středa 30. prosince 2020

VRAŽDA MILANA LUČANSKÉHO


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb Slovensko na cestě k nové totalitě... 

Smrt generála Milana Lučanského by v každém normálním státě znamenala nejen zbavení funkcí a trestní stíhání těch, kdo jsou za ni zodpovědní, ale i masové společenské protesty, vedoucí ke svržení vlády. Nic z toho se však na Slovensku neděje a tak lze oprávněně tvrdit, že tato země právě překročila politický Rubikon, po němž již není cesty zpět. Ukazuje se, že režim, který je tam nyní nastolován, má evidentní znaky totalitně-oligarchické diktatury.

Proveďme malou rekapitulaci. Když byl bývalý policejní prezident Lučanský tzv. spolupracujícím svědkem nařčen z přijímání úplatků, dobrovolně se vrátil z Chorvatska, aby mohl být k dispozici orgánům činným v trestním řízení. Ačkoli pro to neexistovaly žádné relevantní důvody, skončil 3. 12. ve vazbě, kde se 10. 12. údajně lehce zranil při cvičení. Kvůli tomuto banálnímu úrazu musel být převezen do nemocnice v Ružomberku a tam podstoupit jedenáctihodinovou operaci. Jeho vazební stíhání poté pokračovalo v Prešově, přičemž včera 29. 12. se měl pokusit o sebevraždu. Dnes odpoledne Milan Lučanský zemřel.

Naprostá většina slovenských médií je ovládána neomarxistickými liberálfašisty, takže místo volání po okamžitém vyšetření incidentu se píše o počtu sebevražd, k nimž letos v tamějších věznicích došlo (s jasným záměrem tu Lučanského relativizovat) a podobných záležitostech, a tomu hlavnímu se vyhýbají jako čert kříži. A to z pochopitelného důvodu pátrat po informacích, jak bývalý policejní prezident skutečně zemřel, by totiž znamenalo jít proti svým chlebodárcům, kteří jako jedinou pravdivou prezentují sebevražednou teorii.

Osobně jsem přesvědčen o tom, že Milan Lučanský byl zavražděn, a to již zmíněného 10. prosince. Všechny indicie, které jsem si o tomto případu zjistil, pro to hovoří. Tento statečný policista, který na Slovensku fakticky zlikvidoval mafii organizovaného zločinu, se stal obětí jiné, totiž politické mafie. I když právní anarchie, jež dnes na Slovensku vládne, to zatím neumožňuje, přesto pevně věřím, že jeho vrazi nakonec neuniknou spravedlnosti.

Čest jeho památce!  

pondělí 28. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (237)


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


O č k o v a t   s e   b ě ž í   n á r o d . . .

c o   j s m e   t o   j e n   z a   š p í n y ? 

ž á d n e j   s i c e   n e n í   m a r o d

v š i c h n i   v š a k   c h t ě j   v a k c í n y !

sobota 26. prosince 2020

DUDÁK, RÝPAR: PRAHA MOSTY SPOJENÁ


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Nádherná a mimořádně obsažná publikace – o pražských mostech dosud nic podobného nevyšlo!

Když mi paní Stáňa Findejsová nabídla recenzní výtisk této knihy, ani na chvíli jsem nezaváhal. Nakladatelství Cattacan, které před časem založila, se totiž specializuje na vydávání lahůdkového druhu literatury, čímž ovšem nemám na mysli oblast gastronomie. Je to spíše tak, že zde vznikají knihy takříkajíc exkluzivní a fajnšmekrovské, zkrátka takové, o něž v jiných nakladatelstvích není z nejrůznějších důvodů zájem. Domnívám se, že Praha mosty spojená je zatím jejich největším a nejzdařilejším (těch nej by se tam dalo doplnit nepočítaně) vydavatelským počinem a hned se pokusím vysvětlit proč.

