středa 15. července 2020

ZYGMUNT BAUMAN: TEKUTÁ MODERNITA























Zygmunt Bauman je jako sociolog sympatický tím, že vybízí čtenáře k samostatnému myšlení!

Moderní (či postmoderní) svět se ubírá podivným a podle všeho i nebezpečným směrem, což je fakt, k jehož konstatování není třeba žádné výjimečné inteligence. Prakticky každému přemýšlivému člověku je zřejmé, že se „něco děje“ a že by se s tím mělo „něco dělat“. Racionální diskuse však bohužel absentuje a ke slovu se čím dál víc dostávají všemožní alarmisté, varující před hrůzami, které čekají naši planetu v důsledku klimatických změn, globálního oteplování a zhoršování životního prostředí, na poplach bijí i lidskoprávní aktivisté, podle nichž by se měl nastolit spravedlivý (a pokud možno celoplanetární) společenský řád, v němž by se všichni měli dobře a s dalšími nápady přicházejí nejrůznější „odborníci“, snažící se (po kolikáté už?) odbourat ve společnosti všechno staré a tradiční a vychovat „nového člověka“. 
Skutečných odborníků, kteří se na problémy současného světa a lidstva dovedou dívat střízlivě, pragmaticky a v kladném slova smyslu indiferentně (tj. bez předem zaujatých ideologických pozic) je jako šafránu. O to víc bychom si jich měli vážit a naslouchat jejich hlasu. Pokud nebude přihlíženo k názoru profesně erudovaných a současně zdravým selským rozumem disponujících lidí, pak se osudové výzvy dneška pro nás stanou osudnými...
Jedním z těch, kdo splňují právě uvedená kritéria, je Zygmunt Bauman (lépe řečeno byl, neboť v roce 2017 tento skvělý anglický sociolog polského původu zemřel). Českým čtenářům je tento bystrý analytik společenských procesů velmi dobře znám, ostatně Tekutá modernita nyní vychází ve druhém vydání. Za její hlavní přednost považuji to, že v ní nejsou vynášeny kategorické a ultimativní závěry a spíše se počítá s myšlenkovou aktivitou samotného čtenáře. Kniha je rozdělena do pěti kapitol, jejichž názvy (Emancipace, Individualita, Čas a prostor, Práce, Komunita) samy o sobě sice o ničem „zvláštním“ nevypovídají, ovšem podíváme-li se na podkapitoly, vše se rychle změní a hned je jasné, že půjde o originální četbu (Výhody a nevýhody svobody, Nákupy jako exorcistický rituál, Když cizinci potkávají cizince, Vzestup a pád pracovní síly, Komunity šaten atd.)
Svět se neuvěřitelným tempem „zmenšuje“ – díky informačním technologiím prakticky každý okamžitě ví o všem, co se „šustne“ kdekoli na zaměkouli. Globalizace, adorovaná jako cesta ke šťastným zítřkům, nabyla kolosálních rozměrů, zároveň se však ukazuje, že její stinné stránky převažují nad evidentně přemrštěnými očekáváními. Myšlenkové interakce mezi lidmi v celoplanetárním měřítku mají bohužel za následek nikoli sdílení toho dobrého a pozitivního, co jednotlivé národy a rasy mohou nabídnout ostatním, nýbrž jedni od druhých přebírají spíše to druhé... Příklad vyspělých zemí navíc potvrzuje známou pravdu, že materiální blahobyt má na duchovní stránku života destruktivní účinky. Namísto toho, aby své svobody a nezávislosti užívali k ušlechtilým aktivitám, stali se z většiny lidí konzumenti, obsedantně toužící po stále nových požitcích a zážitcích. Tento trend je dováděn ad absurdum jednak všudypřítomnou reklamou, před níž není úniku, hlavně však mocenskými elitami preferovanou ideologií hedonismu jakožto životního stylu, k němuž údajně není alternativa. Tím ovšem vzniká nikdy nekončící spirála groteskní „nabídky a poptávky“  – masy, kterým establishment kvůli zachování mocenského statu quo poskytuje po vzoru starých Římanů chléb a hry, jsou sice takto politicky neutralizovány, žádají si ale stále víc, přičemž zdroje jsou omezené a nelze uspokojit všechny. Vládnoucí kasta tedy sahá k dalšímu triku, který se (pod heslem Rozděl a panuj!) v minulosti rovněž skvěle osvědčil – ve společnosti jsou uměle rozdmýchávány konflikty mezi muži a ženami, starými a mladými, zdravými a nemocnými atd., takže si ovládaní vybíjejí svou frustraci a bezmocnost mezi sebou a zcela jim uniká, kdo je tou skutečnou „žábou na prameni“.
Samozřejmě je to tak, že mnohé názory Zygmunta Baumana, prezentované v knize Tekutá modernita, jsou diskutabilní a s některými si dovoluji i nesouhlasit. Tak třeba se na rozdíl od něj domnívám, že společenský vývoj nepostupuje samovolně a není podmíněn pouze ekonomikou, novými technologiemi a jinými „přirozenými“ faktory, ale že je i skrytě řízen a usměrňován „šedými eminencemi“ v pozadí...
V každém případě je dobře, že se kniha Tekutá modernita díky nakladatelství Portál opět dostala na pulty našich knihkupectví. A nyní už záleží na každém jejím čtenáři, co objevného a podnětného si z ní odnese. V mém případě toho nebylo málo!

