úterý 31. března 2020

KORONAVIRUS STRHÁVÁ MASKY...






Neměli bychom se od toho „vyspělého Západu“ raději držet dál?

Když se podíváme na mapu Evropy, na níž je znázorněno rozšíření koronaviru v jednotlivých státech, hned nás „trkne“, že země východní Evropy jsou na tom nepoměrně lépe než tzv. „vyspělý Západ“. Je jasné, že to nemůže být náhoda a tak se vnucuje otázka, proč v Itálii, Francii, Španělsku a Německu lidé umírají po tisících, zatímco státy V4 zvládají pandemii vcelku dobře.
Příčinou je občanská uvědomělost, solidarita a schopnost improvizace na straně jedné, resp. maloměšťácká stádovitost, apatie a totální spoléhání na nefunkční stát na té druhé. Vezměme si třeba Českou republiku a Německo. Zatímco u nás si lidé uvědomili, že je nutné táhnout za jeden provaz a bez reptání si nasadili roušky (které si neváhali v případě potřeby ušít doma), zglajchšaltovaní Němci se ohlížejí jeden na druhého a čekají, kdo si zahalí tvář jako první. A protože tím prvním nechce být žádný (vždyť by v tamějším politicko-korektním režimu mohl být označen za panikáře, štváče či pravicového extrémistu!), nenosí je dodnes nikdo. „Příkladem“ jim v tomto jdou jejich politici, kteří považují nošení roušek za ideologicky výbušné opatření a v televizi vystupují zásadně bez nich.
Navíc si nechali zaplevelit zemi milióny islámských „migrantů“ a ti pochopitelně na nějaká hygienická nařízení kašlou (a přinutit je k tomu si nikdo netroufne). A tak se pandemii nechává volný průběh a namísto ní se řeší jiné, zřejmě důležitější problémy – např. v Süddeutsche Zeitung jsem četl, že ministru vnitra Seehoferovi dělá právě nyní největší starost jakási organizace válečných veteránů, která by se podle něj měla zakázat...
Merkelová se stáhla do karantény, odkud ke svým soukmenovcům pronáší plačtivé výzvy k vzájemné solidaritě, občanské statečnosti a osobní angažovanosti. Což jsou vlastnosti, před nimiž si po celou dobu svého vládnutí odplivovala, neboť  v nich spatřovala fašizoidní rezidua. Není se co divit, že Němci na její změněnou rétoriku neslyší a dál se chovají bezohledně a sobecky.
Buďme rádi za Babiše. Není to sice žádný génius, ale aspoň se řídí zdravým selským rozumem a neplete do čistě hygienických záležitostí politiku a ideologii jako ti pitomci v Berlíně. Dál dodržujme karanténu a pomáhejme si. Uzavření hranic je nepříjemným, leč nezbytným opatřením, jak se ochránit před pandemií – odstrašující příklad Německa, Francie, Itálie a Španělska máme přece na očích denně...

     

pondělí 30. března 2020

MICHAEL CONNELLY: ČERNÁ OZVĚNA























„Nový“ Harry Bosch aneb reedice první „connellyovky“!

