úterý 31. března 2020

KORONAVIRUS STRHÁVÁ MASKY...






Neměli bychom se od toho „vyspělého Západu“ raději držet dál?

Když se podíváme na mapu Evropy, na níž je znázorněno rozšíření koronaviru v jednotlivých státech, hned nás „trkne“, že země východní Evropy jsou na tom nepoměrně lépe než tzv. „vyspělý Západ“. Je jasné, že to nemůže být náhoda a tak se vnucuje otázka, proč v Itálii, Francii, Španělsku a Německu lidé umírají po tisících, zatímco státy V4 zvládají pandemii vcelku dobře.
Příčinou je občanská uvědomělost, solidarita a schopnost improvizace na straně jedné, resp. maloměšťácká stádovitost, apatie a totální spoléhání na nefunkční stát na té druhé. Vezměme si třeba Českou republiku a Německo. Zatímco u nás si lidé uvědomili, že je nutné táhnout za jeden provaz a bez reptání si nasadili roušky (které si neváhali v případě potřeby ušít doma), zglajchšaltovaní Němci se ohlížejí jeden na druhého a čekají, kdo si zahalí tvář jako první. A protože tím prvním nechce být žádný (vždyť by v tamějším politicko-korektním režimu mohl být označen za panikáře, štváče či pravicového extrémistu!), nenosí je dodnes nikdo. „Příkladem“ jim v tomto jdou jejich politici, kteří považují nošení roušek za ideologicky kontroverzní opatření a v televizi vystupují zásadně bez nich.
Navíc si nechali zaplevelit zemi milióny islámských „migrantů“ a ti pochopitelně na nějaká hygienická nařízení kašlou (a přinutit je k tomu si nikdo netroufne). A tak se pandemii nechává volný průběh a namísto ní se řeší jiné, zřejmě důležitější problémy – např. v Süddeutsche Zeitung jsem četl, že ministru vnitra Seehoferovi dělá právě nyní největší starost jakási organizace válečných veteránů, která by se podle něj měla zakázat...
Merkelová se stáhla do karantény, odkud ke svým soukmenovcům pronáší plačtivé výzvy k vzájemné solidaritě, občanské statečnosti a osobní angažovanosti. Což jsou vlastnosti, před nimiž si po celou dobu svého vládnutí odplivovala, neboť  v nich spatřovala fašizoidní rezidua. Není se co divit, že Němci na její změněnou rétoriku neslyší a dál se chovají bezohledně a sobecky.
Buďme rádi za Babiše. Není to sice žádný génius, ale aspoň se řídí zdravým selským rozumem a neplete do čistě hygienických záležitostí politiku a ideologii jako ti pitomci v Berlíně. Dál dodržujme karanténu a pomáhejme si. Uzavření hranic je nepříjemným, leč nezbytným opatřením, jak se ochránit před pandemií – odstrašující příklad Německa, Francie, Itálie a Španělska máme přece na očích denně...

     

pondělí 30. března 2020

MICHAEL CONNELLY: ČERNÁ OZVĚNA























„Nový“ Harry Bosch aneb reedice první „connellyovky“!