Karlův most, Most Legií... vím, že je to tak trochu ostuda, ale jako Nepražák jsem ještě donedávna žádné jiné pražské mosty (tedy jejich názvy) neznal. To se nyní změnilo – poté, co jsem knihu Praha mosty spojená dočetl a doprohlížel (jsou v ní snad stovky fotografií, skic, reprodukcí starých obrazů atd.) se domnívám, že se skoro už mohu v tomto směru považovat za odborníka. Jedná se podle mého názoru nejen o překrásnou a dokonale zpracovanou, ale i informačně natolik obsažnou publikaci, že by mohla aspirovat na ocenění Kniha roku 2020!   

Již jsem se zmínil o bezpočtu fotografií, jimiž je kniha doslova vyzdobena a chvíli bych se u nich zastavil. Jde o to, že mnohé z nich jsou z historického hlediska velmi cenné a patrně se publikují vůbec poprvé. Jednotlivé mosty jsou nejdříve představeny v jejich současné podobě a poté následuje fotografické expozé do minulosti, mnohdy velmi vzdálené. Můžeme vidět např. císaře Františka Josefa I., jak s velkou pompou uvádí do provozu most pod Letnou či Most Legií (tenkrát to bylo tak, že místo poklepávání základního kamene se konala slavnost posvěcení posledního kamene), ale i fotografie dosti smutné (Karlův most po zničující povodni r. 1890).

Čtenář se též dozví množství zajímavých údajů o tom, kdy a jakou technikou se pražské mosty stavěly, kdo je projektoval, ale třeba i jak se prováděly zatěžkávací zkoušky či které mosty v průběhu času dosloužily a na Vltavě bychom je dnes již hledali marně. Nabídka fascinujících informací je ovšem tak obrovská, že vybírat z ní jednotlivé „chuťovky“ nemá valný smysl. Lepší je jasně a stručně říct, že takto obsáhlou knihu o pražských mostech jsme tu ještě neměli. 

Milá Stáňo, děkuji ti za překrásný dárek pod stromeček (kniha stihla přijít ještě před Vánocemi). Potěšila nejen mne, ale i členy mé rodiny a jsem přesvědčen, že Praha mosty spojená se dočká pozitivních ohlasů u všech milovníků poučné a hodnotné literatury. Určitě si to zaslouží!  

pátek 25. prosince 2020

LAURA SHEPHERD-ROBINSONOVÁ: KRVAVÝ CUKR


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vynikající psychothriller, vycházející ze skutečných událostí, o nichž se v lepší společnosti nemluví...

Ne, to nemohla být obyčejná vražda! Tělo, visící na kůlu a nesoucí stopy mučení, navíc s vypáleným cejchem, jakým si majitelé označují své otroky to všechno svědčí o tom, že šlo o hrůznou rituální popravu. A určitě též o výstrahu všem, kdo by zde jako Tad Archer chtěli provádět lidskoprávní agitaci a ohrožovat tak výnosné obchody místní smetánky...

Píše se rok 1781 a nacházíme se v Deptfordu, což je městečko nedaleko Londýna. Ten mrtvý muž byl jedné noci nalezen právě tady, u přístavních doků kousek od Temže. Když je o smrti svého bývalého spolužáka informován válečný vysloužilec kapitán Henry Corsham, je pevně rozhodnut udělat vše, co je v jeho silách, aby byl pachatel dopaden a dočkal se spravedlivého trestu. Přijíždí tedy do Deptfordu, kde však ke svému překvapení zjišťuje, že nejenže žádná z odpovědných osob nejeví zájem o objasnění případu, ale dokonce mu je naznačováno, aby se do této záležitosti nemíchal a pokud možno co nejrychleji odjel. Henry má však pro strach uděláno a začne pátrat na vlastní pěst. 

