úterý 30. listopadu 2021

LIOU CCH'-SIN: TOULAVÁ ZEMĚ


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Povídky podprůměrné kvality aneb čínský autor klesá do literárního propadliště...

Liou Cch'-sin se po celém světě proslavil (a myslím, že plným právem) trilogií Vzpomínka na Zemi, pokud jde ale o jeho další science-fiction tvorbu, jsem z ní dosti rozpačitý. Román Kulový blesk ještě ušel, ovšem Věk supernovy již nikoli. Nyní v nakladatelství Host vyšel soubor deseti povídek s názvem Toulavá země, který mou naději na změnu k lepšímu asi definitivně pohřbil. Rozhodně nechci říct, že se jedná o naprostý propadák, ovšem můj dojem z četby je tristní v celé knize jsem našel jen dvě průměrné povídky, zbytek je fantaskní mudrování bez jakéhokoli relevantního obsahu. Kde hledat příčinu takového sešupu do literárního podprůměru?

Je mimo jakoukoliv pochybnost, že Liou Cch'-sin má fenomenální znalosti z celé řady vědeckých oborů a dovede je umně využívat ke konstruování smělých futurologických hypotéz. Fascinován svými vizemi se ovšem podle mne přestává kontrolovat a ve snaze přicházet stále s něčím novým a překvapujícím upadá do výstředností, působících přesně opačně, než bylo zamýšleno. Jeho povídkovou knihou se tak jako příslovečná červená nit vinou monstrózní spekulace, zarážející svou naivitou a prvoplánovostí. Kratší literární útvary navíc evidentně nejsou jeho parketou, takže se ve výsledku nelze divit, že nás čínský autor kvalitou svých povídek nutí nevěřícně kroutit hlavou. 

Mikroéra, Čínské slunce, Požírač atd. to jsou slohové práce na úrovni žáka 2. stupně základní školy. Pro Liou Cch'-sinovy povídky je bohužel charakteristické i to, že jejich vcelku nadějný začátek bývá přerušen vařením z vody, autor jako by náhle nevěděl, kterým směrem se vydat a posléze se utápí v popisech technologických vymožeností postpostmoderní éry.  Samotné exhibování vědeckou erudicí však k vytvoření dobrého příběhu nestačí. Unifikovaná psychologie většiny postav navíc vytváří dojem, že člověka budoucnosti si máme představit jako skvělého specialistu ve svém oboru, u nějž však absentují lidské city a elementární morální principy.

Snad jen povídky Láska z Tchaj-Jüanu a Oči v batohu je možné vzít na milost. V první z nich je použit známý a dnes již celkem banální motiv vzpoury strojů, který je ovšem rozvinut do nebývale věrohodného vylíčení katastrofických následků hackerského útoku. Jestliže stále víc záležitostí v lidské společnosti obstarávají počítače, co se stane, když se vymknou kontrole? A to nikoli samy od sebe, ale prostřednictvím psychicky narušené osoby?

V té druhé jde o zamyšlení nad tragédií definitivní odloučenosti jedince od zbytku světa, což je rovněž téma, které není nové. Vzpomeňme jen na vědecko-fantastické romány o cestách do vesmíru, kdy v kosmických lodích, pohybujících se těsně podsvětelnou rychlostí, ubíhá čas značně odlišně od pozemského. Co se však může stát, když se raketa s lidskou posádkou vydá do hlubin Země? V povídce Oči v batohu se o tom dozvíme leccos zajímavého...

Jak však již bylo řečeno, dvě ucházející povídky z deseti jsou málo. Toulavá země způsobila, že Liou Cch'-sin je pro mě uzavřená kapitola...           

pondělí 22. listopadu 2021

OTEVŘENÝ DOPIS JEDNOMU G(R)AU(B)NEROVI...

v Praci, 22. 11. 2021

Pane Graubnere! 

