pátek 1. července 2022

KATEŘINA TUČKOVÁ: BÍLÁ VODA

 














Předesílám, že svou recenzi píši z pohledu katolického křesťana, za něhož se osměluji považovat...

Nechtěl jsem, ale nakonec to tedy řeknu. I když těch obdivných recenzí na novou Tučkovou je už tolik, že jeden disharmonický tón, narušující oslavné unisono, bude vnímán jako zlobný výlev podivného grafomana, který se musí za každou cenu předvádět. Copak ale opravdu nikdo jiný nevidí, že královna české prózy je nahá? Dokonce i Radim Kopáč, kterého si jako literárního kritika velmi vážím, se z pro mě nepochopitelného důvodu svezl na euforické vlně veřejného mínění a na stránkách MfD se vyznal ze své fascinace literárním charismatem autorky Bílé vody. Jiní jdou ještě dál a Tučkové tlustospis již dopředu pasují na Knihu roku, takže je asi vymalováno kdo z porotců soutěže Magnesia Litera si troufne jít proti proudu?

Hodně zapracovala i reklama. Již dlouho dopředu bylo avizováno, že to bude pecka, neustále se zdůrazňovalo, jak strašně dlouho (prý deset let!) to té Tučkové trvalo a kolikrát své životní dílo přepisovala, než si s ním troufla jít mezi lidi. Davy poblouzněných knihomilů si vůbec nepřipustily, že je s nimi ošklivě manipulováno mezi časem, stráveným psaním knihy a její kvalitou nemůže přece být žádná přímá úměra. No ale dobře, deset let je deset let a navíc prý v tom je hodně duchovna, nadčasovna, aktuálna a taky trocha té nezbytné pikantérie jeptišky, co se kdysi spustily a porodily... To přece musíte mít doma!

Johann Wolfgang Goethe jednou napsal, že když si člověk špatně zapne první knoflík, nikdy se již nemůže správně obléct. Myslím, že právě tato věta nejlépe vystihuje, proč Bílá voda dopadla z mého pohledu tak katastrofálně. Tím pomyslným prvním knoflíkem Kateřiny Tučkové je totiž samotné téma (postavení ženy v katolické Církvi), které si pro svou knihu zvolila a s nímž si evidentně neví rady. A z logiky věci ani nemůže, protože nechápe základní premisy, především tedy fakt, že Církev není (a díky Bohu za to!) demokratická instituce na způsob politické strany či nějakého spolku, kde si členové a členky odhlasovávají stanovy, program a volí (a odvolávají) své vůdce. Jak známo, různí heretici si právě takové církve založili a postupem doby se rozštěpili na tolik nejrůznějších církviček, že už je nikdo nespočítá...

O tom, že hlavním poselstvím knihy je opravdu kritika údajné mužské dominance, resp. ženské podřízenosti či dokonce diskriminace v Církvi, svědčí mimo jiné i to, že jako zářný příklad osvíceného reformátora je čtenářům představován biskup tajné církve z dob komunismu Felix Maria Davídek. Nikoli ovšem pro svou statečnost během čtrnáctiletého žaláře, ale z důvodu přesně opačného, kdy se samozvaně prohlásil za člověka, stojícího nad církevním zákonodárstvím a vysvětil na kněze (tedy spíše kněžku) jistou Ludmilu Javorovou. Kéž by takovýchto Davídků bylo víc, jak krásně a emancipovaně by se pak nám ženám v Církvi žilo, když bychom nemusely živořit někde na okraji, ale staly se rovnocennými mužům včetně práva na kněžské svěcení! Takhle explicitně se sice Tučková nevyjadřuje, ale mezi řádky je to naprosto čitelné. 

Abych nevypadal jako mysogin stále jen já, ocituji zde několik vět Ludvíka Vaculíka z jeho deníkové knihy Český snář. V souvislosti s návštěvou Jana Pavla II. v USA a stížnostmi tamějších katolických feministek na to, že kněžími mohou být pouze muži (a papežovou odpovědí, že v Písmu se o žádných kněžkách nikde nepíše) se autor na hlavu katolické Církve regulérně rozzlobil! To on, Ludvík Vaculík, by se na jeho místě nežinýroval a řekl jim to nikoli diplomaticky, ale pěkně od plic. Asi takto: Ty krávy americké proslulé jsou schopny z důvodů rovnoprávnosti žádat vstup do výslovně pánských organizací! My vás varujeme! Ženy už zkazily každou práci, kterou muži před nimi přivedli k jakési dokonalosti. Ženským působením by nejprve farnost, pak diecéze a nakonec celá církev brzo spadla zpět do interdiktů, exorcismů, upalování zas hlavně čarodějnic a do náboženských válek. Nemůže být nic hroznějšího nežli žena legitimovaná pro styk mezi člověkem a Bohem, která má přístup ke zpovědním tajemstvím a přidělenu kazatelnu! Bič boží v rukou ďáblových. Co k tomu dodat? Současný papež Bergoglio sice škodí Církvi kde může, ale ani on si nedovolí v otázce kněžství změnit odvěkou doktrínu. Stačí se ostatně podívat, kam to dopracovaly církve, které mají kněžky a dokonce biskupky!

