TOM HINDLE: OSUDNÁ PLAVBA

 

Vyšla nová hvězda na nebi detektivního žánru?

Detektivky současných autorů čtu jen výjimečně, což má patrně příčinu v mém věku. Byl jsem totiž „odkojen“ klasiky jako Georges Simenon (jenž stvořil nesmrtelnou postavu komisaře Maigreta), Raymond Chandler (Phil Marlowe) a Agatha Christie (Hercule Poirot, slečna Marplová), jimž jejich dnešní následovníci většinou nesahají ani po kolena. Snad jen Michael Connelly a jeho Harry Bosch mají zásluhu na tom, že jsem na tento literární žánr nezanevřel úplně. Před pár dny jsem ovšem objevil pro mne dosud neznámé jméno...

Tom Hindle. A kniha s názvem Osudná plavba. Když jsem si ji prohlížel v knihkupectví, zaujala mne věta na zadní straně obálky: „Velmi chytrý děj a závěrečný zvrat, který potěší fanoušky Agathy Christie.“ Víceméně instinktivně jsem se rozhodl...

Detektivky by podle mého názoru měly být psány inteligentně, aby čtenář měl požitek ze sledování cizelérsky pečlivé práce kriminalistů při vyšetřování zločinu, který není takříkajíc „vycucán z prstu“, nýbrž lze si ho představit i v reálném světě. Brodit se litry prolité krve a kroutit hlavou nad slabomyslnými scénami, to mne opravdu neláká. Toto naštěstí není případ Toma Hindlea, který mne velmi příjemně překvapil tím, jak přesně se trefil do mého „detektivkářského vkusu“. Pojďme se již ale podívat, co nás na stránkách knihy čeká...

Je to jeho poslední plavba (po ní odchází do penze) a kapitán McCrory si tolik přál, aby proběhla v klidu a bez komplikací! Proč se to jenom muselo stát?! Co ten zpropadený stařík za včerejší bouřlivé noci dělal na palubě, když mu muselo být jasné, že si koleduje o úraz či něco daleko horšího? Ano, třeba o smrtelný pád přes zábradlí! Šlo samozřejmě o nešťastnou náhodu, cizí zavinění je vyloučeno, ale i tak to není nic příjemného, mít na lodi mrtvolu. McCrory se utěšuje aspoň tím, že v New Yorku předá tělo americké policii a ta už se sama postará o vyřízení příslušných právních formalit...

Jiného názoru je ovšem James Temple, inspektor ze Scotland Yardu. Ten za starcovým neblahým skonem tuší ruku zákeřného vraha a nedá jinak, než že se pustí do vyšetřování. McCrory mu nakonec s těžkým srdcem dává svolení, vymiňuje si však, že detektivovi přidělí jednoho ze svých důstojníků, aby na něj dohlížel a zabránil případné panice mezi cestujícími. Endeavour je obrovská loď, ze Southamptonu do New Yorku veze dva tisíce pasažérů a právě se nachází uprostřed Atlantiku...

Timothy Birch je zamlklý samotář, omezující kontakt se svými kolegy na ranní porady u kapitána a nezbytné služební povinnosti. Ostatní důstojníci jeho chování tolerují, vědí totiž, že jej před časem postihla rodinná tragédie. Temple a Birch tedy začínají s pátráním a záhy narazí na závažnou skutečnost – na lodi je skupina lidí s uměleckými sklony, kteří se v americké metropoli hodlají zúčastnit aukce obrazů. A někdo z nich má zřejmě u sebe dílo nevyčíslitelné hodnoty...

Tím, že prostorově svoji detektivku omezil na lodní palubu (a časově na pouhé čtyři dny), byl Tom Hindle postaven před nelehký úkol. Muselo mu být od počátku jasné, že napsat za těchto podmínek téměř čtyřsetstránkovou knihu bude vyžadovat nesmírnou tvůrčí invenci jak co se týká psychologického profilu protagonistů a jejich vzájemných interakcí, tak i věrohodného popisu lodních prostor. 

