J. D. BEZSONOV: DVACET ŠEST VĚZNIC A ÚTĚK ZE SOLOVEK

 

„To hlavní, základ všeho, je pro mě víra v Boha.“

Nejdříve se musím přiznat k jedné věci. Až dosud jsem se domníval, že co se týká literatury faktu, pojednávající o prvních letech bolševického režimu v Rusku, sotva se může objevit kniha, která by mě v tomto ohledu mohla nějak překvapit. Jurij Dmitrijevič Bezsonov (jehož vzpomínky na tuto krutou dobu s názvem Dvacet šest věznic a útěk ze Solovek jsem přečetl se zatajeným dechem) mě přesvědčil o opaku...

Jak známo, tzv. Velká říjnová socialistická revoluce byla ve skutečnosti protistátním pučem nevelké skupiny teroristů, kteří by neměli sebemenší naději na uchopení moci, pokud by prozatímní vláda Alexandra Kerenského projevila více rozhodnosti a akceschopnosti. „Útok na Zimní palác“ se rovněž odehrál úplně jinak, než jak to po léta prezentovala komunistická historiografie. Do sídla vlády tenkrát vtrhl dav ozbrojenců, demoralizovaní obránci spořádaně odešli a vlády nad obrovskou říší se zmocnili Lenin a Trockij se svými kumpány. Takto tristní to celé bylo... 

Potvrzuje to ostatně i Jurij Bezsonov, který jako zástupce velitele vojenských oddílů, majících bránit  Zimní palác, byl přímým účastníkem této události. Jeho kniha začíná stručným vylíčením oné tragické noci, kdy v Rusku na dlouhá desetiletí zemřela demokracie. Pro něho samotného pak začíná několikaletá anabáze štvance, při níž se střídají zatčení s pobyty ve věznicích a následnými útěky. Když je nakonec držen ve vazbě na Špalerné ulici v Petrohradě, dochází u něj k zásadní duchovní katarzi...

Bůh může vstoupit do lidského srdce nejrůznějšími způsoby. Když Jurij Bezsonov popisuje, jak tomu bylo u něj, čtenář s úžasem sleduje proud jeho myšlenek a je ohromen přeměnou člověka plného nenávisti, zloby a pomstychtivosti v křesťana...

Vnější životní podmínky se ovšem nemění, a pokud, tak k horšímu. Následuje totiž poslední, údajně konečná stanice, odkud již není návratu – Solovecké souostroví má pověst nejkrutějšího bolševického žaláře. A právě sem je Jurij Bezsonov eskortován, právě tady bude jeho křesťanská víra vystavena nejtěžší zkoušce...

Kniha Dvacet šest věznic a útěk ze Solovek je (minimálně tedy zhruba od své poloviny) fascinujícím a v mnoha aspektech výjimečným náboženským vyznáním. Autor v řadě pasáží (dopisy sestře) vyjadřuje názory, které je možné vnímat jako nadčasové. Ačkoli je bolševický režim svou podstatou nelidský a zrůdný (protože odmítá, ba nenávidí Boha), v žádném případě to neznamená, že ideálem je Západ s jeho demokracií a lidskými právy, jež jsou pouhými racionalistickými konstrukty. Již Vladimír Solovjov předpovídal, že pseudonáboženství v podobě víry v technický pokrok zákonitě přivede západní civilizaci do totality srovnatelné s tou komunistickou. 

A  stejné varování nalezne pozorný čtenář i u Jurije Bezsonova!

PETR DVOŘÁČEK: SANTINI

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Santini v podání Petra Dvořáčka je literární událostí par excellence!

Z okna panelákového bytu mého bratrance ve Žďáru nad Sázavou je v dálce vidět pozlacená věžička kostela na Zelené hoře. Když jsem byl kdysi u něj na návštěvě, přišla řeč na to, jak se mohla tato z našeho tehdejšího pohledu nijak významná památka dostat na Seznam světového kulturního dědictví (UNESCO). Nyní (po přečtení knihy Petra Dvořáčka s prostým názvem Santini) to už vím...

Čím je tato publikace výjimečná? Domnívám se, že především citlivě promyšlenou symbiózou po odborné stránce skvěle zpracované textové části s úchvatnou fotografickou přílohou. Čtenář tak má jedinečnou příležitost podrobně se seznámit s životem a dílem umělce, zanechavšího příštím generacím důkazy své geniality v podobě velkolepých chrámů, kostelů, kaplí a jiných sakrálních, jakož i světských staveb. 

