ANITA HUBNER: MÁM TO O SOBĚ ŘÍCT?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ať jste zdraví či nemocní, přečtěte si to...

Člověku, který se přes všudypřítomnou konzumní masáž, vtíravou reklamu na všemožné „nepostradatelné“ produkty a tlak na spotřebitelskou konformitu neodnaučil samostatně myslet, musí dnešní doba připadat jako éra z řetězu utrženého materialismu. Lidé jako by nežili vlastní životy a ve veškerém svém jednání se řídili sice nepsanými, přesto však nemilosrdně vládnoucími zákony typu „Nevaž se, odvaž se“! Jedním z logických následků tohoto honu za „zajištěnou existencí“ či „životním standardem“ je permanentní stres, který je lékařskými odborníky považován za nejčastější příčinu většiny psychických poruch.

Autorka knihy Mám to o sobě říct? ve svých 21 letech onemocněla tzv. bipolární poruchou, pro niž je charakteristické náhlé střídání euforických a depresívních stavů. Jako každý v podobné situaci byla i Anita Huber touto nečekanou diagnózou zaskočena a do budoucna hleděla s velikými obavami. Měla pro ně řadu důvodů, neboť i v jejím rodném Holandsku je bohužel zvykem dívat se na takto postižené lidi skrz prsty. 

Dá se říct, že většina z nás je víceméně připravena na to, že občas proděláme nějakou „normální“ nemoc (chřipku, angínu, zápal plic), utrpíme „obvyklé“ zranění (zlomená ruka, vyhřezlá plotýnka), popř. musíme jít na „běžnou“ operaci (žlučník, kyčelní kloub). Na to, že by mohla onemocnět duše, však myslí málokdo. Přitom právě psychické poruchy jsou dnes na vzestupu a prognóza na příští léta je víc než neradostná – jejich nárůst především v tzv. vyspělých zemích bude pokračovat.

Anita Huber se ve své knize (jak už ostatně vyplývá z jejího názvu) primárně zamýšlí nad tím, jestli má člověk s duševní nemocí tuto skutečnost před ostatními tajit, či zda (a případně jak) o ní mluvit a z vlastní zkušenosti uvádí mnohá pro i proti. Názor, podle kterého se není za co stydět, ovšem evidentně převažuje. Je samozřejmě nerozumné každému na potkání vyprávět o svých traumatech či hospitalizacích, ovšem žít s neustálou obavou, že se „to“ jednou „provalí“, je zase druhý extrém. Autorka popisuje některé takříkajíc modelové situace (např. pracovní pohovory) a standardní reakce, s nimiž se během let setkávala u lidí, kterým „to o sobě řekla“. Přes mnohé nezdary zůstala životní optimistkou a čtenáře nabádá opustit ulitu strachu a ostychu a (jakkoli to může znít jako fráze) myslet pozitivně. Mimo jiné proto, že odvaha k otevřenému „přiznání“ je jediný způsob, jak už jednou konečně vyjít ze začarovaného kruhu předsudků, pověr a mýtů, jež okolo této problematiky panují. Cejch „blázna“ má totiž kromě společenské degradace ještě i ten tragický důsledek, že takto stigmatizovaný jedinec může nakonec ztratit motivaci bojovat se svým handicapem a sám sebe utvrdit v přesvědčení o vlastní méněcennosti...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-mam-to-o-sobe-rict

POETICKÉ KOMENTÁŘE (263)

 

 

Z   j e h o   s m r t i   t é m ě ř   m r a z í

b y l   p r ý   z d r a v ý   j a k o   r y b a !

A   t a k   p t á m   s e ,  l i d é   d r a z í

k d e   s e   v l a s t n ě   s t a l a   c h y b a . . .

MICHAEL CONNELLY: TEMNÉ HODINY

 

Michael Connelly opět potvrzuje své výsadní postavení mezi současnými autory detektivního žánru! 

Člověku se chce bezděčně zvolat: „Jak jen to ten Michael Connelly dělá, že ať (lidově řečeno) sáhne na cokoli, vždy se mu všechno tak skvěle povede?“ Vezměme si kteroukoliv z jeho početných detektivek – pokaždé se jedná o bestseller, doprovázený nadšeným čtenářským ohlasem po celém světě! A není sebemenších pochyb, že zatím poslední „connellyovka“ bude v této tradici pokračovat – kniha Temné hodiny je opět psychothrillerem par excellence a čtenář si na jejích stránkách vrchovatě užije všeho, co k literatuře tohoto druhu patří.