Laura Shepherd-Robinsonová napsala knihu, která je pozoruhodná hned z několika důvodů. Krvavý cukr především odhaluje děsivou pravdu o obchodu s otroky, který se v tom čase provozoval jako něco zcela běžného a navíc i morálně přípustného. Černoši nebyli považováni za lidské bytosti, ale za pouhé živé zboží, které je možné kupovat, prodávat i krutě trestat. K africkému pobřeží připlouvaly otrokářské lodě, na domorodce byly pořádaly hony jako na divou zvěř a poté se s nimi výnosně obchodovalo. Člověku až běhá mráz po zádech, když čte o obojcích, řetězech, cejchovacích značkách, palečnicích a dalších mučících nástrojích, které se tehdy jako běžný artikl prodávaly v obchodech. Ideje humanismu a lidských práv nikomu nic neříkaly a jedinci, kteří násilí páchané na otrocích odsuzovali, byli považováni v lepším případě za pošetilé snílky, v tom horším pak za společenské škůdce a nebezpečné revolucionáře.

Do tohoto historického rámce je děj knihy mistrně zasazen. Žánrově se dle mého názoru jedná o detektivku s prvky psychothrilleru, přičemž působivě navozená atmosféra všudypřítomného tajemna a skrytého nebezpečí je dramaticky umocněna prostředím přístavního městečka, plného krčem, heren, vykřičených domů a temných uliček, v nichž se potloukají pochybné existence, před nimiž se Henry Corsham musí mít neustále na pozoru. Je mu jasné, že k tomu, aby ve vyšetřování vraždy pokročil, si musí vytvořit síť informátorů, místní lidé se mu však většinou bojí cokoli říct. Několik záchytných bodů sice postupem doby najde, ale zároveň s tím přicházejí i nové komplikace, takže čtenář je držen v permanentním napětí.

Jediné, co bych autorce vytkl, jsou dle mého názoru zbytečné pokusy o natahování knihy a některé překombinované pasáže v její druhé polovině. To však nic nemění na tom, že Krvavý cukr je vynikající psychothriller, navíc s přidanou hodnotou v podobě děsivého svědectví o jedné z nejtemnějších kapitol evropské civilizace...

středa 23. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (236)

 













 

L i d i   j s o u   j a k   s t á d o   h o v a d  

n e l z e   s e   v š a k   n a   n ě   z l o b i t

k d o   s e   n e c h á   n a o č k o v a t

b u d e   z   n ě h o   h o m o   c o v i d 

úterý 22. prosince 2020

KARIN LEDNICKÁ: ŠIKMÝ KOSTEL II


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Karin Lednická pokračuje ve své spanilé jízdě – druhý díl její trilogie je opět fascinujícím čtenářským zážitkem!

Toužebně vyhlížené pokračování Šikmého kostela je na světě! Přesněji řečeno na pultech knihkupectví se má objevit 21. ledna 2021, patřím však ke šťastlivcům, jimž byl už nyní zaslán recenzní výtisk. A hned v úvodu se musím přiznat, že jsem jej otevíral s určitými obavami. Ty měly svůj důvod v rychlosti, s jakou za prvním tento druhý díl následoval. Je vůbec možné při takovémto tempu na jedné a šestisetstránkovém objemu knihy na straně druhé udržet literární kvalitu? K mému překvapení se to Karin Lednické podařilo na výbornou – při čtení jsem se hned zkraje (a poté až do konce) mohl ubezpečit o tom, že autorka ze svého spisovatelského umu nejenže nic neztratila, ale naopak mi v jejím případě napadá přísloví o zrajícím vínu...   

U Lednické je evidentní, že precizní znalost historie regionu považuje u tohoto druhu literatury za zásadní předpoklad pro to, aby se vůbec dalo před čtenáře předstoupit s čistým svědomím, resp. s vědomím, že se v tomto směru učinilo vše, co jen bylo možné. Jinak řečeno badatelská poctivost je u ní samozřejmostí a dýchá na nás z každé stránky, ta by však sama o sobě ještě dobrou knihu neudělala. Podmanivá krása románu spočívá podle mého názoru především v tom, že se autorce mistrovsky daří skloubit drsný realismus doby s citlivostí pro jedinečné životní příběhy hlavních postav. Obdivuhodně vyvážená symbióza těchto dvou nanejvýš nekompatibilních prvků je tím, co vytváří onu uhrančivou atmosféru permanentní dramatičnosti, jíž se u Karin Lednické tolik obdivujeme. Kniha má šest set stran a přesto se ani na chvíli nenudíme a stále jsme drženi v napětí v očekávání věcí příštích. Za samostatnou zmínku pak stojí fakt, že dějová osa, složená z mnoha časoprostorových fragmentů se netříští na jednotlivé minipříběhy, ale zůstává po celý čas vzácně kompaktní. 