Když nakladatelství Domino přišlo před lety s první detektivkou Michaela Connellyho, já jsem tuto z dnešního pohledu významnou literární událost tak říkajíc „zaspal“. S Harrym Boschem jsem se seznámil až mnohem později, přesněji řečeno v době, kdy jeho popularita u nás dosáhla takových výšin, že ji museli zaregistrovat i ti, kdo se jinak o detektivní žánr příliš nezajímali. Přeběhlík, Dva druhy pravdy, Odvrácená strana konce – recenzní výtisky z ostravského nakladatelství mně přicházely s železnou pravidelností a já si amerického autora a jeho svérázného detektiva oblíbil do té míry, že jsem se začal pídit i po knihách, které jsem „propásl“. Což byl problém, neboť se mezitím vyprodaly a shánění po antikvariátech nemělo valný smysl – všichni, kdo je měli, si tyto skvosty hýčkali ve své knihovně...
Pak ale naštěstí dostala šéfka Domina Karin Lednická skvělý nápad a začala s reedicí mezitím slavné „boschovské“ řady – a já se tak mohu konečně dostat i k oněm „zmeškaným“ dílům včetně toho úplně prvního, Černé ozvěně! Bylo to spojeno s jistými „problémy“, ty však naštěstí nebyly nijak zásadní. Tak jsem třeba měl Harryho „zaškatulkovaného“ jako postaršího, obtloustlého a bezvousého pána s počínající pleší a musel jsem se v tomto ohledu přeorientovat na jeho zcela jinou fyziognomii, když nám Michael Connelly hned na úvod představuje svého hrdinu jakožto štíhlého a vysokého chlapíka s knírkem... Setkáváme se s ním nedlouho poté, co ho kvůli jakémusi maléru přeložili z prestižního místa na podřadnou pozici, přičemž hlavním důvodem této profesní degradace byla spíše naštvanost nadřízených na chlápka, který na ně zvysoka kašle a dělá si všechno po svém! Harry je totiž typem policajta (či policajstským týpkem?), který se za všech okolností řídí svým vlastním rozumem a nijak si nepotrpí na byrokratické dodržování předpisů, oficiality a poklonkování před hlavouny. Tím si pochopitelně zadělává na problémy, což je mu srdečně jedno, čímž se ty problémy ovšem tím víc kumulují a neustále narůstá počet těch, kdo jej začínají mít plné zuby...
Harry bydlí v domku na kopci, pod nímž se do daleka rozprostírá Los Angeles. Pohled shora na andělské město jej uklidňuje a do značné míry mu i pomáhá vyrovnat se s traumatizujícími zážitky z minulosti. Bosch je vietnamský veterán a navíc ne ledajaký – jako příslušník tzv. „tunelových krys“ válčil proti neviditelnému nepříteli v podzemních chodbách, v nichž se skrývali a odkud podnikali útoky bojovníci Vietkongu. To, že se vrátil domů živ a zdráv, byl skoro zázrak, většina z jeho kamarádů takové štěstí neměla. Jaké je tedy Harryho překvapení, když je jednoho dne zavolán k případu vraždy a podle tetování na těle mrtvého zjistí, že dotyčný byl kdysi rovněž krysou!
To, že se jedná o vraždu, se však stane zřejmým až po nějaké době. Zpočátku vše nasvědčuje tomu, že smrt způsobilo předávkování drogami a tak má být též celá záležitost uzavřena. Harry si ovšem za léta služby u LAPD vypěstoval svérázný instinkt, který mu nyní napovídá, že by se neměl spokojovat s unáhlenými závěry. Začne se proto v případu „vrtat“ a jeho vycvičený analytický mozek postupně odhaluje řadu nesrovnalostí, jež jsou v rozporu s prvotní verzí o nešťastné náhodě či sebevraždě. Další mravenčí práce pak potvrdí neblahé tušení – Harry je na stopě hrůzného zločinu, a jak se posléze ukáže, při jeho objasňování se mu budou výborně hodit zkušenosti z Vietnamu!
Michael Connelly už ve své první knize naplno demonstruje to, pro co jej dodnes tak obdivujeme. Perfektní znalost policejní problematiky a všeho, co s ní souvisí (třeba ten fascinující popis pitvy na str. 65 – 71!), dělá z Černé ozvěny detektivku par excellence, jíž nelze nic vytknout a která naopak může sloužit za vzorová ukázka toho, jak se tento druh literatury „má psát“! Harry postupuje zdánlivě pomalu, nikam nespěchá, ale zarputilosti a neúnavnosti má na rozdávání – připomíná pavouka, který pozvolna splétá sítě kolem své nic netušící kořisti. Je to hodně složitý případ (450 stránek napětí hovoří za vše) a kromě nadšení z pátracích dovedností hlavního hrdiny prožívá čtenář i chvíle vzteku a bezmoci, když musí přihlížet tomu, jak jsou Harrymu ze strany kancelářských límečků házeny klacky pod nohy... 
Nakonec nemohu nezmínit ještě dvě další pozitiva – vynikající překlad Jiřího Kobělky a pečlivou redakční práci Karin Lednické. Díky, Domino!    

čtvrtek 26. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (213)



































H a d r   š e l   d o l e . . .