Tučková vyplýtvala sedm set stran na lkání nad tím , že ženy se v Církvi nemohou realizovat. Jako by tu Církev byla kvůli tomu, aby v ní šlo dělat kariéru! Když se někdo stane křesťanem, pak (řečeno slovy apoštola Pavla) je to nové stvoření. Obvyklé kategorie (muž-žena, otrok-svobodný, žid-pohan, běloch-černoch atd.) ztrácejí jakýkoli význam a jde pouze o to, zda konkrétní osoba prožije svou pozemskou existenci tak, aby dosáhla věčného života. Kromě toho v katolické Církvi neexistuje žádné právo či nárok na kněžství, a to ani u mužů tyto lidi si vybírá sám Bůh a jde (slovy papeže Jana Pavla II.) o dar a tajemství. Proto nikdy v minulosti by žádnou křesťanku ani ve snu nenapadlo to, pro co horuje Tučková. Naopak! Když si vezmeme třeba takovou Terezii z Avily (15151582), tak ta byla prakticky po celý život pod dohledem inkvizice a musela pro své názory snášet od mužských církevních autorit mnohé ústrky a obviňování, aniž by si na to jakkoli stěžovala. A přesto ji 40 let po její smrti prohlásil papež za svatou a za dalších 350 roků dokonce za Učitelku Církve (u nás katolíků naštěstí všechno dlouho trvá, takže za pozemského života si nikdo nemůže dělat zálusk na nějaké pocty či privilegia). Kateřina Tučková by se zřejmě zeptala: A co z toho tedy ta Terezie měla, když za svého života se žádného ocenění nedočkala? Tím se dostáváme k jádru věci katoličtí světci a světice nečekají odměnu od lidí, ale od Boha...

Autorka knihy Bílá voda není katolička, přesto však cítí potřebu udílet Církvi rady, jak jít s dobou a otevírat se světu. Hlavně a především by podle ní měla skoncovat s nadvládou mužů a dát větší prostor pro seberealizaci ženám. Kateřina Tučková je v tomto ohledu zcela mimo, neboť si neuvědomuje, že nejvíce se v Církvi realizuje ten, kdo slouží svým bližním, modlí se a má neustále před očima svou pravou vlast v nebi...

Přeji Kateřině, aby našla pravou životní cestu, kterou Církev ukazuje každému poctivě hledajícímu (doporučuji přečíst si životopis zmíněné svaté Terezie z Avily či svaté Benedikty od Kříže (Edity Steinové). Vůbec totiž nezáleží na tom, kolik knih ještě napíše, Bůh se jí jednou bude ptát na něco jiného. Stejně, jako každého z nás...             

úterý 21. června 2022

ANITA HUBNER: MÁM TO O SOBĚ ŘÍCT?


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ať jste zdraví či nemocní, přečtěte si to...

Člověku, který se přes všudypřítomnou konzumní masáž, vtíravou reklamu na všemožné nepostradatelné produkty a tlak na spotřebitelskou konformitu neodnaučil samostatně myslet, musí dnešní doba připadat jako éra z řetězu utrženého materialismu. Lidé jako by nežili vlastní životy a ve veškerém svém jednání se řídili sice nepsanými, přesto však nemilosrdně vládnoucími zákony typu Nevaž se, odvaž se! Jedním z logických následků tohoto honu za zajištěnou existencí či životním standardem je permanentní stres, který je lékařskými odborníky považován za nejčastější příčinu většiny psychických poruch.

Autorka knihy Mám to o sobě říct? ve svých 21 letech onemocněla tzv. bipolární poruchou, pro niž je charakteristické náhlé střídání euforických a depresívních stavů. Jako každý v podobné situaci byla i Anita Huber touto nečekanou diagnózou zaskočena a do budoucna hleděla s velikými obavami. Měla pro ně řadu důvodů, neboť i v jejím rodném Holandsku je bohužel zvykem dívat se na takto postižené lidi skrz prsty. 