Druhý díl trilogie je situován do období let 1921 – 1945. Zcela plynule a přirozeně navazuje na ten první a nemám tím na mysli jen časovou posloupnost. Jak už jsem zmínil, laťku literární kvality, kterou Karin Lednická tak vysoko nastavila tam, si udržuje i zde a není sebemenších pochyb, že opět stvořila úchvatné dílo, které se dočká nadšených čtenářských ohlasů. A zcela jistě i tentokrát vyvolá četné diskuse na téma viny a trestu, které se s tímto národnostně promíchaným a společensko-politickými změnami sužovaným krajem táhne snad od nepaměti. Sama spisovatelka se v tomto ohledu nestaví na žádnou stranu a udržuje si obdivuhodnou objektivitu, čímž se jí zároveň skvěle daří odhalovat nesmyslnost, nebezpečnost a vposledku i tragikomičnost všech forem hurávlastenectví. Jeden příklad za všechny: Český ředitel dolu nutí polského havíře pod hrozbou propuštění k tomu, aby nechal zapsat své děti do české školy – Těšínsko přece patří Československu! Po létech se situace obrátí a nyní polští nacionalisté vyhánějí své české spoluobčany z jejich domovů – Těšínsko teď je a už navždy bude polské! Zanedlouho sem přijde Hitler a oznámí, že Těšínsko bylo odjakživa germánské a Slované (a příliš nerozlišuje mezi Čechy, Poláky s Slezany) tu nemají co pohledávat. Ani tisíciletá říše však nepotrvá věčně...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/karin-lednicka-pokracuje-ve-sve-spanile-jizde-druhy-dil-jeji-trilogie-je-opet-fascinujicim-ctenarskym-zazitkem

pondělí 21. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (235)

 





















M ě l y   b y   t a m   p a d a t   h l a v y

z a   t o h l e t o   s t r a š n é   z v ě r s t v o

h o a x y   a   l ž i v é   z p r á v y

š í ř í   s a m o   m i n i s t e r s t v o !

čtvrtek 17. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (234)

 






















T o   s e   p ř e s n ě   h o d í

i   n a   n a š i  z e m  

n e j v í c   n á m   d n e s   š k o d í

o s l i   s   j e j i c h   P S E M

pondělí 14. prosince 2020

JACK FAIRWEATHER: DOBROVOLNÍK

 














Kniha o „jiné“ Osvětimi – v roce 1940 ještě nikdo nic netušil...

A to jsem si myslel, že o Osvětimi vím už (skoro) všechno! Chyba lávky – Jack Fairweather mne svou knihou Dobrovolník z tohoto omylu vyvedl a opět potvrdil známou pravdu, že historie největšího vyhlazovacího tábora  má dodnes svá bílá místa, čekající na zmapování. „Skutečný příběh odbojáře, který se nechal uvěznit v Osvětimi“ – už samotný podtitul dává tušit, že půjde o četbu mimořádně napínavou a dramatickou a je tomu skutečně tak. Knihu jsem přečetl za dva dny, přičemž jejích 470 stran je důkazem, že jsem se od ní takřka neodtrhl...

Witold Pilecki – komu toto jméno něco říká? Nijak povědomě neznělo ani uším mladého amerického novináře, který (jak píše v předmluvě) se o neuvěřitelném příběhu statečného polského odbojáře dozvěděl víceméně náhodou v roce 2011, okamžitě jím však byl uchvácen a zatoužil zjistit si o něm víc. Pokud se někdo nechá dobrovolně odtransportovat do Osvětimi, musí to být buď šílenec, nebo naopak velký hrdina. Takto nějak Jack Fairweather uvažoval, když začátkem roku 2016 odletěl do Polska, aby si přímo na místě opatřil materiál pro knihu, kterou hodlal o tom podivném (či spíše podivuhodném) člověku napsat.

