neděle 24. ledna 2021

ULRICH SCHMID: POZNÁTE PTÁKY NAŠICH ZAHRAD?


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Půvabná a poučná kniha, plná nádherných fotografií!

Knížek o ptácích mám sice doma dost (hodně mne toto téma zajímá), ale když se naskytla možnost recenzního výtisku z nakladatelství Kazda, neváhal jsem rozšířit svou sbírku o další exponát. A poté, co mi kniha Poznáte ptáky našich zahrad? přišla a já jí začal listovat, mně bylo hned jasné, že když jsem si o ni napsal, dobře jsem udělal. Zmíněné nakladatelství, zaměřující se převážně na přírodovědnou literaturu, mne již několikrát příjemně překvapilo a ani tentokrát tomu nebylo jinak. Ale začnu trochu zeširoka.

Ornitologickou zálibu jsem zdědil po svém tatínkovi, který mne často brával na vycházky do přírody a učil poznávat stromy a květiny a pochopitelně též malé i velké opeřence, létající nám nad hlavami. Vzpomínám si třeba, jak jsme jednou ve větrolamu spatřili v korunách topolů veliké hejno nádherných ptáků s půvabnou chocholkou na hlavičce a já se dozvěděl, že to jsou brkoslavi severní, kteří do našich končin zalétávají jen výjimečně. A opravdu od té doby jsem je už nikdy neviděl! Nyní jsem se dočetl, že brkoslavi se u nás v minulosti těšili mimořádně špatné pověsti, neboť jejich přílet byl vnímán jako předzvěst morové epidemie. Takže jsem teď trochu na vážkách moc rád bych alespoň ještě jednou tyto vzácné návštěvníky z dalekého severu spatřil, ale ten mor... úplně mi stačí covid! 

Jak vyplývá z jejího názvu, kniha je jakýmsi znalostním testem a v tomto směru mohu být spokojen většinu ptáků jsem poznal. Bohužel mnohé z nich na své zahradě (a v zimě v krmítku) vídávám stále řidčeji, pokud tedy vůbec. Řekni, kde ti ptáci jsou touto parafrází známé písně si kladu otázku, zda se v posledních letech neudálo v ptačí říši něco neblahého. Tuto zimu mi totiž do krmítka přilétli zatím jen vrabci a sýkorky, po zemi paběrkovali kosi a nějaká ta pěnkava a - to je všechno! A přitom ještě loni tu byli pravidelnými hosty zvonci, zvonohlídci, stehlíci, brhlíci...

Celá recenze zde: 

https://www.knihcentrum.cz/recenze-poznate-ptaky-nasich-zahrad

úterý 19. ledna 2021

PRAVDU O SMRTI GENERÁLA LUČANSKÉHO SE NAKONEC DOZVÍME


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb vrazi zanechali mnoho stop...

Oficiální verze smrti generála Milana Lučanského zní takto: 29. 12. 2020 v 16:30 došlo ke kontrole jeho cely a nebylo zjištěno nic podezřelého. O několik minut později (v 16:39) se ukázalo, že bývalý policejní prezident se oběsil na smyčce z teplákové bundy, jejíž konec uvázal na spodní rám patrové postele. Došlo k pokusům o oživení, dotyčný se však již neprobral z kómatu a druhého dne odpoledne zemřel. Takto celou záležitost prezentují představitelé státních orgánů a většina médií. Pokud si ovšem zkusíme celou situaci reálně představit, pak je každému průměrně inteligentnímu člověku okamžitě jasné, že sebevražedná teorie nemůže obstát před fakty. Když totiž od těch devíti minut odečteme čas, který by byl nutný k sestrojení oprátky a dalším úkonům, pak ve zbývající době rozhodně nemohlo dojít k oběšení s nevratným poškozením mozku. Nehledě samozřejmě na to, že materiál teplákové bundy je k takovému účelu naprosto nevhodný...