pondělí 13. července 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (226)


















T o   s e   m i   s n a d   z d á   j e n   a s i

k d o   t a   ž e n s k á   m ů ž e   b ý t ?

Č e r n o š k a . . .  a   m á   b l o n d   v l a s y !

J a k   s   t o u   v a d o u   m ů ž e   ž í t ?

čtvrtek 9. července 2020

PAVEL JURÁČEK: DENÍK III























„Že Juráček nic neřekl, to na věci nic nemění. Dobře víme, že on provokuje, i když mlčí.“

Uvedený citát asi nejvýstižněji vyjadřuje to, jak Pavel Juráček působil na své okolí. Lidé kolem něj (spolužáci, spolupracovníci, učitelé) si uvědomovali, že ten zasmušilý a stále nad něčím přemýšlející mladík je převyšuje nejen inteligenčně, ale i takříkajíc „světonázorově“ – že jim (jinak řečeno) už svou pouhou existencí nekompromisně nastavuje morální zrcadlo. Jistě, Juráček se v mnoha věcech (pití, povrchní známosti) nijak nelišil od svých vrstevníků (myslíme-li jimi spolužáky na Filologické fakultě, resp. FAMU), ovšem v jednom jiný přece jen byl – v neúprosné sebekritice, v tom, že své hříchy nikdy neospravedlňoval a ve snaze (byť většinou polovičaté a tudíž neúspěšné) změnit se k lepšímu. To, čím ale nejvíce provokoval, byla schopnost precizní analýzy lidského životního údělu a tendence nenechávat si své poznatky pro sebe. Ponechejme nyní stranou otázku, zda a nakolik mají jeho „objevy“ v této oblasti objektivní platnost – i kdyby totiž byly ryze subjektivními, přesto nám nemůže neimponovat to trýznivé hledání záchranné kotvy na rozbouřeném moři mladistvých citů a vášní, ten neustálý, vyčerpávající zápas o nalezení nějakého vyššího smyslu našeho pozemského přebývání. Juráček sice dochází k závěru, že základním axiomem života je existenciální tragika, ovšem jeho pesimismus není laciným pozérstvím, nýbrž tvrdě vybojovaným poznáním. 

Člověk nepatří na svět, je omylem přírody a jeho jednání je nesmyslné. Zdá se mi, že štěstí je stav blbosti, chytrý člověk nemůže být šťastný, ty dvě věci se vylučují. Rozum je proti nám, rozum je nepřítel, rozum je nádor na mozku, nepřirozené bujení myšlenek a pochybností vzniklé jakousi chybou v přírodě. S kým si o tom mám povídat? Nikoho nemám. Čím jsem starší, tím jsem osamělejší a jediné co je jisté, je fakt, že jednou umřu. A do té doby se budu potácet pořád dál od narození, pořád blíž k smrti a budu dělat věci, které vzhledem k jistotě smrti jsou směšné. Protože jediné, co člověk o svém životě bezpečně ví je, že skončí.

