pátek 31. března 2017

ХАЙКУ (15)


С в а д е б н ы е   п л а т ь я

з а   с т е к л о м   в и т р и н ы

б о л ь ш о й   в ы б о р   н е в е с т

čtvrtek 30. března 2017

HAMED ABDEL-SAMAD: ÚČTOVÁNÍ S MOHAMEDEM

Mohamed

Radikální rozchod s islámem na základě rozporu mezi historickým a mýtickým „prorokem“

Podle vyznavačů islámu je korán posledním a definitivním Božím poselstvím lidstvu, z čehož pro ně vyplývá celá řada zdánlivě logických závěrů – především tedy přesvědčení, že jejich posvátnou knihu je nutno interpretovat doslova, protože je ze své podstaty dokonalá. Podíváme-li se ovšem na tento základní axiom muslimské víry pod zorným úhlem historických faktů, pak si všimneme evidentního rozporu, který je od počátku přítomen v samotných základech islámu a jenž by se dal asi nejlépe vyjádřit následující otázkou: Může existovat logická a tedy rozumem odůvodnitelná vazba mezi koránem (dokonalou knihou) a Mohamedem (nedokonalým člověkem)?
Je jasné, že odpověď nemůže být jiná než záporná, čímž se ovšem celá islámská věrouka dostává do neřešitelného dilematu. Buď se totiž přidrží nezpochybnitelných dějinných skutečností, konkrétně tedy „prorokova“ rozporuplného a zdaleka ne příkladného života a vystaví se nepříjemné otázce, proč by Bůh takovémuto člověku svěřoval drahocenný korán, nebo Mohamedovy negativní vlastnosti a činy zakryje rouškou mlčení a zakáže na toto téma jakoukoliv diskusi. Jestliže již krátce po Mohamedově smrti byla zvolena druhá možnost, přičemž tato situace, kdy historická osoba je nahrazena vybájenou postavou, trvá dodnes, pak je zřejmé, proč je u muslimů vyžadována tak přísná myšlenková disciplína, spočívající mimo jiné v nekritizovatelnosti jejich „proroka“.
Mohamedův život je ale vcelku solidně zdokumentován a je rovněž známo, že sám „prorok“ se rozhodně nepovažoval za žádného výjimečného či uctíváníhodného jedince, spíše naopak. Vždycky tvrdil (a vzhledem k tomu, že jeho způsob života se před muslimy nedal zamaskovat, ani nemohl jinak), že je sice Božím poslem, ale jinak se v ničem neliší od ostatních lidí. Dá se říct, že během celých dějin islámu to bylo tak, že čím víc se odhalovala pravá tvář jeho zakladatele, tím větší tu byla snaha duchovních autorit o jeho glorifikaci a o přísné trestání těch, kdo se provinili „urážkou proroka“. A je to vcelku pochopitelné – pokud si totiž všimneme argumentace bývalých muslimů, kteří se s islámem rozešli, pak u naprosté většiny z nich se tak stalo pod dojmem totálního rozporu mezi zidealizovaným a historickým Mohamedem.
Dá se říct, že tímto směrem se ubírala i životní, resp. duchovní cesta, po níž kráčel Hamed Abdel-Samad. Narozen v roce 1972 v Egyptě jako syn imáma (zná již v dětství nazpaměť celý korán) se v dospělosti stává radikálním muslimem, jeho nezávislý a kritický duch jej však postupně přivádí k pochybnostem jak o posvátné knize islámu, tak (a především) o Mohamedovi, vyvoleném poslovi Božím.
Výsledkem těchto vnitřních zápasů je vposledku definitivní odmítnutí islámu jakožto zhoubné ideologie, do níž její krutý a psychicky nemocný zakladatel vtiskl svůj pokřivený pohled na Boha, svět a lidskou společnost. Poté, co se usadil v Německu, napsal Hamed Abdel-Samad o svých zkušenostech s islámem několik knih (Der Untergang der islamischen Welt, Mein Abschied vom Himmel, Der islamische Faschismus, Mohamed – Eine Abrechnung), z nichž poslední dvě byly přeloženy do češtiny.
Účtování s Mohamedem je vynikající studií o islámu, v níž je korán podrobován zdrcující kritice, která vychází z axiomatu, že jeho původ není nadpřirozený, ale čistě lidský, resp. že jeho autorem není Bůh, ale Mohamed, jenž v něm položil základ totalitnímu systému, zbavujícího lidské bytosti veškerých osobních a společenských práv a dávajícího jim jako náhražku za toto otroctví iluzorní naději, že jejich oddanost a bezvýhradná poslušnost budou jednou odměněny. Hamed Abdel-Samad předstupuje před západní čtenáře, z nichž mnozí naivně pokládají islám za jedno z velkých světových monoteistických náboženství, s přesvědčivými důkazy toho, že korán v žádném případě není monolitický text, nýbrž jsou v něm jasně patrny Mohamedovy myšlenkové pochody v tom kterém životním období a že jeho primární zaměření není duchovní, ale institucionálně-utilitární, neboť pseudonáboženská ritualizace všech aspektů života „zbožného muslima“ má za cíl nikoli povznesení člověka k vyššímu stupni dokonalosti, ale naopak jeho přeměnu na nemyslící a tudíž lehce ovladatelnou loutku. Když navíc uvážíme, že v „Bohem seslaném“ koránu si mnohá místa navzájem odporují či vyzývají k otevřenému násilí a nepřátelství vůči „nevěřícím“, kteří jsou degradováni na úroveň podlidí, pak je očividné, že aspirace Mohameda na „proroka proroků“ stojí na velmi vratkých základech.
Dokonalá znalost koránu, fakt, že po většinu života patřil k muslimským fundamentalistům a rovněž skutečnost, že nad ním byla za jeho knihy vynesena fatva, dělá z autora osobu dostatečně důvěryhodnou na to, abychom jí věnovali pozornost a brali její slova vážně. V dnešní politicko-korektní době to nemají publikace podobného druhu na knižním trhu snadné. Jistě, je sice ještě stále možné je vydávat, ale k jejich propagaci nikdo nenajde ze strachu před „mírumilovným islámem“ odvahu. Takže i kolem Účtování s Mohamedem vládne mlčení, ignorování, absence jakýchkoli marketingových aktivit i nevyřčené přání, aby se na tuto nepohodlnou knihu v tichosti zapomnělo...

středa 29. března 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (126)

Napis-si-jeziskovi

P l n ý m   p r á v e m   d o s t a l   k o u l i !
D o u f á m ,  ž e   j e j   t o   t e ď   m r z í  –
j i n a k   t o   v š a k   n e j d e ,  j s o u - l i
h l o u p í   ž á c i   n a v í c   d r z í . . .

HAIKU (93)


V ý k ř i k   s e s t r y  -

v   č e k á r n ě   s e   z v e d l 

p a n   D a l š í

pondělí 27. března 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (125)

Aaaskola

F a n d í m   t o m u   t á t o v i
n ě k d y   t o   h o l t   j i n a k   n e j d e
z l o b i v é m u   s p r a t k o v i
d a l   b y c h ,  c o   s e   d o   n ě j   v e j d e !

MAGNESIA LITERA, KAFE a CIGÁRKO aneb LZE KLESNOUT JEŠTĚ HLOUBĚJI?