Jestliže však sebevražda nepřichází v úvahu, zbývá jako jediná možná alternativa cizí zavinění. Přeloženo do normálního jazyka to znamená, že generál Milan Lučanský byl zavražděn. Nechci zde nyní vypočítávat všechny indicie, které právě na tuto příčinu smrti ukazují, neboť čtenář si je může najít na internetu. Spíše bych se chtěl zamyslet nad tím, za jak dlouho (a zda vůbec) se veřejnost na Slovensku dozví jméno vraha (popř. vrahů) a osob, které se na spiknutí proti generálu Lučanskému podíleli.

Domnívám se, že pravda nakonec najevo vyjde, ovšem netroufám si odhadnout, kdy to bude. Uvědomme si jednu věc došlo k vraždě elitního a i v zahraničí uznávaného policejního důstojníka a to, co teď většina Slováků cítí, je hrůza a zděšení. Dá se říct, že tamější společnost je paralyzována šokujícím zjištěním, že je ovládána politickými gangstery, neváhajícími jít doslova přes mrtvoly. Dá se předpokládat, že existuje velké množství svědků martýria, kterým si pan Lučanský musel projít (vždyť kolik lidí jej muselo vidět např. v nemocnici v Ružomberku). Strach jim však zatím brání cokoli říct, čemuž se nelze divit. Postupně se však jistě začnou dostávat na světlo světa informace, které potvrdí to, co všichni tuší...

V každém případě můžeme z chování a mediálních vystoupení jistých lidí vydedukovat leccos už nyní. Též složení tzv. vyšetřovací komise o mnohém vypovídá, o televizním pořadu Pumpa ani nemluvě. A máme tu i video z generálova pohřbu... 

pátek 15. ledna 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (239)

 





















V e   š p i t á l u   N a   B u l o v c e

( t a m ,  k d e   H e y d r i c h   c h c í p l   k d y s i )

p e r o u   s e   d n e s   č e s k é   o v c e

o   v a k c í n u   j a k o   k r y s y !  

pondělí 11. ledna 2021

VIKTORIE HANIŠOVÁ: DLOUHÁ TRAŤ

 














Filigránsky rozehrané partie lidských osudů – Viktorie Hanišová v roli hledačky existenciálních jistot...

Smrt je dnes jedním z nejvíce tabuizovaných témat. Zdráháme se o ní mluvit a brát ji vůbec na vědomí, namlouváme si, že se nás netýká a instinktivně se vyhýbáme všemu, co by nám ji mohlo (byť třeba jen velmi vzdáleně) stavět před oči. A přitom smrt je tu s námi stále, nikdo jí neunikne a jak říká jedna otřepaná, zároveň však moudrá fráze je to naše jediná životní jistota.

Na tenký led úvah o posledních věcech člověka se v povídkové knize Dlouhá trať pustila Viktorie Hanišová a hned dodejme, že si svůj již tak složitý úkol navíc záměrně zkomplikovala. Smrt může mít různé podoby a jednou z nich je ta, které jsme si zvykli říkat dobrovolná... A právě mystérium sebevraždy je tím, co jednu z našich nejlepších současných spisovatelek zajímá v jejích povídkách nejvíce všech sedm se totiž právě kolem tohoto ústředního motivu točí.

Hanišová umí psát výborně, již dříve dokázala, že její tvorbě je cizí rutina, vyumělkovanost a jakákoliv hra na city. I tentokrát u ní vše plyne přirozeně a autenticky, povídkové postavy čtenář nejen vidí, ale i cítí, jsou to ostatně lidé, jaké potkává dnes a denně všude kolem sebe. Jakkoli se zdají být jednolitou masou, občas se stane, že nám dají nahlédnout do svého jedinečného světa a my s úžasem zjišťujeme, jak povrchně jsme je doposud znali, tedy fakticky neznali. O tento pohled za kulisy vnějších masek svých bližních se Viktorie Hanišová po celou dobu snaží a nelze neobdivovat pokoru a decentnost, s nimiž tak činí.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-dlouha-trat 

čtvrtek 7. ledna 2021

POHŘEB ZAVRAŽDĚNÉHO GENERÁLA

 

aneb vrazi mají strach!  

