neděle 4. prosince 2022

J. H. KRCHOVSKÝ: UŽ ZASE VYŠLO SLUNCE

 





















Krchovský nikdy nezklame!

Kdybych měl novou sbírku slavného dekadenta, která se pod názvem Už zase vyšlo slunce objevila na pultech knihkupectví, zrecenzovat jednou větou, posloužil bych si příslovím nic nového pod sluncem. Což (aby nedošlo k mýlce) není myšleno nikterak pejorativně, ale přesně naopak! Věřím, že mou bezmeznou vynalézavost věk neudolá a zvyk neotupí. Tento citát odkudsi ze Shakespeara se skvěle hodí právě na J. H. Krchovského, který před námi i tentokrát defiluje v celé své parádě!

 

Nocí i dnem mne dlaně svrbí

proč v rozporu jsem se všema?

proč všichni jsou tak strašně blbý?!

úplně jinak, než jsem já

 

O Krchovském a jeho poezii se toho už napsalo a řeklo tolik! Přesto tento fascinující solitér nadále zůstává záhadou (přičemž je možné, že i sám sobě). Rozhodně si nemyslím, že se v těch morbidních, pochmurných, nihilisticky laděných básních zrcadlí jeho duše, vždyť při osobním kontaktu (autorská čtení) poznáváme úplně jiného člověka zábavného, vtipného, kultivovaného a mimořádně inteligentního. V jednom rozhovoru Krchovský řekl, že si dělá z poezie legraci. Znamená to snad tedy, že svým způsobem klame tělem a pod maskou literárního desperáta skrývá citlivé nitro?

 

Dny ve svůj ocas zahryzlé

furt stejná smyčka, zrůdný biják

neni mi dobře... Ani zle...

ach, mnohem hůře! Je mi nijak

 

Ekvilibristické žonglování se slovy, cizelérská práce s jazykem! Krchovský dokáže rozpitvat češtinu až do jejích nejjemnějších nuancí a výsledkem jsou texty, které (ať už si o jejich obsahu občas myslíme svoje) nemůžeme neobdivovat a před jejichž autorem hluboce smekáme! Jeho početné čtenářstvo instinktivně cítí, že druhý takový básník u nás není a patrně už nikdy nebude, takže nevidím nic překvapivého na tom, že se již za svého života stal legendární, kultickou postavou. Fakt, že Krchovskému jsou nadšené chvalozpěvy na jeho tvorbu naprosto lhostejné, jen tím více přispívá k jeho pověsti takřka mýtické bytosti. V době, kdy se davy pseudopoetických grafomanů, u nichž absentuje sebemenší náznak talentu, perou o přízeň podobně pochybných literárních kritiků, musí totiž někdo, komu je všechno tohle přízemní pinožení ukradené, působit minimálně zvláštně.

 

Sbohem buď, další dni... A prosím, odpusť mi

že jsem tě utratil jak zvíře pokusný...

za další z tisíců vinu svou budu nést!

s důvěrou daný dar, který jsem zmarnil v trest

 

Jak známo, J. H. Krchovský je vyznavačem minimalistické poezie a sbírka Už zase vyšlo slunce je toho opětovným důkazem. Tvoří ji 89 čtyřverší, napsaných mezi lednem 2016 a prosincem 2021. A které z nich vybrat na závěr? Třeba tohle:

 

Zas čumil před oknem... Zhasínám žárovku

– jak krutou platím daň z básnické slávy!

A bude ještě hůř, vždyť k mému náhrobku

jednou se den co den pohrnou davy...
      
 
   

pátek 2. prosince 2022

BORIS PAHOR: NEKROPOLE


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Literární událost par excellence aneb neprojděme kolem této velkolepé knihy bez povšimnutí! 

Memoárů lidí, kteří přežili holokaust, jsem přečetl již několik desítek. A mám za to, že v jejich případě (na rozdíl od obvyklých knih, kde je toto kritérium klíčové) nehraje literární kvalita prakticky žádnou roli. Důvod je zřejmý – popisované události jsou natolik děsivé, že obsah je zde absolutně nadřazen formě. A tak i když jsou např. selekce na příjezdové rampě v Osvětimi vylíčeny s různou spisovatelskou zručností, nemění to nic na faktu, že na tomto místě byli nově příchozí rozdělováni na ty, kdo zemřou hned a kterým se poskytne menší odklad...

