CHYTÁNÍ ZA SLOVÍČKO (4)

„Podle Kratochvílové jí přišla od „bytné“ 9. ledna 2017 textovka, že musí ihned opustit byt. To proto, že šéfovou vystrašil dotaz na ministra Chvojku, zda Valachová bydlí v jedné domácnosti se ženou. To exministryni prý vystrašilo s ohledem na spekulace o lesbickém vztahu.“

Podle Kratochvílové jí přišla od „bytné“ 9. ledna 2017 textovka, že musí ihned opustit byt. To proto, že šéfovou vystrašil dotaz na ministra Chvojku, zda Valachová bydlí v jedné domácnosti se ženou. To exministryni prý vystrašilo s ohledem na spekulace o lesbickém vztahu.

„Paní Valachová považovala svůj mediální obraz za zásadní, napsala mi přes Viber, že mám okamžitě opustit byt. Nezajímalo ji, kam se odstěhuji, navíc důsledně instruovala svého řidiče, aby mi ještě ten den odvezl věci, nakonec mi je vyložil v mé kanceláři na MŠMT,“ říká Kratochvílová.

„To si takto nepamatuju,“ řekla posléze Valachová.

Více na https://isport.blesk.cz/clanek/fotbal/383163/valachova-vs-kratochvilova-u-soudu-o-pomeru-s-peltou-i-konspiracnim-byte.html

Ahoj, Káčo,

pokud je mi známo, Tvoje strana (ČSSD) nepovažuje (na rozdíl ode mne a – jak věřím – i většiny společnosti) homosexualitu za úchylku, ale za sice odlišnou, ale jinak zcela přirozenou sexuální orientaci. Předpokládám, že stejný názor zastáváš i Ty. 

Pak je ovšem pro mne záhadou, proč ses tak vylekala a nechala svou tehdejší přítelkyni Simonu Kratochvílovou takříkajíc na hodinu vystěhovat ze společného bytu jen proto, že se začaly objevovat narážky na to, zda váš vzájemný vztah nemá sexuální konotaci. Z logiky věci mi vyplývá, že už pouhé spekulace o Tvé eventuální lesbické orientaci považuješ za pomluvy a urážky, vůči nimž se energicky ohrazuješ. To mně ovšem nejde dohromady s ideologií Tvé strany, podle níž být lesbou je úplně normální (ostatně některé Tvé parlamentní kolegyně si na tomto dokonce vystavěly politickou kariéru).

Vychází mi z toho tudíž následující: Verbálně sice v této záležitosti akceptuješ stanovy ČSSD, ve skutečnosti si ale myslíš to, co já (a – jak věřím – i většina společnosti), že totiž homosexualita je sexuální anormalita. Je-li tomu tak, chci Ti blahopřát, že sis zachovala zdravý selský rozum a nenechala si vymýt mozek stranickými sexuálními direktivami, vyprodukovanými neomarxistickými a genderovými „odborníky“. Jen nechápu, proč své názory tajíš – tedy, asi to tuším: Nechceš skončit jako svého času paní Pavlína Nytrová, kterou za její „homofobní“ výroky z ČSSD vyhodili...

EDDY DE WIND: KONEČNÁ STANICE OSVĚTIM

Ke každému svědectví o Osvětimi bychom měli přistupovat s úctou a pokorou...

Letošní 75. výročí konce druhé světové války probíhalo v podivně vyhrocené atmosféře, relativizující a mnohdy i znevažující význam porážky německého fašismu. Důvod této politováníhodné snahy o přepisování dějin je všeobecně známý – určité politické kruhy jsou dnes natolik zasaženy fanatickou rusofobií, že nedokáží přijmout ani nezpochybnitelná historická fakta a vymýšlejí všemožné pseudoteorie, mající za cíl popřít rozhodující roli Rudé armády na zničení Hitlerova režimu a osvobození naší vlasti. Odstranění sochy maršála Koněva a instalace pomníku vlasovcům jsou asi nejkřiklavějšími projevy této protiruské hysterie, která záměrně pomíjí skutečnost, že dnešní Rusko je demokratickým státem a s bývalým Sovětským svazem nemá nic společného.

Bohužel, podobné snahy o bagatelizaci zásluh sovětských vojsk jsme mohli zaregistrovat i v souvislosti s osvobozením koncentračního tábora v Osvětimi. Argumentační stupidita, která se k tomu použila (jaképak osvobození, vždyť Němci utekli dávno předtím, než přišli Rusové!), svědčí především o jednom – posuzovat historické události prizmatem aktuální ideologie a navíc s klapkami nenávistných předsudků na očích je nejen uboze tendenční, ale hlavně a především směšný podnik.