Dá se říct, že většina z nás je víceméně připravena na to, že občas proděláme nějakou normální nemoc (chřipku, angínu, zápal plic), utrpíme obvyklé zranění (zlomená ruka, vyhřezlá plotýnka), popř. musíme jít na běžnou operaci (žlučník, kyčelní kloub). Na to, že by mohla onemocnět duše, však myslí málokdo. Přitom právě psychické poruchy jsou dnes na vzestupu a prognóza na příští léta je víc než neradostná jejich nárůst především v tzv. vyspělých zemích bude pokračovat.

Anita Huber se ve své knize (jak už ostatně vyplývá z jejího názvu) primárně zamýšlí nad tím, jestli má člověk s duševní nemocí tuto skutečnost před ostatními tajit, či zda (a případně jak) o ní mluvit a z vlastní zkušenosti uvádí mnohá pro i proti. Názor, podle kterého se není za co stydět, ovšem evidentně převažuje. Je samozřejmě nerozumné každému na potkání vyprávět o svých traumatech či hospitalizacích, ovšem žít s neustálou obavou, že se „to“ jednou provalí“, je zase druhý extrém. Autorka popisuje některé takříkajíc modelové situace (např. pracovní pohovory) a standardní reakce, s nimiž se během let setkávala u lidí, kterým to o sobě řekla. Přes mnohé nezdary zůstala životní optimistkou a čtenáře nabádá opustit ulitu strachu a ostychu a (jakkoli to může znít jako fráze) myslet pozitivně. Mimo jiné proto, že odvaha k otevřenému přiznání je jediný způsob, jak už jednou konečně vyjít ze začarovaného kruhu předsudků, pověr a mýtů, jež okolo této problematiky panují. Cejch blázna má totiž kromě společenské degradace ještě i ten tragický důsledek, že takto stigmatizovaný jedinec může nakonec ztratit motivaci bojovat se svým handicapem a sám sebe utvrdit v přesvědčení o vlastní méněcennosti...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-mam-to-o-sobe-rict

pátek 17. června 2022

POETICKÉ KOMENTÁŘE (263)

 






























 

Z   j e h o   s m r t i   t é m ě ř   m r a z í

b y l   p r ý   z d r a v ý   j a k o   r y b a !

A   t a k   p t á m   s e ,  l i d é   d r a z í

k d e   s e   v l a s t n ě   s t a l a   c h y b a . . .

pátek 10. června 2022

MICHAEL CONNELLY: TEMNÉ HODINY

 





















Michael Connelly opět potvrzuje své výsadní postavení mezi současnými autory detektivního žánru! 

Člověku se chce bezděčně zvolat: Jak jen to ten Michael Connelly dělá, že ať (lidově řečeno) sáhne na cokoli, vždy se mu všechno tak skvěle povede? Vezměme si kteroukoliv z jeho početných detektivek pokaždé se jedná o bestseller, doprovázený nadšeným čtenářským ohlasem po celém světě! A není sebemenších pochyb, že zatím poslední connellyovka bude v této tradici pokračovat kniha Temné hodiny je opět psychothrillerem par excellence a čtenář si na jejích stránkách vrchovatě užije všeho, co k literatuře tohoto druhu patří.

... Je silvestr roku 2020 a Renée Ballardová jej tráví ve službě. Za chvíli začnou novoroční ohňostroje a v Los Angeles jsou to nejen chvíle radosti a oslav, ale i napjatého očekávání, co přinesou první minuty po půlnoci. Poslední dobou totiž v tomto gigantickém lidském mraveništi řádí Půlnoční muži (tak jim neoficiálně začala říkat policie), kteří využívají okamžiků hlučného davového veselí a snížené pozornosti ke zločinným rejdům. A právě proto teď mladá policistka sedí v autě v jedné z nechvalně proslulých městských čtvrtí, drží tu s kolegyní hlídku a je připravena se na výzvu z dispečinku okamžitě přesunout k případnému místu činu.

Práce u policie Renée stále baví, ovšem i ona cítí změněnou náladu mezi svými kolegy. Nedávná smrt černocha George Floyda měla na muže zákona devastující dopad většina se bojí vyvíjet vlastní iniciativu a aktivitu v obavě před obviněním z nepřiměřených zákroků, rasismu, xenofobie a dalších novodobých zločinů. Davová psychóza ohledně covidu, permanentně živená sdělovacími prostředky, je dalším z faktorů, proč je dnes losangeleská policie na pokraji rozkladu...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-temne-hodiny

pondělí 6. června 2022

MONS KALLENTOFT: POSLOUCHEJ, JAK ŠEPTÁM


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pokračování (a dokončení) knihy Dívej se, jak padám uznávaný švédský autor ani tentokrát nezklamal!

