středa 15. července 2020

ZYGMUNT BAUMAN: TEKUTÁ MODERNITA























Zygmunt Bauman je jako sociolog sympatický tím, že vybízí čtenáře k samostatnému myšlení!

Moderní (či postmoderní) svět se ubírá podivným a podle všeho i nebezpečným směrem, což je fakt, k jehož konstatování není třeba žádné výjimečné inteligence. Prakticky každému přemýšlivému člověku je zřejmé, že se „něco děje“ a že by se s tím mělo „něco dělat“. Racionální diskuse však bohužel absentuje a ke slovu se čím dál víc dostávají všemožní alarmisté, varující před hrůzami, které čekají naši planetu v důsledku klimatických změn, globálního oteplování a zhoršování životního prostředí, na poplach bijí i lidskoprávní aktivisté, podle nichž by se měl nastolit spravedlivý (a pokud možno celoplanetární) společenský řád, v němž by se všichni měli dobře a s dalšími nápady přicházejí nejrůznější „odborníci“, snažící se (po kolikáté už?) odbourat ve společnosti všechno staré a tradiční a vychovat „nového člověka“. 
Skutečných odborníků, kteří se na problémy současného světa a lidstva dovedou dívat střízlivě, pragmaticky a v kladném slova smyslu indiferentně (tj. bez předem zaujatých ideologických pozic) je jako šafránu. O to víc bychom si jich měli vážit a naslouchat jejich hlasu. Pokud nebude přihlíženo k názoru profesně erudovaných a současně zdravým selským rozumem disponujících lidí, pak se osudové výzvy dneška pro nás stanou osudnými...
Jedním z těch, kdo splňují právě uvedená kritéria, je Zygmunt Bauman (lépe řečeno byl, neboť v roce 2017 tento skvělý anglický sociolog polského původu zemřel). Českým čtenářům je tento bystrý analytik společenských procesů velmi dobře znám, ostatně Tekutá modernita nyní vychází ve druhém vydání. Za její hlavní přednost považuji to, že v ní nejsou vynášeny kategorické a ultimativní závěry a spíše se počítá s myšlenkovou aktivitou samotného čtenáře. Kniha je rozdělena do pěti kapitol, jejichž názvy (Emancipace, Individualita, Čas a prostor, Práce, Komunita) samy o sobě sice o ničem „zvláštním“ nevypovídají, ovšem podíváme-li se na podkapitoly, vše se rychle změní a hned je jasné, že půjde o originální četbu (Výhody a nevýhody svobody, Nákupy jako exorcistický rituál, Když cizinci potkávají cizince, Vzestup a pád pracovní síly, Komunity šaten atd.)
Svět se neuvěřitelným tempem „zmenšuje“ – díky informačním technologiím prakticky každý okamžitě ví o všem, co se „šustne“ kdekoli na zaměkouli. Globalizace, adorovaná jako cesta ke šťastným zítřkům, nabyla kolosálních rozměrů, zároveň se však ukazuje, že její stinné stránky převažují nad evidentně přemrštěnými očekáváními. Myšlenkové interakce mezi lidmi v celoplanetárním měřítku mají bohužel za následek nikoli sdílení toho dobrého a pozitivního, co jednotlivé národy a rasy mohou nabídnout ostatním, nýbrž jedni od druhých přebírají spíše to druhé... Příklad vyspělých zemí navíc potvrzuje známou pravdu, že materiální blahobyt má na duchovní stránku života destruktivní účinky. Namísto toho, aby své svobody a nezávislosti užívali k ušlechtilým aktivitám, stali se z většiny lidí konzumenti, obsedantně toužící po stále nových požitcích a zážitcích. Tento trend je dováděn ad absurdum jednak všudypřítomnou reklamou, před níž není úniku, hlavně však mocenskými elitami preferovanou ideologií hedonismu jakožto životního stylu, k němuž údajně není alternativa. Tím ovšem vzniká nikdy nekončící spirála groteskní „nabídky a poptávky“  – masy, kterým establishment kvůli zachování mocenského statu quo poskytuje po vzoru starých Římanů chléb a hry, jsou sice takto politicky neutralizovány, žádají si ale stále víc, přičemž zdroje jsou omezené a nelze uspokojit všechny. Vládnoucí kasta tedy sahá k dalšímu triku, který se (pod heslem Rozděl a panuj!) v minulosti rovněž skvěle osvědčil – ve společnosti jsou uměle rozdmýchávány konflikty mezi muži a ženami, starými a mladými, zdravými a nemocnými atd., takže si ovládaní vybíjejí svou frustraci a bezmocnost mezi sebou a zcela jim uniká, kdo je tou skutečnou „žábou na prameni“.
Samozřejmě je to tak, že mnohé názory Zygmunta Baumana, prezentované v knize Tekutá modernita, jsou diskutabilní a s některými si dovoluji i nesouhlasit. Tak třeba se na rozdíl od něj domnívám, že společenský vývoj nepostupuje samovolně a není podmíněn pouze ekonomikou, novými technologiemi a jinými „přirozenými“ faktory, ale že je i skrytě řízen a usměrňován „šedými eminencemi“ v pozadí...
V každém případě je dobře, že se kniha Tekutá modernita díky nakladatelství Portál opět dostala na pulty našich knihkupectví. A nyní už záleží na každém jejím čtenáři, co objevného a podnětného si z ní odnese. V mém případě toho nebylo málo!

pondělí 13. července 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (226)


















T o   s e   m i   s n a d   z d á   j e n   a s i

k d o   t a   ž e n s k á   m ů ž e   b ý t ?

Č e r n o š k a . . .  a   m á   b l o n d   v l a s y !

J a k   s   t o u   v a d o u   m ů ž e   ž í t ?

čtvrtek 9. července 2020

PAVEL JURÁČEK: DENÍK III























„Že Juráček nic neřekl, to na věci nic nemění. Dobře víme, že on provokuje, i když mlčí.“

Uvedený citát asi nejvýstižněji vyjadřuje to, jak Pavel Juráček působil na své okolí. Lidé kolem něj (spolužáci, spolupracovníci, učitelé) si uvědomovali, že ten zasmušilý a stále nad něčím přemýšlející mladík je převyšuje nejen inteligenčně, ale i takříkajíc „světonázorově“ – že jim (jinak řečeno) už svou pouhou existencí nekompromisně nastavuje morální zrcadlo. Jistě, Juráček se v mnoha věcech (pití, povrchní známosti) nijak nelišil od svých vrstevníků (myslíme-li jimi spolužáky na Filologické fakultě, resp. FAMU), ovšem v jednom jiný přece jen byl – v neúprosné sebekritice, v tom, že své hříchy nikdy neospravedlňoval a ve snaze (byť většinou polovičaté a tudíž neúspěšné) změnit se k lepšímu. To, čím ale nejvíce provokoval, byla schopnost precizní analýzy lidského životního údělu a tendence nenechávat si své poznatky pro sebe. Ponechejme nyní stranou otázku, zda a nakolik mají jeho „objevy“ v této oblasti objektivní platnost – i kdyby totiž byly ryze subjektivními, přesto nám nemůže neimponovat to trýznivé hledání záchranné kotvy na rozbouřeném moři mladistvých citů a vášní, ten neustálý, vyčerpávající zápas o nalezení nějakého vyššího smyslu našeho pozemského přebývání. Juráček sice dochází k závěru, že základním axiomem života je existenciální tragika, ovšem jeho pesimismus není laciným pozérstvím, nýbrž tvrdě vybojovaným poznáním. 