Jako katolický křesťan jsem dlouho čekal na to, kdy se čeští a moravští biskupové konečně ozvou proti covidovému šílenství, organizovanému farmaceutickými mafiemi, zločinným státem a zkorumpovanými médii. Teď jsem se tedy díky vašemu prohlášení dočkal... ovšem pravého opaku! Namísto odsouzení očkovacího teroru jste vyzval katolíky, aby i oni šli poslušně spáchat zločin, který volá k Bohu o pomstu!

Asi o tom dobře víte, ale přece jen vám to připomenu: Na začátku vývoje tzv. proticovidové vakcíny bylo takovéto dítě. Je to holčička zabitá umělým potratem ve 22. týdnu těhotenství. Aby se daly její orgány použít, byla vyjmuta z těla matky císařským řezem a následně zaživa vykuchána. Její ledviny pak posloužily vrahům v bílých pláštích, aby mohli provádět své vědecké experimenty... 
 
A tady je další oběť genového inženýrství...
 
Ve vaší výzvě jsem se dočetl mimo jiné toto: Ty, kteří se nechali vystrašit, že se očkováním dopouští nějakého hříchu, ujišťuji, že to mohou udělat s čistým svědomím. Trochu bych vás poopravil nedopouštějí se nějakého, ale smrtelného hříchu proti 5. přikázání, za který je na věčnosti čeká peklo. To ostatně čeká i na vás na pohoršení, které jste svým hanebným prohlášením způsobil, se vztahují slova o mlýnském kameni a mořské hlubině. Vaše ujištění, že se lze naočkovat s čistým svědomím, ve mně evokuje větu z provolání Adolfa Hitlera k Wehrmachtu před tažením do Ruska: Vojáci, osvobozuji vás od pověry, které hloupí lidé říkají svědomí!

A  vy, milí bratři a sestry, kteří se na základě výzvy pana Graubnera chystáte do očkovacích center udělat tečku za covidem“, uvědomte si jedno: Až se po smrti ocitnete v pekle, bude vám snad útěchou, že tam spolu s vámi trpí věčnými tresty i otec arcibiskup“?
 
Jan Hofírek 

pátek 19. listopadu 2021

PETR RYSKA: PRAHA NEZNÁMÁ V

 





















Fascinující knižní série o neznámých pražských pamětihodnostech pokračuje!

Tak tu máme pátý díl... Nikdy bych nevěřil, že je možné během tak krátké doby přijít s dalším pokračováním této jedinečné publikace! Jak to jen ten Petr Ryska dělá, že nás už opět zve na procházky nádhernými pražskými zákoutími, o kterých mnozí nemají sebemenší tušení, protože Praha pro ně znamená Karlův most, Hrad, Národní divadlo, Staroměstské a Václavské náměstí... a to je tak zhruba všechno. K tomuto druhu návštěvníků našeho hlavního města jsem donedávna patřil i já. Dnes mohu říct, že se ze mě postupně stává znalec a obdivovatel i druhé tváře stověžaté krásky na Vltavě, a to právě díky knihám Praha neznámá, jejichž autor je v tomto směru odborníkem na slovo vzatým a stále znovu (teď už tedy popáté!) nás o tom přesvědčuje.

Důležité je zmínit, že psát knihy tohoto druhu je velice složité, protože ony se vlastně nepíší, ale spíše skládají, kompletují a cizelují. Divné, že? Hned to ale vysvětlím. Takže podle mého názoru si musí Petr Ryska nejdříve vyhledat příslušnou lokalitu, pak si ji projít, pořídit fotografie těch nejatraktivnějších míst, pohovořit s majiteli zdejších nemovitostí za účelem co nejdůkladnějšího poznání jejich historie i současnosti a vymyslet turistické trasy pro ty, kdo by se chtěli (až bude kniha na světě) vydat v jeho stopách...

A kam nás tedy zavede autor tentokrát? Nejprve si projdeme Haštalskou čtvrť a seznámíme se s jejím úchvatným geniem loci. Nevím, nakolik je pravdou, že právě zde přišel Jaroslav Foglar na myšlenku tajuplných Stínadel obývaných hrdými Vonty, ale docela bych tomu věřil. Zdejší uličky, plácky a náměstíčka jsou totiž jako stvořené pro noční výpravy Rychlých šípů, pátrajících po záhadném hlavolamu...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-praha-neznama-v

sobota 30. října 2021

ISAAK BABEL: RUDÁ JÍZDA


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Bolševik s lidskou tváří Isaak Babel fascinuje svými válečnými zápisky i sto let od jejich prvního vydání!