B r n ě n s k ý m   r a d n í m

z   K r á l o v a   p o l e

u p ř í m n ě   f a n d í m ! 

úterý 24. března 2020

KORONAVIROVÉ VYZNÁNÍ VÍRY





aneb vyléčí se Církev z bergogliánského viru?

Poté, co skončí koronavirová pandemie, prý už nic nebude jako dřív. Jako katolický křesťan si kladu otázku, zda to bude platit i pro Církev, popř. jak se změní vztah obyčejných věřících k hierarchii. Znepokojuje mne představa, že papež, biskupové a kněží (kteří nás až na několik výjimek v této přetěžké době nechali na holičkách) se nám nějak nemastně neslaně omluví a vše zůstane při starém, tj. že pokoncilní přeměna Církve na ekologicko-humanistickou neziskovku nedozná žádných změn. 
Všechno bohužel nasvědčuje tomu, že mé obavy se naplní – když sleduji, jak na pandemii reaguje Bergoglio a jeho nohsledi, pak je mi jasné, že jejich vyznání víry se už definitivně zřeklo i těch posledních zbytků katolického Creda...

KORONAVIROVÉ VYZNÁNÍ VÍRY: 

1   Nejcennější, co máme, je zdraví a pozemský život. Náboženství je pouze nepodstatným podpůrným prostředkem k tomu, abychom si své tělesné blaho a bezstarostný život pojistili pro případ, že by existoval nějaký bůh.  

2   Nejhorší, co nás může potkat, je nemoc a smrt. V časech epidemie tudíž musí jít náboženství i veškeré projevy víry stranou. Je nejen dovolené, ale přímo přikázané vylévat z kropenek svěcenou vodu, zneuctívat Eucharistii podáváním na ruku a pokud to nařídí státní moc, přestat se slavením Mše svaté.

3   Pokud vůbec nějaký bůh existuje, pak je k nám milosrdný a shovívavý. Názor, že koronavirus je božím trestem za naše hříchy, je ničím nepodložený výmysl některých pomýlených lefebvristických pseudokřesťanů, kteří zaspali II. vatikánský koncil.

4   Bůh (pokud je) nám vždy všechno odpouští. Tvrzení, že homosexuální praktiky, interrupce, pornografie, sexuální výchova na školách a divadelní hry, urážející Spasitele, jsou hříchy volající do nebe o pomstu, je možno považovat za šíření poplašné antikoncilní zprávy.

5   Pokud se občas v evangeliích píše o umrtvování tělesných žádostí, či dokonce věčných mukách v pekle, je to třeba chápat jako dobově a kulturně podmíněný folklór, dnes již dávno překonaný. Co se týká koronavirové nákazy, v žádném případě ji nesmíme považovat za výzvu k obrácení, pokání a změně života, protože žádné peklo neexistuje a strach z nějakých posmrtných trestů je tudíž neodůvodněný. František, největší papež v dějinách, má naprostou pravdu, když říká, že hlavním posláním křesťanů v dnešním světě je ekologické smýšlení a třídění odpadu.

6   Je sice pravda, že dříve se katoličtí kněží v dobách pandemií chovali jinak, než je tomu dnes, ale i v tomto ohledu se časy naštěstí změnily. Uvědomělý kněz dneška dobře ví, že nejdůležitější je dodržování hygieny a proto mezi své ovečky nechodí, aby se nenakazil.

7   Jestliže první křesťané šli raději na smrt, než aby obětovali pohanským bohům, uctívali císaře, nechali si zakázat Mši svatou či jinak zapřeli víru, pak pro nás to už neplatí. Jsme rozumní a jednáme zodpovědně, neboť víme, že zdraví máme jen jedno.

8   Řeči o tom, že žijeme v apokalyptických časech, jsou hloupé a naprosto zcestné fantasmagorie bigotních fundamentalistů. Žádný „konec světa“ se konat nebude!     

9   Zpovědi, pomazání nemocných, křty a jiné tzv. „svátosti“ se až do odvolání ruší. Umírající se ponechají svému osudu, bůh (pokud nějaký existuje), se už o ně postará.

