středa 31. října 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (166)
























T ě ž k o   j e n   V á m   n ě c o   d a j í

z a   i n f a r k t   č i   z á p a l   p l i c  –

š ť a s t n í   j s o u ,  k d o   r a k a   m a j í

t i   d o s t a n o u   d v a k r á t   v í c !



pondělí 29. října 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (165)
























J e   t o   k   p l á č i ,  n e b o   k   s m í c h u

m u s í   s e   t u   k a ž d ý   p t á t   

j e d n o   j e   v š a k   j i s t é  –  p ý c h u

n á s l e d u j e   v ž d y c k y   p á d . . .

           


sobota 27. října 2018

ILJA TROJANOV: MOC A VZDOR























Strhující román o komunistické zvůli a „beznadějném“ vzdoru

Když bulharská spisovatelka Theodora Dimova napsala před časem knihu Matky, vzbudila jí nejen doma, ale i v mnoha jiných zemích obrovský ohlas. A plným právem! Vzpomínám si, jak jsem i já byl uchvácen syrovým, krutě realistickým líčením toho, co se v této balkánské zemi odehrávalo po pádu komunismu, v prvních letech „demokracie“, „svobody“ a „volného trhu“. Říkal jsem si, že autorka snad popisuje reálie Československa po r. 1989 – tak se všechno v její knize shodovalo s tím, co jsme zažívali i my v porevolučních časech „budování kapitalismu“. Jestliže se tenkrát v Bulharsku jednalo ve skutečnosti o transformaci bývalých nomenklaturních kádrů do nových, formálně demokratických institucí, pak to bohužel nebylo jiné ani u nás – ze zarytých soudruhů se přes noc stali novodobí kapitalisté a včerejší estébáci bez problémů obsadili klíčová místa v bezpečnostních strukturách...
A nyní přichází Ilja Trojanov se svým románem Moc a vzdor a opět to vypadá, jako by se v něm nenechal inspirovat komunistickým převratem v roce 1948 a tzv. padesátými léty v poválečném Československu. Ukazuje se, že to, k čemu tenkrát docházelo v zemích sovětského bloku, bylo všude navlas stejné a když se ptáme po příčinách této „unifikace zla“, pak dojdeme k jedinému možnému závěru – každý zločinný režim postupně vyselektuje na vedoucí místa ty největší vyvrhele. Je to vlastně svým způsobem logické, přesto však jedna otázka zůstává nezodpovězená: Jak se mohlo stát, že těch „orgánů lidově-demokratické moci“, udavačů a mučitelů bylo tolik, proč během pár let vyrostli doslova jako houby po dešti, kde se v nich vzala ta bestialita, s níž vyslýchali údajné „třídní nepřátele“ a „zaprodance imperialismu“, ve skutečnosti obyčejné svobodomyslné lidi, navíc většinou dělníky a sedláky? Tady se už pochopitelně dostáváme spíše do oblasti psychologie, popř. psychiatrie...
A právě v těchto „duchovních mantinelech“ se odehrává i děj románu Moc a vzdor, v němž se jeho autorovi podařilo v postavách dvou protagonistů geniálně analyzovat příčiny a základní charakteristiky totalitní zvůle na jedné a neutuchajícího odporu, často beznadějného, ale nikdy definitivně zlomeného na straně druhé. Všechno je to už tak dávno, časy se úplně změnily, ale dva muži přesto žijí vzpomínkami na „onu“ dobu. Metoděj byl tenkrát vyšetřovatelem státní bezpečnosti a je na to dodnes hrdý. Jistě, svědomí se občas ozve, ovšem není nijak těžké tehdejší „nestandardní metody výslechů“ omluvit vyostřeným třídním bojem, v němž se rozhodovalo o komunistické budoucnosti národa. Jedním z těch, proti nimž tento teror mířil, byl i Konstantin. Toho tehdy odsoudili jakožto člena „záškodnické skupiny“ k mnohaletému vězení a nuceným pracem a dnes je z něj stařec s podlomeným zdravím, žijící už jen pro jediný cíl – chtěl by zjistit, kdo ho tenkrát zradil a udal a co to bylo za sadistu, který ho při výsleších takřka umlátil k smrti. Za tímto účelem navštěvuje archívy státní bezpečnosi a pátrá v nich po dokumentech, vztahujících se k jeho případu.
Nad psychologickou virtuozitou, s níž autor zdánlivě jednoduchý příběh rozvíjí, stojí čtenář v úžasu a bezděčně se  ptá, zda Ilja Trojanov sám neprošel komunistickými žaláři a nepíše o své vlastní zkušenosti. Tak tomu sice není, na druhou stranu však za fascinujícím vyzněním knihy Moc a vzdor stojí důkladné studium daného tématu a rozhovory s pamětníky popisovaných událostí. Na postavách Konstantina a Metoděje je demonstrováno vnitřní drama lidí, postavených před dilema, jaký  postoj zaujmout k totalitní moci. Metoděj, který pochází z nuzných poměrů, si upřímně přeje, aby na světě zavládl spravedlivý řád a ochotně přikládá ruku k dílu. Konkrétně tak činí tím, že vstupuje do bezpečnostních složek a bojuje proti nepřátelům komunistické revoluce – jeho „pracovní náplní“ je vymlátit z obviněných vynucené přiznání. Z idealistického mladíka se postupně stává psychopat, opilý vlastní mocí a bezskrupulózní prospěchář, stoupající po kariérním žebříčku až mezi nomenklaturní smetánku. Konstantin chce vlastně to samé, i on touží po životě ve společnosti, kde nebude bída a vykořistování, je mu ale též jasné, že diktatura jedné strany žádný spravedlivý řád nastolit nemůže. Jeho vytrvalý vzdor tváří v tvář pohůnkům komunistické tyranie postupně přestává mít politický ráz a mění se v jakousi existenciální vzpouru, v zoufalý boj o to, aby vydržel věznění a mučení a obstál tak před svým svědomím.
Ilja Trojanov napsal vpravdě nadčasový román, hluboce zasahující až do přítomnosti. Ono známé „pokušení moci“ není totiž něčím, čemu bylo jednou provždy odzvoněno a co se již nemůže vrátit. Vidíme, že ani demokracie není imunní vůči totalitním tendencím, ať už mají podobu sociálního inženýrství nejrůznějšího druhu (genderová ideologie, homosexualismus, multikulturalismus...) či omezování suverenity národních států ve prospěch globálních elit. Kniha Moc a vzdor může tedy sloužit i jako výstraha před společenskou apatií a rezignací na aktivní občanství.
          