Člověk nepatří na svět, je omylem přírody a jeho jednání je nesmyslné. Zdá se mi, že štěstí je stav blbosti, chytrý člověk nemůže být šťastný, ty dvě věci se vylučují. Rozum je proti nám, rozum je nepřítel, rozum je nádor na mozku, nepřirozené bujení myšlenek a pochybností vzniklé jakousi chybou v přírodě. S kým si o tom mám povídat? Nikoho nemám. Čím jsem starší, tím jsem osamělejší a jediné co je jisté, je fakt, že jednou umřu. A do té doby se budu potácet pořád dál od narození, pořád blíž k smrti a budu dělat věci, které vzhledem k jistotě smrti jsou směšné. Protože jediné, co člověk o svém životě bezpečně ví je, že skončí.

I ve třetím dílu jeho Deníku se tedy setkáváme s „klasickým“ Pavlem Juráčkem, jehož obsedantní myšlenkové pochody a destruktivní životní „styl“ mnohdy hraničí s duševní poruchou. Bezděčně se ptáme, zda se autor oněch srdceryvných zápisků mohl nějak vymanit z osidel alkoholu a sexu, nebo byl pouhou hříčkou vůlí nezvládnutelných psychických determinant a tudíž jedincem, zasluhujícím spíše pochopení a politování než mravokárně vztyčený prst. Mnohé z Juráčkových činů jsou pro nás záhadou – tak třeba on, který neuznával manželství a měl k němu zarytý odpor, se dvakrát ožení a rozvede. Je ovšem víc než pravděpodobné, že jemu samotnému to bylo nepochopitelné – ostatně lkání nad tím, že se nedokáže vyznat sám v sobě, se v jeho deníkových záznamech ozývá takřka jako refrén. Má však zároveň tolik sebeúcty, že podřídit se společenským konvencím a být spořádaným občanem socialistického státu jako všichni ostatní u něj nepřichází v úvahu.

Měsíce a měsíce žiju smutně. Jakkoli to zní banálně, to nejhlavnější, čím se stále zabývám, je: proč jsem vlastně na světě a co mám s tou věcí dělat, když není nic, co by stálo za řeč...
Ocitl jsem se v prázdnu, jaké jsem dosud nikdy nepoznal. Hnusí se mi svět. Byl bych rád, kdyby ta věta měla přesný výklad. V tom pocitu není nic patetického ani melodramatického. Svět se mi hnusí velice obyčejně a stále. Je to trvalý pocit a v žádném případě nemá hodnotu objevu nebo názoru. Také mě k ničemu neinspiruje, nejsem z toho ani zoufalý, ani bezradný, je to pouze součást mého vědomí, trvalá součást, konstatování stavu světa, stavu lidského života...

Společenské poměry sice nemohly nemít vliv na utváření Juráčkovy osobnosti a jeho světonázoru, zdá se ale, že to hlavní a zásadní se vždy odehrávalo v jeho nitru. Je např. zajímavé, že tzv. „zlatá šedesátá léta“, mnohými oslavovaná jako návrat k normálnímu životu, se u něj s podobnými úlevnými pocity nespojují. Spíš právě naopak – socialismus s lidskou tváří s jeho pochybnými výdobytky (Juráček je např. zhnusen dekriminalizací homosexuálních styků) je mu předstupněm režimu, který svou hrůzností překoná všechny dosavadní diktatury.

To, co prožíváme, nemá už se socialismem vůbec nic společného. Jestliže se něco nestane - a ono se nestane, jelikož degenerace může trvat celá desetiletí -, dožijeme se co nevidět systému, proti němuž je fašismus idylkou.

Poté, co natočil snímek Postava k podpírání, se Juráček stává „kultovním“ režisérem, je zván na filmové festivaly do „nesocialistických“ států a získává řadu ocenění. Sláva mu však rozhodně nestoupla do hlavy, naopak trpí neustálými pochybnostmi o svých tvůrčích schopnostech. Většinou Čechů idealizovaný Západ jej nechává chladným a k tomu, co tam vidí, se staví značně kriticky.
21. srpen 1968 znamenal samozřejmě zásadní předěl i v životě Pavla Juráska. Stihl sice ještě natočit svého „Gullivera“ (Případ pro začínajícího kata), ovšem Husákovi normalizátoři mu dali brzy nůž na krk – buď „dostane rozum“ a přizpůsobí se novým poměrům, nebo s ním jako s antisocialistickým elementem bude rozvázán pracovní poměr. Juráček se (na rozdíl od drtivé většiny svých kolegů z filmové branže) tomuto nátlaku nepodrobil... Deníkové záznamy z té doby jsou otřesným svědectvím o zbabělosti, podlosti a kariérismu „malých českých lidiček“, kteří se tváří v tvář hrozbě pracovních či existenčních potíží pokorně lísají k novým mocipánům a prosí o odpuštění svých dřívějších „pravicově oportunistických“ postojů...

Kdosi z vedení televize rozhodl, že zpěváci s dlouhými vlasy nesmějí na obrazovku. Gott vzdoroval tři dny a nakonec se odebral k holiči. Vašek Neckář mi včera říkal, že se ostříhat nedá... Samozřejmě, že dá. Všichni se posléze postaví před mikrofon ostříháni...
Všechno začíná znovu, ocitli jsme se opět v padesátých letech a není naděje na zázrak.
Nikdy bych nevěřil, co je v Čechách kurev a zbabělců.
Nemohu věřit svým očím, neboť charaktery a povahy, o nichž jsem dříve jenom čítal a s nimiž jsem se za celý život nesetkal, chodí náhle mezi námi. Svině, jež přes noc změnily barvu, lháři zapírající nos mezi očima, poserové, již uhýbají při setkání pohledem, vyděšeni pomyšlením, že by jim mohla být připomenuta jejich včerejší slova.

Třetí díl Deníku Pavla Juráčka zahrnuje období let 1959 – 1974 a tudíž hlavní etapu pisatelova života. Jde sice opět o značně truchlivou četbu, zároveň však též o svědectví osobního a společenského dramatu, jakých není mnoho. 
Co říct závěrem? Juráček se za svého života musel potýkat s bezpočtem absurdních situací a stejné to má kupodivu i třicet let po své smrti. Důkazy? Otcovu literární pozůstalost předal syn Marek Knihovně Václava Havla. Tedy lidem, zastávajícím názory a vyznávajím „hodnoty“, proti nimž se Pavel Juráček po celý svůj život ostře vymezoval. A jestliže jeho Deníky vydává nakladatelství Torst, pak se podle mého názoru musí jejich autor obracet v hrobě...

neděle 5. července 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (225)














M i l u j e   j i   s k o r o   k a ž d ý

ž e   j e   b í l á ,  t o   n á m   n e v a !

L u c k a    j e   a   b u d e   n a v ž d y

n a š e   k r á s n á   č e s k á   d ě v a

čtvrtek 2. července 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (224)




















S l u n í č k a   j s o u   b l b á   v š u d e

t ř e b a   v   D á n s k u  –  t o   j e   s í l a

r a s i s t k o u   t a m   p r ý   t e ď   b u d e  

u ž   i   m a l á   m o ř s k á   v í l a !

středa 1. července 2020

FRANK TALLIS: SMRT PŮVABNÉHO MÉDIA























Detektivka, horor, psychothriller, gotický román... Od každého trochu a ve výsledku skvělá kniha!

