pátek 29. listopadu 2019

JOHN CARREYROU: ZLÁ KREV























Hororový příběh jako z pohádky je bohužel skutečný...

O Hollywoodu se říkávalo (a možná říká dodnes), že je to „továrna na sny“. Existuje však místo, které by si toto označení zasloužilo možná ještě víc, totiž Silicon Valley. Jak známo, v Křemíkovém údolí je zřejmě největší koncentrace nejchytřejších mozků planety (tedy co se IT technologií týká) a mají tu sídlo firmy jako Apple, Google, Facebook aj. A není tomu tak dávno, co se zde vynikající pověsti a příslibu zářné budoucnosti těšil i jistý startup s názvem Theranos. Proč ale o něm mluvím v minulém čase?
Byl by to příběh jako z pohádky, pokud by neměl tolik psychothrillerových rysů. Mladá, ambiciózní dívka odchází z vysoké školy, protože dostala nápad doslova za všechny prachy! Proč se tedy zdržovat studiem, když ji za pár let čeká bohatství, sláva a život na výsluní mezi americkou smetánkou? Ten zázračný přístroj, který vymyslela a co nevidět vypustí do světa, toužebně vyhlížejí pacienti po celých Spojených státech. Jen si to představte – když vás doktor pošle na odběr krve, nečeká vás žádná jehla a bolestivé napichování žíly, protože tu šikovnou věcičku budete mít doma a kdykoli na to přijde, píchnete se do prstu a z té trošky krve zjistíte o svém zdraví (či nemoci) všechno! Ta slečna na obálce knihy drží mezi palcem a ukazováčkem takovou maličkou, ba přímo titěrnou kapsličku, aby vám ukázala, že té krve je potřeba skutečně jen kapička. No řekněte sami – nevymyslela to ta Elizabeth Holmesová skvěle?
Když se John Carreyrou, známý novinář z Wall Street Journal jednoho dne dozvěděl, že s Theranosem to zřejmě není tak úplně ideální a bezproblémové, jak hlásá firemní propaganda, rozhodl se přijít záhadě na kloub. Na jedné misce vah stála svědectví bývalých zaměstnanců, bez milosti vyhozených za to, že upozornili na závažné provozní nedostatky údajně dokonalého přístroje a hazardování se zdravím pacientů. Nezpochybnitelným faktem bylo však i to, že Theranos mohutně financovali lidé, u kterých se zdálo být vyloučené, aby své peníze investovali do pochybného podniku. Copak by všichni cpali Elizabeth Holmesové milióny dolarů jen kvůli jejím krásným modrým očím? Tomu zpočátku nevěřil ani sám Carreyrou...
Kniha Zlá krev je fascinující výpovědí o tom, že Silicon Valley je podivným státem ve státě, v němž občas vládnou dost podivná pravidla, zvyklosti a morální standardy. Užaslý čtenář s údivem a často i rozhořčením sleduje, jak si jedna ambiciózní a vychytralá zlatokopka omotává kolem prstu renomované byznysmeny, tahá z nich závratné sumy a buduje virtuální bublinu, jejíž hodnota záhy dosáhne takřka deseti miliard dolarů! Za zářivou fasádou Theranosu se ovšem ukrývá krutá realita obskurní organizace připomínající náboženskou sektu, jejíž šéfka vyžaduje od každého člena absolutní loajalitu, bezvýhradnou poslušnost a připravenost k jakýmkoli obětem. 
Když se kniha připravovala do tisku, čelil John Carreyrou ze strany Elizabeth Holmesové a jejích přisluhovačů výhrůžkám a zastrašování, byl skandalizován a tajně sledován. Jeho nadřízení ve Wall Street Journal ho však podrželi a nezalekli se ani špičkových právníků Theranosu, hrozících soudními žalobami. To, že mohla Zlá krev vyjít, je zásluha mnoha statečných a neúplatných lidí, pro které čisté svědomí znamená víc než sebevětší peníze.
Podle posledních informací čeká Holmesovou soudní proces, přičemž jí hrozí až 20 let vězení. V dnešním postkapitalistickém světě  není příliš časté, aby dobro zvítězilo nad zlem. V případě Theranosu se tak stalo a i to je jeden z důvodů, proč si knihu Zlá krev přečíst.  

úterý 26. listopadu 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (197)



































N e m á š   p r a s e ?  N o   t a k   m ů ž e š

s p l á c h n o u t   p ř e c e   j i n é   z v í ř e

k o č k u ,  p e j s k a ,  k r y s u ,  d r ů b e ž  –  

h l a v n í   j e ,  a ť   s k o n č í   v   d í ř e !

sobota 23. listopadu 2019

SHAUN BYTHELL: DENÍK KNIHKUPCE























Prodávat knihy nemůže každý, protože každý nemá nervy ze železa...

