úterý 24. května 2022

CENZORŮM NAVZDORY!


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Proč se Péťa tolik bojí dezinformačních webů? Protože píšou pravdu!

Vypnuté dezinformační weby navzdory cenzuře opět fungují! A čtenáři se mohou dnes a denně přesvědčovat, že nejsou proruské ani antiukrajinské, ale pouze protivládní. Ovšem totální devastace společenských, politických a ekonomických základů společnosti, kterou předvádí Fialova tlupa zoufalých budižkničemů, si nic jiného než tvrdou kritiku nezaslouží!

https://protiproud.info/

https://pravyprostor.net/

Těchto dvou se soudruh profesor bojí nejvíce. Dokonce tak, že navádí občany k práskačství...

úterý 17. května 2022

JAROSLAV ANDREJS: SMRT BOHA SMRTI


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reedice legendárního bestselleru Za Heydrichem stín je fascinujícím zdrojem veškerých relevantních informací o atentátu! 

Publikací o atentátu na Reinharda Heydricha  vyšla v průběhu let již celá řada, přesto však mám za to, že kniha Smrt boha smrti mezi nimi zaujímá výjimečné místo. Chci se nejdříve zamyslet nad tím, proč tomu tak je.

Po komunistickém převratu v únoru 1948 nastupující moc vnímala likvidaci říšského protektora jako avanturistický a nesmyslný čin, který nepřinesl žádný užitek a naopak zcela zbytečně zmařil životy tisíců českých vlastenců. Na objektivní zhodnocení této události tedy nebylo v tzv. padesátých letech sebemenší pomyšlení. Později (v době normalizace) se sice o atentátu psát mohlo, ovšem v přesně vymezených ideologických mantinelech.

Kdo očekával, že po listopadovém převratu v roce 1989 se k celé záležitosti konečně přistoupí seriózně, musel být dosti zklamaný. Zatímco komunisté viděli v atentátnících vykonavatele politicky nezodpovědných příkazů londýnské emigrantské vlády a jako takovým jim upírali právo na přiznání jakýchkoli zásluh, nový demokratický režim upadl do opačného extrému. Z Kubiše, Gabčíka a jejich druhů se rázem stali národní hrdinové, jejichž glorifikace postupně dosáhla takřka mýtických rozměrů. Výsledek je ten, že z dřívějších záporných postav (o nichž se nesmělo říct nic pozitivního) jsou dnes obdivovaní a zbožňovaní supermani, na jejichž památce nesmí ulpět ani stín pochybností či snad dokonce kritiky... 

Výše zmíněná jedinečnost knihy Smrt boha smrti má svůj původ v tom, že se jedná o nové revidované vydání bestselleru Za Heydrichem stín, který jeho autor napsal již v roce 1947! V tomto čase relativní svobody necítil Jaroslav Andrejs politické či jiné tlaky na ideologicky nezávadné vyznění svého badatelského počinu a podařilo se mu tak podat realistické a hodnověrné svědectví o přípravě, provedení a tragických následcích atentátu. Stejnými zásadami nestrannosti a nepředpojatosti se řídil i při reedici, takže čtenáři (zvláště pak ti, jejichž názory byly zformovány politicko-korektní tabuizací nepříjemných faktů) ke svému překvapení zjišťují, že mnohé bylo úplně jinak, než jak dosud věřili.

Ukazuje se především, že údajné hrdinství parašutistů musíme brát s velkou rezervou. Asi nejvíce nás zarazí jejich lehkomyslné a naprosto neprofesionální porušování elementárních zásad konspirace a trestuhodné vystavování velikého počtu lidí smrtelnému nebezpečí. Mnozí z nich se víc než o provedení atentátu zajímali o navazování známostí za účelem erotických dobrodružství. V tomto ohledu vyvíjeli aktivitu vskutku mimořádnou, po čase měli ženské po celé Praze a podnikali za nimi riskantní výlety. Co si myslet např. o Kubišovi, který (již po atentátu, když se s ostatními skrýval v kryptě kostela) se jedné noci vypravil nejdříve se zraněným okem k lékařce a poté ještě za svou milenkou? A takový Gabčík měl snoubenky (takto eufemisticky bývají tyto dámy někdy titulovány) hned dvě a nebylo pro něj nijak snadné, aby mezi ně spravedlivě rozděloval svůj drahocenný čas. Vzájemné vztahy mezi parašutisty nebyly navíc nijak idylické a ke kamarádství a soudržnosti měly hodně daleko... 

