MIROSLAV BÁRTA: TUTANCHAMON

 

Monumentální publikace o archeologickém pokladu, skrytému lidským zrakům přes tři tisíce let!     

Co se týká historie starého Egypta, nemám v tomto směru žádné „nadstandardní“ znalosti. Vím samozřejmě o geniálním Champollionovi, který rozluštil hieroglify, nejsou mi neznámá jména Cheops či Ramesse II. a díky dnes už klasické knize Vojtěcha Zamarovského Jejich veličenstva pyramidy jsem poněkud obeznámen s nejdůležitějšími událostmi v dějinách dávné civilizace na březích Nilu. Teprve však kniha Tutanchamon ve mně probudila opravdový zájem nejen o tohoto konkrétního panovníka, ale o egyptologii jako takovou!

4. 11. 2022 uplynulo sto let od epochálního objevu  slavné hrobky, kteréžto výročí stálo na počátku projektu, jehož cíl (nabídnout čtenářské veřejnosti možnost „zúčastnit se“ výzkumných prací v tzv. Údolí králů) byl vskutku ambiciózní a určitě od autora vyžadoval nesmírnou píli i sebedůvěru. Výsledek je velkolepý a to nejen díky nádherným fotografiím, dokumentujícím neobyčejnou řemeslnou a uměleckou vyspělost, kterou se tehdejší společnost nesmazatelně zapsala do dějin lidstva. Neméně zdařilá je totiž i textová část, doplňující obrazovou přílohu  o zasvěcené komentáře. 

Miroslav Bárta postupuje přísně chronologicky. Dříve než nás seznámí s hlavním „poselstvím“ knihy (totiž úchvatnou výbavou Tutanchamonovy pohřební komory), nechá před naším duchovním zrakem ožít dobu jeho vlády, plnou mocenských zápasů, politických intrik a sociálních otřesů. Ačkoli Tutanchamon zdaleka nepatřil mezi nejvýznamnější egyptské vládce (zřejmě proto, že zemřel ve věku pouhých devatenácti let), byl mu přesto vystrojen pohřeb, z jehož nádhery nám přecházejí oči... 

V kapitole s názvem Vyvolený jsou popsány životní osudy Howarda Cartera, jehož jméno je nerozlučně spojeno s Tutanchamonovým. Byl to právě tento svérázný Angličan, kdo poprvé nahlédl do „říše za zrcadlem“ a spatřil to, co je dnes ozdobou nejslavnějších světových muzeí. A díky Miroslavu Bártovi mají nyní příležitost obdivovat všechny ty skvosty i čtenáři jeho knihy! 

Nejzajímavějšími pasážemi byly pro mne asi ty, v nichž je popisováno zkoumání Tutanchamonova těla. Přes 3000 roku starou mumii se díky nejmodernějším lékařským přístrojům zdařilo „resuscitovat“ do té míry, že např. víme, jaké choroby tento pozoruhodný faraon během svého života prodělal a co bylo příčinou jeho předčasného skonu. Testy DNA pak vnesly nové světlo do dosud nejasných rodových linií jeho nejbližšího okolí.   

Na závěr považuji za vhodné zmínit ještě jednu informaci, dávající naději, že možná již v blízké budoucnosti budeme svědky dalšího převratného objevu. Řada vědců se totiž domnívá (přičemž pro to mají pádné důvody), že za stěnami Tutanchamonovy hrobky se nachází zazděné prostory, v nichž by podle převládajícího mínění mohla být pohřbena proslulá královna Nefertiti...

Jsem přesvědčen, že každý, kdo si knihu Tutanchamon pořídí, jí bude (stejně jako já) nadšen!    

EVA NEUSCHLOVÁ: BRÁNA DO NEBE

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Protinacistický odboj a osudová láska – rodinný archív vydává fascinující svědectví!  

V poslední době se stalo podivnou literární módou psát zamilované romány, odehrávající se v kulisách hrůz 2. světové války. Kolik knih na toto téma již vyšlo! Obvykle je takový rádoby srdcervoucí příběh zasazen do nějakého koncentračního tábora (většinou se jedná o Osvětim) s očividným záměrem šokovat děsivým prostředím, naprosto nepřejícím lásce a milostným citům a zvýšit tak šanci nalákat potenciální čtenáře na „neotřelý námět“, „odvážnou koncepci“ či „dramatický zápas o právo milovat a být milován v pekle Birkenau“...    