Už Aristoteles věděl, že člověk je tvor společenský. Ať chceme či ne, ať se nám to líbí, nebo z toho máme kopřivku, s lidmi a mezi lidmi musíme žít, protože... Ano, protože i my jsme lidé a tudíž tvorové společenští! Páni, ta Aristotelova definice se vyznačuje po čertech neúprosnou logikou (a ještě aby ne, když on logiku jakožto samostatnou disciplínu vynalezl). Ale proč ten nelogický a podivný úvod, když mám psát knižní recenzi? Milý čtenáři, dočkej času a vše se dozvíš...
Shaun Bythell, hlavní hrdina knihy Deník knihkupce, se už z logiky věci (zas ta zpropadená logika!) bez lidí neobejde. Je na nich doslova existenčně závislý – bez lidí, kteří přicházejí do jeho knihkupectví, by mohl zavřít krám. Shaun však zároveň ví, že lidi mohou být problém. Velký problém!
Když někdo vstoupí do obchodu s knihami, stává se jaksi automaticky (a logicky) zákazníkem. Tedy někým, o němž prodavač jaksi automaticky (a logicky) předpokládá, že má v úmyslu koupit si nějakou knihu. A je vcelku vedlejší, zda to bude detektivka, kuchařka, životopis Clintona, nebo memoáry Hillary. Jak jsme už ale řekli, lidi mohou být problém, přičemž o těch, kteří chodí do knihkupectví, to platí dvojnásobně – věřili byste třeba, že zákazníci mezi nimi tvoří zanedbatelné procento? Drtivou většinu představují pouhopouzí návštěvníci, kteří se dělí do mnoha podskupin, čeledí a druhů – čumilové, chlubilové, povídalové, stěžovatelé, držgrešlové, vyhrožovatelé, hádalové aj. Shaun Bythell by o tom mohl vyprávět... A on vypráví!
Deník knihkupce je unikátní a čtenářsky nesmírně atraktivní výpovědí o strastech a slastech (hádejte, čeho je víc) člověka, jenž se rozhodl vydělávat si na živobytí tím nejšílenějším možným způsobem. Prodávat knihy se na první pohled může jevit jako poklidné, bezproblémové a ryze intelektuální zaměstnání, při němž se vzájemně obohacují obě strany – utratit nekřesťanské peníze (zákazník) za dobrou knihu je určitě méně skličující než projíst stejnou částku někde v KFC a vědomí, že si sice účtuji nekřesťanské peníze (knihkupec), ale nikoli za smažený vepřový řízek s knedlíkem, zelím a pivem, nýbrž za Dostojevského Idiota, určitě hřeje na duši. Ano, ale většina každodenních zážitků majitele knihkupectví je zcela jiného druhu a takový Shaun Bythell by o tom mohl psát romány... A on píše!
A co mu vlastně jiného zbývá? Má se zlobit, vztekat, klít a soptit, že k němu do knihkupectví chodí právě takoví lidé, jací mu tam chodí? Není lepší se nad to raději povznést, uklidnit pocuchané nervy a když to nepůjde jinak, ze vší té frustrace se vypsat? Díky, Shaune, že jsi se rozhodl pro tu druhou variantu, protože jinak by nám  nebylo dopřáno vydat se na fascinující cestu do hlubin knihkupcovy duše, o níž jsme dosud neměli nejmenší tušení!
Ještě jsem však nezmínil to nejpodstatnější – Deník knihkupce není (jak by se snad z dosud uvedeného mohlo zdát) vymyšlený humoristický román, nýbrž autentický deník, který si Shaun Bythell vedl mezi 5. únorem 2014 a 4. únorem 2015 a do nějž zapisoval své zážitky se zákazníky, různé zajímavé postřehy a zaznamenáníhodné myšlenky. A aby toho neměl málo, vlastní tento svérázný Skot také antikvariát, takže si piště, že skvělé zábavy si nad stránkami jeho knihy užijete dosyta!  

čtvrtek 21. listopadu 2019

PAVEL ČERNÝ: ČERNÝ MEZI ČERNÝMI



































Český policejní instruktor vypráví o svém působení v exotických zemích a dává přednost pravdě před politickou korektností!

Provokativní je u této knihy už obálka – vidíme na ní bělocha mezi samými černochy! Fuj – co to píšu, jací černoši, správně se těm lidem musí dneska říkat Afroam... Moment, to je úplná blbost, Konžané přece nejsou žádní Afroameričani! A celé je to zamotané o to víc, že i ten běloch je ve skutečnosti černoch. Tedy – ani ne tak černoch, jako spíš černý. Přesněji řečeno Černý. Pavel Černý.
Už z toho komplikovaného úvodu je zřejmé, že kniha Pavla Černého Černý mezi černými bude na pultech našich knihkupectví bílou vránou. Politická korektnost u nás již dosáhla takového stupně, že mluvit (a psát) tak, jak člověku narostla pusa, je dost o hubu. Nějaký sluníčkový fanatik vás označí za rasistu, klimatologického nealarmistu či afroameričanofoba, kteroužto nálepku vám už nikdy nikdo neodpáře a vám až do smrti zůstane v ruce Černý Petr. Černý Pavel má naštěstí pro strach uděláno – za všechna ta léta „instruktorských cest kolem světa“ (jak zní podtitul jeho knihy) toho už totiž zažil tolik, že výpotky eventuálního pseudolidskoprávního blba, žvanícího cosi o multikulturně vyvážené literatuře, může mít totálně na háku!