Napadá mne v této souvislosti následující příměr: Jak známo, jednotlivá Evangelia se od sebe v řadě věcí liší, přičemž největší rozdíl spočívá v tom, že zatímco první tři (Matoušovo, Markovo a Lukášovo, tzv. synoptická) mají víceméně popisný charakter, čtvrté Janovo se vyznačuje silným emocionálním nábojem a zároveň i vysokou uměleckou hodnotou. Je však evidentní, že ve světle toho, co má být sděleno, jsou různé stupně spisovatelské vyzrálosti margináliemi. Pisatelé Evangelií jakožto svědkové zmrtvýchvstání Ježíše Krista měli totiž jediný záměr a cíl předat zprávu o této epochální události příštím generacím. A učinili tak podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a individuálních literárních schopností.

U vzpomínkových knih těch, kdo se vrátili z pekla Osvětimi, Sobiboru, Dachau a dalších koncentračních táborů, jde o něco podobného. I oni přicházejí se svědectvím, pro něž (tentokrát z důvodu jeho hrůznosti) většina z nich často marně hledá vhodná slova, což však (znovu to musím zdůraznit) na vyznění toho kterého konkrétního příběhu nemá sebemenší vliv. Kdybych se měl vrátit k výše použité paralele s evangelními texty, pak bych mezi holokaustové synoptiky nejspíš zařadil Rudolfa Vrbu, Richarda Glazara, Evu Slonimovou či Halinu Birenbaumovou, janovský“ směr by reprezentovala jména Primo Levi, Bruno Bettelheim, Imre Kertész a... Boris Pahor!

Nejznámější kniha posledně jmenovaného s názvem Nekropole je v mnoha ohledech unikátní, což platí především pro autorovy důmyslné literární postupy, jež ji činí prakticky nezařaditelnou do některé z přesně definovaných škatulek. Řekněme zde pro začátek alespoň tolik, že bývalý vězeň koncentračního tábora Natzweiler-Struthof Boris Pahor zaznamenává a analyzuje pocity, které v něm vyvolává návštěva místa, kde si před dvěma desetiletími prošel děsivou křížovou cestou...

Spouštěčů, které vedou ke konfrontační lince na ose minulost vs. přítomnost je tolik a jsou navíc tak rozdílné povahy, až se zdá, že udržet myšlenkové pochody v racionálních mantinelech prostě nebude možné. Autorovi se to přesto skvěle daří a pozorný čtenář záhy zjišťuje, že v jeho osobě má co do činění s mistrným psychologem, schopným kráčet po tenkém laně takřka metafyzického Zla a nezřítit se do propasti banalit a klišé.  Řečeno jinak informativně-historické pasáže, jež v knize převažují, nejenže nijak neoslabují, ale naopak zesilují její jednoznačně emocionální poselství. 

Za názorný příklad právě řečeného nám může posloužit již úvodní část, kdy Boris Pahor při příjezdu k bráně tábora vidí, že prohlídku bude muset absolvovat se skupinou turistů. Tato z běžného pohledu nepodstatná věc v něm rázem vzedme celou kaskádu nejrůznějších a často diametrálně odlišných citových hnutí. Tak třeba s téměř obsedantní pozorností sleduje chování jednotlivých účastníků exkurze a hledá (a nachází) u nich projevy nedostatečné úcty k lidskému utrpení, které tu na něho odevšad hledí, aby vzápětí vyplísnil v duchu sám sebe za přehnaná pietní očekávání u jedinců, postrádajících jeho zkušenost. Ano, jak si máme vlastně počínat při prohlídce těchto míst? Rozhodně se nejedná o otázku ryze akademickou vzpomínám si, že když jsem v Osvětimi sestupoval do podzemních prostor bloku č. 11, pociťoval jsem kromě nesmírné tísně i jakýsi podivný stud. Bylo mi, jako bych v hloubi duše slyšel biblická slova: Nepřibližuj se sem a zuj si opánky, neboť místo, na kterém stojíš, je půda posvátná! A opravdu vždyť do zamřížované kobky, před níž jsem tam stál, odváděli odsouzence k smrti hladem, a právě zde 14. srpna 1941 zemřel Maxmilián Kolbe, který se dobrovolně nabídl obětovat život za jednoho spoluvězně...