Aaakafeacigarko

Magnesia Litera... Vím, že hodnotit literární kvalitu není snadné, že k tomu, aby někdo dokázal oddělit zrno od plev a dobrou knihu od braku a kýče jsou nutné jisté předpoklady, zkušenosti, cit pro psaný projev a troufám si říct i láska k naší mateřštině.
Magnesia Litera... Ne, nemám nyní v úmyslu psát o ní nějakou detailní analýzu, rozebírat příčiny, proč se z ní stala tak úpadková záležitost, hledat viníky její tristní pověsti mezi opravdovými znalci literatury.
Magnesia Litera... Opravdu si ti Vyvolení (tedy Samozvaní), zasedající v porotě a vybírající to údajně nejlepší, nejneotřelejší a tudíž nejoceněníhodnější, co se u nás na poli literatury urodilo, neuvědomují, jaké šaškárně se propůjčují? Když s takovou vážností, důstojností a obřadností (a to dokonce před televizními kamerami) toto divadlo hrají, skutečně jim nedochází, jakou medvědí službu v očích veřejnosti literatuře prokazují?
Magnesia Litera... Ne, vážně to nechci dále rozpitvávat a dokazovat, že ten či ta si onu cenu zasloužili víc než onen a ona. Byl by to boj s větrnými mlýny lidské ješitnosti, samolibosti a neomylnosti – vždyť který porotce má zájem na tom, aby se verdikt, už jednou vyřčený a tudíž definitivně konečný, podroboval přezkumu?
Magnesia Litera... Takže od této chvíle budu konkrétní – v roce 2015 byla vyhlášena soutěž o speciální cenu Blog roku, mající patrně za cíl zmapovat kvalitu internetového prostoru v oblasti literárního blogování. Úmysl jistě chvalitebný, tedy za předpokladu, že by vskutku šlo o hledání kvality. Tady to však bylo tak, že jakási tříčlenná porota (tedy přesněji řečeno předporota) vybrala (předvybrala) šest blogů a teprve pak se hlasovalo, který je ten nejlepší. Vtip je samozřejmě v tom, podle čeho se ta zmíněná předvyvolená šestice dostala do užšího výběru – kvalita zcela jistě tím hlavním kritériem nebyla, což se pokusím dokázat na jednom z těchto blogů, který (asi aby ta trapárna byla dokonalá) nakonec zvítězil. Takže – Marie Doležalová a její Kafe a cigárko s podtitulem Historky z hereckého podsvětí.
Jakkoli se k jejím blogovým výtvorům stavím kriticky především z důvodu očividné textové slaboduchosti, primitivismu a užvaněnosti, chci se zaměřit na jiný aspekt Maruščina tvoření, totiž na stránku gramaticky-lingvistickou. Ukazuje se totiž, že autorka nejlepšího literárního blogu za rok 2015 má právě v tomto směru značné nedostatky a mezery, což by ovšem nevadilo tolik jako fakt, že i přes ně stanula díky předporotě a porotě na stupni nejvyšším. Četli vůbec velevážení porotci a porotkyně blog, který vyznamenali? Dost o tom pochybuji, protože jinak by si přece museli těch hrůz všimnout, nebo ne? Pár – namátkou vybraných – jich tu na ukázku uvádím:
„Takže nakonec, když jsem Zuzce předestřela všechny svoje obavy, mi navrhla šaty, které mají příjemné množství látky, a holky z latinské ameriky by mě sice za to nazvaly jeptiškou, ale já jsem ukonejšená a těším se!“
„…byl to takový maximálně nabitý den v české televizi.“
„Než jsem se otočila k odchodu, zatahala mě na lem svetru malá drzá babička.“
„Mě přece nenatáčejte, co by na mě viděli, natočte si pana Zedníčka!“
„V české republice ještě pořád existují lidé, co fotí černými plastovými foťáky s filmem.“
„Maskérka ke mě běhala a neustále čechrala ten slepený chuchvalec, co mi visel z hlavy.“
„Překrásné boční světlo, které aistent fotografky ukrutně dlouho šteloval (nebo mi to asi tak přišlo, protože jsem věděla, že před deseti minutami jsem měla vyjíždět autem směrem na barrandov), prosvítilo celou fotografii a způsobilo, že nikdo při pohledu na fotku nepozná, v jakém příšerném stavu jsem se nacházela.“
„Dnes vám ale povím, o daleko jemnějším, skrytějším a delikátnějším ztrapňování, které může nás herce potkat ve chvíli, kdy nám někdo nabídne peníze za to, že naším jménem zpropaguje svůj produkt.“
„Dnes vám odvyprávím příběh o tom, proč se byla bývala cítila jako daleko důstojnější člověk, kdybych tehdy řekla ne.“
„S úsměvem a oddechnutím se omluvila také ona mě, že vůbec nevěděla, že mi někdo sliboval, že se nebudu fotit s šampony, a že se nic neděje.“
„Když půjdu na nějakou premiéru a uvidím výborně hrající mladou herečku, a všichni kolem vědí, že byla skvělá, a je to jasné i mě, nebudu cedit s kyselým úsměvem...“
„Když si v tu chvíli vzpomínám na sebe a své kamarádky herečky, v takovou běžnou, pracovním, ničím nevýjimečnou středu, musím tohle vyjádření potvrdit.“
„Například když točím svou oblíbenou Planetu Yo, zatímco z maskérny odcházím jako roztomile pohádková moderátorka dětského pořadu, z fialovo růžovými stíny a řasami jako kreslená srnka, po cestě českou televizí, než dojdu do maskérny, připomínám spíš děsivé vybledlé strašidlo, které by jistě ve své čisté podobě vyděsilo leckterého planeťáka.“
„Druhý den dopoledne jsem se stále ještě vezla na vlně nadšení z mého vítězství.“
„Jenomže první kostýmní zkouška mě zase vrátí do reality, protože, za prvé mám proti nákresu trapně krátké nožičky, a málo protáhlé ručičky, a za druhé na mě kostým nevlaje tak poeticky, jak se to nakreslí, ale všechny ty drahé a průsvitné látky prostě visí dolů.“
„Kameraman zakomponoval do záběru pouze mně.“
„Že i díky mě bude štědrý večer kouzelný!“
Na závěr bych chtěl říct, že proti paní Doležalové a její zálibě v blogování nic nemám. Každý dělá to, co umí. Jen je mi trochu smutno z toho, že právě takovéto spisování získává ceny a je veřejnosti prezentováno jako umění...

neděle 26. března 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (124)

Aaakonicek

N a   z á l i b y ,  m i l é   d ě v č e
n e c h   s i   r a d ě j   z a j í t   c h u ť  –
t r é n u j   o š t ě p ,  a ť   t i   j e š t ě
z l a t o   p á r k r á t   z d o b í   h r u ď !

sobota 25. března 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (123)

Aaadoplynu

T ř e t i n a   z   n á s   p a t ř í   k   l i d e m
c o   m a j   v   h l a v ě   n a . r á n o !
T e n   p á n ,  c o   n á m   h r o z í   p l y n e m
j e   v e   v l á d ě   z a   A N O . . .

(Pozn.: Podle posledního průzkumu volebních preferencí by hnutí ANO Andreje Babiše volilo 34 % Čechů)

ХАЙКУ (14)


. . . п р и н и м a е ш ь   д у ш  –

н а ш а   с т а р а я   в а н н а я

в д р у г   к р а с и в е е   в с е х

pátek 24. března 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (122)

Dnesotevreno

K d o   p s a l   t y h l e   t ř e s k y - p l e s k y ?
C o   t e n   n á p i s   z n a m e n á ?
N e š l o   n a p s a t   h e z k y   č e s k y 
„ D n e s   j e   p o š t a   z a v ř e n á ? “

čtvrtek 23. března 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (121)

Daleka-cesta-ma-marne-volani

B y l   j s e m   k r a j n ě   z n e c h u c e n ý !
K d y ž   j s e m   p ř i b ě h   z n i č e n
ř e k l i   m i ,  ž e   d n e s   t u   n e n í
v ý p r a v č í   i   s   k l í č e m . . .

středa 22. března 2017

WARD LARSEN: DOKONALÝ ZABIJÁK

Dokonalyzabijakkniha

Mistr politického thrilleru se poprvé představuje českým čtenářům!