Víte, spousta lidí, zejména tzv. „šiřitelů dobra“, má doslova plnou hubu toho, jak máme pomáhat těm všem lidem z Afriky, z Arábie či Asie. A hlásají to sami žijící v klidu a blahobytu. Najedení, z pohodlí a tepla vlastního domova. Prostě z bezpečí, kde se nestřílí a nehrozí ani nebezpečné exotické choroby. Když se nad tím zamyslíte, je to dost laciné. Já do těch zemí na rozdíl od takových pozérů jezdím a pomáhám na místě. Tedy skutečně pomáhám, například tím, že svým přičiněním se snažím zvyšovat úroveň místních policistů, a tím i přispívat k bezpečnosti těchto zemí. Bez toho bezpečí tam totiž nemůže nikdy být prosperita a místní lidé tam budou dále strádat a třeba utíkat za lepším do Evropy. Jenže sem do Evropy se úplně všichni rozhodně nevejdou. Takže pokud někdy dochází na toto téma, argumentuji: „Byli jste tam? Znáte ty lidi, kolik jste z nich osobně potkali?“

Zmínil jsem se o tom, že Černý mezi černými je jednou z těch knih, pro něž dnes jistí lidé používají adjektiva provokativní, kontroverzní či dokonce xenofobní apod. V této souvislosti se pochopitelně nabízí otázka, co je provokativně-kontroverzního na tom, když se někdo vrátí třeba z Toga (popř. z Konga, Ghany, Kuvajtu, Indie, Vietnamu, Egypta, Mexika, Číny...)  a napíše, co tam viděl a zažil? Ano, tady všude autor pobýval, a to jako instruktor, vychovávající domorodé policisty. Úplně s ním souhlasím v tom, že skutečně poznat nějakou zemi lze jen seznámením se se životem tamějších lidí, s konkrétními jedinci a jejich mentalitou, každodenními starostmi, radostmi, obavami a touhami. Je jasné, že takto z toho vyjde často úplně odlišný obrázek, než jaký nám předkládají mainstreamová média...
Je to mimořádně zajímavé, poučné a mnohdy i komické čtení. Afghánci, pochutnávající si na špuntech do uší, Kuvajťané a jejich nechuť k fyzické námaze (do jisté míry ospravedlnitelná hrozným vedrem), fanaticky perfekcionističtí Číňané, kteří se předhánějí v tom, kdo rychleji a přesněji splní váš rozkaz... Říká se „jiný kraj – jiný mrav“ a kniha Černý mezi černými toto přísloví potvrzuje bezpočtem příkladů. 

Prostě ti, kdo módně volají „po pomoci“ těm zemím, to znají jen z televize. Já naopak pro ně tam přímo na místě něco skutečně dělám. S lokálními lidmi jsem v těch destinacích denně pracoval, chodil i k nim do rodin. A jedl kolikrát s nimi i z jednoho talíře a pil z jedné láhve. A pak mám větší právo třeba projevit i svůj názor, ať je tu někomu třeba příjemný – anebo není... Ne?

Černý mezi černými je fascinující a ve společensko-politickém hodnotovém vakuu dnešní doby naprosto ojedinělá publikace, v níž není místo na fráze, plané mudrování a už vůbec ne na sladkobolné brnkání na city. Jak už to u výjimečných osobností bývá, je i podplukovník Pavel Černý uznáván a oceňován víc v cizině než doma. Přál bych si, aby tato moje krátká recenze alespoň trochu přispěla k povědomí o jeho knize mezi českými čtenáři.  
„Strach mám především z  nesvobody. Vnímám totiž, že v naší zemi a v celé EU je příklon k jakési nedemokracii. Starání se o, nebo spíše za občana a bombardování ho různými příkazy. S  hrůzou koukám na to, jak na západ od nás akceptují nesvobodu, a dokonce po ní někteří i volají. Já jsem opravdovou totalitu osobně poznal. Ti na západ od nás takovéto zkušenosti nemají a nechápou, kam by mohlo postupné ořezávání občanských práv vést.“ 
























úterý 19. listopadu 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (196)

















J e   t o   s t r a š n é ,  k d y ž   m á   d ě c k o

z a   r o d i č e   m a g o r y  –

l i d i ,  c h r a ň m e   n a š e   Č e s k o

p r a ž s k é   l ů z e   n a v z d o r y !

neděle 17. listopadu 2019

PETR RYSKA: PRAHA NEZNÁMÁ IV























Už počtvrté (a věřím, že ne naposled) můžeme objevovat kouzelná místa neznámé Prahy... 