Mladistvé uhranutí leninskými revolučními ideály, účast v ruské občanské válce na straně bolševiků, budování nové, údajně spravedlivé společnosti a poté zastřelení v moskevské věznici Butyrka za protistátní činnost – tak by se dal v jedné větě shrnout život Isaaka Babela. Jak známo, stejných či podobných lidských tragédií bylo v té době bezpočet. Jediné, co trochu udivuje, je skutečnost, že tento samorostlý podivín přežil Velký teror v letech 1937/38 a zatčen a popraven byl až o dva roky později. Když se totiž seznámíme s jeho literární tvorbou, pak je nám hned jasné, že pro takovéto osobnostní typy nemohlo být ve stalinistickém režimu místo...

Těch paradoxů bychom u něj našli víc. Jak je např. možné, že povahově dobromyslný, apolitický a naprosto nevojensky založený Isaak Babel vstoupil v roce 1917 do Čeky a poté bojoval v Rudé armádě pod velením maršála Buďonného proti bělogvardějcům? Jednalo se o naivitu, pomýlené světonázorové přesvědčení, touhu po dobrodružství? To se již nedozvíme, jisté je pouze jedno díky jeho zápiskům z fronty vznikla kniha Rudá jízda, kterou můžeme bez jakýchkoli pochybností označit za geniální.

Literární útvary, jež v ní nacházíme, lze stěží označit (třebaže je to tak prezentováno) za povídky. Jde spíše o tu delší, tu kratší skici, v nichž autor propojuje konkrétní válečné zážitky s úvahami nad smyslem tohoto bratrovražedného běsnění, jeho citlivou duší tak bolestně prožívaného. A právě podivuhodná symbióza zemitého naturalismu s podivně melancholickým údivem nad tím, kde se to (on, dobrák od kosti) vlastně ocitl, vtiskuje jeho vzpomínkám onen jedinečný odér prostoduché upřímnosti, který učaroval již tolika generacím čtenářů.

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-ruda-jizda

 


 

středa 20. října 2021

Sir ARTHUR CONAN DOYLE: PES RODU BASKERVILLŮ

 














Pes baskervillský (a Sherlock Holmes s Dr. Watsonem) se nikdy neomrzí!

Nejslavnější detektivka všech dob... ano, to se o této holmesiádě říká a bezesporu plným právem. Případná další nej by ovšem byla minimálně sporná stěží se dá totiž tvrdit, že je i nejnapínavější, nejsložitější, nejpropracovanější, nejhrůzostrašnější atd. Ačkoli jí tedy všechna ostatní chybí, to nejdůležitější nej téhle knížce nikdo nikdy nevezme ve svém žánru je a už navždy zůstane nejslavnější...

Není to trochu paradox? Jestliže (jak jsme se právě zmínili) je určitě hodně lepších detektivních románů, čím to, že příběh o baskervillském psu od prvního vydání (v časopise Strand v roce 1901) spolehlivě uchvacuje každou další generaci čtenářů? Proč vždy znovu za chladných podzimních večerů, když venku fičí severák a sprška deště občas zabubnuje na okno našeho příjemně vytopeného příbytku, usedáme se šálkem čaje do svého oblíbeného křesla a vedle na stolku máme přichystanou knížku s názvem Pes baskervillský? Co nás na ní tak přitahuje, že ji čteme již snad podesáté, ale nikdy se neomrzí?   

