pátek 29. září 2017

ХАЙКУ (32)


С у в е н и р   и з   П р а г и

р у с с к и й   с а м о в а р

M a d e   i n   C h i n a

čtvrtek 28. září 2017

MICHAEL CONNELLY: ODVRÁCENÁ STRANA KONCE

Knihaodvracena-strana-konce

Michael Connelly a Harry Bosch... tím je řečeno vše!

Na začátku této recenze považuji za vhodné předeslat, že knihy s detektivní tématikou jsem po léta nečetl, přičemž na svoji „omluvu“ uvádím, že po spisovatelích, které jsem kdysi obdivoval (Georges Simenon, Raymond Chandler, Agatha Christie, S. S. Van Dine...) nevyrostla nová generace podobně kvalitních autorů, takže jsem na detektivky tak trochu zanevřel. Boom tzv. „nordkrimi“ měl v mém případě za důsledek mimo jiné to, že jsem se před časem dostal k recenzování knihy Vodní andělé Monse Kallentofta, který mě přesvědčil, že to dnes s detektivním žánrem není tak špatné, jak jsem se domníval. V tomto názoru mě následně utvrdili další dva spisovatelé, jejichž knihy u nás vydává nakladatelství Domino – Jeffery Deaver a Michael Connelly.
Především druhý jmenovaný je podle mého názoru autorem, který vrací detektivkám to, co jsem obdivoval u výše zmíněných klasiků. Mám tím na mysli především „jednosměrný“ děj bez zbytečných a rušivých odboček, filigránsky vymyšlenou zápletku a neméně precizní myšlenkové pochody hlavní postavy, jíž je detektiv Harry Bosch. Četba zatím poslední u nás vydané „connellyovky“ s názvem Odvrácená strana konce je opět skvostným literárním zážitkem, o nějž se chci nyní podělit.
Jak již víme (tedy jak vědí ti, kdo znají poslední Connellyhu knihu Přeběhlík), autor poslal svého detektiva do předčasného důchodu, čímž mu ovšem nijak nezabránil nadále pokračovat v tom, co mu bylo po celý život denním chlebem. Dobře, oficiálně už Harry Bosch policistou není, ale copak na tom sejde? V duši jím přece zůstal a navíc – užírat se nespravedlivým vyhazovem a žít už jen nostalgickými vzpomínkami na staré zlaté časy, kdy rozplétal všechny ty zapeklité a v první chvíli zdánlivě neřešitelné případy, to rozhodně není Harryho styl. Neodolatelně jej to táhne zpět do vzrušujícího světa zločinu, aby zde opět zkřížil kordy s padouchy, kteří se domnívají, že vraždu či loupež provedli tak dokonale, že jsou na ně všichni policajti krátcí.
Naštěstí pro Harryho Bosche nezapadla jeho úspěšná kariéra do zapomnění, stále je dost těch, kteří si dobře pamatují na toho skvělého detektiva, jehož vyšetřovací metody (pravda, občas trochu... jak to jen kulantně říct... ano, nestandardní) a buldočí zarputilost při sledování zachycené stopy tolikrát slavily úspěch a přinesly mu zasloužený věhlas. A kdo jej nezná osobně, k tomu se příslušné informace stejně dostávají nejrůznějšími klikatými cestičkami, šeptandou od úst k ústům, takže si Harry ani dnes, takříkajíc na stará kolena, nemůže stěžovat na nedostatek práce. Právě naopak – jeho klientela je natolik početná, jinými slovy poptávka natolik převyšuje nabídku, že si penzionovaný detektiv může dovolit luxus výběru a věnuje se jen těm případům, které ho z nějakého důvodu zaujmou.
Delikátní záležitost bohatého kalifornského magnáta je pro Harryho Bosche jako stvořená. Dotyčný se nemůže obrátit na oficiální policii, neboť vlastně nedošlo k ničemu, co by se dalo z právnického hlediska označit za zločin. Bolestné vzpomínky na mládí, kdy se podle svého dnešního názoru nepěkně zachoval k jisté dívce, kterou přivedl do jiného stavu a následně opustil, se neúprosně vracejí a žádají si nějakou satisfakci. Co se s tou mexickou dívkou vůbec stalo, kde dnes žije? A co její (a jeho) dítě? Jsou tu ale i ryze praktické důvody pro najmutí soukromého detektiva – Whitney Vance nemá, komu by odkázal svůj obrovský majetek a přitom možná někde žije právoplatný dědic. Harry Bosch chápe miliardářovo zoufalství a protože je mu starý muž pro své úsilí o napravení mladistvé nerozvážnosti vcelku sympatický, ujímá se komplikovaného pátrání.
Michael Connelly nyní rozehrává brilantní detektivní biliár, kde každý šťouch má své jedinečné a nezastupitelné místo a všechny koule na stole příběhu do sebe narážejí s cizelérskou přesností. Americký autor sahá i zde ke své osvědčené metodě dokonalého popisu osob a míst, s níž je úzce spojeno na přísné logice založené a mistrně vyvážené rozvíjení děje. To, co je u mnoha dnešních „detektivkářů“ tak rozšířené a co zcela spolehlivě ničí i jinak dobře zkonstruovanou základní dějovou osnovu, totiž záliba v akčnosti a tendence k co nejefektnějšímu vystupňování závěrečných pasáží, tak přesně toto u Michaela Connellyho nenajdete. Jinak řečeno – divoké přestřelky, mrtví zlosynové a potoky krve jsou u něj nahrazeny inteligencí, mravenčí pílí a brilantní logikou „jeho“ Harryho Bosche, který před svaly a prstem na spoušti pistole upřednostňuje bystrý postřeh a přesné myšlenkové dedukce.
Jak již bylo zmíněno, Connelly je jedním z těch autorů, kteří vracejí dnes poněkud upadajícímu literárnímu žánru jeho dřívější vážnost a popularitu a navíc dokazují, že dobře napsaný detektivní román nemusí být pouze „oddechovkou“, ale plnohodnotným uměleckým dílem, čehož je Odvrácená strana konce názorným příkladem.  

pondělí 25. září 2017

OPRAVDU JE JISTÉ, ŽE BABIŠ VYHRAJE VOLBY?