Docela by mne zajímalo, zda Petr Ryska (když psal první knihu o „procházkách po netradičních místech a zákoutích“ metropole na Vltavě) tušil, že série Prahy neznámé bude pokračovat až k tomuto čtvrtému dílu... Skoro by se mi chtělo říct „zatím čtvrtému“ – nepochybuji totiž, že autor nás v budoucnu opět překvapí nějakými novými starými uličkami, půvabnými náměstíčky, melancholickými pavlačovými domy a jinými neznámými místy naší stověžaté Matky měst. Ta je totiž kromě obrovského množství notoricky známých a hojně navštěvovaných památek plná i  takových, k nimž davy turistů neproudí prostě proto, že se o nich neví. Ryskův fenomenální historicko-literární počin dokazuje, že krása Prahy je nevyčerpatelná a lze ji objevovat i tam, kde bychom to rozhodně nečekali!
Autora si vážím též proto, že si umím představit těžkosti, s nimiž je práce na takovémto druhu knih spojena. Podle mého laického názoru si musí nejdříve vybrat určitou prostorově kompaktní lokalitu, nastudovat si její historii, projít ji, pořídit množství fotografií, stanovit nejvhodnější trasu prohlídky pro případné zájemce, inspirované jeho knihou atd. A asi jsou též potřeba vyjednávací a komunikativní schopnosti – řada snímků byla pořízena v soukromých prostorách, což pochopitelně vyžadovalo souhlas majitelů. Jak čtenář záhy zjistí, Praha neznámá IV si jednoznačně udržuje vysokou kvalitativní úroveň svých „předchůdkyň“ – též ona je výsledkem obrovské píle, filigránské preciznosti, tvůrčí poctivosti a badatelského nadšení. 
A kam nás Petr Ryska zavede tentokrát? Představte si, že jdete vzůru Nerudovou ulicí a nahoře nezahnete „normálně“ doprava na Hrad, ale dáte se doleva... V tu chvíli se ocitnete na Jánském vršku a nad tím, co tam objevíte, vám budou přecházet oči, neboť tato „neznámá“ část Malé Strany se svou skvostnou architekturou a všudypřítomným geniem loci je nepopsatelně krásná. Poměrně malý prostor je doslova „napěchován“ historickými budovami, z nichž každá by si zasloužila samostatnou zmínku, což při omezeném prostoru recenze není možné. Tak alespoň několik „ochutnávek“ – dům U Draka, Kremlovský dům, Bretfeldovský palác, dům U Zeleného hroznu...
S neméně krásnými ukázkami stavitelského umu našich předků se seznámíte v kapitole s názvem Vilové Vinohrady. Podle autora se jedná o „jednu z nejstarších a nejkrásnějších vilových čtvrtí v Praze“ a když si prohlédnete fotografie těch honosných a stylově rozmanitých staveb, určitě mu dáte za pravdu.
Pokud si troufáte na delší výlet, při němž se dostanete i do přírody, pak se s knihou Praha neznámá IV v ruce vydejte Z Chuchle do Chuchle. Při cestě budete mimo jiné procházet kolem Nových lázní, kde 28. června 1881 došlo k události, známé jako „chuchelská bitva“. O co se jednalo, je v knize podrobně a barvitě popsáno...  
Víte, že nejmenší pražskou čtvrtí je Zadní Kopanina? V pár desítkách staveních tu žije 74 lidí. Jde o romantické prostředí venkovského charakteru na okraji hlavního města, které (alespoň já jsem měl z knihy ten pocit) kupodivu odolává moderním trendům a drží si „od těla“ mnohé civilizační výdobytky.
Závěrem se ještě podíváte do žižkovské kolonie Domov a pak už vás bude čekat jen přemýšlení nad tím, zda vám postačí toulat se Prahou v teple bytu s knihou Petra Rysky, nebo dáte přednost osobní návštěvě v ní popisovaných míst. Ať už se ale rozhodnete jakkoliv, určitě vás čekají nádherné zážitky!  

čtvrtek 14. listopadu 2019

IRENA KAŠPAROVÁ: SPOLU – průvodce domácím vzděláváním























Rodiče, chcete učit a vychovávat své děti sami? Zde můžete nalézt inspiraci!

