluzankydevet

Každý divák dostane u vchodu mačetu, aby se mohl prosekat na své místo

Rusové budou sice zuřit, že jsme jim pořadatelství MS ve fotbale vyfoukli přímo před nosem, ale Česká republika jako průmyslově vyspělá země je určitě schopna zvládnout tuto náročnou akci mnohem lépe než východní feudální samoděržaví. Oficiální ruská místa navíc před svými vlastními občany dosud zatajují fakt, že MS se bude hrát v jiné zemi, protože stadiony v Moskvě, Petrohradu, Kazani, Jekatěrinburgu, Volgogradu, Samaře, Kaliningradu a dalších městech existují pouze na naaranžovaných fotografiích. Naproti tomu v České republice se skutečně maká a za Lužánkami vyrůstá architektonická fotbalová perla!

úterý 22. května 2018

RUSOVÉ ŽÁDNÝ MOST NEPOSTAVILI!

Amost5

Most přes Kerčský průliv je hoax!

Proruské weby v České republice se stále více zaměřují na šíření poplašných zpráv, hoaxů a konspiračních teorií. Je evidentní, že Rusko proti nám vede hybridní válku a každý rozumný Čech, Moravan a Slezan si přeje, aby náš stát na tyto provokace, kterými Rusové doslova zamořují sociální sítě, adekvátně reagoval. Za tímto účelem byl vytvořen speciální antipoplašný tým, který proruské weby pravidelně monitoruje, upozorňuje na dezinformace a tyto uvádí na pravou míru. Tiskový mluvčí PuDr. Pravdoslav Čmuchal pak jednou týdně vystupuje s prohlášením o zvlášť závažných lžích, polopravdách a pomluvách a vysvětluje občanům, co si o nich mají myslet. Přinášíme referát Dr. Čmuchala ze včerejší tiskové konference, která se uskutečnila za obrovského zájmu České televize a ředitelů neziskových organizací:
„Dobrý večer, dámy a pánové,
jak se již stalo dobrou tradicí, jednou týdně vydává Útvar pro antipoplašnou prevenci informaci o nejzávažnějších projevech hackerských útoků na Českou republiku ze strany Ruské federace. Ani uplynulý týden neproběhl bohužel bez toho, aby naši pracovníci neodhalili hned několik těžkých hybridů, což jednoznačně dokazuje, že Putin se nezastaví před ničím. Přejdu hned ke konkrétnímu příkladu, který považuji za natolik alarmující, že se k němu vyjádřím podrobněji.
Asi jste všichni zaznamenali vítězoslavné chvástání proruských webů v souvislosti s údajným dokončením a zprovozněním mostu přes Kerčský průliv. Stavba prý byla zrealizována za pouhých 27 měsíců, po mostě se jako první projel Putin atd. Nechyběly ani fotografie, mající dokazovat, že most skutečně stojí. Jak ovšem zjistili naši agenti přímo na místě, realita je úplně jiná!
Každý soudný člověk, který se podívá na mapu, hned vidí, že postavit skoro dvacetikilometrový most, jehož jedna část dokonce vede přes moře, je technicky mimořádně obtížné. Víme dobře, jak složité je např. stavět dálnice, kterých i v tak vyspělé zemi, jako je Česká republika, uvedeme ročně do provozu jen několik kilometrů. A to zaostalé Rusko prý dokázalo přemostit pevninu s Krymem! To určitě! Tomu může věřit jen blázen, nebo totální rusomil! Takže – žádný most nestojí a fotografie jsou fotomontáže a podvrhy, což vám hned názorně ukážu.

Amost1

Tak toto má být ten slavný most, kterým se Rusové tak chlubí. Snímek přitom zachycuje nově postavený Libeňský most v Praze...

Amost2

Podle Rusů Kerčský most v noci – na fotografii je ovšem noční Brno s mostem přes Svratku! 

Amost4

Další ruský falzifikát – každý z nás jistě poznává most přes Máchovo jezero!

