úterý 31. března 2020

KORONAVIRUS STRHÁVÁ MASKY...






Neměli bychom se od toho „vyspělého Západu“ raději držet dál?

Když se podíváme na mapu Evropy, na níž je znázorněno rozšíření koronaviru v jednotlivých státech, hned nás „trkne“, že země východní Evropy jsou na tom nepoměrně lépe než tzv. „vyspělý Západ“. Je jasné, že to nemůže být náhoda a tak se vnucuje otázka, proč v Itálii, Francii, Španělsku a Německu lidé umírají po tisících, zatímco státy V4 zvládají pandemii vcelku dobře.
Příčinou je občanská uvědomělost, solidarita a schopnost improvizace na straně jedné, resp. maloměšťácká stádovitost, apatie a totální spoléhání na nefunkční stát na té druhé. Vezměme si třeba Českou republiku a Německo. Zatímco u nás si lidé uvědomili, že je nutné táhnout za jeden provaz a bez reptání si nasadili roušky (které si neváhali v případě potřeby ušít doma), zglajchšaltovaní Němci se ohlížejí jeden na druhého a čekají, kdo si zahalí tvář jako první. A protože tím prvním nechce být žádný (vždyť by v tamějším politicko-korektním režimu mohl být označen za panikáře, štváče či pravicového extrémistu!), nenosí je dodnes nikdo. „Příkladem“ jim v tomto jdou jejich politici, kteří považují nošení roušek za ideologicky kontroverzní opatření a v televizi vystupují zásadně bez nich.
Navíc si nechali zaplevelit zemi milióny islámských „migrantů“ a ti pochopitelně na nějaká hygienická nařízení kašlou (a přinutit je k tomu si nikdo netroufne). A tak se pandemii nechává volný průběh a namísto ní se řeší jiné, zřejmě důležitější problémy – např. v Süddeutsche Zeitung jsem četl, že ministru vnitra Seehoferovi dělá právě nyní největší starost jakási organizace válečných veteránů, která by se podle něj měla zakázat...
Merkelová se stáhla do karantény, odkud ke svým soukmenovcům pronáší plačtivé výzvy k vzájemné solidaritě, občanské statečnosti a osobní angažovanosti. Což jsou vlastnosti, před nimiž si po celou dobu svého vládnutí odplivovala, neboť  v nich spatřovala fašizoidní rezidua. Není se co divit, že Němci na její změněnou rétoriku neslyší a dál se chovají bezohledně a sobecky.
Buďme rádi za Babiše. Není to sice žádný génius, ale aspoň se řídí zdravým selským rozumem a neplete do čistě hygienických záležitostí politiku a ideologii jako ti pitomci v Berlíně. Dál dodržujme karanténu a pomáhejme si. Uzavření hranic je nepříjemným, leč nezbytným opatřením, jak se ochránit před pandemií – odstrašující příklad Německa, Francie, Itálie a Španělska máme přece na očích denně...

     

pondělí 30. března 2020

MICHAEL CONNELLY: ČERNÁ OZVĚNA























„Nový“ Harry Bosch aneb reedice první „connellyovky“!

Když nakladatelství Domino přišlo před lety s první detektivkou Michaela Connellyho, já jsem tuto z dnešního pohledu významnou literární událost tak říkajíc „zaspal“. S Harrym Boschem jsem se seznámil až mnohem později, přesněji řečeno v době, kdy jeho popularita u nás dosáhla takových výšin, že ji museli zaregistrovat i ti, kdo se jinak o detektivní žánr příliš nezajímali. Přeběhlík, Dva druhy pravdy, Odvrácená strana konce – recenzní výtisky z ostravského nakladatelství mně přicházely s železnou pravidelností a já si amerického autora a jeho svérázného detektiva oblíbil do té míry, že jsem se začal pídit i po knihách, které jsem „propásl“. Což byl problém, neboť se mezitím vyprodaly a shánění po antikvariátech nemělo valný smysl – všichni, kdo je měli, si tyto skvosty hýčkali ve své knihovně...
Pak ale naštěstí dostala šéfka Domina Karin Lednická skvělý nápad a začala s reedicí mezitím slavné „boschovské“ řady – a já se tak mohu konečně dostat i k oněm „zmeškaným“ dílům včetně toho úplně prvního, Černé ozvěně! Bylo to spojeno s jistými „problémy“, ty však naštěstí nebyly nijak zásadní. Tak jsem třeba měl Harryho „zaškatulkovaného“ jako postaršího, obtloustlého a bezvousého pána s počínající pleší a musel jsem se v tomto ohledu přeorientovat na jeho zcela jinou fyziognomii, když nám Michael Connelly hned na úvod představuje svého hrdinu jakožto štíhlého a vysokého chlapíka s knírkem... Setkáváme se s ním nedlouho poté, co ho kvůli jakémusi maléru přeložili z prestižního místa na podřadnou pozici, přičemž hlavním důvodem této profesní degradace byla spíše naštvanost nadřízených na chlápka, který na ně zvysoka kašle a dělá si všechno po svém! Harry je totiž typem policajta (či policajstským týpkem?), který se za všech okolností řídí svým vlastním rozumem a nijak si nepotrpí na byrokratické dodržování předpisů, oficiality a poklonkování před hlavouny. Tím si pochopitelně zadělává na problémy, což je mu srdečně jedno, čímž se ty problémy ovšem tím víc kumulují a neustále narůstá počet těch, kdo jej začínají mít plné zuby...
Harry bydlí v domku na kopci, pod nímž se do daleka rozprostírá Los Angeles. Pohled shora na andělské město jej uklidňuje a do značné míry mu i pomáhá vyrovnat se s traumatizujícími zážitky z minulosti. Bosch je vietnamský veterán a navíc ne ledajaký – jako příslušník tzv. „tunelových krys“ válčil proti neviditelnému nepříteli v podzemních chodbách, v nichž se skrývali a odkud podnikali útoky bojovníci Vietkongu. To, že se vrátil domů živ a zdráv, byl skoro zázrak, většina z jeho kamarádů takové štěstí neměla. Jaké je tedy Harryho překvapení, když je jednoho dne zavolán k případu vraždy a podle tetování na těle mrtvého zjistí, že dotyčný byl kdysi rovněž krysou!
To, že se jedná o vraždu, se však stane zřejmým až po nějaké době. Zpočátku vše nasvědčuje tomu, že smrt způsobilo předávkování drogami a tak má být též celá záležitost uzavřena. Harry si ovšem za léta služby u LAPD vypěstoval svérázný instinkt, který mu nyní napovídá, že by se neměl spokojovat s unáhlenými závěry. Začne se proto v případu „vrtat“ a jeho vycvičený analytický mozek postupně odhaluje řadu nesrovnalostí, jež jsou v rozporu s prvotní verzí o nešťastné náhodě či sebevraždě. Další mravenčí práce pak potvrdí neblahé tušení – Harry je na stopě hrůzného zločinu, a jak se posléze ukáže, při jeho objasňování se mu budou výborně hodit zkušenosti z Vietnamu!
Michael Connelly už ve své první knize naplno demonstruje to, pro co jej dodnes tak obdivujeme. Perfektní znalost policejní problematiky a všeho, co s ní souvisí (třeba ten fascinující popis pitvy na str. 65 – 71!), dělá z Černé ozvěny detektivku par excellence, jíž nelze nic vytknout a která naopak může sloužit za vzorová ukázka toho, jak se tento druh literatury „má psát“! Harry postupuje zdánlivě pomalu, nikam nespěchá, ale zarputilosti a neúnavnosti má na rozdávání – připomíná pavouka, který pozvolna splétá sítě kolem své nic netušící kořisti. Je to hodně složitý případ (450 stránek napětí hovoří za vše) a kromě nadšení z pátracích dovedností hlavního hrdiny prožívá čtenář i chvíle vzteku a bezmoci, když musí přihlížet tomu, jak jsou Harrymu ze strany kancelářských límečků házeny klacky pod nohy... 
Nakonec nemohu nezmínit ještě dvě další pozitiva – vynikající překlad Jiřího Kobělky a pečlivou redakční práci Karin Lednické. Díky, Domino!    

