středa 29. května 2019

VIKTORIE HANIŠOVÁ: REKONSTRUKCE























Velké očekávání a ještě větší zklamání...

Po Anežce a Houbařce, kterými si po zásluze získala sympatie čtenářů, vyšla Viktorii Hanišové v brněnském Hostu třetí kniha. Velká očekávání s ní spojená se však bohužel nenaplnila – Rekonstrukce se její autorce vůbec nepovedla a při čtení jsem si často kladl otázku, co se to stalo, že po dvou skvělých literárních zážitcích se nyní silou vůle prokousávám naprosto nezáživným, prvoplánovým příběhem...
V rodině Elišky Součkové došlo k hrůznému dramatu – matka zabila jejího mladšího bratra a poté spáchala sebevraždu. Tehdy devítiletá dívka byla svěřena do péče tety Leonie, která jako jediná z příbuzných projevila ochotu se o ni v nastalé situaci postarat. I když se zdaleka nejednalo o rovnocennou náhradu za ztracený domov a prožila si zde nejednu krušnou chvíli, nevzpomíná Eliška na svou tetu ve zlém. Dnes je jí devatenáct a když se ohlíží nazpět, uvědomuje si, kolik dobrého pro ni stará paní (která mezitím zemřela) za svého života vykonala – a navíc jí v poslední vůli odkázala velkou vilu.
Děj knihy postupuje dvěma směry. Jednak jde o popis Eliščina současného života s občasnými sondami do minulosti, především do období, v němž došlo ke zmíněné tragédii, a dále je tu detektivní zápletka, kdy mladá žena pátrá po příčinách, které její matku vedly k děsivému a zároveň nepochopitelnému činu. Jak vidno, zvolené téma je velice složité a kontroverzní, omluvit jím spisovatelčino selhání však rozhodně nelze. Hanišovou tentokrát zcela zradil její „mateřský instinkt“, schopnost vcítit se do psychických traumat dítěte, nacházejícího se v existenciálním vakuu a tápavě hledajícího záchytné body v absurdním světě dospělých. I s psychologií vedlejších postav je autorka hodně na štíru. Teta Leonie je panoptikální figurína, která snad mohla žít ve viktoriánské Anglii, těžko však v dnešní Praze, Eliščina kamarádka Romana působí od začátku nevěrohodně a po narození dcery pak vysloveně trapně, přítel David, podivná éterická bytost, povznesená nad problémy tohoto světa, vždy spolehlivě odstraní Eliščiny chmury a vrátí jí dobrou náladu, kriminalista Vavřinec spíše než racionálně uvažujícího muže připomíná amatérského parapsychologa...
Hlavně a především je však kniha vlastně o ničem a nachází se v ní tolik do očí bijících nelogičností, že se čtenář nestačí divit. Eliška chodí do školy, někdy vyrazí někam na výlet nebo do společnosti a občas ji popadne touha zjistit, co se to tenkrát s její mámou stalo... A tak někam zavolá (nic se ale nedozví) či někoho navštíví (dotyčný není doma), načež ji detektivní nálada opustí a vrátí se zase až po dalších padesáti stranách. Eliščino chaotické a věčně neúspěšné pátrání po lidech, kteří se s její matkou znali a mohli by jí k případu něco říct, působí až komicky a skoro to vypadá, že záměrem zde bylo co nejvíc knihu „natáhnout“. Nemastně neslaný závěr pak jen v negativním slova smyslu korunuje dílo, které se ze zamýšlené thrillerové roviny „zvrhlo“ v nepodařenou, protože povrchní a jednostrannou společensko-psychologickou sondu do duševních pochodů matek-vražedkyň...
Těžko říct, proč Rekonstrukce dopadla takto neslavně. Jedním z možných vysvětlení je snad to, že Viktorie Hanišová její vydání uspěchala a nedala jí čas „dozrát“. Mediální sláva prvních dvou knih možná spisovatelce prokázala medvědí službu tím, že ji ukolébala v přesvědčení o snadnosti psaní a automaticky zaručeném úspěchu. Popřejme tedy jí i sobě, aby se navrátila ke svým literárním kořenům a někdy v budoucnu nás obšťastnila nějakou novou Houbařkou... 

pondělí 27. května 2019

pátek 24. května 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (180)



















C h l a s t a l   a b s i n t ,  k o u ř i l   j o i n t a

t e n ,  c o   n a p s a l   t e n h l e   b l á b o l ?