čtvrtek 25. října 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (164)


















K a m   j e n   s a h á   n a š e   p a m ě ť

v i d í m e   t o   v š u d e  –

j e   t o   p r o s t ě   s t e j n á   h a v ě ť

b y l a ,  j e   a   b u d e !

 



 

středa 24. října 2018

KNIHY, NA KTERÉ SE TĚŠÍM (20)























Známý autor populárně-vědeckých knih nám opět přichází připomenout, že žijeme v pohádkovém světě!

Clifford Alan Pickover napsal Matematickou knihu. To samo o sobě je pro mě zárukou toho, že i jeho „fyzikální kniha“ bude literární lahůdkou pro všechny, kdo jsou fascinováni zázračnou realitou vesmíru...
Podle anotace to znovu bude tak, že si americký autor vybere nějaký zdánlivě banální fyzikální jev, aby nás vzápětí přesvědčil o tom, jak je ve skutečnosti komplikovaný a kolik tajemství se v něm skrývá. Podtitul knihy – Od velkého třesku ke kvantovému znovuzrození: 250 milníků v dějinách fyziky – zní víc než lákavě.
Clifford A. Pickover je na jednu stranu velice učený pán, což mu ale zároveň nijak nebrání „snížit se“ ve svých knihách na úroveň nás, obyčejných smrtelníků a „polopatisticky“ nám vysvětlit věci, které bychom – pokud by nám byly podány přísně vědeckou řečí – nikdy nepochopili. Další důvod pro to, aby nám Kniha o fyzice „neutekla“. 
 



neděle 21. října 2018

ŽÁDNÝ BREXIT NEBUDE, BRITÁNIE ZŮSTANE V EU!