čtvrtek 26. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (213)



































H a d r   š e l   d o l e . . .

B r n ě n s k ý m   r a d n í m

z   K r á l o v a   p o l e

u p ř í m n ě   f a n d í m ! 

úterý 24. března 2020

KORONAVIROVÉ VYZNÁNÍ VÍRY





aneb vyléčí se Církev z bergogliánského viru?

Poté, co skončí koronavirová pandemie, prý už nic nebude jako dřív. Jako katolický křesťan si kladu otázku, zda to bude platit i pro Církev, popř. jak se změní vztah obyčejných věřících k hierarchii. Znepokojuje mne představa, že papež, biskupové a kněží (kteří nás až na několik výjimek v této přetěžké době nechali na holičkách) se nám nějak nemastně neslaně omluví a vše zůstane při starém, tj. že pokoncilní přeměna Církve na ekologicko-humanistickou neziskovku nedozná žádných změn. 
Všechno bohužel nasvědčuje tomu, že mé obavy se naplní – když sleduji, jak na pandemii reaguje Bergoglio a jeho nohsledi, pak je mi jasné, že jejich vyznání víry se už definitivně zřeklo i těch posledních zbytků katolického Creda...

KORONAVIROVÉ VYZNÁNÍ VÍRY: 

1   Nejcennější, co máme, je zdraví a pozemský život. Náboženství je pouze nepodstatným podpůrným prostředkem k tomu, abychom si své tělesné blaho a bezstarostný život pojistili pro případ, že by existoval nějaký bůh.  

2   Nejhorší, co nás může potkat, je nemoc a smrt. V časech epidemie tudíž musí jít náboženství i veškeré projevy víry stranou. Je nejen dovolené, ale přímo přikázané vylévat z kropenek svěcenou vodu, zneuctívat Eucharistii podáváním na ruku a pokud to nařídí státní moc, přestat se slavením Mše svaté.

3   Pokud vůbec nějaký bůh existuje, pak je k nám milosrdný a shovívavý. Názor, že koronavirus je božím trestem za naše hříchy, je ničím nepodložený výmysl některých pomýlených lefebvristických pseudokřesťanů, kteří zaspali II. vatikánský koncil.

4   Bůh (pokud je) nám vždy všechno odpouští. Tvrzení, že homosexuální praktiky, interrupce, pornografie, sexuální výchova na školách a divadelní hry, urážející Spasitele, jsou hříchy volající do nebe o pomstu, je možno považovat za šíření poplašné antikoncilní zprávy.

5   Pokud se občas v evangeliích píše o umrtvování tělesných žádostí, či dokonce věčných mukách v pekle, je to třeba chápat jako dobově a kulturně podmíněný folklór, dnes již dávno překonaný. Co se týká koronavirové nákazy, v žádném případě ji nesmíme považovat za výzvu k obrácení, pokání a změně života, protože žádné peklo neexistuje a strach z nějakých posmrtných trestů je tudíž neodůvodněný. František, největší papež v dějinách, má naprostou pravdu, když říká, že hlavním posláním křesťanů v dnešním světě je ekologické smýšlení a třídění odpadu.

6   Je sice pravda, že dříve se katoličtí kněží v dobách pandemií chovali jinak, než je tomu dnes, ale i v tomto ohledu se časy naštěstí změnily. Uvědomělý kněz dneška dobře ví, že nejdůležitější je dodržování hygieny a proto mezi své ovečky nechodí, aby se nenakazil.

7   Jestliže první křesťané šli raději na smrt, než aby obětovali pohanským bohům, uctívali císaře, nechali si zakázat Mši svatou či jinak zapřeli víru, pak pro nás to už neplatí. Jsme rozumní a jednáme zodpovědně, neboť víme, že zdraví máme jen jedno.

8   Řeči o tom, že žijeme v apokalyptických časech, jsou hloupé a naprosto zcestné fantasmagorie bigotních fundamentalistů. Žádný „konec světa“ se konat nebude!     

9   Zpovědi, pomazání nemocných, křty a jiné tzv. „svátosti“ se až do odvolání ruší. Umírající se ponechají svému osudu, bůh (pokud nějaký existuje), se už o ně postará.

10   Času karantény je možno smysluplně využít k ekologickým pobožnostem k amazonské bohyni plodnosti Pachamamě za odpuštění všeho, čím jsme se provinili proti Matce Zemi.     

neděle 22. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (212)

























S a m é   k e c y ,  ž á d n é   č i n y

v   d o b ě   t ě ž k ý c h   z k o u š e k

k o l i k   t ř e b a   t y h l e   š p í n y

u š i l i   u ž   r o u š e k ?

sobota 21. března 2020

DEUTSCHES HAIKU (16)

F a s s   i m   G a r t e n  –

e s   w i r d   t r a n s f o r m i e r t

R e g e n   z u m   W a s s e r

středa 18. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (211)


J e š t ě   ž e   m á m e   d n e s   z a   v ů d c e   A n d r e j e

t a k   z b ý v á   p ř e c e   j e n   n ě j a k á   n a d ě j e

m í t   v   č e l e   n á r o d a   t ě c h t o   p ě t   h y e n

t a k   v š i c h n i   z a   p á r   d n í   p o d   z e m í   h n i j e m

úterý 17. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (210)

























P r o   Č e c h y   j e   r o u š e k   š k o d a ? !    

J e   t o   s t e j n é   d n e s   j a k    k d y s i :

k d y ž   d o   l o d i   t e č e   v o d a  

j a k o   p r v n í   z d r h n o u   k r y s y . . .

neděle 15. března 2020

GILBERT KEITH CHESTERTON: NEVINNOST OTCE BROWNA























Pochoutka pro literární fajnšmekry – velký anglický spisovatel a myslitel tentokrát v nezvyklé roli autora detektivních příběhů!

Gilbert Keith Chesterton se proslavil především svou Ortodoxií, skvělým apologetickým spisem na obranu katolické víry a Církve. Své náboženské přesvědčení v ní obhajuje svérázným a zcela novátorským způsobem – názorové odpůrce nepovažuje za nepřátele, nýbrž za partnery v diskusi, polemizuje s nimi naprosto bezkonfliktně a věcně a v lecčems jim dokonce dává za pravdu. Výsledek je pro ně přesto zdrcující – Chesterton vítězí na celé čáře a jeho argumenty mají dodnes takovou sílu, že by už asi nikdo nespočítal, z kolika čtenářů Ortodoxie se stali katolíci...
Katolická víra prostupuje celým Chestertonovým literárním dílem, někdy otevřeně (životopis svatého Tomáše Akvinského), jindy latentně (Muž, který byl Čtvrtek) a občas tak nějak „napůl“. To je i případ knihy Nevinnost otce Browna, obsahující dvanáct povídek s kriminální tématikou – hlavním hrdinou je zde kněz, který se ovšem nijak nedere do popředí, zůstává takříkajíc mimo hru a teprve v rozhodujících chvílích se zjeví jako pověstný „deus ex machina“, aby vyřešil záhadu, s níž si renomovaní odborníci neví rady!
Je ale třeba předeslat, že se rozhodně nejedná o detektivní povídky klasického typu. V nich totiž vše končívá zatčením a potrestáním pachatele, kdežto u Chestertona je tomu jinak a dá se dokonce říct, že přesně naopak – otce Browna jakožto katolického kněze víc než světská spravedlnost zajímá ta Boží a podle toho také přistupuje k usvědčeným zločincům. Uvědomuje si, že i oni mají nesmrtelnou duši, kterou je třeba zachránit před věčným zavržením – a toho je možné docílit pouze upřímnou lítostí nad spáchanými hříchy. Proto tam, kde je to možné, se provinilcům dává šance k tomu, co se v křesťanství nazývá obrácením či změnou smýšlení. Právě řečené je zřejmě nejpůsobivěji vykresleno v povídce Boží kladivo, kde se vrah poté, co je mu promluveno do duše, jde sám a dobrovolně udat policii...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-nevinnost-otce-browna

středa 11. března 2020

KATOLÍK PÍŠE SVÝM BISKUPŮM...