V   p l á t k u   j m é n e m   M l a d á   f r o n t a 

b y l i   n e j s p í š   v š i c h n i   n a m o l !


čtvrtek 23. května 2019

úterý 21. května 2019

ХАЙКУ (55)


У л и ч н ы е   ш а х м а т ы
 

д л я   д о ч к и   д а ж е   п е ш к и
 

т я ж е л ы е   ф и г у р ы

středa 15. května 2019

NEPLAŤTE ZA TELEVIZI!












Buďte jako já – neposílejte peníze svému nepříteli

Tak jsem to udělal... A nejen že nemám žádný absťák, ale jsem úplně v pohodě! Cítím se volný a svobodný, jako bych ze sebe shodil těžký balvan.
Samozřejmě slyším vaše námitky – copak lze bez ní žít, jak teď trávíte rodinné večery, nemáte strach, že k vám přijdou a napaří vám pokutu?
Přiznávám, že tyto otázky jsem si dlouho kladl i já – věděl jsem totiž, že pokud se k tomu odhodlám, nebude už cesty zpět! Pak jsem se ale jednoho dne rozhodl a seznámil se svým plánem rodinné příslušníky. Jednomyslně mne podpořili – a tak jsem ji vzal a vyhodil, chci říct ekologicky odnesl do sběrného místa u nás na dědině. Někteří lidé se mě sice ptali (když viděli, jak s ní kráčím na její poslední cestě) po důvodech mého zdánlivě iracionálního jednání (vždyť vůbec nevypadá staře a opotřebovaně, minimálně pár let by mi ještě určitě sloužila...) a já jim odpovídal větou, kterou jsem nedávno kdesi zaslechl a jež mě nakonec přesvědčila, že to musím (pokud si sám před sebou nechci připadat jako úplný vůl) udělat: „Přece nebudu platit svého nepřítele!“
Budou to už tři neděle a jak jsem řekl, vůbec se mi po ní nestýská. Je mi jedno, jakého blba si Moravec pozve do studia, nemusím se dívat na Kalouska, Němcovou, Fialu (Petra!), Maláčovou, Feriho, Šláfenberga..., jsem ušetřen „vyváženého“ zpravodajství, netrápí mě už výčitky svědomí, že platím eurohujerské darmožrouty. Je to skvělý pocit!
Proč to ale píšu? Už mezi vás, vážení plátci koncesionářských poplatků, sice nepatřím, ovšem právě proto vám mohu nestranně a takříkajíc z vlastní zkušenosti poradit: Vyhoďte ten krám z obýváku a věřte mi, že nebudete litovat.
Netvrdím, že je to úplně jednoduché, vrchnost z Kavčích hor se nám ten rozhodující krok snaží co nejvíce znepříjemnit, na poště se mě paní za přepážkou pořád dokola ptala, proč to dělám, jaký k tomu mám důvod – a těch lejster, co jsem musel vyplnit! Pak ale z úst té nepříjemné ženštiny konečně zaznělo: „Tak od příštího měsíce už to na složence mít nebudete.“
Pane Petře Dvořáku, generální direktore přes propagandu, já už v tom s vámi nejedu!

úterý 14. května 2019

DRŽME PALCE MARII BENEŠOVÉ!























Troufne si nová ministryně spravedlnosti odvolat havloida v čele NSZ?