„Vyjednávání“ o Brexitu je jen zástěrkou pro to, aby k němu nedošlo...

Tvrdý Brexit vs. měkký Brexit, EU a Británie se dohodly vs. dohoda stále v nedohlednu, žádné další referendum vs. Britové chtějí znovu hlasovat... Také jste si všimli těch rozporuplných a mnohdy naprosto odlišných interpretací všeho, co je spojeno s odchodem Velké Británie z Evropské unie? Něco mně říká, že tady s největší pravděpodobností nepůjde o nic jiného než o mazanou snahu obejít výsledek hlasování, vypsat nové referendum a spoléhat na to, že lidé se (po důkladném mainstreamovém brainwashingu) napodruhé rozhodnou „správně“.
Jak známo, Theresa Mayová vždy byla proti Brexitu. Jestliže dnes do omrzení omílá mantru o tom, že je nutné respektovat výsledek demokratického hlasování a kategoricky odmítá nový plebiscit, pak se jako první logické vysvětlení samozřejmě může nabízet, že britská premiérka prostě tváří v tvář realitě změnila svůj dřívější prounijní postoj. Když se ale podíváme na způsob, jakým vede vyjednávání, pak člověk nemusí být zrovna jasnovidec, aby si všiml, že tady „něco nehraje“.
Mayová na jedné straně hraje roli „železné lady“, která chce pro svoji zemi vyjednat ty nejlepší možné podmínky a za tímto účelem vytrvale přichází s naprosto zmatenými, neakceptovatelnými návrhy. Evropská unie je stejně kategoricky odmítá, čímž obě strany získávají čas, aby se celé dva roky mohlo „jednat“ bez relevantního výsledku. Mezitím se stále častěji mluví o tzv. „tvrdém“ Brexitu, který nastoupí v případě, že k žádné dohodě nedojde, přičemž veřejné mínění je masírováno vizemi katastrofických scénářů, jaké to prý bude mít na ekonomiku. Jinými slovy – přes všechny řeči o respektování „vůle lidu“ se připravuje půda pro nové referendum.
Je jasné, že až vývoj dospěje do tohoto stádia, Theresa Mayová už premiérkou nebude. Jisté je ale také to, že ona se ráda „obětuje“, když výměnou za její rezignaci bude setrvání Velké Británie v Evropské unii. Vždyť o to jí po celou dobu přece šlo!
Ostatně – na tento scénář jsou lidé na britských ostrovech již pozvolna připravováni. V mainstreamových médiích se tam začínají objevovat první spekulace „z nejmenovaných, ale dobře informovaných zdrojů“, že Theresa Mayová do konce roku ve své funkci skončí...
Dejte na má slova – žádný Brexit nakonec nebude!     

čtvrtek 18. října 2018

FRANCIS FUKUYAMA: POLITICKÝ ŘÁD A POLITICKÝ ÚPADEK























Je Fukuyamova poslední kniha varováním před liberálně-demokratickou totalitou?