Poté, co se Němci po bleskové válce zmocnili Polska, okamžitě rozpoutali na obsazeném území brutální teror. Úplně potlačit polský odboj se jim však nepodařilo, takže se na světlo světa začínaly dostávat informace, které se okupanti snažili utajit. Jedna z nich hovořila o tom, že nedaleko Krakova se v Osvětimi nachází koncentrační tábor, v němž dochází k neslýchaným zvěrstvům, ovšem tyto zprávy nebylo možné nijak ověřit. Tak vznikl plán infiltrovat do Osvětimi spolehlivého člena polského hnutí odporu, který by měl dva úkoly – jednak zjistit, co se tam konkrétně děje a rovněž (pokud to bude možné) vytvořit ilegální táborovou organizaci. Tímto šokujícím úkolem byl pověřen devětatřicetiletý Witold Pilecki, který se 19. září 1940 nechal při jedné z četných německých razií ve Varšavě zatknout v „naději“, že bude poslán právě do Osvětimi. K tomu skutečně došlo a odvážný polský vlastenec tak mohl začít svou děsivou anabázi...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-dobrovolnik

čtvrtek 10. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (233)

 













N o v ý   n á p a d   z   v l á d n í c h   l a v i c 

n i c   d o b r é h o   n e v ě s t í

c o   v š a k   c h t í t   o d   d u t ý c h   p a l i c

n e ž l i   k o l o   n e š t ě s t í !

NECHÁME SE ZBLBNOUT VAKCÍNOVOU PROPAGANDOU?



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Chystá se na příští rok vymývání mozků na způsob padesátých let?  

Z mainstreamových médií se teď čím dál častěji dozvídáme o údajně velice sofistikovaných dezinformacích, šířících se v souvislosti s tím, jak se blíží očkování obyvatelstva proti koronaviru. Mediální agitpropčíci bijí na poplach – vláda prý zcela selhává v informační válce a nemá připravenu žádnou osvětovou kampaň, která by národu vysvětlila, že se není čeho bát, protože za drahý peníz nakoupené vakcíny jsou spolehlivé a bezpečné.

Ze svého úhlu pohledu mají tito presstituti pravdu – naše vrchnost skutečně žila v domnění, že na to, aby na vakcínu čekali jako na smilování, už oblbla své poddané dostatečně. Když se však nyní ukazuje, že tomu tak není a asi 60 % Čechů se k vakcinaci staví mírně řečeno nedůvěřivě, vypukla v nejvyšších patrech státní moci panika. V posledních dnech jsme svědky toho, že se rozjíždí přesvědčovací kampaň, zatím však naprosto chaotická. Spočívá vlastně pouze v tom, že se jednotliví potentáti předhánějí v místopřísežných prohlášeních, jak půjdou národu příkladem a nechají se naočkovat jako první...

Není pochyb o tom, že v brzké době (tipoval bych to tak na začátek příštího roku) vypukne už opravdická masírovací smršť. Docela se na ni těším, protože to bezpochyby bude velká legrace – logické argumenty pro účast na vakcinaci neexistují a státem najatým markeťákům tak nezbude nic jiného, než si vypomáhat poupravenými komunistickými hesly z padesátých let. Technika se samozřejmě použije ta současná (nejspíše půjde o videoklipy) a konkrétně by to mohlo vypadat asi takhle: 

Cílová skupina č. 1: důchodci 

Na židli v ordinaci sedí asi osmdesátiletá seniorka, sestra se jí chystá píchnout injekci. Stařena se usměje do kamery a prohlásí:  

Chci si užít dlouhé penze
bez vakcíny to však nelze!
 

Když dostane injekci, poděkuje sestře a opět se podívá do kamery, tentokrát s vážným a přísným výrazem a ponurým hlasem pronese:  

Chcete tu žít do sta let?
Pak nesmíte otálet!