Přiznám se, že knihy tohoto druhu nejenže nečtu, ale navíc považuji jejich autory za svého druhu plagiátory, parazitující na holokaustu a památce jeho obětí. Vždyť realita „konečného řešení židovské otázky“ svojí krutostí nebetyčně převyšuje všechno, co jsou tito pisálci na svých klávesnicích schopni vyplodit! Nezpochybnitelným důkazem právě řečeného jsou např. vzpomínky přeživších vězňů vyhlazovacích táborů – jak uboze, nevěrohodně a často i směšně působí ve srovnání s nimi všechny ty uslzené „bestsellery“ o „láskách za ostnatými dráty“!

Kniha Brána do nebe je v tomto směru úplně jiná. I v ní je popisován milostný vztah dvou mladých lidí v době válečného běsnění, není však vymyšlený, nýbrž od první do poslední stránky autentický! Eva Neuschlová totiž vypráví o životě své matky za časů tzv. protektorátu, přičemž vychází z jejích vzpomínek a dopisů, které jí posílal milovaný Julek...

Z úvodní fotografie, pořízené v roce 1938, na nás hledí půvabná dívka, radující se ze života, od něhož očekává naplnění svých snů a tužeb. Milada Gramerová, tehdy čtrnáctiletá, sotva mohla tušit, že se záhy všechno rázem změní a do její dosud bezstarostné přítomnosti se vkrade strach z každého dalšího dne...

15. březen 1939. Mnichovská zrada je dovršena obsazením zbytku Československa hitlerovskými vojsky. Milada žije se svými rodiči v Brně a cítí, že nemůže nečinně přihlížet řádění nových mocipánů. Vyhledává společnost stejně smýšlejících mladých lidí a zapojuje se do odbojové činnosti. Na jedné konspirační schůzce se seznámí s Julkem...

Julius Löwenrosen patří do skupiny židů, kteří byli z tranzitního tábora v Terezíně posláni do Oslavan u Brna, aby se tam v dole Kukla udřeli při dobývání uhlí. Přes úmorné pracovní podmínky se odvážný mladík ve chvílích volna vydává do Brna za zbožňovanou Miládkou. Jejich láska je čistá a hluboká, nejde jim o chvilkovou tělesnou rozkoš, ale o citové pouto, pomáhající překonávat tíhu ubíjející každodennosti, v níž se dusí celý národ. Plánují si společnou budoucnost, sní o tom, jak krásné to bude po válce...

Víc už prozrazovat nebudu. Eva Neuschlová není profesionální spisovatelka, to však nic nemění na tom, že Brána do nebe je nesmírně čtivá a místy až dojemná. Doplňuje ji spousta dobových fotografií a obsahuje i množství naskenovaných dopisů, které Julek krásným rukopisem psal dívce svého srdce. Domnívám se, že podobně procítěných knih o velké lásce na pozadí protinacistického odboje není mnoho. I proto ji vřele doporučuji k přečtení!

(Knihu Brána do nebe je možné si objednat na emailové adrese e.neu@seznam,cz)                   

ALEXEJ IVANOV: SRDCE TAJGY

 

„Rusko se nedá pochopit rozumem!“

(V zimě roku 1959 se skupina devíti studentů ze Sverdlovska vydala na výpravu do odlehlé a nehostinné oblasti severního Uralu. Poté, co se nevrátili ve smluveném termínu, bylo zahájeno pátrání, které posléze vyústilo v nález jejich mrtvých a zohavených těl. Otázka, co se tenkrát vlastně stalo a jakým způsobem tito mladí lidé přišli o život, zůstává dodnes záhadou.)