Nedávno ukončila vysokoškolská studia a stala se lékařkou, ovšem hlavní životní vášní Christiny Palmerové je jachting. Když brázdí nekonečné plochy světových moří, odkázaná jen na malou loďku a své silné a šikovné ruce a psychickou odolnost, tehdy se mladá Američanka cítí ve svém živlu a prožívá pocity opravdového štěstí. Jako třeba nyní, kdy se plaví po Atlantiku. Před několika dny jí rozbouřený oceán připravil nejednu těžkou chvilku, počasí se ale naštěstí brzy umoudřilo, takže její cesta teď probíhá bez potíží – je krásná noc, hvězdné nebe, které jí září nad hlavou, se pozvolna vyjasňuje, na obzoru co nevidět vykoukne první sluneční paprsek a...
Prásk! Velká rána, mohutné zakymácení lodi a Christinu v mžiku opouští snění. Vidí jakýsi trám, který se před chvilkou otřel o bok její jachty, jak však vzápětí s ulehčením zjišťuje, nezanechal na ní žádné vážnější škody. V moři jsou vidět další předměty, podle všeho trosky, taky nějaká bedna... ale co to? Ano – s vypětím posledních sil se jí drží nějaký muž! Christina připlouvá blíž a snaží se nešťastníkovi pomoci na palubu. Trvá to dlouho, ale nakonec trosečník přepadá přes okraj a leží na dně loďky...
Ve stejnou dobu přechází izraelský ministerský předseda nervózně po své pracovně. Za pár minut se má sejít s francouzským ministrem zahraničí, ale potřásání rukou před objektivy fotografů, sterilní úsměvy do kamer a následné žvanění o ničem je to poslední, na co má teď chuť. Před chvílí jej totiž navštívil šéf tajné služby, aby mu oznámil nepříjemnou zprávu – Mossad ztratil kontakt s lodí, která převážela z jihoafrického Kapského města do Izraele jaderné hlavice a alternativy, vysvětlující její zmizení (únos, popř. ztroskotání), jsou jedna horší než druhá. V každém případě musí co nejdříve svolat vládu, aby tuto prekérní situaci posoudila a poradila se o dalším postupu. Premiér se snaží raději nedomýšlet důsledky katastrofického scénáře – pokud mají v celé věci prsty palestinští teroristé, pak to znamená jen jedno, totiž bezpečnostní ohrožení Izraele, patrně nejvážnější v celých jeho dějinách a on bude muset... K čertu, má zpoždění, ten francouzský tajtrlík na něj už deset minut čeká! S pevným rozhodnutím zkrátit toto „mimořádně významné setkání izraelského premiéra s čelným představitelem francouzské vlády“ na minimum vychází se širokým úsměvem vstříc svému hostu, i když v myšlenkách je někde úplně jinde...
Vraťme se ještě na chvíli k Christině, neboť situace na její jachtě se mezitím neobyčejně zdramatizovala. Když poskytla neznámému trosečníkovi nezbytnou první pomoc a ujistila se, že je mimo ohrožení života, nasměrovala mladá lékařka svou loď k portugalským břehům. V některé lisabonské nemocnici se jejímu neočekávanému hostu určitě dostane té nejlepší péče a vbrzku se zotaví ze svých zranění i vyčerpávajícího pobytu v ledové vodě Atlantického oceánu. Tento její záměr však narazil na nečekanou překážku – sotva se totiž neznámý dal trochu do pořádku, velitelským hlasem Christině oznámil, že nyní je pánem na lodi on a přikázal jí, aby změnila kurs, neboť má v úmyslu přistát v Anglii. Ze zachráněného se tak stal únosce a i když jím byla několikrát ujištěna, že se nemá čeho obávat, je Christina vyděšená a ví, že tři dny, které cesta do Anglie potrvá, pro ni budou věčností...
Kostky jsou tedy vrženy, příběh nabírá rychlý spád a čtenáře čeká skoro 500 stran napínavého dobrodružství – kombinace thrillerových zápletek, akčních scén i psychologických nuancí je vskutku parádní! Ocitáme se ve světě „vysoké politiky“, k němuž neodlučitelně patří tajné špionážní operace, zákulisní intriky, klamné diplomatické manévry, v kterém však přes všechnu nepřehlednost a zdánlivý samospád událostí hrají nejdůležitější roli odvážní a inteligentní jedinci.
Kromě perfektně vymyšleného příběhu mne na knize Warda Larsena velice zaujal jeho „neliterární“ talent pro všechno, co nějak souvisí s technickými záležitostmi. Dokonale se orientuje v problematice letectví (nezapře v sobě bývalého pilota Air Force), hodně toho ví o konstrukci lodí, má v malíčku všechno, co se týká pátracích akcí na moři... Když např. popisuje Christininu plavbu, resp. druhy plachet a všelijakých lanek a kladek, manévry, které je nutno v té které chvíli provést atd., máte dojem, že Ward Larsen snad musel někdy v minulosti reprezentovat USA jako jachtař na Olympiádě! Pro čtenáře je vždycky dobré vědět, že autor jej ani v detailech nevodí za nos a že se na něj může spolehnout nejen jako na literárního tvůrce, ale i odborníka, který si věci, o nichž píše, nevycucal z prstu.
Pokusil jsem se o tomto americkém spisovateli získat nějaké informace a mimo jiné jsem s překvapením zjistil, že kromě románu The Perfect Assassin (vydaného v roce 2007), který je jeho prvotinou, napsal ještě šest dalších! To, že jej nakladatelství Domino „objevilo“ pro českého čtenáře, je jistě chvályhodný počin – Ward Larsen je (pokud mohu soudit na základě právě přečteného recenzního výtisku i z ohlasů na jeho tvorbu v USA) skutečným mistrem literárního žánru, zvaného politický thriller a určitě si i u nás najde své příznivce a obdivovatele.

úterý 21. března 2017

ISLAMOFOBIE JE NUTNOU PODMÍNKOU DUŠEVNÍHO ZDRAVÍ

Panabbas

Když před časem vystoupil v televizní diskusi jistý pan Mohamed Abbas, jeden z představitelů českých muslimů, měl jsem v první chvíli dojem, že mluví celkem rozumně. Distancoval se od praktik islámského státu, zmínil se o tom, že na jeho vzniku mají do jisté míry vinu i Spojené státy, snažil se poukázat na fakt, že existuje celé spektrum výkladů koránu a nelze tedy všechny muslimy házet do jednoho pytle a vůbec působil dojmem vzdělaného, kultivovaného člověka a umírněného muslima, který je intelektuálně někde zcela jinde než jeho radikální souvěrci.
Tento přívětivý mediální obraz si však pan Abbas několikrát notně pošramotil, například tehdy, když se přimlouval za uzákonění islámského práva šaría pro muslimskou komunitu v České republice. V této souvislosti mě nemohla nenapadnout celá řada nezodpovězených (a dle mého názoru i nezodpověditelných) otázek, z nichž některé tu chci ve stručnosti zmínit a současně tak demonstrovat absurditu Abbasových nápadů.
Právo šaría zahrnuje i trest smrti ukamenováním pro cizoložné ženy. Zkusme si nyní teoreticky představit, že je tedy u nás šaría zavedena a dojde k případu zmíněného cizoložství. Moje otázky zní:
1) Kdo vynese rozsudek?
2) Bude mít obviněná právo na obhajobu před nezávislým soudem?
3) Kdo trest smrti vykoná?
4) Kde bude poprava provedena?
5) Kde – a na čí náklady – bude mrtvá pohřbena?
6) Jakým způsobem budou české úřady vyrozuměny o vynesení rozsudku, resp. jeho vykonání?
7) Bude mít český stát možnost nějakým způsobem do celé záležitosti zasáhnout?
8) Bude mít prezident republiky právo udělit odsouzené milost?
9) Bude zřízeno jedno centrální popraviště, nebo bude trest smrti vykonáván např. v místě bydliště té které odsouzenkyně?
10) Bude poprava veřejná nebo tajná?
To jsou jen některé otázky, přičemž ptát se by bylo možné dál a dál. Kdybych chtěl celou záležitost přivést ad absurdum, mohl bych se například zeptat, jak bude řešena otázka popravčích nástrojů, tedy kamenů? Kde je muslimové nasbírají, resp. nakoupí? Bude je dodávat nějaká firma? Pokud ano - jak proběhne v takovém případě výběrové řízení? Kdo určí druh, velikost a jiné atributy těchto kamenů? Co se s nimi stane po popravě - budou znovu použity nebo se pro každou exekuci objedná nová zakázka?
Raději už skončím. Zavedení šaríi v naší zemi (byť jen pro muslimy) je spojeno s tolika neřešitelnými právními problémy, že je prakticky nerealizovatelné. Jestliže pan Abbas, tento jistě slušný a civilizovaný muslim přesto zcela vážně s tímto návrhem přišel, pak to svědčí mimo jakoukoliv diskusi o jednom - totiž o neslučitelnosti islámu s demokracií, resp. o tom, že pokusy o naroubování islámských zákonů na demokratický právní řád jsou předem odsouzeny k nezdaru.

pondělí 20. března 2017

OLGA TOKARCZUKOVÁ: KNIHY JAKUBOVY

Aknihyjakubovy

Žádná recenze nemůže vystihnout genialitu tohoto veledíla!