Samotný atentát byl totálně zpackanou akcí a to, že oběť nakonec zemřela, způsobila pouhá náhoda. Nikdy jsem nedovedl pochopit, proč si Gabčík před střelbou nezkontroloval funkčnost své zbraně. A když už tedy selhala, proč nezachoval klid, nevytáhl a znovu nezasunul zásobník (což by bylo dílem okamžiku) a nezastřelil Heydricha aspoň napodruhé? Panický útěk v situaci, kdy zraněný a bezbranný říšský protektor se ocitl bez ochrany, rovněž nesvědčí o psychické odolnosti atentátníků a o hrdinství už vůbec ne... 

Knihu Smrt boha smrti pokládám za nejserióznější a zároveň nejčtivější popis dramatických událostí, spojených se smrtí krutého gestapáckého prominenta, který si plným právem získal přezdívku kat z Prahy. Za sebe mohu říct, že po jejím přečtení se mi řada věcí začala jevit v úplně jiném světle. Například jsem si mnohem víc než dosud začal vážit těch, kdo se s nasazením života svého a svých rodin v tomto riskantním podniku angažovali. To byli ti opravdoví hrdinové...   

čtvrtek 12. května 2022

JOSEPH CONRAD: SRDCE TEMNOTY


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Geniální novela, při jejímž čtení se člověk pořádně zapotí“!

Hra slov. Samozřejmě nikoli ve stylu hříčkoslovíčkaření a už vůbec ne něco na způsob automatického psaní či literárního lartpourlartismu na to je Joseph Conrad autorem až příliš vážným a váženým. Co to ale tedy je? Kniha s absentující dějovou linkou, která je (podle všeho záměrně) odsunuta na vedlejší kolej, aby nerušila“ a nechala v plné síle vyniknout... ano, čemu? Snad bezčasovému vzduchoprázdnu? Vypadá to tak, ale jen na první pohled. Vždyť s každou další stránkou této hrůzokrásné novely se přesvědčujeme o (bohudík) její myšlenkové hutnosti a (bohužel) též o tom, že autorův záměr nám uniká podobně jako postava tajuplného Kurtze. Není vůbec důležité, jaké  vnější kulisy před námi defilují stejně dobře se to mohlo odehrávat na sluncem rozpálené Sahaře či v mrazivých končinách Antarktidy. Poselství knihy by zůstalo stejné, přesněji řečeno stejně nepochopitelné.

Již v samém úvodu čeká na čtenáře jedna z mnoha záhad, s nimiž se bude posléze permanentně setkávat. Ve člunu, kotvícím na Temži, začíná starý námořník Marlow líčit kamarádům své zážitky z jedné daleké cesty, přičemž se nejprve rozpovídá o něčem zcela jiném, totiž o římských legionářích, dobývajících Anglii, která jim tenkrát musela připadat jako děsivá terra incognita. Tato odbočka od tématu se sice vzápětí vysvětlí (Marlow se na svém putování do nitra černého kontinentu cítil podobně jako kdysi Římané), ovšem s dalšími tajemnými pasážemi to už tak snadné není.

Kdo si přečte (třeba jen na Wikipedii) jeho stručný životopis, hned je mu zřejmé, že Joseph Conrad byl dobrodruhem par excellence. V Srdci temnoty lze tušit některé autobiografické prvky, to nám ale nijak nepomůže v pátrání po tom, o co v knize vlastně jde. Mám za to, že každý čtenář si nejspíše musí najít svou vlastní interpretaci tohoto podivného (a podivuhodného) textu. Co se týká mne, dovolím si tu uvést několik dojmů, které mně při četbě takříkajíc prolétly hlavou.   