- - - - - 

Cílová skupina č. 2: středoškoláci 

Před budovou gymnázia stojí skupina rozjásaných svazáků. Mávají unijními vlajkami a provolávají následující heslo:

Jenom hlupák, až to praští
ruským trollům všechno zbaští
my se zblbnout nedáme
očkovat se necháme!

- - - - -
 
Cílová skupina č. 3: dělníci a ostatní manuálně pracující 

Z továrny po šichtě vychází skupina chlapů a baví se o situaci kolem koronaviru a očkování. Jeden říká to, druhý ono, začnou se hádat, až spor nakonec rozřeší jejich parťák. Se slovy Tak dost! utne diskusi, významně zvedne ukazováček a téměř vykřikne: 

Vakcínu kdo dá si píchnout
nemůže už potom chcípnout! 

Ostatní se na chvíli zarazí, pak se jim na tvářích objeví široký úsměv a udělají známé gesto a ľa Pat a Mat.

- - - - - 

Cílová skupina č. 4: sportovní fandové 

Kamera zabírá Staroměstské náměstí a lidi s českými vlajkami (politicko-nekorektní vlastenectví bude v tomto případě výjimečně vzato na milost), jak oslavují nějakou výhru národního týmu. Ozývá se mohutný pokřik: 

Jsi-li správný, hrdý Čech
očkovat se rychle nech!
Bez vakcíny nejsi Čech
hop, hop, hop!

„Své“ video dostanou pochopitelně i další skupiny obyvatelstva – maminky na mateřské, soukromě hospodařící rolníci, chovatelé drobného domácího zvířectva, malíři a natěrači, poštovní doručovatelé atd. Bude to fakt síla – a především děsná sranda!

úterý 8. prosince 2020

PETR SOJKA: PRAŽSKÉ DVORKY

 














„Odvrácená strana“ Prahy aneb krása skrytá lidským zrakům!  

Nakladatelství Grada vydalo v poslední době celou řadu nádherných publikací o našem hlavním městě a jak se zdá, hodlá v tomto chvályhodném trendu pokračovat. Důkazem je kniha Pražské dvorky, v níž se autor pokusil (a dlužno hned v úvodu  říct, že mimořádně úspěšně) ukázat nám metropoli na Vltavě takříkajíc z její „odvrácené strany“. Petr Sojka je v tomto ohledu na slovo vzatým odborníkem, protože stejné tématice se věnuje i v televizních reportážích a pokud se rozhodl své „pražskodvorkové“ znalosti a zkušenosti lidově řečeno „hodit na papír“, pak udělal moc dobře. Ať jsou totiž informační technologie v dnešní době sebevyspělejší, starou dobrou knihu nahradit nedokážou. 

Praha je jako málokteré jiné město doslova „zaplavena“ pamětihodnostmi všeho druhu a knihy o Karlově mostě, Orloji, Hradčanech, Národním muzeu etc. budou vycházet znova a znova. V posledních letech jsme však svědky pozoruhodného fenoménu, kdy literární zájem některých autorů se soustřeďuje spíše na místa, která jen zřídka bývají cílem návštěvníků stověžaté krasavice, přičemž za prohlídku určitě stojí. Praha neznámá – takto se jmenuje série knih (dosud vyšly čtyři a věřím, že jejich autor Petr Ryska v tomto ještě neřekl poslední slovo!), seznamující nás s „jiným“ městem, než na jaké jsme byli dosud „zvyklí“. Podobným směrem se ubírá i David Černý – jeho Tajemství Prahy mají zatím dva díly a prý se chystá třetí. A teď tedy  Petr Sojka a Pražské dvorky... 

