Fascinující kniha o tajemných zákoutích lidské mysli – nebojme se lidí, kterým onemocní duše!
Kniha začíná zdánlivě idylicky – manželé Jacob a Esther jedou nádhernou podzimní krajinou, v autě je s nimi jejich šestnáctiletá dcera Debora a celé to vypadá na typický rodinný výlet. Z tohoto omylu jsme však brzy vyvedeni – když se na noc ubytují v jednom motelu a rodiče jsou náhle sami (dcera spí ve vedlejším pokoji), jejich komunikace probíhá úplně jinak, než bychom čekali u rozradostněných výletníků. Je to rozhovor dvou zoufalých lidí, zdrcených nemocí, kterou lékaři diagnostikovali u jejich dítěte. Není pro ně vůbec snadné odvézt svou dceru „tam“, i když ví, že je to nejspíše jediná a poslední šance, jak ji zachránit...
Když si někdo zlomí nohu, je to svým způsobem „v pořádku“ – každý vidí, o co jde, dotyčný má sádru, chodí o berlích, je jasné, že za pár týdnů se noha uzdraví, sádru mu sundají a všechno bude jako dřív. Nikdo nad takovým člověkem neohrnuje nos a nerozšiřuje o něm klepy. Proč ale u jiných nemocí tuto tendenci k ostrakizaci postiženého nejen máme, ale navíc ji považujeme skoro za normální? Není už načase opustit všechny ty hloupé předsudky a začít se na „blázny“ dívat jako na lidi, kteří jsou nemocní prostě jen trochu jinak a namísto zlomené nohy, zápalu plic či nedostatečné tvorby inzulínu mají málo serotoninu v mozku?
Americká autorka má mimořádnou zásluhu na tom, že se jako jedna z prvních pokusila (a hned dodejme, že jednoznačně úspěšně) proniknout do tajemné říše psychických nemocí a na své literární hrdince ukázala a dokázala, že duše těchto jedinců neztrácí nic ze své citlivosti na vnější podněty ze světa „normálních“ lidí či z rozlišovacích schopností na škále „dobro – zlo“. Je tomu ve skutečnosti přesně naopak – za duševními poruchami stojí často zvýšená senzitivita, nadprůměrná inteligence a hypertrofovaná obrazotvornost. Těžko se pak lze divit, že u takto „postižených“ může dojít ke ztrátě schopnosti zařadit se mezi běžné, průměrné lidi a žít v prostředí, které se jim zdá být nepochopitelné či nepřátelské. Nabízí se samozřejmě trochu kacířská otázka, zda nejsou ti, které označujeme za duševně choré, ve skutečnosti normální na nějaké vyšší, kontemplativní úrovni...
Debory se v ústavu ujímá žena, o níž se dozvídáme, že žila v hitlerovském Německu a právě tam si začala uvědomovat relativnost kritérií, podle nichž se psychiatři mnohdy řídí. Neměly být ty statisíce zfanatizovaných nacistů i s jejich pomateným „vůdcem“ zavřeny do blázinců? Nejspíše ano, ovšem když je takovýchto hlupáků velké množství, automaticky začnou považovat své přesvědčení i činy za něco normálního a správného a naopak pronásledují ty, kdo smýšlí jinak. A doktorka Friedová má i spousta jiných, na svou dobu (jsme v roce 1948) převratných názorů na léčbu psychiatrických pacientů i na celkový přístup k nim. Šestnáctiletá Debora má vlastně život teprve před sebou a její lékařka je rozhodnuta udělat všechno možné, aby jí pomohla navrátit duševní zdraví. „Schizomorfní dezorganizace kognitivních procesů, autoagresivní postoje s obsedantní symptomatologií, zvýšená paranoidita...“ – za všemi těmito učenými latinskými termíny je především nutné vidět trpící lidskou bytost, jejíž neochota ke spolupráci a odmítání pomoci jsou projevem úzkosti a strachu a určitě nebudou trvat věčně!
Autorka úchvatným způsobem popisuje myšlenkové pochody a celý vnitřní svět mladé dívky. Schizofrenie je charakteristická jakousi zvláštní duševní rozpolceností či rozdvojením mysli, Debora žije jakoby ve dvou paralelních vesmírech a nemá žádný orientační bod, podle kterého by zjistila, který z nich je ten pravý. A co když je to navíc tak, že skutečnost a neskutečnost se u ní vzájemně prolínají a ona, kdyby se uzdravila, ztratí něco ze svého já, přijde o všechny ty tajemné bytosti a neznámé tvory s podivnými jmény, co se jí usadili v hlavě a s nimiž už tolik let musí žít. Musí? Co když jsou jejich rady, příkazy a varování, které od nich Debora přijímá, k jejímu dobru, co se s ní stane, jestli ji Cenzor, Lactamaeon, Anterrabae a ostatní opustí a ona se už nikdy nedostane na planetu Yr a bude navždy žít na Zemi? Bojovat se schizofrenií sice není lehké, ale – a to je hlavní – není to nemožné...
Kniha je prý do značné míry autobiografická a popisuje autorčinu vlastní zkušenost s duševní nemocí a pobytem v léčebně. Bude to asi pravda, protože jak jinak by někdo mohl tak autenticky, přesně a věrohodně popsat schizofrenní projevy a vše ostatní, co s sebou tato nemoc přináší. Ať je tomu ale v tomto ohledu jakkoliv, zásadní je podle mne to, že čtenář se ocitá na prahu úplně jiné reality, do níž jej Joanne Greenbergová uvádí a kde je mu současně zasvěcenou průvodkyní. Je určitě dobré a přínosné vědět, co prožívají lidé s psychiatrickou diagnózou, když už pro nic jiného, tak aspoň z toho důvodu, abychom se k nim uměli správně chovat. Nadšené ohlasy na knihu Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem dokazují, že se americké autorce podařilo citlivě a ohleduplně, současně ale i odvážně dotknout neuralgického bodu dnešní společnosti, pro kterou jsou duševní nemoci (i duševně nemocní) stále ještě velkou neznámou.