Amost5_3

Rusové ve skutečnosti postavili pouze tuto dřevěnou lávku a pokud ji vydávají za hypermoderní most, pak si každý rozumný člověk myslí své...

Rovněž tříminutové video, zachycující stavbu mostu, je profesionálně sestříhaný hoax a tedy zákeřná ruská propaganda, mající jediný cíl – zostudit v očích naší veřejnosti Ministerstvo dopravy ČR:

Jak vidíte, náš Útvar pro antipoplašnou prevenci má plné ruce práce, protože nepřítel vydává na dezinformace podle všeho desítky miliard dola... rublů. Ale na nás si nepřijde. V týmu „antipoplašňáků“ (jak si slangově říkáme) pracují ti nejzkušenější odborníci na fake news, což je ostatně vidět i z právě uvedeného příkladu, kdy se povedlo odhalit pravdu o „mostu“ z Ruska na Krym. Tímto se s vámi pro dnešek loučím a zvu vás na příští tiskovku, kde se dozvíte šokující odhalení o MS ve fotbale, které se má konat za necelý měsíc v Rusku. Dnes vám řeknu jen tolik, že jde o hoax, fake a hybrid dohromady, protože světový fotbalový šampionát v Rusku nebude!“





neděle 20. května 2018

ANNA MATVEJEVOVÁ: NAJÍT TAŤÁNU

Aknihanajittatanu

První kniha famózní ruské spisovatelky v češtině!