Když nakladatelství Domino přišlo před lety s první detektivkou Michaela Connellyho, já jsem tuto z dnešního pohledu významnou literární událost tak říkajíc „zaspal“. S Harrym Boschem jsem se seznámil až mnohem později, přesněji řečeno v době, kdy jeho popularita u nás dosáhla takových výšin, že ji museli zaregistrovat i ti, kdo se jinak o detektivní žánr příliš nezajímali. Přeběhlík, Dva druhy pravdy, Odvrácená strana konce – recenzní výtisky z ostravského nakladatelství mně přicházely s železnou pravidelností a já si amerického autora a jeho svérázného detektiva oblíbil do té míry, že jsem se začal pídit i po knihách, které jsem „propásl“. Což byl problém, neboť se mezitím vyprodaly a shánění po antikvariátech nemělo valný smysl – všichni, kdo je měli, si tyto skvosty hýčkali ve své knihovně...
Pak ale naštěstí dostala šéfka Domina Karin Lednická skvělý nápad a začala s reedicí mezitím slavné „boschovské“ řady – a já se tak mohu konečně dostat i k oněm „zmeškaným“ dílům včetně toho úplně prvního, Černé ozvěně! Bylo to spojeno s jistými „problémy“, ty však naštěstí nebyly nijak zásadní. Tak jsem třeba měl Harryho „zaškatulkovaného“ jako postaršího, obtloustlého a bezvousého pána s počínající pleší a musel jsem se v tomto ohledu přeorientovat na jeho zcela jinou fyziognomii, když nám Michael Connelly hned na úvod představuje svého hrdinu jakožto štíhlého a vysokého chlapíka s knírkem... Setkáváme se s ním nedlouho poté, co ho kvůli jakémusi maléru přeložili z prestižního místa na podřadnou pozici, přičemž hlavním důvodem této profesní degradace byla spíše naštvanost nadřízených na chlápka, který na ně zvysoka kašle a dělá si všechno po svém! Harry je totiž typem policajta (či policajstským týpkem?), který se za všech okolností řídí svým vlastním rozumem a nijak si nepotrpí na byrokratické dodržování předpisů, oficiality a poklonkování před hlavouny. Tím si pochopitelně zadělává na problémy, což je mu srdečně jedno, čímž se ty problémy ovšem tím víc kumulují a neustále narůstá počet těch, kdo jej začínají mít plné zuby...
Harry bydlí v domku na kopci, pod nímž se do daleka rozprostírá Los Angeles. Pohled shora na andělské město jej uklidňuje a do značné míry mu i pomáhá vyrovnat se s traumatizujícími zážitky z minulosti. Bosch je vietnamský veterán a navíc ne ledajaký – jako příslušník tzv. „tunelových krys“ válčil proti neviditelnému nepříteli v podzemních chodbách, v nichž se skrývali a odkud podnikali útoky bojovníci Vietkongu. To, že se vrátil domů živ a zdráv, byl skoro zázrak, většina z jeho kamarádů takové štěstí neměla. Jaké je tedy Harryho překvapení, když je jednoho dne zavolán k případu vraždy a podle tetování na těle mrtvého zjistí, že dotyčný byl kdysi rovněž krysou!
To, že se jedná o vraždu, se však stane zřejmým až po nějaké době. Zpočátku vše nasvědčuje tomu, že smrt způsobilo předávkování drogami a tak má být též celá záležitost uzavřena. Harry si ovšem za léta služby u LAPD vypěstoval svérázný instinkt, který mu nyní napovídá, že by se neměl spokojovat s unáhlenými závěry. Začne se proto v případu „vrtat“ a jeho vycvičený analytický mozek postupně odhaluje řadu nesrovnalostí, jež jsou v rozporu s prvotní verzí o nešťastné náhodě či sebevraždě. Další mravenčí práce pak potvrdí neblahé tušení – Harry je na stopě hrůzného zločinu, a jak se posléze ukáže, při jeho objasňování se mu budou výborně hodit zkušenosti z Vietnamu!
Michael Connelly už ve své první knize naplno demonstruje to, pro co jej dodnes tak obdivujeme. Perfektní znalost policejní problematiky a všeho, co s ní souvisí (třeba ten fascinující popis pitvy na str. 65 – 71!), dělá z Černé ozvěny detektivku par excellence, jíž nelze nic vytknout a která naopak může sloužit za vzorová ukázka toho, jak se tento druh literatury „má psát“! Harry postupuje zdánlivě pomalu, nikam nespěchá, ale zarputilosti a neúnavnosti má na rozdávání – připomíná pavouka, který pozvolna splétá sítě kolem své nic netušící kořisti. Je to hodně složitý případ (450 stránek napětí hovoří za vše) a kromě nadšení z pátracích dovedností hlavního hrdiny prožívá čtenář i chvíle vzteku a bezmoci, když musí přihlížet tomu, jak jsou Harrymu ze strany kancelářských límečků házeny klacky pod nohy... 
Nakonec nemohu nezmínit ještě dvě další pozitiva – vynikající překlad Jiřího Kobělky a pečlivou redakční práci Karin Lednické. Díky, Domino!    

čtvrtek 26. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (213)



































H a d r   š e l   d o l e . . .

B r n ě n s k ý m   r a d n í m

z   K r á l o v a   p o l e

u p ř í m n ě   f a n d í m ! 

úterý 24. března 2020

KORONAVIROVÉ VYZNÁNÍ VÍRY





aneb vyléčí se Církev z bergogliánského viru?