Inspektor Oskar Rheinhardt stojí před nezáviděníhodným úkolem – má objasnit zločin, s jakým se ve své kariéře dosud nesetkal a s nímž si neví příliš rady. Krásná mladá žena zastřelená ve svém bytě a vrahův neumělý pokus naaranžovat její smrt jako sebevraždu – toto prvotní zjištění nejdříve ani v nejmenším nenaznačuje, že by mohlo jít o něco jiného než o „normální“ vraždu. Vzápětí však přicházejí první komplikace – jak pachatel opustil místo činu, když dveře byly zamčené zevnitř (inspektora ještě teď bolí rameno, jímž je musel vyrazit)? Když záhy vyjde najevo, že zavražděná pořádala spiritistické seance, při nichž působila v roli média, všechno se zamotá ještě víc. Rheinhardt není žádný naivní prosťáček, nýbrž muž bystrého rozumu a letitých zkušeností se světem zločinu, ovšem v této situaci mu občas (jakkoli se jí brání) prolétne hlavou myšlenka, zda tu nemá co do činění s nadpřirozenými silami...
Frank Tallis je odborníkem na klinickou psychologii a v knize Smrt půvabného média své znalosti z tohoto oboru obdivuhodně zúročil. Vznikl tak pozoruhodný a v mnoha ohledech i originální detektivní román, k jehož čtivosti a atraktivnosti přispívá i skvěle navozená atmosféra odlidštěné velkoměstské aglomerace, za jejímž kultivovaným zevnějškem se ukrývá mnohem méně líbivý obraz morální stoky plné vášní, zloby, tajemných intrik a zákeřných spiknutí. Nacházíme se v hlavním městě habsburské monarchie na přelomu 19. a 20. století, Vídeň té doby je jednou z nejvýznamnějších evropských metropolí, místem, kde kromě spořádaných občanů lze potkat i nejrůznější podivné existence a kde se v sousedství honosných budov, širokých bulvárů a nádherných parků nacházejí špinavé uličky pochybné pověsti, zpustlé dvorky a chátrající byty společenských vyděděnců. Případ, který inspektor Rheinhardt vyšetřuje, jako by do těchto vnějších kulis dokonale zapadal.
Nabízí se logický předpoklad, že vraha je nutné hledat mezi pravidelnými účastníky oněch podivných seancí, ovšem ti mají svá alibi. Navíc se ukazuje, že s mrtvou kráskou se tu více, tu méně důvěrně znalo mnohem víc lidí. Jedná se o celé panoptikum postav a postaviček, k nimž je nutno přistupovat jako k potenciálním podezřelým, takže se není co divit, že vyšetřování ustrne na mrtvém bodě. Novináři jsou netrpěliví a v jejich zpravodajství se stále častěji objevují narážky na neschopnost vídeňské policie. Pak ale do hry vstoupí jistý mladý muž...
Dr. Maxim Liebermann se zajímá o moderní postupy při léčbě duševních chorob. Je nadšen psychoanalýzou a fascinuje jej psychosomatická problematika, resp. využití hypnózy v psychiatrii. Jako dlouholetý přítel Oskara Rheinhardta projeví jednoho dne odborný zájem o případ mrtvé ženy-média a inspektor jeho iniciativu uvítá – vždyť co se tím může pokazit, když policie beztak přešlapuje na místě. Liebermann vnese do vyšetřování nový svěží vítr, když začne pracovat s teorií vlivu podvědomí na lidskou psychiku a i když je do vyřešení případu ještě hodně daleko, na konci tunelu lze přece jen zahlédnout záblesk naděje...
Kniha Smrt půvabného média se jeho autorovi mimořádně povedla. Snoubí se v ní prvky detektivky, hororu, psychothrilleru a snad i gotického románu, přičemž jejich poměr je brilantně vyvážený a čtenář dlouho neví, co nakonec převáží. Krátké úderné kapitoly zvyšují rychlost a napínavost děje, takže výsledný efekt byl u mě ten, že jsem těch čtyři sta stran textu přečetl za dva dny!
Za profesionální přístup k vydání knihy si nakladatelství Portál určitě zaslouží velkou pochvalu. Krásné grafické zpracování, výborný překlad, precizní redakční práce (žádné tiskové chyby) – to se dnes už tak často nevidí! 

 

neděle 28. června 2020

ANNA HANUŠ KUCHAŘOVÁ: OD SLACKLINE K TICHÉ RADOSTI




























Slackline, nebo spíše hororline? O závratných okamžicích mezi nebem a zemí vypráví žena, která o tom něco ví...

Dlouho, předlouho jsem se rozmýšlel, než jsem si objednal recenzní výtisk této knihy. Důvodem byl druh činnosti (nazvat to sportem se neodvažuji), o níž se v ní pojednává a moje fobie z výšek. Uvědomuji si, že to zní dost divně, takže se pokusím o krátké vysvětlení.
Anna Hanuš Kuchařová je sympatická mladá dáma, která má (z mého pohledu) naprosto šíleného koníčka – laicky řečeno si mezi dvěma vysokými skalami napne dva a půl centimetru širokou (lépe je asi říct úzkou) pásku a pak po ní přelézá z jedné strany na druhou. Pod ní je obrovská hloubka (někdy až kilometr!) a když se „suchozemec“ mého typu podívá na fotografie takovýchto eskapád, úplně mu zatrne u srdce a má tendenci si rychle zakrýt oči. Když dodám, že kniha Od slackline k tiché radosti je těchto hrůzostrašných fotek plná, pak moje váhání nad recenzním výtiskem určitě každý pochopí. 
Autorka začíná takříkajíc od Adama (či spíše od Evy) a nejdříve nás seznamuje s tím, jak se ke slacklingu vlastně dostala. Událo se to oklikou přes lásku ke klukovi, který ho nadšeně provozoval – a protože zamilované dívky jsou někdy schopny prakticky čehokoliv, tak Annu napadlo, že pozornost takového slacklinera upoutá nejlépe tím, když se sama stane slacklinerkou. Každý již asi tuší, jak tato lovestory dopadla, nikdo si ale podle mne nedokáže představit, kde se ta svatba konala (což je o důvod víc, proč si knihu Od slackline k tiché radosti pořídit)!
Jak už jsem řekl, číst autorčin příběh o tom, jak se z bojácné dívčiny postupně stala vynikající lezkyně-chodkyně, je opravdu nápor na nervy. A prohlížet si ty jistě nádherné, ovšem hrůzu vyvolávající fotky, pak dvojnásobný. Trochu mne uklidnilo, že v případě pádu je tu záchranné lano, po němž se lze znovu vyšplhat na šňůru a jít dál – pak jsem však uviděl snímek jedné Američanky, která jde bez jištění a opět se dostavil pocit zděšení...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-od-slackline-k-tiche-radosti

úterý 23. června 2020

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (24)























Konec korunuje dílo!

Pražského rodáka Franze Werfela považuji za jednoho z největších spisovatelů 20. století a fakt, že nedostal Nobelovu cenu, za jednu z největších nespravedlností v dějinách literatury...
Čtyřicet dnů, Barbora neboli Zbožnost, Bleděmodré ženské písmo, Smrt maloměšťáka ... a především Píseň o Bernadettě! Málokterý spisovatel dosáhl vypravěčsko-psychologických výšin srovnatelných s Werfelovými...
Hvězda nenarozených je Werfelovým posledním a žánrově se od jeho ostatní tvorby značně odlišujícím románem. Válečnými zážitky ovlivněná futurologická vize lidstva (jak známo, autor se jen s největšími obtížemi zachránil před nacisty útěkem do Ameriky) je hledáním odpovědi na otázku, zda destruktivní síly v člověku lze ovládnout rozumem, nebo je osud civilizace zpečetěn vynálezem atomové bomby...
V edici Slavné utopie se román Hvězda nenarozených chystá vydat nakladatelství Leda.

neděle 21. června 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (223)



































O d   d n e š k a   j s e m   v e l i k ý m

r e f l e x o v ý m   f a n d o u 

n e k l e k n u  s i   p ř e d   n i k ý m

i   k d y b y   b y l   Á d o u !

pátek 19. června 2020

KLEKAT, NEBO NEKLEKAT?