Je to již pět let, co jeho šestnáctiletá dcera Emme beze stopy zmizela na Mallorce, kde zamýšlela strávit skvělou dovolenou s partou kamarádek. Zoufalý otec se tam tenkrát okamžitě vydal a pustil se do pátrání, které po mnoha peripetiích skončilo svým způsobem úspěšně přes všechna úskalí, která mu při tom hrozila ze strany zdejší mafie a úplatných policistů, Tim Blanck nakonec našel svou Emme mrtvou na dně jakési rokle v odlehlé části ostrova... Dlouhá doba trýznivé nejistoty skončila, vystřídána neméně krutou realitou.

Nyní se s Timem, jeho ženou Rebekou a malou Majou, která se jim nedávno narodila, setkáváme opět. Bolest ze ztráty Emme je všudypřítomná, nelze však zůstat stát a utápět se v žalu, je třeba se pevně semknout a být si navzájem oporou. Je to velká zkouška pevnosti jejich vztahu, zdá se však, že to nejhorší mají za sebou a mohou se pokusit (byť s nezhojitelnou ranou v srdci) jít dál... Jeden nečekaný telefonát však náhle vše obrátí vzhůru nohama!

Tim ví, co má a vlastně i musí udělat. Rovněž Rebece je jasné (jakkoli se tomu v duchu vzpírá), že její muž nemá jinou možnost, než podruhé odletět na ten prokletý ostrov a začít úplně od nuly. Říká se, že nejde dvakrát vstoupit do stejné řeky, ovšem pro otce, toužícího zjistit pravdu o nezvěstné dceři, není nic nemožné. Tim je tedy zpět na Mallorce a snaží se najít nějaký záchytný bod, stopu, po níž by se mohl vydat v naději, že ho posune o krok dál. Nepouští se ale do předem ztracené bitvy? Vždyť pátrání po Emme, již samo o sobě riskantní, je spojeno s obrovským nebezpečím, hrozícím ze strany mafiánských šéfů, kteří si ostrov rozparcelovali na svá teritoria a na toho zarputilého Švéda, co jim tady před časem slídil, dosud nezapomněli. Proč se opět objevil? Nejlépe bude, když se mu dá co nejdříve na srozuměnou, aby se nepletl do místních záležitostí a uvědomil si, kdo je v těchto končinách pánem! 

Mons Kallentoft se nám (stejně jako v prvním dílu s názvem Dívej se, jak padám) představuje v celé své spisovatelské parádě. Znovu máme příležitost obdivovat jeho precizní popisy městských i přírodních scenérií a zažíváme takřka fyzický pocit, že spolu s hlavním hrdinou pročesáváme Mallorcu, bydlíme po hotelích a ubytovnách, přes den se koupeme ve vlastním potu, když se plahočíme od jednoho místa k druhému a za bezesných nocí promýšlíme plány na zítřejší výpravu za střípky informací, které snad jednou dají dohromady mozaiku dceřiny tragédie... Hlavně a především však autor znovu dokazuje psychologické mistrovství. 

Má člověk morální právo pro dosažení svého (byť ušlechtilého) cíle vystavit smrtelnému nebezpečí jiné lidi? Či se dokonce spojit se zločinci? Odpověď je zřejmá nikoli! Tim si to samozřejmě též velmi dobře uvědomuje, často je zhrozen tím, kam se až se svou posedlostí nalézt dceru dostal, trápí jej výčitky svědomí a nedokáže se už sám v sobě pořádně vyznat. Spolčuje se s lidmi, kterými opovrhuje, ať už je to zkorumpovaný policejní hlavoun, mafiánský hrdlořez, homosexuální úchyl, po penězích lačná věštkyně... Jistě, čtenář mu drží palce a ani nedutá napětím, přitom však stále silněji cítí pachuť čehosi nepatřičného, ba obludného z láhve totálního zoufalství byl vypuštěn zkázonosný džin, který se nikdy nevrátí zpět. Tim Blanck balancuje mezi dvěma extrémy chvíli je to pro nás kladný hrdina par excellence, abychom si vzápětí s hrůzou uvědomili, že sympatizujeme s duševním rozervancem, který je schopen jít doslova přes mrtvoly (a to naprosto nevinných lidí)! 

