středa 20. října 2021

Sir ARTHUR CONAN DOYLE: PES RODU BASKERVILLŮ

 














Pes baskervillský (a Sherlock Holmes s Dr. Watsonem) se nikdy neomrzí!

Nejslavnější detektivka všech dob... ano, to se o této holmesiádě říká a bezesporu plným právem. Případná další nej by ovšem byla minimálně sporná stěží se dá totiž tvrdit, že je i nejnapínavější, nejsložitější, nejpropracovanější, nejhrůzostrašnější atd. Ačkoli jí tedy všechna ostatní chybí, to nejdůležitější nej téhle knížce nikdo nikdy nevezme ve svém žánru je a už navždy zůstane nejslavnější...

Není to trochu paradox? Jestliže (jak jsme se právě zmínili) je určitě hodně lepších detektivních románů, čím to, že příběh o baskervillském psu od prvního vydání (v časopise Strand v roce 1901) spolehlivě uchvacuje každou další generaci čtenářů? Proč vždy znovu za chladných podzimních večerů, když venku fičí severák a sprška deště občas zabubnuje na okno našeho příjemně vytopeného příbytku, usedáme se šálkem čaje do svého oblíbeného křesla a vedle na stolku máme přichystanou knížku s názvem Pes baskervillský? Co nás na ní tak přitahuje, že ji čteme již snad podesáté, ale nikdy se neomrzí?   

Samozřejmě je to ona A. C. Doylem mistrovsky navozená atmosféra starého zámku uprostřed nehostinných blat (po nichž se právě toulá uprchlý zločinec), opředeného hrůznou rodinnou pověstí. A též podivná smrt zámeckého pána, příjezd dědice, kolem něhož se záhy stahují mračna čísi zuřivé nenávisti, pustá krajina, kde jsou jednotlivá stavení tak daleko od sebe, že dovolat se případné pomoci je nemožné... A hlavně to zlověstné zvíře, které tu po nocích pobíhá a děsí svým vytím a ďábelským zjevem (pokud si ho tedy nevymyslela rozjitřená obrazotvornost místních starousedlíků).

Zajisté se nabízí otázka: Proč vlastně psát recenzi na knihu, kterou každý dobře zná a o níž přesně ví, co na jejích stránkách najde a jak skončí? Vidím pro to následující důvody: Pes rodu Baskervillů vychází v novém (a podle mne velmi zdařilém) překladu Věry Kláskové, přičemž nakladatelství Leda ve své edici Nejčtenější knihy světa má v plánu seznámit čtenáře s dalšími třemi doyleovkami Tajemství a záhady, Dobrodružství na moři i na souši (tyto knihy již vyšly) a Tajnosti z ordinací a laboratoří. Když navíc uvážíme, že se jedná o reprezentativní a po grafické stránce nádherně zpracované publikace, které budou ozdobou každé domácí knihovny, pak nemohu jinak než Psa rodu baskervillů (a další tří zmíněné knihy) s čistým svědomím doporučit všem literárním fajnšmekrům.

Vydejme se tedy s Dr. Watsonem a Henry Baskervillem (Holmes prozatím zůstal v Londýně, neboť řeší jiné naléhavé případy) do ponuré krajiny grimpenských bažin, kde člověk jako málokde jinde cítí svou nepatrnost a bezbrannost tváří v tvář přírodním živlům, které jej mají ve své moci. Mlhy nad blaty, studený déšť, poryvy větru a zrádná vřesoviště, kde jediný chybný krok může být tím posledním, protože slizké bahno žádnou svou oběť již nepustí toto vše je samo o sobě víc než deprimující. Pokud k tomu ještě připočteme onen tajuplný odér Zla, které tu provádí své rejdy, pak jsme rádi, že sedíme doma v útulném křesle, popíjíme lahodný čaj a víme, že se nemáme čeho bát... 