Je to vždy špatně, když se do umění a kultury plete politika. My Češi o tom víme své z doby totality, kdy někteří tvůrci byli z ideových či jiných důvodů na indexu a veřejnost se s jejich díly neměla možnost seznámit. Jedním z hlavních požadavků během listopadového převratu v r. 1989 bylo zrušení cenzury, k němuž skutečně došlo a zpočátku se zdálo, že svoboda projevu včetně toho uměleckého je zajištěna jednou provždy. Bohužel je stále zřejmější, že v poslední době o ni opět pomalu přicházíme a že strážci „jediných správných názorů“ (tentokrát těch prozápadních) mají opět plné ruce práce s tím, aby se k lidem nedostalo nic ideologicky závadného, rozuměj protiunijního či dokonce proruského!
Je nepopiratelným faktem, že dnes se u nás šíří státem posvěcená a mainstreamovými médii neustále stupňovaná protiruská hysterie, zcela srovnatelná s běsněním komunistů proti „prohnilému Západu“ v časech socialismu. Není těžké uhodnout, proč tomu tak je – rusofobie českých politických elit dosáhla takřka paranoidních hodnot a bohužel se přenáší i na společnost. Konkrétním příkladem může sloužit např. vystoupení souboru Alexandrovců v Praze, považované jistými lidmi za „propagaci sovětské armády“. Co se pak týká literatury, došlo to dokonce až tak daleko, že mnozí nakladatelé se bojí zařazovat do svých edičních plánů moderní ruské spisovatele, patrně ze strachu, aby nebyli obviněni ze „sympatií k nepříteli“. Tak nakladatelství Argo nedávno nejdříve avizovalo vydání románu Tábor Zachara Prilepina, aby posléze přišlo s prohlášením, že kniha nevyjde – a zkuste hádat, proč...
Pokud vím, Anna Alexandrovna Matvejevová je autorkou více než deseti knih a její věhlas již dávno překročil hranice Ruska. Literární styl, který je pro její romány, novely a povídky charakteristický, se „učeně“ nazývá uralský magický realismus (Matvejovová se narodila v r. 1972 ve Sverdlovsku, dnešním Jekatěrinburgu). Kdo ví, zda bychom se u nás s její tvorbou mohli seznámit, nebýt nakladatelství Akropolis, které podle všeho hledí u svých knih především na kvalitu a politiku nechává stranou. I tak je ale smutné, že se velká ruská spisovatelka objevuje v českém překladu až nyní. Pozitivní zprávou je alespoň to, že zmíněný Akropolis přichází hned se dvěma tituly – románem Ďatlovův průsmyk a novelou Najít Taťánu, kterou se chci pokusit recenzovat.
Není to ovšem nijak jednoduché! Zdá se mi totiž, jako by si autorka se čtenářem tak trochu hrála – nebo se snad vyžívala ve svém suverénním žonglování se slovy, v gejzírech nápadů, jak dodat svému vyprávění švih, eleganci, humor i originální psychologické ukotvení či v jakési čisté, živočišné radosti z absolutní moci nad příběhem? Ať je tomu jakkoliv, ze začátku jsem z toho příliš moudrý nebyl. Tedy – abych to upřesnil – bylo mi jasné, že mám co do činění s výjimečnou, možná i geniální