10   Času karantény je možno smysluplně využít k ekologickým pobožnostem k amazonské bohyni plodnosti Pachamamě za odpuštění všeho, čím jsme se provinili proti Matce Zemi.     

neděle 22. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (212)

























S a m é   k e c y ,  ž á d n é   č i n y

v   d o b ě   t ě ž k ý c h   z k o u š e k

k o l i k   t ř e b a   t y h l e   š p í n y

u š i l i   u ž   r o u š e k ?

sobota 21. března 2020

DEUTSCHES HAIKU (16)

F a s s   i m   G a r t e n  –

e s   w i r d   t r a n s f o r m i e r t

R e g e n   z u m   W a s s e r

středa 18. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (211)


J e š t ě   ž e   m á m e   d n e s   z a   v ů d c e   A n d r e j e

t a k   z b ý v á   p ř e c e   j e n   n ě j a k á   n a d ě j e

m í t   v   č e l e   n á r o d a   t ě c h t o   p ě t   h y e n

t a k   v š i c h n i   z a   p á r   d n í   p o d   z e m í   h n i j e m

úterý 17. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (210)

























P r o   Č e c h y   j e   r o u š e k   š k o d a ? !    

J e   t o   s t e j n é   d n e s   j a k    k d y s i :

k d y ž   d o   l o d i   t e č e   v o d a  

j a k o   p r v n í   z d r h n o u   k r y s y . . .

neděle 15. března 2020

GILBERT KEITH CHESTERTON: NEVINNOST OTCE BROWNA























Pochoutka pro literární fajnšmekry – velký anglický spisovatel a myslitel tentokrát v nezvyklé roli autora detektivních příběhů!

Gilbert Keith Chesterton se proslavil především svou Ortodoxií, skvělým apologetickým spisem na obranu katolické víry a Církve. Své náboženské přesvědčení v ní obhajuje svérázným a zcela novátorským způsobem – názorové odpůrce nepovažuje za nepřátele, nýbrž za partnery v diskusi, polemizuje s nimi naprosto bezkonfliktně a věcně a v lecčems jim dokonce dává za pravdu. Výsledek je pro ně přesto zdrcující – Chesterton vítězí na celé čáře a jeho argumenty mají dodnes takovou sílu, že by už asi nikdo nespočítal, z kolika čtenářů Ortodoxie se stali katolíci...
Katolická víra prostupuje celým Chestertonovým literárním dílem, někdy otevřeně (životopis svatého Tomáše Akvinského), jindy latentně (Muž, který byl Čtvrtek) a občas tak nějak „napůl“. To je i případ knihy Nevinnost otce Browna, obsahující dvanáct povídek s kriminální tématikou – hlavním hrdinou je zde kněz, který se ovšem nijak nedere do popředí, zůstává takříkajíc mimo hru a teprve v rozhodujících chvílích se zjeví jako pověstný „deus ex machina“, aby vyřešil záhadu, s níž si renomovaní odborníci neví rady!
Je ale třeba předeslat, že se rozhodně nejedná o detektivní povídky klasického typu. V nich totiž vše končívá zatčením a potrestáním pachatele, kdežto u Chestertona je tomu jinak a dá se dokonce říct, že přesně naopak – otce Browna jakožto katolického kněze víc než světská spravedlnost zajímá ta Boží a podle toho také přistupuje k usvědčeným zločincům. Uvědomuje si, že i oni mají nesmrtelnou duši, kterou je třeba zachránit před věčným zavržením – a toho je možné docílit pouze upřímnou lítostí nad spáchanými hříchy. Proto tam, kde je to možné, se provinilcům dává šance k tomu, co se v křesťanství nazývá obrácením či změnou smýšlení. Právě řečené je zřejmě nejpůsobivěji vykresleno v povídce Boží kladivo, kde se vrah poté, co je mu promluveno do duše, jde sám a dobrovolně udat policii...

Celá recenze zde:

https://www.knihcentrum.cz/recenze-nevinnost-otce-browna

středa 11. března 2020

KATOLÍK PÍŠE SVÝM BISKUPŮM...












Je třeba víc poslouchat Boha než ministra zdravotnictví!