Hamletovská otázka dnešních dnů

V Americe kdosi přišel s nápadem, aby si běloši klekali před černochy a demonstrovali tak, že nejsou rasisti. Nejspíš to bylo myšleno v legraci, ovšem jak to tak dnes už na světě chodí, našlo se nemálo pitomců, kteří to vzali vážně. A dokonce apelují na nás, zavilé nepoklekávače, abychom následovali jejich příkladu, našli si nějakého černocha (v našich zeměpisných šířkách se doporučuje Rom) a uvedeným tělocvičným úkonem prokázali svou občanskou uvědomělost, morální bezúhonnost a antiruské postoje.
Bude zajímavé sledovat, kam až toto šílenství zajde. Určitě to totiž neskončí u černochů, jako další na řadě budou pravděpodobně zvířata. I vůči nim se přece my lidé dennodenně proviňujeme a měli bychom tudíž dát nějakým veřejným gestem najevo, že se za to z hloubi duše stydíme.
Nepochybuji ani trochu, že dříve či později vznikne v pirátské Praze celosvětové hnutí Animals lives matter a vyrojí se kreténi, kteří budou poklekávat před koňmi a omlouvat se jim za Taxisův příkop.

EDWARD SNOWDEN: NESMAZATELNÉ ZÁZNAMY























Děsivé svědectví o celoplanetární sledovací mánii amerických tajných služeb z pera člověka, který „byl u toho“... 

Edward Snowden je americkými oficiálními místy považován za zrádce své země, byl na něj vydán zatykač a musí se skrývat. Co tak strašného udělal? Vlastně vůbec nic – a dokonce by byl v jiné době oslavován jako národní hrdina, bránící lidská a občanská práva Američanů proti státní zvůli. Podobně jako např. Carl Bernstein a Bob Woodward, kteří se poté, co donutili k rezignaci prezidenta Nixona, nestali nepřáteli státu, ale váženými a obdivovanými mediálními hvězdami. Časy se ale mění a dnešní Spojené státy už dávno nejsou tím, čím bývaly...
Při četbě jeho knihy Nesmazatelné záznamy postupně zjišťujeme, čím se stal Snowden pro mocenskou garnituru v USA tak nebezpečný. Zatímco jiní „protiestablishmentoví“ rebelové se zaměřovali většinou jen na jednotlivé případy zneužívání moci, tentokrát se tu objevil někdo, komu jednoho dne došlo, že kořenem všeho zla je ve skutečnosti politický systém (a jeho státní aparát) jako takový. Tragickým bodem zlomu v moderních amerických dějinách se stalo 11. září 2001, kdy jako reakce na zločiny islámských džihádistů byla nastoupena cesta hysterického protiteroristického aktivismu a bezprecedentních bezpečnostních opatření,  která ze sledování důvodně podezřelých osob brzy přerostla v totální kontrolu veškeré populace planety. Jinak řečeno – americká demokracie zmutovala do absurdního orwellovského systému, kdy státní instituce (především tedy zpravodajské služby) se vymkly jakékoliv relevantní kontrole, uzurpovaly si totalitní pravomoci, stojí nad zákony a fakticky tedy jednají protistátně. Dlužno říct, že to v americké historii není nic nového – jde vlastně o obdobu mccarthismu, s tím rozdílem, že komunisty nahradili teroristé.
„Dvě desítky let, které uplynuly od 11. září, charakterizuje ničení, ale také sebedestrukce Ameriky: vyhlašování tajné politiky, tajných zákonů, tajných soudů a tajných válek, jejichž traumatizující dopady – a samotnou jejich existenci – americká vláda opakovaně utajovala, popírala, vyvracela a překrucovala.“ Cesta k tomuto poznání byla pro Edwarda Snowdena hodně trnitá – vždyť patřil k těm americkým občanům, pro které se 11. září 2001 stalo potupným traumatem a zažehlo v nich plamen nadšeného patriotismu. Dvacetiletý mladík se domníval, že nejlépe poslouží své vlasti v boji s islámskými teroristy tím, že vstoupí do armády, prodělá důkladný výcvik a potom bude nasazen někde v Iráku či Afghánistánu. Z těchto idealistických představ měl být záhy vyléčen – o inteligentní lidi jeho typu armáda zájem rozhodně neměla. Ostatně většina nováčků, kteří spolu s ním narukovali, byli pochybní jedinci, kteří si nevěděli rady se životem a v armádě spatřovali poslední možnost, jak se někde uchytit. Vojenský dril měl za cíl vycvičit z nich masu fyzicky zdatných a rozumově podprůměrných jedinců, ochotných bez odmlouvání plnit rozkazy. Pasáže knihy, v nichž Snowden popisuje své zážitky z vojny („naštěstí“ si tam zlomil nohy a byl poslán do civilu), stojí opravdu za to – svou tragikomikou připomínají časy dobrého vojáka Švejka...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-nesmazatelne-zaznamy

úterý 16. června 2020

ERIC RICKSTAD: CO PO NÍ ZBYLO























Sice nikoli výjimečný, ale určitě perfektně vymyšlený a promyšlený thriller!

Lucinda a Sally jsou nerozlučné kamarádky a jako takové spolu sdílejí i nejedno tajemství. Třeba to o podivné jámě v nehostinných lesích, které obklopují jejich městečko a kam mají od rodičů přísně zapovězeno chodit. Touha po dobrodružství je však mnohdy silnější než zákazy a dokonce než strach – Sally v lese několikrát spatřila jakéhosi záhadného muže. Ani o něm se dívky nikomu nezmiňují, i on je tajemstvím, které si nechávají pro sebe. Pak ale jednoho dne Sally i se svou matkou beze stopy zmizí...
Od té doby uplynulo dlouhých dvacet pět let. Jonah se se ztrátou milované ženy a dcery nedokázal vyrovnat, opustil svůj dům a nyní žije v rozpadlé chajdě hluboko v lese. K lidem se vydává jen v nejnutnějších případech. Mají jej za podivína a navíc se mezi nimi hned po oné tragické události začaly šířit klepy a podezření, zda nemá nakonec Sally a Rebeccu na svědomí právě Jonah. To už je na nešťastného stárnoucího muže příliš a tak chce žít sám jen se svým žalem. Takovýto život či spíše přežívání má však na jeho psychiku devastující účinky...
Zhruba takto je rozehrán příběh, který jeho autor doslova „napěchoval“ napětím, emocemi a mysteriózní atmosférou strachu z neviditelného nebezpečí. Eric Rickstad už ve svých předchozích knihách prokázal nesporný „psychothrillerový“ talent a ani v té zatím poslední s názvem Co po ní zbylo tomu není jinak. Nacházíme se v zapadlém městečku uprostřed divokých lesů, kde na neopatrného návštěvníka číhá plno hrozeb, ať už v podobě štol po vytěžených dolech či náhlých změn počasí, kdy se během letní bouře nebo v zimě za sněhové vánice dá snadno zabloudit. A navíc ta dodnes nevyřešená záhada! Dlouho a pečlivě se tenkrát po nich pátralo, policejní vyšetřování rovněž probíhalo důkladně, ovšem nikdy se nezjistilo, kam se Sally a Rebecca mohly podít. Asi nejvíc to oplakala Lucinda, pro niž se ztráta oblíbené kamarádky stala bolestným traumatem. A také radikální výzvou – copak se lze smířit s tím, že milovaní lidé navždy zmizí a neexistuje žádná šance zjistit, co se s nimi stalo? Lucinda je dnes zástupkyní šerifa, dá se tedy říct, že má jisté postavení a pravomoci, toto vědomí však jen znásobuje její smutek a pocit bezmoci – vždyť co se dá nyní, po tolika letech, vůbec vypátrat?