Za posledních třicet let, které uběhly od listopadových událostí roku 1989, se toho u nás změnilo opravdu hodně. Můžeme podnikat nebo chodit do práce, stát nás k tomu ale pod pohrůžkou vězení za paragraf „příživnictví“ nenutí. I doktora si smíme vybrat, není nám „z moci úřední“ přidělen tzv. závodní lékař, k němuž musíme povinně chodit. Mladí muži už nemusí na základní vojenskou službu (i když mnohým z nich by určitě prospěla), za jejíž odepření byl za minulého režimu mnohaletý kriminál. Jedna věc se ale stále nezměnila a je dokonce mnohými považována za něco naprosto normálního, co tady zkrátka je a bude, protože to tady bylo „odjakživa“, totiž tzv. „povinná školní docházka“.
Celý náš školský systém je dodnes založen na socialistickém výkladu práv a povinností občanů vůči státu, jehož absurdita bije do očí. Jak si mnozí z nás dobře pamatují, bylo tenkrát např. právo na práci podmíněno příkazem tzv. trvalého pracovního poměru – každý člověk prostě musel mít razítko v občance jako důkaz, že někde pracuje, jinak riskoval vězení. Prohlašovat za občanské právo něco, k čemu jsme represivními složkami státu nuceni, je ovšem výsměchem nejen logice, ale i... lidským právům! 
Jsme rádi, že je ta doba pryč. Ve školství však v tomto směru zůstalo všechno při starém – rodičům je sugerováno, že jejich děti mají právo na vzdělání, zároveň je ale musí povinně posílat do školy! Za nedodržení této socialistické „právní povinnosti“ hrozí ještě dnes – tj. v roce 2019 (!!) – vězení a odebrání dětí. „Právo na vzdělání“ si zkrátka uzurpoval stát a rodiče (byť by chtěli a dokázali uči své děti sami) se musí podrobit zákonu o povinné školní docházce. Zde si dovolím historické expozé, které ve stručnosti ukáže, jak to všechno začalo...
Povinnou školní docházku v našich zemích zavedla v roce 1774 Marie Terezie, což je dodnes považováno za moudré rozhodnutí osvícené panovnice. Pravda je ovšem taková, že habsburskou císařovnu k tomuto kroku nevedla ani tak starost o vzdělanostní úroveň dětí jejích poddaných, jako spíše snaha potlačit libertiniánské a protirakouské ideje, které se za jejího panování začaly v říši šířit. Výchova dětí neměla být napříště svěřena rodičům, na něž nebylo v tomto směru spolehnutí, ale státu a jeho úřednicko-učitelskému aparátu. Výukové osnovy z té doby jasně dosvědčují, že hlavním cílem zde bylo odnárodnění mladé české generace a její zglajchšaltování na věrné a loajální občany monarchie. Šlo zkrátka o něco podobného jako v případě zdravotní péče o děti, kterou Marie Terezie rovněž uzákonila, ovšem nikoli z nějakých lidumilných důvodů, nýbrž v reakci na hlášení vojenských komisí, upozorňujících ji na katastrofální zdravotní stav většiny odváděných rekrutů.
Rakousko-uherský systém výchovně-vzdělávacího procesu zůstal do značné míry zachován i v Československé republice, tzv. „frontální výuka“ prostřednictvím drilu a mechanického „biflování“ doznala pouze kosmetických úprav a ani po ideologické stránce se toho příliš nezměnilo – děti se jen namísto k císaři pánu „modlily“ nyní k prezidentovi: „Náš tatíčku Masaryčku, tady na obrázku, my děti ti slibujeme, poslušnost a lásku!“ 
Epizoda protektorátního školství byla naštěstí krátká, ale i z ní je zřejmé, o co německým nacistům a jejich poslušné loutce Emanuelu Moravcovi šlo – Češi se měli naučit číst, psát a počítat, s vyšším vzděláním se u nich nepočítalo, ostatně vysoké školy byly zavřeny.
Devastace školství pokračovala i za socialismu. Komunisté si sice uvědomovali důležitost vzdělání pro ekonomický rozvoj země, takže učňovské a vyšší školství technického směru si udržovalo solidní úroveň, hlavní důraz byl ovšem kladen na ideologii. Výchova nového, socialistického člověka měla přednost před vším ostatním, život každého jedince se měl ubírat po jednosměrné trajektorii se zastávkami jiskra – pionýr – svazák – kandidát – člen strany... Indoktrinace dětí komunistickými myšlenkami se však postupně stávala (hlavně v dobách husákovské normalizace) stále stupidnější a rodiče tak mohli doma celkem snadno uvést školní výuku na pravou míru.
Po roce 1989 jsme si oddechli, neboť se zdálo, že teď už konečně nastala doba svobodného, apolitického školství a učitelé již nebudou muset dětem lhát. Když se ovšem podíváme, kam jsme dospěli dnes, nemůžeme nevidět, že pravdou je pravý opak. Ukázalo se, že žádný politický systém (ani ten současný, tzv. liberálně-demokratický) se dobrovolně nevzdá kontroly nad formováním mladé generace pro něj výhodným směrem. I dnes se již od mateřských škol má vychovávat nový, tentokrát multikulturní, genderově uvědomělý a eurounijní člověk. Do škol vtrhly politické neziskovky se svými „výukovými programy“, schválenými MŠMT, učitelé jsou odsunováni na vedlejší kolej a jejich roli přebírají lidskoprávní aktivisté. Do osnov se zavedla „výchova ke zdravému životnímu stylu“, což je eufemismus pro indoktrinaci dětí k „pozitivnímu vnímání“ všemožných sexuálních perverzí. Šílené experimenty sociálních inženýrů (inkluze) pak dílo zkázy dokonaly. Čl. 26 Všeobecné deklarace lidských práv, podle nějž „rodiče mají přednostní právo volit druh vzdělání pro své děti“, je v dnešní České republice hrubě porušován. 
Tím samozřejmě nechci tvrdit, že je špatně úplně všechno. Pořád ještě u nás máme celou řadu výborných škol se skvělými kantory, kam mohou rodiče posílat děti bez obav z toho, že se tam z nich stanou klimatologičtí alarmisté či voliči pirátů. Statečných ředitelů, kteří nepustí přes práh svých škol „člověkotísňové“ agitátory, rovněž není málo. A snad i společensko-politická atmosféra spěje k tomu, že se české školy postupně vrátí ke svému původnímu poslání.
Bylo to v roce 1996, kdy skupina rodičů, toužící vzít výchovu a výuku svých dětí do vlastních rukou, založila Společnost přátel domácí školy. Její osvětová činnost po čase vedla k uzákonění tzv. distančního vzdělávání pro I. stupeň základních škol. Začátky ovšem nebyly nijak snadné, na „nezodpovědné“ rodiče nevybíravě útočila mainstreamová média, snažící se zlikvidovat český homeschooling hned v zárodku. Vzpomínám si na kampaň, odstartovanou článkem „Z dítěte, které nechodí do školy, může vyrůst izolovaný jedinec!“ Když se obavy o „socializaci“ doma vzdělávaných dětí ukázaly být lichými, začal další útok: „Domácí školy mohou zneužít sekty!“ Dnes se situace naštěstí poněkud uklidnila – dospěla totiž první generace domácích školálů a ukázalo se, že se z nich nestali sektáři a osamocení podivíni, ale naopak všestranně vzdělaní a profesně úspěšní lidé, patřící ke společenské elitě. Zatímco rodičům házel náš stát klacky pod nohy, úspěchy jejich dětí se dnes chlubí (Ester Ledecká)...
Kniha Spolu – průvodce domácím vzděláváním je určena rodičům, kteří se o této problematice chtějí dozvědět vše podstatné. Její autorka Irena Kašparová jim jako maminka čtyř dětí a domácí učitelka určitě má co říct. A nejen ona – o svých zkušenostech s homeschoolingem vypráví v knize i další rodiče. Rozhodnout se pro domácí školu jistě vyžaduje odvahu, zkušenost několika tisíc rodin však svědčí o tom, že tam, kde je nadšení a vědomí odpovědnosti za zdárný vývoj dětí, se není čeho bát. 
Přes všechny nástrahy „úředního šimla“ se zdá, že si u nás domácí vzdělávání nakonec našlo své místo na slunci. Rodičů, kteří tento druh výuky preferují, je stále víc, organizují se v nejrůznějších spolcích a vzájemně si vypomáhají. Dá se říct, že již neplatí za exoty a dokonce se o nich tu a tam objeví pozitivní reference v médiích.
A jak je vidět na příkladu knihy Spolu – průvodce domácím vzděláváním, najdou se už i nakladatelství, která si troufnou zařadit do svého edičního plánu homeschoolingovou literaturu bez obav z toho, že půjde o ztrátovou záležitost...