„Kontroverzní“ – existuje-li adjektivum, které by nejvýstižněji charakterizovalo osobnost amerického politologa, pak je to nejspíše právě toto. Přenesme se do roku 1992, kdy vyšla jeho kniha Konec dějin a poslední člověk, všimněme si reakcí, které vzbudila a hned nám bude jasné, proč je Francis Fukuyama považován nejen za kontroverzního, ale přímo provokativního myslitele. Ta kniha tenkrát „ťala do živého“, protože poskytla formálně logický a současně značně diskutabilní výhled na budoucí vývoj „globálního lidstva“. Je přitom paradoxní, že nešlo ani tak o to, zda a nakolik byly autorovy politicko-futurologistické vize relevantní. Tím podstatným, co všechno ostatní zcela odsunulo stranou, se totiž ukázalo být to, že se tu patrně poprvé operovalo s pojmem „konec dějin“ z pozice vědecké, resp. sociologické analýzy. Ať už si myslíme o Fukuyamových názorech cokoli, jisté je, že vyvolaly obrovský ohlas a vedly k široké diskusi na téma, které stálo stranou pozornosti a bylo takřka výlučně doménou spisovatelů science-fiction.  
Myslel Fukuyama vážně to, co je s jeho jménem od onoho roku 1992 spojováno, totiž že liberální demokracie západního typu je nejdokonalejším společenským uspořádáním a až bude zavedena na celém světě, politické dějiny lidské civilizace tím skončí? Tomu se zdráhám uvěřit, protože jde vlastně o trochu méně naivní, ale ve své podstatě evidentně marxistickou vizi komunistické beztřídní společnosti, která údajně bude konečným stadiem všech dosavadních historických epoch. Sporné je samozřejmě už to, zda se vůbec někdy podaří zavést liberálně-demokratický systém v celoplanetárním měřítku. I kdyby k tomu však došlo, rozhodně to není zárukou nějakého věčného míru a všestranné prosperity – vždyť takováto „definitivní“ civilizace, v níž by byly jednou provždy odstraněny všechny náboženské, rasové, ekonomické a jiné „třecí plochy“, by rozhodně nebyla imunní vůči totalitním tendencím.     
Je zřejmé, že Fukuyamovu knihu lze nejlépe pochopit a zhodnotit právě prizmatem Konce dějin a především jeho předcházejícího spisu Původ politického řádu z roku 2011. Rozhodně nechci tvrdit, že Politický řád a politický úpadek je autorovou politologickou závětí, na druhou stranu si však lze sotva představit, že by jeho fundamentální axiomy mohly někdy v budoucnu doznat zásadních změn. A z tohoto úhlu pohledu se mi zdá, že Fukuyamova fascinace liberální demokracií značně ochladla (pokud tedy vůbec kdy existovala, protože se dnes hodně hovoří o tom, že nálepku zvěstovatele „konce dějin“ si získal nesprávným pochopením své knihy stejného názvu). Ať tak či onak, ve svém posledním díle před námi defiluje jednak „starý známý“ Fukuyama s brilantní analýzou kruciálních koncepcí demokracie jako takové a jejich praktickými aplikacemi v „reálně-demokratických“ státech, zároveň však i Fukuyama „nový“, rozuměj „vyléčený“ z dřívějšího optimismu ohledně šťastné budoucnosti lidstva...   