Proč začínám recenzi knihy Srdce tajgy vzpomínkou na tuto tragédii? Důvody jsou dva. Ten první spočívá v tom, že Alexej Ivanov situuje svůj román zhruba do míst, kde členy Ďatlovovy expedice zastihla náhlá a hrůzná smrt. A za druhé to je fascinace gigantickými rozlohami Ruska, přesněji řečeno územími, která byla ještě relativně nedávno nedotčena civilizací – zmíněná skupina studentů procházela pohořím, obývaným kmenem Mansijců, stranících se styku s okolním světem a uctívajících nejrůznější přírodní božstva. Napadlo mne, že pokud něco takového bylo možné v Rusku druhé poloviny dvacátého století, jak to tam asi muselo vypadat před pěti sty lety ve století patnáctém, v němž se odehrává Ivanovův román?

Přiznám se, že zpočátku se mi kniha Srdce tajgy nečetla nijak snadno. Připadala mi chaotická, nepřehledná a jaksi „bezdějová“, odrazovalo mne i množství neznámých slov, jejichž význam jsem si musel často složitě domýšlet a těžkou hlavu jsem měl i z podivných názvů kmenových společenství a exoticky znějících jmen všemožných bůžků, model a totemů. Pokračoval jsem však dál a posléze ke svému překvapení zjistil, že jsem svědkem literárního zázraku! Jak se to mohlo stát?

Počáteční rozpaky z četby vystřídalo poznání, že „na vině“ je rafinovaný vypravěčský styl Alexeje Ivanova, na který si člověk prostě musí nějakou dobu zvykat. A než se široce rozvětvené potůčky příběhu začnou slévat do jednotícího proudu, také to chvíli (asi 150 stran) trvá. Ostatně ani potom není jednoduché sledovat tok autorových myšlenek, neboť ruský literární „malíř“, jehož paleta hýří nepřebernou spoustou podivuhodných barev, nanáší na grandiózní plátno historie fascinující obraz tajuplných zákoutí lidské duše. Teď jsem se vyjádřil poněkud poeticky, mám však za to, že ten, kdo si více jak šestisetstránkovou ságu přečte, mi dá v tomto za pravdu.

Alexej Ivanov se totiž spíše než prozaik prezentuje jako básník, když mistrné popisy velkolepých přírodních scenérií střídají naturalisticky děsivé pasáže bitevních vřav a ty zase psychologicky dokonalé portréty jednotlivých aktérů velkého historického dramatu. Dějovou osu románu tvoří zápas malých uralských národů za svobodu a nezávislost na Moskvě, která za vlády velkoknížete Vasilije II. Temného, resp. jeho syna Ivana III. Vasiljeviče usilovala o dominantní postavení v obrovské říši. Kniha nemá hlavního hrdinu, byť se z obrovské lidské masy vyčleňuje několik jedinců, kteří by na toto označení mohli aspirovat. Můj dojem je ten, že ústřední „postavou“ je zde samotné Rusko či (lépe řečeno) fenomén, definovaný obvykle slovy „široká ruská duše". Ta pro „zbytek světa“ asi navždy zůstane záhadou a slavný výrok („Rusko se nedá pochopit rozumem“) básníka Ťutčeva bude nejspíš pravdivý...      

Určitě je třeba říct několik slov i o překladateli, neboť není pochyb o tom, že nesmírně náročný úkol zvládl excelentně. Konstantin Šindelář má osobní webové stránky se spoustou mimořádně zajímavých příspěvků, týkajících se jeho „řemesla“. Dětství prožil v Moskvě, což nyní zúročuje překlady z ruského jazyka. Za svůj největší dosavadní výkon považuje právě Srdce tajgy...

Co se pak týká mého hodnocení, pak mohu s klidným svědomím říct, že román Alexeje Ivanova je Literaturou par excellence!            

MICHAL KONEČNÝ: APOLLO A MARSYAS

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Morava zem krásná je...“

Začnu jednou dávnou vzpomínkou.

Když jsem chodil do osmé třídy základní školy, sdělila nám jednou paní (tehdy se říkalo soudružka) třídní učitelka, že jako každoročně, tak i letos si na konci roku uděláme výlet. Pojedeme prý do Kroměříže, kde je množství pozoruhodných památek, především tedy raně barokní zámek a přilehlý nádherný park, přičemž podotkla, že mimo jiné uvidíme jednu vzácnost nevyčíslitelné hodnoty. A skutečně. Při prohlídce zámeckých komnat jsme v jednu chvíli přišli k velikému obrazu, o němž jsme se od průvodkyně dozvěděli množství nesmírně zajímavých informací. Nejvíce nás ale překvapila jeho cena – šedesát miliónů Kčs byla tenkrát cifra natolik astronomická, že jsme na chvíli strnuli v němém úžasu. To bylo v mém životě poprvé, co jsem spatřil Tizianovo veledílo Apollo a Marsyas...