https://www.youtube.com/watch?v=YIyKPiYBhgU

http://www.domaciskola.cz/

středa 13. listopadu 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (195)

















C h c e m e   n a   H r a d   P e t r a   P a v l a !  

b u d e   v o l a t   k a ž d á   t ř í d a

t r a n s p a r e n t y   s   k s i c h t e m   H a v l a

r o z d á   d ě c k á m   s o u d r u h   ř í ď a

MICHAEL CONNELLY: ČERNÝ LED























Harry Bosch se vrací – druhé vydání slavné série pokračuje druhou knihou! 

Fanoušci a fanynky Michaela Connellyho, zajásejte – nakladatelství Domino, které má u nás tohoto skvělého amerického autora detektivek „na starosti“, se rozhodlo pro reedici všech jeho dosud vydaných knih! Je to počin nanejvýš chvályhodný, neboť po „connellyovkách“ se na pultech našich knihkupectví dávno zaprášilo. A naděje těch, kdo „zaspali dobu“ a teď se snaží pátrat po antikvariátech, jsou většinou marné – každý, kdo propadl Harrymu Boschovi, si jeho případy pečlivě schraňuje ve své domácí knihovně, protože se k nim třeba po létech zase rád vrátí.
Čím si vysvětlit ten celosvětový nadšený ohlas na Connellyho literárně-detektivní tvorbu? Těch faktorů tu asi bude víc, ale určitě se nezmýlím, když zmíním alespoň fascinující autenticitu mistrně vystavěných příběhů, při nichž má čtenář dojem, že sám je součástí policejního týmu a užasle přihlíží profesionální práci svých „kolegů“. Někde jsem četl, že Michael Connelly má mezi strážci zákona několik přátel, kteří mu pro jeho knihy poskytují inspiraci, či že on sám byl kdysi policistou. To by částečně vysvětlovalo, proč se duchovní otec Harryho Bosche tak skvěle orientuje v kriminalistické problematice, sebelepší teoretické znalosti by ovšem byly k ničemu bez vypravěčského fortelu a schopnosti seřadit jednotlivé střípky detektivní mozaiky do logického celku...
Kdo viděl film Tunelové krysy, okamžitě pochopí, čím si musel Harry Bosch projít, když sloužil ve Vietnamu právě u takové jednotky. Dnes je tento stárnoucí válečný veterán policistou v Los Angeles, děsivé zážitky víceméně úspěšně vytěsnil z mysli, v níž z těch hrůzných let zůstaly už jen některé instinkty, jež se mu teď ovšem výborně hodí. Je rozvážný a přemýšlivý, v případě potřeby se ale dokáže rychle a efektivně rozhodovat. Nenávidí byrokratické procedury. A má také vytříbený smysl pro detail – tam, kde ostatní přejdou bez povšimnutí, dokáže Harry vycítit horkou stopu. 
To všechno bude potřebovat i nyní, kdy se rozjíždí případ, ke kterému má dosti osobní vztah. S tím mrtvým policistou se dobře znal a příliš nevěří oficiální verzi o sebevraždě. Něco mu v tom nehraje a následující dramatické události dají Harrymu zapravdu – všechno se začíná točit kolem nové drogy, šířící se po Los Angeles. Přibudou další dva mrtví a najednou je jasné, že na obzoru je nesmiřitelná bitva s narkomafií.
Michael Connelly v knize Černý led opět perlí – kalifornská megapole před námi ožívá v nablýskané hrůze a ukazuje svou odvrácenou tvář – za pozlátkem luxusních limuzín a přepychových domů Hollywoodu pulsuje divoká krev obřího lidského mraveniště, v němž se policie zuby nehty snaží udržet alespoň zdání pořádku a civilizovanosti. Vypadá to, že boj s drogami, prostitucí a gangy je beznadějný a ani Harry Bosch si v tomto směru nedělá velké iluze. Jeho buldočí povaze se ovšem vždycky příčilo fňukání nad rozlitým mlékem a tak se i tentokrát pouští do křížku se zločineckým podsvětím. V případu, který mu vlastně nepatří a jemuž se věnuje z vlastní iniciativy (pokud nechceme přímo říct, že načerno), se začíná pod Harryho pevnou rukou postupně ukazovat světlo na konci tunelu...
Dodejme ještě, že knihu Černý led přeložil Jiří Kobělka, který má obrovskou zásluhu na tom, že se u nás Connelly tak dobře čte!