Vezměme si jeden příklad z jeho knihy, kdy se věnuje problematice dědictví kolonialismu, resp. nestabilitě politických režimů v bývalých koloniálních zemích. Ač to z jeho analýz explicitně nevyplývá, je očividné, že podle autora byly tyto země kromě nerostného bohatství „oloupeny“ i o svůj přirozený politicko-sociální vývoj, když se zničehonic ocitly sice v „dokonalém“, ale pro ně nepřirozeném a nepochopitelném demokratickém systému. Snahy o „naroubování“ demokracie na kmenový či jiný domorodý správní systém vcelku pochopitelně nadělaly víc škody než užitku. Dnes je lehké kritizovat Afričany za to, že si neumějí vládnout, že bezprostředně po získání nezávislosti u nich vypukly bratrovražedné boje apod., když na tomto nešťastném vývoji mají svůj nezanedbatelný podíl bývalé koloniální mocnosti. 
„Všechny politické systémy podléhají úpadku, a to platí pro systémy minulé i současné. Skutečnost, že nějaký systém byl kdysi úspěšnou a stabilní liberální demokracií, rozhodně neznamená, že jí zůstane navždy.“ Za nejzajímavější a nejpodnětnější považuji závěrečnou čtvrtou kapitolu knihy, která začíná uvedeným citátem. Autor se v ní zamýšlí nad příčinami eroze demokracie v postmoderním věku a i když ji demonstruje na příkladu USA, je zřejmé, že jeho postřehy a vývody mají univerzální platnost. Je ovšem dost překvapující, že Fukuyama vidí hlavní problém takříkajíc v procedurální rovině, v ústupu od původního účelu demokratických institucí a ve formalismu, který ovládl všechny stupně státní správy. Přitom je zřejmé, že demokracie je nejvíce ohrožována úplně odjinud – totiž ze strany nikým nedelegovaných jedinců a skupin, uzurpujících si moc, patřící výlučně do kompetence volených zástupců lidu. Nejrůznější nevládní a neziskové organizace, mocně podporované pochybnými lobbisty, snažící se pomocí nátlakových akcí rozložit tradiční mravní řád a tím de fakto rozvrátit stávající politický status quo – to jsou dnes největší nepřátelé demokracie. Privilegovanými vrstvami společnosti by podle těchto neomarxistických sociálních inženýrů měly napříště být podivné „menšiny“, údajně utlačované většinovou společností.
Ovšem ani nerušený, „normální“ vývoj nezaručuje, že se liberální systém nezvrhne v nějakou formu diktatury. To si Fukuyama podle všeho dobře uvědomuje, když poukazuje na znepokojivou přímou úměru mezi „materiální“ vyspělostí a „duchovní“ slabostí demokracie. Zjednodušeně řečeno je to tak, že čím víc se lidé „mají lépe“, tím se zároveň stávají manipulovatelnějšími – Fukuyama mluví o „inteligenčním deficitu“. A ten není nějakým abstraktním pojmem, ale (jen se podívejme na politickou mapu České republiky!) reálným fenoménem dnešní doby. V této souvislosti se přímo nabízí „kacířská“ otázka: Není to nakonec tak, že demokracie má v samotných svých základech zakódován destruktivní, sebezničující princip, který ji v určité vývojové fázi změní na liberální diktaturu? Tendence, ukazující tímto směrem, jsou bohužel čím dál očividnější...