Je třeba víc poslouchat Boha než ministra zdravotnictví!

Dovolil jsem si parafrázovat tato slova ze Skutků apoštolských, abych na nich demonstroval, jak dalece jste se vzdálili od svých pastýřských povinností a jak zbaběle zrazujete své bratry a sestry v situaci, kdy tito od vás očekávají pomoc, povzbuzení a především příklad pevné víry! Namísto toho, abyste v čase šířícího se koronaviru tím více vybízeli věřící k účasti na Mši svaté a ke konání modlitebních procesí, nařizujete jim, aby se řídili pokyny ateistické světské moci a tudíž důvěřovali víc předsedovi vlády, ministru zdravotnictví a hlavnímu hygienikovi než Bohu! Dominiku Duko, Jane Graubnere, Vojtěchu Cikrle (a další) – máte vůbec ještě víru ve Všemohoucího Boha, který tuto pohromu sesílá jako trest za stále děsivější vzpouru proti jeho mravnímu zákonu?
Zabíjení nenarozených dětí, homosexuální zvrácenosti, všudypřítomná pornografie – to všechno jsou hříchy, které volají do nebe o zasloužený trest! A kdo jiný by měl v této chvíli prosit Boha o odpuštění pro bezbožný svět než právě katolická Církev, jíž byla svěřena pravá víra a spásonosná mravní nauka? A co namísto toho děláte vy? Bráníte věřícím účastnit se bohoslužeb, nutíte je zneuctívat Eucharistii přijímáním na ruku a vyprazdňujete kropenky se svěcenou vodou!
Dokonce i někteří heretici jdou v tomto směru větším příkladem než Vy! Podívejte se na Slovensko – tam pravoslavní věřící jakékoli zásahy státních orgánů do průběhu bohoslužeb kategoricky odmítli a jasně řekli, že karanténu vůči Bohu dodržovat nebudou...
Odvrátit pandemii smrtelné nákazy lze jen modlitbou, postem a účastí na Mši svaté, žádná protivirová opatření tady nepomohou. Je smutné, že tuto evidentní pravdu musí vám, katolickým biskupům, připomínat obyčejný laik... 

pondělí 9. března 2020

pátek 6. března 2020

MARGARET MITCHELLOVÁ: JIH PROTI SEVERU



















Nekritické chvalozpěvy na slavný román nejsou na místě, ale přečíst by si ho měl každý! 

Dá se vůbec ještě napsat něco nového o knize, která se okamžitě po svém vydání stala superbestsellerem, dočkala se veleúspěšného filmového zpracování a v žánru milostné literatury si nepřetržitě uchovává aureolu výjimečnosti a jedinečnosti? Domnívám se, že nikoli. Každý, kdo se v dnešní době chystá tento slavný román recenzovat, tak stojí před nelehkým a možná i neřešitelným úkolem, asi jako člověk, který má k bezpočtu definicí lásky přidat ještě nějakou další a pokud možno originální. Nechci se tedy pokoušet o nemožné a svou recenzi pojmu spíše jako výčet několika postřehů z četby.
Asi každého čtenáře už po několika prvních stránkách napadne, že kdyby Margaret Mitchellová napsala svůj román dnes, se zlou by se potázala. Jih proti Severu by se nejspíš nikdo neodvážil vydat a pokud snad ano, stala by se jeho autorka okamžitě objektem mediálních štvanic a rozhořčeného obviňování ze všech možných lidskoprávních zločinů. Na Pulitzerovu cenu by pochopitelně mohla zapomenout a patrně by pokládala za štěstí, pokud by se neocitla před soudem. Dnešní Amerika už dávno není zemí svobody a neomezených možností, politická korektnost řádí i tam a autorka Jihu proti Severu se musí obracet v hrobě, když jsou sochy generála „její“ armády odstraňovány z veřejných prostranství a vlajky Konfederace prohlašovány za symboly rasismu a fašismu...
Při četbě s překvapením zjišťujeme, jak tendenční a ideologicky zdeformované jsou současné názory na americkou občanskou válku. Dochází zde k paradoxní situaci, kdy románová tvorba má větší faktografickou hodnotu než odborné práce historiků – jak známo, Mitchellová se při psaní důsledně držela faktů a není tudíž sebemenší důvod zpochybňovat reálie doby, o níž píše. Do říše bajek jsou tak odsouvány „objektivní“ informace o tragickém válečném konfliktu jakožto boji „pokrokového“ Severu proti „zpátečnickému“ Jihu. Ukazuje se, že známý písňový refrén „černý muž pod bičem otrokáře žil“ je značně expresívní, rozhodně to nebylo tak, že by se s tehdejšími „Afroameričany“ zacházelo jako s podřadnými bytostmi, nemajícími lidskou důstojnost a tudíž ani žádná práva.
Ne, rozhodně nechci tehdejší život černých Američanů idealizovat – je jasné, že otrokářský systém byl skvrnou na americké demokracii a jako morálně neobhajitelný anachronismus musel dříve či později skončit. Tragédií ovšem bylo, že se tak nestalo postupným a nenásilným vývojem, nýbrž krutým válečným konfliktem, který v otázce lidských práv černochů nadělal víc škody než užitku. Vítězové si totiž na dobytých územích počínali tak barbarsky, že nejen poražení bílí farmáři, ale i jejich otroci s nostalgií vzpomínali na staré dobré časy klidu a míru. Co černochům pomohlo, že náhle byli dle dikce zákona svobodní a rovnoprávní, když jejich životy se fakticky změnily k horšímu? Od konce občanské války muselo ostatně uběhnout dalších sto (!) let, než se v polovině dvacátého století začalo v USA s pozvolným odstraňováním rasové segregace... 
Když se vrátím zpět k románu Jih proti Severu, tak se na jeho začátku k příštím tragickým událostem teprve schyluje. Ještě stále vládne mír a i když se i v jejím domě čím dál častěji hovoří o válce, prožívá Scarlett O´Harová poklidný čas dospívání se všemi jeho radostmi a strastmi. Je obklopena mnoha milujícími lidmi – rozvážnou a zásadovou matkou, impulzívním, ale dobráckým otcem, starostlivou černošskou chůvou, temperamentními sestrami a spoustou otroků, kteří jsou vnímáni jako členové domácnosti a je s nimi zacházeno vlídně a slušně.
Vypuknutím války všechna idyla končí. Boje se však zpočátku odehrávají dosti daleko, válečné zprávy jsou vcelku optimistické a život na Jihu, jakkoli nyní obtížný a plný strádání, se dá vydržet. Jako blesk z čistého nebe přichází kapitulace konfederačních vojsk a obsazení jižanských území krutými unijními dobyvateli. Nastává opravdový boj o holý život...
Tyto historické reálie v podání Margaret Mitchellové před námi defilují natolik sugestivně, barvitě a přesvědčivě, že jí věříme na slovo. Román Jih proti Severu je ovšem vynášen do nebes hlavně pro lovestory, která je do něj zakomponována – a co tedy říct k ní?
Je to hodně zvláštní – ten milostný příběh v mnohém připomíná červenou knihovnu, zároveň ale je mimořádně dojímavý a naprosto se liší od obehraných literárních „vzorů“. Tak třeba tady vůbec neplatí klišé o přitahujících se protikladech, oba protagonisté si jsou povahově podobní jako vejce vejci. A navíc v negativním smyslu slova – prospěchářství, vypočítavost a cynismus jsou přece špatné vlastnosti, u Scarlett a jejího osudového muže však jako by vůbec nebyly „na škodu“ a paradoxně ještě umocňují jejich bouřlivý a nekonvenční vztah...
Román Jih proti Severu patří k literární klasice a už z tohoto důvodu by jej měl každý „sečtělý“ člověk znát. Přiznám se, že na mne sice žádný mimořádný dojem neudělal, přesto však času, který jsem nad ním strávil, rozhodně nelituji. A děkuji nakladatelství Leda za zaslání recenzních výtisků obou dílů! 