Každý člověk je ostrov v nekonečném lidském moři. Prostředky k vzájemnému dorozumění nemáme, protože prostě neexistují. Komunikační interakce mohou být jak chtějí intenzivní a četné, vše je marné, překročit diskrétní zónu a vstoupit do hájemství toho druhého nelze. Ostatně jakápak diskrétní zóna? Copak duchovní bariéry, oddělující spolehlivěji než plot z žiletkového drátu v pozemské realitě jednotlivé (a svou podstatou jedinečné) duše, nejsou nastaveny již jaksi apriori? Zkušenost se to zdá potvrzovat není tomu snad tak, že čím větší je množina lidských tvorů (ať už jí říkáme stát, národ, společnost či civilizace), tím bídněji vyznívají všechny pokusy (a že jich dějiny znají!) o ten poslední krok směrem ven z temnoty srdcí?

Autorovy nesrozumitelné věty mi občas připadaly jako psané v jakémsi literárním transu, vždy jsem si však vzápětí uvědomil, že to mne jen Joseph Conrad s genialitou sobě vlastní zamotává do spleti svých myšlenkových lián, z nichž je možné se vyprostit jen s mimořádným duševním úsilím. Jinak řečeno chytrý z té knihy asi nebude každý, neboť Srdce temnoty klame tělem, když samotný vypravěč se neustále snaží přijít na kloub tomu, kde se to vlastně ocitl a co tu dělá. Ví jen to, že musí dál hledat svého nepolapitelného Godota-Kurtze a přitom s hrůzou čekat, co se stane, až ho nalezne...   

I když slovo Bůhnení nikde přímo zmíněno, připadalo mně, že se s ním setkávám na každé stránce. Vysvětlit všechny nástrahy a paradoxy, které Joseph Conrad ve své novele na čtenáře narafičil, není podle mého názoru možné jinak než postulováním existence Bytosti, jíž je člověk v poslední instanci zodpovědný za své činy, což je zase nemožné bez reality posmrtného (či věčného) života. Z toho logicky vyplývá, že determinace k tomu či onomu jednání není definitivní a nepřekonatelná. „Jaký život taková smrt“. To říká lidská moudrost. V knize Srdce temnoty šel její autor ještě o krok dál a i když to explicitně nevyslovil, mezi řádky jsem jako ozvěnu slyšel jaká smrt taková věčnost...

To, co jsem o knize napsal, je samozřejmě můj subjektivní dojem a považuji za možné a dokonce pravděpodobné, že druzí čtenáři v ní najdou něco jiného. Určitě se ale všichni shodneme na tom, že Joseph Conrad stvořil mimořádné literární dílo!          

neděle 8. května 2022

Pavel Bolina, Jan Martínek, Václav Cílek, Pavel Šlézar: JANTAROVÁ STEZKA

 





















Můj dojem z této úchvatné publikace je... úchvatný!

Nakladatelství Academia pokračuje ve své spanilé jízdě – po veleúspěšné publikaci Ohroženi hmyzem?, po právu sklízející literární ceny, přichází v krátké době s dalším obdivuhodným počinem. Kniha Jantarová stezka, jež je společným dílem čtyř renomovaných odborníků, nás seznamuje s pozoruhodnými dějinami obchodních cest, po nichž se napříč Evropou dopravoval jantar. Je vcelku pochopitelné, že tyto trasy nemohly minout území dnešní České republiky, což dělá knihu ještě atraktivnější!

Původ jantaru je třeba hledat v dávné historii naší planety. Jde o pryskyřici jehličnatých stromů z období třetihor, která se zachovala v podobě fosilizovaných valounů různé velikosti, od malých kamínků až po obry o velikosti lidské hlavy. A protože člověku je odjakživa vrozeno estetické cítění a smysl pro krásu, nikterak nepřekvapuje, že nádhera těchto drahokamůpřitahovala naše předky již v době kamenné, takže si z nich zhotovovali nejrůznější šperky a ozdoby. K tomuto účelu ostatně slouží jantar dodnes, přičemž patrně nejkrásnějším výtvorem je tzv. Jantarová komnata. Přesněji řečeno byla, protože za 2. světové války ji Němci odvezli z Carského sela u Leningradu a dodnes se po ní marně pátrá. Dodejme ještě, že co se týká vědy, je jantar předmětem zájmu nejen geologů, ale i paleontologů – jak známo, často se v něm uchovaly zkameněliny prehistorického hmyzu či rostlin. 