úterý 16. října 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (163)
























N á z o r n á   u k á z k a ,   j a k   z d á n í   k l a m e

–  p ř e c e   t u   v i d í m e    v š i c h n i   t o   s a m é !   

H l a v n í   a l e   p ř e s t o   b ý v á

j a k   s e   n a   v ě c   č l o v ě k   d í v á . . .


neděle 14. října 2018

LUDĚK BUKAČ: MOJE HOKEJOVÉ STOLETÍ























Bukačovy paměti aneb kniha (nejen) pro hokejové fajnšmekry!

– Mistrovství světa v ledním hokeji se v roce 1985 hraje v Praze a československý tým chce před domácím publikem po mnoha letech sovětské dominance zase jednou dosáhnout na zlaté medaile. Hra v úvodu šampionátu tomu příliš nenasvědčuje, hlavní ale je, že se probojováváme do finálové skupiny, kde se začíná „od nuly“. Když v úvodním zápase vítězíme nad Sověty a ve druhém deklasujeme USA, stojíme již jen jeden stupínek od vytouženého úspěchu. Porazit Kanadu ovšem nebude snadné, ze zámoří přijel skvělý tým, který si rovněž brousí zuby na zlato. Běží poslední minuty hry, naši vedou 4 : 3, Kanaďané odvolávají brankáře a snaží se v početní převaze vyrovnat. K puku se ale dostává Jiří Lála a přesnou střelou do prázdné branky pečetí naše vítězství a tím i zisk zlatých medailí...
Vídeň 1996. Od „zlatého“ pražského šampionátu již uplynulo jedenáct let, málokdo věří, že právě letos máme mužstvo, schopné dostat náš hokej opět na vrchol. Tím radostnější je ale překvapení, když po výborných výkonech se česká reprezentace (od rozdělení země uplynuly tři roky a se Slováky již hráváme jako s „cizím“ státem) dostává až do finále. Opět je to Kanada, kdo nám může na poslední chvíli zkazit radost, naši ale hrají fantasticky. Stav je 2 : 2, blíží se konec zápasu, už jen nějakých dvacet vteřin, obě mužstva se v duchu připravují na prodloužení, když se stane něco naprosto nečekaného – k puku se dostává Martin Procházka a lehkou, ale umístěnou střelou jej posílá do sítě... –
Dříve narození hokejoví fanoušci si na tato dvě památná mistrovství (i oba konkrétní zápasy) určitě dobře vzpomínají. Troufám si ale tvrdit, že na otázku, kdo byl tehdy naším trenérem, by mnozí odpovědět nedokázali. Což se dá pochopit, protože Dr. Luděk Bukač nikdy nebyl mužem, který by vyhledával světla televizních kamer či se cpal někam do popředí. Vždycky zůstával tak trochu vzadu, i na střídačce působil spíše dojmem stoického myslitele, nenechávajícího se ničím a nikým vyvést z rovnováhy a duševního klidu. Jestliže se takováto sportovní legenda na sklonku života rozhodla napsat své paměti, pak je to jasný signál, aby zbystřili nejen příznivci hokeje!
Moje hokejové století (jak svou knihu Luděk Bukač nazval) je životní rekapitulací člověka, který byl nejen vynikajícím hráčem a úspěšným trenérem, ale i hokejovým teoretikem par excellence. Na literární stránku tolik hledět nebudeme, autor zajisté není spisovatel, ostatně v knize jde primárně o něco jiného. O co? Když na televizních obrazovkách sledujeme nějaké hokejové utkání, jedná se takříkajíc o „výsledný produkt“ taktiky a strategie obou trenérů, jejich asistentů, lékařů a mnoha dalších lidí v pozadí. A právě tento pro diváky a fandy „neviditelný“ pohled do zákulisí nejrychlejší kolektivní hry na světě nám Bukačovy vzpomínky umožňují v míře vskutku vrchovaté.
Důvodů, proč je tato kniha tak mimořádně poutavá, je opravdu hodně. Její autor se třeba během svého dlouholetého působení ve vrcholovém hokeji seznámil a mnohdy i spřátelil s řadou dnes již legendárních osobností (Stan Mikita, Anatolij Tarasov, Scotty Bowman) a dokáže nám o nich říct ledacos zajímavého a občas i pikantního. Velmi zasvěceně jsou zde analyzovány přednosti a nedostatky státní koncepce rozvoje ledního hokeje před r. 1989 a dnes, přičemž „socialistický hokej“ z tohoto srovnání nevychází vůbec špatně. Luděk Bukač se nevyhýbá ani takovým „maličkostem“, jako je komercionalizace televizních hokejových přenosů, kdy je divák zahlcován bezpočtem irelevantních informací namísto toho, aby mu někdo vysvětlil, co se na ledě skutečně děje. Tady si dovolím uvést jeden citát:
„Současná Česká televize nám nabízí dvě roviny, samotnou hru na ledě, realitu, a vedle ní vlastní rozumovou inscenaci komentátorů a expertů. Často si myslím, že vnímám něco jiného, než co od nich slyším. Jako kouče a fanouška mě zajímá hra, nikoliv statistické a historické nesmysly. Statistiky matou a odvádějí pozornost od stavu věci.
Hokejové přenosy současné České televize klamou děti, aktivní hráče i kouče. Za typický příklad může sloužit elektronická tužka, která od skutečné podstaty hokeje odvádí každého, kdo ji chce pochopit. To proto, že popisuje dění na ledě rozumově. Komerce je v tomto případě nadřazená principu samotné hry.“
Tak jako v tomto krátkém úryvku, nebere si Luděk Bukač servítky ani na jiných místech svých vzpomínek a říká, co si myslí i v případě, kdy tím některým lidem „šlápne na kuří oko“. Jednoznačně pozitivní stopa, kterou v našem sportu zanechal, mu ovšem na tuto otevřenost a přímočarost dává plné právo. Domnívám se, že tato skvělá kniha má potenciál kromě hokejových fanoušků oslovit i lidi, kteří se jinak o sport nezajímají.
  

      

čtvrtek 11. října 2018

CHARLES BRANDT: IRČAN























Irčan je nejlepší knížka o mafii. Můžete mi věřit, četl jsem je všechny.“ (Steven Van Zandt)