úterý 3. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (209)



































S t y ď   s e ,  m a l ý   č e s k ý   š m e j d e

o   v i r u s   t i   v ů b e c   n e j d e

c h c e š   j e n   š í ř i t   l ž i   a   s t r a c h y

a   p a k   t a h a t   z   l i d í   p r a c h y !  

sobota 29. února 2020

CHYSTÁ SE NA SLOVENSKU VOLEBNÍ „MEGATUNEL“?

 










Držme palce Slovákům, aby si ohlídali férovost voleb...

Je to hodně divné...
Jako pověstný „Deus ex machina“ ze zničehonic několik dní před volbami na titulních stránkách slovenských mainstreamových médií zjevil Igor Matovič, pasovaný do role budoucího slovenského premiéra...
Podle stejných médií Kotlebova „fašistická“ (ve skutečnosti katolicko-vlastenecká) strana prý ztrácí podporu voličů...
Pětiprocentní hranici údajně nepřekročí Harabinova Vlasť...
Co říct na podobné „zaručené“ zprávy jiného, než se zeptat: chystá se volební megapodvod?
Každému soudnému člověku je jasné, že předvolební „průzkumy“, hlásající podobná hausnumera, musí být setsakramentsky cinknuté. LSNS určitě získá kolem 20 % hlasů, Vlasť se zcela jistě dostane do parlamentu a Matovič bude rád, když skončí na 3. místě za Kotlebou a Ficem. Samozřejmě za předpokladu, že sčítání hlasů proběhne férově...
Nabízí se několik otázek: Opravdu by agentury pro výzkum předvolebních preferencí riskovaly tak nebetyčnou blamáž, kdyby neměly nějak „ohlídané“, že výsledky dopadnou podle jejich čísel? A co Sorošovi „novináři“ – mohli by přijít pár dní před volbami s výše zmíněnými fantasmagorickými teoriemi, pokud by do toho komplotu nebyli rovněž zapojeni? Hlavně a především však – dojde dnes v noci k „nečekanému“ výpadku počítačových serverů, když se začne ukazovat, že Kotlebova LSNS míří k drtivému vítězství?
Nechme se překvapit. V každém případě však u našich východních sousedů „tato noc nebude krátká“...

středa 26. února 2020

ILONA PRATH-KREJČOVÁ: ZAHRADA přírodní, okrasná, užitková























Nádherná a svého druhu originální kniha, která nadchne každého zahradního kutila!

Za hlavní přednost života na vesnici oproti tomu ve městě považuji (pokud tedy má člověk nějaký ten kousek vlastní půdy) možnost zahradničení. Pobyt a pohyb na čerstvém vzduchu jsou k nezaplacení, protože lepší relaxace prostě neexistuje, přičemž dalším plusem je bonus v podobě vlastních výpěstků. Ovoce a zelenina ze zahrádky určitě chutná líp než ze supermarketu a k zahození nejsou (při dnešních „antilidových“ cenách) ani takto ušetřené peníze. Vzpomínám si, že jednou jsem při pohledu na své záhony cibule, mrkve, cuket a okurek a na trávník, kde se batolila malá žlutá káčata, dokonce složil následující básničku:

BIOŽIVOT

Když jsem se v Albertu podíval na ceny
drůbežích produktů, jablek a pórku
šel jsem si druhý den zakoupit kačeny
které si vykrmím na vlastním dvorku

Květák a zelí si rovněž sám pěstuji
poté, co v Tescu jsem viděl je shnilé –
Lídlovi vzkazuji: „Jím zdravě, děkuji!“
a velkým obloukem vyhnu se Bille...

Ovšem nejen domácími bioprodukty živ je člověk a Ilona Prath-Krejčová už názvem své knihy (Zahrada – přírodní, okrasná, užitková) dává na srozuměnou, že nemáme pouze žaludek, ale i duši, která rovněž potřebuje svou stravu. A taková s láskou a fortelem vybudovaná okrasná zahrada může být takřka nevyčerpatelným rezervoárem výživných podnětů pro naše „vnitřno“. Kapitola s názvem Uplatnění smyslů v zahradě podává pro to množství nádherných důkazů a v této souvislosti bych si autorku dovolil doplnit i o některé vlastní postřehy. I když s tou její „profesionální“ se moje „amatérská“ zahrada může srovnávat jen stěží, i v ní lze prožít krásné momenty – třeba když vidím záhon kvetoucích cínií doslova obsypaný pavími oky (před lety, kdy ještě nebyl tak vzácný, sem občas přilétl i otakárek ovocný), čmeláky, nořící se do hlubin tulipánů a následně z nich vylézající k nepoznání zaprášené oranžovým pylem, když slyším večerní kuňkání žab, přes den kdesi ukrytých a pak vyrážejících na noční lov za hmyzem, nebo si přičichnu k mátě či šalvěji...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-zahrada-prirodni-okrasna-uzitkova

neděle 23. února 2020

KARIN LEDNICKÁ: ŠIKMÝ KOSTEL























Suverénní Karin Lednická – jímavá krása románu Šikmý kostel má sílu prorazit krunýř našich zlhostejnělých srdcí!  