Dovolil jsem si parafrázovat tato slova ze Skutků apoštolských, abych na nich demonstroval, jak dalece jste se vzdálili od svých pastýřských povinností a jak zbaběle zrazujete své bratry a sestry v situaci, kdy tito od vás očekávají pomoc, povzbuzení a především příklad pevné víry! Namísto toho, abyste v čase šířícího se koronaviru tím více vybízeli věřící k účasti na Mši svaté a ke konání modlitebních procesí, nařizujete jim, aby se řídili pokyny ateistické světské moci a tudíž důvěřovali víc předsedovi vlády, ministru zdravotnictví a hlavnímu hygienikovi než Bohu! Dominiku Duko, Jane Graubnere, Vojtěchu Cikrle (a další) – máte vůbec ještě víru ve Všemohoucího Boha, který tuto pohromu sesílá jako trest za stále děsivější vzpouru proti jeho mravnímu zákonu?
Zabíjení nenarozených dětí, homosexuální zvrácenosti, všudypřítomná pornografie – to všechno jsou hříchy, které volají do nebe o zasloužený trest! A kdo jiný by měl v této chvíli prosit Boha o odpuštění pro bezbožný svět než právě katolická Církev, jíž byla svěřena pravá víra a spásonosná mravní nauka? A co namísto toho děláte vy? Bráníte věřícím účastnit se bohoslužeb, nutíte je zneuctívat Eucharistii přijímáním na ruku a vyprazdňujete kropenky se svěcenou vodou!
Dokonce i někteří heretici jdou v tomto směru větším příkladem než Vy! Podívejte se na Slovensko – tam pravoslavní věřící jakékoli zásahy státních orgánů do průběhu bohoslužeb kategoricky odmítli a jasně řekli, že karanténu vůči Bohu dodržovat nebudou...
Odvrátit pandemii smrtelné nákazy lze jen modlitbou, postem a účastí na Mši svaté, žádná protivirová opatření tady nepomohou. Je smutné, že tuto evidentní pravdu musí vám, katolickým biskupům, připomínat obyčejný laik... 

pondělí 9. března 2020

pátek 6. března 2020

MARGARET MITCHELLOVÁ: JIH PROTI SEVERU



















Nekritické chvalozpěvy na slavný román nejsou na místě, ale přečíst by si ho měl každý! 