úterý 19. října 2021

EVA UMLAUFOVÁ: ČÍSLO NA TVÉM PŘEDLOKTÍ JE MODRÉ JAKO TVÉ OČI

 













 

Do Osvětimi se dostala jako dvouletá aneb napínavé pátrání po vlastní identitě

Recenzi této knihy nelze nezačít její obálkou vidíme na ní mladou, usmívající se a podle všeho velice šťastnou maminku, držící za ruku svou malou dcerku. Obě jsou důkladně oblečené, neboť stojí ve sněhu na jakési rozlehlé pláni. Vzápětí si uvědomíme, že tato poklidná zimní idyla je čímsi narušována co tu dělá ten zlověstně vyhlížející plot, táhnoucí se až kamsi k obzoru? Posléze se dozvíme, že snímek byl pořízen někdy na přelomu let 1943/44 v Novákách na Slovensku...

... Je únor 2014. V jednom mnichovském bytě se jeho staré obyvatelce náhle udělá nevolno a po převozu do nemocnice se zjistí, že paní prodělala infarkt. Naštěstí se ji podaří zachránit. Při přijímacím pohovoru vychází najevo, že se narodila 19. prosince 1942 v Novákách na Slovensku...

Svědectví o děsivých poměrech v nacistických koncentračních táborech se dochovalo velké množství vzpomeňme jen na jména Rudolf Vrba, Ellie Wiesel, Primo Levi, Ruth Elias a mnohá další. Ti všichni napsali o své kruté zkušenosti knihy, které se staly bestsellery, neboť světová veřejnost se díky nim mohla seznámit se zrůdností holocaustu přímo od očitých svědků.

Většina přeživších však toužila traumatické vzpomínky ze svých myslí vytěsnit. Pouze tak totiž mohli pokračovat v životě, který by se bez tohoto radikálního odstřižení od minulosti stal nikdy nekončícím sledem děsivých nočních (i denních) můr. To byl i případ Agnes Eislerové – ta své dceři sice v hrubých obrysech pověděla o tom, co za války prožila, ovšem detailních popisů těch  největších hrůz ji ušetřila.

Ta paní z mnichovského bytu je Eva Umlaufová. Na podzim roku 1944 ji (jako dvouletou) spolu se její matkou a mnoha dalšími nešťastníky odvezli v dobytčáku do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Vzpomínky na tehdejší jistě strašlivé zážitky pochopitelně žádné nemá a její matka (obě zázrakem přežily) byla po celý následující život skoupá na slovo. Po prodělaném infarktu si paní Eva uvědomuje, že by se měla alespoň nyní pokusit zjistit, co se s ní v Osvětimi dělo a jak je možné, že jejich transport nešel hned po příjezdu do plynové komory. Její pátrání přináší pozoruhodné výsledky a postupně se začíná skládat mozaika neobyčejného příběhu...

Projděme životní cestu paní Evy spolu s ní i my. Knížka s dlouhým názvem Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči nám vypoví mnohé nejen o bestialitě nacistů, ale i jejich pomocníků z řad spořádaných a slušných Slováků, kteří pouze plnili svou povinnost“, když udávali židovské spoluobčany, sváželi je do sběrných táborů a „očišťovali“ od nich svou milovanou vlast...     

pátek 15. října 2021

JAROSLAV ROKOSKÝ: ÚTĚK Z LEOPOLDOVA

 





















Kniha o padesátých letech, na jakou jsme dlouho čekali!  

Monumentální třísvazkové dílo s názvem Útěk z Leopoldova je bezesporu literární událostí par excellence. Nelze neobdivovat obrovské kvantum badatelské práce, která musela být vykonána, aby se na pulty našich knihkupectví dostala patrně nejlepší publikace literatury faktu za poslední roky. Jaroslav Rokoský si zaslouží obdiv a uznání za razantní rozkopnutí dveří do zatuchlých komnat doby, která měla být v zájmu stalinistických protagonistů krvavého teroru zapomenuta...