Mezi ultimáta, která diktují demonstranti na Staroměstském náměstí vládě, patří i to, že nesmí být odvolán nejvyšší státní zástupce. Odhlédneme-li od drzosti, s jakou je tak činěno (údajní „demokraté“ tímto totiž hrubým způsobem pošlapávají základní principy právního státu), pak se musíme ptát, proč právě tato persona má pro protivládní křiklouny takovou cenu. Odpověď je nasnadě – není to tak dávno, co Pavel Zeman podivně aktivistickým způsobem vstoupil do jedné soudní kauzy...
Jistě, má na to právo a nikdo by se nezlobil, kdyby nejmocnější z našich prokurátorů zasáhl do některého z případů, kde jsou evidentně porušovány zákony (viz třeba řádění exekuční mafie). Stalo se ale něco jiného – Pavla Zemana (asi má dost volného času, když může slídit po tom, co lidi píšou na sociálních sítích) rozčílilo, že protimuslimská poznámka jisté ženy na Facebooku byla shledána toliko přestupkem a nikoli trestným činem! O muslimech se u nás přece smí mluvit jen v dobrém a to by tak hrálo, aby nám nějaká samozvaná odbornice na islám rozvracela liberální demokracii!
A právě zde je odpověď na otázku, proč se sluníčkáři kolem Pavla Zemana tak pevně semkli. Považují jej totiž (a jak jsme viděli plným právem) za svého člověka a jsou rozhodnuti bránit jej zuby nehty proti zlé Marii Benešové, která by na jeho postu chtěla mít někoho méně eurohujerského.
Být na místě nové ministryně spravedlnosti, nic bych si z těch pár tisícovek pražských Pepíků nedělal a šupem bych Pavla Zemana jeho funkce zbavil. Vždyť na tak exponovaném místě by rozhodně neměl být někdo, komu víc záleží na poslušném plnění bruselských direktiv než na svobodě slova ve vlastní zemi...
Marie Benešová je prý žena, která si jde za svým a nedá se nikým a ničím zastrašit. Uvidíme, jestli pověst bojovnice a „dámy s koulemi“ osvědčí i v tomto případě... 

neděle 12. května 2019

SERHII PLOKHY: ČERNOBYL























Co se stane, když vybuchne jaderný reaktor aneb čtení pro silné povahy...

Dnes je 26. dubna a já začínám psát recenzi na mimořádně zajímavou knihu o jedné z největších katastrof v dějinách, totiž o výbuchu černobylské jaderné elektrárny. Dobře – proč ale zmiňuji to datum? Z jednoho prostého důvodu – právě v tento den (před 33 lety) k té hrozné události došlo...
Nevím, zda se ve svých letech již mohu počítat mezi „pamětníky“, v každém případě si však na tu událost dobře vzpomínám. Tedy – přesněji řečeno – na její podivné zatajování ze strany tehdejší totalitní moci. Co úsilí se vynaložilo, aby se lidé příliš nepoplašili a nezačali si klást „protistátní“ otázky! Podle Rudého práva to bylo tak, že nebezpečný radioaktivní mrak sice zasáhl celou Evropu, nám a ostatním socialistickým zemím se ale z nějakého nevysvětlitelného důvodu vyhnul... V souvislosti s výbuchem v Černobylu se u nás zásadně mluvilo o „havárii“ – slovo „katastrofa“, používané západními sdělovacími prostředky, bylo dáno na index. A nikdo z odpovědných funkcionářů si netroufl byť jen nadhodit otázku, zda by se neměl zrušit či alespoň přeložit Závod míru, který v tom roce projížděl Ukrajinou – takže naši cyklisté byli posláni do samotného epicentra radioaktivního záření! Pokud se tenkrát k lidem v Československu dostaly relevantní informace, pak jedině ze „štvavých“ vysílaček Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. V Sovětském svazu sice už byl u moci Michail Gorbačov, ovšem jím iniciované společensko-ekonomické změny („perestrojka“ a „glasnosť“) měly teprve přijít – na jaře 1986 se stále ještě pokračovalo v letité praxi zamlčování veškerých nepříjemných skutečností před domácí i světovou veřejností.
Serhii Plokhy je dnes americkým občanem, ovšem původem je Ukrajinec a patrně i proto se rozhodl napsat o hrůzné tragédii tuto působivou knihu. Černobyl – historie jaderné katastrofy je v mnoha směrech přelomovým dílem, přičemž zvlášť oceňuji zevrubný popis nešťastného zřetězení několika osudových faktorů, které vedly k výbuchu na bloku č. 4 jaderné elektrárny, považované za zcela bezpečnou. Primárně jde samozřejmě o strohou literaturu faktu, ta je ovšem „zlidšťována“ působivými sondami do životních osudů těch, kdo se ocitli v „nesprávnou dobu“ na „nesprávném místě“. Být v noci z 25. na 26. duben 1986 v Černobylu totiž znamenalo stát jednou nohou v hrobě...
Radioaktivní mrak samozřejmě nezná hranic mezi státy a společenskými systémy, takže (když ve Švédsku naměřili abnormální hodnoty nebezpečného záření a bylo jasné, že přichází z evropské části SSSR) nešlo dlouho zapírat, že se nic neděje a kremelští vládcové museli s pravdou ven. Dá se říct, že právě v oněch dnech začala nová (a zároveň poslední) kapitola sovětských dějin, charakterizovaná snahou o reformu rigidního systému vlády jedné strany, což po několika letech vedlo k rozpadu SSSR, po němž Rusko a ostatní státy nastoupily cestu k demokracii. Jak je vidět, měl Černobyl i jedno pozitivum...
Při četbě knihy se v mysli čtenářů budou nejspíš vynořovat mnohé znepokojivé otázky. Není za užitek, který má lidstvo z jaderných elektráren, placeno příliš velkou cenou v podobě málo pravděpodobného, ale přece jen reálně existujícího nebezpečí nějaké nepředvídatelné tragédie? Atom je dobrý sluha, ale zlý pán a stačí jediná chyba, aby došlo k apokalyptickému scénáři planetárních rozměrů. Černobyl – historie jaderné katastrofy je kniha, v níž jsou (už ze samotné podstaty tématu a tudíž autorem nezamýšleně) přítomny „psychothrillerové“ momenty. Jestliže (jeden příklad za všechny) výbuch reaktoru měl ekvivalent 400 „hirošimských“ pum, pak má toto suché konstatování nutně nádech hrůzy a děsu.
Nad zničeným reaktorem se dnes tyčí betonový kryt, jenž (nezbývá nám nic jiného, než věřit odborníkům, kteří to tvrdí) účinně brání šíření nebezpečného záření. Tento obří sarkofág je vlastně i nezamýšleným pomníkem obětí tragédie a doufejme, že rovněž výstražným mementem příštím generacím...   