Možná právě tento zážitek stál na počátku mého celoživotního zájmu o výtvarné umění. V knihovně mám velké množství publikací, zaměřených na život a dílo významných tvůrců a z jedné z nich bych si tu dovolil citovat: „Občas mám dojem, že Tizian posledního období je vůbec nejvýznamnějším světovým malířem. Nikdy jsem však ani na okamžik nepochybovala o tom, že Apollon a Marsyas je nejlepším obrazem, který kdy Tizian namaloval.“ To jsou slova Wendy Beckettové z její knihy 1000 nejkrásnějších obrazů historie. Možná se mýlím, ale z logiky právě řečeného mi vyplývá, že proslulá anglická odbornice považuje kroměřížský klenot za nejkrásnější obraz, jaký byl kdy namalován...

Proč to tady ale všechno píši? Vysvětlení je jednoduché. Před pár dny jsem ve výloze jednoho brněnského knihkupectví uviděl svého „oblíbence“ Tiziana, přesněji řečeno jeho slavný obraz. Nacházel se na obálce knihy, jejíž název (Apollo a Marsyas) mne pochopitelně upoutal a já se osmělil napsat si do redakce Hostu o recenzní výtisk. Díky vstřícnosti a laskavosti Kláry Kubíčkové z propagačního oddělení ke mně v rekordně krátkém čase skutečně dorazil a já se mohl začíst (a zahledět, protože je plná nádherných fotografií) do monumentální publikace, která bude ozdobou mé knihovny.

S jejím autorem Michalem Konečným jsme asi naladěni na stejné „tiziánské“ vlně, neboť nejenže své knize dal zmíněný název, ale navíc zařadil „medailonek“ obrazu Apollo a Marsyas hned do úvodu, tedy na čestné místo... Téměř sedmisetstránkový „kolos“ s podtitulem Příběh umění na Moravě je impozantním projektem, jehož cíl (totiž seznámit čtenáře s tím nejkrásnějším, co historie na tomto malém kousku země zanechala dnešní generaci) se dle mého názoru zdařil na výbornou. Důkazem, že to Michal Konečný vzal opravdu „z gruntu“, je první kapitola, nazvaná Vzkazy z hlubin času a země – Pravěké umění na Moravě. Ocitáme se v době lovců mamutů a Věstonické venuše, a poté se pomalu vydáváme na pouť dějinami...

Je to fascinující výprava a autor je průvodcem par excellence. V chronologickém pořádku před námi defilují sochy, obrazy, chrámy, hrady a zámky, přičemž ke každé „položce“ na obsáhlém „seznamu“ je připojen zasvěcený výklad o tom, v čem spočívá její unikátnost. Z celkem třiadvaceti kapitol je těžké vybrat „na ukázku“ nějakou konkrétní, Největší dojem na mne zřejmě udělala ta s názvem Příbytky boží milosti – Umění a církev na Moravě v časech baroka. Ústřední postavou je v ní pochopitelně geniální architekt Jan Blažej Santini-Aichel. O jeho nejvýznamnějších stavbách (kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, chrám jména Panny Marie ve Křtinách, klášterní kostel svatých Petra a Pavla v Rajhradě) je pojednáno jak z čistě odborného hlediska, tak i z řady specifických dobových kontextů (např. „manažerský“ vztah zadavatel – architekt – stavitel).  

Kniha Apollo a Marsyas (Příběh umění na Moravě) svědčí nejen o obrovské vědecké erudici jejího autora, ale je z ní cítit ještě něco víc, totiž úcta a obdiv Michala Konečného k „dědictví otců". A možná právě proto jsem měl nad jejími stránkami dojem, že spíše než odborné pojednání čtu napínavý historický román. Jedním slovem nádhera!