Autor má naprostou pravdu, jestliže v úvodní části vyslovuje pozoruhodný a současně dosti šokující názor, podle nějž je období tzv. padesátých let dodnes nedostatečně zmapováno, když namísto seriózní historické analýzy tehdejších politicko-společenských reálií dochází k jejich fragmentarizaci  na víceméně náhodně vybrané události. Tento pro naši národní paměť tristní fakt je do jisté míry logický, ostatně má svou paralelu např. i v německé poválečné historiografii. I tamější společnost se k vyrovnání s nacistickou minulostí dostávala postupně a k zásadní diskusi došlo až čtyři desetiletí po válce. 

Ačkoli má kniha název Útěk z Leopoldova, mnohem výstižněji ji charakterizuje její podtitul (Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu). Životní příběh šestice statečných mladých lidí, kteří se setkali ve východním Altacrazu (jak se tenkrát Leopoldovu říkalo) a jimž se odtud 2. ledna 1952 podařilo uprchnout, je skvěle zakomponován do širokého rámce atmosféry komunistické zvůle oněch neblahých let. Třebaže svým zaměřením patří do žánru literatury faktu, čte se kniha místy jako mrazivý thriller, plný odvahy, čestnosti a nezištnosti, ale i prospěchářství, zbabělosti a zrady. I když se útěk zdařil, měli jeho aktéři vyhráno jen napůl, neboť dostat se na vytoužený Západ znamenalo překonat spoustu rozličných překážek. Nezbytné bylo především vyhledat spolehlivé lidi, kteří by byli ochotni a schopni poskytnout úkryt, civilní oděv, nové doklady atd. Zde čtenář s napětím sleduje anabázi jednotlivých uprchlíků a doslova fyzicky s nimi prožívá nebezpečné situace, v nichž se permanentně ocitají...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-utek-z-leopoldova

 


 

sobota 2. října 2021

HAING NGOR: VRAŽEDNÁ POLE

 





















Výjimečná kniha očitý svědek přináší zprávu o peklu na zemi!

Dne 17. dubna 1975 dobyla vojska kambodžských komunistů (tzv. Rudých Khmerů) hlavní město Phnompenh, čímž v zemi skončila dlouholetá občanská válka. Dosavadní proamerický loutkový režim generála Lon Nola (k moci se dostal v roce 1970, kdy pučem svrhl krále Sihanuka) byl pro svou zkorumpovanost a naprostou neschopnost řešit společensko-ekonomické problémy drtivou většinou národa nenáviděn, takže jeho zhroucení vyvolalo radostnou euforii. Ta však trvala jen krátce. Jestliže v prvních chvílích žili lidé v naději, že ať už bude nová vláda jakákoliv, rozhodně nemůže být horší než předchozí vojenská diktatura, záhy přišel děsivý šok!

Rudí Khmerové totiž naplánovali pro Kambodžu obludný genocidní experiment, pomocí něhož chtěli jako vůbec první v dějinách nastolit čistý komunismus. Tato idea se zrodila v hlavě jistého Saloth Sara, jenž měl později vejít do historie jako Pol Pot, kteréžto jméno se stalo synonymem teroru, masových vražd a nelidských zrůdností. Případným zájemcům o podrobné informace o tomto tragickém fenoménu doporučuji knihu Pol Pot Dějiny zlého snu, v níž její autor Philip Short seznamuje čtenáře s výsledky svého dlouholetého studia novodobých kambodžských reálií. Kniha Vražedná pole má možná skromnější, ale o to bezprostřednější, protože ryze osobní zaměření. Jde o svědectví člověka, který přežil řádění Rudých Khmerů, když (sice zmučený a na pokraji smrti) jako by zázrakem vyvázl z bezpočtu hrůzných situací.

Vraťme se ale k vůdci Rudých Khmerů a jeho vizi šťastné společnosti, v níž si jsou všichni rovni a radostně pracují pro společné blaho. Jedním z axiomů Pol Potova světonázoru bylo přesvědčení, že komunismus je možné vybudovat velice rychle a stačí k tomu vysídlit lidi z měst a přesunout je do džungle, kde budou tvrdou fyzickou prací přivedeni k tomu, aby se zřekli všech kapitalistických neřestí. Takto převychovaný člověk měl mít minimální potřeby co se týká jídla, ošacení, osobního vlastnictví či dokonce spánku a citových projevů. Ještě  onoho 17. dubna začal apokalyptický exodus, během nějž revoluční vojáci vyháněli obyvatele Phnompenhu z jejich obydlí, seřazovali je do zástupů a vedli ven z města. Do pohybu se daly statisíce lidí včetně pacientů z nemocnic kambodžská metropole měla zůstat liduprázdná...