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-co-po-ni-zbylo 

neděle 14. června 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (222)
















N ě ž n á   ú s t a ,  m o u d r é   č e l o

u š l e c h t i l á ,  m i l á   t v á ř

–  u ž   j e n   j e d n o   b y   t o   c h t ě l o

k o l e m   h l a v y   s v a t o z á ř !

pátek 12. června 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (221)




























S   l á s k o u   v   s r d c i   t a d y   ž i l

n e v ě ř t e   t ě m   l ž i v ý m   ř e č e m

z a s l o u ž í   s i ,  a b y   b y l  

c o   n e j d ř í v e   s v a t o ř e č e n

středa 10. června 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (220)



































O s t r a v š t i n a ,  t o   j e   ř e č

s p r a v n y c h   b a b   a   c h l a p u

b o   j e   o s t r a   j a k o   m e č

v š e c i   t o   h n e d   c h a p u . . .

sobota 6. června 2020

HAIKU (170)


T r h a n á   a   p a d a n á

z   j e d n o h o   s t r o m u   s k l í z í m

d v a   d r u h y   j a b l e k

středa 3. června 2020

V ČESKÉ REPUBLICE TAJNĚ PŮSOBÍ AGENTI Z BURKINA FASO!!

















Dokázali oklamat BIS i Tomáše Halíka a jsme jim vydáni na milost a nemilost!

V poslední době často slyšíme či čteme o tom, že v České republice řádí agenti cizích mocností, kteří se snaží rozvrátit naše liberálně demokratické zřízení a nastolit zde totalitní režim čínského, ruského, maďarského, nebo dokonce polského typu. Česká televize, časopis Respekt, Šafrofórum, Šídlozprávy a mnohá další média doslova bijí na poplach – naši zemi podle nich v nejbližší době čeká státní převrat řízený z Pekingu, Moskvy, Budapešti a Varšavy a nástup fašisticko-komunisticko-babišovské diktatury. Situace zašla až tak daleko, že těmto fámám uvěřily i vysoce inteligentní ženy (Miroslava Němcová, Markéta Pekarová Adamová)  a nejen to – dokonce i některé státní instituce, jako třeba Čučkaři, pátrají po ricinovém oleji a ani ve snu je nenapadne, že na území našeho státu ve skutečnosti rozehrál svou zpravodajskou hru úplně jiný protivník. Tedy nikoli Polsko a Maďarsko a ani žádné Rusko či Čína, ale – Burkina Faso!
Kdo by to byl řekl! Malá, chudá a vcelku bezvýznamná africká země – ta že by u nás měla provádět masivní špionáž a představovat pro naši lidově-liberální oligarchii smrtelné nebezpečí? Ano, na první pohled se to může zdát absurdní, ale zdání mnohdy klame – v každém případě je lepší se spolehnout na jasná a nezpochybnitelná fakta, a ta mluví jasnou řečí. Několik z nich zde nyní uvedu, aby bylo i tomu nejzabedněnějšímu bisákovi jasné, která bije.
V žádné výroční zprávě o stavu extrémismu a činnosti cizích rozvědek se nemluví o tom, že by v České republice působili agenti z Burkina Faso. Není to ten nejpřesvědčivější důkaz pro to, jak skvěle se tito záškodníci umí maskovat a unikat pozornosti našich tajných služeb? Dokonce ani Halík se Šídlem je dosud neprokoukli a dál žijí v blahém omylu, že největší nebezpečí hrozí z Kremlu!
Přitom by se řeklo, že odhalit jejich rejdy by nemělo být nic složitého – všichni jsou totiž černí jak vix a tím v převážně bílé a hnědé české populaci na první pohled nápadní. Tihle mazaní Afričané na to však jdou od lesa – vyhýbají se u nás malým vesnicím a zapadlým osadám a působí výhradně v Praze. Tam se na ně díky multikulturní eurounijní politice nikdo nedívá s podezřením, protože  na Karlově mostě nebo před orlojem na Staromáku vypadají jako turisté, popř. zahraniční studenti z Horní Volty. Tím samozřejmě nechci říct, že každý Afroameričan, na kterého v Praze narazíme, je agentem tajné policie Burkina Faso – kdyby jich ale byla jen polovina z nich, máme zaděláno na pořádný průšvih!
Když se podíváme na historii této africké země, okamžitě nás zarazí, jak jsou její kmenoví náčelníci doslova posedlí konspiračními teoriemi, dezinformacemi, fake news a poplašnými zprávami. S oblibou třeba mění název státu – nejdříve to byla Horní Volta, pak Burkina Faso a teď prý se uvažuje o přejmenování na Horní Burkina. Také názvy měst vymýšlí tak, aby se nedaly pořádně vyslovit a nikdo si je nemohl zapamatovat (např. hlavní město se jmenuje Ouagadougou a schválně to zkuste rychle říct – nejde to, že). A jen tak pro zajímavost – ani většina Pražáků neví, kde se nachází velvyslanectví Burkina Faso, tak pečlivě si ho ti hotentoti ukryli!
Hlavní otázka zatím zodpovězena nebyla, totiž co svými aktivitami u nás tito horno-volto-burkina-fasovští vykukové vlastně sledují. Kdo se ale podívá na geopolitické postavení a položení České republiky, hned ho trkne, že se nacházíme přímo ve střední Evropě a nevíme, kam se vrtnout. A tuzemskou politikou hýbe právě tento problém – budeme směřovat na Východ, nebo na Západ? Agenti z Burkina Faso této naší rozpolcenosti chytře využívají a snaží se nás dostat do své sféry vlivu, tedy na Jih!
Je to rafinovaná a nebezpečná hra a v žádném případě bychom neměli ty zdánlivě zaostalé a neškodně vyhlížející Afričany podceňovat. To, jak se jim povedlo odvrátit pozornost od sebe a zaměřit zájem naší státní bezpečnosti na Putina, Orbána a Koněva, je mistrovským dílem kontrašpionáže. Zároveň ale nepropadejme zoufalství a beznaději – příslušníci naší slavné ČUČ, věrni odkazu železného Felixe s jeho „chladným rozumem, planoucím srdcem a naprosto holýma rukama“, jistě udělají zákeřnému řádění afrických spiklenců na našem území rázný konec!

neděle 31. května 2020

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (23)























Věřím, že to bude opět inteligentní zábava!

Jednu knihu Shaun Bythell už napsal. Humornou formou v ní čtenáře seznamuje s radostmi a strastmi své profese – jakožto majitel knihkupectví se každodenně dostává do kontaktu s nejrůznějším typem zákazníků a že je to občas zábava a jindy otrava se asi rozumí samo sebou.  Jeho literární prvotina s názvem Deník knihkupce se četla skvěle a užil jsem si při ní spoustu legrace.
Je tedy vcelku pochopitelné, že se těším i na druhou Bythellovu knihu a věřím, že ani tentokrát nebudu zklamán. „Pravý“ anglický humor je dnes už skoro nedostatkovým zbožím a je tedy jen dobře, když se na pultech našich knihkupectví tu a tam objeví...
Kniha Zpověď knihkupce má vyjít v nakladatelství Dybbuk 22. června 2020.

středa 27. května 2020

ДОРОГИЕ РУССКИЕ ДРУЗЬЯ

это был большой почёт для меня, когда в журнале Улитка опечатан разговор со мной. Вы можете его читать здесь (стр. 15 и далее):

http://www.ulitka.haiku-do.com/downloads/ulitka-18.pdf

sobota 23. května 2020

ERNST JÜNGER: VÁLEČNÝ DENÍK 1914 – 1918























První světová válka očima „zákopového vojáka“ je hrůzným svědectvím o kruté a zbytečné smrti milionů nešťastníků...

