pondělí 18. února 2019

DeSales HARRISON: OKEM VRÁNY























Psychothriller a detektivka – a ještě něco víc!

Tato kniha není detektivka – a přece je v ní tak skvělá detektivní zápletka, že by se za ni nemusel stydět ani Michael Connelly. Za psychothriller se označit asi také nedá – ovšem je tam tolik  „thrillerového psychična“ té nejvyšší kvality, kolik ho nenajdeme u leckterého „severského“ autora. Okem vrány je prostě originální kniha, v níž je takříkajíc od všeho trochu, což ale v žádném případě není samoúčelné – DeSales Harrison se ve svém literárním debutu pokouší o analýzu jednoho „neliterárního“ (protože filosoficko-etického) fenoménu, přičemž detektivně-psychologické kulisy jsou mu toliko prostředkem k co možná nejpůsobivějšímu vyznění ústřední myšlenky...
Tou je bezesporu otázka svědomí, před nímž člověk nikdy nemůže utéct a z jehož obviňujícího hlasu se nelze vylhat sebepromyšlenějšími rozumovými konstrukcemi. Daniel Abend, hlavní postava knihy, by jakožto úspěšný newyorský psychoterapeut mohl vést poklidný a pravděpodobně i šťastný život. Příčina, proč tomu tak není, tkví ve skoro dvě desítky let starých událostech, kdy jako student pobýval v Paříži a seznámil se zde s Miriam, psychicky labilní dívkou, složitě hledající svou životní cestu. Dávná minulost náhle ožívá poté, co mu začnou přicházet dopisy z Francie, jejichž neznámý odesílatel je podle všeho dokonale obeznámen se všemi detaily jeho tehdejšího pařížského pobytu i vztahu s Miriam.
Přijít na kloub této záhadě je jedna věc – Daniel si ale postupně uvědomí, že v sázce je ještě něco dalšího, mnohem závažnějšího a ve svých důsledcích i nebezpečnějšího. Tajemný fantóm mu své informace sděluje v podivně zašifrované formě, z níž je ale přesto možné vydedukovat, o co mu jde. I jako odborník na lidskou psychiku si Daniel Abend musí přiznat, že existují mravní kategorie, které se vzpírají racionální analýze, protože pocházejí přímo od Boha. Jednou z nich je i požadavek, aby ten, kdo způsobil nějaké zlo, svůj čin napravil či odpykal – a to i v případě, kdy podle světských zákonů je „nevinný“...
V psychologicky mistrném a v nejlepším smyslu toho slova provokativním románu jsou podle mého názoru v brilantní symbióze „zužitkována“ dvě témata. Tím prvním je – jak už bylo řečeno – kategorický imperativ svědomí. A ze stránek knihy k nám též zaznívá ozvěna známé myšlenky z Malého prince: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“
Musím zmínit ještě to, jakým způsobem příběh vyvrcholí. U takovýchto knih to často bývá tak, že jejich autoři je nedovedou zakončit a ony pak vyznívají do ztracena. Tady je naopak konec zároveň logický i navýsost překvapivý, což se vidí opravdu málokdy. Takže další plus, proč Okem vrány doporučit!

neděle 17. února 2019

pátek 15. února 2019

DAVID ČERNÝ: 25 tajemství PRAHY























Je chvályhodné, že vycházejí takovéto nádherné knihy o půvabech stověžaté krasavice, odkrývající před užaslým čtenářem další a další tajuplná místa, magická zákoutí, zapadlé uličky a romantickými pověstmi opředené domy, o nichž dosud neměl sebemenší tušení. Nakladatelství Grada si určitě zaslouží veliký dík za to, že těchto publikací již vydalo celou řadu (připomeňme s obrovským čtenářským ohlasem přijaté tři díly Prahy neznámé) a podle všeho v tomto trendu hodlá pokračovat. Důkazem právě řečeného je i kniha 25 tajemství Prahy, k jejímuž napsání byl David Černý evidentně veden fascinací spojenou s pokorou a obdivem – z každé stránky je totiž zřejmé, že naše úchvatná metropole je jeho srdeční záležitostí...
Bylo by vlastně možné napsat speciální recenzi ke každé z těch pětadvaceti kapitol, ale určitě postačí, když se ve stručnosti zmíním aspoň o těch, které se mně líbily nejvíce. V té s názvem Jak se čte orloj jsem se kupříkladu o tomto skvostu, zdobícím Staroměstskou radnici, dozvěděl tolik zajímavostí, že jsem se až trošku styděl za to, jak jsou mé znalosti o něm ubohé. To, že orloj v poslední době prošel náročnou rekonstrukcí, neuniklo díky krásným fotografiím ani mému laickému oku – obě desky (hodinová i kalendářní) září novotou a též ostatní části byly opraveny tak, aby si na nich zub času vylámal zuby...
V anotaci je zmíněna pohnutá historie lešení, na kterém byly 21. června 1621 vykonány rozsudky smrti na poražených vzbouřencích po bitvě na Bílé hoře. V knize je pak tato informace doplněna o pozoruhodnou pikantnost – po prknech z popraviště se dá v Praze dodnes chodit! Kde? Tak to už neprozradím...

Recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-25-tajemstvi-prahy

středa 13. února 2019

KAREL FOREVER!












Kdo má zájem na smrti Karla Gotta?

„Českem se šíří fáma, že zemřel Karel Gott.“ Pozoruhodné na této větě, kterou papouškují všechna média, je podle mého názoru to, jak je údajná smrt populárního zpěváka prezentována veřejnosti. Tedy nikoli jako fake, dezinformace či poplašná zpráva, ale pouhopouhá fáma. Čecháčkovsky neškodná,  triviální a tak trochu úsměvná, chtělo by se dodat...
A teď si představme, že by se objektem stejné fámy stal někdo jiný, třeba takový generál Petr Pavel. Napsal jsem fámy? No to snad ne! Za rozšiřováním nenávistné lži o smrti tak skvělého člověka přece musí stát ruští hackeři, úkolovaní Putinem. Jde o záměrnou provokaci s cílem vrazit klín mezi Českou republiku a NATO, o demagogii nejhrubšího zrna, pokus zpřetrhat naše euroatlantické vazby, narušit prozápadní směřování a zavléct nás do sféry vlivu bývalého Sovětského svazu, na jehož expanzivní politiku navázalo  i dnešní Rusko. Hybridní válka vstoupila do dalšího a ještě nebezpečnějšího stádia – nutnost zřídit u nás americkou vojenskou základnu je dnes zřejmá úplně každému, snad s výjimkou extrémistů z SPD! Takhle nějak by pěnila Česká televize a mainstreamové plátky. Čučkaři z BIS by měli pohotovost a Babiš by svolával Bezpečnostní radu státu...
Možná ale – člověk nikdy neví – se to s tím Gottem má ve skutečnosti jinak a nejde o fámu, ale o řízenou provokaci. Blíží se volby do unijního parlamentu a jak známo, Karel si v poslední době již několikrát (lidově řečeno) pustil pusu na špacír a řekl věci, které se exponentům pražské kavárny vůbec nelíbily. Například na tzv. uprchlíky má dvacetinásobný Zlatý slavík tak xenofobní názory, že by bylo dobré zatnout mu tipec: „Dělají to důmyslně, strkají před kamery reportérů děti. Ale za nimi jsou k zahlédnutí také mladíci s mobilními telefony... Mají moderní a sportovní ohozy a síla a energie z nich jen čiší. Tak těm máme pomáhat?“ A protože nedávná protigottovská petice se minula účinkem, je nutné nasadit těžší kalibr. Třeba rozšířit informaci z nejmenovaných zdrojů, že je Kája po smrti – a když se následně ukáže, že to není pravda, přece jenom to svůj účel splní. Pokud se totiž z jeho úst opět ozvou politicky nekorektní názory, které by mohli některé voliče naladit protiunijně, lze fámovat dál a tvrdit, že Gott asi už neví, co říká – vždyť (slyšela jste to, paní Vocásková?) prý je jednou nohou v hrobě, leží na smrtelné posteli, v umělém spánku a na přístrojích, dokonce se před časem říkalo, že už umřel...
Popřejme tedy našemu národnímu umělci pevné zdraví a nedopřávejme sluchu sluníčkářským sýčkům, kteří by ho už nejraději viděli na prkně. Až to bude vážné, Karel se ozve sám a do té doby zůstane svůj!

úterý 12. února 2019

VLADISLAV DUDÁK: SKRYTO VE SLOVECH























Fascinující kniha o metafyzické podstatě jazyka!