Babicjanecek

ANO, Babiš jde do... kopru!

Ať se podíváte do jakýchkoli novin či rozkliknete kterýkoli internetový portál, všude se tam (v souvislosti s nadcházejícími volbami) píše totéž – Andrej Babiš s velkým náskokem vyhraje a jde vlastně už jen o to, jak dopadnou ostatní strany a hnutí, resp. kdo půjde s ANO do koalice. Andrejovi příznivci už dopředu jásají, jeho odpůrci si (rovněž již dnes) zoufají a svou poraženeckou náladu přenášejí na celou společnost.
Jestliže se zastavíme u otázky, kdo má na této manipulaci s voliči největší zájem, pak pro odpověď nemusíme chodit daleko – aktivity oligarchova týmu profesionálních markeťáků jsou v tomto směru příliš okaté, než aby je bylo možné utajit. Takřka dokonalá reklamní strategie se ovšem zcela míjí účinkem, a to z jednoho prostého důvodu – prezentace volebního lídra je něco úplně jiného než propagace nějakého výrobku či služby. A právě tato záměna strategií je (kromě řady jiných) důvodem, proč to s volebními preferencemi ANO jde tak z kopce.
Vezměme si například Andyho návštěvu Slavkova u Brna. Miliardář tam stojí jako kůl v plotě před hospodou U Bonaparta, občas k němu přijde nějaký zoufalec či recesista pro fotku nebo podpis, celé to působí trapně a křečovitě. Pak Babišovi někdo z jeho týmu poradí, aby se posadil na zámecké schody, snad proto, že to bude působit lidově a nenuceně. Jedna důchodkyně, která si k němu přisedne, je ale dost chabý výsledek. Přesto se na miliardářově facebookové stránce opět můžeme dočíst o „skvělých lidech ve Slavkově“, kteří „byli fakt super“ a „vyjadřovali mně podporu“... Co na tom, že v několikatisícovém Slavkově se na Babiše přišlo podívat dvacet zvědavců, hlavní je, jak se to prezentuje na sociálních sítích, a tam se už královsky placení piáristé postarají o to, aby Andyho návštěva ve městě slavné bitvy 3 císařů vypadala jako vítězné tažení Napoleona Bonaparteho. Dá se vcelku logicky předpokládat, že podobné mediální taškařice a kašpařice provádí Babišův cirkus se suitou vyškolených komparsistů i jinde. Pak je pro mne ovšem záhadou, proč mu tuto slaboduchou a průhlednou hru „žerou“ i jeho političtí protivníci, neustále plačící nad výškou Babišových preferencí a stahující kalhoty kilometry před brodem.
Psychologové tomu říkají davová sugesce a je vcelku evidentní, že právě na ni Andrejův tým sází. Vytvoření kultu osobnosti spojeného se zbožštěním daného jedince a následné vyvolání masového nadšení může sice v krátkodobém časovém horizontu přinést úspěch, v případě předvolební kampaně je však mimořádně riskantní. Lidi není možné udržovat v permanentní extázi po delší dobu, davová hysterie je nestálá a toho, koho dnes „lid“ uctívá, může zítra proklínat. A právě na toto Andy „dojede“, neboť svůj předvolební střelný prach vyplýtval už měsíc před dnem D a na stále častěji se ozývající hlasy, že král je nahý, už nemá jak reagovat, resp. svými zbrklými výpady a nekontrolovatelnými výbuchy vzteku se odkopává ještě víc. Chcípající kobyla nejvíc kope a ani v případě slovenského pseudomesiáše tomu není jinak.
Co je však vůbec nejdůležitější – stále více lidí si uvědomuje, že volit Babiše znamená dát hlas neschopnému (či všehoschopnému?) Janečkovi a jeho zajišťovacím příkazům, likvidujícím nepohodlné podnikatele, aktivistickému Pelikánovi s podivně chápanou nezávislostí soudců a státních zástupců, eurohujerům typu Teličky a Jourové, hlasujícím v Bruselu proti zájmům České republiky...

neděle 24. září 2017

HAIKU (114)


V ý p o v ě ď   z   b y t u

–  m ů j   p e s   p o k o u s a l

k o č k u   d o m á c í

pátek 22. září 2017

VĚŘÍTE VOLEBNÍM POTENCIÁLŮM?

Aaaokamura

Kolik dostane Okamura?