Ačkoli jej máme většinou spojen s tajemnými zákoutími starobylých měst, termín genius loci může mít ve skutečnosti i mnoho jiných podob. Pokud jsme dostatečně citliví a vnímaví k jeho „neviditelné“ kráse, dokáže nás (a často k našemu vlastnímu překvapení) okouzlit i místo zcela „neromantické“. Právě řečené jsem si velmi silně uvědomil při četbě románové prvotiny Karin Lednické Šikmý kostel – je možné, že „duch Ostravska“ nezní právě libozvučně, ale z té knihy doslova sálá a umožňuje nám nový a v pozitivním smyslu toho slova „netradiční“ pohled na historii kraje, osudově spojeného s uhlím a hornictvím – podtitul knihy zní Románová kronika ztraceného města, léta 1894 – 1921.
„Černé zlato“, ukryté hluboko pod zemí, znamenalo pro zdejší končiny požehnání i prokletí. Jistota práce, stabilního výdělku a na tehdejší dobu vcelku slušné životní úrovně byla vykupována těžkou dřinou, zdraví ničícím pracovním prostředím a všudypřítomným nebezpečím výbuchů a zavalů. K největšímu z těchto neštěstí došlo v noci ze 14. na 15. červen 1894, kdy při mohutných explozích v několika navzájem propojených šachtách zahynulo 235 havířů a záchranářů. I když majitel dolů Jindřich Larisch-Mönnich poskytl pozůstalým finanční odškodnění, mrtvým mužům to život vrátit nemohlo a jejich rodiny se s následky krutého traumatu vypořádávaly všelijak. A právě do tohoto časového rámce zasazuje Karin Lednická začátek svého románu – Barbora Matuzsková, která při zmíněné tragédii přišla o muže a syna, prodává a opouští dům, aby se pokusila pro sebe a hlavně pro své děti (zbyly jí dvě a brzy se má narodit třetí) vybudovat nový domov.
Přiznám se, že od románu Šikmý kostel jsem si toho zpočátku moc nesliboval. Jako dlouholetému recenzentovi je mi totiž dobře známa situace v současné české ženské próze, charakteristická obludnou nadprodukcí kýčovitého braku. Všechny ty Tučkové, Hůlové, Soukupové, Denemarkové atd. (píšící navíc úplně stejně) zaplevelily pulty našich knihkupectví tak dokonale, že člověk už jaksi automaticky předpokládá, že v jejich stopách půjde i každá další nová tvář, protože „tak se přece dneska píše“! Absence literárního talentu nahrazovaná pseudofilosofickými moudry, totální rezignace na duchovní aspekty lidské existence, obsedantní fascinace stokrát omletými „společenskými tabu“,  podbízení se literárnímu (ne)vkusu „dnešního člověka“ a dokonce i na neblahé normalizační časy upomínající angažovanost při výběru těch „správných“ témat (uprchlíci, odsun Němců, domácí násilí, práva menšin) a jejich uvědomělé (rozuměj politicko-korektní) zpracování – ano, to sice stačí na získávání všemožných literárních cen a nadšené jásání „renomovaných“ kritiků, ovšem když se objeví skutečná Paní spisovatelka (a nyní se tedy vracím ke Karin Lednické a její knize), hned se ukáže, jak je psaní výše jmenovaných dam ubohé a pokleslé... 
Ano, mohu s radostí konstatovat, že se nejenže nenaplnily mé počáteční chmurné předpovědi, ale Šikmý kostel byl pro mne naopak neobyčejně příjemným překvapením. Troufám si dokonce říct, že je zde konečně román, na který česká literatura už dlouho čekala. Po Anně Bolavé a Viktorii Hanišové se v našem ženském spisovatelském suchopáru objevila květina, u níž jsou všechny předpoklady, že rozkvete do krásy. Šikmý kostel je mimo jakoukoliv pochybnost výjimečná kniha, která kromě jiného dokazuje, že tvůrčí sebekázeň a vypravěčská uměřenost vůbec nemusejí v konečném důsledku znamenat plytkost, prvoplánovost a nezáživnost. U každého velkého literárního díla je totiž rozhodujícím faktorem jeho atmosféra, jejíž navození není nutně závislé na kvantitě výrazových prostředků a nejrůznějších spisovatelských „kudrlinkách“ – krása spočívá v jednoduchosti a pro oblast literatury to platí možná dvojnásob.
V Šikmém kostelu k nám přichází velkolepá románová sága, kterou její tvůrkyně vystavěla na fundamentu regionálně-historických reálií, jimž dokázala vdechnout úchvatnou existenciální nadčasovost. Jak velkým uměním to je, poznáváme neomylně z toho, že v knize se vlastně neděje nic mimořádného (vyprávění o dávno zapomenutých časech a zdánlivě všedních lidských osudech by za jiných okolností působilo triviálně), přesto jsme však od první stránky konfrontováni s dechberoucí dramatičností a elektrizujícím napětím. Příčin té výbušné síly textu je určitě mnoho a jednou z nich je psychologické mistrovství autorky, jejíž postavy doslova ožívají před našimi užaslými zraky. Za zvláštní zmínku pak stojí pozoruhodná schopnost vcítění se do nejjemnějších záchvěvů dětské duše (Lednická jí disponuje ve vrchovaté míře), díky níž máme v některých pasážích mrazení v zádech a slzy na krajíčku. A opět – žádné patetické fráze, ani afektovanost či verbalistní balast, nýbrž hluboké myšlenky vyjádřené těmi nejprostšími slovy. 
Když sleduje osudy hlavních postav, rozvětvuje se dějová linie do mnoha směrů, kniha však přesto působí vzácně jednolitě. Ani občasné mezery v chronologii vyprávění nejsou nijak rušivé, naopak dodávají příběhu na čtivosti, stejně jako decentně uměřené užívání místních slangových výrazů. A nakonec to hlavní – při četbě zřetelně cítíme, že Šikmý kostel byl psán se srdcem na dlani a s takřka mateřskou láskou k rodnému kraji a je tudíž možné, že jeho mohutná imaginativní síla pramení právě z těchto hlubinných zdrojů...
Kniha má v mnoha ohledech i značnou historicko-informativní hodnotu – dozvídáme se z ní např. o neznámých či přesněji řečeno dodnes utajovaných skutečnostech, doprovázejících ve zdejším regionu rozpad Rakouska-Uherska. Kdo například ví, co byla tzv. Sedmidenní válka, během níž českoslovenští vojáci obsadili Těšínsko, přičemž jejich brutalita zasela v srdcích místních Poláků na hodně dlouho hlubokou protičeskou nenávist? Kdyby se nějaký dějepisec začal pídit po relevantních informacích z oné doby, brzy by vyšlo najevo, že náš zbožňovaný „prezident Osvoboditel“ se zde projevil jako válečný štváč, mající nepopiratelný podíl viny na bestiálních vraždách, spáchaných na polských vojácích a civilistech. Obskurní masarykovský kult, pečlivě budovaný od okamžiku vzniku samostatného státu až po současnost, pochopitelně nepotřeboval, aby se svatozář nad „tatíčkovou“ hlavou jakkoli zpochybňovala. A tak nezávislému historickému bádání stojí už sto let v cestě politické zájmy. Jak dlouho ještě?
Ke knize bych měl snad jen jeden kritický postřeh a ten se týká autorčina zjednodušeného chápání významu náboženské víry v lidském životě. Je známo, že naprostou většinu obyvatel regionu tvořili hluboce věřící katolíci – ostatně v blízkosti kostela sv. Petra z Alkantary (tedy Šikmého kostela) dal Jindřich Larisch-Mönnich vystavět nový obrovský chrám. Jestliže Karin Lednická nechává některé postavy dospět k názoru, že Bůh neexistuje, protože by přece nedopustil důlní neštěstí, pak mi takováto logika připadá přinejmenším diskutabilní. Marxismus sice pokládal náboženství za „opium lidu“, pomocí něhož buržoazie ovládá pracující masy, ve skutečnosti tomu však bylo přesně naopak – právě díky křesťanské víře si zdejší „proletariát“ navzdory svému těžkému životnímu údělu uchoval lidskou důstojnost a vnitřní sílu k překonávání životních pohrom, a to včetně ztráty nejbližších rodinných příslušníků.              
Co říct závěrem? Ivan Sergejevič Turgeněv někde píše, že při četbě Sevastopolských povídek Lva Tolstého „plakal a křičel hurá“!  Aniž bych chtěl používat takovéto expresívní výrazy, musím přiznat, že románový debut Karin Lednické ve mně vyvolával podobné nadšení. Šikmý kostel má být prvním dílem zamýšlené trilogie, takže (pokud si autorka i nadále uchová spisovatelskou bravuru a tvůrčí nadšení, což jí ze srdce přeji) se máme jako čtenáři určitě na co těšit!