Dá se vůbec ještě napsat něco nového o knize, která se okamžitě po svém vydání stala superbestsellerem, dočkala se veleúspěšného filmového zpracování a v žánru milostné literatury si nepřetržitě uchovává aureolu výjimečnosti a jedinečnosti? Domnívám se, že nikoli. Každý, kdo se v dnešní době chystá tento slavný román recenzovat, tak stojí před nelehkým a možná i neřešitelným úkolem, asi jako člověk, který má k bezpočtu definicí lásky přidat ještě nějakou další a pokud možno originální. Nechci se tedy pokoušet o nemožné a svou recenzi pojmu spíše jako výčet několika postřehů z četby.
Asi každého čtenáře už po několika prvních stránkách napadne, že kdyby Margaret Mitchellová napsala svůj román dnes, se zlou by se potázala. Jih proti Severu by se nejspíš nikdo neodvážil vydat a pokud snad ano, stala by se jeho autorka okamžitě objektem mediálních štvanic a rozhořčeného obviňování ze všech možných lidskoprávních zločinů. Na Pulitzerovu cenu by pochopitelně mohla zapomenout a patrně by pokládala za štěstí, pokud by se neocitla před soudem. Dnešní Amerika už dávno není zemí svobody a neomezených možností, politická korektnost řádí i tam a autorka Jihu proti Severu se musí obracet v hrobě, když jsou sochy generála „její“ armády odstraňovány z veřejných prostranství a vlajky Konfederace prohlašovány za symboly rasismu a fašismu...
Při četbě s překvapením zjišťujeme, jak tendenční a ideologicky zdeformované jsou současné názory na americkou občanskou válku. Dochází zde k paradoxní situaci, kdy románová tvorba má větší faktografickou hodnotu než odborné práce historiků – jak známo, Mitchellová se při psaní důsledně držela faktů a není tudíž sebemenší důvod zpochybňovat reálie doby, o níž píše. Do říše bajek jsou tak odsouvány „objektivní“ informace o tragickém válečném konfliktu jakožto boji „pokrokového“ Severu proti „zpátečnickému“ Jihu. Ukazuje se, že známý písňový refrén „černý muž pod bičem otrokáře žil“ je značně expresívní, rozhodně to nebylo tak, že by se s tehdejšími „Afroameričany“ zacházelo jako s podřadnými bytostmi, nemajícími lidskou důstojnost a tudíž ani žádná práva.
Ne, rozhodně nechci tehdejší život černých Američanů idealizovat – je jasné, že otrokářský systém byl skvrnou na americké demokracii a jako morálně neobhajitelný anachronismus musel dříve či později skončit. Tragédií ovšem bylo, že se tak nestalo postupným a nenásilným vývojem, nýbrž krutým válečným konfliktem, který v otázce lidských práv černochů nadělal víc škody než užitku. Vítězové si totiž na dobytých územích počínali tak barbarsky, že nejen poražení bílí farmáři, ale i jejich otroci s nostalgií vzpomínali na staré dobré časy klidu a míru. Co černochům pomohlo, že náhle byli dle dikce zákona svobodní a rovnoprávní, když jejich životy se fakticky změnily k horšímu? Od konce občanské války muselo ostatně uběhnout dalších sto (!) let, než se v polovině dvacátého století začalo v USA s pozvolným odstraňováním rasové segregace... 
Když se vrátím zpět k románu Jih proti Severu, tak se na jeho začátku k příštím tragickým událostem teprve schyluje. Ještě stále vládne mír a i když se i v jejím domě čím dál častěji hovoří o válce, prožívá Scarlett O´Harová poklidný čas dospívání se všemi jeho radostmi a strastmi. Je obklopena mnoha milujícími lidmi – rozvážnou a zásadovou matkou, impulzívním, ale dobráckým otcem, starostlivou černošskou chůvou, temperamentními sestrami a spoustou otroků, kteří jsou vnímáni jako členové domácnosti a je s nimi zacházeno vlídně a slušně.
Vypuknutím války všechna idyla končí. Boje se však zpočátku odehrávají dosti daleko, válečné zprávy jsou vcelku optimistické a život na Jihu, jakkoli nyní obtížný a plný strádání, se dá vydržet. Jako blesk z čistého nebe přichází kapitulace konfederačních vojsk a obsazení jižanských území krutými unijními dobyvateli. Nastává opravdový boj o holý život...
Tyto historické reálie v podání Margaret Mitchellové před námi defilují natolik sugestivně, barvitě a přesvědčivě, že jí věříme na slovo. Román Jih proti Severu je ovšem vynášen do nebes hlavně pro lovestory, která je do něj zakomponována – a co tedy říct k ní?
Je to hodně zvláštní – ten milostný příběh v mnohém připomíná červenou knihovnu, zároveň ale je mimořádně dojímavý a naprosto se liší od obehraných literárních „vzorů“. Tak třeba tady vůbec neplatí klišé o přitahujících se protikladech, oba protagonisté si jsou povahově podobní jako vejce vejci. A navíc v negativním smyslu slova – prospěchářství, vypočítavost a cynismus jsou přece špatné vlastnosti, u Scarlett a jejího osudového muže však jako by vůbec nebyly „na škodu“ a paradoxně ještě umocňují jejich bouřlivý a nekonvenční vztah...
Román Jih proti Severu patří k literární klasice a už z tohoto důvodu by jej měl každý „sečtělý“ člověk znát. Přiznám se, že na mne sice žádný mimořádný dojem neudělal, přesto však času, který jsem nad ním strávil, rozhodně nelituji. A děkuji nakladatelství Leda za zaslání recenzních výtisků obou dílů! 

úterý 3. března 2020

POETICKÉ KOMENTÁŘE (209)



































S t y ď   s e ,  m a l ý   č e s k ý   š m e j d e

o   v i r u s   t i   v ů b e c   n e j d e

c h c e š   j e n   š í ř i t   l ž i   a   s t r a c h y

a   p a k   t a h a t   z   l i d í   p r a c h y !