autorkou, marně jsem se však pokoušel pochopit její skutečné záměry, srovnat krok s rychlostí a košatostí jejích myšlenkových pochodů (občas jsem měl nepříjemný pocit, že za ní beznadějně kulhám). Podobny trhacímu kalendáři, jednotlivé kapitoly jako by vzápětí po napsání (přečtení) odlétaly do neznáma, mizely v minulosti a uvolňovaly místo novým, které čeká stejný osud. Postupně se však začalo ukazovat, že panoptikum všemožných postav, v překotném tempu defilujících na stránkách útlé knížky, není samoúčelné – tak, jak se autorka mohutně rozmáchla a po počátečním „velkém třesku“ dala vzniknout bezpočtu minipříběhů, dává následně zase všechno dohromady. Literární impresionismus – tak bych definoval Matvejevové úchvatnou spisovatelskou linku.
Takže – jsme pozváni do divadla, přesněji řečeno na prkna operní scény v jakémsi imaginárním ruském městě. Začínáme se seznamovat jak s lidmi, tvořícími „tvrdé jádro“ souboru, tak i s těmi, jejichž role je zde spíše vedlejší, přesto však nepostradatelná. Vztahy mezi zdejšími herci jsou (mírně řečeno) komplikované, pokud bychom chtěli použít přiléhavějších slov, asi bychom hovořili o závistivosti, nepřejícnosti, škodolibosti či kariérismu. Brilantnost, s jakou Matvejevová tuto zákulisní atmosféru v divadelním kolektivu popisuje, je fascinující a nemůže nechat nikoho na pochybách o jejím obdivuhodném literárním talentu. Z množiny postav se vposledku vydělují dvě, kterým je věnována zvýšená pozornost a lze je tedy označit za protagonisty příběhu. Má to ale jeden háček...
Žádný příběh se totiž nekoná! V knize Najít Taťánu jde evidentně o něco úplně jiného, co jsem – přiznávám – nejspíš úplně nepochopil. Sogrin je stárnoucí, lítostivý muž, který ví, že jeho celoživotní sen se mu už nesplní – slavný malíř, jakým vždycky toužil být a nikdy se jím nestal, je dnes životním ztroskotancem, který je rád, když má zakázku na kreslení reklamních plakátů z místního divadla. A Taťána – kdo je tato éterická bytost, neustále se zjevující jeho duševnímu zraku v podobě operní sólistky, kterou kdysi spatřil na „prknech, která znamenají svět“? Existuje i v reálném světě, nebo jde o pouhou fatu morgánu, o přelud Sogrinovy horečnaté mysli? Zde má naše fantazie volné pole působnosti a možná, že to byl i spisovatelčin záměr – poskytnout každému čtenáři prostor, aby si do snové vize příběhu-nepříběhu promítl vlastní projekci.
Nádherná kniha plná záhad!

Několik „tváří“ Anny Alexandrovny Matvejevové:

Aamatvejeva

Aamatvejevadva

Aamatvejevatri

Aamatvejevactari

Aamatvejevasest

Aamatvejevasedm

pátek 18. května 2018

ХАЙКУ (46)


Н о ч н о е   н е б о

о т   с о л н ц а   о с т а л с я

м а л е н ь к и й   с е р п

úterý 15. května 2018

HANA ROGULJIČ: NORSKÉ DĚTI

Aknihanorskedeti

Vynikající psychothriller – když dáte fanatikům absolutní moc, vymyslí Barnevernet!