Knihu si můžete za výhodnou cenu objednat zde:

https://www.knihcentrum.cz/cerny-led-2





  

sobota 9. listopadu 2019

PETRA DVOŘÁKOVÁ: CHIRURG























Chirurg bude nejspíš nominován na Magnesii Literu...

Představte si, že dočtete skvělou knihu a začnete číst další, která je úplně blbá. Mně se to (jako recenzentovi) občas stává a je to něco podobného, jako když... tak ne, to nemohu napsat, páč by to neznělo úplně slušně. Tak jinak (a názorněji) – možná se vám už stalo, že jste po Michaelu Connellym sáhli po Petře Dvořákové a... ne, ani to není úplně přesné. Takže naposledy a teď už úplně polopatisticky – máte ještě plnou hlavu Harryho Bosche a najednou se máte přeorientovat na nějakého primitiva, co se jmenuje např. Čeněk Grázl  (nebo třeba Hynek Grábl, ono to vyjde celkem nastejno).
Jestliže jsem se o tomto individuu nevyjádřil zrovna uctivě, pak vězte, že ono samo si velmi dobře uvědomuje, jaké je trdlo: „Neumím být ani tlustej, ani hubenej. Rozpůlil jsem se vod pasu dolů i nahoru a ztratil jsem všechnu naději, že mě někdo zase dá dohromady.“ To je asi to nejchytřejší, co za celou knížku z toho Grábla vypadlo (snad si tedy dovedete představit, jakou úroveň ten Chirurg má). Ano – on je opravdu chirurg a MUDr. a nejspíš bychom s ním měli mít podle paní Dvořákové soucit, protože dříve mudroval ve stověžaté matičče a teď hnije kdesi v Dolním Pičíně. Ač jsem se snažil, nad smutným Gráblovým osudem se mi při nejlepší vůli nepodařilo uronit jedinou slzičku – takový jsem necita! A to si ten chudák prochází už tady na zemi očistcem – nejenže ho vyhodili z Prahy kvůli takové prkotině, jako je chlast na operačním sále, ale navíc žije se semetrikou, co mu dělá ze života peklo a se spratkovitými pubescenty, kteří z nepochopitelného důvodu vyrostli z jeho děcek, na jejichž výchovu kašlal, protože řezal a kuchal...
Je to fakt nevýslovné drama a strašné dilema – jako co fčíl má dělat, když sudba byla k němu tak krutá a on nyní v polovině života musí přemýšlet, jak té své ne vlastní vinou nešťastné existenci dát nějaký vyšší smysl v podobě pravidelného sexu, protože pro co jiného by měl člověk žít, že... Ta Dvořáková je fakt vymakaná spisovatelka, všechno do té své knížky dala, Grábl je přesně takový, jaký má být – jeho nitro je rozervané doslova předpisově, hluboké existenciální problémy, co furt musí řešit, jsou jako opsané z psychiatrické příručky a ani tu obligátní milenku mu autorka neodepřela. No a když se ten hňup občas zasní a napadne ho, jak by to bylo krásné, kdyby se z těch Postoloprt zase dostal do Prahy, mnohá příslušnice něžného pohlaví (právě na ně je feminoidní Chirurg zaměřen) zaslzí.
A o to přece jde, ne? Správná spisovatelka je inženýrkou lidských duší a měla by tudíž zvěstovat všem, kdo to po ní budou číst, že život není peříčko, je ale potřeba bojovat a nevzdávat se – vždyť člověk, když chce, dokáže být šťastný i v zapadlých Vejprtech, jde jen o to umět hledat a nacházet drobné každodenní radosti v nemocničních chodbách, po kterých chodí sympatické sestřičky a to by v tom byl čert, aby... No comment.
Kniha Chirurg je přesčasová, uvědoměle angažovaná literatura, co si plně zaslouží čestné označení liberálnědemokratický realismus. Je určitě dobře, že současné české spisovatelky neexperimentují s rusofilně-puškinovským stylem, orientují se na západní tvorbu a píšou tak, jak se má a jak to od nich dnešní společnost žádá. Nesvadbová, Tučková, Denemarková, Hůlová a teď tedy Dvořáková, jedna lepší jak druhá (a to jsem určitě na některé zapomněl)...

středa 6. listopadu 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (194)























D o r t y ,  ř e z y ,  š p i č k y ,  ž e l é . . .  