Nekropole nemá pevnou dějovou strukturu, Boris Pahor se záměrně nechává unášet na vlnách asociací podle toho, kam či na co zrovna padne jeho zrak. Přitom naprosto přesně , jak v tu kterou chvíli psát. A tak syrově naturalistické scény (umývárna) jsou náhle vystřídány filigránsky detailní diagnózou akutního nedostatku potravy na psychosomatické procesy v lidském organismu, abychom vzápětí žasli nad dojímavě krásnými medailonky některých autorových spolutrpitelů.

Boris Pahor byl věčným aspirantem na udělení Nobelovy ceny za literaturu. To, že ji nikdy nedostal, má vícero příčin, tou hlavní je zřejmě fakt, že tento slovinský spisovatelský velikán zastával názory, které v žádné době nekonvenovaly s těmi oficiálními. Šokovalo mne zjištění, že tato úchvatná kniha u nás vychází až nyní, tedy 55 let od jejího napsání. O to větší uznání si zaslouží nakladatelství Protimluv, které ji pro českého čtenáře připravilo s všestrannou pečlivostí a troufám si říct, že i s láskou.

Závěrem bych se chtěl vrátit ke své úvodní úvaze, týkající se hodnocení autobiografických publikací o holokaustu z hlediska jejich literární kvality. Třebaže si tedy nemyslím, že Nekropole je lepší než Lidé nejsou mravenci, Treblinka, slovo jak z dětské říkanky, Je-li toto člověk či Utekl jsem z Osvětimi, na druhou stranu pokládám za vhodné svěřit se s tím, že kniha Borise Pahora se mi vtiskla do duše s intenzitou, jakou bych nikdy nečekal!          

úterý 29. listopadu 2022

VÁCLAV CÍLEK: PŘIJÍT ZA SVÍTÁNÍ


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Václav Cílek má šestý smysl pro vnímání (ne)všední reality!    

Od narození (jsem ročník 1959) žiji v rodinném domě, postaveném v roce 1911. Postupem doby byl samozřejmě tu méně, tu více přestavován, takže původně selské stavení se radikálně přetransformovalo do současné civilizované podoby. Přesto tu ale je možné najít rozličné artefakty z prehistorických časů před 1. světovou válkou, kdy pradědeček moje dnešní bydliště zbudoval...

Podobně se to má i s mojí vesnicí rovněž tady se toho hodně změnilo a často jen díky starým fotografiím se dozvídám, jak to které místo vypadalo dřív. Místní konstanty naštěstí přežily působení zubu času bez úhony tak třeba necelý kilometr vzdálený památník, vystavěný v letech 1909 – 1912 na připomínku obětí slavné bitvy tří císařů, vévodí jako maják širokému okolí a nikdo ze zdejších lidí si ani ve snu nedokáže představit, že by se někdy ráno probudil a zjistil, že na kopci nad dědinou nestojí Mohyla míru... Ale proč to vlastně píši?

Asi všichni podvědomě cítíme, že jsme obklopeni věcmi a místy, s nimiž nás pojí jakási spíše tušená než racionálněuchopitelná symbióza. Jedná se o vztah natolik diskrétní, delikátní a navýsost intimní, že je prakticky nepopsatelný, přesněji řečeno dát mu slovesný výraz dokáží pouze výjimeční jedinci. A kniha s názvem Přijít za svítání podle mého názoru mimo jakoukoli pochybnost dokazuje, že její autor Václav Cílek je jedním z nich...

Podtitul Vybrané eseje z let 2002 2022 dává tušit, že na čtenáře čeká v kladném smyslu toho slovavšehochuť z literární tvorby člověka, jehožšíře záběruje takřka polyhistorická. Jestliže je autorzaškatulkovándo přihrádek s označeními geolog, klimatolog, spisovatel a popularizátor vědy, pak je toto všechno sice pravda, ovšem rozhodně tím není vystiženo to hlavní totiž že Václav Cílek je mimořádně senzitivním pozorovatelem vezdejší reality, na niž hledí s obdivem, úctou a pokorou a zřejmě právě proto umí nalézatduši i ve zdánlivě neživýchživotních formách. A co je vůbec nejdůležitější do krásy svých podivuhodných objevů nezištně zasvěcuje všechny, kdotouží vidět“.