Agentury, zjišťující volební preference politických stran, mají evidentně problém – výsledky jejich „profesionálních výzkumů na pečlivě vybraných vzorcích obyvatelstva“ jaksi nekorespondují s tím, co si přejí jejich zadavatelé a je tudíž nutné uchýlit se k nejrůznějším kulišárnám. A tak se v poslední době zničehonic objevil nový druh průzkumů, který má očividně za cíl uhrát to celé do autu podle přísloví o vlku a koze.
Takový šéf renomované agentury asi těžko předstoupí před veřejnost s přiznáním, že před letošními parlamentními volbami vznikla situace, kdy je fakticky nemožné nějak objektivně zjistit nálady voličů. To by pro něj s největší pravděpodobností znamenalo okamžitý bankrot, protože by si u něj už nikdo žádné výzkumy neobjednával. Ke slovu se tudíž dostala nová metoda „průzkumů“, vymyšlená speciálně pro tyto volby, která zaručuje, že se agentury musí „trefit“, i kdyby nechtěly...
Říká se tomu „volební potenciál“. Ten stručně řečeno spočívá v tom, že se podle jistých indicií (většinou náhodně a iracionálně vybraných, tvářících se ovšem přísně vědecky) spekuluje, v jakém rozmezí se volební preference té které strany budou pohybovat. Ve sdělovacích prostředcích se nyní jako příslovečné houby po dešti začaly objevovat grafy volebních potenciálů, sdělující nám „zcela zaručené“ informace o tom, že ANO sice může dostat 40 % hlasů, ale taky třeba jen 9 %, lidovci jsou někde mezi 5 a 12 %, ODS dá prý hlas v horším případě 7 %, v tom lepším ale až 18 % voličů!
Já vám tedy řeknu, to jsou opravdu průzkumy jak noha. A vůbec nejzajímavější je to, s jakými hausnumery se v posledních týdnech před volbami žongluje v případě Strany přímě demokracie Tomia Okamury! Před časem agentury tvrdily, že se vůbec nedostane do Sněmovny a pravidelně jí byla přisuzována 2 % preferencí. Pak se SPD začala pohybovat kolem 5 %, vzápětí kdosi spočítal, že může obdržet až 8 % hlasů, následoval varovný výkřik, že „Okamura má volební potenciál 12 %“. No a dnes jsem kdesi četl, že to může být až 14 %...
Jak je vidět, všechny ty slavné a neomylné agentury se sichrují, aby trapas po zveřejnění volebních výsledků nebyl tak velký. Nebylo by ale lepší, kdyby namísto podivných her s čísly zůstaly raději zticha nebo přiznaly, že v tom samy mají předvolební guláš?

středa 20. září 2017

„ZAVŘETE OČI, ODCHÁZÍM...“

Ababispravyprostor_2

Babišovo předvolební heslo o něčem vypovídá...

„Teď nebo nikdy!“ je heslo, které je blbé nejen gramaticky, ale jako předvolební agitka i významově. Není pochyb o tom, že ho vymyslel Babiš a to jako mobilizační výzvu pro podivínské existence, které se s ním sice na potkání fotí a nechávají si podepsat jeho elaborát o zářné budoucnosti naší země pod knutou prefíkaného Čobola, ale k volbám většinou nechodí, protože sedí v hospodě nebo čumí na Patologii v Zelené ordinaci. Andrejovo úsilí by tak mohlo přijít nazmar a proto je třeba tyto lidi do poslední chvíle shánět do jednoho houfu a burcovat k občanské poslušnosti. Slogan „Teď nebo nikdy!“ se k tomu na první pohled hodí výborně.
Na ten druhý je to ale horší. Andrej svým voličům totiž vzkazuje, že mají jenom jeden pokus a žádný případný reparát se konat nebude. Mimo jiné to znamená, že na neúspěch svého hnutí v parlamentních volbách by Babiš reagoval odchodem z politiky, což by logicky mělo za následek i rozpad celé kryptokomunistické party s názvem ANO, bude líp. Jestliže se to totiž nepovede teď, nepodaří se to (viz slogan) už nikdy a bylo by přece hloupé sedět další čtyři roky v opozici a čekat, že příště snad vyhraji, když sám tvrdím, že ta šance už nikdy nepřijde.
Každá normální politická strana, která to myslí vážně a není účelově založená takříkajíc na jedno použití, se po prohraných volbách nesloží a nerozloží, ale bude o to víc usilovat o vnitřní konsolidaci, názorovou vyprofilovanost a programovou srozumitelnost tak, aby v budoucnu dopadla lépe. Ne tak Andy. Slovenský oligarcha vzkazuje voličům zhruba toto: „Čau, lidi! Mátě jediný pokus, terazky alebo nikdy! Potrebujem 35 % hlasov, inak končím. Čo bolo, to bolo – buď buděm premiérom, alebo sa sťahujem na Čapie hniezdo. Seděť v tej žvanírně a nič z teho nemať ja nebudiem!“
Babiš je, jak známo, mistrem kouzla nechtěného, a i zde jedno takové předvádí, když své ANO fakticky prezentuje jako klasickou účelovku, založenou nikoli na dlouhodobé politické vizi, ale na utilitárních zájmech svého šéfa. Je veřejným tajemstvím, že Babiš chce vždycky buď všechno, nebo nic a paběrkovat v potupných opozičních lavicích určitě nebude.
„Teď nebo nikdy!“ je tedy dvojsečné a je pro mne záhadou, proč Babiš tak pitomé heslo zvolil. Možná si říká, že intelektuální kapacita jeho voličského elektorátu není naštěstí taková, aby typická „kobliha“ ten rozpor prohlédla. A má asi pravdu – nikdo se jej dosud nezeptal, co bude dělat, když volby prohraje. Taková možnost ostatně ani žádného správného babišovce nenapadne – Andy je přece super, je tady pro nás, celá naše rodina ho bude volit, i teta Růža a volil by ho i brácha mojí švagrové, kdyby se neožral a nepřejel ho traktor...

neděle 17. září 2017

CONNIE WILLISOVÁ: SLYŠÍM TĚ VŠUDE

Aaknihaslysimtevsude

Jednoduchá operace – a budete znát myšlenky svého partnera! Ovšem i doktoři dělají chyby...

