STEPHEN BUDIANSKY: NA OKRAJI ROZUMU

 

Konečně! První biografie „největšího logika od dob Aristotela“ v českém jazyce!

Mezi honosnými budovami brněnské Pellicovy ulice se ta skromná, nenápadná vilka téměř ztrácí. A ani malá pamětní deska na její fasádě nijak nepřitahuje pozornost kolemjdoucích. Navíc je velmi pravděpodobné, že jméno člověka, který zde prožil své dětství a mládí, by při eventuální dotazníkové anketě většině obyvatel jihomoravské metropole nic neřeklo. Přesto si troufám tvrdit, že bychom mezi brněnskými rodáky stěží našli větší osobnost, než byl Kurt Gödel...

V posledních letech se mi stávalo, že jsem při četbě nejrůznějších populárně naučných knih na toto jméno často narazil. A tak jsem věděl, že Gödel byl svého času nejbližším přítelem Alberta Einsteina, že vyřešil řadu složitých logických „hlavolamů“ a proslavil se i jako autor matematického důkazu Boží existence. Tyto a další informace však byly natolik kusé a chaotické, že k vytvoření alespoň trochu relevantního obrazu o této jedinečné osobnosti zdaleka nestačily. Nedávno jsem však ke své velké radosti zjistil, že byl vydán (nakladatelstvím Host pod názvem Na okraji rozumu) obsáhlý životopis Kurta Gödela!

Hned zkraje je třeba říct, že jeho autor Stephen Budiansky si s náročným tématem poradil na výbornou. Podařilo se mu totiž v brilantní symbióze skloubit Gödelův komplikovaný osobní život s analýzou jeho grandiózních myšlenkových výkonů a dobovými reáliemi. Nejdříve jsme obšírně seznámeni s politickou, společenskou a ekonomickou situací Rakouska-Uherska na přelomu 19. a 20. století s přihlédnutím ke specifikům Brna, takže si můžeme udělat názorný obrázek o poměrech v habsburském mocnářství, do nichž se Kurt Gödel narodil. Poté přichází školní léta, první úspěchy v oblasti matematického a logického bádání a úspěšná a velmi plodná participace na činnosti tzv. Vídeňského kroužku. Velmi působivě jsou vylíčeny tragické události před a hlavně po anšlusu Rakouska, kdy se ve Vídni rozpoutal děsivý protižidovský teror. Třebaže podle rasových zákonů byl „árijec“, ve velkém nebezpečí se ocitl i Gödel, neboť jeho matematické a filosofické postuláty nekonvenovaly s nacistickou ideologií. Následoval dramatický útěk do USA přes polovinu zeměkoule a relativně klidná druhá polovina života v Princetonu.        

Jak známo, genialita se u Kurta Gödela bohužel snoubila s nervovou labilitou a psychickými problémy, ať už šlo o hypochondrii, nejrůznější obsese či depresivní epizody. V zájmu biografické komplexnosti se tomuto ožehavému tématu pochopitelně nešlo vyhnout, autorovi však slouží ke cti, že tak učinil delikátně a uměřeně.

Hlavní pozornost je samozřejmě věnována Gödelovým epochálním objevům, především tedy jeho slavným větám o neúplnosti. Jde o záležitosti dle mého názoru nesmírně náročné a ačkoliv se Stephen Budiansky snaží vysvětlit je co možná nejsrozumitelněji, s lítostí musím přiznat, že pro mne nadále zůstávají záhadou. Jiní čtenáři ale třeba budou v pochopení Gödelových důkazů úspěšnější...

Jedno je však jisté – kniha Na okraji rozumu je fascinujícím životopisem „největšího logika od dob Aristotela“ (jak se o Gödelovi vyjádřil Einstein) a její četba je literárním zážitkem par excellence!      

KDYŽ PŘIŠLI PRO TOMÁŠE ČERMÁKA, NEMLČEL JSEM...

 

 

 

 

 

... a co vy?

Názorový deník Echo 24 nedávno uveřejnil komentář Daniela Kaisera s názvem Když přišli pro dezoláty, mlčel jsem (https://echo24.cz/a/HECNw/komentar-kaiser-trest-tomas-cermak-kdyz-prisli-pro-dezolaty-mlcel-jsem). Se znepokojením si v něm všímá rozsudku nad Tomášem Čermákem, který byl poslán na 5.5 roku do vězení za tzv. "terorismus".

Název článku je parafrází výroku německého pastora Martina Niemöllera, který se poté, co strávil dlouhé roky v koncentračních táborech, s lítostí nad vlastní zbabělostí rozpomíná na počátky nacismu, kdy mlčel, když byli jeho bližní zatýkáni, vězněni a popravováni. Konkrétně řekl: "Když přišli pro odboráře, já jsem v odborech nebyl a tak jsem neprotestoval. Když přišli pro sociální demokraty, já jsem k nim nepatřil a tak jsem neprotestoval. Když přišli pro katolíky, já jsem byl evangelík a tak jsem neprotestoval. Když přišli pro mě, nebyl už nikdo, kdo by proti tomu protestoval..."

Je smutné, pro dnešní dobu však bohužel příznačné, že z mediálních kruhů se proti hanebnému rozsudku nad Tomášem Čermákem kromě Daniela Kaisera nikdo neozval. A zdá se, že je to jedno i většině národa. Jsme snad všichni slepí a nevidíme, jak se k nám znovu vrací totalita? 

Já mlčet nemohu. Jako katolický křesťan cítím povinnost vyjádřit svůj protest vůči soudcokracii, která u nás v posledních letech vládne a vrací naši zemi do doby Husákovy normalizace. Nesouhlasím s tím, co Tomáš Čermák řekl. Poslat ale člověka na dlouhé roky za mříže za pouhý verbální projev je mimo jakoukoliv pochybnost aktem justiční zvůle a má podle mého názoru sloužit jako varovné memento pro všechny, kdo smýšlí a mluví jinak, než si přeje současný liberálnědemokratický režim. Nedělejme si iluze - jestliže si dnes přišli pro Tomáše Čermáka, mohou si zítra přijít pro kohokoli z nás...

Přestaňme být lhostejní k osudu svých bližních, přestaňme se bát! Neváhejme pozvednout hlas proti totalitním praktikám, které se u nás rozmáhají. A co se týká Tomáše Čermáka, vyjádřeme mu svou solidaritu nejen slovy, ale třeba i tím, že s ním budeme během jeho věznění v kontaktu, ať už formou dopisů či návštěv. Pamatujme na slova: "Byl jsem ve vězení a (ne)přišli jste za mnou!"