V davu vysídlenců se nachází i jistý Haing Ngor. Příchod Rudých Khmerů jej jako lékaře zastihl na operačním sále, který musel opustit a teď kráčí spolu s ostatními nešťastníky vstříc neznámému osudu. Čeká jej strastiplná cesta do nového domova a takřka čtyřletá zkušenost s krutou komunistickou tyranií, o níž jednou napíše knihu s názvem Vražedná pole. Jde o fascinující příběh jedince, prakticky ze dne na den vytrženého z relativně poklidného života a vrženého do soukolí brutálního a nepochopitelného násilí. Autor dokonce na několika místech upozorňuje čtenáře na následující pasáže, které (pokud se na to psychicky necítí) mají raději přeskočit...

Kniha je i příběhem o velké lásce. Haing Ngor se ještě před osudným vítězstvím komunistů seznámil se sympatickou a obětavou My Huoy, s níž nyní sdílí společné trauma. Co tyto dva mladé zamilované lidi čeká v režimu, nepřejícímu podobným citům a pokládajícímu manželství za reakční přežitek, který je třeba vymýtit? Postupně se ukazuje, že kambodžský model komunismu staví člověka pouze před dvě alternativy buď být uvědomělý a udřít se k smrti, nebo jako „líný parazit zahynout v některé z mučíren, jichž je náhle plná země...

Polpotovský režim měl ovšem již ve svých základech zakódovánu sebedestrukci, neboť přetvořit lidi v bezduché nemyslící bytosti je nemožné. Kolaps hospodářství, všudypřítomný hlad a zoufalství národa – takový byl výsledek vlády Rudých Khmerů, takže se nelze divit, že v jejich řadách propukaly vnitřní nesváry. Ty nakonec přerostly v krvavé čistky mezi nejvyššími komunistickými předáky. Ránu z milosti jim pak uštědřili jiní komunisté, totiž ti vietnamští, kteří se odmítli nečinně dívat na vyvražďování celého národa. Invaze vietnamské armády vedla k okamžitému a nanejvýš potupnému zhroucení mýtu o ráji na zemi. Pro jeden a půl milionu Kambodžanů však již bylo pozdě...

Kniha Vražedná pole se sice (bohudík!) vztahuje k historii, to však neznamená, že není aktuální i dnes. Uvědomme si jedno – Pol Pot nebyl žádný bestiální násilník, ale svým způsobem světaznalý intelektuál (léta studoval ve Francii) s velkým osobním šarmem a výjimečnou schopností přesvědčovat druhé o své pravdě. Kolik podobných Pol Potů se v poslední době snaží ovládnou nikoli jednu zemi, ale celý svět? Když se nezaujatě podíváme např. na covidové šílenství, na opětovné dělení lidí na dvě antagonistické třídy (očkovaní vs. neočkovaní, přičemž ti první jsou dáváni za příklad uvědomělosti a odpovědnosti, zatímco druhým je spíláno do bezcitných a protispolečenských individuí), pak to až příliš upomíná na praktiky totalitních režimů. Neprobudíme se jednou do podobného dne, jakým byl 17. duben 1975 pro Kambodžany?!  

středa 22. září 2021

VÁCLAV ŠILHA: NA VLNÁCH


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Úchvatná kniha – nejodlehlejší místo na Zemi v jedinečných fotografiích a strhujícím textu!