Kniha je rozdělena do šedesáti kapitol a každá z nich se věnuje „svému“ dvorku. Jak vidno, je jich tolik, že všechny vypočítávat nemá smysl, přesto mi to však nedá, abych nezmínil alespoň některé. Začnu Holečkovou ulicí a domem s popisným číslem 61, který vlastní paní Dana Mašková. Na samotných těchto údajích není pochopitelně nic pozoruhodného, ovšem pouze do okamžiku, než se zmíněnému domu podíváme trochu víc „na zoubek“. Jeho dvorek je totiž malým půvabným královstvím, jemuž vévodí obrovská skalka se zurčícím potůčkem a mnoha dalšími skvosty. Umělecky založená majitelka využila toho, že byty mají ve vnitřním traktu pavlače, které mohou v případě potřeby posloužit jako svérázné hlediště. A co tak významného se na tom jejím dvorečku děje, že se tam pravidelně schází nadšení diváci? No přece tradiční a stále oblíbenější módní přehlídky, úplně stejné a přesto naprosto jiné než ty „opravdové“. 

Podobný „případ“ je paní Kateřina Ebelová. V jejím domě je cukrárna, kavárna, galerie a Muzeum kávy, ovšem to hlavní se skrývá „vzadu“. Až si prohlédnete fotky té úchvatné  zahrady (co zahrady – to je přímo botanický ráj!), určitě budete mít sto chutí se tam vydat a prohlédnout si to všechno na vlastní oči! Paní Kateřina má zkrátka jedinečný talent na přeměnu nevzhledných míst (dříve tu byl jen zanedbaný dvorek) v nádherná zátiší, plná zeleně a života.

Petr Sojka stručně, ale velmi poutavě vypráví o historii i současnosti jednotlivých dvorků a prokládá to krásnými fotografiemi, díky nimž má čtenář možnost vidět, jak to které místo vypadalo dřív a co se na něm k dnešku změnilo. Dá se říct, že naprostá většina rekonstrukcí pražských dvorků dopadla dobře, za příklad může sloužit ten v domě č. 4 na Jánském vršku – líbí se mi, jak dokonale zde byl zachován původní ráz a přesto všechno nádherně „prokouklo“!

To dvůr domu na Malostranském náměstí č. 1 na rekonstrukci teprve čeká. Z fotek je zřejmé, že bydlet tady je pro zdejší obyvatele už poněkud nebezpečné a s opravami nelze otálet. Přesto se mě zmocňuje jistá nostalgie, že už to tu nebude jako dřív a genius loci nenávratně zmizí. Ale třeba se mýlím...

O knize Petra Sojky Pražské dvorky (podívejme se, jak se to krásně rýmuje!) by se dalo psát ještě dlouho. Jsem přesvědčen, že ten, kdo si ji koupí, určitě neprohloupí, protože se stane ozdobou jeho knihovny a bude se k ní rád vracet. Mimochodem – blíží se Vánoce a já vím o jednom bezva dárku pod stromeček!       

pondělí 7. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (232)

 




















 

N a   c o v i d   p r ý   l z e   i   c h c í p n o u t

m í t   z   n ě j   s r a n d u   j e   f a k t   c h y b a

v a k c í n u   k d o   d á   s i   p í c h n o u t

b u d e   z d r a v ý   j a k o   r y b a !

sobota 5. prosince 2020

CHRISTIANE RITTER: ŽENA V POLÁRNÍ NOCI

 














Jen sníh, led, skály a moře – v Bohem zapomenutém kraji lze přesto najít... Boha! 

Když jsem se v anotaci dočetl, že Žena v polární noci (s podtitulem Rok na Špicberkách) místy upomíná na slavnou knihu Vejce a já, okamžitě jsem zbystřil pozornost. Betty MacDonaldová mně před lety okamžitě přirostla k srdci svým úžasným humorem, s nímž vylíčila život na slepičí farmě mimo civilizaci, některé pasáže z její knihy znám nazpaměť, často se k ní vracím a vždy se skvěle bavím. Takže mě zajímalo, co má s Betty společného Christiane.