Jestliže mně kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře nepřipadal svého času nijak zvlášť zajímavý, bylo tomu tak jednak z mé naprosté neznalosti Santiniho tvůrčích postupů, a také z toho důvodu, že jsem jej znal pouze z fotografií. Člověk ale opravdu musí vstoupit do interiéru, aby na vlastní oči spatřil tu fascinující „hru světla a stínu“ (jak to výstižně vyjádřil Petr Dvořáček) a zůstal stát v úžasu a dojetí...

V knize je zmíněn ohromující počet staveb (okolo sta!), na nichž Jan Blažej Santini-Aichel nějakým způsobem (převážně tedy architektonicky) participoval. Návštěvníka těchto míst mimoděk napadá, kde bral ke svým gigantickým výkonům duchovní sílu a inspiraci. Domnívám se, že odpověď není nijak složitá. Byla to hluboká katolická víra, která jej motivovala k tomu, aby své veliké nadání užíval k oslavě Boha, Jeho vznešenosti a svatosti. Když kdokoli (myslím teď ať „věřící“ či „nevěřící“) vejde např. do baziliky ve Křtinách, je ohromen nejen její velikostí a nádherou, ale též (a především) vnitřním hlasem, který mu jakoby říká: Ten, kdo toto vytvořil, nemohl svůj úkol chápat jako pouhou stavební zakázku, jako něco rutinního a všednodenního. Ne, v takové kráse se nezrcadlí toliko chladný rozum, ale i horoucí a milující srdce!

Ti, kdo si tuto knihu pořídí, se k ní určitě budou často a se zalíbením vracet. Santiniho se totiž člověk se zájmem o pravé umění nikdy nenasytí!    

NORA KRUG: HEIMAT

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

„Jak má člověk pochopit, kým je, když neví, odkud pochází?“

Druhá světová válka, rozpoutaná fašistickým Německem, přinesla kromě mnoha jiných i jeden zcela nový druh zločinu. V dějinách se dosud nestalo, aby byla chladnokrevně naplánována a s racionální cílevědomostí prováděna genocida celého národa. Konečné řešení židovské otázky! Osvětim... Kdo toto místo navštíví, je zhrozen a v mysli se mu začne vynořovat spousta tíživých otázek...

První zamyšlení... Před několika lety jsem během dovolené pobýval v Bavorsku. V městečku Bayerisch Eisenstein nedaleko českých hranic visí v kostele veliká nástěnka s fotografiemi místních občanů, kteří zahynuli v poslední válce. Vévodí jí velký nápis „Unseren lieben Gefallenen“. Mezi „našimi milými padlými“ vidím i usměvavou tvář mladého esesáka....

Dá se v souvislosti s nacistickými hrůzami hovořit o kolektivní vině německého národa? A přináší si každý Němec, byť se narodil jakkoli dlouho po válce, na tento svět stigma plynových komor a cejch potomka masových vrahů? Na tyto a mnohé další otázky se snaží najít odpověď Nora Krug ve své fascinující knize.

Druhé zamyšlení... „Za hrdinství, s nímž jste bojovali a umírali za svou vlast, kéž vás Bůh odmění ve věčné vlasti v nebi!“ Tak nějak to bylo napsané na jiném pietním místě. Hitlerova třetí říše jako synonymum vlasti?! Nedalo mi to a nechal jsem tam následující vzkaz: „Tito lidé nebyli žádní hrdinové, vždyť bojovali za Hitlerův ďábelský režim! Proč spíše neoslavujete těch 30 000 mužů, kteří odmítli sloužit  ve wehrmachtu a byli za to popraveni?“

Nora Krug se narodila v roce 1977. To je určitě už dost let na to, aby nemusela cítit výčitky svědomí za holokaust a za to, že je Němka. Ani její rodiče (oba narození až po válce) nepatří do množiny pachatelů. Autorka knihy Heimat ovšem přesto jakousi latentní a dalo by se říct skoro metafyzickou vinu cítí. A se svou vnitřní rozpolceností se rozhodne bojovat překvapivě originálním způsobem...