Literární událost o té se mluví tehdy, když je vydána nějaká výjimečná, nadčasová či s velkým čtenářským zájmem očekávaná kniha. Domnívám se, že všechny právě vyjmenované atributy do puntíku splňuje cestopis s názvem Na vlnách, v němž nás jeho autor zve na fascinující výpravu do jednoho z nejodlehlejších, nejtajemnějších, nejnebezpečnějších a nejmelancholičtějších míst naší planety. A protože své dobrodružné vyprávění doplňuje fotografiemi, nad jejichž krásou se tají dech, pak slova o literární události nejsou žádným marketingovým trikem, nýbrž prostým konstatováním faktu, že na pulty našich knihkupectví právě přichází něco mimořádného. Ale začnu od Adama...

Jsou lidé, kterým k životu nestačí to, s čím jsou obvykle spokojeni ostatní a neustále se obírají plány, jak vybřednout z každodenní rutiny a pravidelně se opakujících stereotypů. Třeba takový Václav Šilha. Majitel firmy, finančně vcelku nadstandardně zajištěný chlap středního věku, žijící ve spokojeném manželství co mu asi tak ještě může chybět? Dnes se pro to používá jedno módní slovo adrenalin! Václav sní o výpravě do nějaké co možná nejzapadlejší končiny na zeměkouli, kam se není možno dostat se žádnou cestovní kanceláří a kde si příroda uchovala svou panenskost a civilizací nedotčenou krásu. Samozřejmě nás hned napadne logická otázka, zda takové místo vůbec někde existuje. Podobně nejspíš uvažoval i náš dobrodruh, neboť když vylučovací metodou postupně vyřadil všechny nabízející se destinace, zbyla mu nakonec jedna jediná...

Drakeův průliv odděluje Ohňovou zemi (mys Horn) od Antarktidy a Tichý oceán od Atlantského. Je to oblast, která byla a je dodnes postrachem námořníků kříží se tu podmořské proudy, vichřice zdvíhají obrovské vlny a kdo může, zdaleka se tomuto Bohem zapomenutému koutu vyhne. Podobně se to má i s ostrovy a ostrůvky, které zde jako zuby obrovského draka vystupují z moře a pro svou opuštěnost a naprostou bezútěšnost zůstávají neobydlené. Tímto jsme se tedy krátkou oklikou dostali k vytouženému cíli výpravy Václava Šilhy...

Než se do knihy Na vlnách začteme (a zadíváme), dobře uděláme, když se podíváme do mapy (a vůbec nejlepší je mít po ruce glóbus). Názorně se tak ukáže, že se bez přehánění jedná o výlety na konec světa (to množné číslo je tam záměrně, protože se uskutečnily celkem tři!). Do dramatického vyprávění jsme vtaženi od samého začátku, kdy se dozvídáme, co všechno předchází tomu, než se může vyplout. Především je tedy třeba sehnat zkušeného a spolehlivého mořského vlka s bytelnou lodí, protože vydat se do Drakeova průlivu takříkajíc na vlastní pěst se rovná sebevraždě. Hodně záleží i na kvalitní posádce a mnoha dalších maličkostech. A když je konečně vše připraveno, je možné se vydat na místo srazu“, které je naštěstí pro našince „za rohem, totiž na Falklandách! Václav Šilha nás tu vážnou, tu humornou formou informuje o dnešní situaci na tomto Anglii náležejícímu souostroví, o nějž v roce 1982 vedla válku s Argentinou. A potom se již vydáváme do království tučňáků"...

Nevím totiž, jak jinak nazvat ostrovy Jižní Georgie, na nichž se tísní desetitisíce těchto nádherných ptáků. Jestliže jsme dnes svědky neblahého trendu vymírání mnoha živočišných druhů, pak v případě tučňáků je tomu naopak jejich obrovské kolonie se stále rozrůstají. Václav Šilha je nadšeným i oceňovaným fotografem a tady se nachází ve svém živlu. Ty nádherné snímky tučňáků, albatrosů, lachtanů a dalších obyvatel zdejších krajů se prostě musí vidět! Vyskytuje se tady též hrůzostrašně vypadající zvíře jménem rypouš sloní – jedna z fotografií této obludy měla obrovský úspěch a otiskly ji renomované časopisy po celém světě!