Říká vám něco jméno Jimmy Hoffa? Pokud ano, pak si tuto knihu určitě nenechte ujít, protože z větší části pojednává právě o něm. A jestliže jste snad o slavném americkém odborářském předákovi ještě neslyšeli, potom si Irčana přečtěte tím spíše – jde totiž o literaturu faktu par excellence, navíc napínavější než sebelepší psychothriller. Mám za to, že málokterá kniha dává čtenáři možnost nahlédnout do světa americké mafie lépe a důkladněji než vzpomínky gangstera Franka Sheerana, který se ke konci života rozhodl vydat svědectví, jaké tu ještě nebylo!
Životní příběh Jimmyho Hoffy by mohl sloužit za příklad naplnění „amerického snu“ o chlapci z nuzných poměrů, který se dokázal vyšvihnout mezi „horních deset tisíc“. Budoucí mocný a obávaný šéf Teamsters, největšího odborového svazu v USA, začínal u nakládky a vykládky kamionů, aby finančně vypomohl své rodině. Kruté pracovní podmínky řidičů nákladních aut na jedné a sociální cítění a organizační schopnosti mladého Hoffy na straně druhé daly vzniknout myšlence silné a jednotné odborové organizace, kterou by zaměstnavatelé napříště nemohli ignorovat. V Americe šedesátých let minulého století se ovšem dal takový velkolepý plán stěží uskutečnit bez pomoci mafie. To si Hoffa dobře uvědomoval a podle hesla „účel světí prostředky“ se spojil s bossy organizovaného zločinu. Tím se dostal do hledáčku ministra spravedlnosti Roberta Kennedyho, který vyhlásil mafii nesmiřitelný boj, přičemž nejvíce si „zasedl“ právě na šéfa Teamsters. Hoffa nakonec skončil ve vězení, z něhož byl díky milosti prezidenta Nixona předčasně propuštěn, když se však pokoušel o návrat do čela svých odborů, v červenci roku 1975 záhadně zmizel... O tom, jaký osud jej potkal, se dlouhá léta pouze spekulovalo – přesněji řečeno do doby, než vyšla tato kniha!
Jedním z nejbližších Hoffových spolupracovníků a přátel byl Frank Sheeran alias Irčan. Bezohledný zabiják, mající údajně na „kontě“ 25 vražd, pociťoval ve stáří těžké výčitky svědomí a aby si od nich ulevil, rozhodl se nadiktovat své paměti, které si od něj vyslechl a následně sepsal advokát Charles Brandt. Je to fascinující četba a naprosto souhlasím s názorem z úvodu, že se jedná o nejlepší knihu o mafii, od níž se prostě nedokážete odtrhnout. Sheeranovo svědectví o složitém předivu příbuzenských, hierarchických, ekonomických a dalších vazeb uvnitř těchto zločineckých struktur je o to cennější, že pochází od člověka, který si prošel dlouhou cestu od pouličního poslíčka až po důvěrníka nejvyšších bossů.
Při četbě Irčana jsem si v jednu chvíli otevřel i slavnou Konspiraci, knihu Anthony Summerse o atentátu na J. F. Kennedyho a vzájemně porovnával některé údaje. Frank Sheeran totiž ví mnohé i o dallaské tragédii a jejích protagonistech, dokonce (aniž by měl tehdy tušení, k čemu jsou určeny) obstaral atentátníkům zbraně...
Chci poděkovat paní Dagmar Červenkové z nakladatelství Leda (https://www.leda.cz/Titul-detailni-info.php?i=708) za poskytnutí recenzního výtisku. Nepochybuji, že kniha Irčan (co znamená její podtitul „Tak vy malujete kvartýry“ se čtenář záhy dozví) se stane absolutním bestsellerem a zařadí se mezi klenoty literatury faktu. Přečtěte si ji a dáte mi za pravdu! 
 

středa 10. října 2018

HAIKU (142)


M y s l i v e c k ý   b á l

z   t o m b o l y   s i   o d n á š í m

z a j í c e   v   p y t l i

pondělí 8. října 2018

čtvrtek 4. října 2018

POETICKÉ KOMENTÁŘE (162)

















T i   s e   s p o j í   t ř e b a   s   č e r t e m

k é ž   b y   j e   v z a l   ď a s  –

l í b í   s e   v á m   K á   Es   Č é   E m ?

P o t o m   v o l t e   n á s !

úterý 2. října 2018

ХАЙКУ (50)


Д о р о г а   в д о л ь   р е к и

л ю д и   п у т е ш е с т в у ю т

к   м о р ю   и   о т   м о р я