Dvacáté století je smutně proslulé dvěma světovými válkami, které počtem obětí a materiálními škodami dalece předčily všechny předchozí vojenské konflikty. Zatímco o té druhé toho díky obrovskému množství literatury a dobovým filmovým dokumentům víme prakticky všechno, první světová válka je pro nás událostí už hodně vzdálenou a tudíž i dosti neznámou. Jistě, některé „povinné“ údaje si ze školních lavic ještě pamatujeme (sarajevský atentát na následníka rakousko-uherského trůnu, krvavá bitva u Verdunu, československé legie), ovšem její příčiny, politické aspekty a vlastně i podrobnosti o válečných operacích jsou známy jen úzkému okruhu odborníků na historii.
Válečný deník Ernsta Jüngera představuje pro všechny zájemce o danou problematiku fascinující příležitost seznámit se s Velkou válkou (jak se první světové válce původně říkalo) z bezprostřední blízkosti, tj. očima mladého muže, který do ní dobrovolně (a hnán spíše touhou po dobrodružství než vlasteneckým zápalem) narukoval, bojoval od začátku do konce v prvních liniích, byl mnohokrát raněn a ke svému vlastnímu údivu válečné běsnění přežil. To, co je na jeho deníkových záznamech (které takřka obsedantně pořizoval i v těch „nejnevhodnějších“ chvílích a situacích) nejzajímavější, je právě tato bezprostřední autentičnost, kdy většinou okamžitě po skončení bojových akcí si zaznamenával jejich průběh a své pocity tváří v tvář smrtelnému nebezpečí.
Ernst Jünger se takřka nikdy nevyjadřuje k válce jako takové, tj. k jejímu politickému pozadí, dokonce nijak nezkoumá ani strategická rozhodnutí vrchního velení. Jediným předmětem jeho zájmu je každodenní martýrium obyčejných vojáků v zákopech, všudypřítomná blízkost smrti a adrenalinové zážitky ze ztečí nepřátelských obranných postavení. Statickou válku na západní frontě s nesmírným množstvím zcela zbytečně (protože většinou bez jakéhokoli vojenského významu) zmařených životů autor postupem času čím dál víc vnímá jako jednotvárnou (byť zároveň hrůznou) rutinu, o níž prakticky není možné napsat něco nového. Deníkové záznamy se tak stále častěji mění na čistě informativní zprávy o činnosti protivníkovy artilerie, druhu vystřelovaných granátů, podmínkách v zákopech, alkoholických orgiích a zabitých a raněných spolubojovnících.
Při četbě jeho deníků si čtenář mimoděk klade otázku, zda lze Ernsta Jüngera označit za jakýsi „reprezentativní vzorek“ vojáka první světové války – a vzápětí si odpoví, že nikoli. Psychologický profil tohoto mladého Němce je totiž velmi obtížně „zaškatulkovatelný“, dá se dokonce říct, že se v jeho případě jedná o podivného a snad i podivínského jedince, který sice válku neadoruje a staví se k ní kriticky, současně se v ní však svým způsobem „vyžívá“. Jünger se dobrovolně hlásí na nejnebezpečnější akce, v čele svých vojáků (brzy se totiž stává důstojníkem a velitelem čety) překonává ostnaté dráty a nehledě na dělostřeleckou a kulometnou palbu běží vstříc nepříteli. V jeho hrdinství a pohrdání smrtí je silně přítomen fatalismus – je přesvědčen, že „štěstí“ nebude mít věčně a jednoho dne i jej potká osud kulomety rozstřílených či granáty roztrhaných kamarádů. Přesto nerezignuje na své záliby – kromě psaní deníku každou volnou chvíli využívá ke sbírání a preparování brouků. Říká se, že odvážným štěstí přeje – Ernst Jünger se nejenže z války vrátil, ale žil až do roku 1998, kdy zemřel ve věku 103 let!
Jeho válečný deník si zasluhuje mimořádnou pozornost, neboť se jedná o svého druhu jedinečnou memoárovou zprávu o gigantickém vojenském konfliktu, jenž vešel do dějin pod názvem první světová válka. Ta se – jak už bylo řečeno v úvodu – pozvolna stává vzdálenou historií. Zápisky jejího přímého účastníka jsou nejen významným svědectvím, ale též (a především) varovným mementem.      

úterý 19. května 2020

MAX TEGMARK: ŽIVOT 3.0























Fascinující výprava za umělou inteligencí aneb „i cesta může být cíl“...

Ti, které oslovila kniha Matematický vesmír, by si neměli nechat ujít ani autorův další literární počin, s nímž přichází nakladatelství Dokořán (edice Zip) – Život 3.0. Poněkud záhadný název je částečně vysvětlen podtitulem Člověk v éře umělé inteligence. Proč pouze částečně? Zkrátka a dobře proto, že samotné definování toho, co to umělá inteligence (dále budu též používat anglickou zkratku AI) vlastně je, představuje dosti zásadní problém.
Ukazuje se totiž, že „lidová“ představa jakéhosi „člověkostroje“, který bude „jako my“ či dokonce ještě „lepší“ (ve smyslu chytřejší), má s „opravdovou“ AI společného pramálo. Kdybychom se na věc dívali takto, pak tu už umělou inteligenci dávno máme (minimálně od doby, kdy šachový počítač Deep Blue v roce 1997 porazil mistra světa Garryho Kasparova). Rychlost a délka propočtu jednotlivých variant však sotva může být důkazem větší inteligence – nehledě na to, že šachové programy nevznikají sami od sebe, ale vytvářejí je lidé. 
A zde je vlastně onen „kámen úrazu“ – k tomu, abychom mohli opravdu hovořit o umělé inteligenci, je jako základní podmínka nutná její tvůrčí nezávislost a intelektuální autonomie. Zde se pochopitelně dostáváme do oblastí, které byly dosud vyhrazeny literatuře science-fiction. Pokud uvažujeme o umělé inteligenci par excellence, pak by jí musela být vlastní i svoboda vůle, schopnost cítění, lásky a nenávisti. Jednalo by se vlastně (i když by nutně nemusel mít lidskou podobu) o oduševnělý stroj, se všemi klady i zápory – či snad dobrými a špatnými „vlastnostmi“? 
Vraťme se ale z říše fantazie na pevnou zem. Jakkoli obdivuji Maxe Tegmarka a jeho snahu vystavět své futuristické vize na vědeckém základě (kniha Život 3.0 rozhodně není utopisticko-fantastickým románem o nadvládě strojů nad lidmi), přesto si nejsem jist, zda východiska, z nichž své teorie odvíjí, obstojí v konfrontaci s filosoficko-ontologickými axiomy. Abych však mluvil konkrétně – pokud se jako neoddiskutovatelný fakt přijme materialistická teorie o hmotné podstatě duševních (či duchovních) procesů, pak nás to paradoxně (zároveň však zcela logicky) od umělé inteligence vzdaluje. Je všeobecně známý příměr o hodinkách a času – i kdybychom rozpitvali hodinky na atomy, nikde bychom tam v nich nenašli čas. O lidském mozku víme už také skoro všechno, ovšem duši jsme v něm neobjevili. Kdyby byla materialistická teorie o psychických pochodech jakožto produktech neurologických interakcí v mozku pravdivá, pak by (jeden příklad za všechny) počítač Sunway TaihuLight musel mít duši, neboť jeho „neuronová“ kapacita se lidskému mozku minimálně vyrovná.
Nejspíše je dobře, že AI je hudbou vzdálené budoucnosti. Morální stav lidstva totiž rapidně pokulhává za vědeckými objevy a stejně jako atomová energie, i umělá inteligence bude svádět ke zneužití pro válečné účely. Dosti na tom, že už současný (z perspektivy AI „předpotopní“) stav digitalizace světa v sobě skrývá řadu hrozeb planetárních rozměrů – pokud např. terorističtí hackeři ovládnou internet, budeme jim vydáni na milost a nemilost... 
Max Tegmark v žádném případě nechce vyhlašovat ultimativní a kategorické teze a spíše se snaží naznačovat možné směry vývoje v „konstruování“ umělé inteligence. V tomto ohledu můžeme jeho knihu Život 3.0 označit za přelomovou, neboť tolik hlubokých a inspirativních myšlenek jako v ní jsem dosud nikde jinde nenalezl. Určitě by si ji měl přečíst každý, kdo se pídí po relevantních informacích o fenoménu AI, ať už si pod tímto pojmem představujeme cokoliv! 

pátek 15. května 2020

EDWARD FRENKEL: LÁSKA A MATEMATIKA























Když se v dětství zamilujete, může to být láska na celý život!