Když jsem otevřel balík z nakladatelství Host a držel v rukou tu objemnou literární „cihlu“ Knih Jakubových, byla ve mně v první chvíli „malá dušička“ a bezděčně jsem si říkal, zda jsem si napsáním o recenzní výtisk nenabral až příliš velké sousto – a to nejen s ohledem na 850 stran textu. Obavy ve mně vzbuzovala hlavně anotace, z níž se dalo vydedukovat, že se jedná o temný a složitý historický román, pojednávající o sice významném, ale z hlediska „velké“ historie přece jen okrajovém údobí polských dějin, časově i myšlenkově až příliš vzdáleném a pro dnešního čtenáře tudíž pochopitelném jen s velkými obtížemi. Jak jsem v četbě postupoval, stávalo se zřejmým, že anotace měla pravdu, ovšem pravdou bylo také to, že ke svému překvapení jsem se v neobyčejně komplikovaném vyprávění orientoval kupodivu docela obstojně. Říkal jsem si, jak je to možné a přišel jsem k závěru, že jediným logickým vysvětlením je spisovatelčina genialita – jen díky ní totiž bylo možné dosáhnout té fascinující syntézy dobově podmíněného s nadčasovým, konkrétních jedinců s univerzálním lidstvím, dějinného výřezu s historickým Celkem.
Jestli mohu poradit potenciálním čtenářům, tak je dobré začít s četbou odzadu, čímž myslím autorčino Poděkování, překladatelův Doslov a rovněž Heslář. Díky této netradiční „přípravě“ lze totiž získat základní informace o koncepci díla, povědomost o reáliích, do nichž je zasazena dějová linka a pochopit význam neznámých slov a pojmů, s nimiž se v knize setkáváme.
O čem vlastně román je? Odpověď na tuto jednoduchou otázku je tak složitá, že i samotná autorka považovala za vhodné přidat k jejímu názvu tři podtituly! Takže – Knihy Jakubovy aneb velká cesta přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších. Vyprávěna zemřelými a doplněna autorkou metodou konjektury, čerpající z mnoha různých knih a také podnícena představivostí, která je největším přirozeným darem člověka. Moudrým v upomínku, krajanům k zamyšlení, laikům pro poučení a melancholikům pro pobavení.
Všechno začíná krátkým prologem, který (pokud jej vnímáme optikou dalšího vyprávění) se zpočátku zdá být neobvyklý až záhadný. Seznamujeme se v něm s jakousi starou umírající ženou jménem Jenta, kterou ovšem vzápětí opouštíme, abychom se ocitli v městečku s názvem Rohatyn, kam se právě sjíždějí lidé ze širokého okolí, neboť se zde koná velký trh. Píše se rok 1752, nacházíme se v jihovýchodním cípu Polského království, konkrétně v oblasti zvané Podolí. Dodejme, že do tzv. prvního dělení Polska zbývá dvacet let. Mezi podolskými Židy dochází v této době k silnému názorovému pnutí a to především v souvislosti s některými osobami, aspirujícími na titul Mesiáše, Božího vyvolence, který má od základů změnit běh světových dějin. Olga Tokarczuková je tímto relativně krátkým, ovšem duchovně mimořádně plodným historickým obdobím očividně fascinována a třebaže si určitě byla vědoma složitosti pojednávaného tématu, přesto se po důkladné teoretické přípravě pustila do psaní a vposledku vytvořila grandiózní a navíc zcela originální literární epopej o společenském a náboženském vření, doprovázejícím zánik Polska jako suverénního státu. Dejme jí krátce slovo:
„Kniha by se nikdy neobjevila v této podobě, nebýt pomoci mnoha lidí. Chtěla bych poděkovat všem, které jsem několik let trápila příběhy o frankistech a kteří, jelikož se dožadovali vysvětlení, kladli otázky a pomáhali mi pochopit složitý a víceúrovňový smysl tohoto příběhu.“
Z citovaného je zřejmé, o čem román primárně pojednává. Frankisté byli stoupenci židovského mystika Jankiewa Lejbowicze, který přijal jméno Jakub Frank a jehož základní teologická koncepce spočívala ve snaze o syntézu judaismu a křesťanství. V roce 1759 byl ve Varšavě pokřtěn a jeho další životní osudy byly velmi dramatické – zmiňme alespoň dlouholeté věznění a odchod do exilu, kdy po určitou dobu pobýval i v Brně. Dá se říct, že ačkoli se kolem této osoby celý román točí, Jakub Frank se přesto nedá označit za jeho hlavní postavu. Je spíše jakýmsi neviditelným svorníkem příběhu, v němž do popředí vystupují obyčejní Židé se svými zvyky, starostmi a touhami a též obavami z mnohdy rychle se měnících nálad ve společnosti, hrozícími přerůst v pogromy.
Autorčin literární styl je vskutku velkolepý a spočívá v mistrném propojování navzájem oddělených skic, resp. v jejich sbíhání se v celkové kompozici díla. Židovský fenomén se zde střídá s křesťanským a částečně i muslimským, přičemž Tokarczuková vychází z historických faktů (především tedy z životních osudů a myslitelského odkazu významných osobností), na něž pak roubuje „svoji“, tj. umělecky zpracovanou, historii. Čtenář je okouzlen úchvatnými vypravěčskými oblouky, jimiž se polská autorka vzdaluje a následně znovu vrací k základní linii příběhu, dokonale vykreslenými postavami, důmyslně navozenou duchovní atmosférou doby i perfektní znalostí životních podmínek tehdejších nižších vrstev společnosti. V knize jsou přítomny i mysteriózní prvky, dodávající jí na tajemnosti a uhrančivosti – např. umírající Jenta z prologu se v románu objevuje vždy znovu, aby jej posléze i ukončila.
Vím, že má recenze má daleko do dokonalosti, omlouvá mě však to, že psát o tak výjimečné knize, resp. pokusit se ji nějak objektivně zhodnotit je úkol takřka nadlidský. Závěrem tudíž nemohu udělat nic jiného než doporučit román Knihy Jakubovy pozornosti čtenářů v naději, že mocný dojem, který na mne učinil, zažijí i oni. Je třeba též zmínit, že na zážitku z četby se významnou měrou podílí i výborný překlad Petra Vidláka.

neděle 19. března 2017

sobota 18. března 2017

VIKTORIE CHALOUPKOVÁ

Aachal

V centru Brna se nachází jistá obrazová galerie, kam (pokud mi to čas dovolí) občas chodím, abych obdivoval tvorbu jedné malířky, která mi nějak „padla do oka“. Jmenuje se Viktorie Chaloupková a její obrazy se dle mého laického pohledu vyznačují něčím, co sice můžeme do jisté míry definovat, co si ale současně přes všechnu naši snahu o „zaškatulkování“ umělkyně do nějaké „přihrádky“ uchovává jakési nedefinovatelné tajemno, snový půvab, básnivost... Ano, můžeme samozřejmě říci, že jde o „malířský směr“ či „způsob zachycování skutečnosti“, kdy se v jedinečné symbióze snoubí realita s nadrealitou, můžeme tvorbu Chaloupkové „vysvětlovat“ i jinak – tím ale o ní neřekneme vlastně vůbec nic podstatného a charakteristického...
Ty obrazy se prostě musí vidět! „V lukách“ - úžasné ztvárnění dívčí tváře uprostřed květin, ta modř v očích... „Dívka a ptáček“... Jen kvůli těmto dvěma obrazům jsem galerii navštívil snad desetkrát. Pak – jak to už tak bývá – si je někdo koupil, můj smutek byl ale vzápětí vystřídán obdivováním „Karnevalu v Benátkách“, „Matky s dítětem“...
Pokaždé, když onu galerii na Josefské ulici navštívím, snažím se vždy projít ji celou, neboť vystavovaná díla jsou nádherná všechna. Nakonec ale vždycky skončím před obrazy Viktorie Chaloupkové, kterým se stále znovu obdivuji...

pátek 17. března 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (120)

Kuze-z-deti

K a m   t a   n a š e   z e m ě   s p ě j e
k d y ž   s e   d ě c k á m   t o h l e   d ě j e ?
J e   t o   s t r a š n é ,  ž e   s e   m ů ž e
s t á h n o u t   m a l ý   c a p a r t   z   k ů ž e . . .

čtvrtek 16. března 2017

MARIE SVATOŠOVÁ

Ahospic

Říká se (a je to naprostá pravda), že morální vyspělost té které země či společnosti se nejlépe pozná podle toho, jak se stará o své nejbezbrannější, nejzranitelnější, krátce řečeno na podporu druhých odkázané členy. V tomto ohledu musíme bohužel říct, že Česká republika je (i když to může znít nehezky) barbarskou zemí, kde marketingové ideály zdraví, mládí a „úspěšnosti“ zcela ovládly veřejný prostor a vytěsnily z něj odvrácené strany života – nemoc, stáří, smrt... Tyto nepříjemné skutečnosti jsou odsouvány mimo „hlavní proud“ relevantních společenských témat, politických diskusí a mediálních priorit. Výsledkem je nezájem o „neproduktivní“ jedince, ignorování jejich potřeb a stále více se rozmáhající mravní nihilismus. Když tato teoretická konstatování převedeme do konkrétní reality, pak nemusíme pro příklady chodit daleko. Stačí zmínit úroveň psychiatrické péče, která se nachází (minimálně co se ústavů a léčeben týká) v tereziánských dobách či tzv. léčebny dlouhodobě nemocných, což je eufemismus pro odkladiště umírajících, u nichž se rezignovalo na jakýkoliv aktivní lékařský přístup, o lidském ani nemluvě.
Za této situace je samozřejmě velmi obtížné jít proti proudu „většinových“, společensky zažitých a v konečném důsledku tudíž tolerovaných, byť zcela amorálních názorů a postojů. Pokud se přece jen najde jedinec, který „s tím chce něco udělat“ a opravdu jde pevně a neochvějně za svým cílem, pak se jedná vždycky o mimořádnou osobnost.
A právě takovýmto výjimečným, statečným a osobnostně i odborně vyzrálým člověkem je Marie Svatošová, průkopnice hospicové péče v naší zemi. Její velký a ušlechtilý záměr, totiž dát umírajícím možnost prožít poslední dny jejich pozemské pouti v člověka důstojných podmínkách, se samozřejmě jako vše nové a neobvyklé neprosazoval lehce. Paní Svatošovou ovšem tyto prvopočáteční obtíže neodradily, cílevědomě propagovala hospicovou myšlenku a její společenské uznání, v čemž jí pomáhala především pevná křesťanská víra, neboť o tom, že tu jde více než o lidské o dílo Boží, byla přesvědčena od svých prvních „hospicových“ krůčků. Když kolem sebe posléze shromáždila další podobné nadšence, byl výsledkem hospic Anežky České v Červeném Kostelci, vůbec první zařízení tohoto druhu v České republice.
Nevím, kolik hospiců u nás dnes je, vím ale, že každý je nějak spojen se jménem Marie Svatošové. Ať už jako zakladatelka, spoluzakladatelka či „jen“ poradkyně, tato skvělá žena byla vždy „u toho“. Hospicová péče a Marie Svatošová – to jsou dnes už nejen synonyma, ale především nádherný příklad života, zaměřeného na citlivý a vpravdě lidský přístup k těm nejbezbrannějším a nejpotřebnějším, k nimž umírající zajisté patří v první řadě.

středa 15. března 2017

úterý 14. března 2017

BORUT GOLOB: RACLETTE

Araclette

Inteligentně provokativní diagnóza absurdní doby a dobových absurdit...