Většina z nás nejspíše ví o hrůzném dramatu naší občanky Evy Michalákové, které byli v Norsku odebráni její dva synové. Ačkoli tamější soudy rozhodly, že obvinění, vznesená proti paní Evě se nezakládají na pravdě, děti zůstaly u „pěstounů“ a boj matky o jejich navrácení, trvající již několik let, permanentně naráží na aroganci, zvůli a naschvály norských úřadů. Případ Evy Michalákové však zdaleka není jediný – dětí, ukradených v Norsku jejich biologickým rodičům jsou tisíce, přičemž záminky k těmto drastickým státním zásahům jsou natolik absurdní, že podezření na podivný obchod s dětmi v této „vyspělé“ či (abych použil adjektivum bývalé ministryně Marksové-Tominové) „superdemokratické“ zemi se postupem doby změnilo v jistotu. Ano – v Norském království jsou systematicky, plánovaně a především naprosto beztrestně unášeny rodičům jejich děti! Nám to pochopitelně (a plným právem) připadá děsivé, nelidské a jen stěží uvěřitelné, ovšem samotným Norům nikoli. Jak je ale něco takového vůbec možné?
Abychom mohli na tuto otázku adekvátně odpovědět, je nutné seznámit se s norskou historií, na což v této recenzi není místo (odkazuji ale na své články k tomuto tématu, které si čtenář může přečíst zde: http://kniznirecenzeetc.blogspot.cz/2017/12/norsko-nas-vzor.html). Tady zmíním jen to, že v Norsku došlo v důsledku systematického nátlaku všemožných sociálních inženýrů, pseudopsychologických „odborníků“ a levicových aktivistů k destrukci lidských práv a jejich faktické přeměně na státní teror vůči občanům. Jedním z důsledků této neomarxistické revoluce je totálně převrácený pohled na rodičovská práva – biologičtí rodiče už žádná nemají, děti patří státu a pouze ten rozhoduje, zda jim je ponechá či odebere a svěří do péče proškoleným pěstounům. Největší psychologická „kapacita“ dnešního Norska Kari Killénová tvrdí, že mateřská láska je genderový přežitek, děti ji nepotřebují a dokonce pro ně může být škodlivá. Od této zvrácené teorie je to již jen krůček k děsivé praxi...
Autorka knihy Norské děti před námi rozvíjí příběh ženy a matky, která se jednoho dne dostane do nemilosrdného soukolí smutně proslulého Barnevernetu (Blaho dítěte), což by měl oficiálně být úřad na ochranu dětí. To, že skutečnost se od vznešeného názvu značně odlišuje, pozná Jana Sýkorová v okamžiku, kdy jsou jí odebrány její dvě malé dcerky (je zřejmé, že Hana Roguljič se inspirovala případem Evy Michalákové). Zoufalá matka je přesvědčena, že musí jít o nějaké nedorozumění, o omyl, který se vzápětí vysvětlí a dětí jí budou navráceny, postupně si však začíná uvědomovat šokující pravdu – země, v níž se rozhodla žít, skrývá za líbivou fasádou sociálně vyspělého státu svou pravou tvář, kterou člověk, pocházející z normálních středoevropských poměrů, není schopen pochopit. Cílem norské státní tyranie je vytvoření dokonale rovnostářské, unifikované společnosti, v níž se netolerují žádné odchylky od vyžadovaných standardů, o alternativních způsobech života či výchovy dětí ani nemluvě. Nad každou rodinou visí Damoklův meč v podobě Barnevernetu – tato naprosto autonomní, nekontrolovaná (a nekontrolovatelná) a nikomu se nezodpovídající organizace má právo unášet děti z rodin na základě zcela banálních či přímo smyšlených „výchovných pochybení“. V pětimilionovém Norsku jsou takto každý rok odtrženy od rodin tři tisíce dětí, přičemž desetitisíce dalších rodičů se musí – většinou na základě udání – podrobovat ponižující proceduře, kdy pracovníci Barnevernetu zkoumají jejich způsobilost k výchově (doporučuji k zhlédnutí dokument Děti státu).
Není divu, že hrdinka knihy se jen velmi obtížně propracovává ke krutému prozření. Copak je vůbec možné, aby tato na první pohled přívětivá a přírodními krásami oplývající země byla rájem udavačů, „všímavých“ sousedů a „uvědomělých“ učitelek, okamžitě hlásících „nahoru“ sebemenší „odchylku od normálu“ u vašeho dítěte? Atmosféra neustálé společenské kontroly, tlak na konformitu a chorobná podezřívavost přeměnily norské obyvatelstvo na amorfní masu zglajchšaltovaných jedinců, neschopných normálních mezilidských vztahů. A co je nejhorší – kdo se jednou dostane do hledáčku Barnevernetu, je navždy poznačen cejchem podezřelého individua, jemuž se lidé raději vyhnou. Jana Sýkorová poznává, že o své děti bude nucena svést vyčerpávající a pravděpodobně i velmi dlouhý boj s molochem státně-byrokratické mašinérie. Najde k němu dostatek sil a přijde jí někdo na pomoc?
První věta v Kafkově románu Proces zní: „Někdo musel Josefa K. udat, neboť (aniž by provedl něco špatného) byl jednoho rána zatčen.“ Podobně je na tom i Jana Sýkorová v románu Norské děti – ani ona si není vědoma ničeho, co by mohlo úřednice Barnevernetu ospravedlňovat k násilnému únosu dětí. Její horečnaté úsilí o pochopení toho, co se vlastně děje, naráží na nepřekonatelnou bariéru zrůdných instrukcí, příkazů a nařízení a na patologickou důslednost a bezcitnost lidí, majících moc. Jak známo, případ Josefa K. skončil tragicky – a jaký osud čeká na Janu S.? To už prozradit nemohu. Určitě mi však závěrem může být dovoleno aspoň to, abych vzdal Haně Roguljič zasloužený hold za skvělý psychothriller, kterým její Norské děti bezesporu jsou a doporučil jej všem milovníkům kvalitní a v dobrém slova smyslu angažované literatury!