čtvrtek 9. května 2019

IAN STEWART: NEUVĚŘITELNÁ ČÍSLA profesora Stewarta























Když o ní vypráví Ian Stewart, přestává být matematika nudou!

Vynikající kniha – a další potvrzení faktu, že Ian Stewart je patrně nejlepším současným „učitelem“ matematiky! Neuvěřitelná čísla jsou dle mého názoru (dost jsem s nimi totiž „zápolil“) určena pro poněkud pokročilejší „žactvo“, ale žádný strach – když jsem je zvládl já, dokážete to určitě i vy! Autor je skvělý vypravěč a brilantní logik, navíc má i smysl pro humor, takže za jiných okolností nudná disciplína je v jeho podání báječná zábava. 
Když jsem tak přemýšlel, v jakém „stylu“ mám recenzi napsat, napadlo mne, že nejlépe by asi bylo postupovat tak trochu „netradičně“. Jistě, alespoň ve stručnosti zmínit, o čem kniha je, tomu se nemohu a ani nechci vyhnout. Hlavně se však zaměřím na to, co jsem se takříkajíc dozvěděl mezi řádky, protože při četbě se mi matematika tak často „pletla“ s filosofií, že nejspíše nešlo o náhodu...
Ian Stewart tentokrát vybral značně „zašmodrchané“ problémy, na nichž demonstruje známou poučku (teď si nevzpomínám, kdo je jejím autorem), že krásné teorie žijí bohužel jen tak dlouho, dokud je nepohřbí ošklivá fakta. Asi nejvíce se to projevuje ve fyzice, ovšem ani matematika není imunní vůči nepříjemné povinnosti poslat čas od času „odvěké pravdy“ na „zasloužený odpočinek“ a nahradit je (když se prokáže, že tyto řeší ten či onen „hlavolam“ lépe) novými axiomy a postuláty. 
Jak už jsem zmínil v úvodu, kniha Neuvěřitelná čísla mě nutila zamýšlet se nad podstatou matematiky takříkajíc sub specie aeternitatis. Jedna z otázek, která vyplouvala neodbytně na povrch, zněla zhruba takto: Jaký je vztah mezi matematikou a filosofií, resp. (pokud tedy taková vzájemná vazba skutečně existuje) jsou jedna v druhé přítomny imanentně či transcendentně? Filosofie je svou povahou zajisté „nadčasová“ (či „mimočasová“) – těžko např. můžeme považovat jednotlivé myslitele za „lepší“ a „horší“ pouze podle toho, jak jsou na časové ose blíže či dále od současnosti. S matematikou je to podobné, ale nikoli úplně identické – je totiž evidentní, že její dějiny postupovaly převážně podle systému „od jednoduchého ke složitějšímu“. Vraťme se ale k původní ideji – když se spolu s Ianem Stewartem zamyslíme nad některými fundamentálními matematickými problémy (např. je-li nula číslo, zda je něco menší než nic, může-li jedno nekonečno být větší než druhé), pak je souvislost mezi matematikou a filosofií zřejmá. Kromě toho si mnoho význačných vědců a kosmologů klade otázku, jak je možné, že právě matematika je tak skvělým pomocníkem při zkoumání fyzikálních zákonů, jimiž se „řídí“ vesmír. Nejlepší definice filosofie pochází patrně od Aristotela, který ji nazývá „naukou o jsoucnu jakožto jsoucnu“ a čistě intuitivně mě napadá, zda se to nějak podobně nemá i s matematikou...
Nechci se však pouštět na tenký led spekulací a přenechám to raději zkušenějším a chytřejším. Závěrem řeknu už jen tolik, že Ian Stewart nás nijak „nešetří“, k tomu, abychom jeho myšlenkové postupy dokázali pochopit, musí naše mozkové buňky pracovat na plný výkon a je možné, že i tak nám některé věci zůstanou nejasné. Zčásti ovšem proto, že matematika zdaleka není uzavřenou disciplínou a že na její mapě dodnes existuje řada bílých míst. Takže (s knihou Neuvěřitelná čísla jako průvodcem) vzhůru k jejich objevování!   