... Je silvestr roku 2020 a Renée Ballardová jej tráví ve službě. Za chvíli začnou novoroční ohňostroje a v Los Angeles jsou to nejen chvíle radosti a oslav, ale i napjatého očekávání, co přinesou první minuty po půlnoci. Poslední dobou totiž v tomto gigantickém lidském mraveništi řádí „Půlnoční muži“ (tak jim neoficiálně začala říkat policie), kteří využívají okamžiků hlučného davového veselí a snížené pozornosti ke zločinným rejdům. A právě proto teď mladá policistka sedí v autě v jedné z nechvalně proslulých městských čtvrtí, drží tu s kolegyní hlídku a je připravena se na výzvu z dispečinku okamžitě přesunout k případnému místu činu.

Práce u policie Renée stále baví, ovšem i ona cítí změněnou náladu mezi svými kolegy. Nedávná smrt černocha George Floyda měla na muže zákona devastující dopad – většina se bojí vyvíjet vlastní iniciativu a aktivitu v obavě před obviněním z nepřiměřených zákroků, rasismu, xenofobie a dalších novodobých „zločinů“. Davová psychóza ohledně covidu, permanentně živená sdělovacími prostředky, je dalším z faktorů, proč je dnes losangeleská policie na pokraji rozkladu...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-temne-hodiny

MONS KALLENTOFT: POSLOUCHEJ, JAK ŠEPTÁM

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokračování (a dokončení) knihy Dívej se, jak padám – uznávaný švédský autor ani tentokrát nezklamal!

Je to již pět let, co jeho šestnáctiletá dcera Emme beze stopy zmizela na Mallorce, kde zamýšlela strávit skvělou dovolenou s partou kamarádek. Zoufalý otec se tam tenkrát okamžitě vydal a pustil se do pátrání, které po mnoha peripetiích skončilo svým způsobem „úspěšně“ – přes všechna úskalí, která mu při tom hrozila ze strany zdejší mafie a úplatných policistů, Tim Blanck nakonec našel svou Emme mrtvou na dně jakési rokle v odlehlé části ostrova... Dlouhá doba trýznivé nejistoty skončila, vystřídána neméně krutou realitou.

Nyní se s Timem, jeho ženou Rebekou a malou Majou, která se jim nedávno narodila, setkáváme opět. Bolest ze ztráty Emme je všudypřítomná, nelze však zůstat stát a utápět se v žalu, je třeba se pevně semknout a být si navzájem oporou. Je to velká zkouška pevnosti jejich vztahu, zdá se však, že to nejhorší mají za sebou a mohou se pokusit (byť s nezhojitelnou ranou v srdci) jít dál... Jeden nečekaný telefonát však náhle vše obrátí vzhůru nohama!

Tim ví, co má a vlastně i musí udělat. Rovněž Rebece je jasné (jakkoli se tomu v duchu vzpírá), že její muž nemá jinou možnost, než podruhé odletět na ten prokletý ostrov a začít úplně od nuly. Říká se, že nejde dvakrát vstoupit do stejné řeky, ovšem pro otce, toužícího zjistit pravdu o nezvěstné dceři, není nic nemožné. Tim je tedy zpět na Mallorce a snaží se najít nějaký záchytný bod, stopu, po níž by se mohl vydat v naději, že ho posune o krok dál. Nepouští se ale do předem ztracené bitvy? Vždyť pátrání po Emme, již samo o sobě riskantní, je spojeno s obrovským nebezpečím, hrozícím ze strany mafiánských šéfů, kteří si ostrov rozparcelovali na svá teritoria a na toho zarputilého Švéda, co jim tady před časem slídil, dosud nezapomněli. Proč se opět objevil? Nejlépe bude, když se mu dá co nejdříve na srozuměnou, aby se nepletl do místních záležitostí a uvědomil si, kdo je v těchto končinách pánem! 

Mons Kallentoft se nám (stejně jako v prvním dílu s názvem Dívej se, jak padám) představuje v celé své spisovatelské parádě. Znovu máme příležitost obdivovat jeho precizní popisy městských i přírodních scenérií a zažíváme takřka fyzický pocit, že spolu s hlavním hrdinou pročesáváme Mallorcu, bydlíme po hotelích a ubytovnách, přes den se koupeme ve vlastním potu, když se plahočíme od jednoho místa k druhému a za bezesných nocí promýšlíme plány na zítřejší výpravu za střípky informací, které snad jednou dají dohromady mozaiku dceřiny tragédie... Hlavně a především však autor znovu dokazuje psychologické mistrovství. 