Jazyk, řeč... V našem případě tedy čeština. Máme v ní obrovské bohatství, což si většina z nás vůbec neuvědomuje a podle toho to také vypadá. Co chvíli (většinou po maturitních zkouškách) můžeme např. zaslechnout stesky na to, jak je složitá a komplikovaná a požadavky, aby se „to“ nějak zjednodušilo. Jako by čeština mohla za to, že jsou studenti stále hloupější!
Dovolím si tu dvě krátké osobní poznámky. Mám rád poezii a věnuji se skládání haiku, což je japonská básnická forma, při níž je nutné striktně dodržovat celou řadu lingvistických zásad. A mnohokrát se mi stalo, že jsem se při cizelování konečné podoby složitějších haiku dostával až na jakousi pomyslnou hranici transcendentního přesahu, kde slova náhle dostávají úplně nový význam a posouvají lidskou mysl za kontury hmotných a empirických reálií, do platónské říše čistých idejí...
Vzpomínám si rovněž, že náš chemikář na základní škole se při přednášce o oxidech jen tak mimochodem zmínil o tom, jakou má čeština ve srovnání s jinými jazyky obrovskou výhodu. Stalo se tak v souvislosti s osmi koncovkami, které od té doby umím dodnes nazpaměť (-, -natý, -itý, -ičitý, ičný/ečný, -ový, -istý, -ičelý) – jak kostrbatě, pomocí kuriózních opisů si tady musí vypomáhat např. němčina! 
No a pak přijde nějaký ňouma s IQ houpacího koně a stěžuje si, jaká je to nespravedlnost, když neprošel u maturity jenom proto, že si plete -mě a -mně, -i a -ý a nerozezná esej od fejetonu – copak to bude v životě k něčemu potřebovat?! A to by ještě nebylo to nejhorší – skutečnou tragédií je, že toto volání po snižování nároků na znalost mateřského jazyka dochází sluchu i u některých „odborníků“, takže to, s čím dnes zápolí student gymnázia, bylo dříve běžným učivem žáka na druhém stupni základní školy. Výsledek této nivelizační praxe je pak všeobecně známý – vysoké školy chrlí zástupy fachidiotů, kteří kromě své úzké specializace neumí nic jiného, chybí jim elementární kulturní rozhled a česká gramatika je pro ně (mírně řečeno!) španělskou vesnicí...
Proto je tak dobře, že občas vyjde kniha, která srozumitelnou a třeba i zábavnou formou předvede, jak je naše mateřština nejen krásná a libozvučná, ale i logická, jak v ní jednotlivé komponenty do sebe krásně zapadají a co všechno se jí dá vyjádřit. Jednu takovou nedávno vydalo nakladatelství Cattanan – autor Vladislav Dudák jí dal název Skryto ve slovech (aneb Co nám slova vlastně říkají) a po jejím přečtení mne napadlo, že by měla být povinnou četbou celého národa! Na současném knižním trhu je totiž možná jedinou publikací, která srozumitelně, vtipně a (v kladném smyslu toho slova) populárně osvětluje problematiku jazyka jakožto fenoménu primárně nikoli společenského a kulturního, ale metafyzického.
Říká se, že kolik řečí kdo umí, tolikrát je člověkem. Určitě to ale platí i tak, že čím důkladněji a více do hloubky známe svůj rodný jazyk, tím lépe nám „to myslí“. Starou známou pravdou totiž je, že prostřednictvím slov nejen mluvíme, ale též přemýšlíme. Prokázaným faktem je rovněž přímá úměra mezi slovní zásobou a inteligencí.
Co říci závěrem? V dnešní době je značný zájem o etiketu, vychází množství knih o tom, jak se správně chovat v té které situaci či v tom, nebo onom prostředí. Myslím, že by nebylo od věci, kdyby lidé stejný zájem věnovali i etiketě svého mluveného a písemného projevu – není paradoxní, že na zevnějšku a společenském vystupování si zakládáme mnohem víc, než na své verbální výbavě?
Kniha Vladislava Dudáka Skryto ve slovech tak může být pro řadu z nás důležitým impulsem k tomu, abychom se jednak dozvěděli mnoho nového a nanejvýš zajímavého o samotné podstatě jazyka a též zapracovali na kultivaci „své“ češtiny...  