pondělí 6. května 2019

HAVLOIDNÍ LEPŠOLIDI JSOU PŘÍPADY PRO PSYCHIATRA! (1)


















Lidé, kteří by měli mít papíry na hlavu, sedí v parlamentu, žvaní v televizi a blbnou dětem hlavu ve „výchovně-vzdělávacím procesu“...

Havloidi, dobroserové, eurohujeři, lepšolidi, pravdoláskaři, sluníčkáři... Všichni asi víme, o koho se jedná – jejich ksichty známe z České televize, kam mají neomezený a přednostní přístup, své bláboly chrlí od rána do večera z mainstreamových médií a několik desítek jich dokonce sedí v parlamentu a vymýšlí zrůdné zákony. Ačkoli se dělí na mnoho druhů, řádů a podčeledí, určité charakterové (tedy spíše bezcharakterní) rysy mají všichni společné a lze je tudíž celkem snadno identifikovat a podívat se jim „na zoubek“.
Již po léta můžeme pozorovat, že tito lepšolidé nemají žádné zábrany, nic jim není svaté a jsou schopeni a ochotni snížit se k sebevětší křivárně. Tak nějak jsme si na to zvykli, bohužel zvrácenosti těchto kreatur v posledních dnech akcelerují, resp. nabývají stále obludnějších forem. Mediální lynč Jaromíra Jágra, který se „provinil“ tím, že jako úspěšný sportovec byl přizván do prezidentské delegace a potřásl si rukou s čínským prezidentem, je zatím poslední „vrchol“ (vhodnější výraz je asi propast) sluníčkářské tuposti a zákeřnosti. Normální lidé si ťukají na čelo a ptají se, zda ta havloidní žumpa (tak ráda se ohánějící hesly o toleranci, demokracii a pluralitě názorů) uznává alespoň nějaké hranice elementární slušnosti a úcty k druhým. Je evidentní, že nikoli a konkrétně Jágrova kauza navíc ukazuje, že „sluníčkářství“ není pouze povahová vada, psychosociální anomálie či kognitivní dysfunkčnost, ale i (a především) psychiatrická diagnóza. Stane se to zřejmým ve chvíli, kdy se na typického havloida podíváme takříkajíc sub specie aeternitatis, o což se chci nyní pokusit.
Už po elementární analýze sluníčkářova profilu lze konstatovat, že fundamentální determinantou, určující veškeré jeho myšlení, je tzv. tunelové vidění. Jedná se o psychotické, protože hrubě jednostranné a patologicky ploché vnímání světa a společnosti, z něhož jakožto z primární příčiny rezultují další osobnostní defekty. Všimněme si alespoň těch hlavních:

Nechopnost dialogu
Sluníčkář je natolik přesvědčen o jediné „pravdě“, že si vůbec není schopen připustit myšlenku na svůj eventuální omyl. V politicko-společenském kontextu z toho vyplývá jedno – představa, že ke konzensu se přichází demokratickou diskuzí, je pro ortodoxního havloida absurdní. Proč vést dialog, když pravdu mám vždycky já?  

Nenávist
Zákonitě vyplývá z neschopnosti dialogu. Sluníčkář nevidí v jinak smýšlejících jedincích názorové oponenty, ale nepřátele. Ze svého úhlu pohledu pak za jejich slovy a činy logicky hledá zlé úmysly,  přesně podle hesla „podle sebe soudím tebe“.

Potřeba vůdce
Protože nejsou schopni samostatného myšlení, potřebují se sluníčkáři identifikovat s nějakou osobou, ideou, nebo institucí – zbožňování a nekritické obdivování Václava Havla, adorace Evropské unie, vítání „uprchlíků“...

Kult nepřítele
Každodenní zkušenost nás přesvědčuje o tom, že v tomto bodě se sluníčkářský syndrom projevuje obvzlášť chorobně. Za nepřátele jsou považovány nejen osoby, které se již něčím „provinily“ (Zeman, Babiš, Okamura,), ale i ty, u kterých se pouze předpokládá, že by někdy v budoucnu mohly zaujmout antisluníčkářské postoje (Marie Benešová). Dokonce ten, kdo je dnes za národního hrdinu, se druhý den může v havloidových očích stát zrádcem (Jaromír Jágr, Pavel Nedvěd).

Rusofobie
Současné Rusko je zemí, která je pro sluníčkáře symbolem zla, korupce a potlačování lidských práv. Viděno optikou jejich zvráceného světonázoru je tomu skutečně tak – v Rusku je zakázána propagace homosexuality a ostatních perverzí, na činnost neziskových organizací, placených z ciziny, dohlíží stát a děti jsou ve školách vychovávány k vlastenectví a zdravému životnímu stylu. V Rusku zkrátka máte jistotu, že na ulici nepotkáte průvod onanujících gayů jako v Praze, protistátní spolky typu Člověk v tísni odtud musely odtáhnout s nepořízenou a rodiče se nemusí bát, že nějaký pošuk z neziskovky bude jejich děti v rámci sexuální „výchovy“ navádět ke změně pohlaví. Nelze se zkrátka divit, že Putinova politika působí na české havloidy jako červený hadr na vola. 

Sociální inženýrství, sexuální extrémismus, liberálně-demokratický fašismus
Sluníčkáři tuší, že v demokratických volbách je většinová společnost vždy odsune na okraj a proto se snaží omezit (důchodci) či naopak rozšířit (studenti) volební právo. Kromě toho usilují o to, aby demokracie (kterou nenávidí, protože se v ní nemohou prosadit) byla nahrazena „vyšší“ formou společenského uspořádání, totiž tzv. liberální demokracií. Tu chápou jako vládu sexuálních deviantů, multikulturních aktivistů a genderových fanatiků nad „nevzdělanými“ masami. Ve skutečnosti se jedná – jak každý rozumný člověk hned vidí – o neobolševický fašismus.

Z výše uvedeného vyplývá, že sluníčkářský havloidiotismus je duševní porucha obsedantně-kompulzivního typu a osoby, které jí trpí, by měly být hospitalizovány a léčeny pomocí psychofarmak a namáhavé fyzické práce na čerstvém vzduchu. Protože však naše léčebny pro choromyslné dosud nedisponují dostatečným množstvím ubytovacích kapacit pro tak velké množství akutních případů, žije drtivá většina sluníčkářů mimo zdi ústavů, což je pochopitelně pro normální zdravé lidi spojeno s mnohými komplikacemi. Jak se proti havloidům bránit, o tom si povíme příště... 
     

sobota 4. května 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (179)




















S ú d á n ,  K u v a j t ,  E g y p t ,  Í r á n ?