Kdybych ji měl charakterizovat terminologií používanou v kinematografii, nejspíše bych tu knížku označil za grotesku. Bláznivou a občas možná i „ujetou“, v každém případě však povedenou a inteligentní. Borut Golob v Raclette zkrátka srší vtipem a takřka permanentními literárními gagy, jež však nejsou samoúčelné, nýbrž se za nimi skrývá satiricko-komická sonda do fungování slovinské společnosti po pádu komunismu, resp. návratu formálně demokratického systému. V první chvíli bylo pro mne jistým překvapením (než jsem si uvědomil, že je to vlastně logické), jak se společenský vývoj po zavedení tržního hospodářství a parlamentní demokracie vyvíjel ve Slovinsku úplně stejně jako u nás – nová třída zbohatlíků s ostrými lokty a mafiánskými praktikami, masy proletariátu, žijící z ruky do úst, bezdomovecká spodina a konečně zvláštní kasta budižkničemů a tlučhubů (novinářské rychlokvašky, feminoidní absolventky tzv. humanistických studijních oborů, kreténi z nevládních a neziskových organizací), žijících a tyjících z „přerozdělených“ peněz ze státního rozpočtu.
Bezejmenný vypravěč (dále mu pro lepší orientaci budu říkat Borut) a zároveň hlavní postava knihy (z některých indicií se dá vydedukovat, že jde o muže středního věku), nás nechává prožívat jeden svůj běžný den (konkrétně ten dnešní) tak, jak jej empiricky zachycuje a analyticky vyhodnocuje sobě vlastním pronikavým bystrozrakem, přičemž nás současně jaksi mimochodem seznamuje s lidmi a událostmi, jimiž byl formován jeho dosavadní život. V první řadě tedy se svou přítelkyní, kterou důsledně tituluje souslovím „moje drahá“, myšleným evidentně ironicky, protože se o ní dozvídáme, že je typickou genderoidní blbkou, jejíž osobní život je naplněn starostí o dokonalou postavu, pracovní pak hrdostí na nadstandardní plat, který dostává od jakési humanitární organizace pod patronátem Evropské unie za to, že občas vyrazí do rovníkové Afriky vysvětlovat tamějším ženám cíle feminismu. S touto husokačenou se tedy tísní v malém bytě a svádí líté, leč beznadějně neefektivní myšlenkové bitvy ve snaze snést ji z jejích nadoblačně eurounijních výšin na pevnou zem a přesvědčit ji, že život může mít i jinou náplň než mlácení prázdné slámy v bruselských kancelářích či blbnutí mozků černoškám v pralese. Hlavním předmětem vzájemných nevraživostí je však něco mnohem vážnějšího, protože přímo existenciálního – život pavouka, který se zabydlel v koupelně a stal se Borutovým oblíbencem a chráněncem, v případě jeho drahé naopak nenáviděným vetřelcem, unikajícím před vražednou rukou humanistky z povolání. Další třecí plochou je kuchyně, chápaná jak ve smyslu obytně prostorovém, tak i stravovacím.
Sardinky byly exportovány z Maroka, uloveny a zpracovány tamtéž.
Marocké sardinky nestojí za nic.
Arabové nacpou do konzervy přesně dvě sardinky. Jsou to dvě velké gilotinované sardinky, které by jinak žijíce v moři brzy pošly stářím nebo by alespoň doufaly, že je expresně spasí žralok.
Pozoroval jsem vzezřením značně neurčité gigantické sardinky.
Arabové jsou zruční obchodníci. Jejich bůh je velký. Jsou i proto jejich sardinky takové?
Borut je nezaměstnaný a právě dnes jej čeká cesta po úřadech, kterou spojí s nákupy a nějakými dalšími záležitostni. Při této víceméně nedobrovolné městské výpravě nachází doslova na každém kroku důkazy, potvrzující jeho základní životní teorii, že svět se zbláznil – např. nový, moderní výtah v domě, dokonale rozbitý mladými spratky, kteří jsou sice teoreticky postižitelní, prakticky však nikoli, protože jediný dosavadní pokus o eliminaci jejich chování ze strany školy skončil skandalizováním této instituce na titulní straně celostátního deníku za předpotopní výchovné metody a hrozbou, že pokud bude dětem nadále bráněno v jejich kreativním počínání, vloží se do celé věci ombudsman.
Úřad práce (podle Boruta spíše „nepráce“) a správa sociálního zabezpečení jsou tu patrně proto, aby bylo kam umístit masy nic užitečného neprodukujících a tudíž neproduktivních úředníků, smysl jejichž existence spočívá toliko v tom, že hlasy ve volbách s nadšením odevzdávají stranám, které jim tato teplá místečka vytvořily a obecnému lidu permanentně dokazují, kdo je tu (na úřadě i ve státě) pánem.
Sexy samice mi věnovala trochu drahocenného času a vysvětlila mi, že jsem společenský parazit, protože očekávám několik nuzných státních drobečků překlenovací pomoci. Hovno mých rozměrů by už dávno mělo navštívit úřad nepráce, kde se pěkně postarají o všechny, kteří chtějí pracovat dvanáct hodin denně za minimální mzdu s několikaměsíčním zpožděním poukázání výdělku. Stát, dověděl jsem se, se zabývá pouze vážnými sociálními případy, jakým je například momentálně nezaměstnaný bývalý ministr vlády, jemuž stát vyplácí obrovské částky za utrpěnou újmu, že už není ministr.
Ať už se Borut setká s čímkoli či potká kohokoli, vždy zjistí, že společenský mechanismus funguje na bázi závisti a vypočítavosti a základním lidským instinktem je snaha přechytračit druhé a vytřískat z minima nákladů (ať už si pod nimi představíme cokoli) maximum zisku (pod nímž si už cokoli představit nemůžeme, protože jsou to vždy peníze).
Ačkoli primárně humorná, přesto je kniha Raclette pro pozorného čtenáře vposledku značně znepokojivá. Za všemi bravurními popisy jednotlivých absurdit, zdánlivě zcela „autonomních“ a nemajících kauzální vztah ke společnosti jako celku, je cítit nevyřčenou otázku, zda tomu není ve skutečnosti přesně naopak a zda tedy není Absurdita s velkým „A“ určujícím, ba dominantním znakem postmoderní doby, od níž se ty s malým „a“ logicky a možná i zákonitě odvíjejí. Základní společenská determinanta, totiž konzumní životní styl, má v sobě zcela evidentní sebedestrukční potenciál. Jestliže se člověk se zdravým selským rozumem trochu zamyslí a podívá se na všechno to pitoreskní uspokojování materiálních potřeb lidských mravenečků s určitým odstupem, zůstane stát v němém úžasu a pak se rozesměje na celé kolo. A pokud svede zabalit své postřehy do literárního hávu, vznikne kniha s názvem Raclette, která může otevřít či alespoň pootevřít oči i nám, těm méně bystrým...

pondělí 13. března 2017

PRAVDOLÁSKAŘSKÝ GURU V INTELEKTUÁLNÍCH NEDBALKÁCH...

ÚHEL POHLEDU Mons. Tomáše Halíka (Katolický týdeník, 8. 12. 2015)
(tučné pasáže - Jan Hofírek)

V dnešní situaci je dobré si uvědomit a stále připomínat: hlavním cílem sekty, která si říká Islámský stát, je něco ještě daleko nebezpečnějšího než jejich vražedné útoky a zabíjení nevinných, to jsou jen prostředky. Jde jim o vyvolání války mezi islámem a Západem. Chtějí na svou stranu získat 1,6 miliardy obyvatel islámského světa tím, že jim namluví, že Západ nenávidí islám, že nebojuje proti extremistům, nýbrž proti islámu jako takovému a proti všem muslimům.
Tomáš Halík začíná svým obvyklým způsobem - představuje se čtenářům jako člověk znalý věci, v tomto konkrétním případě tedy jako někdo, komu bylo - patrně shůry - dáno pochopit úmysly IS lépe než jiným. S logikou je ovšem jako vždy na štíru. Islámský stát označuje za „sektu“, která vlastně nemá s pravým islámem (který to je?) kromě názvu nic společného. Jak ovšem pak může tato početně malá neislámská sekta získat na svou stranu tu více než miliardu a půl hodných muslimů mně opravdu hlava nebere. Prý tím, že jim namluví, že Západ atd. Znamená to snad, že Halík ty svoje muslimské “bratry ve víře“ považuje za totální hlupáky? Uvěřit takovéto propagandě může totiž jen naprostý blb. 