Genius loci neboli duch místa... Když jsme dostatečně citliví, můžeme ho nacházet skoro všude. Mne např. vždycky fascinovaly skupiny stromů někde v otevřené krajině. A určitě i Jana Zahradníčka, když jednu ze svých básní začíná veršemJsou shluky stromů plny svaté tísně. Mám-li uvést jiný příklad, pak si vzpomenu na rekonstrukci našeho sklepa, kdy jsem věděl, že jednuvěcmusím nechat nedotčenou, totiž ten malý výklenek v rohu na konci války, když se blížila fronta a všichni se tu ukryli, tam stával hrnec s mlékem... A dejme také slovo Franzi Kafkovi ajehoPraze, kterou nazývámatičkou a o níž říká, žemá drápky, tj. nechce jej nechat odejít někam jinam...

Mimochodem když už jsme u té Prahy. Já to mámnastavené tak, že prohlížení si jejích pamětihodností je pro mne vedle obdivu a nadšení spojeno i s jistým pocitem provinění. Vždyť copak je např. možné projít se po Karlově mostě jen tak, bez toho, aby člověk pečlivě studoval každou sochu, hleděl fascinován do Vltavy a s úžasem vzhlížel k Pražskému hradu? Ovšem ptát se lze i opačně je vůbec myslitelné, aby byl každé památce věnován čas, který si právem zasluhuje? Jen u rytíře Bruncvíka bych dokázal stát celé hodiny a připomínat si jeho historii, která je mimo jiné spojena i s mojí obdivovanou básnířkou Marinou Cvětajevovou. Ta tu svého času také stávala a poté napsala báseň Pražský rytíř...

No vida, kam až jsem se dostal během recenzování knihy Václava Cílka Přijít za svítání. Je ale možné, že její hlavní předností je právě autorova schopnost vyvolávat ve čtenáři hlubinné a mnohovrstevné asociace, jako se to stalo v mém případě. Nechtěl bych, aby to vyznělo jako klišé, ale knihu považuji za literární událost par excellence!             

sobota 19. listopadu 2022

ELŽBIETA ISAKIEWICZ: PEKLO ZACHRÁNĚNÝCH

 




















 

Kniha o holokaustu, jaká tu ještě nebyla!

Mám za to, že tato recenze by měla být zahájena malým historickým expozé. Tak tedy: 1. září 1939 přepadlo nacistické Německo Polsko, čímž začala 2. světová válka. Brzy poté, 17. září 1939, na základě tajného paktu Ribbentrop-Molotov, obsadila východní část země Rudá armáda. Polsko zmizelo z mapy Evropy a život v obou jeho částech, ovládaných nyní totalitními režimy, se stal vpravdě nelidským. Co se týká Hitlera, tak ten považoval Poláky za méněcenné slovanské podlidi, které hodlal po konečném vítězství vyhubit. Do té doby měli otročit pro německou válečnou mašinérii... 

Spravedlivý mezi národy od roku 1963, kdy Stát Izrael začal tento čestný titul udělovat, jej obdrželo 26 973 osob. Hlavní slovo při tom má speciální komise, která se rozhoduje na základě velmi přísných kritérií. Kromě jiného musí být mimo jakoukoli pochybnost prokázáno, že vyznamenaný jedinec během 2. světové války s nasazením vlastního života zachránil před smrtí alespoň jednoho Žida. Nejpočetněji jsou mezi laureáty zastoupeni Poláci v jeruzalémském památníku Jad Vašem jsou do kamene vytesána jména 6863 příslušníků tohoto národa!