No, hned úvodem musím říct, že mnoho ne. On je také velký rozdíl žít sice daleko od lidí, ale přitom v přijatelných klimatických podmínkách (Betty) a na opuštěném skalisku blízko Severního pólu, kde půl roku nezasvítí slunce a život je neustálým bojem o holé přežití (Christiane). Stručně řečeno – knihy Vejce a já a Žena v polární noci jsou zcela odlišné, a to nejen prostředím, v němž se odehrávají, ale i mentalitou jejich pisatelek. Temperamentní Betty nám jako na běžícím pásu servíruje legrační gagy, pro duchovně založenou Christiane je charakteristický popis jejích vnitřních stavů na pozadí panenské přírody. Oběma dámám je ovšem vlastní odvaha, s níž opustily své dosavadní existenční jistoty a vydaly se vstříc velkému Neznámu... 

Než jsem začal tuto recenzi psát, tak jsem se samozřejmě podíval na mapu Špicberků a něco si o tomto podivném souostroví přečetl. Na Zemi jsou údajně dvě místa, která svou bezútěšností, odlehlostí, opuštěností a tajemností nemají konkurenci – Ohňová země a právě Špicberky. Když jí tudíž její muž (který tam často pobýval) vyzval, aby za ním přijela (tedy připlula), stála Christiane před nelehkým rozhodováním. Za jiné výletní konstelace by to nemusel být problém – strávit v těch nehostinných končinách týden či dva a zas se vrátit domů by určitě zvládla. To manželovo pozvání ale platilo na celý rok! Posléze však láska a touha po adrenalinu zvítězily a mladá žena nastoupila na loď, aby na konci své cesty zjistila, že bude se dvěma muži obývat polorozpadlou chatrč v končinách, kde ne lišky, ale lední medvědi dávají dobrou noc!

Po pravdě řečeno, v knize se vlastně nic neděje. Ono také není moc o čem psát, když Christiane je např. skoro po dva týdny sama (chlapi odešli na lov) a po celou dobu se věnuje prakticky stále stejným a monotónním činnostem, jako je ranní odklízení sněhu kolem chaty, vaření, úklid atd. K jistému zpestření této ubíjející jednotvárnosti sice dochází, třeba v podobě vichřice, trvající bez přestání několik dní a hrozící odnést ubohé přístřeší i s jeho obyvatelkou kdoví kam, ale to je tak všechno.

To, že je kniha tak skoupá na vyprávění o dobrodružných a dramatických zážitcích, má ale vcelku pochopitelný důvod. Prožít (a přežít) rok na Špicberkách (a navíc v jejich nejsevernější části) je totiž už samo o sobě tak obrovským dobrodružstvím, že se mu máloco vyrovná. Pramínky jednotlivých událostí se tam zcela zákonitě slévají do jednoho mohutného proudu, v němž se prostě musí plavat a příliš nepřemýšlet – nádherný, ale zároveň nemilosrdný kraj se s nikým nemazlí. Christiane tento základní zákon přežití brzy pochopí a přizpůsobí mu svůj zdejší život. Tak se stane, že se začne pozvolna rozkoukávat, a to nejen očima, ale i duchovním zrakem. Její líčení fascinujících scenérií Špicberků mne okouzlilo, avšak ještě více jsem byl uchvácen tím, co spatřila za tímto vnějším pozlátkem! A tady bych si dovolil dát jí na závěr slovo:

Arktida je část světa, kde se nebe dotýká země. Ne všichni dokážou snést oslepující světlo, neproniknutelnou tmu a ohromnou samotu. Dostalo se mi velké milosti hned na začátku mého dobrodružství – neúprosná divočina mě do sebe vtáhla a já podstoupila křest ohněm. Od té doby vím, že za kulisami světa se nachází Boží přítomnost. A ta dokáže dodat sílu a klid, ať nás čeká cokoliv. 

úterý 1. prosince 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (231)

 





















 

Z   p ě k n ý c h   s í d l i š ť   j s o u   t e ď   s l u m y

s n a d   n á m ,  l i d i ,  j e d n o u   d o j d e

ž e   s i   z a   t o   m ů ž e m   s a m i 

k d y ž   t ě m   R o m ů m   v š e c h n o   p r o j d e . . .