neděle 13. května 2018

AERONET aneb PROČ SE HO NĚKDO BOJÍ?



Aeronetofobie je nejspíš strach z pravdivých informací

To, že existuje nějaký zpravodajský portál s názvem Aeronet, jsem do nedávné doby nevěděl. Na jeho stránky jsem poprvé zavítal až poté, co se před časem všelijaká multikulturní, genderová a neomarxistická individua začala jako na povel předhánět v tom, kdo tento „proruský“, „konspirativní“, „dezinformační“... (těch adjektiv je nepočítaně) web odsoudí razantněji a . A tak jsem si jednoho dne řekl, že se podívám, co tak hrozného na tom Aeronetu píší, že to Jiřího Dienstbiera, Miroslavu Němcovou, Miroslava Kalouska a podobné lidi tak strašně rozčiluje...
USA, Francie a Velká Británie zrovna provedly útok na Sýrii jakožto odvetu za údajné použití chemických zbraní vládními vojsky. Na Aeronetu bylo v této souvislosti upozorněno na neprofesionální zpravodajství České televize, která o události informovala s použitím filmových záběrů, pořízených prý během akce a zobrazujících výbuchy raket poblíž Damašku. Aeronet přišel s tvrzením, že zmíněné video bylo natočeno před několika lety někde úplně jinde, totiž během dojů na Donbase: https://aeronet.cz/news/skandal-ceska-televize-odvysilala-falesne-obrazove-zpravodajstvi-ze-syrie-divakum-na-obrazovkach-ukazovala-misto-damasku-nocni-utok-ukrajinske-armady-na-mesto-luhansk-z-roku-2015/.
To mne zaujalo, protože jsem si nedokázal představit, že by Česká televize takto okatě a tendenčně manipulovala s diváky. A co jsem zjistil? Aeronet měl pravdu – ty záběry ze „Sýrie“ pocházely opravdu z Donbasu! Po několika dnech přišlo jakési nemastně neslané „vysvětlení“ z Kavčích hor, že se to stalo omylem, že je jim to líto a že už příště se to nikdy... bla, bla. bla. A následoval starý známý pokřik potrefených husí a houserů z naší politické a mediální scény, unisono spílajících Aeronetu za to, že je tak dezinformační, promaďarský a protievropský.
Zítra se prý americká ambasáda v Izraeli přestěhuje do Jeruzaléma. V Radiožurnálu a České televizi se k tomu už několik dní pořád dokola vyjadřují jacísi „analytici“, „mediální odborníci“ a „arabologové“, z jejichž názorů a teorií jsem však pochopil jen to, že vůbec nevědí, co si o tom mají myslet. Ti lidé jsou totálně vystresovaní a neschopní zaujmout nějaké jasné stanovisko, evidentně ze strachu, aby za pár dní nebylo všechno jinak a oni si neuřízli ostudu. Doba je vskutku hektická, Trump je chvíli náš úhlavní nepřítel (když třeba porazí Clintonovou), pak zase na pár dní hrdina (zaútočil na Asada!), ale co si mysdlet o tom, že vypověděl smlouvu s Íránem, vyvěsí americkou vlajku nad Jeruzalémem a setká se s Kimem? Tady našim mudrcům z rádia a televize žádná ideologická klišé ani předem připravené politicko-korektní manuály nepomohou, takže melou prázdnou slámu v naději, že si diváci a posluchači prázdna a zmatku v jejich hlavách nevšimnou.
A tak jsem znovu klikl na Aeronet a přečetl si tam tohle (možná jsem , ale podle mne jde o pozoruhodnou analýzu Trumpovy politiky v kontextu současného globalizovaného světa): https://aeronet.cz/news/americky-gorbacov-d-trump-prave-dovedl-proces-izolace-usa-do-finale-a-polibkem-smrti-sebou-stahuje-i-izrael-ale-nejzasadnejsi-ukol-konec-dominance-americkeho-dolaru-byl-prave-naplno-spusteny/.
Na Aeronetu byl také před časem uveřejněn článek, týkající se podivných praktik nepřeposílání emailových zpráv, obsahujících odkazy na alternativní weby (https://aeronet.cz/news/poslanecka-snemovna-se-konecne-zacala-zabyvat-podnetem-aeronetu-ktery-jako-prvni-v-cr-upozornil-na-zahazovani-a-zasahovani-do-emailu-na-postovnich-serverech-ktere-provozuje-zdenek-bakala/). I tato stěží uvěřitelná informace (copak v ČR máme cenzuru?) se zdála být klasickým hoaxem – ovšem pouze do té doby, než se jí začala zcela vážně zabývat Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky poté, co byla konfrontována s bezpočtem případů tohoto bezprecedentního porušování listovního tajemství, zaručeného Ústavou ČR!
A tak se ptám, proč je Aeronet ze strany mainstreamových médií neustále osočován a dehonestován. Zatím mne napadá pouze jedna odpověď: Asi proto, že píše pravdu...

PS: Když jsem tento článek uveřejnil na Facebooku, byl mi okamžitě zablokován...

ХАЙКУ (45)


P l a c e   d e   l a   C o n c o r d e

м у с у л ь м а н е   м о л я т с я

в   с т о р о н у   M э к Д о н а л ь д а

čtvrtek 10. května 2018

IAN MORRIS: K ČEMU JE DOBRÁ VÁLKA?