Všichni ti na Západě, kdo nevidí zásadní rozdíl mezi extremisty a islámem, jsou vítanými spojenci islamistických extremistů a ti se z nich radují ještě více než z evropských pomatenců, kteří vstupují do jejich řad. Válku s islamistickými extremisty nemůžeme vést jen zbraněmi, je to také a především válka idejí, psychologická válka – a zde je třeba zásadně odporovat „islamobijcům“, kteří z hlouposti významně nahrávají islamistické propagandě.
Halíkova oblíbená parketa, totiž rozdíl mezi islámem a islamismem. V čem ten rozdíl konkrétně spočívá Halík samozřejmě neví, jako to neví ve skutečnosti nikdo, ale tváří se, že každému slušnému člověku je to úplně jasné - a běda, kdyby nebylo -, takže nějakým vysvětlováním je zbytečné ztrácet čas. Hlavní je přece vytvořit argumentační kotrmelec, kdy se z těch, kdo se staví k islámu kriticky, udělají extrémisté a islamobijci. A toho se nejlépe dosáhne tím, že je označíme za sice nepřímé, ale přece jen spojence teroristů. Jinak - proti islamistům je podle Halíka nutné bojovat především prostřednictvím idejí. Kde tedy vidí problém, když většina Čechů právě toto na sociálních sítích činí? Halíkovi se podle všeho nelíbí, že Češi ten ideový boj vedou špatně. Jak to ale dělat správně jim pochopitelně neporadí. 

Válka proti extremistům by byla beznadějná, kdyby se arabským extremistům – a jejich ideovým dvojčatům typu pana Konvičky, kteří podobně černobíle vnímají svět – podařilo skutečně vehnat islámský svět (a také uprchlíky v Evropě) do náručí extremismu, totiž přesvědčit je, že Západ muslimy a islámskou kulturu jako celek nenávidí. Pak by nás čekala válka nikoli mezi extremistickou sektou a civilizovaným světem, nýbrž mezi dvěma mocnými civilizacemi, světová válka, jakou dějiny ještě nepoznaly. Nejdůležitějším zdrojem naděje je fakt, že zatím většina muslimů a všechny významné náboženské autority islámu tzv. Islámský stát a jeho řádění odsuzují – ale to se může změnit.
Tomáš Halík se postupně dostává do varu. Nejdříve samozřejmě srovná do jedné latě arabské extrémisty a pana Konvičku (na toho je obzvlášť vysazený, protože každý, s kým se ztotožňují statisíce lidí, je pro něho podezřelý) a pak už začíná líčení děsivé apokalypsy, jakou dějiny ještě nepoznaly. Nevím, jak Halík přišel na to, že Západ nenávidí muslimskou kulturu (ona nějaká existuje?) a jak by tedy mohli ti zlí muslimové právě tímto tvrzením získat na svou stranu ty hodné, ale o tom již řeč byla. Vraťme se tedy k té strašlivé válce, která by byla podle Halíka vedena dvěma mocnými civilizacemi. Jak to myslí, kde je ta druhá mocná civilizace? Opravdu za ni považuje ty zaostalé a rozhádané muslimské země? Copak mu není jasné, že kdyby si něco skutečně chtěly začít, tak za pár hodin je samotné Rusko vymaže z mapy?
Halík rovněž přidává nové varování - podle něj muslimské autority (jaké, vždyť v islámu žádné autority neexistují!) zatím IS odsuzují, což se ovšem může změnit, čímž však pan religionista ony islámské autority opět pasuje do role lidí poměrně mdlého rozumu. Všimněme si také Halíkovy stále se opakující obsese, kdy jakákoliv kritike islámu je podle něj projevem nenávisti. Už jsem to někde psal, ale zopakuji to - já mám muslimy jako lidi rád a je mi jich líto, že se nechali oklamat všemi těmi imámy, co jim „autenticky“ vykládají korán.

Náš Bůh je Pánem všech
Máme-li s muslimy „stejného Boha“? Kdo na tuto otázku odpoví negativně, prokazuje nejen elementární neznalosti dějin kultury a náboženství, ale také naprostou neznalost křesťanského vyznání. Jako křesťané vyznáváme víru „v jednoho Boha, otce všemohoucího, stvořitele nebe i země“, Boha všech lidí – nikoli nějakého zvláštního kmenového bůžka pouze křesťanů či katolíků, jednoho exempláře bohů, vedle něhož by byl jiný, cizí bůh muslimů, Židů apod. Navíc patříme s muslimy a Židy do jedné rodiny monoteistických „abrahámovských“ náboženství.
Zajímavá, ale trochu ujetá tautologie, něco na způsob „co bylo dřív, Búh nebo ateista“? Co by Halík odpověděl na otázku, zda ateisté v Evropě nevěří ve stejného Boha jako jejich kolegové v Austrálii?

Samozřejmě jsou mezi těmi náboženstvími, ale i uvnitř nich, rozdílné teologické koncepce, způsoby chápání a popisování Boha, že tam najdeme nejen stejné či podobné, ale i odlišné příběhy. To jen mystikové všech těchto tří náboženství vědí a říkají, že Bůh se stejně vymyká možnostem jakéhokoli popisu lidskými slovy a kategoriemi.
O jakých muslimských mysticích to Halík mluví? On nějaké zná? Já vím jen o tzv. derviších, ale to nebyli mystikové, ale narkomani.

Korán mluví o Ježíšovi a jeho panenské matce s velkou úctou, nás ovšem dráždí, že o něm mluví v důležitých věcech jinak než naše tradice a naše posvátné texty. Muslimové nám dělají přesně to, co jsme my křesťané po tisíciletí dělali Židům: také jsme Židům říkali, že my jejich Bibli (kterou jsme nazvali „Starý zákon“) rozumíme jinak – a samozřejmě na rozdíl od nich správně, že jen my víme, koho přesně měli na mysli proroci a žalmisté, apod. Také my jsme považovali židovství za pouhý vývojový předstupeň našeho náboženství, za náboženství, které je tím naším nahrazeno – a někdy s pocitem (s tragickými důsledky), že nejen židovská víra, ale i Židé jsou už „nahraditelní“. Přesně to si myslí mnozí muslimové o nás a našem náboženství.
Halík to má trochu popletené. Muslimové tvrdí, že islám (korán) je definitivní, poslední alláhovo zjevení lidem, takže ti, kdo jej nepřijmou, jsou zatvrzelí nevěrci, pro které není záchrany. Kromě toho dávat do přímé souvislosti vztah křesťanství k židovství, resp. islámu ke křesťanství je demagogií nejhrubšího zrna. 

Mezináboženský dialog není jen intelektuální hra, ale směřuje k revolučnímu obratu ve vzájemném nahlížení bez těchto nebezpečně druhé degradujících schémat. Když nám někdo cituje z Koránu nikoliv to, co je tam krásného a moudrého, nýbrž jisté strašné věty, měli bychom pokorně vědět, že možná ještě horší věty jakožto Boží příkazy můžeme najít v Bibli: blahoslavení těch, kdo malým dětem nepřátel roztříští lebky o skálu, či příkaz ke genocidě nepřátelských kmenů včetně nemluvňat, co močí na skálu.
Halíkovo klasické pseudoteologické žvanění aneb nositel Tempeltonovy ceny vaří mezináboženský guláš, kdy do hrnce háže jako kdysi pejsek s kočičkou všechno, co mu přijde pod ruku. Výsledný blivajs by se dal shrnout do jedné věty - nikdo z nás nemá monopol na pravdu, všichni máme svoje mouchy, odpusťme si, co jsme si, mějme se multikulturně rádi a navzájem se obohacujme tím, co je v našich náboženstvích krásného. Ano - pro Tomáše Halíka je islám náboženstvím! A nejen to - všichni prý patříme do jedné veliké rodiny monoteistů. Tak nevím, ale já jako křesťan sice jsem monoteista, ale proti tomu, aby mě Halík kvúli tomu házel na jednu hromadu s muslimy, se důrazně ohrazuji!

Proč nejsem muslimem
Mám mnoho důvodů, proč jsem katolíkem, a ne muslimem – a jeden z hlavních je rozdíl v přístupu obou náboženství k posvátným textům. Křesťané, alespoň ti, kteří mají určité náboženské vzdělání, vědí o různých (např. alegorických) způsobech výkladu Bible už od starověku, a zejména od osvícenství. Vědí, že Bibli je možné chápat buď vážně – anebo doslova. Primitivní doslovný výklad fundamentalistů, kteří ignorují, že mnohá místa v Písmu jsou odrazem kulturně-dějinného prostředí autorů, nikoli přímým diktátem „shůry“, vede k tomu, že si do biblického textu neuvědoměle promítají představy své doby. Naopak brát Bibli vážně znamená pracovat s ní důkladně, teologicky, vědět, že celé dějiny teologie, církev a učitelský úřad nejsou zbytečné věci, že stojí ve službě Písmu a biblický text interpretují v historických souvislostech.
Tímto kritickým způsobem ovšem muslimové ke Koránu běžně nepřistupují, chápou ho většinou nehistoricky a doslovně, což může mít velmi neblahé důsledky. Ale přiznejme si, že mnoho křesťanů dosud přistupuje k Bibli jako muslimové ke Koránu. A vězme také, že naopak i mezi muslimy se začíná šířit umění historicko-kritického výkladu Koránu. Nedávno zaznělo velmi významné slovo nejvyššího představitele univerzity Al-Azhar („Vatikánu“ sunnitského islámu), že je třeba takto nově přistupovat ke Koránu a učit tak imámy, zejména ty, kteří působí na Západě, a zároveň jasně odsoudit zneužívání islámu k šíření politického extremismu. To ještě před několika lety, kdy jsem Al-Azhar navštívil, nebylo myslitelné.
Opět typicky halíkovská pasáž. O tom, proč není muslimem, se rozepisuje poměrně často, ale většinou jen proto, aby nic neřekl. Tady z něj přece jen něco vylezlo - muslimem není z důvodu jiného přístupu islámu k posvátným textům. Jako vtip opravdu dobré... Za zmínku stojí snad ještě to, že Halík zde - možná, že spíše nevědomky - prozradil, že muslimové většinou chápou korán sakumprásk doslovně. Pochopitelně to hned vyžehlil tvrzením, že mnoho křesťanů má podobný přístup k Bibli. Není mi jasné, jak na to Halík přišel - možná, že měl na mysli jehovisty. Oháněním se jakýmsi nejvyšším představitelem mešity Al-Azhar (Halík ho - jak jinak - nezmiňuje jménem), který řekl, že..., je podle mne dost slabý argument pro údajné progresivní změny dnešního islámu. Navíc ta učená hlava mluvila toliko za sunnity. 
Další nelogismy jistě pozorný čtenář najde sám.