Konečná stanice Osvětim je název vzpomínkové knihy, v níž holandský lékař Eddy de Wind popisuje, co všechno zde zažil od léta 1943 až do vytouženého 27. ledna 1945. A je mimo jiné zajímavá i tím, že byla napsána během podivné několikadenní nejistoty mezi odchodem esesáků a příchodem Rudé armády. Jde o velmi cenné svědectví, protože poslední dny Osvětimi ještě nejsou definitivně zdokumentovány. Očitý svědek Eddy de Wind naproti tomu přesně vylíčil, co se tehdy dělo. Poté, co již za hřmění ruských děl byli vězni seřazeni do zástupů a hnáni na západ, zůstaly v táboře tisíce nemocných a také mnoho těch, kteří se poschovávali v různých skrýších. Tito poslední svědci nacistických zvěrstev měli být následně zlikvidováni esesáckými komandy, která však již svůj hrůzný úkol nestihla provést a v panice uprchla posledním vlakem, který z Osvětimi odjížděl. Jestliže tedy dnes všelijací pseudohistorikové tvrdí, že sovětská armáda vlastně Osvětim neosvobodila, protože když tam přišla, žádní Němci už zde nebyli, pak je to vskutku svérázná logika...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-konecna-stanice-osvetim 

Poznámka: Autor knihy Konečná stanice Osvětim si protrpěl hrůzy tábora spolu se svou ženou, která sice rovněž přežila, ale v důsledku nelidských pseudolékařských pokusů následně nemohla mít děti. Proto je pro mne šokující, že Eddy de Wind byl po válce propagátorem interrupcí a dokonce spoluzakládal první holandskou potratovou „kliniku“ (viz doslov ke knize). To, co se eufemisticky nazývá umělé přerušení těhotenství či interrupce přitom není ničím jiným než barbarským vražděním nenarozených dětí. Fakt, že se k něčemu takovému propůjčil člověk, který prošel Osvětimí, je mimo mé chápání...

HAIKU (173)

Ž i v ý   p l o t  –

v   d r á t ě n ý c h   o k á c h   s e d í

h e j n o   v r a b c ů

HAIKU (172)

A k u t n í   p ř í p a d

v š e c h n y   v   č e k á r n ě   p ř e d b ě h l

s y n   s t a r o s t y

SHAUN BYTHELL: ZPOVĚĎ KNIHKUPCE

Když jsem zametal chodník před obchodem, šly okolo dvě ženy. Jedna prohodila: „Nemá cenu tam chodit, jsou tam jen knihy.“

Předpokládám, že ti, kdo si před časem přečetli Deník knihkupce, s nedočkavostí vyhlíželi avizovaný druhý díl. A nyní jsme se tedy konečně dočkali! Ta první osoba množného čísla je napsána záměrně – i já jsem totiž jeden z těch, koho svérázný skotský knihomol Shaun Bythell okouzlil úsměvným literárním stylem, s nímž líčí světlé i stinné stránky svého podnikání. Humor je ovšem v jeho případě jistou ctností z nouze – kdyby se velkomyslně nepovznesl nad hloupost, naivitu a vykutálenost mnoha svých zákazníků, musel by se za ta léta už dávno zbláznit!
Prý to jeho knihkupectví je největší ve Skotsku. To se dá asi těžko zjistit, skutečností však je, že Shaun provozuje též antikvariát a rovněž se pokouší prodávat řemeslné výrobky místní provenience. Do výlohy jeho obchodu zatéká, mezi regály se proplétá starý kocour, který tam občas zkonzumuje uloveného ptáka, příchozí mu dovnitř s železnou pravidelností přinesou nejvíc bláta právě v okamžiku, kdy se pokusil o úklid a (což je nejhorší) chovají se u něj jako... ano, jako v knihkupectví. Co všechno to obnáší, o tom napsal v Deníku – a teď pokračuje ve Zpovědi!
Živit se dnes prodejem knih je nelehké podnikání a věnovat se mu může pouze idealistický nadšenec. Doba je díky všelijakým e-shopům velmi zlá – takový typický návštěvník Shaunova knižního království si od něj nejdříve zjistí informace o požadované publikaci, aby posléze odešel s tím, že si ji objedná na Amazonu.  Z četby člověk získává dojem, že návštěvníky knihkupectví jsou bez výjimky podivné a nevyzpytatelné existence, před nimiž se chudák majitel musí mít permanentně na pozoru. Za těch dvacet let, co obchod vede, se však Shaun naštěstí „otrkal“ natolik, že ho už jen máloco dokáže překvapit. Dávno třeba ví o fíglu, jímž se někteří vykukové, přinášející mu staré knihy do antikvariátu, snaží vyšroubovat jejich cenu – rádoby vlastnoruční podpis autora na první stránce jej neoklame. Podle typu lidí také dopředu tuší, jaké otázky mu budou položeny a má na ně připraveny standardizované odpovědi. Nemálo zákazníků k němu přichází s apriorním podezřením, že prodej knih je skvělý a výnosný džob a majitelé knihkupectví jsou tudíž boháči, topící se v penězích. S předsudky tohoto druhu se ale nejspíš bojovat nedá.
O Skotech se říká, že jsou národem lakomců a skrblíků a patrně na tom něco bude. U nás se např. sotva setkáme s tím, že by někdo u pokladny v knihkupectví smlouval o cenu knihy, kterou si chce koupit. Ve Skotsku je ovšem podobné jednání skoro pravidlem a na stránkách Shaunovy knihy je o tom napsáno plno nejrůznějších historek.
Nakladatelství Dybbuk mně vydáním Zpovědi knihkupce udělalo velkou radost, znásobenou navíc zasláním recenzního výtisku. Snad jsem se svého úkolu zhostil dobře a „navnadil“ milovníky anglického (tedy skotského!) humoru k přečtení této svým způsobem výjimečné knihy!   

HAIKU (171)

S a l v y   z   p u š e k  –

l i d é   o p l a k á v a j í

v e l k é   z v í ř e