L i d é   s t o j í   u   d v e ř í

v š i c h n i   s e   t u   c í t í   s k v ě l e    

n e z t l o u s t n o u   a   u š e t ř í !

pondělí 4. listopadu 2019

POETICKÉ KOMENTÁŘE (193)




















H a n o b e n í   r a s y !

D n e s   j s o u   d i v n é   č a s y  –

z a p o m e n e š   h á c e k

a   j e   z   t e b e   n á c e k . . .

sobota 2. listopadu 2019

MARCUS DU SAUTOY: CO NEMŮŽEME POZNAT























Člověk vs. vesmír, duše vs. tělo, matematika vs. filosofie – kde jsou hranice našeho poznání?

Obrovský (a skoro se dá říct, že exponenciální) boom digitálních technologií vcelku logicky přivádí k otázce, zda tento vývoj bude pokračovat takříkajíc ad infinitivum, či někdy narazí na poslední (ve smyslu nepřekonatelné) limity. Těžko dnes můžeme předpovídat, která z těchto dvou eventualit se ukáže být tou správnou, jisté je ovšem jedno – pokud skutečně nějaké takové bariéry existují, pak jsme se k nim ještě ani nepřiblížili. Řečeno jinak – budoucí léta přinesou další závratný technologický pokrok a rozhodně se nebude opakovat situace, kdy jistý zaměstnanec patentového úřadu chtěl „zavřít krám“, protože dle jeho mínění už bylo všechno vynalezeno...
Co nás ale v tomto ohledu čeká v jiných oblastech, především tedy ve vědeckých disciplínách typu kvantové fyziky, neurobiologie, kosmologie – a hlavně matematiky? V knize s názvem Co nemůžeme poznat (Výprava na hranice vědění) se tímto problémem zabývá českým čtenářům nikoli neznámý Marcus du Sautoy (viz Hudba prvočísel) a hned dodejme, že tak činí velice čtivou a navzdory složitosti tématu i vcelku srozumitelnou formou. Dalším kladem knihy je to, že autor spíše než na vyhlašování kategorických závěrů se zaměřuje na nastolování kruciálních otázek, k jejichž zodpovězení sice nabízí, ale nevnucuje své dlouholeté zkušenosti matematika. Jde mu tedy v první řadě o to, aby čtenáře nadchl pro „metafyziku“ a dovedl ho tak na cestu vlastního promýšlení základních existenciálních problémů.
Velmi zajímavé jsou např. jeho názory na tzv. umělou inteligenci (ponechme nyní stranou, nakolik je tento módní termín toliko lingvistickou hříčkou, resp. snahou navodit dojem, že jde o něco víc než o „hrubou“, průmyslovou robotizaci). Jestliže naše znalosti o lidském mozku jsou čím dál přesnější a detailnější a povědomí o procesech, které v něm probíhají, stále komplexnější, neplyne z toho závěr, že jednou (v blízké či vzdálenější budoucnosti) se podaří „sestrojit“ něco na způsob „nelidského“ mozku? A hlavně a především – bude „vedlejším produktem“ této umělé inteligence i duše?
Marcus du Sautoy je materialista a uvažuje zhruba takto: Duše nemůže existovat samostatně a nezávisle, protože je evidentní, že je nějak (i když zatím nevíme, jak konkrétně) spojena s mozkem. U malých (řekněme dvouletých) dětí navíc žádnou uvědomělou duševní aktivitu neregistrujeme, zatímco u těch starších (např. pětiletých) již ano. Někdy v raném dětství tedy musí v mozku dojít k něčemu kvalitativně zásadnímu, kdy v jistém okamžiku „přeskočí jiskra“ a... objeví se duše!
S tím se dá ovšem jen těžko souhlasit – vždyť jde fakticky o pouhou „vylepšenou verzi“ Descartovy teorie o mozkové žláze (epifýza) jakožto „sídle duše“. Blíže pravdě je jak Spinoza se svým psychofyzickým paralelismem (každému ději hmotnému odpovídá děj duševní), tak křesťanská antropologie, považující duši za nehmotnou, od těla odlišnou entitu.
Fascinující závěry vyvozuje anglický matematik i z teorie Velkého třesku, přesněji řečeno z otázky, co bylo před ním. Znovu se však můžeme ptát, zda vesmír opravdu „přišel na svět“ právě tímto způsobem. Řada vědců dává přednost jiným teoriím a pokud mohu vyslovit svůj laický názor, tak mám za to, že tvrdit něco časově omezeného (vznik před 13,8 miliardy let) o nekonečném a neomezeném vesmíru je značně diskutabilní.
Marcus du Sautoy je vynikajícím matematikem, ovšem pouze průměrným filosofem. Jeho kniha Co nemůžeme poznat potvrzuje známou pravdu, že řešení výsostně filosofických problémů pomocí parciálních věd (včetně matematiky) je předem odsouzeno k nezdaru. Pro svůj vtipný a zdravě provokativní styl, jakým je napsána, si však určitě zasluhuje pozornost všech zvídavých čtenářů.