V poslední době můžeme čím dál častěji zaslechnout zvěsti o tom, že ve více či méně vzdálené budoucnosti prý budou lidé čipováni, což do našich životů přinese převratné změny, pochopitelně pouze pozitivní. Ti, kdo se nesměle ozvou s otázkou, zda takovýto razantní zásah do našeho soukromí v sobě neskrývá i jistá nebezpečí, jsou pravidelně „odpálkováváni“ s poukazem na nevyhnutelný vývoj techniky či na fakt, že když budeme všichni označení, nikomu se nepodaří někam beze stopy zmizet a tudíž každého potenciálního teroristu chytí dřív, než stihne zrealizovat nějaký zločin. A vůbec – pro svou bezpečnost by přece lidé měli něco obětovat, ne?
Zatím jsem se nikde nedozvěděl, zda to čipování má být dobrovolné či povinné, ovšem zkušenost s podobnými „vynálezy“ pro dobro lidstva mi napovídá, že bude právně závazné úplně pro všechny (tedy kromě těch teroristů, kteří se mu určitě budou umět vyhnout). Moje skepse pramení mimo jiné z historické zkušenosti, neboť je všeobecně známo, že všechny podobné a občas i dobře míněné nápady z chytrých hlaviček sociálních inženýrů nakonec přinesly víc škody než užitku, pokud tedy přímo nevedly k drastickému omezení lidských práv. A moji nedůvěru vůči podobným experimentům v neposlední řadě prohloubila i jedna zajímavá knížka, která sice humornou, ale mezi řádky i varovnou formou ukazuje, čemu všemu se můžeme vystavit, pokud lehkomyslně svolíme hrát roli pokusných králíků a necháme si implantovat do mozku takovou malou kouzelnou věcičku...
Říká se tomu EED a nic to není. Tedy nic, z čeho bychom snad měli mít obavy, protože jde o naprosto neškodný zákrok, prováděný navíc při narkóze, takže to bez problémů „dají“ i citlivější povahy. Jde o to, že dnes, v druhé polovině 21. století, se facebook, twitter a podobné předpotopní komunikační prostředky beznadějně přežily a používají je už jen ti, kdo se nostalgicky ohlížejí po starých zlatých časech a nejdou s dobou. Pro ty ostatní je tady EED!
Jednoduchá operace – a rázem se posunete na úplně jinou (rozuměj lepší a výkonnější) úroveň mezilidské komunikace! Budete něco jako ten král v pohádce, který po pozření hada začal rozumět zvířecí řeči. Ne, to byla legrace, tak daleko ještě nejsme, ale EED vám umožní být v neustálém duchovním kontaktu s vybranou osobou, znát její myšlenky a touhy a třeba také vědět, zda a jak moc vás miluje. No – nekupte to!
Briddey Flanniganová je šťastně zasnoubená a její radost dosáhne vrcholu v okamžiku, kdy jí její vysněný Trent řekne o EED a vybídne ji, aby za účelem jejich ještě větší a horoucnější lásky tuto moderní proceduru spolu s ním podstoupila. Nemusí se ničeho bát, je to jen takový malý lékařský výkon a potom už budou nejen obrazně, ale i fakticky jednou bytostí. Vždyť o všem, na co pomyslí jeden, bude okamžitě vědět i druhý, nebude žádné tajemství, které by je od sebe oddělovalo, žádný mráček na věčně zářivé obloze jejich dokonalého vztahu...
Šedá je všechna teorie a žití zlatý strom se zelená! Tak nějak to řekl klasik a jeho slova by se dala parafrázovat v tom smyslu, že to, co si člověk usmyslí a vysní, může nakonec skončit přesně naopak. V případě naší Briddey je to tak, že EED u ní dopadne nad očekávání dobře a... tím vlastně špatně! Jak je to možné? Inu, telepatického spojení je u ní dosaženo, ale kromě svého snoubence Trenta se „nabourala“ i do myšlenkových pochodů dalších lidí. A oni do jejích!
Zašmodrchaný příběh pochopitelně vede k nepředvídaným, nepředvídatelným a kuriózním situacím, které Connie Willisová čtenářům pečlivě dávkuje a nikoho neošidí. Slyším tě všude je tak „ženským románem“, společenskou satirou, sci-fi i svérázným, protože humorným psychothrillerem. A možná i trochu pohádkou – jestliže se hlavní hrdinka nechala zlákat vidinou vyšších stavů ducha, aby posléze zjistila, že méně je někdy více, tak nakonec přijde na to, že všechno zlé je k něčemu dobré...
Pro mě je pak dobré to, že pokud se EED dožiji, určitě se nenechám zlákat reklamou a tuto operaci, která „změní Váš život k nepoznání a umožní Vaší duši přebývat v tajemných sférách transcendentna“ nepodstoupím. Co však, jestli bude povinná? Tak toho se, doufám, nedožiji...

HAIKU (113)


T a j í c í   s n í h

z b a r v u j e   s t ř e c h y

d o   č e r v e n a

čtvrtek 14. září 2017

FILM SELSKÝ ROZUM BY MĚL VIDĚT KAŽDÝ VOLIČ

Aaaaababis

Nedopusťme, aby tyto volby byly poslední...