Jak je tedy možné, že se (hlavně v poslední době) stále častěji mluví o polském antisemitismu, který se údajně masově rozmohl na území tzv. Generálního gouvernementu, zřízeného Hitlerem na dobytém území? Občas se dokonce o Osvětimi, Treblince či Sobiboru mluví jako o  polských koncentračních táborech! Domnívám se, že není těžké uhodnout, kdo za těmito odsouzeníhodnými praktikami stojí jde o určité politicko-lobbystické kruhy, snažící se prostřednictvím flagrantního překrucování historie vyvolávat nesvár mezi národy, což se jim (viz třeba právě napjaté vztahy mezi Polskem a Izraelem) bohužel daří...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-peklo-zachranenych

čtvrtek 10. listopadu 2022

GUY MAYFIELD: ŽIVOT A SMRT V BITVĚ O BRITÁNII

 





















Odvrácená strana gigantické letecké bitvy aneb deník vojenského kaplana přináší pozoruhodné svědectví o duchovním světě obyčejných hrdinů  

Bitva o Anglii bezesporu patří k nejvýznamnějším milníkům 2. světové války. Hitlerův plán připravit si drtivými leteckými údery příznivé podmínky pro vylodění se minul účinkem. Ostrovní říše odolala, přičemž kromě samotného vojenského vítězství mělo neméně důležitý význam i to druhé, totiž psychologické ukázalo se, že Göringova vychvalovaná Luftwaffe není neporazitelná...

Anglie v tomto zápasu o bytí a nebytí nezůstala sama. V Royal Air Force bojovali příslušníci mnoha jiných národů a můžeme být hrdí na to, že nezanedbatelnou část z nich tvořili Čechoslováci. Působení našich letců je velmi dobře zdokumentováno, a to jednak díky badatelskému úsilí historiků a také (a možná především) memoárům přímých účastníků bitvy. Asi každý zná knihy Nebeští jezdci, Zlomená křídla, Bombardér T 2990 se odmlčel aj. Mohlo by se tedy zdát, že řečeno a napsáno již bylo vše...

Kniha Život a smrt v bitvě o Británii dokazuje, že tomu tak zdaleka není! Její autor, sloužící v RAF jako vojenský kaplan, přináší o tehdejších událostech velmi cenné svědectví ze svého specifického úhlu pohledu, který by se dal definovat jako nábožensko-duchovní. Ve výše uvedených vzpomínkových knihách je toto téma zmiňováno spíše okrajově, zatímco Guy Mayfield se mu věnuje takříkajíc naplno, což činí z jeho deníkových záznamů z oné dramatické doby záležitost vskutku unikátní.

Ano co se vlastně odehrávalo v duších mladých mužů, kteří nasedali do svých letadel s vědomím, že se již nemusí vrátit? Dá se dokonce říct, že každý z nich si mohl s téměř matematickou přesností vypočítat, kdy se naplní jeho čas – vždyť válečné štěstí nemůže trvat dlouho, když každý den umírá tolik spolubojovníků... Smrt přitom měla mnoho hrůzných podob, nejčastěji šlo o uhoření v sestřeleném stroji či utonutí po pádu do vln La Manche. Jestliže navzdory všemu vždy znovu startovali do bojových akcí, museli pro to zajisté mít závažné důvody. Jaké? 

Guy Mayfield si tuto otázku kladl velmi často, sám však s politováním konstatuje, že jednoznačná odpověď neexistuje. Přesto se mu podařilo díky kamarádskému přístupu a přímé, nekomplikované povaze nahlédnout do nitra jeho svěřenců mnohem hlouběji, než na začátku své duchovní mise předpokládal. Kniha je plná nádherných příkladů neokázalého vlastenectví, živé křesťanské víry a odpovědného plnění bojových povinností. A nic na tom nemění fakt, že toto vše je často ukryto za vnější fasádou tvrdých a otrlých válečníků, nepřístupných běžným lidským citům...  

Karmelitánské nakladatelství v čtenářsky oceňované edici Osudy (Životopisy a svědectví křesťanských osobností) vydalo již celou řadu výjimečných titulů. Kniha Život a smrt v bitvě o Anglii se podle všeho stane dalším bestsellerem, neboť přináší neidealizovanou a naturalisticky syrovou, zároveň však nesmírně dojímavou zprávu o obyčejných hrdinech, bránících civilizaci před nacistickým barbarstvím.