Je možné, že právě toto byl autorův záměr ukázat, že účel v žádném případě nesvětí prostředky a že svalovat vinu za vlastní selhání (nechat nezletilou dceru odletět tisíc kilometrů od domova je přece nehorázná nezodpovědnost!) na Boha či na osud je hodně alibistické. Tim Blanck jako bývalý policista musel přece dobře vědět, že vychvalované turistické destinace mají i svou odvrácenou tvář v podobě zločineckého podsvětí a že bělostné pláže, zářící slunce a luxusní hotely jsou často jen vějičkou, za níž se skrývají drogy, prostituce a obchod s bílým masem“...

Poslouchej, jak šeptám je zkrátka drsný psychothriller s jasným apelem na rodiče, aby si vzali příklad (myšleno odstrašující!) z Tima a Rebeky a chránili své děti před nástrahami Zla!

čtvrtek 2. června 2022

MICHIO KAKU: PARALELNÍ SVĚTY

 





















Žádné definitivní pravdy, ale pouze kladení zásadních otázek Michio Kaku opět exceluje!

Michio Kaku je našim čtenářům znám především jako autor bestselleru Hyperprostor, v němž prokázal jednak famózní znalosti z nejrůznějších vědních oborů, hlavně a především však schopnost zužitkovat je při promýšlení složitých otázek z oblasti kosmologie. Postupem doby se z něj stal jeden z nejuznávanějších popularizátorů vědy o vesmíru, jemuž bezpočet naprostých analfabetů (přiznávám, že jsem jedním z nich) vděčí za to, že jim otevřel oči pro záhady nezbadatelných hlubin všehomíra. Kniha Paralelní světy ve zmíněném trendu pokračuje a její druhé vydání svědčí o tom, že zájem o tuto problematiku je mezi českými čtenáři na vzestupu!

Možná nebude od věci začít takříkajíc od Adama a položit si otázku, co vlastně kosmologie je. Laicky řečeno jde o vědní obor, který je něco víc než astronomie a současně něco méně než filosofie, nebo (pokud použijeme klasickou Aristotelovu definici, podle níž filosofie je naukou o jsoucnu jakožto jsoucnu“), o „nauku o vesmíru jakožto vesmíru. Tady je ovšem okamžitě patrná tenze, jež mezi těmito dvěma kruciálními myšlenkovými disciplínami panuje. Kosmologové jako by říkali: Je evidentní, že díky stále přesnějším a výkonnějším přístrojům (především tedy obřím teleskopům na oběžné dráze Země) se posunujeme dál a dál ve zkoumání a chápání vesmíru. Je nám známo, jak a kdy vznikl, víme, že se neustále rozpíná a jednou odhalíme i jeho dosud skrytá tajemství. Filosofové kontrují tvrzením, podle nějž se pojmy typu bytí, jsoucno či esence zcela míjejí s fyzikálními a kosmologickými poznatky a objevy, byť by tyto byly sebeúchvatnější. Domnívám se, že v tomto sporu je pravda na jejich straně, nelze ale zároveň nevidět, že filosofie má svůj původ a zdroj v realitě světa a kosmu.  

Je jasné, že autor knihy Paralelní světy se jakožto věřící kosmolog nemůže neobdivovat grandiózním pokrokům své disciplíny a dívat se do budoucna s optimismem a velkými očekáváními. Michio Kaku je přesvědčen, že žijeme v době, kdy jsou doslova na spadnutí nové a převratné objevy, díky nimž se hlavolam jménem vesmír podaří rozluštit. Přitom si ale uvědomuje, že vyřešení jedné záhady sebou nese (a navíc zákonitě!) problémy další a často ještě komplikovanější. Paralelní světy tak paradoxně oscilují mezi Skyllou obrovských nadějí a Charybdou mnoha pochybností, ovšem právě to je (alespoň dle mého názoru) dělá mimořádně napínavými a čtenářsky atraktivními.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-paralelni-svety

úterý 24. května 2022

CENZORŮM NAVZDORY!


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Proč se Péťa tolik bojí dezinformačních webů? Protože píšou pravdu!

Vypnuté dezinformační weby navzdory cenzuře opět fungují! A čtenáři se mohou dnes a denně přesvědčovat, že nejsou proruské ani antiukrajinské, ale pouze protivládní. Ovšem totální devastace společenských, politických a ekonomických základů společnosti, kterou předvádí Fialova tlupa zoufalých budižkničemů, si nic jiného než tvrdou kritiku nezaslouží!

https://protiproud.info/

https://pravyprostor.net/

Těchto dvou se soudruh profesor bojí nejvíce. Dokonce tak, že navádí občany k práskačství...