Pokud ani po zhlédnutí tohoto filmového dokumentu se koblihářům neotevřou oči, pak už je nepřesvědčí vůbec nic. Diagnóza „babišoidní psychopatie“ bude zcela po právu přiřazena k duševním poruchám, navíc takovým, které jsou nevyléčitelné a jejichž nositele je nutné pomocí silných sedativ doživotně udržovat ve stavu otupělosti, aby neohrožovali své okolí. Selský rozum je zkrátka film, který jednou provždy udělá jasnou a nezměnitelnou čáru mezi duševně zdravou populací a suicidními schizoidy.
Česká televize si je právě řečeného patrně též dobře vědoma a dokument o Andreji Velikém raději pro jistotu neodvysílá. Důvod je podle mne zřejmý – mezi babišovci nejsou pouze notoričtí hlupáci, ale též dobří a spořádaní, zároveň však naivní lidé, kterým trvá poněkud déle, než prokouknou nečestné úmysly lumpů, kteří na ně šijí habaďůru. Těžko je za to můžeme odsuzovat – vždyť kdo z nás se někdy v životě nenechal napálit, byť se jednalo třeba jen o „úžasný“ a „naprosto jedinečný“ poznávací zájezd po vlastech českých a moravských, při němž nás šmejdi donutili dobrovolně povinně si koupit („Vy si nic nekoupíte? Pane, jste bez oběda!“) sadu kuchyňských hrnců z Bangladéše za peníze víc než nekřesťanské. Slovenský šíbr tuto taktiku pouze zdokonalil, když slibuje úplně všem naprosto všechno v naději, že v českém národě není oněch statistických 5 % idiotů, ale že je jich mnohem více, možná až 35 % a on se po jejich zádech vyšplhá k premiérské židli a vytoužené beztrestnosti.
Proč ale píši tyto notoricky známé věci? Důvod je jediný – jistě každý z nás zná ve svém okolí někoho, kdo je Babišovým příznivcem a potenciálním voličem, zároveň se však nejedná o babiofanatika, ale pouze o člověka, který nemá dost informací a nechá se snadno obalamutit. Povězme těmto lidem o filmu Selský rozum, pokusme se (pokud máme tu možnost) zařídit, aby se odvysílal v sálech kulturních domů na malých vesnicích či v kinech v městečkách a městech. Tam, kde Babišovi pohůnci sedí na radnicích, toto systematicky zakazují – dobře totiž vědí, jak je tento film pro jejich chlebodárce nebezpečný, protože může právě těm naivním a prostoduchým voličům otevřít oči. A nyní se na stranu oligarchy přidala i „veřejnoprávní“ Česká televize...
Babišovy předvolební preference jdou sice dramaticky dolů, stále jej však hodlá volit asi 20 % našich spoluobčanů. Udělejme vše, co je v našich silách, abychom tyto oklamané důvěřivce včas upozornili na riziko, že nadcházející svobodné volby mohou být bohužel zároveň posledními...

středa 13. září 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (151)

Rajcata

N e v ě ř í m   s v ý m   v l a s t n í m   o č í m
t o   j e   t e d y   s í l a  –
K d e   j e   m a j í ?   H n e d   t a m   s k o č í m
n e j m í ň   p r o   t ř i   k i l a !

PETER WOHLLEBEN: CITOVÝ ŽIVOT ZVÍŘAT

Knihakazdacitovyzivotzvirat_2

Citlivý pozorovatel a skvělý vypravěč je tu s další knihou o „neznámé“ přírodě!

V krátkém časovém odstupu u nás vychází druhá kniha německého spisovatele a velkého znalce a obdivovatele přírody Petera Wohllebena s názvem Citový život zvířat (Láska, zármutek, soucítění – úžasná tvář skrytého světa). Ti, kdo četli Wohllebenův Tajný život stromů, patrně bez většího přemýšlení sáhnou i po této knize, protože vědí, že autorovo jméno je zárukou mimořádného čtenářského zážitku. A je tomu opravdu tak – i zde jsme totiž seznamováni s takřka neuvěřitelnými skutečnostmi, tentokrát tedy ze zvířecí říše.
Je vcelku evidentní, že zvířata jsou schopna pociťovat strach, radost, smutek a jistě i celou řadu jiných „duševních“ stavů. Jeden majitel papouška mi např. řekl, že když se svému „svěřenci“ dostatečně nevěnuje, normálně čiperný a spokojený opeřenec zaleze v bytě někam do kouta a tam „smutní“. A když jsem jednou na delší dobu opustil domov, po návratu jsem zjistil, že kočka nesla moji nepřítomnost mimořádně těžce a trvalo jí delší dobu, než se zase „vzpamatovala“. To jsou ovšem vcelku známé a nikterak neobvyklé případy.
„Kohouti, kteří lžou svým slepicím? Laně, které truchlí? Koně, kteří se stydí? To vše ještě před pár lety znělo jako fantazírování.“ Těmito slovy Peter Wohlleben svou knihu začíná a je z nich patrné, oč mu v ní půjde. Všechno, co u zvířat obdivujeme, pro co je máme rádi, nebo čím jsou nám naopak „nesympatická“, myšleno tedy ve smyslu jejich „psychiky“ či „vlastností“, vysvětlujeme obvykle pojmy jako instinkt, pud apod. Například u většiny z nich pozorujeme mimořádně silný mateřský pud, vidíme, s jakou „láskou“ a „obětavostí“ se starají o své potomky – ovšem je tato láska uvědomělá, nebo jsou zde na místě ony uvozovky, označující toliko nevědomé, pudové jednání? Jinými slovy – je možné, aby u zvířat existovaly i vyšší a složitější „myšlenkové pochody“, zkrátka aby mohli (řečeno autorovými slovy) kohouti lhát a koně se stydět? Jak už napovídá název jeho knihy, odpovídá německý autor na tyto otázky kladně a své přesvědčení opírá v několika desítkách kapitol o nepřeberné množství fascinujících příkladů z chování veverek, divokých prasat, jelenů, koní, koz a dalších zvířat.
Je ovšem třeba říct, že tam, kde se Peter Wohlleben pouští na tenký led etických a filosofických závěrů ze svých pozorování, jsou jeho tvrzení značně diskutabilní. Jako přesvědčený evolucionista se snaží dokázat, že všechno to, čemu se tak obdivuje a před čím stojí v nadšení a úžasu, je výsledkem miliony let trvajícího vývoje, přičemž z tohoto procesu nevyjímá ani člověka, když jej považuje za sice obdařené inteligencí, ale přece jen zvíře jako každé jiné. Mám za to, že tady se nachází evidentní rozpor – proč by vývoj šel až tak daleko, že by dospěl k bytostem, které si uvědomují sami sebe? Ostatně sám Wohlleben přiznává, že rozum a inteligence jsou pro člověka z hlediska přírody a jejích zákonů spíše na škodu než k užitku...
Vždy v létě hnízdí v naší stodole vlaštovky a krmí a následně vyvádí své mladé. Letos to vypadalo, že o každoroční rituál jejich dojemné mateřské péče budeme ošizeni – blížil se už konec srpna, jiné vlaštovky se již pomalu houfovaly na elektrických drátech před odletem do jižních krajin, a ty „naše“ se až nyní rozhodly, že by bylo záhodno zplodit nějaké potomstvo. Říkal jsem si, že to přece nemohou stihnout – teplé letní dny se chýlily se konci a holátka ve hnízdě teprve začala vystrkovat hlavičky! První zářijový týden byl naštěstí mimořádně teplý a slunečný, takže potravy v podobě much a komárů se stále dalo najít dost a mláďata každým dnem rostla a sílila – oproti obvyklému počtu (pět) si rodiče prozřetelně pořídili jen tři. Nakonec to všechno dopadlo dobře a nevím, kdo z toho měl větší radost, zda ty vlaštovky, nebo já! Když trojice mladých seděla venku na střeše a „staří“ je ještě i tam dokrmovali, byl pohled na tu spokojenou rodinku vskutku nádherný, byť šlo „jen“ o ptáky.
Ať už jde o důkaz evoluce, jak se domnívá Peter Wohlleben, či naopak o moudrost Stvořitele, jak jsem přesvědčen já, je krásné, že na tomto světě můžeme přebývat spolu s tolika ušlechtilými živými tvory!