I ve třetím dílu jeho Deníku se tedy setkáváme s „klasickým“ Pavlem Juráčkem, jehož obsedantní myšlenkové pochody a destruktivní životní „styl“ mnohdy hraničí s duševní poruchou. Bezděčně se ptáme, zda se autor oněch srdceryvných zápisků mohl nějak vymanit z osidel alkoholu a sexu, nebo byl pouhou hříčkou vůlí nezvládnutelných psychických determinant a tudíž jedincem, zasluhujícím spíše pochopení a politování než mravokárně vztyčený prst. Mnohé z Juráčkových činů jsou pro nás záhadou – tak třeba on, který neuznával manželství a měl k němu zarytý odpor, se dvakrát ožení a rozvede. Je ovšem víc než pravděpodobné, že jemu samotnému to bylo nepochopitelné – ostatně lkání nad tím, že se nedokáže vyznat sám v sobě, se v jeho deníkových záznamech ozývá takřka jako refrén. Má však zároveň tolik sebeúcty, že podřídit se společenským konvencím a být spořádaným občanem socialistického státu jako všichni ostatní u něj nepřichází v úvahu.

Měsíce a měsíce žiju smutně. Jakkoli to zní banálně, to nejhlavnější, čím se stále zabývám, je: proč jsem vlastně na světě a co mám s tou věcí dělat, když není nic, co by stálo za řeč...
Ocitl jsem se v prázdnu, jaké jsem dosud nikdy nepoznal. Hnusí se mi svět. Byl bych rád, kdyby ta věta měla přesný výklad. V tom pocitu není nic patetického ani melodramatického. Svět se mi hnusí velice obyčejně a stále. Je to trvalý pocit a v žádném případě nemá hodnotu objevu nebo názoru. Také mě k ničemu neinspiruje, nejsem z toho ani zoufalý, ani bezradný, je to pouze součást mého vědomí, trvalá součást, konstatování stavu světa, stavu lidského života...

Společenské poměry sice nemohly nemít vliv na utváření Juráčkovy osobnosti a jeho světonázoru, zdá se ale, že to hlavní a zásadní se vždy odehrávalo v jeho nitru. Je např. zajímavé, že tzv. „zlatá šedesátá léta“, mnohými oslavovaná jako návrat k normálnímu životu, se u něj s podobnými úlevnými pocity nespojují. Spíš právě naopak – socialismus s lidskou tváří s jeho pochybnými výdobytky (Juráček je např. zhnusen dekriminalizací homosexuálních styků) je mu předstupněm režimu, který svou hrůzností překoná všechny dosavadní diktatury.

To, co prožíváme, nemá už se socialismem vůbec nic společného. Jestliže se něco nestane - a ono se nestane, jelikož degenerace může trvat celá desetiletí -, dožijeme se co nevidět systému, proti němuž je fašismus idylkou.

Poté, co natočil snímek Postava k podpírání, se Juráček stává „kultovním“ režisérem, je zván na filmové festivaly do „nesocialistických“ států a získává řadu ocenění. Sláva mu však rozhodně nestoupla do hlavy, naopak trpí neustálými pochybnostmi o svých tvůrčích schopnostech. Většinou Čechů idealizovaný Západ jej nechává chladným a k tomu, co tam vidí, se staví značně kriticky.
21. srpen 1968 znamenal samozřejmě zásadní předěl i v životě Pavla Juráska. Stihl sice ještě natočit svého „Gullivera“ (Případ pro začínajícího kata), ovšem Husákovi normalizátoři mu dali brzy nůž na krk – buď „dostane rozum“ a přizpůsobí se novým poměrům, nebo s ním jako s antisocialistickým elementem bude rozvázán pracovní poměr. Juráček se (na rozdíl od drtivé většiny svých kolegů z filmové branže) tomuto nátlaku nepodrobil... Deníkové záznamy z té doby jsou otřesným svědectvím o zbabělosti, podlosti a kariérismu „malých českých lidiček“, kteří se tváří v tvář hrozbě pracovních či existenčních potíží pokorně lísají k novým mocipánům a prosí o odpuštění svých dřívějších „pravicově oportunistických“ postojů...

Kdosi z vedení televize rozhodl, že zpěváci s dlouhými vlasy nesmějí na obrazovku. Gott vzdoroval tři dny a nakonec se odebral k holiči. Vašek Neckář mi včera říkal, že se ostříhat nedá... Samozřejmě, že dá. Všichni se posléze postaví před mikrofon ostříháni...
Všechno začíná znovu, ocitli jsme se opět v padesátých letech a není naděje na zázrak.
Nikdy bych nevěřil, co je v Čechách kurev a zbabělců.
Nemohu věřit svým očím, neboť charaktery a povahy, o nichž jsem dříve jenom čítal a s nimiž jsem se za celý život nesetkal, chodí náhle mezi námi. Svině, jež přes noc změnily barvu, lháři zapírající nos mezi očima, poserové, již uhýbají při setkání pohledem, vyděšeni pomyšlením, že by jim mohla být připomenuta jejich včerejší slova.

