LJUDMILA ULICKÁ: JÁKOBŮV ŽEBŘÍK

 

Ljudmila Ulická kráčí ve stopách ruských klasiků!

Možná, že je to pouze můj subjektivní dojem, ale mám za to, že současná světová literatura se nachází v hluboké krizi. Příčin tohoto politováníhodného faktu bude určitě víc, ovšem ta primární spočívá s největší pravděpodobností v civilizačním pokroku a s ním spojeným materiálním blahobytem a konzumním způsobem života. Není totiž možné psát duchaplné knihy bez inspirace a kde ji má najít člověk, který (když to řeknu poněkud expresívně) nikdy nepoznal bídu, hlad a zápas o holou existenci?

Zkusme si právě řečené demonstrovat na příkladu Ruska. Stalinský režim byl smutně proslulý krutými represáliemi vůči sebemenším projevům svobodného a nezávislého myšlení – a přece právě tenkrát  žili a tvořili literární velikáni jako Osip Mandelštam, Anna Achmatovová, Boris Pasternak, Michail Bulgakov a mnozí další. Carské samoděržaví nebylo o mnoho humánnější, což však nemělo žádný vliv (a pokud ano, tak spíše blahodárný!) na ruskou literaturu, která v té době zažívala své vrcholné období spojené se jmény Čechova, Tolstého, Turgeněva, Dostojevského, Gogola... A dnes?

Dlužno však dodat, že ve srovnání s USA, Německem, Francií, Anglií a dalšími západními státy na tom Rusko není v tomto ohledu zas tak špatně. Vladimir Sorokin, Anna Matvějevová, Boris Akunin, Dmitrij Gluchovskij, Zachar Prilepin, Marija Stěpanovová – to všechno jsou spisovatelé, jaké mohou ostatní státy Rusku jen závidět. A samozřejmě Ljudmila Ulická, která si v posledních letech zaslouženě vydobyla světovou slávu. Přejděme ale již k samotné recenzi. 

Žánrově je román Jákobův žebřík svéráznou symbiózou literatury faktu a rodinného (či přesněji řečeno rodového) románu. Dějová linka zabírá přibližně jedno století, totiž léta 1905 – 2011 (vůbec první záznam je ovšem z roku 1873). Chtěl bych předeslat, že zpočátku se čtenář může v záplavě jmen a příbuzenských vztahů nesnadno orientovat – já si to vyřešil tak, že jsem měl knihu založenou na stránce 556, kde je přehledně znázorněn rodokmen rodiny Oseckých.

Příběh začíná rokem 1975, kdy ve věku 85 let umírá Marie Kernsová-Osecká. Její vnučka Nora zařizuje pohřeb, v bytě zemřelé se shromažďují pozůstalí, mnozí s úmyslem odnést si nějakou cennost. Ukáže se však, že Marusja (jak se jí familiérně říkalo) žila velmi skromně, mnoho toho po ní nezůstalo, ovšem i to málo je brzy rozebráno. Na Noru zbyla malá truhla, jejímž obsahem se nyní nemá čas zabývat, udělá to později. A tehdy nalezne staré dopisy – babiččinu korespondenci z dob jejího mládí s jistým Jakovem Oseckým... 

Dějová linie je rozčleněna do padesáti různě dlouhých kapitol, jakýchsi dobových střípků, v nichž se zrcadlí jednotlivé události rodiny Oseckých na pozadí osudných dějinných zvratů. Ljudmila Ulická mistrně zachytila tajemný tok času, který se v jejím románu občas jako by zastaví, jindy se naopak rozběhne dechberoucí rychlostí. Před čtenářovým zrakem defiluje celý zástup postav, zápasících s obtížným dilematem, totiž jak skloubit hlas svědomí s požadavky státní moci. Autorka kráčí ve stopách klasiků ruské literatury 19. století, stejně jako v jejich románech i v Jákobově žebříku nás fascinuje myšlenková hloubka, s níž se permanentně setkáváme, především pak tam, kde se střetává realita všední každodennosti s nadčasovými existenciálními idejemi...

Kdo četl úchvatnou knihu Mariji Stěpanovové s názvem Památce paměti, asi mi dá za pravdu, že nejnovější román Ljudmily Ulické je tématicky podobný a ani literární kvalitou nijak nezaostává. Možná, že právě tento fakt je tím nejlepším doporučením, proč by si ti, kdo tak ještě neučinili, měli Jákobův žebřík přečíst!