pondělí 11. září 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (150)

Lidl2017_4

V č e r a   č e r n o c h ,  d n e s k a   k ř í ž e
c o   t e n   L í d l   n a   n á s   š i j e
–  p ř e v ý c h o v u   k   p r a v é   v í ř e
b e d u í n a   z   A r á b i e ?

neděle 10. září 2017

HAIKU (112)


P ě s t   a   p r o s t ř e d n í k

ř i d i č i   s p o l u   m l u v í

z n a k o v o u   ř e č í

čtvrtek 7. září 2017

MICHEL HOUELLEBECQ: PODVOLENÍ

Aknihapodvoleni

Vítězství islámu nad zdegenerovanou Evropou – otázka nezní zda, ale kdy!

Kniha Podvolení Michela Houellebecqa vyvolala rozpačité reakce až rozčarování, a to jak mezi autorovými příznivci, tak i odpůrci. Oba tábory byly očividně zklamány z nenaplněných očekávání – ti, kdo u francouzského spisovatele obdivují jeho odpor k politické korektnosti a antiislámský radikalismus, se totiž po přečtení románu logicky museli ptát, kam jeho protimuslimský zápal náhle zmizel. Ti druzí, jimž je Houellebecq pro ty samé postoje trnem v oku, si zase říkali, o co vlastně v Podvolení jde, jestliže muslimové zde nejsou nijak ostrakizování a mnohdy je naopak vyjadřován respekt k jejich politické strategii. Příběh plyne naprosto klidně – ve staré dobré Francii (píše se rok 2022) všechno funguje tak, jak má, hesla o svobodě, rovnosti a bratrství se zdají být naplněna, společnost vyznává pluralitu názorů a nepsaný, ovšem o to víc závazný zákon všeobjímající tolerance umožňuje sice ne úplně harmonické, ale vcelku bezproblémové spolužití různých etnických a náboženských skupin, takže lidé nemají sebemenší důvod hledět do budoucna nějak pesimisticky...
Hlavní hrdina (či spíše antihrdina) je klasickým příkladem maloměšťáckého intelektuála, jenž už v životě dosáhl všeho, oč se snažil a nyní tedy již jen sbírá plody svého dřívějšího úsilí. V odborných kruzích vysoce ceněnou knihou o svém oblíbeném spisovateli Huysmansovi si Francois nejen získal pozornost vlivných osobností z prostředí vysokých škol, ale vzápětí následovalo i jmenování profesorem literatury na renomované univerzitě. Dá se říct, že jeho život je nalajnován až do samého konce, což je na jednu stranu výhodné, protože veškeré materiální starosti jsou jednou provždy vyřešeny a nemusí se jimi tudíž zabývat, ovšem odvrácenou stránkou této zajištěnosti je pocit životní nenaplněnosti a nudy.
V románu Podvolení je hledána odpověď na otázku, jakým způsobem se v blízké či vzdálenější budoucnosti zmocní muslimové vlády nad Francií. O tom, že k tomuto vývoji všechno směřuje, Michel Houellebecq nepochybuje a předkládá čtenáři jednu z možných verzí. Obyčejně máme za to, že pokud západní společnost tento zápas o své přežití prohraje, stane se tak až po heroickém odporu, možná i válce se světem islámu. Fakt, že bychom se mohli vzdát takříkajíc bez boje a zcela dobrovolně, si většinou nepřipouštíme, francouzský autor jej však podle všeho vidí jako nejpravděpodobnější. Jinými slovy – v Podvolení se neválčí a takřka neteče krev, ovšem příběhu to nijak neubírá na děsivosti, spíše naopak. Čtenář nevěřícně přihlíží tragikomickému konci civilizace, jež ztratila pud sebezáchovy, aby si vzápětí uvědomil, že náboženství politické korektnosti, vyznávané prakticky všemi evropskými politiky, právě k takovému scénáři směřuje.
Život hlavní románové postavy je zredukován na sexuální eskapády se studentkami, drobné názorové šarvátky s kolegy na univerzitě a přemýšlení o tom, zda takovéto přežívání má vůbec nějaký smysl. Francois, salónní pseudointelektuál sartrovského ražení, se pochopitelně zajímá i o politiku, ale jen tak zpovzdálí, dá se říct decentně, protože jako člověk ducha se od něčeho tak nízkého a špinavého nechce umazat. Ví samozřejmě velmi dobře, že předvolební sliby a všechna ta velkohubá prohlášení, pronášená napomádovanými kandidáty do televizních kamer, nejsou ničím jiným než povinným divadýlkem pro oklamání veřejnosti, trapným folklórem, který je prostě nutné přetrpět a příliš se jím nedat znechutit. Důležitost politiky se koneckonců přeceňuje, vždyť je dobře známo, že ať už vyhraje kdokoli, na chod společnosti to fakticky nemá žádný vliv.