Ukázky z knihy:

Největším nebezpečím svobodného života není terorismus, ale postupné snižování našeho citu pro rozlišení dobrého a špatného, pravdivého a falešného. Ano, svět samozřejmě není takto černobílý (naštěstí), to ale neznamená, že je beztvarý, šedý a libovolně hodnotitelný. Může se však takovým stát, pokud nám začne být lhostejná volba slov, pokud přestaneme zkoumat a prověřovat, co se za slovy skrývá, a pokud nedokážeme rozlišit, zda nám slova pomáhají pojmenovat svět a stanovit naše místo v něm, anebo zda se „skryta za slovy“ nevytváří jen virtuální realita plná „alternativních pravd“, které se neopírají o kriticky posuzovaná fakta, ale jenom o to, co za pravdu prohlásit chceme…

Mašinérie dvojího metru

... Zcela nově se u nás na podzim roku 2017 objevilo sousloví  hlasovací mašinérie a dosud se bohužel nemá k tomu, aby vyklidilo prostor. To bylo tak: „demokratičtí“ odpůrci vítězů voleb se sjednotili do bloku, aby jednotným hlasováním nedopustili ustanovení sněmovny. Ale vystoupila proti nim „hlasovací mašinérie nedemokratických stran“. Musela to přece být mašinérie, protože v hlasování vyhráli, že. Protivník získal většinu. Jak nedemokratické! A může za to mašinérie! Když ale jindy vládu opozice přehlasovala, to o hlasovací mašinérii nešlo, to jen „většina poslanců v demokratickém hlasování návrh odmítla“.
Sousloví hlasovací mašinérie zní nesympaticky a již předem vyvolává podvědomý pocit, že ti, kteří hlasovali „mašinéristicky“, jsou špatní a hlasovali nemravně. A třeba ano, kdo ví. Jenomže použitím tohoto sousloví jako by odpadla sama potřeba takový názor věcně zdůvodnit nebo ho obhájit v diskusi. Stačí jen donekonečna opakovat negativní pojmenování a je to.
Aby bylo jasno, nehodnotím, kdo z obou stran je lepší a kdo horší. Nyní si všímám pouze slovníku a jeho zneužívání. Neboť ten, kdo řeč zneužívá, byť by se stokrát sám pasoval na demokrata, se pro mě stává málo věrohodným.

Pořizování v době penězové

Pro časové cykly našeho vlastního těla používáme často termín biologické hodiny. Těch máme v sobě spoustu: v tom nejširším smyslu je časovým cyklem celý náš život, v tom o něco menším jsou cykly tvořeny dětstvím, dospělostí a stářím. Ale v běžné konverzaci jsme si výraz biologické hodiny, snad pod vlivem četných telenovel a seriálů, v poslední době omezili na úsloví biologické hodiny tikají. Tikání biologických hodin si v seriálech většinou uvědomí emancipované ženy, které doposud veškerý čas a aktivitu věnovaly kariéře a zvyšování životního standardu a najednou zjistily, že mají nejvyšší čas, chtějí-li si ještě pořídit dítě.
Pořídit si dítě! Už jsme si na takový výraz v naší „době penězové“ a „době konzumní“, kdy se dá téměř všechno pořídit, natolik zvykli, že nás, pokud na to nejsme upozorněni, ani nezarazí.
Pořídit si můžeme koneckonců milence nebo milenku – třeba proto, že jsme osamělí nebo se nudíme a nepotkali jsme lásku. Láska se totiž pořídit nedá, ta se potkává a za to setkání s ní neplatíme, ale jsme za ni vděční.
A dítě – to by již vůbec nemělo být předmětem pořizování. Je-li plánováno jen jako položka následující po vybudování kariéry, stavbě domu s bazénem a cestě na Kanárské ostrovy, jistě je to rozumné. Každý zaměstnanec pojišťovny, která nám pomáhá se zabezpečit, pořídit si poukázku na štěstí, by to asi schválil. Je to ale opravdu lidsky dobrý přístup? Vždyť je to ve skutečnosti v principu stejné jako na první pohled opačná situace, kdy si některé rodiny naopak pořizují hodně dětí, aby pragmaticky využily sociálních dávek. Obojí totiž může pocházet z obdobné mentality.
Přeju všem dosud nenarozeným dětem, aby na svět přicházely a byly v něm s láskou uvítány. A aby pořizování zůstalo záležitostí pouze jejich výbavičky.

pátek 8. února 2019

PAVEL ŠAFR: OBRANA PŘED BABIŠEM























Zhrzený novinář jako kazatel mediální morálky...