Tím, jak se blíží pohřeb bývalého policejního prezidenta Milana Lučanského, můžeme doslova v přímém přenosu sledovat panickou hrůzu jeho vrahů. Ti se naprosto oprávněně děsí toho, že by poslední rozloučení se statečným generálem, který svého času rázně zatočil s mafií, mohlo být spouštěčem k celonárodnímu povstání. Slovensko připomíná sud s prachem a emoce, nahromaděné v národu, obelhávaném establishmentem a prodejnými médii, hrozí nekontrolovatelně vybuchnout.

U obrovského pietního místa, kam lidé přicházejí zapálit svíčku, lze vidět i řadové policisty, salutující mrtvému druhu ve zbrani. Oficiální místa to se skřípěním zubů tolerují, nic jiného jim ostatně ani nezbývá. Dokonce z jejich strany slyšíme pokrytecká slova o tom, jak si generála Lučanského váží a jaký to byl skvělý člověk v zákulisí však dělají vše pro to, aby znemožnili občanům účast na jeho pohřbu. A třesou se při pomyšlení na to, že by jim policisté vypověděli loajalitu a přidali se k národu...

Říká se, že pravda je jednoduchá, lež naopak složitá. A je tomu opravdu tak vždyť oficiální místa vyprodukovala již tolik fake news a očividných dezinformací, že bychom se jich ani nedopočítali. A do svých lží se zamotávají čím dál víc. Dělat z lidí blbce se však nevyplácí...
 
P. S. Uctít památku Milana Lučanského přišli i lidé v Praze:
 

úterý 5. ledna 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (238)

 











T o h l e   n e n í   m o ž n é   p ř e c e !

D á v á m   p ř í s n o u   v ý s t r a h u

k a ž d é m u ,  k d o   c h t ě l   b y   W é   C é

u d ě l a t   s i   z   v ý t a h u !

středa 30. prosince 2020

VRAŽDA MILANA LUČANSKÉHO


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

aneb Slovensko na cestě k nové totalitě... 

Smrt generála Milana Lučanského by v každém normálním státě znamenala nejen zbavení funkcí a trestní stíhání těch, kdo jsou za ni zodpovědní, ale i masové společenské protesty, vedoucí ke svržení vlády. Nic z toho se však na Slovensku neděje a tak lze oprávněně tvrdit, že tato země právě překročila politický Rubikon, po němž již není cesty zpět. Ukazuje se, že režim, který je tam nyní nastolován, má evidentní znaky totalitně-oligarchické diktatury.

Proveďme malou rekapitulaci. Když byl bývalý policejní prezident Lučanský tzv. spolupracujícím svědkem nařčen z přijímání úplatků, dobrovolně se vrátil z Chorvatska, aby mohl být k dispozici orgánům činným v trestním řízení. Ačkoli pro to neexistovaly žádné relevantní důvody, skončil 3. 12. ve vazbě, kde se 10. 12. údajně lehce zranil při cvičení. Kvůli tomuto banálnímu úrazu musel být převezen do nemocnice v Ružomberku a tam podstoupit jedenáctihodinovou operaci. Jeho vazební stíhání poté pokračovalo v Prešově, přičemž včera 29. 12. se měl pokusit o sebevraždu. Dnes odpoledne Milan Lučanský zemřel.

Naprostá většina slovenských médií je ovládána neomarxistickými liberálfašisty, takže místo volání po okamžitém vyšetření incidentu se píše o počtu sebevražd, k nimž letos v tamějších věznicích došlo (s jasným záměrem tu Lučanského relativizovat) a podobných záležitostech, a tomu hlavnímu se vyhýbají jako čert kříži. A to z pochopitelného důvodu pátrat po informacích, jak bývalý policejní prezident skutečně zemřel, by totiž znamenalo jít proti svým chlebodárcům, kteří jako jedinou pravdivou prezentují sebevražednou teorii.

Osobně jsem přesvědčen o tom, že Milan Lučanský byl zavražděn, a to již zmíněného 10. prosince. Všechny indicie, které jsem si o tomto případu zjistil, pro to hovoří. Tento statečný policista, který na Slovensku fakticky zlikvidoval mafii organizovaného zločinu, se stal obětí jiné, totiž politické mafie. I když právní anarchie, jež dnes na Slovensku vládne, to zatím neumožňuje, přesto pevně věřím, že jeho vrazi nakonec neuniknou spravedlnosti.

Čest jeho památce!