Aknihakcemuvalka

Na dvě světové války, k nimž došlo ve 20. století, se můžeme dívat z nejrůznějších úhlů pohledu. Lze je například navzájem srovnávat z hlediska vojenské techniky, používané na bojištích a v tomto případě si okamžitě všimneme, k jak obrovskému pokroku došlo mezi lety 1914 – 1939. Možná se neubráníme smíchu, vidíme-li na starých dokumentárních záběrech piloty primitivních letadel, ručně shazující bomby či stěží ovladatelné železné kolosy, předchůdce to tanků, které spíše než bojovými vlastnostmi naháněly nepříteli strach svým vzhledem. To byla tedy první světová válka. Když ji porovnáme s tou druhou, ani se nechce věřit, že mezi nimi leží časový úsek pouhých dvaceti pěti let – spíše to vypadá aspoň na století. Letadla, tanky, lodě, ponorky – vývoj všech těchto zbraní šel dopředu rychlostí vskutku závratnou. A když uvážíme, že ke konci války se objevily i naprosto převratné vynálezy (rakety V1 a V2, letouny s reaktivními motory), pak je zřejmé, že se nelze vyhnout dosti nepříjemné otázce: Není to nakonec tak, že hlavním motorem vědeckotechnického pokroku, který lidstvo posunuje k zářnější budoucnosti, je snaha předstihnout vojenského protivníka ve výzkumu a výrobě stále dokonalejších zbraní? 
Ian Morris dal své knize (K čemu je dobrá válka?) provokativní a takřka šokující název zajisté úmyslně. Odpověď se zdá být nasnadě – války jsou koncentrované a možná absolutní zlo, protože se v nich v masovém měřítku zabíjejí lidé a ničí materiální hodnoty, takže hledat na nich něco dobrého je přinejmenším protimluv. Když se však na celou věc podíváme realisticky, je hned jasné, že představa všeobecného odzbrojení a světa bez válek je sice pěkná, ale veskrze utopistická. Takže ano – díky závodům ve zbrojení a bohužel i válkám se technologicky posunuje lidstvo dopředu mnohem rychleji. Což ovšem v žádném případě neznamená, že tento trend je něčím, co by nás mělo nechávat klidnými nebo dokonce vést k úvaze, že války jsou vlastně dobré. Ostatně ani autor ve své knize toto nikde netvrdí a všímá si toliko nepřímých pozitiv, která války (samy o sobě špatné) přinášejí. Mám za to, že i takovéto čistě teoretické zkoumání ze sebe nemůže úplně smýt odér jisté iracionální morbidnosti, ale ať už je důvod, proč se na tuto „šikmou plochu“ vydal, jakýkoli, faktem je, že Ian Morris před námi vykreslil monumentální obraz lidských „válečných“ dějin, přičemž šíře jeho záběru je vskutku obdivuhodná.

Recenze zde:


úterý 8. května 2018

HAIKU (131)


P r o j í ž ď k a   P r a h o u

k o č í   u k a z u j e

b i č e m   k   V y š e h r a d u

neděle 6. května 2018

ХАЙКУ (44)


В о з д у ш н ы й   п а р а д

в о с х и щ а ю с ь   п о с т р о е н и е м

д и к и х   г у с е й

pátek 4. května 2018

HAIKU (130)


C h r á n ě n é   d r u h y

č á p   b í l ý   p o ž í r á

s k o k a n a   z e l e n é h o

středa 2. května 2018

DOBRÝ COPYWRITER – NEDOSTATKOVÉ ZBOŽÍ (6)