O knize Na vlnách by se dalo psát ještě dlouho, ale je načase končit. Chtěl bych tento literární skvost doporučit každému, kdo moji recenzi bude číst. Vyprávěním i fotografiemi Václava Šilhy jsem doslova okouzlen a ani trochu nepochybuji, že stejně fantastický zážitek čeká na všechny čtenáře!

pátek 17. září 2021

POETICKÉ KOMENTÁŘE (252)

 

T o   z n í   p ř í l i š   s l o ž i t ě

n a p s a l   b y c h   t o   v e   s t y l u :      

P r o   t y ,  j e j i c h ž   r o d i č e

n e j s o u   b a n d a   d e b i l ů . . .           

neděle 15. srpna 2021

DOUGLAS MURRAY: ŠÍLENSTVÍ DAVŮ

 














Neomarxističtí šílenci vymýšlejí stále nová lidská práva a říkat pravdu se stává zločinem z nenávisti!

Napadlo mne, že by nebylo od věci začít tuto recenzi nedávnou zprávou z USA, která proběhla médii, aniž vzbudila sebemenší pozornost, neřkuli údiv či překvapení. Byla přijata jako něco naprosto normálního, co k dnešnímu světu bezbřehé svobody a všemožných lidských práv prostě patří a nad čím se není nutno (a ani radno!) pohoršovat. Vždyť co kdyby se příslušníci oné menšiny cítili uraženi a diskriminováni nesouhlasným stanoviskem s jejich způsobem života a hnali celou věc k soudu? Se svou žalobou by s největší pravděpodobností uspěli a tak si nikdo netroufá dělat si z nich legraci. O co ale konkrétně jde?

Dwight Hemmery, profesor sociomentalistických studií na jedné kalifornské univerzitě, se dlouhodobě zabývá problematikou tzv. psychofyziologického paralelismu. Nechci zde zabíhat do detailů, ale laicky řečeno jde o teorii, podle níž jsou duševní procesy v lidském mozku doprovázeny a vlastně i determinovány specifickými tělesnými projevy. Na základě svých výzkumů dospěl Hemery mimo jiné k závěru, že přirozeným způsobem pohybu není pro člověka chůze, nýbrž lezení. Dokládá to řadou studií převážně medicínského charakteru, které nepostrádají racionální jádro. Podle amerického profesora např. chůze po dvou zatěžuje náš pohybový aparát mnohem víc než lezení po čtyřech, které již tím, že udržuje páteř v horizontální poloze, redukuje na minimum meziobratlový tlak. Hemery kolem sebe postupně soustředil skupinku studentů, kteří začali praktikovat lezení po čtyřech, přičemž dnes má Společenství čtyřnožců (tak zní jejich oficiální název, který vznikl v reakci na nenávistný termín lezouni, jímž byli zpočátku titulováni) přibližně 1200 členů a díky promyšlené mediální strategii se úspěšně rozrůstá...

Anglický novinář Douglas Murray je u nás znám jako autor bestselleru Podivná smrt Evropy a i jeho druhá kniha se nese v brilantním politicko nekorektním duchu. Ostatně už její název dává tušit, o co v ní jde. Ano, západní civilizaci, kdysi výspu demokracie, svobody a názorové plurality, postihlo davové šílenství ad absurdem dovedených nároků na podivná práva ještě podivnějších utlačovaných menšin. Jejich samozvaní vůdci sice neustále mluví o dialogu s většinovou společností, v praxi to však u nich vypadá tak, že své pomatené teorie prosazují s nebývalou agresivitou a oponenty se snaží umlčet mediálním lynčem, speciálně vymyšlenými nadávkami a dokonce i soudními žalobami. Tyto militantní bojůvky zcela opanovaly veřejný prostor, neboť politici, soudci a ostatní veřejní činitelé jim ustupují ze strachu, aby nedostali nálepku homofobů, rasistů, fašistů, xenofobů atd. Douglas Murray nám na bezpočtu příkladů demonstruje, k jakým liberálně-fašistickým orgiím dochází v poslední době v USA a západní Evropě. Při čtení knihy Šílenství davů člověk často neví, zda se má smát či naopak plakat, tragikomika čiší doslova z každé stránky. Autor ji rozdělil do čtyř kapitol s názvy Homosexuálové, Ženy, Rasa, Trans a minovým polem těchto nebezpečných témat kráčí s nebojácností, která se dnes vidí už jen velmi vzácně...