Mohu říct, že mladý anglický spisovatel se se všemi záludnostmi nesnadné dějové linky vypořádal na výbornou a nepochybuji, že stejného názoru budou všichni, kdo po jeho knize sáhnou. Osudná plavba je skvěle propracovaná detektivka, u níž si přijdou na své i ti nejnáročnější čtenáři!

(A ještě něco, nač bych nerad zapomněl. Při překladu jistě náročného textu předvedla skvělý výkon Petra Johana Poncarová a rovněž oceňuji precizní redaktorskou práci – v knize jsem objevil jen tři malé tiskové chybičky...)             

J. D. BEZSONOV: DVACET ŠEST VĚZNIC A ÚTĚK ZE SOLOVEK

 

„To hlavní, základ všeho, je pro mě víra v Boha.“

Nejdříve se musím přiznat k jedné věci. Až dosud jsem se domníval, že co se týká literatury faktu, pojednávající o prvních letech bolševického režimu v Rusku, sotva se může objevit kniha, která by mě v tomto ohledu mohla nějak překvapit. Jurij Dmitrijevič Bezsonov (jehož vzpomínky na tuto krutou dobu s názvem Dvacet šest věznic a útěk ze Solovek jsem přečetl se zatajeným dechem) mě přesvědčil o opaku...

Jak známo, tzv. Velká říjnová socialistická revoluce byla ve skutečnosti protistátním pučem nevelké skupiny teroristů, kteří by neměli sebemenší naději na uchopení moci, pokud by prozatímní vláda Alexandra Kerenského projevila více rozhodnosti a akceschopnosti. „Útok na Zimní palác“ se rovněž odehrál úplně jinak, než jak to po léta prezentovala komunistická historiografie. Do sídla vlády tenkrát vtrhl dav ozbrojenců, demoralizovaní obránci spořádaně odešli a vlády nad obrovskou říší se zmocnili Lenin a Trockij se svými kumpány. Takto tristní to celé bylo... 

Potvrzuje to ostatně i Jurij Bezsonov, který jako zástupce velitele vojenských oddílů, majících bránit  Zimní palác, byl přímým účastníkem této události. Jeho kniha začíná stručným vylíčením oné tragické noci, kdy v Rusku na dlouhá desetiletí zemřela demokracie. Pro něho samotného pak začíná několikaletá anabáze štvance, při níž se střídají zatčení s pobyty ve věznicích a následnými útěky. Když je nakonec držen ve vazbě na Špalerné ulici v Petrohradě, dochází u něj k zásadní duchovní katarzi...

Bůh může vstoupit do lidského srdce nejrůznějšími způsoby. Když Jurij Bezsonov popisuje, jak tomu bylo u něj, čtenář s úžasem sleduje proud jeho myšlenek a je ohromen přeměnou člověka plného nenávisti, zloby a pomstychtivosti v křesťana...

Vnější životní podmínky se ovšem nemění, a pokud, tak k horšímu. Následuje totiž poslední, údajně konečná stanice, odkud již není návratu – Solovecké souostroví má pověst nejkrutějšího bolševického žaláře. A právě sem je Jurij Bezsonov eskortován, právě tady bude jeho křesťanská víra vystavena nejtěžší zkoušce...

Kniha Dvacet šest věznic a útěk ze Solovek je (minimálně tedy zhruba od své poloviny) fascinujícím a v mnoha aspektech výjimečným náboženským vyznáním. Autor v řadě pasáží (dopisy sestře) vyjadřuje názory, které je možné vnímat jako nadčasové. Ačkoli je bolševický režim svou podstatou nelidský a zrůdný (protože odmítá, ba nenávidí Boha), v žádném případě to neznamená, že ideálem je Západ s jeho demokracií a lidskými právy, jež jsou pouhými racionalistickými konstrukty. Již Vladimír Solovjov předpovídal, že pseudonáboženství v podobě víry v technický pokrok zákonitě přivede západní civilizaci do totality srovnatelné s tou komunistickou. 

A  stejné varování nalezne pozorný čtenář i u Jurije Bezsonova!