                                                                               - - - 

„Když se dnes procházím po lesních cestách, které byly kdysi ulicemi města, anebo po loukách, kde stávaly velkolepé budovy, potkávám bývalé karwinské, kteří na těch opuštěných místech hledají svoje ztracené dětství, mládí, zkrátka dřívější život. Především k poctě těmto lidem, jejichž život byl opakovaně vykořeňován, jsem tuto knihu napsala.“







pátek 21. února 2020

PETR FIALA: ULICEMI BRNA PROTI PROUDU ČASU























Milovníci Brna (a nejen vy) – nenechte si ujít tuto skvostnou publikaci!

Jednou z mých oblíbených básnických sbírek jsou Melancholické procházky Ivana Blatného. Autor se v nich vyznává ze své lásky k rodnému městu a když dnes jdu po Brně já a míjím místa, o nichž se slavný básník zmiňuje, cítím jakousi zvláštní nostalgii...

„Holubi létali děrami v okenicích
měkkého Tomáše a usedali naň
a přilévali vln na roucha světců spících,
na římsy, výklenky a na mechovou báň.

Kostel sv. Tomáše stojí na Moravském náměstí, jeho průčelí je ozdobeno sochami čtyř katolických světců a ani těch všudypřítomných holubů se město nezbavilo. Všechno je stejné jako v roce 1941, kdy Melancholické procházky poprvé vyšly tiskem...
A když se k nim ještě vrátím, pak podobně jako Ivan Blatný mám rád to „malé nádvoří, schoulené pod Petrovem“, vím, kde se nachází „pár schodů Magdalény“ či „zeď mrtvých na Centrálce“, líbí se mi „šikmé zahrady Žlutého kopce“...
Na druhou stranu však – jak mnohé se v Brně za tu dobu změnilo! Za oběť „zubu času“ a ne vždy citlivé výstavby toho padlo tolik, že by básník mnohá místa nejspíše nepoznal. A tím se dostávám ke knize Ulicemi Brna proti proudu času, v níž jsou proměny „mého“ města za posledních zhruba sto let zdokumentovány vskutku důkladně a která poskytuje zájemcům o danou problematiku nevídané množství informací.
Faktograficky i fotograficky jedinečná publikace jako by byla napsána speciálně pro mě! Nevím, jestli je to jen můj případ, nebo jde o všeobecný „defekt“ lidské paměti, ale já si jen velice těžko (pokud vůbec) umím vybavit, jak dřív vypadala některá místa. Co se týká Brna, uvedu několik příkladů. Je to jen deset let, co stojí nákupní centrum Vaňkovka – ale já si už nepamatuji, co tam bylo předtím. Na Dornychu, kde nedávno vyrostla obří budova firmy Avast, stávala textilní továrna Vlněna – to vím, ovšem nedokáži si na ni vzpomenout. A stejné „problémy“ mám se zbouranou Trnitou ulicí, zmizelým pavlačákem na Kopečné, odstraněným přechodem nad Zvonařkou...
A právě proto mne kniha Ulicemi Brna proti proudu času tak oslovila. Její autor Petr Fiala nás v ní totiž s odbornou erudicí a současně s citlivostí patriota vede přes ulice, náměstí, mosty, parky a nejrůznější zákoutí města pod „Špilberkem a Petrovem“ a fotografickou metodou „tenkrát a nyní“ reflektuje jeho urbanistický vývoj.
Když si tak tou knihou listuji, vzpomínám na básníka Ivana Blatného a říkám si, že by se určitě líbila i jemu...

Tak svítá, svítává, nad Svitavou je den,
a Brno, Popelka už do střevíčku vklouzla.
Do kapek střevíčku, který byl nalezen,
když ořech obzoru popraskal dechem kouzla.  

úterý 18. února 2020

CHYTÁNÍ ZA SLOVÍČKO (3)























Marčo, máš v tom trochu hokej. Jestli jsi katolička, tak bys měla vědět, co říká o homosexuálních praktikách Katechismus katolické církve. Takže: „Tradice, opírající se o Písmo svaté, které představuje homosexuální vztahy jako velkou mravní spoušť, vždy prohlašovala, že homosexuální úkony jsou vnitřně nezřízené. Odporují přirozenému zákonu. Odlučují pohlavní úkon od předávání života. Nejsou plodem opravdového citového a pohlavního doplňování se. V žádném případě nemohou být schvalovány.“ (KKK, 2357)
Ten tvůj blábol má tedy stejnou logiku, jako kdyby někdo řekl: „Jsem vegetarián a nejraději jím pečínku z prasete.“

pátek 14. února 2020

PŘÍPAD MRTVÉHO NEBOŽTÍKA



































U parodie na kriminální krváky se dobře pobavíte!

Jestliže už jste přesyceni všech těch rádoby napínavých filmů a seriálů z policejního prostředí (české i zahraniční prevenience), které jsou všechny na jedno brdo, zkuste malou změnu. Případ mrtvého nebožtíka vás sice (tedy co se týká děje) ničím originálním nepřekvapí, ovšem právě to bylo očividně záměrem jeho tvůrců. Skvělá komedie je totiž parodií na výše zmíněné „vážné“ detektivky, z jejichž klišoidních scénářů si půldruhé hodiny střílí.
Když je někdo mrtvý, tak je vlastně nebožtík, že. Živý nebožtík je zřejmý logický nesmysl, protože nebožtíkem může být pouze ten, kdo je mrtvý. Mrtvý nebožtík je ovšem také blbost, i když z jiného důvodu – adjektivum mrtvý je zde nadbytečné (učeně řečeno redundantní), protože když je někdo mrtvý, je automaticky i nebožtík a naopak – označit někoho za nebožtíka lze jen tehdy, když je dotyčný prokazatelně mrtvý... Teď jsem se do toho trochu zamotal, ale to jen proto, abych i na názvu toho filmu ukázal, že bude postavený na hlavu vskutku důkladně.
Tak tedy – je tam mrtvola, k níž vzápětí přibudou další. Vyšetřovací tým je přesně takový, jaký má být – velitel, v jehož brilantním mozku se shromažďují a vyhodnocují všechny informace, kteréžto mu na jeho příkaz i z vlastní iniciativy dodávají jeho kolegové – perfekcionista v dokonale padnoucím obleku a s vynikajícím analytickým myšlením (když je nalezena mrtvola se sekyrou v hlavě, vytáhne ji a hned ho napadne, že oběť patrně zemřela na frakturu lebky po úderu ostrým předmětem, načež jí tam tu sekeru vrazí zpět), mladé ucho v hadrách ze sekáče, které má především sbírat zkušenosti a do ničeho se neplést a dlouhonohá kráska, jejímž jediným úkolem je prostě tam být, protože v každém správném policejním týmu nějaká ta Makepeasová je.
I jinak jede všechno podle klasického vzoru. Velitel má na krku hned dva nože – policejní náčelník mu na vyřešení případu dal týden a jeho žena mu neustále vyčítá, že je pořád v práci a na ni kašle. Navíc se do něj zamiluje Makepeasová, takže trojúhelník jak vyšitý. Potíže jsou s patologem, který má menší problém – nesnáší pohled na krev. Tisková mluvčí nemluví, psycholožka se zabývá esoterickými praktikami a na vypracování osobnostního profilu pachatele jí tudíž nezbývá čas, zato doktor ve špitále je kabrňák – dokáže provádět transplantace mozků...
A pochopitelně je tam jako v každé správné detektivce i postřelený policajt, na kterého jeho zoufalý parťák jako v každé správné detektivce křičí ono notoricky známé: „Ne, neodcházej! To dáš, neboj se, dívej se na mě! Zůstaň se mnou! Ne, nevzdávej to, bojuj! Mluv na mě!“ A když vidí, že je konec, vyzve ho: „Řekni něco na rozloučenou!“ Drama vrcholí, umírající z posledních sil vydechne: „Lidé, bděte!“ Dostane se mu odpovědi, že to už řekl Fučík. „Musíš říct něco jiného, zkus to!“ „Ale já nevím, co mám říct...“ „Výborně, to je ono!“
Překvapivý a napínavý závěr je pak důstojnou tečkou za pravou českou kriminální komedií, která dokazuje, že když se sejde dobrá parta (herci, režisér, kameraman...), je možné i u nás natočit suprový film! 