Když si někdo zlomí nohu, je to svým způsobem „v pořádku“ – každý vidí, o co jde, dotyčný má sádru, chodí o berlích, je jasné, že za pár týdnů se noha uzdraví, sádru mu sundají a všechno bude jako dřív. Nikdo nad takovým člověkem neohrnuje nos a nerozšiřuje o něm klepy. Proč ale u jiných nemocí tuto tendenci k ostrakizaci postiženého nejen máme, ale navíc ji považujeme skoro za normální? Není už načase opustit všechny ty hloupé předsudky a začít se na „blázny“ dívat jako na lidi, kteří jsou nemocní prostě jen trochu jinak a namísto zlomené nohy, zápalu plic či nedostatečné tvorby inzulínu mají málo serotoninu v mozku?
Americká autorka má mimořádnou zásluhu na tom, že se jako jedna z prvních pokusila (a hned dodejme, že jednoznačně úspěšně) proniknout do tajemné říše psychických nemocí a na své literární hrdince ukázala a dokázala, že duše těchto jedinců neztrácí nic ze své citlivosti na vnější podněty ze světa „normálních“ lidí či z rozlišovacích schopností na škále „dobro – zlo“. Je tomu ve skutečnosti přesně naopak – za duševními poruchami stojí často zvýšená senzitivita, nadprůměrná inteligence a hypertrofovaná obrazotvornost. Těžko se pak lze divit, že u takto „postižených“ může dojít ke ztrátě schopnosti zařadit se mezi běžné, průměrné lidi a žít v prostředí, které se jim zdá být nepochopitelné či nepřátelské. Nabízí se samozřejmě trochu kacířská otázka, zda nejsou ti, které označujeme za duševně choré, ve skutečnosti normální na nějaké vyšší, kontemplativní úrovni...
Debory se v ústavu ujímá žena, o níž se dozvídáme, že žila v hitlerovském Německu a právě tam si začala uvědomovat relativnost kritérií, podle nichž se psychiatři mnohdy řídí. Neměly být ty statisíce zfanatizovaných nacistů i s jejich pomateným „vůdcem“ zavřeny do blázinců? Nejspíše ano, ovšem když je takovýchto hlupáků velké množství, automaticky začnou považovat své přesvědčení i činy za něco normálního a správného a naopak pronásledují ty, kdo smýšlí jinak. A doktorka Friedová má i spousta jiných, na svou dobu (jsme v roce 1948) převratných názorů na léčbu psychiatrických pacientů i na celkový přístup k nim. Šestnáctiletá Debora má vlastně život teprve před sebou a její lékařka je rozhodnuta udělat všechno možné, aby jí pomohla navrátit duševní zdraví. „Schizomorfní dezorganizace kognitivních procesů, autoagresivní postoje s obsedantní symptomatologií, zvýšená paranoidita...“ – za všemi těmito učenými latinskými termíny je především nutné vidět trpící lidskou bytost, jejíž neochota ke spolupráci a odmítání pomoci jsou projevem úzkosti a strachu a určitě nebudou trvat věčně!
Autorka úchvatným způsobem popisuje myšlenkové pochody a celý vnitřní svět mladé dívky. Schizofrenie je charakteristická jakousi zvláštní duševní rozpolceností či rozdvojením mysli, Debora žije jakoby ve dvou paralelních vesmírech a nemá žádný orientační bod, podle kterého by zjistila, který z nich je ten pravý. A co když je to navíc tak, že skutečnost a neskutečnost se u ní vzájemně prolínají a ona, kdyby se uzdravila, ztratí něco ze svého já, přijde o všechny ty tajemné bytosti a neznámé tvory s podivnými jmény, co se jí usadili v hlavě a s nimiž už tolik let musí žít. Musí? Co když jsou jejich rady, příkazy a varování, které od nich Debora přijímá, k jejímu dobru, co se s ní stane, jestli ji Cenzor, Lactamaeon, Anterrabae a ostatní opustí a ona se už nikdy nedostane na planetu Yr a bude navždy žít na Zemi? Bojovat se schizofrenií sice není lehké, ale – a to je hlavní – není to nemožné...
Kniha je prý do značné míry autobiografická a popisuje autorčinu vlastní zkušenost s duševní nemocí a pobytem v léčebně. Bude to asi pravda, protože jak jinak by někdo mohl tak autenticky, přesně a věrohodně popsat schizofrenní projevy a vše ostatní, co s sebou tato nemoc přináší. Ať je tomu ale v tomto ohledu jakkoliv, zásadní je podle mne to, že čtenář se ocitá na prahu úplně jiné reality, do níž jej Joanne Greenbergová uvádí a kde je mu současně zasvěcenou průvodkyní. Je určitě dobré a přínosné vědět, co prožívají lidé s psychiatrickou diagnózou, když už pro nic jiného, tak aspoň z toho důvodu, abychom se k nim uměli správně chovat. Nadšené ohlasy na knihu Neslibovala jsem ti procházku růžovým sadem dokazují, že se americké autorce podařilo citlivě a ohleduplně, současně ale i odvážně dotknout neuralgického bodu dnešní společnosti, pro kterou jsou duševní nemoci (i duševně nemocní) stále ještě velkou neznámou.
Žádné komentáře:
Okomentovat