Dosti nezvyklý název této knihy může v první chvíli na leckoho zapůsobit problematicky až nepatřičně. Sama od sebe se nabízí otázka: Co může mít matematika, disciplína to přísně vědecká, strohá a racionální, společného s láskou, záležitostí přesně opačnou, již jsme zvyklí si spojovat s city a emocemi? Věřím a doufám (a snad k tomu přispěje i tato recenze), že autorem zvolený název případné čtenáře od jeho knihy nejenže neodradí, ale naopak podnítí jejich zvědavost do té míry, že po ní sáhnou. A dobře udělají – na základě svého vlastního dojmu po jejím přečtení mohu říct, že Edward Frenkel mne přesvědčil, že o složitém tématu je možné psát poutavě, zábavně a přístupně, tedy tak, že i naprostý laik (teď mluvím o sobě) se může nadchnout pro něco, co v něm dříve vzbuzovalo takřka posvátnou úctu spojenou s distingovaným odstupem. Zkrátka a dobře se mi přihodilo, že jsem si zamiloval matematiku – nebo se snad dokonce zamiloval do matematiky? Ať tak či onak, rozhodně mě „královna věd“ baví a kromě ostatních popularizátorů, jejichž knihy jsem díky nakladatelství Dokořán a jeho edici Zip četl, má na tom nyní zásluhu i Edward Frenkel...
A možná vůbec největší! Jeho kniha je totiž pojata jako svérázný životopis, v němž sice hlavní roli hraje matematika, ovšem stranou nezůstává ani láska – Láska a matematika je autorovým takřka milostným vyznáním k „dámě jeho srdce“, která mu učarovala už v dětství a již od té doby obdivuje, zbožňuje a... miluje! Když se v úvodu setkáváme s mimořádně nadaným školákem, kterému je z pro něho nepochopitelného důvodu znemožněno studium na prestižní moskevské vysoké škole, začínáme tušit, že na následujících stránkách budeme svědky fascinujícího příběhu o cestě za vytouženým snem...
Píše se rok 1984 a komunistický systém v Sovětském svazu se blíží ke svému kolapsu. Mezi smrtí Brežněva a nástupem Gorbačova s jeho perestrojkou a glasností musí ovšem sovětští lidé prožít ještě několikaletou agónii režimu, který tu měl být na věčné časy a jenž se zuby nehty brání odchodu ze scény. Šestnáctiletý Frenkel už ví, že matematika je a bude jeho celoživotní láskou a těžce nese fakt, že je od ní odloučen. Aby se k ní dostal, je ochoten udělat cokoli – třeba přelézat plot areálu Lomonosovovy univerzity a tajně se vkrádat na přednášky renomovaného profesora Alexandra Kirillova! Vidíme, že „obyčejná“ láska se u něj rychle mění v nezkrotnou vášeň...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-laska-a-matematika

středa 13. května 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (219)


















H l í d a j í   j e   v e   d n e   v   n o c i

( r á d   b y c h   v ě d ě l ,  z a   č í   p r a c h y )

k   č e m u   j e   t o ,  k d y ž   t i   c v o c i

s t e j n ě   s e   f u r t   t ř e p o u   s t r a c h y ?

sobota 9. května 2020

HAIKU (169)


K a r a n t é n a  –

v   o č í c h   p a p o u š k a   v   k l e c i

v i d í m   š k o d o l i b o s t

pondělí 4. května 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (218)

























T e n h l e   h o š í k   s   b u j n o u   h ř í v o u

d o   B o r š i c   s e   p ř i j e l   p r á t

v z k á z a l   b y c h   m u   s   O l d o u   Ř í h o u :

„ D ě t i   s i   m a j   r a d ě j   h r á t . “ 

sobota 2. května 2020

BYLO ODSTRANĚNÍ SOCHY PRÁVNĚ V POŘÁDKU?


Opravdu mohl Kolář a spol. odstranit Koněvovu sochu? Dost o tom pochybuji. Vždyť parcela, na níž socha stála, nepatří městské části Praha 6 – ta ji má pouze ve svěřené správě. Navíc se jedná o památkově chráněné uzemí! Katastr mluví jasně...

 

Informace o pozemku

Ukázka mapy se zobrazenou nemovitostí
Parcelní číslo:2114/5
Obec:Praha [554782]
Katastrální území:Bubeneč [730106]
Číslo LV:877
Výměra [m2]:309
Typ parcely:Parcela katastru nemovitostí
Mapový list:DKM
Určení výměry:Ze souřadnic v S-JTSK
Způsob využití:jiná plocha
Druh pozemku:ostatní plocha

Vlastníci, jiní oprávnění

Vlastnické právoPodíl
HLAVNÍ MĚSTO PRAHA, Mariánské náměstí 2/2, Staré Město, 11000 Praha 1
Svěřená správa nemovitostí ve vlastnictví obcePodíl
Městská část Praha 6, Čs. armády 601/23, Bubeneč, 16000 Praha 6

Způsob ochrany nemovitosti

Název
pam. zóna - budova, pozemek v památkové zóně
památkově chráněné území

pátek 1. května 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (217)





















K o l á ř ,  t o   j e   č e s k ý   K i m !

K d e k d o   s e   d n e s   d i v í

c o   s e   v l a s t n ě   s t a l o   s   n í m

–  a   j e   v ů b e c   ž i v ý ?

středa 29. dubna 2020

ROBERT ŠLACHTA, JOSEF KLÍMA: TŘICET LET POD PŘÍSAHOU























Absolutní bestseller – nekompromisní sonda do společensko-politické žumpy odhaluje rozklad státu, ovládaného mafií!    