Nyní však došlo k nečekanému dilematu – do druhého kola prezidentských voleb postoupila vůdkyně Národní fronty Le-Penová a muslimský kandidát Mohamed Ben Abbes. Francois považuje za vhodné zeptat se na názor svých kolegů a známých, zjistit, jak se chystají hlasovat a dozvídá se od všech to samé – vítězství kandidátky tzv. krajní pravice by bylo pro národ katastrofou a tak je povinností všech uvědomělých občanů volit v nadcházejícím prezidentském klání menší zlo, kterým je Mohamed Ben Abbes. Je to sice muslim, ale získal si sympatie veřejnosti umírněnými postoji a smělými vizemi multikulturní Francie. Jako prezident se určitě bude snažit pokračovat ve své dosavadní vyvážené politice, založené na respektu k ústavě a zákonům a přísném zachovávání nábožensky neutrálního charakteru státu. Jeho plány na rozšíření Evropské unie o Maroko, Tunisko a Egypt nejspíš nejsou myšleny vážně, v každém případě by šlo o hudbu hodně vzdálené budoucnosti. Právo šaría je závazné pouze pro muslimy a není třeba se obávat, že by snad nový prezident trval na jeho závaznosti i pro „nevěřící“. Francois sice tu a tam znejistí, je mu divné, že v některých okrscích Paříže dochází k ozbrojeným střetům, aniž by se o tom psalo v novinách či hovořilo v televizi, při výletu mimo hlavní město je šokován, když v jedné vesnici narazí na několik mrtvol, patrně obětí muslimského teroru, ale nepřikládá tomu nějaký zásadní význam, vždyť jinak všechno zůstává jako dřív a není tedy důvod znepokojovat se nějakým iracionálním nebezpečím...
U českého vydání románu Podvolení stojí za zmínku jedna zdánlivě bezvýznamná, při bližším pohledu však znepokojivá věc, pro dnešní dobu multikulturního šílenství bohužel příznačná. Ke knize je připojen doslov, jehož záměrem evidentně je „vysvětlit“ čtenáři, o čem je vlastně v románu řeč, resp. nenechat jej učinit si vlastní názor. S podobnými „doslovy“ se obvykle setkáváme v knihách o nacismu, kdy se předpokládá, že lidé jsou hlupáci, kteří by se např. po přečtení Hitlerova Mein Kampfu či pamětí nějakého potentáta Třetí říše mohli stát fašisty a je tudíž nutné jim jako nesvéprávným bytostem naordinovat, co si mají myslet. V případě Podvolení je celá věc o to komičtější, že čtenářům je sugerováno jeho protiislámské zaměření, a to pomocí argumentů, které jsou jinak samy považovány za islamofobní – v doslovu se např. uvádí, se francouzští muslimové jsou přece nejednotní a rozhádaní a není tudíž možné, aby se spojili do jednoho kompaktního politického uskupení, jako je tomu v knize. Kouzlo nechtěného par excellence!

středa 6. září 2017

FÜHRERIN BEFIEHLT – WIR FOLGEN!

Amerkel


Merkel ist die schlimmste Seiche
– wilkommen im Vierten Reiche!


Traurigkeit und Pech und Feigheit
halten uns im festen Band!
Keine Ehre, keine Freiheit
Heimat wird zum Muslimsland!
Überrollt von deinen Feinden
hast du, Deutschland, keinen Stand
schlaf in Ruhe deiner Schande
schlafe, armes Vaterland!

Lässt uns rufen „Allah Akbar“!
Jubelt grosser Führerin
alle Deutschen sind tiefst dankbar
Deutschlandistans Stifterin!
Wir sind alle keine Rechten
das ist ja uns sehr gut klar
alle Deutschen sind die echte,
brave, feige Merkelsschar!

Deutschland, Deutschland, weg ist alles
tot ist einst so schönes Land
heute bist du wieder males
überschwemmt von deinem Feind!
Bald werden wir hier wie Fremde
wie die Sklaven leben nur
Vorwärts bis zum schlimmsten Ende
wo bleibt von uns keine Spur...

úterý 5. září 2017

PROHLÁŠENÍ K POSLEDNÍMU VÝVOJI V KAUZE BRATRŮ MICHALÁKOVÝCH

 

„Držitel českého cestovního pasu je pod ochranou České republiky. Všichni, jichž se to může týkat, se žádají, aby v případě potřeby poskytli držiteli tohoto pasu nezbytnou pomoc a ochranu podle mezinárodního práva.“
(Pozn.: Toto ustanovení se netýká českých dětí v Norském království)