M ý l í t e   s e   v e l i c e !

S t e j n ě   j a k   v y   i   j á   z í r á m

–  l i d i ,  t o   j s o u   T e p l i c e !

MATS STRANDBERG: DOMOV























Totální propadák aneb číst tuto knihu je opravdový horor...

Pro mě velké zklamání – je ovšem možné, že „chyba“ je na mojí straně. Kniha Domov švédského autora Matse Strandberga je totiž vychvalována jako vrcholné dílo hororového žánru a vzhledem k tomu, že já tento druh literatury čtu jen výjimečně, může to být tak, že mně pro její posouzení chybí příslušná „kvalifikace“. V každém případě se „díky“ Domovu hororovým fandou rozhodně nestanu, spíše naopak. Tolik tedy úvodem a nyní k vlastní recenzi.
Kdyby kniha měla jiný název, např. „Stařecká demence a její psychosomatické projevy“, „Příručka pro ošetřovatele pacientů s Alzheimerovou chorobou“ či nějaký podobný, asi bych ji hodnotil pozitivně. Devět desetin textu se totiž velmi fundovaně zabývá problematikou švédské zdravotní péče o nemohoucí staré lidi a je detailním popisem toho, jak to chodí v tamějších „eldéenkách“. Čtenář se seznámí s denním řádem, jídelníčkem, druhy plen, používaných pro inkontinentní pacienty, rutinními a speciálními léčebnými úkony, prevencí proleženin atd. Toto všechno a mnoho dalšího (kolik činí výše příplatku za práci o svátcích, jak správně postupovat při žádosti o přeložení směny...) se tedy dozvíme, na to hlavní však čekáme marně. Autor patrně nechtěl svou knihu zaplevelit přemírou strašidelných scén, ve snaze držet se realistického scénáře však upadl do opačného extrému – stvořil naprosto banální a nezáživný příběh, v němž absentuje byť jen náznak nějakého napětí či tajemna.
Joel se domnívá, že už se nedokáže postarat o svou starou matku, u níž čím dál rychleji postupuje psychická porucha, projevující se zkratovým a nepředvídatelným jednáním. Převeze ji tedy do léčebně-sociálního zařízení, kde je o takto postižené jedince pečováno. Matka sice Joela při jeho návštěvách prosí, aby ji odvezl domů, protože se jí v novém prostředí nelíbí a navíc tu pociťuje hrůzu z jakéhosi nedefinovatelného nebezpečí, nakonec se však zdá, že se se svým osudem smířila. Nyní se ovšem pro změnu začne strachovat Joel – matka se mu totiž před očima mění v jiného člověka, disponujícího navíc  zvláštními telepatickými schopnostmi. Personál to však nechává v klidu, Moničiny záchvaty úzkosti a agresivity jsou diagnostikovány jako symptomy pokročilé demence a navíc všechna vyšetření vyloučila jejich „nadpřirozenou“ příčinu.
Teprve v okamžiku, kdy do konce zbývá několik stránek, dochází k nemastně-neslanému rozuzlení a triviálnímu objasnění všech „záhad“. Hlavním poselstvím knihy mají podle všeho být místa, kde nám švédský spisovatel sděluje své rádoby epochální myslitelské objevy – např. že kromě reality, kterou vnímáme svými smysly, existují i fenomény, na něž je empirie krátká. Na více jak třísetstránkovou knihu je to samozřejmě žalostně málo, ovšem snaha zachránit situaci trapnými frázemi a pseudofilosofickým mudrováním jen tím víc posiluje dojem, že Mats Strandberg už něvěděl kudy kam a chtěl mít Domov co nejdříve z krku. Poslední kapitola pak dílo zkázy korunuje definitivně – všechno totiž vrcholí notoricky známým a tisíckrát a jednou obehraným motivem, jímž končívá každý druhý americký hororový film...
Jak jsem již zmínil v úvodu, kniha je dle mého názoru naprostým literárním fiaskem. Na druhou stranu ovšem musím říct, že prokousávat se tou nebetyčnou nudou byl opravdový horor. Zřejmě ale jiný, než Mats Strandberg zamýšlel... 
      

středa 1. května 2019

KORTKO, PIETRASZEWSKI: KUKUCZKA























Strhující příběh o smrtící vášni...