středa 12. února 2020

JOSEF ŠKVORECKÝ: PŘÍBĚH INŽENÝRA LIDSKÝCH DUŠÍ























Nejlepší Švoreckého kniha – líbila se dokonce i mně!

To jsem si tedy na sebe zase jednou upletl bič! Mám napsat, co si myslím o Příběhu inženýra lidských duší (z nakladatelství Leda, kde jej nedávno vydali, mi ochotně zaslali recenzní výtisk) a já  marně přemýšlím nad tím, jak tak nějak decentně sdělit světu, že ten osmisetstránkový špalek je natolik rozsáhlý a složitý, že každá recenze může být toliko nesmělým pokusem o krajně subjektivní zhodnocení něčeho, co musel snad i sám autor pokládat za nanejvýš nesrozumitelné a svým způsobem „nečitelné“.  
Ne, Škvoreckého nemám rád. Jeho psaní je hrozně upachtěné, ukoptěné, povrchní, kýčovité, mnohomluvné až užvaněné, nějakou hlubší myšlenku aby člověk v tom slovním balastu pohledal... A to nemluvím pouze o té hrůze jménem Tankový prapor, ale třeba i o „slavných“ Zbabělcích. V souvislosti s nimi se Pavel Juráček (Deník) pozastavuje nad „Škvoreckého literární nešikovností“ a já na jeho osamocený hlas dám víc než na gejzíry eufórie nad tím, že to konečně někdo těm soudruhům pořádně nandal... Kniha se přece nestane automaticky dobrou tím, že je antikomunistická!
Jakkoli jsem tedy k jeho literární tvorbě kritický, jednu „výjimku z pravidla“ u Škvoreckého přece jen vidím – a to Příběh inženýra lidských duší! Ano, tento román je podle mne tím nejlepším, co napsal a není pochyb o tom, že snese  hodně přísná měřítka.
Asi nejde přesně zjistit, nakolik je autobiografický a co v něm jsou autorovy literární „kudrlinky“. Ono to ale není až tak důležité – základní dějová linka je totiž jasná a její zpracování excelentní. Emigrant z komunistického Československa Danny Smiřický (Škvorecký), nyní padesátiletý profesor literatury na univerzitě v Torontu, se zamýšlí nad peripetiemi osudu, které ho z malého českého městečka zavály na druhý konec zeměkoule a ačkoli ještě zdaleka není ve věku, kdy by se měl ohlížet za životem, začíná tak trochu bilancovat. Ví, že by měl být šťastný, radostný a optimistický, unikl přece ze spárů totalitního režimu a nyní žije ve svobodné zemi, ovšem místo toho stále častěji cítí rozčarování, nespokojenost a cosi na způsob existenciální rezignace. Jak je to možné?
Dannyho společenský život osciluje mezi „jeho“ školní třídou a emigrantskou komunitou. A právě tyto dvě „zkušenosti“ jej přivádí ke smutnému zjištění, že lidé na obou stranách železné opony jsou (byť jiným způsobem) stejní. Komunistický sen o „novém člověku“, který se měl zrodit poté, co se odstraní soukromé vlastnictví výrobních prostředků, se ukázal být bájnou utopií a namísto svobody, rovnosti a bratrství přišla pod pláštíkem „diktatury proletariátu“ krutovláda jedné všemocné strany. Na vysněném Západě sice politickou svobodu mají, ovšem vůbec si jí neváží a dobré bydlo je pálí natolik, že si sami začínají podřezávat větev, na které sedí. Pozoruje to především na svých studentech, kteří nenávidí kapitalismus, zbožňují Marxe, obdivují Maa, Che Guevaru a Fidela Castra, blouzní o světové revoluci a nevěřícně a s podezřením hledí na každého, kdo se jim snaží vysvětlit, jak se věci doopravdy mají. Danny si mezi nimi zkrátka připadá jako podivín z jiné galaxie.
Jeho emigrantští „přátelé“ (ty uvozovky jsou tam schválně) jsou pro Dannyho dalším velkým zklamáním. Jedná se o přísně hierarchizovanou (podle doby, kdy emigrovali) směsici podivných existencí, vedoucích mezi sebou všemožné žabomyší války a většinou neschopných poradit si se „svobodou“. Pasáže, v nichž je popisována tragikomicky „duchaplná“ konverzace emigrantské smetánky na všemožných krajanských akcích, patří v knize k nejlepším.
Román je „prošpikován“ vedlejšími liniemi, v nichž hlavní hrdina vzpomíná na dobu svého mládí, pročítá dopisy kamarádů či přemýšlí nad politicko-společenskými reáliemi své současné vlasti. Danny zažil zhroucení „tisícileté“ říše a poté poznal, že ta nová, projektovaná „na věčné časy“, nebude o mnoho lepší. Nyní je v Kanadě, daleko od všech hrůz fašismu a komunismu, avšak ani zde nenachází to, co hledal. Co to ale vlastně mělo být? Po nějakém vyšším smyslu existence pátrá marně a kniha tak vyznívá jako apoteóza zmaru, beznaděje a životní absurdity.
Přesto (nebo spíš právě proto) se román Příběh inženýra lidských duší vyplatí číst. Odstrašující příklad Dannyho existenciální apatie a z ní rezultující morální degradace totiž paradoxně svědčí o tom, že život určitě musí mít nějaký vyšší smysl...

sobota 8. února 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (208)






























H o s p o d s k ý   j e   s p r á v n ý   k o l í k

s t a t e č n ě   s e   z a c h o v a l

k o b l i h á ř ů   j e   v š a k   t o l i k

ž e   u ž   m o ž n á   z k r a c h o v a l . . .

středa 5. února 2020

ZBYTEČNÉ PREZIDENTSKÉ VOLBY V USA












Trump forever?