Třetí díl Deníku Pavla Juráčka zahrnuje období let 1959 – 1974 a tudíž hlavní etapu pisatelova života. Jde sice opět o značně truchlivou četbu, zároveň však též o svědectví osobního a společenského dramatu, jakých není mnoho. 
Co říct závěrem? Juráček se za svého života musel potýkat s bezpočtem absurdních situací a stejné to má kupodivu i třicet let po své smrti. Důkazy? Otcovu literární pozůstalost předal syn Marek Knihovně Václava Havla. Tedy lidem, zastávajícím názory a vyznávajím „hodnoty“, proti nimž se Pavel Juráček po celý svůj život ostře vymezoval. A jestliže jeho Deníky vydává nakladatelství Torst, pak se podle mého názoru musí jejich autor obracet v hrobě...

neděle 5. července 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (225)














M i l u j e   j i   s k o r o   k a ž d ý

ž e   j e   b í l á ,  t o   n á m   n e v a !

L u c k a    j e   a   b u d e   n a v ž d y

n a š e   k r á s n á   č e s k á   d ě v a

čtvrtek 2. července 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (224)




















S l u n í č k a   j s o u   b l b á   v š u d e

t ř e b a   v   D á n s k u  –  t o   j e   s í l a

r a s i s t k o u   t a m   p r ý   t e ď   b u d e  

u ž   i   m a l á   m o ř s k á   v í l a !

středa 1. července 2020

FRANK TALLIS: SMRT PŮVABNÉHO MÉDIA























Detektivka, horor, psychothriller, gotický román... Od každého trochu a ve výsledku skvělá kniha!

Inspektor Oskar Rheinhardt stojí před nezáviděníhodným úkolem – má objasnit zločin, s jakým se ve své kariéře dosud nesetkal a s nímž si neví příliš rady. Krásná mladá žena zastřelená ve svém bytě a vrahův neumělý pokus naaranžovat její smrt jako sebevraždu – toto prvotní zjištění nejdříve ani v nejmenším nenaznačuje, že by mohlo jít o něco jiného než o „normální“ vraždu. Vzápětí však přicházejí první komplikace – jak pachatel opustil místo činu, když dveře byly zamčené zevnitř (inspektora ještě teď bolí rameno, jímž je musel vyrazit)? Když záhy vyjde najevo, že zavražděná pořádala spiritistické seance, při nichž působila v roli média, všechno se zamotá ještě víc. Rheinhardt není žádný naivní prosťáček, nýbrž muž bystrého rozumu a letitých zkušeností se světem zločinu, ovšem v této situaci mu občas (jakkoli se jí brání) prolétne hlavou myšlenka, zda tu nemá co do činění s nadpřirozenými silami...
Frank Tallis je odborníkem na klinickou psychologii a v knize Smrt půvabného média své znalosti z tohoto oboru obdivuhodně zúročil. Vznikl tak pozoruhodný a v mnoha ohledech i originální detektivní román, k jehož čtivosti a atraktivnosti přispívá i skvěle navozená atmosféra odlidštěné velkoměstské aglomerace, za jejímž kultivovaným zevnějškem se ukrývá mnohem méně líbivý obraz morální stoky plné vášní, zloby, tajemných intrik a zákeřných spiknutí. Nacházíme se v hlavním městě habsburské monarchie na přelomu 19. a 20. století, Vídeň té doby je jednou z nejvýznamnějších evropských metropolí, místem, kde kromě spořádaných občanů lze potkat i nejrůznější podivné existence a kde se v sousedství honosných budov, širokých bulvárů a nádherných parků nacházejí špinavé uličky pochybné pověsti, zpustlé dvorky a chátrající byty společenských vyděděnců. Případ, který inspektor Rheinhardt vyšetřuje, jako by do těchto vnějších kulis dokonale zapadal.
Nabízí se logický předpoklad, že vraha je nutné hledat mezi pravidelnými účastníky oněch podivných seancí, ovšem ti mají svá alibi. Navíc se ukazuje, že s mrtvou kráskou se tu více, tu méně důvěrně znalo mnohem víc lidí. Jedná se o celé panoptikum postav a postaviček, k nimž je nutno přistupovat jako k potenciálním podezřelým, takže se není co divit, že vyšetřování ustrne na mrtvém bodě. Novináři jsou netrpěliví a v jejich zpravodajství se stále častěji objevují narážky na neschopnost vídeňské policie. Pak ale do hry vstoupí jistý mladý muž...
Dr. Maxim Liebermann se zajímá o moderní postupy při léčbě duševních chorob. Je nadšen psychoanalýzou a fascinuje jej psychosomatická problematika, resp. využití hypnózy v psychiatrii. Jako dlouholetý přítel Oskara Rheinhardta projeví jednoho dne odborný zájem o případ mrtvé ženy-média a inspektor jeho iniciativu uvítá – vždyť co se tím může pokazit, když policie beztak přešlapuje na místě. Liebermann vnese do vyšetřování nový svěží vítr, když začne pracovat s teorií vlivu podvědomí na lidskou psychiku a i když je do vyřešení případu ještě hodně daleko, na konci tunelu lze přece jen zahlédnout záblesk naděje...
Kniha Smrt půvabného média se jeho autorovi mimořádně povedla. Snoubí se v ní prvky detektivky, hororu, psychothrilleru a snad i gotického románu, přičemž jejich poměr je brilantně vyvážený a čtenář dlouho neví, co nakonec převáží. Krátké úderné kapitoly zvyšují rychlost a napínavost děje, takže výsledný efekt byl u mě ten, že jsem těch čtyři sta stran textu přečetl za dva dny!
Za profesionální přístup k vydání knihy si nakladatelství Portál určitě zaslouží velkou pochvalu. Krásné grafické zpracování, výborný překlad, precizní redakční práce (žádné tiskové chyby) – to se dnes už tak často nevidí! 

