F. M. DOSTOJEVSKIJ: ZLOČIN A TREST

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Román Zločin a trest v novém překladu a bibliofilském provedení je významnou literární událostí! 

Od chvíle, kdy byl poprvé vydán, se román Zločin a trest dočkal bezpočtu ohlasů nejrůznějšího druhu a zaměření. Psát klasickou recenzi by tudíž bylo příslovečným nošením dříví do lesa. Mnohem lepší podle mne bude, když zmíním některé osobní dojmy a úvahy, které ve mně četba zanechala, v naději, že pro někoho mohou být zajímavé a třeba i přínosné... 

Nejdříve bych chtěl říct, že od Dostojevského jsem dosud přečetl (a to navíc teprve nedávno) pouze dva romány – Uražení a ponížení a Výrostek. Z obou mám rozporuplné pocity. Zajisté, nemohl jsem neobdivovat autorovo spisovatelské mistrovství, jeho úžasnou schopnost vcítit se do vnitřního světa svých literárních postav a konfrontovat jejich světonázorové a morální postoje s takříkajíc všelidskými, universálně platnými postuláty k transcendentnu zaměřeného myšlení a ušlechtilého, člověka důstojného žití.

Na druhou stranu jsem se nemohl zbavit pocitu, že Dostojevského psaní je do značné míry „přepsychologizované“ a některé pasáže (ve Výrostkovi především dlouhé rozhovory protagonisty s Versilovem) dokonce dovedeny takřka ad absurdum, totiž do naprosté nesrozumitelnosti. Rušivě na mne působilo rovněž veliké množství postav, často nečekaně a nelogicky přicházejících na scénu, aby vzápětí úplně změnily dosavadní linii příběhu (nepochopil jsem např., proč se v románu Uražení a ponížení v jednu chvíli objeví dívenka Nelly). Takže (abych se vrátil zpět k tématu, jímž je recenze jednoho z nejvíce oceňovaných děl tohoto ruského spisovatele) je vcelku pochopitelné, že román Zločin a trest jsem bral do ruky s nadějí, že tentokrát to bude „jiný“ Dostojevskij, než jakého jsem měl zatím možnost poznat...

A s radostným zadostiučiněním musím říct, že nyní jsem se (konečně!) dočkal. Zločin a trest se od výše zmíněných knih dle mého názoru zásadně liší tím, že je v něm méně samoúčelného literárního exhibování (nepopírám, že přitom obdivuhodně virtuózního!) a nekonečného rozumování nad tragickými aspekty života a do popředí se dostává praktická stránka vezdejšího lidského údělu. Tento svérázný střet „teorie a praxe“ je pro toto úchvatné literární dílo charakteristický. Jinak řečeno – jde o příběh sice podivínsky umanutého, ale přes všechny jeho anomálie „normálního“ člověka, v němž je možné spatřovat jakýsi universální typ zloducha, jakého by tudíž bylo možné „přesadit“ do jakékoli doby či historické epochy. Tu dnešní nevyjímaje!

Jistě, základním kamenem  Raskolnikovova charakteru je natolik hypertrofovaná pýcha, až máme tendenci se domnívat, že s podobným fenoménem se v reálném světě lze setkat jen výjimečně. Hlavní postava je pro nás (podobně jako třeba Hitler, Stalin či Pol-Pot) víceméně abstraktním monstrem, jehož myšlenkové pochody jsou nám nepochopitelné až do té míry, že jej přestáváme vnímat jako lidskou bytost. Tak se to ovšem jeví pouze při prvním, zběžném pohledu. Viděno sub specie aeternatis je náhle všechno jiné, dalo by se dokonce říct diametrálně odlišné. Zkrátka si uvědomujeme (mnozí i s hrůzou), že těch Raskolnikovů je kolem nás víc, než jsme dosud tušili...

A může přitom jít o zdánlivě slušné, spořádané a dokonce uznávané lidi. Hlavní problém je totiž v tom, že vývoj civilizace dnes dospěl do stádia, kdy ze společenského povědomí zcela zmizel (či lépe řečeno byl odstraněn) Bůh jakožto garant nezpochybnitelných lidskoprávních jistot. Tím jsme ovšem přišli o fundament, na němž jedině může spočívat idea rozumově zdůvodnitelné mravnosti, protože (a to jsou slova právě Dostojevského!) „není-li Bůh, je všechno dovoleno“. A tak jestliže hlavní postava románu Zločin a trest si uvědomuje svou zvrácenost, dnešní Raskolnikové páchají stejné nebo dokonce horší zločiny bez jakékoli morální sebereflexe. Konkrétním příkladem může být zabíjení nenarozených dětí, na němž (a to dokonce dle zákona!) prý není nic špatného – tzv. umělé přerušení těhotenství je naopak pokládáno za velkou civilizační vymoženost a základní právo! Pohrdání Božími zákony, vepsanými do lidského svědomí, nutně vede k vymýšlení všemožných pseudozákonů, degradujících lidi na pouhý živočišný druh, s nímž je možné libovolně experimentovat. Vždyť co jiného je např. „moderní“ teorie o nikoli dvou, ale celých desítkách různých pohlaví, akceptace deviantních sexuálních praktik a další šílené nápady z hlav sociálních inženýrů?     

Jak známo, Fjodor Michajlovič Dostojevskij patřil v jistém období svého života k tzv. Petrašovcům, což byli utopičtí socialisté, toužící zlidštit carský systém. Ponechám stranou otázku, zda toho zamýšleli dosáhnout násilným převratem či postupnými reformami a zaměřím se ve stručnosti toliko na důsledky, které to mělo pro tehdy mladého, začínajícího spisovatele. Tak tedy zatčení, odsouzení k trestu smrti, zinscenovaná, na poslední chvíli zastavená „poprava“, vězení a posléze propuknutí duševní choroby jako traumatické reakce na přestálé utrpení... Dodnes je nezodpovězena otázka, nakolik se v Dostojevského tvorbě tento jeho psychický handicap odráží, přičemž z odpovědí jsou vyvozovány dalekosáhlé závěry. Domnívám se, že tu jde o veliké nedorozumění, neboť to hlavní a jedině důležité je nepopiratelné – totiž fakt, že v jeho osobě máme co do činění s geniálním tvůrcem, jehož dílo je nesmrtelné!         

Nakladatelství Rybka Publishers vydalo román Zločin a trest v téměř bibliofilském provedení. Kniha je prokládána fascinujícími kresbami, jejichž autorem je známý anglický umělec Dave McKean. Surrealistické a místy až strašidelně působící „momentky“ jsou vynikajícím doplňkem temného a psychologicky náročného textu. Četba se tak fakticky stává dvojnásobným uměleckým zážitkem a mít doma v knihovně takovýto skvost je určitě přáním každého knihomila. Mně se dostalo té cti, že jsem z e-shopu Dobré knihy obdržel recenzní výtisk, za což chci závěrem poděkovat Lucii Švorcové.