Samozřejmě je to ona A. C. Doylem mistrovsky navozená atmosféra starého zámku uprostřed nehostinných blat (po nichž se právě toulá uprchlý zločinec), opředeného hrůznou rodinnou pověstí. A též podivná smrt zámeckého pána, příjezd dědice, kolem něhož se záhy stahují mračna čísi zuřivé nenávisti, pustá krajina, kde jsou jednotlivá stavení tak daleko od sebe, že dovolat se případné pomoci je nemožné... A hlavně to zlověstné zvíře, které tu po nocích pobíhá a děsí svým vytím a ďábelským zjevem (pokud si ho tedy nevymyslela rozjitřená obrazotvornost místních starousedlíků).

Zajisté se nabízí otázka: Proč vlastně psát recenzi na knihu, kterou každý dobře zná a o níž přesně ví, co na jejích stránkách najde a jak skončí? Vidím pro to následující důvody: Pes rodu Baskervillů vychází v novém (a podle mne velmi zdařilém) překladu Věry Kláskové, přičemž nakladatelství Leda ve své edici Nejčtenější knihy světa má v plánu seznámit čtenáře s dalšími třemi doyleovkami Tajemství a záhady, Dobrodružství na moři i na souši (tyto knihy již vyšly) a Tajnosti z ordinací a laboratoří. Když navíc uvážíme, že se jedná o reprezentativní a po grafické stránce nádherně zpracované publikace, které budou ozdobou každé domácí knihovny, pak nemohu jinak než Psa rodu baskervillů (a další tří zmíněné knihy) s čistým svědomím doporučit všem literárním fajnšmekrům.

Vydejme se tedy s Dr. Watsonem a Henry Baskervillem (Holmes prozatím zůstal v Londýně, neboť řeší jiné naléhavé případy) do ponuré krajiny grimpenských bažin, kde člověk jako málokde jinde cítí svou nepatrnost a bezbrannost tváří v tvář přírodním živlům, které jej mají ve své moci. Mlhy nad blaty, studený déšť, poryvy větru a zrádná vřesoviště, kde jediný chybný krok může být tím posledním, protože slizké bahno žádnou svou oběť již nepustí toto vše je samo o sobě víc než deprimující. Pokud k tomu ještě připočteme onen tajuplný odér Zla, které tu provádí své rejdy, pak jsme rádi, že sedíme doma v útulném křesle, popíjíme lahodný čaj a víme, že se nemáme čeho bát... 

 


 

úterý 19. října 2021

EVA UMLAUFOVÁ: ČÍSLO NA TVÉM PŘEDLOKTÍ JE MODRÉ JAKO TVÉ OČI

 













 

Do Osvětimi se dostala jako dvouletá aneb napínavé pátrání po vlastní identitě

Recenzi této knihy nelze nezačít její obálkou vidíme na ní mladou, usmívající se a podle všeho velice šťastnou maminku, držící za ruku svou malou dcerku. Obě jsou důkladně oblečené, neboť stojí ve sněhu na jakési rozlehlé pláni. Vzápětí si uvědomíme, že tato poklidná zimní idyla je čímsi narušována co tu dělá ten zlověstně vyhlížející plot, táhnoucí se až kamsi k obzoru? Posléze se dozvíme, že snímek byl pořízen někdy na přelomu let 1943/44 v Novákách na Slovensku...

... Je únor 2014. V jednom mnichovském bytě se jeho staré obyvatelce náhle udělá nevolno a po převozu do nemocnice se zjistí, že paní prodělala infarkt. Naštěstí se ji podaří zachránit. Při přijímacím pohovoru vychází najevo, že se narodila 19. prosince 1942 v Novákách na Slovensku...

Svědectví o děsivých poměrech v nacistických koncentračních táborech se dochovalo velké množství vzpomeňme jen na jména Rudolf Vrba, Ellie Wiesel, Primo Levi, Ruth Elias a mnohá další. Ti všichni napsali o své kruté zkušenosti knihy, které se staly bestsellery, neboť světová veřejnost se díky nim mohla seznámit se zrůdností holocaustu přímo od očitých svědků.

Většina přeživších však toužila traumatické vzpomínky ze svých myslí vytěsnit. Pouze tak totiž mohli pokračovat v životě, který by se bez tohoto radikálního odstřižení od minulosti stal nikdy nekončícím sledem děsivých nočních (i denních) můr. To byl i případ Agnes Eislerové – ta své dceři sice v hrubých obrysech pověděla o tom, co za války prožila, ovšem detailních popisů těch  největších hrůz ji ušetřila.