Když se nezaujatě zamyslíme nad tím, jak se mohlo stát, že člověk typu Andreje Babiše ovládl českou politickou scénu, přivede nás to k jedné smutné pravdě. Slovenský oligarcha by si u nás (lidově řečeno) ani „neškrtl“, pokud by ODS a ČSSD jakožto dvě po léta dominantní strany nepřeměnily politiku na kolbiště kořistnických zájmů a nerozdělily si zemi na cosi na způsob dobytého území. Dlouholetá, většinou pouze k oklamání voličů předstíraná rivalita „pravice“ a „levice“ v podání těchto dvou kmotrovských uskupení, nemohla nakonec nevyústit ve znechucení většiny národa touto pseudopolitikou a v hledání nějaké alternativy ke zkorumpovaným „tradičním“ stranám. Bohužel došlo k tomu, že nezanedbatelný počet lidí si onen nový a čerstvý vítr, který provětrá zatuchlé politické bažiny, spojil s hnutím ANO, resp. s jeho zakladatelem Andrejem Babišem.
Ten se vlastně ani nemusel příliš namáhat. Úplně mu stačilo ocitnout se v pro sebe správnou dobu (tedy na začátku tzv. uprchlické krize) na správném místě (totiž na troskách demokratického systému po „opozičněsmluvním“ spoluvládnutí ODS s ČSSD) a chopit se moci. Fráze o boji s korupcí a rádoby vlastenecké slogany o českých národních zájmech mu okamžitě přinesly přízeň davů a dlouhodobě stabilní podporu třiceti procent voličského elektorátu, takže bez Babiše není a patrně ještě dlouho nebude možné sestavit vládu, která by získala důvěru Sněmovny.
Pavel Šafr se po dlouhá léta vyhříval na mediálním výsluní a dnes, kdy živoří v obskurním a marginálním internetovém webu s názvem Svobodné fórum, se patrně cítí odstrčen a nedoceněn. Pokud si ovšem svoji frustraci vybíjí na Babišovi, kterého očividně považuje za prapůvodní příčinu své profesní degradace, pak by si namísto pláče nad rozlitým mlékem měl nalít čistého vína. Třeba by si pak vzpoměl (když nyní tak vehementně kritizuje novináře MfDnes za jejich servilitu vůči svému chlebodárci Babišovi), jak se choval kdysi on sám. Nebyl to právě Šafr, kdo svého času přivedl heslo „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ k dokonalosti, když jako šéfredaktor téže Mladé fronty do puntíku plnil vše, co viděl na očích jejích (tehdy německých) majitelů? Junge Front Heute – tak se tomu plátku tenkrát u nás říkalo a Pavel Šafr se opravdu činil. Vzpomínám si třeba, jak před referendem o vstupu České republiky do EU vyšly „jeho“ noviny s úvodní stránkou, jíž vévodil obrovský nápis ANO. Jaký to paradox – dnes Šafr nemůže ANO a Babišovi přijít na jméno...
Netvrdím, že Šafr ve svém hodnocení Babiše nemá občas pravdu. Pozastavuji se však nad tím, jak se může člověk s jeho minulostí a nebetyčnou kupou másla na hlavě pasovat do role morálního arbitra, tepajícího prodejné novináře. Opravdu můžeme Pavlu Šafrovi věřit, že kdyby byl dnes šéfredaktorem Mladé fronty, nic by to nezměnilo na jeho striktně odmítavém postoji k Babišovi? Když se někdy podívám na Svobodné fórum, dost o tom pochybuji. Kromě primitivního antibabišismu jsou tam totiž Šafrovy články plné prvoplánového eurohujerství a infantilní rusofobie. Stejně je tomu ostatně i v knize Obrana proti Babišovi, v níž není řečeno prakticky nic, o čem by česká veřejnost už dávno nevěděla. Nasnadě je tedy otázka, čí názory v ní její autor prezentuje a proč vlastně byla vydána, když je fakticky zbytečná...