 

neděle 28. června 2020

ANNA HANUŠ KUCHAŘOVÁ: OD SLACKLINE K TICHÉ RADOSTI




























Slackline, nebo spíše hororline? O závratných okamžicích mezi nebem a zemí vypráví žena, která o tom něco ví...

Dlouho, předlouho jsem se rozmýšlel, než jsem si objednal recenzní výtisk této knihy. Důvodem byl druh činnosti (nazvat to sportem se neodvažuji), o níž se v ní pojednává a moje fobie z výšek. Uvědomuji si, že to zní dost divně, takže se pokusím o krátké vysvětlení.
Anna Hanuš Kuchařová je sympatická mladá dáma, která má (z mého pohledu) naprosto šíleného koníčka – laicky řečeno si mezi dvěma vysokými skalami napne dva a půl centimetru širokou (lépe je asi říct úzkou) pásku a pak po ní přelézá z jedné strany na druhou. Pod ní je obrovská hloubka (někdy až kilometr!) a když se „suchozemec“ mého typu podívá na fotografie takovýchto eskapád, úplně mu zatrne u srdce a má tendenci si rychle zakrýt oči. Když dodám, že kniha Od slackline k tiché radosti je těchto hrůzostrašných fotek plná, pak moje váhání nad recenzním výtiskem určitě každý pochopí. 
Autorka začíná takříkajíc od Adama (či spíše od Evy) a nejdříve nás seznamuje s tím, jak se ke slacklingu vlastně dostala. Událo se to oklikou přes lásku ke klukovi, který ho nadšeně provozoval – a protože zamilované dívky jsou někdy schopny prakticky čehokoliv, tak Annu napadlo, že pozornost takového slacklinera upoutá nejlépe tím, když se sama stane slacklinerkou. Každý již asi tuší, jak tato lovestory dopadla, nikdo si ale podle mne nedokáže představit, kde se ta svatba konala (což je o důvod víc, proč si knihu Od slackline k tiché radosti pořídit)!
Jak už jsem řekl, číst autorčin příběh o tom, jak se z bojácné dívčiny postupně stala vynikající lezkyně-chodkyně, je opravdu nápor na nervy. A prohlížet si ty jistě nádherné, ovšem hrůzu vyvolávající fotky, pak dvojnásobný. Trochu mne uklidnilo, že v případě pádu je tu záchranné lano, po němž se lze znovu vyšplhat na šňůru a jít dál – pak jsem však uviděl snímek jedné Američanky, která jde bez jištění a opět se dostavil pocit zděšení...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-od-slackline-k-tiche-radosti