Černobílá schémata
Máme-li zabránit tomu, aby válka s teroristy přerostla ve „válku civilizací“ a sebevraždu lidstva, musíme proti předsudkům a černobílým „obrazům nepřítele“ postavit znalost a úsilí o porozumění, které je nezbytným předpokladem soužití. A to, že Evropa – také v důsledku demografické krize a krize rodiny v „křesťanském“ světě (na rozdíl od muslimského) – bude všekulturní, ať se nám to líbí, či ne, je zkrátka fakt, který je třeba vzít na vědomí.
Halík svým ostřížím zrakem hledí do budoucnosti a ta pochopitelně v jeho podání nemůže být jiná než všekulturní. Jak to ví? No, prostě to tak bude... Zajímavý je obrat „ať se nám to líbí, nebo ne“ - takže (pokud tomu dobře rozumím) když se nám to líbit nebude, máme prostě smůlu? Já jsem si dosud - podle Halíka naivně - myslel, že občané České republiky si o svých záležitostech rozhodují sami. Neodkopal se tu Halík víc, než chtěl?

Předsudkům se daří z mnoha důvodů zvláště v naší zemi – také proto, že s muslimy prakticky žádné přímé zkušenosti nemáme a náboženské vzdělání Čechů je zcela tristní, bohužel i mnoha křesťanů. Ozývají-li se nejen na shromážděních neofašistů, ale i v křesťanských chrámech výroky, že křesťanství má Boha lásky a milosrdenství a islám jiného Boha, nelítostného Boha nenávisti, že křesťanství je náboženství života a islám náboženství smrti, je třeba jasně říci, že tyto výroky jsou nejen z odborného teologického a religionistického hlediska naprosto neudržitelné, že jsou dokonce na hranici trestného činu podněcování k nenávisti, nýbrž že jsou především nesmírně společensky nebezpečné. Takové populisticky líbivé emotivní generalizace a démonizování druhých, kteří tu s námi budou žít, by žádný morálně a odborně odpovědný člověk neměl vypustit z úst.
Rétorický kolovrátek se točí dál, politické školení jak z minulého režimu - Halík se tentokrát představuje jako vizionář, stavitel multináboženských mostů a prorok New Age, který drží prst na pulsu doby. Pelikánovské harašení vůči těm, kdo by snad i teď, po jeho vyčerpávajícím výkladu chtěli dál klást nepříjemné otázky, kterým se on sám obezřetně vyhýbá (šaría, džihád...) a tak podněcovat k nenávisti, je vzápětí doplněno ujištěním, že muslimové tu prostě žít budou a tečka.

Je příznačné, že se to děje v době, kdy církev vzpomíná padesáté výročí dokumentu II. vatikánského koncilu Nostra aetate, který ve vztahu k muslimům cituje výrok papeže Řehoře VII. ze 7. století, že „věříme a vyznáváme jediného Boha, třebaže různými způsoby“.
No vida, tak se hodí i z kontextu vytržený citát papeže z jindy temného středověku!

Tedy: Nevěřme těm, kdo nám chtějí namluvit, že „náš“ Bůh je bohem mezi jinými bohy, kdo tvrdí, že Allah (jméno pro Boha v arabštině, blízké aramejštině, jazyku Ježíšovu) je jakýsi konkurenční „jiný Bůh“. Nevěřme těm, kdo nevidí rozdíl mezi islamismem a islámem, kdo tvrdí, že jsme ve „válce s islámem“ – toto nahrávání propagandě islamistů se totiž může stát „sebenaplňujícím proroctvím“. A pak Bůh, jediný Bůh nebe i země a všech lidí (ať už mu říkáme God, Gott, Dieu, Bog, Eli, či Allah) nechť je s námi!
Závěrečné shrnutí, opět s výhružným podtextem vůči všem, kdo to vidí jinak než pan odborník na buddhismus, islám a šintoismus a ve svých bludech dál tvrdošíjně setrvávají. Takže, suma sumárum - Tomáš Halík v roli inkvizitora a kádrováka. Opravdu smutný konec člověka, který vyměnil křesťanskou víru za post ideového vůdce českých pravdoláskařů...

neděle 12. března 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (119)

Hazenivajecpoautu

N a   t o h o ,  k d o   h á ž e   v e j c e
p o s l a t   p o l d y ?   T o   s n a d   n e !
K   m a g o r o v i   j e   v ž d y   p ř e c e
l e p š í   v o l a t   c v o k a ř e . . .   

sobota 11. března 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (118)

Avytah

T o   m u s í   b ý t   a s i   v ů n ě  –
l e p š i   j e   s n a d   n e d ý c h a t . . .
L i d i ,  c h y ť t e   t o h l e   č u n ě
n e ž   z a č n e   s . á t   p ř e d   v ý t a h !  

pátek 10. března 2017

JANE AUSTENOVÁ: OPATSTVÍ NORTHANGER

Austenovaopatstvi

I mistryně Austenová se jednou utla...

Možná to znáte – držíte v ruce kopretinu (pampelišku, čekanku... – doplňte si podle vkusu a ročního období), odtrháváte okvětní lístky a říkáte si: „Má mě rád (ráda), nemá mě rád (ráda), má mě..., nemá mě...“ Tak něco podobného (tedy bez té květiny, žádné ještě nerostou) jsem nedávno zažíval i já, když jsem si při čtení jisté knihy kladl v duchu otázku, zda je to ona... nebo snad není? Určitě je, ale já ji takovou neznám! Je to ona, tady na obálce je její jméno, ovšem...
Jistě, byla to ona – tedy Jane Austenová. Ale současně nebyla! Teď si řeknete, co to tu plácám, ale chvilku počkejte a já se vám to pokusím vysvětlit. Prostě Jane Austenová – už samotné její jméno pro mě vždycky bylo synonymem pro rozum, předsudek, pýchu... A také cit, samozřejmě. A teď najednou přijde toto!
Malá odbočka – skočil jsem do vody a musím tudíž plavat. Přesněji řečeno – stal jsem se členem internetové literární skupiny MY ČTEME (jednu knihu měsíčně) a tak čtu. Jsem trochu pozadu, to uznávám, protože kniha, kterou se právě pokouším recenzovat, se četla už v únoru a mně za oknem na zahrádce už pomalu kvetou krokusy a když jsem si včera vyjel na kole po okolí své rodné vísky, zjistil jsem, že přiletěli špačci, což vždycky signalizuje příchod jara. Jistě, já vím, mám psát recenzi a ne březnový fejeton o osychání polních cest...
Ano – každý nějak začínal a platí to i o spisovatelích. A dokonce i o spisovatelkách, jak se mně stalo zřejmým při četbě Opatství Northanger. Zkrátka – představte si, že ani samotná božská Jane Austenová nespadla z nebe, ale aby se stala tak slavnou, musela začít psát. Víte, jak se jmenovala její první kniha?
Možná, že jsem ji neměl číst. Mělo by to tu výhodu, že by Jane pro mě nadále zůstala nadpozemskou Vílou z království Romantiky a nedostižnou vládkyní pera, která jako kouzelnice tahá z rukávu jeden román za druhým. Tedy, jeden skvělý román za druhým vynikajícím románem...
A teď tohle!
Dobře, hlavní hrdinka nemusí být vždycky oduševnělou a graciézní bytostí, do níž se čtenář okamžitě zamiluje a provází ji se zatajeným dechem všemi úskalími, jimiž je jí nutno projít, aby se z dívčiny stala mladá žena, která se už trochu rozkoukala a otrkala (to je divné slovo, uznávám) a nepadne tudíž do náruče prvnímu hejskovi, co jí bude slibovat modré z nebe. Ale tahle Catherine mně nějak nesedla. Netvrdím, že je vysloveně hloupá, to ne, ale naivní určitě a to hodně. Dokonce tak moc, až mi je mírně nesympatická a to by jako ústřední postava knihy asi neměla. Prý je taková proto, že hodně čte gotické romány Ann Radcliffové, které jitří její mladistvou fantazii a ona pak všude a za vším vidí záhady, tajemno, hrůzu a děs. Což se mi nezdá, protože mi není úplně jasné, proč by právě Radcliffová měla mít na psychiku mladých dívek takovéto destruktivní účinky. Je ale pravda, že jsem od ní četl jen Záhady Udolfa a je možné, že napsala i jiné, mnohem hrůzostrašnější knihy, o kterých já nic nevím.
Lepší to není ani s ostatními postavami, takže když použijeme vylučovací metodu, nakonec nám v síti uvízne Henry Tilney, o němž sice můžeme s čistým svědomím říct, že je typickým austenovským klaďasem (nějaká malá muška se samozřejmě najde i na něm, ale opravdu malilinkatá), ovšem za ním je dlouho nic a potom... snad ještě jeho sestra Eleanor? Ale ti ostatní lidičkové jsou takoví nemastní neslaní, skoro až prvoplánoví, což se v konečném důsledku nemohlo neodrazit na celkové hloubce příběhu, která moc hluboká není...
A napadá mě ještě jedna věc – nebylo by bývalo lepší nechat Catherine ještě tak rok či dva dlít v jejím krásném dětském světě, resp. s tím uvedením do společnosti trochu počkat?
Když to tedy nakonec tak nějak shrnu, vychází mi asi takovéto hodnocení – Jane Austenová se ke svým vrcholným dílům musela propracovat přes jedno, které se jí příliš nepovedlo, což však neznamená, že by tím její pověst geniální spisovatelky nějak utrpěla.
No a teď se půjdu podívat, co na Northangerské opatství říká (tedy píše) moje oblíbená recenzentka Daffodila alias slečna Slavíčková, jejíž Hnízdo považuji za nejlepší literární blog široko a možná i daleko. Jak ji znám, určitě vyplodila (ona – dle vlastních slov – nepíše, ale plodí!) něco plodného.
PS: Slavěna Daffodilová mě nezklamala, napsala krásně oplozenou recenzi, z románu je doslova nadšená a já si jdu sypat popel na hlavu, že se mně to nelíbilo taky!