Má člověk morální právo pro dosažení svého (byť ušlechtilého) cíle vystavit smrtelnému nebezpečí jiné lidi? Či se dokonce spojit se zločinci? Odpověď je zřejmá – nikoli! Tim si to samozřejmě též velmi dobře uvědomuje, často je zhrozen tím, kam se až se svou posedlostí nalézt dceru dostal, trápí jej výčitky svědomí a nedokáže se už sám v sobě pořádně vyznat. Spolčuje se s lidmi, kterými opovrhuje, ať už je to zkorumpovaný policejní hlavoun, mafiánský hrdlořez, homosexuální úchyl, po penězích lačná „věštkyně“... Jistě, čtenář mu drží palce a ani nedutá napětím, přitom však stále silněji cítí pachuť čehosi nepatřičného, ba obludného – z láhve totálního zoufalství byl vypuštěn zkázonosný džin, který se nikdy nevrátí zpět. Tim Blanck balancuje mezi dvěma extrémy – chvíli je to pro nás kladný hrdina par excellence, abychom si vzápětí s hrůzou uvědomili, že sympatizujeme s duševním rozervancem, který je schopen jít doslova přes mrtvoly (a to naprosto nevinných lidí)! 

Je možné, že právě toto byl autorův záměr – ukázat, že účel v žádném případě nesvětí prostředky a že svalovat vinu za vlastní selhání (nechat nezletilou dceru odletět tisíc kilometrů od domova je přece nehorázná nezodpovědnost!) na Boha či na osud je hodně alibistické. Tim Blanck jako bývalý policista musel přece dobře vědět, že vychvalované turistické destinace mají i svou odvrácenou tvář v podobě zločineckého podsvětí a že bělostné pláže, zářící slunce a luxusní hotely jsou často jen vějičkou, za níž se skrývají drogy, prostituce a obchod s „bílým masem“...

Poslouchej, jak šeptám je zkrátka drsný psychothriller s jasným apelem na rodiče, aby si vzali příklad (myšleno odstrašující!) z Tima a Rebeky a chránili své děti před nástrahami Zla!

MICHIO KAKU: PARALELNÍ SVĚTY

 

Žádné definitivní pravdy, ale „pouze“ kladení zásadních otázek – Michio Kaku opět exceluje!

Michio Kaku je našim čtenářům znám především jako autor bestselleru Hyperprostor, v němž prokázal jednak famózní znalosti z nejrůznějších vědních oborů, hlavně a především však schopnost „zužitkovat“ je při promýšlení složitých otázek z oblasti kosmologie. Postupem doby se z něj stal jeden z nejuznávanějších popularizátorů „vědy o vesmíru“, jemuž bezpočet naprostých „analfabetů“ (přiznávám, že jsem jedním z nich) vděčí za to, že jim „otevřel oči“ pro záhady nezbadatelných hlubin všehomíra. Kniha Paralelní světy ve zmíněném trendu pokračuje a její druhé vydání svědčí o tom, že zájem o tuto problematiku je mezi českými čtenáři na vzestupu!

Možná nebude od věci začít takříkajíc „od Adama“ a položit si otázku, co vlastně kosmologie je. Laicky řečeno jde o vědní obor, který je „něco víc“ než astronomie a současně „něco méně“ než filosofie, nebo (pokud použijeme klasickou Aristotelovu definici, podle níž „filosofie je naukou o jsoucnu jakožto jsoucnu“), o „nauku o vesmíru jakožto vesmíru“. Tady je ovšem okamžitě patrná tenze, jež mezi těmito dvěma kruciálními myšlenkovými disciplínami panuje. Kosmologové jako by říkali: „Je evidentní, že díky stále přesnějším a výkonnějším přístrojům (především tedy obřím teleskopům na oběžné dráze Země) se posunujeme dál a dál ve zkoumání a chápání vesmíru. Je nám známo, jak a kdy vznikl, víme, že se neustále rozpíná a jednou odhalíme i jeho dosud skrytá tajemství.“ Filosofové kontrují tvrzením, podle nějž se pojmy typu „bytí“, „jsoucno“ či „esence“ zcela míjejí s fyzikálními a kosmologickými poznatky a objevy, byť by tyto byly sebeúchvatnější. Domnívám se, že v tomto sporu je pravda na jejich straně, nelze ale zároveň nevidět, že filosofie má svůj původ a zdroj v realitě světa a kosmu.  

Je jasné, že autor knihy Paralelní světy se jakožto „věřící“ kosmolog nemůže neobdivovat grandiózním pokrokům „své“ disciplíny a dívat se do budoucna s optimismem a velkými očekáváními. Michio Kaku je přesvědčen, že žijeme v době, kdy jsou doslova „na spadnutí“ nové a převratné objevy, díky nimž se hlavolam jménem vesmír podaří rozluštit. Přitom si ale uvědomuje, že vyřešení jedné záhady sebou nese (a navíc zákonitě!) problémy další a často ještě komplikovanější. Paralelní světy tak paradoxně oscilují mezi Skyllou obrovských nadějí a Charybdou mnoha pochybností, ovšem právě to je (alespoň dle mého názoru) dělá mimořádně napínavými a čtenářsky atraktivními.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-paralelni-svety