HLEDÁNÍ TOHO PRAVÉHO MEZI LEVÁKY...
Když někdo poptává copywriterské služby, nachází se tak trochu v situaci loterijního sázkaře. Vlastně ne „tak trochu“, ale tak úplně. Důvod je zřejmý a skrývá se v odpovědi na otázku: „Jaká je šance, že mezi tisíci kopyťáky narazím na někoho z těch 39 copywriterů a copywriterek, kteří se u nás vyskytují?“ Šance je to pochopitelně velmi malá, což je ještě umocněno skutečností, že těch třicet devět nemá potřebu vytrubovat o sobě do světa, jak jsou dobří. Prostě - to se o nich ví, takže tito lidé nevyhledávají zákazníky, nýbrž zákazníci hledají je. Je to tedy přesně naopak než v případě kopyťáků, kteří se neustále někomu vnucují, odpovídají na všemožné inzeráty a nabídky, přičemž to, že o dané problematice nemají ani páru, nijak neřeší. Nějak to dopadne - to je jejich heslo a pokud jim nějaký nešťastník skočí na špek, obvykle zaplatí za blábol, který by sám napsal mnohem lépe.
Tvrdím, že dobrý copywriter musí mít minimálně 30 rokú. Proč? Zkrátka a dobře proto, že k tomu, aby někdo fundovaně psal o čemkoli, potřebuje určité životní zkušenosti a navíc být aspoň trochu „vypsaný“ - kterážto kritéria těžko může splňovat osmnáctiletý student gymnázia. Jsem přesvědčen rovněž o tom, že Pan copywriter musí být když ne manuálně zručný, pak alespoň prakticky seznámený s činnostmi jako jsou zametání, přidělávání poličky na stěnu, rytí zahrady, řezání dřeva atd. V opačném případě se totiž z člověka dříve či později stane „kravaťák“, „inkoust“ či dokonce „límeček“, což je pro copywriting jednoznačně smrtící. Apropo - jen díky tomu, že pravidelně zametám dvůr jsem mohl zjistit, jak blbě, ba aušusově se dnes dělají košťata, jejichž násada je nikoli dřevěná, ale je vyrobena z jakési tenkostěnné trubičky, takže pokud zametáte např. sníh, zlomí se vejpůl. Díky tomu, že mám zahradu, na které ryji záhony, seču trávu a prořezávám stromy, vím něco o „kvalitě“ rýčů, kos či pilek. A mohl bych samozřejmě pokračovat - dovedu ocenit výborné předokenní rolety firmy Lomax stejně jako polykarbonátovou desku od Omniplastu.cz, z níž jsem zhotovil střechu pergoly. Vím, jakou výhodou jsou cementové a maltové směsi, které stačí rozmíchat vodou a můžete betonovat či zdít. Mám radost z masívních borovicových hranolů v Bauhausu a zlobí mě z polystyrénu vyrobené imitace podkrovních trámů tamtéž. Zkrátka - nedívám se na svět z okna kanceláře, ale dokážu si to, o čem píšu, také „osahat“.
To, že dobrý copywriter musí přečíst minimálně 2000 knih je snad jasné každému přemýšlivému člověku, takže se o tom nechci rozepisovat. Pouze zmíním, že knihovna zabírá podstatnou část mého domu, přičemž se v ní nacházejí knihy následujících žánrů: poezie, beletrie, filosofie, teologie, literatura faktu, hudba, šachy, elektrotechnika, flóra a fauna, historie, sociologie... A přes toto všechno zdaleka nejsem nejlepším českým copywriterem - v pomyslném žebříčku figuruji na 8. místě onoho devětatřicetihlavého pelotonu, takže sedm lidí zcela prokazatelně zametá, ryje, čte, filosofuje, betonuje a nakupuje v Bauhausu víc než já...
Ale zpátky k tématu. Takže - pokud tyto mé řádky čte nějaký zájemce o napsání recenze např. na přímotop AEG (typ WKL 2003 U), má tři možnosti:
1) Zveřejnit inzerát na Copywriting.cz. Bude následovat bleskurychlá odpověď sedmnáctileté studentky Střední zdravotní školy tohoto znění:
„Hezký den, mám zájem o Vaši nabídku. Už na základní škole jsem psala do třídního časopisu a ve psaní pokračuji dále, protože mně baví nové výzvi. Přímotopy je mé oblíbené téma, moje babička v Horní Šlajzně jeden má a topý dobře. Moje silná stránka je gramatyka a stilystika a určitě budete spokojen.„
2) Napsat si recenzi sám. Určitě to zvládne lépe než ona studentka, ale zdaleka ne tak dobře jako copywriter.
3) Zadat zakázku copywriterovi. Jak ho ale najít, že... Těžko, je to prostě sázka do loterie. Ale třeba bude mít štěstí a narazí na mne nebo na někoho z mých 38 kolegů a kolegyň. Takže - hodně zdaru!
(pokračování)

úterý 1. května 2018