čtvrtek 9. března 2017

DEUTSCHES HAIGA (5)

2010-04-12-bp-graffiti-dresden-gross

P r a g - B r ü n n - W i e n

d i e   W a n d e r a u s s t e l l u n g

d e r   G r a f f i t i - S p r a y e r 

ŠÚSAKU ENDÓ: MLČENÍ

Mlceni

„Semenem nových křesťanů je krev mučedníků.“ (Tertullián)

Dějiny křesťanství v Japonsku se začínají rokem 1549, kdy k břehům Země vycházejícího slunce připlul sv. František Xaverský a začal zde svou misijní činnost. Z jeho dopisů je zřejmé, že si obyvatele této země velmi oblíbil („Zdá se mi, že nikde nenajdu národ, který by se vyrovnal Japoncům.“) a tato náklonnost byla oboustranná, o čemž svědčí rychlý rozvoj křesťanství v následujících desetiletích. Uvádí se, že v roce 1587, kdy začalo jejich první velké pronásledování, bylo v Japonsku (především v Nagasaki) na 200 000 křesťanů. Vyznačovali se pevnou vírou a ochotou přinést pro ni nejvyšší oběti – např. 5. února 1597 bylo na kopci poblíž Nagasaki ukřižováno 26 křesťanů a jeden z nich, teprve třináctiletý Tomáš Kosaki, napsal své matce v dopise na rozloučenou následující: „Díky milosti našeho Pána píšu Ti, maminko, tento dopis. Podle rozsudku budeme všichni, i kněží, ukřižováni v Nagasaki. Je nás dvacet šest. Prosím, netrap se kvůli otci a kvůli mně, protože Tě budeme čekat v nebi. Kdybys nemohla najít kněze, který by Ti udělil poslední pomazání, pamatuj na lítost za hříchy a chraň víru. Pamatuj na nesčetné milosti plynoucí od Pána Ježíše. Když je možno zde na zemi všechno rychle ztratit, i kdyby ses stala žebračkou, prosím Tě, abys neztratila nebeskou slávu. Nezáleží na tom, co řeknou lidé, snášej to všechno s trpělivostí a láskou. Prosím Tě, modli se za nás všechny. A ještě o jedno Tě prosím: ponoř své srdce do lítosti nad hříchy. Pán Bůh ať Tě chrání.“
Druhé, ještě děsivější pronásledování vypuklo v roce 1614, trvalo několik desetiletí a ve svých důsledcích znamenalo vyvraždění všech evropských misionářů i japonských křesťanů, načež byla země na 200 roků izolována od ostatního světa. A právě do tohoto období, tj. první poloviny 17. století, situuje japonský křesťan 20. století Šúsaku Endó svůj román.
Jeho základní kontury sledují historická fakta, konkrétně situaci poté, co italský kněz Cristovóvão Ferreira, nejvyšší představitel Církve v Japonsku, nevydržel nelidské mučení a podrobil se potupnému rituálu pošlapání Kristova obrazu. Zpráva o Ferreirově zradě se zdála být natolik neuvěřitelná, že se do Japonska vydala další misionářská výprava, aby se pokusila zjistit pravý stav věcí. Jejím členem byl i jezuitský kněz Giuseppe Chiara, vystupující pod jménem Sebastião Rodrigues jako hlavní postava knihy.
Šúsaku Endó pojal své nejznámější dílo jako hledání odpovědi na nábožensko-metafyzickou otázku po smyslu lidského utrpení tváří v tvář Božímu mlčení. Padre Rodrigues je krátce po svém příchodu do Japonska svědkem umučení tří místních křesťanů, které se událo tím způsobem, že za odlivu byly na mořském pobřeží vztyčeny kříže s těly odsouzenců, kteří se v následném přílivu pozvolna utopili. Rodrigues toto sleduje ze svého úkrytu a začínají v něm hlodat pochybnosti o jeho misionářském poslání. Má vůbec smysl přinášet do Japonska křesťanskou víru, když její přijetí znamená pro zdejší lidi rozsudek smrti? Proč je Bůh k jejich osudu lhostejný? Všechny otázky pak vrcholí v té jediné a kardinální – existuje vůbec Bůh?
V románu je mistrně používán kontrast mezi banálními přírodními úkazy (hukot mořských vln tříštících se o pobřeží, šumění deště v listech stromů, bzukot neodbytných much v letním žáru) a skličujícími myšlenkovými pochody v duši kněze, nyní spíše štvance, který ví, že svým pronásledovatelům nakonec stejně neunikne. Bude mít pak sílu vydržet předsmrtná muka?
Hlavní postavy jsou v knize ovšem dvě – nevypočitatelný a nedůvěryhodný Kičidžiró, s nímž se Rodrigues seznamuje v Macau ještě před cestou do Japonska, kde se jejich cesty a osudy několikrát zkříží, má v autorově literárním záměru zdánlivě vedlejší, při pozorném čtení a přemýšlení však klíčovou roli. Mezi japonskými křesťany totiž nebyli jen neohrožení mučedníci pro víru, ale i takoví, kteří ji pod pohrůžkou mučení a smrti zradili. Ovšem – dá se v tomto případě vlastně mluvit o zradě a odpadnutí? To je další otázka, na niž se autor snaží nalézt odpověď. Dodejme, že tehdejší nejobvyklejší způsob mučení spočíval v pověšení obětí hlavou dolů do jámy s jedovatými výpary, přičemž pomocí různých důmyslných technik bylo dosahováno toho, že tito nešťastníci umírali ve strašlivých bolestech celé dny či dokonce týdny. Kičidžiró se vyznává z toho, že je sice křesťan, ale zároveň slabý a bázlivý člověk. Touží být statečný a závidí mučedníkům jejich neochvějnost, zároveň však ví, že nedokáže to, co oni a tato vnitřní rozpolcenost jej provází životem jako nesmazatelný cejch. Zoufalství nad vlastním selháním (které vposledku zakouší i Rodrigues) však může být začátkem nové cesty k poznání Boha a Jeho mlčení...
Šúsaku Endó vzdal ve svém románu hold jak japonským mučedníkům pro víru, tak i těm, kteří ve své slabosti nedokázali vzdorovat krutosti mučitelů. Lidský soud, který první považuje za hrdiny a druhé za zbabělé zrádce, nemůže být spravedlivý a definitivní, neboť pouze Bůh ví, co se odehrává v duši jednoho každého v okamžiku zásadních a nevratných rozhodnutí. Román Mlčení svým drásavým existenciálním pátráním po „posledních věcech člověka“ a tudíž metafyzickou nadčasovostí přesahuje hranice Japonska i doby, kterou popisuje a stává se vpravdě univerzálním poselstvím o tajemství Boha a lidského srdce...

(Poznámka: Když v polovině 19. století připluli konečně do Japonska další misionáři z Evropy, domnívali se, že tu již po křesťanství nenajdou žádné stopy. Ukázalo se však, že i po svou staletích krutého pronásledování tu díky předávání Kristovy víry z jedné generace na druhou zůstala komunita několika tisíc křesťanů, čekajících na jejich příchod...)