Okamžikem, kdy si dvě tehdy nejsilnější politické strany (ODS a ČSSD) prostřednictvím opoziční smlouvy rozdělily své sféry vlivu prakticky ve všech oblastech státní správy, začala éra organizované, metodicky propracované a systematicky prováděné korupce, která uvrhla zemi do totálního morálního marasmu. Protagonisté tehdejších událostí se sice snažili nové mocenské poměry různým způsobem ospravedlňovat (např. tvrzením, že jde o chvályhodný posun od „divokých devadesátých let“ k „normálnímu“ kapitalismu), účelovost těchto tvrzení však bila do očí. Jistě, gangsterské metody z prvních let privatizace se staly minulostí, těžko ovšem lze za pozitivum označit vstup organizovaného zločinu do politiky a mafianizaci fakticky celého státního aparátu.
Rádoby „zásadní hodnotové střety“ politiků ODS a ČSSD na televizní obrazovce a jejich „nesmiřitelné“ hádky v Parlamentu nebyly pochopitelně ničím jiným než divadlem pro voliče, kteří měli nadále věřit, že u nás máme „pravici“ a „levici“ a tedy alternativy, z nichž si mohou u uren vybrat. To, že jsou pouze bezcennými pěšáky ve špinavé hře, si lidé uvědomovali jen pozvolna, protože establishmentem vytvořený a přísně udržovaný status quo zabraňoval proniknutí „nepříjemných“ informací na veřejnost. V jak otráveném politicko-společenském klimatu žije se tak národ dozvídal víceméně náhodou díky aférám, které již nebylo možné ututlat, což byl třeba případ pražského „lobbisty“ Janouška, který se opil a srazil na přechodu ženu a z jehož telefonátů vysvítalo, že je „loutkovodičem“ mnoha politiků včetně pražského primátora!
Vraťme se ale ke knize Třicet let pod přísahou, která je fascinující výpovědí bývalého elitního policisty o poměrech, které panovaly v mocenských strukturách státu v časech, kdy šéfoval Úřadu pro odhalování organizovaného zločinu. Robert Šlachta se sice v rozhovoru s Josefem Klímou vrací až k samotným začátkům své policejní kariéry, hlavním tématem knihy jsou však logicky léta 2008 – 2016, během nichž rozkrýval korupční a klientelistické sítě a postupně zjišťoval, že bojuje s chobotnicí, jejíž chapadla sahají až do nejvyšších politických pater. Jeho svědectví se čte jako mrazivý thriller, který je navíc o to hrůznější, že není (jak jsme u tohoto žánru zvyklí) výplodem autorovy fantazie, nýbrž literaturou faktu par excellence. Mnohé z postav, které před námi na stránkách knihy defilují, se posléze v sebezáchovném pudu „rozptýlily“ po méně viditelných pozicích všelijakých „konzultantů“ na úřadech či aktivistů politických neziskovek, ve své většině však působí v politice dodnes, díky mainstreamovým médiím si užívají pověsti ctihodných „zástupců lidu“ a rádi mluví o morálce a lidských právech...
Čtenář se z knihy vůbec poprvé dozvídá o tom, jakým způsobem  mafiánští bossové ovládli stát a vytvořili uzavřené klientelistické prostředí, do něhož měli přístup pouze pečlivě prověření, tj. zkorumpovatelní jedinci (kterých však bylo nakonec tolik, že ti neúplatní se ocitli v menšině). Šedé eminence v pozadí si platily tzv. lobbisty, kteří upláceli ministry a poslance a ti následně přijímali zákony takříkajíc „na míru“ svým chlebodárcům. Tak tomu bylo od časů zákona o peněžních ústavech, který umožňoval založit si banku a tu následně vytunelovat, přes kauzu lehkých topných olejů až po poslední megatunel se vznešeným názvem „obnovitelné zdroje energie“, kdy solární baroni (jejichž identita je přísně utajovaná) zaplevelili celou zemi „elektrárnami“ a ze státního rozpočtu vysávají každý rok desítky miliard korun! 
Je jasné, že aby tohoto stavu naprostého ovládnutí státu dosáhla, musela mít mafie „pod palcem“ i policii, státní zastupitelství a soudy. Z knihy Třicet let pod přísahou se dozvídáme, že tomu tak skutečně bylo a doslova nám běhá mráz po zádech, když čteme jména vysoce postavených osob, které měli dohlížet na dodržování zákona a místo toho se spolčili se zločinci! Ještě horší pak je, že mnozí z těchto poslušných sluhů mafiánských bossů jsou na svých místech dosud a nadále plní jejich zadání – případ Aleny Vitáskové, která odmítla být po vůli solárníkům a byla za to potrestána osmiletým vězením, hovoří za vše...
Policisté, kteří berou své povolání jako poslání a nedají se vlákat do osidel korupce a bratříčkování se s politiky, bývají nepohodlní. Tak se i Robert Šlachta dostal do svérázného „střetu zájmů“, když odmítl hrát podle not, připravených prodejnými existencemi a byl pod záminkou „reorganizace policejních sborů“ odejit. Je obdivuhodné, že z něj v knize Třicet let pod přísahou nemluví uražená ješitnost či něco podobného, ale soustřeďuje se jen a pouze na fakta. Ta jsou však takového rázu, že z jeho knihy dělají superbestseller!

Knihu si lze za výhodnou cenu objednat zde: 

https://www.dobre-knihy.cz/slachta-tricet-let-pod-prisahou-463867.html     

neděle 26. dubna 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (216)




















M y s l e l ,  ž e   j e   m i s t r   s v ě t a

t e n h l e   m a s k o t   t o p k y

t e ď   s e   s k r ý v á   j a k o   s k e t a

a   m á   z   R u s ů   b o b k y !

středa 22. dubna 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (215)























O c h r a n k u   m á  –  p r ý   s e   b o j í

a   m á   š p a t n é   s p a n í

r á d   b y c h   v ě d ě l ,  c o   t o   s t o j í

p e n ě z   z   n a š i c h   d a n í !

pondělí 20. dubna 2020

ХАЙКУ (60)


К а р а н т и н
 

в   г л а з а х   п о п у г а я   в   к л е т к е
 

в и ж у   з л о р а д с т в о

čtvrtek 16. dubna 2020

FRANTIŠEK R. KRAUS: POVÍDKY ZE SVRABOVÉ ČTVRTI























„Neznámý“ autor se nejspíše stane hodně známým!

Na začátku této recenze bych chtěl jejím čtenářům poradit následující – ze všeho nejdříve si otevřte knihu na straně 285, kde je stručný, ale velmi poutavý životopis jejího autora. František Robert Kraus je totiž jméno, které nám dnes už bohužel nic neříká a je tedy dobře se s touto neprávem zapomenutou osobností naší literatury seznámit ještě předtím, než se s ní vydáme do Svrabové čtvrti! A na konci této fascinující výpravy mi určitě dáte za pravdu, že stála za to a že z ní máte podobně velkolepý dojem, jaký nyní, po přečtení poslední povídky, zakouším já. Zmizelý svět židovské Prahy (jak zní podtitul knihy), o němž jsem toho za svůj život četl tolik, až jsem se domníval, že už přede mnou neskrývá žádná tajemství, začal v Krausově podání před mým duševním zrakem náhle defilovat v neznámých, takříkajíc „neobnošených“ kulisách židovské čtvrti s jejími zapadlými náměstíčky,  uzounkými uličkami, temnými zákoutími a stinnými plácky, v nichž se to vedle „spořádaných“ občanů hemží i všelijakými panoptikálními postavičkami, přičemž životy jedněch i druhých zničilo kruté dvacáté století...
Praha – kolik je jen s tímto jménem spojeno obdivných a láskyplných adjektiv a přívlastků! A ten nepopsatelně krásný a magický genius loci, který má jako by vetkán přímo do svých základů – stověžatá Matka měst si podmaní srdce každého a připoutá ho k sobě navždy. „Prag lässt nicht los... Dies Mütterchen hat Krallen“ – Franz Kafka měl naprostou pravdu, Praha je skutečně maminka, která má drápky a nikoho nepustí... 
Původně jsem se domníval, že o zaniklém světě židovské Prahy nás mohou objektivně informovat pouze historické studie a literatura faktu. Povídky Františka Krause jsou ovšem specifické tím, že se přísně drží pražských dobových reálií a daleko tak překračují hranice pouhé „zábavné“ literatury. To si každý citlivější čtenář okamžitě uvědomí a právě tato skvěle navozená atmosféra symbiózy skutečna a fantazie či – chcete-li – „fyziky“ a „metafyziky“ dělá z četby tak podmanivou záležitost. Jistě, ty povídky jsou zdánlivě prosté a nekomplikovaně přímočaré – neřekl však už klasik, že „krása spočívá v jednoduchosti“?
Knihou Povídky ze Svrabové čtvrti pokračuje Nakladalství Cattacan v chvályhodném záměru dodávat na náš knižní trh exkluzivní „kousky“, určené pro literární labužníky. Jestli jsem dobře pochopil sdělení v úvodu, chystá se postupné vydání celého autorova díla, což je mimořádně potěšitelné. Třeba už proto, že František Robert Kraus prošel za války nacistickými koncentračními tábory včetně Osvětimi a vůbec jako první z přeživších o tom napsal vzpomínkovou knihu!
Závěrem chci poděkovat ředitelce nakladatelství za poskytnutí recenzního výtisku. Milá Stáňo, díky!

Knihu si lze za výhodnou cenu objednat zde:

https://www.megaknihy.cz/romany-beletrie/525179-povidky-ze-svrabove-ctvrti-zmizely-svet-zidovske-prahy.html