Na našem kontinentu se nachází největší naleziště jantaru na světě. Konkrétně se jedná o lokality na polském pobřeží Baltského moře, odkud se tato žádaná komodita distribuovala na jih. Čistě laicky se dá říct, že existovala jedna hlavní dopravní tepna, která se ovšem rozvětvovala do obrovského množství odboček, křižovatek a vedlejších cest. Ty se buďto opět sbíhaly, nebo končily často v hodně vzdálených místech. Kniha Jantarová stezka se tomuto fascinujícímu fenoménu, jakým síť obchodních tras od Baltu po Itálii bezesporu je, věnuje s vědeckou důkladností a precizností, což však v žádném případě není na újmu čtivosti.

Na tomto dlouhém putování nás doprovází spousta map (většinou velmi starých), dobových i současných fotografií a nepřeberné množství detailních informací, vztahujících se k dějinným proměnám jantarové stezky a jejího blízkého i vzdálenějšího okolí. Musím zmínit, že jsem s napětím čekal, zda některá z pobočných cest nevedla i přes moji vesnici a... dočkal jsem se! Na straně 374 je mapa z roku 1716, znázorňující území východně od Brna a na ní jantarová ministezka, táhnoucí se přes Menitz (dnes Měnín), Telnitz (Telnice) a Pratce (Prace – zde žiji!) do Pozořic a dál... A stejně tak si v případě zájmu může každý čtenář zjistit, zda i jeho bydlištěm kdysi neprojížděly povozy s nákladem jantaru.

Jantarová stezka je tématicky unikátní publikace, přičemž velkolepý dojem z ní je ještě znásoben její vizáží. Nádherné tiskařské zpracování, křídový papír, 560 stran fascinující četby – co si může čtenář přát víc? Všichni, kdo se na jejím vydání podíleli, si zaslouží nejvyšší uznání. A nepochybuji, že ji v budoucnu čeká nejedno literární ocenění...

Ještě bych se chtěl zastavit u otázky, jak vlastně takovéto monumentální literárně-vědní dílo vzniká. Odpověď na ni je totiž pro mne záhadou, kterou bych rád rozluštil. Předpokládám, že kromě odborné erudice je k tak závratnému výkonu nutné i nadšení velké skupiny lidí (mám za to, že čtveřice oficiálních autorů je toliko pověstnou špičkou ledovce), kteří táhnou za jeden provaz a mají před očima tentýž cíl. Určitě je nutné sesbírat obrovské množství materiálu, tento vytřídit a posléze všechno spojit dle přesných kritérií do logického celku. Tato mravenčí práce musí trvat snad léta...

Za recenzní výtisk (a za důvěru!) děkuji paní Marii Povýšilové, manažerce marketingu v nakladatelství Academia. 

 


           

čtvrtek 5. května 2022

POETICKÉ KOMENTÁŘE (262)

 

















C o   t o ,  P é ť o ,  z a s e   p i n d á š ?

U d á v a t   j e   t ě ž k ý   h ř í c h !

D ě l a l i   t o   Č u r d a ,  J i d á š . . .

v á ž n ě   c h c e š   b ý t   j e d n í m   z   n i c h ?

pondělí 2. května 2022

ODĚSKÁ KATYŇ – NEZAPOMÍNEJME!

 

 


V dnešní době si na toto smutné výročí žádné mainstreamové medium nevzpomene. Rusofobní a ukrajinofilní propaganda jede na plné obrátky a ti mrtví z Oděsy se do této modrožluté hysterie jaksi nehodí. Ukrofašistickému běsnění padlo před osmi lety za oběť 48 nevinných lidí, kteří byli zaživa upáleni v oděském Domě odborů. Jejich provinění spočívalo v tom, že nesouhlasili s kyjevským pučem a následnou majdanizací své vlasti!
Vrahové zůstali nepotrestaní...
 






sobota 30. dubna 2022