Americké prezidentské volby bývají většinou velikou událostí, provázenou zjitřenými emocemi, vypjatou atmosférou a mediálním humbukem. V historii se však též už několikrát stalo, že zápas o Bílý dům probíhal pokojně a vcelku i nudně. Důvod byl prostý – jeden z kandidátů měl natolik silnou pozici či charisma (popř. se totéž v opačném gardu dalo říct o jeho supeři), že o vítězi nikdo nepochyboval a všechno bylo dopředu jasné. Posledním z těchto vší dramatičnosti zbavených duelů byly volby roku 1988 – drtivá převaha republikána George Busche nad demokratem Michaelem Dukakisem nedávala potomku řeckých emigrantů žádnou naději na úspěch, což se „formálně“ potvrdilo i u volebních uren...
Je víc než pravděpodobné, že podobně nezáživné budou i volby letošní. Ať se to někomu líbí či ne, Donald Trump za dobu svého vládnutí prokázal, že nikoho lepšího dnes Amerika nemá. Ekonomický boom, nastartovaný jeho reformami, zásadovost v plnění předvolebních slibů a úspěchy v zahraniční politice jsou natolik přesvědčivé, že v očích voličů snadno zastíní těch několik bezvýznamných mediálních přešlapů, jichž se díky své impulzívní povaze dopustil. Do karet mu samozřejmě hrají i permanentní zuřivé útoky jeho demokratických oponentů.
Ti si patrně rovněž uvědomují, že boj je už dopředu prohraný – tristní a chaotické primárky, z nichž má vyjít Trumpův vyzývatel, jsou toho jasným důkazem. Ultralevičák Sanders, vyčpělý Biden, feministka Warrenová či gay Buttigieg – to je dosti ubohá sestava. A ani na poslední chvíli povolaný miliardář Bloomberg určitě nebude vytouženým esem v rukávu, schopným porazit Trumpa.
A co slavná česká veřejnoprávní média? Ta už též rezignovala. Zatímco minule se touto dobou linuly z České televize oslavné chorály na Hillary Clintonovou, dnes je ticho po pěšině a o demokratických primárkách se informuje víceméně z povinnosti. V Českém rozhlase je to podobné – včera jsem tam slyšel jakéhosi odborníka, který (sice nepřímo a se zjevným smutkem v hlase) naznačil, že Donald Trump zůstane v Bílém domě i po podzimních volbách.
Což je po úspěšném dokončení Brexitu další dobrá zpráva!

neděle 2. února 2020

PETICE NA PODPORU HANY LIPOVSKÉ















Vážení čtenáři mého blogu,

v posledních dnech jsme svědky další mediální štvanice, organizované exponenty pražské kavárny. Objektem jejich nenávistného zájmu  se tentokrát stala paní Hana Lipovská, nominantka do Rady České televize, která se netají tím, že by se v případě svého jmenování zasazovala o to, aby veřejnoprávnost, nestrannost, objektivita a vyváženost nebyly pouze prázdné fráze.
Něco takového je ovšem trnem v oku těm, kdo si Českou televizi „zprivatizovali“ a přetvořili ji na hlásnou troubu svého neomarxistického světonázoru. Tato parta pochopitelně nestojí o to, aby se jí díval pod prsty někdo „cizí“. A právě toto je důvodem, proč se proti Haně Lipovské vede denunciační kampaň ze strany známých sluníčkářských firem – Hilšer, Dienstbier, Jurečka, Halík...
Situace, kdy občané formou povinných koncesionářských poplatků financují médium, které šíří dezinformace a jednostrannou propagandu, je již dlouho neúnosná. Pokud ovšem budou v Radě České televize nadále sedět lidé, kterým současný stav vyhovuje, zůstane všechno při starém. 
Na obranu paní Hany Lipovské byla proto sepsána petice, kterou během krátké doby podepsalo takřka 3000 lidí. Učinit tak můžete i vy, a to zde:

https://www.petice.com/signatures/oteveny_dopis_skupiny_19_synator_lenm_senatu/?s=66742336
























Renomovaná ekonomka Ing. Hana Lipovská chce v případě svého zvolení usilovat o vyrovnaný rozpočet a informační objektivitu České televize. Toho se ovšem jistí politici bojí jako čert kříže...

čtvrtek 30. ledna 2020

LIOU CCH´-SIN: KULOVÝ BLESK























Vynikající kniha – surrealistický a přesto „uvěřitelný“ příběh dělá z Kulového blesku skvělou sci-fi! 

Tato kniha byla napsána ještě před slavnou trilogií Vzpomínka na Zemi, takže by leckoho mohlo napadnout, zda nebyla zamýšlena jako jistý literární pokus, jímž si chtěl mezitím již slavný a obdivovaný čínský spisovatel „otestovat“ své schopnosti a vlohy pro žánr science-fiction. Jinak řečeno – nemusí se zdát být úplně od věci otázka, zda v případě Kulového blesku nejde pouze o jakýsi prvoplánový (a tím pádem i kvalitativně nezávazný) „prototyp“ budoucích „opravdových“ knih. Všechny, kdo by snad takto uvažovali, mohu hned zkraje ujistit, že jejich obavy jsou naprosto liché – po přečtení jeho prvotiny je mi totiž jasné, že Liou Cch´-Sin píše od samého začátku jedním slovem skvěle!
V den svých čtrnáctých narozenin přijde Čchen za tragických okolností o oba rodiče. Jsou zabiti kulovým bleskem, který během bouřky vnikne do místnosti, kde probíhá rodinná oslava a z chlapce se tak v jediném okamžiku stává sirotek, jemuž se na prahu dospělosti zhroutil svět. S bolestnou ztrátou se posléze rozhodne vyrovnat studiem fyzikálních jevů, způsobujících efekt kulového blesku – cítí, že jedině tak se může osvobodit od psychických traumat, spojených s děsivými vzpomínkami. Zbavit onen podivný a v případě milovaných rodičů i smrtící přírodní úkaz jeho tajemství a (když to bude možné) přeměnit jej z destruktivního na užitečný zdroj energie – to bude od nynějška smyslem života mladého muže...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-kulovy-blesk

pondělí 27. ledna 2020

„KOTLEBOVCI JEDÍ MALÉ DĚTI!“























Vůbec bych se nedivil, kdyby se v závěru slovenské předvolební kampaně objevilo takové heslo – tzv. demokratické strany už totiž vystřílely všechnu munici a Lidová strana naše Slovensko má přesto čím dál vyšší preference. A tak jsou najednou v boji proti údajným „fašistům“ povolené všechny prostředky – dokonce i ty jednoznačně fašistické!
Do útoku ve stylu nacistických SA zavelel bývalý prezident Kiska, který přišel s nápadem, že nejúčinnější taktikou proti „hnědému moru“ bude násilné rozehnávání mítinků Kotlebovy strany. Tato hra s rómskou kartou je sice nedemokratická a velmi nebezpečná, o to ale podle všeho jde – snaha vyvolávat pouliční konflikty s nenáviděným protivníkem je zcela evidentní.
Strana Zuzany Čaputové rovněž ztrácí dech. Ukazuje se, že legalizace drog a sexuálních perverzí je program, který dokáže oslovit jen spodinu společnosti a sama prezidentka navíc dala v poslední době jasně na srozuměnou (viz např. pohrdání parlamentem v souvislosti s Istanbulskou smlouvou), že její dřívější řeči o „nadstranickosti“ a „sjednocování společnosti“ byly jen planými sliby na oklamání voličů. Kromě toho už dopředu avizuje, že nehodlá respektovat výsledky voleb, pokud dopadnou „špatně“ a vytvoří svou vlastní „vládu odborníků“ – o jaký typ lidí půjde si není těžké domyslet, uvážíme-li, co za „osobnosti“ si Čaputová přivedla do prezidentského úřadu. Tento scénář se jeví jako nejpravděpodobnější, protože Kotlebova LSNS a Ficův Smer získají podle všeho kolem 40 % hlasů a zbývající malé strany jsou natolik rozhádané a personálně zdiskreditované, že s radostí a úlevou předají moc „spasitelce národa“...
Člověk nemusí být zrovna jasnovidec, aby mu bylo zřejmé, že na Slovensku dnes probíhá možná rozhodující zápas mezi liberálně-demokratickými extrémisty  a křesťansko-vlasteneckými silami. Nezbývá než věřit, že si to tamější voliči uvědomí, nenechají se opít rohlíkem jako v případě líbivé tvářičky paní Zuzany a dají svůj hlas „fašistům“.