Možná si někdo řekne, že k nám se podobné výstřednosti nedostanou, protože až příliš připomínají komunistický světonázor s jeho jedinou povolenou pravdou, kterého jsme si užili za neblahých časů totality víc než dost. Obávám se, že tady je přání otcem myšlenky, ostatně první vlaštovky neomarxistických nových pořádků tu již máme. Připomeňme si třeba hysterické reakce pražské kavárny na homofobní kázání kněze Petra Piťhy, nenávistné reakce na prohlášení Dr. Soni Peckové, jejíž pohled na coronavirus se liší od oficiální mantry, dehonastaci Hany Lipovské, která se provinila tím, že se podívala na zoubek hospodaření České televize atd. A co naše rozvrácené školství? Výchovu mladé generace si s požehnáním MŠMT uzurpovaly všemožné neziskovky a nevládní organizace, děti jsou již od mateřských školek indoktrinovány genderismem, homosexualismem, multikulturalismem a dalšími zvrácenými ideologiemi s jasným cílem potlačit v nich v samém zárodku jakékoli náznaky kritického a samostatného myšlení. 

Nabízí se pochopitelně otázka, kam tato celospolečenská psychóza povede, v jaký režim nakonec vyústí. Když se podíváme do relativně nedávné historie, pak okamžitě narazíme na paralelu s posledními lety tzv. Výmarské republiky a převzetím moci Hitlerem. Určitou naději na záchranu před blížící se novou totalitou lze spatřovat v tom, že neustále stupňované požadavky neomarxistických extrémistů mají v sobě zakódovány sebedestruktivní tendence, takže uměle vytvářená budova hypertrofovaných práv a svobod se jednou musí logicky zhroutit. Velmi dobře to lze pozorovat např. v oblasti sportu, který kolabuje pod náporem v současnosti tak módní transgenderové mánie. Jeden příklad za všechny: Na OH v Tokiu se jistý novozélandský vzpěrač prohlásil za ženu, přičemž se mu nikdo neodvážil odporovat (transfobie je přece zločin proti lidskosti!). Tento vykutálený chlapík pak samozřejmě bez problémů získal zlatou medaili a svědky podobných excesů jsme i v jiných sportovních odvětvích. 

Proti davovému (jako ostatně každému jinému) šílenství se bojuje velmi nesnadno. S blázny je totiž prakticky nemožné najít nějakou elementární platformu, na níž by se dala vést racionální diskuse. Jejich tunelové vidění jim totiž neumožňuje vůbec si připustit, že by se v něčem mohli mýlit. Toho si všiml už Goethe, který svou zkušenost s tímto typem lidí vyjádřil následujícím čtyřverším:

Ein Narr wird es nie begreiffen,

dass er ein Narr wirklich ist.

Wahrheit davon, dass er Narr ist,

sagt man solchem vergeblich!

Do češtiny by se to dalo přeložit asi takto:

Blbec nikdy nepochopí,

že je blbcem skutečně.

Pravdu o tom, že je blbec,

říkáš blbci zbytečně!

A proto je tak důležité, aby zaznívaly i jiné než oficiální „pravdy. Zdá se, že značná část veřejnosti si přes všechnu mediální masáž uchovala zdravý selský rozum, o čemž svědčí enormní zájem o knihy Benjamina Kurase, Petra Hampla, Petra Štěpánka, Hany Lipovské a dalších konzervativních osobností. Do této skupiny mistrných analytiků společensko-politických procesů mimo jakoukoliv pochybnost patří i Douglas Murray. Jeho kniha Šílenství davů mne fascinovala natolik, že jsem ji přečetl prakticky na jedno posezení. Věřím, že podobně zaujme i ostatní čtenáře!