Poté, co skončí koronavirová pandemie, prý už nic nebude jako dřív. Jako katolický křesťan si kladu otázku, zda to bude platit i pro Církev, popř. jak se změní vztah obyčejných věřících k hierarchii. Znepokojuje mne představa, že papež, biskupové a kněží (kteří nás až na několik výjimek v této přetěžké době nechali na holičkách) se nám nějak nemastně neslaně omluví a vše zůstane při starém, tj. že pokoncilní přeměna Církve na ekologicko-humanistickou neziskovku nedozná žádných změn. 
Všechno bohužel nasvědčuje tomu, že mé obavy se naplní – když sleduji, jak na pandemii reaguje Bergoglio a jeho nohsledi, pak je mi jasné, že jejich vyznání víry se už definitivně zřeklo i těch posledních zbytků katolického Creda...

KORONAVIROVÉ VYZNÁNÍ VÍRY: 

1   Nejcennější, co máme, je zdraví a pozemský život. Náboženství je pouze nepodstatným podpůrným prostředkem k tomu, abychom si své tělesné blaho a bezstarostný život pojistili pro případ, že by existoval nějaký bůh.  

2   Nejhorší, co nás může potkat, je nemoc a smrt. V časech epidemie tudíž musí jít náboženství i veškeré projevy víry stranou. Je nejen dovolené, ale přímo přikázané vylévat z kropenek svěcenou vodu, zneuctívat Eucharistii podáváním na ruku a pokud to nařídí státní moc, přestat se slavením Mše svaté.

3   Pokud vůbec nějaký bůh existuje, pak je k nám milosrdný a shovívavý. Názor, že koronavirus je božím trestem za naše hříchy, je ničím nepodložený výmysl některých pomýlených lefebvristických pseudokřesťanů, kteří zaspali II. vatikánský koncil.

4   Bůh (pokud je) nám vždy všechno odpouští. Tvrzení, že homosexuální praktiky, interrupce, pornografie, sexuální výchova na školách a divadelní hry, urážející Spasitele, jsou hříchy volající do nebe o pomstu, je možno považovat za šíření poplašné antikoncilní zprávy.

5   Pokud se občas v evangeliích píše o umrtvování tělesných žádostí, či dokonce věčných mukách v pekle, je to třeba chápat jako dobově a kulturně podmíněný folklór, dnes již dávno překonaný. Co se týká koronavirové nákazy, v žádném případě ji nesmíme považovat za výzvu k obrácení, pokání a změně života, protože žádné peklo neexistuje a strach z nějakých posmrtných trestů je tudíž neodůvodněný. František, největší papež v dějinách, má naprostou pravdu, když říká, že hlavním posláním křesťanů v dnešním světě je ekologické smýšlení a třídění odpadu.

6   Je sice pravda, že dříve se katoličtí kněží v dobách pandemií chovali jinak, než je tomu dnes, ale i v tomto ohledu se časy naštěstí změnily. Uvědomělý kněz dneška dobře ví, že nejdůležitější je dodržování hygieny a proto mezi své ovečky nechodí, aby se nenakazil.

7   Jestliže první křesťané šli raději na smrt, než aby obětovali pohanským bohům, uctívali císaře, nechali si zakázat Mši svatou či jinak zapřeli víru, pak pro nás to už neplatí. Jsme rozumní a jednáme zodpovědně, neboť víme, že zdraví máme jen jedno.

8   Řeči o tom, že žijeme v apokalyptických časech, jsou hloupé a naprosto zcestné fantasmagorie bigotních fundamentalistů. Žádný „konec světa“ se konat nebude!     

9   Zpovědi, pomazání nemocných, křty a jiné tzv. „svátosti“ se až do odvolání ruší. Umírající se ponechají svému osudu, bůh (pokud nějaký existuje), se už o ně postará.

10   Času karantény je možno smysluplně využít k ekologickým pobožnostem k amazonské bohyni plodnosti Pachamamě za odpuštění všeho, čím jsme se provinili proti Matce Zemi.     

neděle 22. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (212)

























S a m é   k e c y ,  ž á d n é   č i n y

v   d o b ě   t ě ž k ý c h   z k o u š e k

k o l i k   t ř e b a   t y h l e   š p í n y

u š i l i   u ž   r o u š e k ?

sobota 21. března 2020

DEUTSCHES HAIKU (16)

F a s s   i m   G a r t e n  –

e s   w i r d   t r a n s f o r m i e r t

R e g e n   z u m   W a s s e r

středa 18. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (211)


J e š t ě   ž e   m á m e   d n e s   z a   v ů d c e   A n d r e j e

t a k   z b ý v á   p ř e c e   j e n   n ě j a k á   n a d ě j e

m í t   v   č e l e   n á r o d a   t ě c h t o   p ě t   h y e n

t a k   v š i c h n i   z a   p á r   d n í   p o d   z e m í   h n i j e m