Vážení občané České republiky,
jak jistě všichni dobře víte, náš právní řád vám garantuje, že v případě, kdy se na území jiné země dostanete do jakýchkoli potíží, bude ze strany českého státu učiněno vše pro váš rychlý a bezpečný návrat do vlasti.
Když například odcestujete do Havany, kde budete bojovat za lidská práva kubánských disidentů tak vehementně, až vás Fidel zavře do lochu, čeští politici vyvinou diplomatický tlak a využijí všech dalších možností, abyste se nejenom brzy vrátili v pořádku domů, ale navíc se postarají i o vaši mediální prezentaci, takže s aureolou mučedníků můžete vytřískat hezkou sumičku vylíčením hrůz, které jste za ty dva týdny v Castrově žaláři museli vytrpět.
Jiní z vás rádi pašují drogy a v některých státech jihovýchodní Asie se kvůli tomu mohou dostat do kolize s tamními zákony. Žádné strachy! I na vás náš stát pamatuje a pokud by k něčemu takovému skutečně došlo a vy se ocitli v thajském vězení, využije veškerých možností, abyste byli co nejdříve propuštěni a zajistí vám letecké spojení do rodné země, kde budete přivítáni s poctami, které si po právu zasloužíte.
Některé naše zvídavé spoluobčanky mají ve zvyku cestovat do bezpečných a umírněných muslimských zemí, např. do Pákistánu, aby se na vlastní oči přesvědčily, že štvavé řeči o neslučitelnost islámu s lidskými právy jsou nehoráznou xenofobní propagandou. Rovněž o ně se dokážeme postarat, pakliže se z nějakého naprosto nepředvídatelného důvodu ocitnou v těchto mírumilovných zemích v problémech. Když to nepůjde jinak, nebudeme hledět na peníze a zaplatíme jakékoli výkupné, abychom je dostali domů a ony pak zde mohli vyprávět o přednostech práva šaría.
A nyní několik slov k vám, kteří cestujete do Norska spolu se svými malými dětmi. Na vás se pochopitelně žádná ochrana nevztahuje a nemusíme snad ani sáhodlouze vysvětlovat, proč tomu tak je. Norsko je superdemokratická země, která je ve světovém měřítku na čele boje za práva dětí. Ty patří rodičům pouze do tří let věku, potom je pro ně lepší, když jsou svěřeny proškoleným státním pěstounům. U nás v České republice tak daleko bohužel ještě nejsme, ale postupnými kroky (jesle od dvou let, povinný pátý ročník školky) se k norskému vzoru přibližujeme. Pokud vám tedy v Norsku odeberou děti a vy se obrátíte na český stát, aby vám pomohl, žádnou pomoc nečekejte! Jistě, naoko pošleme nějakou tu nótu, možná si i předvoláme velvyslankyni k přátelskému pohovoru, ale své děti už nikdy neuvidíte. Copak vážně chcete, abychom si to s Norským královstvím rozházeli? Víte vy vůbec, kolik peněz nám z norských fondů přichází na projekty, zaměřené na pokrokové modely státní péče o kojence a batolata? A co všechny ty neziskové organizace, které mohou v naší zemi působit jen proto, že je naši přátelé z Osla tak štědře financují?

Adolf Kat
Podprezident odboru pro  dětskou integraci při sociálně-právním výboru vrchní dozorkyně nad uskutečňováním programu státních garancí na eurounijně zaměřenou výchovu dětí bez rušivých vlivů tzv. rodičů 

neděle 3. září 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (149)

Aklan

N e ž   m i   d o š l o ,  c o   j s o u   z a č
ž i l   j s e m   v   d o b r é   v í ř e
ž e   s e   j e d n á   o   p o u t a č
n a   K r á s k u   a   z v í ř e 

pátek 1. září 2017

PRŮZKUMY A „PRŮZKUMY“...

Úvodní fotka

Věříte těmto „průzkumům“?

Určitě jste si toho již všimli také – ačkoli se za necelé dva měsíce budou konat parlamentní volby, agentury na zjišťování předvolebních preferencí jednotlivých stran a hnutí drží bobříka mlčení, resp. poslední průzkumy jsou staré tři měsíce. Toto ticho po pěšině pochopitelně ostře kontrastuje s neustále připomínaným varováním, že právě letošní volby budou pro další vývoj naší země naprosto klíčové, že jde de facto o všechno a lidé by tudíž měli vzít rozum do hrsti a nenaletět tzv. populistům a protievropským demagogům.
Záměrné zatajování faktů a strašení údajnými extrémistickými stranami má jednu jedinou příčinu, která je pro oficiální agentury doslova noční můrou a tou je nebývalá předvolební popularita Strany přímé demokracie Tomia Okamury. Tento podceňovaný a dehonestovaný politický subjekt, jemuž dle „oficiálních“ průzkumů prý chce dát hlas jen něco kolem pěti procent voličů, se ve skutečnosti v posledních zhruba dvou letech pohyboval s patnácti procenty mezi jasnými aspiranty na volební úspěch. A dnes, bezprostředně před říjnovým hlasováním, se SPD poprvé dostala na samé čelo pomyslného politického pelotonu a odsunula dlouhodobě suverénní ANO na druhé místo!
Je jasné, že něco takového rozdýchávají renomované agentury jen ztěžka a nezbývá jim nic jiného než hledat strategii, jak tuto pro ně tak zahanbující skutečnost sdělit národu a nevypadat přitom směšně. Nejspíš to zaonačí tak, že jejich příští „průzkum“ ukáže „náhlý a nečekaný nárůst preferencí SPD z pěti na deset procent“! No a ten další pak tento „překvapivý trend“ potvrdí – „Okamuru je rozhodnuto dát hlas patnáct procent voličů“!
Takže – jak si stojí strany v průzkumech k 1. září 2017? Takto:
1. SPD 22 %
2. ANO 18 %
3. ODS 16 %
4. KSČM 14 %
5. TOP 09 10 %
6. ČSSD 7 %
7. KDU-ČSL 5 %
- - -
8. DSSS 3 %
9. PIRÁTI 2 %
Ostatní 3 %