Na otázku, kdo byl nejúspěšnějším horolezcem všech dob, by asi většina dotázaných jmenovala Reinholda Messnera – a byla by to do jisté míry pravda. Italský borec německého původu jako první zdolal všech čtrnáct „osmitisícovek“ a je držitelem i mnoha dalších rekordů, kterými vešel do historie a jež mu zajistily nehynoucí slávu v pomyslném panteonu světového horolezectví. O Messnerově absolutní dominanci by se nejspíš nikdo neodvážil pochybovat, kdyby...
Ano, kdyby tu nebyl ještě jeden muž! Jeho jméno dnes už sice málokomu něco říká, přesto však je Jerzy Kukuczka jediným horolezcem, jehož výkony se dají poměřovat s legendárním Messnerem. A nejen to! Tento fenomenální Polák dokázal svého osudového soka v lecčems i „přetrumfnout“ – např. pokořit všechny osmitisícovky se mu podařilo v rekordně krátké době osmi let (!), přičemž Messner na to potřeboval času skoro dvakrát tolik. Když navíc uvážíme, že Kukuczka si většinou vybíral obtížnější výstupové trasy (nezřídka i v mnohem nepříznivějších klimatických podmínkách himálajské zimy), pak se asi nelze divit, že jeho životopis je literární událostí, daleko přesahující „pouhý“ horolezecký žánr.
Vydalo jej nakladatelství Jota a čte se jako napínavá detektivka. A to navzdory tomu, že už dopředu víme, jak dopadne, neboť hned v úvodu jsme informováni o tom nejdůležitějším – Jerzy Kukuczka zahynul 24. října 1989, když se zřítil při výstupu na Lhoce extrémně obtížnou jižní stěnou. Tragédie to byla o to větší, že jeho tělo se nenašlo a hrob se tak nachází v některé z nepřístupných propastí či ledových průrv...
Kniha, jakkoli zaměřená na jednoho člověka, je do značné míry i „životopisem“ jeho krajanů, bez nichž by svých úspěchů nikdy nedosáhl. Jejich výkony při zdolávání štítů světových velehor daly vzniknout fenoménu, který se pod termínem „polské horolezectví“ stal synonymem bezprecedentní odvahy, obdivuhodné vůle a dokonalé fyzické kondice. Kukuczkovo postavení v rámci skupiny záhy získalo punc výjimečnosti, stal se neformálním vůdcem, jehož rady, připomínky a pokyny ostatní bez výhrad akceptovali. Zároveň je ovšem nutné říct, že spolupráce s ním nebyla vždy idylická a některé jeho charakterové vlastnosti se občas stávaly příčinou nedorozumění, rivality a řevnivosti. Na stránkách knihy se tak setkáváme se složitou a možno říci i rozporuplnou osobností, která své horolezecké vášni obětovala doslova vše...
V komunistickém Polsku nebylo nijak snadné opakovaně  získávat povolení k cestám do exotických horolezeckých destinací, o finanční stránce takovýchto dlouhodobých výletů ani nemluvě. Kromě namáhavého zdolávání horských štítů tak musel Jerzy Kukuczka svádět neméně vysilující boj s byrokracií. Jestliže jsou na stránkách knihy i některé komické momenty, pak se vesměs týkají vynalézavosti a důvtipu při obcházení absurdních nařízení „úředního šimla“ nejen doma, ale i v cizině. Díky Kukuczkovým úspěchům a jeho celosvětové popularitě naštěstí polský režim posléze pochopil, že by si svého hrdinu měl spíše hýčkat, než mu házet klacky pod nohy...
Dariusz Kortko a Marcin Pietraszewski dali své knize prostý a současně všeříkající název. „Jejich“ Kukuczka je člověkem nezlomného ducha, který dokázal vždy znovu překonávat sám sebe, povstat z každého nezdaru k novým metám a stát se ještě za svého života uctívanou ikonou horolezectví. S jeho fascinujícím příběhem se nyní může seznámit i český čtenář a byla by určitě škoda tuto možnost nevyužít...