Ta paní z mnichovského bytu je Eva Umlaufová. Na podzim roku 1944 ji (jako dvouletou) spolu se její matkou a mnoha dalšími nešťastníky odvezli v dobytčáku do vyhlazovacího tábora v Osvětimi. Vzpomínky na tehdejší jistě strašlivé zážitky pochopitelně žádné nemá a její matka (obě zázrakem přežily) byla po celý následující život skoupá na slovo. Po prodělaném infarktu si paní Eva uvědomuje, že by se měla alespoň nyní pokusit zjistit, co se s ní v Osvětimi dělo a jak je možné, že jejich transport nešel hned po příjezdu do plynové komory. Její pátrání přináší pozoruhodné výsledky a postupně se začíná skládat mozaika neobyčejného příběhu...

Projděme životní cestu paní Evy spolu s ní i my. Knížka s dlouhým názvem Číslo na tvém předloktí je modré jako tvé oči nám vypoví mnohé nejen o bestialitě nacistů, ale i jejich pomocníků z řad spořádaných a slušných Slováků, kteří pouze plnili svou povinnost“, když udávali židovské spoluobčany, sváželi je do sběrných táborů a „očišťovali“ od nich svou milovanou vlast...     

pátek 15. října 2021

JAROSLAV ROKOSKÝ: ÚTĚK Z LEOPOLDOVA

 





















Kniha o padesátých letech, na jakou jsme dlouho čekali!  

Monumentální třísvazkové dílo s názvem Útěk z Leopoldova je bezesporu literární událostí par excellence. Nelze neobdivovat obrovské kvantum badatelské práce, která musela být vykonána, aby se na pulty našich knihkupectví dostala patrně nejlepší publikace literatury faktu za poslední roky. Jaroslav Rokoský si zaslouží obdiv a uznání za razantní rozkopnutí dveří do zatuchlých komnat doby, která měla být v zájmu stalinistických protagonistů krvavého teroru zapomenuta...

Autor má naprostou pravdu, jestliže v úvodní části vyslovuje pozoruhodný a současně dosti šokující názor, podle nějž je období tzv. padesátých let dodnes nedostatečně zmapováno, když namísto seriózní historické analýzy tehdejších politicko-společenských reálií dochází k jejich fragmentarizaci  na víceméně náhodně vybrané události. Tento pro naši národní paměť tristní fakt je do jisté míry logický, ostatně má svou paralelu např. i v německé poválečné historiografii. I tamější společnost se k vyrovnání s nacistickou minulostí dostávala postupně a k zásadní diskusi došlo až čtyři desetiletí po válce. 

Ačkoli má kniha název Útěk z Leopoldova, mnohem výstižněji ji charakterizuje její podtitul (Věznice, odboj, doba. Padesátá léta v Československu). Životní příběh šestice statečných mladých lidí, kteří se setkali ve východním Altacrazu (jak se tenkrát Leopoldovu říkalo) a jimž se odtud 2. ledna 1952 podařilo uprchnout, je skvěle zakomponován do širokého rámce atmosféry komunistické zvůle oněch neblahých let. Třebaže svým zaměřením patří do žánru literatury faktu, čte se kniha místy jako mrazivý thriller, plný odvahy, čestnosti a nezištnosti, ale i prospěchářství, zbabělosti a zrady. I když se útěk zdařil, měli jeho aktéři vyhráno jen napůl, neboť dostat se na vytoužený Západ znamenalo překonat spoustu rozličných překážek. Nezbytné bylo především vyhledat spolehlivé lidi, kteří by byli ochotni a schopni poskytnout úkryt, civilní oděv, nové doklady atd. Zde čtenář s napětím sleduje anabázi jednotlivých uprchlíků a doslova fyzicky s nimi prožívá nebezpečné situace, v nichž se permanentně ocitají...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-utek-z-leopoldova