Třetí zamyšlení... Na náhrobcích německých hřbitovů (a teď  mluvím konkrétně o tom, kterým jsem procházel v Bodenmaisu) můžeme velmi často číst nápisy typu A. B. – gefallen in Stalingrad 30. 12. 1942 či X. Y. –vermisst in Russland 1944. Napadlo mne, proč ti muži (a byly jich miliony)    vlastně do toho Ruska šli, když jim bylo jasné (již třeba podle dikce Hitlerova výnosu o komisařích), že se jedná o tzv. rasovou válku, v níž se po nich bude chtít, aby páchali nejohavnější zločiny? Vůdce jim přece jasně řekl: „Vojáci, osvobozuji vás od předsudku, kterému hloupí lidé říkají svědomí!“ Zeptal jsem se na to paní, co tam zrovna jeden takový hrob zdobila. Plačtivě a téměř hystericky zvolala: „Sie mussten!“ Opravdu museli? Skutečně je člověk povinen poslouchat státní či jinou autoritu, která jej nutí mučit a vraždit? Jistě, alternativou byla popravčí četa či gilotina, ale proč se v údajně křesťanském národě našlo tak málo statečných? 

„Samozřejmě, já a moji rodiče za nic nemůžeme. Ale co třeba můj dědeček a členové širší rodiny? Ti přece za nacistické éry žili, pracovali i válčili. Co když jsem vnučka dozorce v koncentračním táboře nebo neteř válečného zločince? A proč se doma o ẗěchto věcech nemluví?“ – Takto nějak uvažovala Nora Krug předtím, než ji napadlo zapátrat v rodinné historii...

Čtvrté zamyšlení... Starý, skoro devadesátiletý muž. S hrdostí v hlase mi říká, že byl 50 kilometrů od Moskvy a bojoval i u Stalingradu a pokračuje: „Nenávidím Američany a Angličany za to, že rozbombardovali Německo. Válka se má vést čestně, muž proti muži, buď já, nebo ty.“ Nevěděl či nechtěl vědět, že před útokem na Stalingrad srovnala Luftwaffe město se zemí, přičemž zahynulo na 40 000 lidí? A co třeba Coventry?

Heimat. Vlast. Nora  Krug je na pochybách, zda tímto vznešeným slovem může nazývat Německo, zemi s tak děsivou historií. Zajisté, za vlády Hitlera neměli všichni přímo ruce od krve, ale může se někdo ospravedlňovat tím (a činila to po válce drtivá většina Němců), že byl pouhý Mitläufer? Český ekvivalent tohoto slova neexistuje, ale v knize je k němu velmi případně přiřazen obrázek ovce.

Páté zamyšlení... Zwiesel, výstava s názvem Bavorsko – Čechy: 1500 let sousedství. Jsou tu k zhlédnutí pozoruhodné exponáty, např. originál Mnichovské dohody z roku 1938 s podpisy Hitlera, Chamberlaina, Mussoliniho a Daladiera. Prohlížím si návštěvní knihu. Podle mnoha zápisů to vypadá, že válku rozpoutali Češi a chudákům Němcům nezbylo nic jiného, než bojovat o holé životy...

Autorka si se svou knihou dala vskutku filigránskou práci a doslova ji napěchovala informacemi o svých rodičích a pra i praprarodičích, dobovými fotografiemi (z nichž mnohé si za tímto účelem zakoupila na bleších trzích), citacemi z nacistických novin, všemožnými úředními dokumenty, ale třeba i ukázkami školních slohových prací svého strýce, již v dětském věku zpracovaného protižidovskou propagandou. Takřka detektivní pátrání, kdy je kousek po kousku skládána mozaika rodinného tajemství, fascinuje buldočí zarputilostí, navíc Nora Krug využívá rozličných literárních i výtvarných postupů (fotomontáže, komix). Knihou se jako příslovečná červená nit táhne ozvěna známé pravdy, že státnímu zlu se nejlépe daří tam, kde tzv. slušní občané mlčí – a většina Němců v době třetí říše (a to včetně jejích vlastních předků, jak autorka poctivě přiznává) opravdu mlčela a snažila se za každou cenu přežít...

Není se co divit, že kniha Heimat (s podtitulem Německé rodinné album) se setkala s nadšeným ohlasem v mnoha zemích po celém světě. Nyní se díky nakladatelství Akropolis dostává i k českému čtenáři, a to v nádherném, takřka bibliofilském provedení. Jde bezesporu o literární událost par excellence!