neděle 30. dubna 2017

HAIKU (99)


K o l o n a   a u t  –

k r a j i n o u   j e d e

n á k l a d n í   v l a k

sobota 29. dubna 2017

JAN BALABÁN: SOUBORNÉ DÍLO

Balaban

ÚVOD
Vážení čtenáři, předesílám, že stejně jako vy ani já nemám rád ty slaboduše stupidní reklamy, snažící se zlákat lidi ke koupi toho či onoho pomocí otázky, jež v nich má vyvolat dojem, že nejdou s dobou a ve srovnání s druhými mají hodně co dohánět. „Cože – Vy ještě ve Vaší kuchyni nemáte jedinečnou sadu hrnců od firmy Great of Black Power, která představuje revoluci ve vaření? Neváhejte, ještě dnes si ji u nás objednejte a staňte se i Vy členem velké rodiny spokojených uživatelů hrnců a pánví nové generace, vyráběných pomocí nejmodernější technologie ultraantikorozní hybrionální osciloskopie!“
V případě této recenze však přesto udělám výjimku a položím vám přesně tutéž otázku. Domnívám se totiž, že spisovatel, jehož jméno v ní zazní, je v české literatuře posledních desetiletí natolik významným a ojedinělým zjevem, že mne snad nikdo nebude podezřívat z nějakých reklamních či marketingových triků. Takže: „Cože – Vy ještě nemáte souborné dílo Jana Balabána, vydané nakladatelstvím Host v nádherné grafické úpravě Martina Peciny? Tak na nic nečekejte a honem volejte nebo mejlujte do Brna, aby Vám ty čtyři svazky, které se stanou ozdobou Vaší knihovny, co nejdříve poslali!“
O Janu Balabánovi toho již bylo napsáno tolik, že si samozřejmě uvědomuji nebezpečí, zda svou trochou do mlýna nepřinesu pouze další sovu do Atén. Je to bohužel možné, ale chci se o to přesto pokusit – v neskromné naději, že můj pohled na tohoto literárního velikána bude přes všechnu upachtěnost a nedokonalost alespoň malým kamínkem do mozaiky toho, co již bylo o jeho tvorbě řečeno lidmi chytřejšími a zkušenějšími, než jsem já.

EXISTENCE
Jak to, že v dnešní době, kterou můžeme v materiálním ohledu označit za „zlatý věk“ garantovaného základního zabezpečení pro všechny vrstvy společnosti, kdy nikdo netrpí hladem a nemusí z důvodu hmotné nouze bojovat o holé přežití, jak je zkrátka možné, že v situaci, kdy si tak dobře žijí, nejsou dnes lidé šťastní? Vždyť je to minimálně nelogické! Jistě, „nejen chlebem živ je člověk“, ale jestliže starost o chléb (tedy o „základní životní potřeby“ v jejich souhrnu) nás neobírá o všechen čas a nevyčerpává do úpadu, co nám pak brání využívat „osobní volno“ tak, abychom byli šťastní?
S touto fundamentální otázkou je spojeno množství nejrůznějších podotázek, rozvětvujících se do takřka neproniknutelného labyrintu sociologických teorií, jejichž autoři však většinou bazírují na nepodstatných podružnostech a módních klišé, aniž by se jakkoli přiblížili k podstatě problému. Důvod je zřejmý – nazvat věci pravými jmény by nutně znamenalo vrátit se k tomu, čemu se učeně říká „tradiční model rodiny“ a co je těmito rádobyodborníky s pohrdáním odmítáno jako historický přežitek, nehodící se do „nových poměrů“.
U Jana Balabána mám za to, že patří do skupiny těch vzácných tvůrců–myslitelů, u nichž hraje literatura (jakkoli perfektně ji „ovládají“) de facto podružnou roli, když slouží jako víceméně „náhodný“ či „nahodilý“ (a tudíž v případě potřeby zaměnitelný) prostředek vyjádření jejich světonázorového postoje. Jinými slovy – Balabán je především sociolog par excellence, který k nám, svým obdivovatelům, promlouvá literárním jazykem proto, že jím své myšlenky dokáže sdělit nejvýstižněji.
Dítě
Kdo pozorně čte Balabánovy povídky a romány, určitě si všimne, že předmětem jeho zájmu je především tragédie dítěte v tzv. moderní době, resp. rodině, v níž nenachází láskyplné přijetí, ale setkává se s různými formami odmítnutí a odcizení. Proč se rodí tak málo dětí? A proč, když už si je „pořídíme“ a ony právem očekávající naši lásku a péči (všichni je přece pokrytecky označujeme za své největší bohatství a štěstí), jsou v našich životech co možná nejrychleji odstavovány na vedlejší kolej ve jménu kariéry a tzv. seberealizace? A co stojí za tím, že se každé druhé manželství rozpadá? Byť nevysloveny explicitně, jsou tyto a další podobné otázky, resp. hledání odpovědí na ně, v Balabánově tvorbě všudypřítomné.
Psychické a duchovní živoření, k němuž své děti odsuzujeme (přičemž své černé svědomí chlácholíme hektickým kupováním stále nových a nových „dárků“), se pochopitelně nemůže neodrazit na jejich osobnostním vývoji. Ovšem ani masívní nárůst duševních nemocí u dnešních dětí nás nedokáže vyburcovat ke změně našich životních priorit. To raději všechno svedeme na všemožné druhy dyslexie a dysgrafie, které jsou prý těmi prapůvodními příčinami dětských neuróz (v čemž nás až na pár čestných výjimek podporují tzv. „psychologičtí odborníci“), popř. se vymluvíme na internet, facebook a počítačové hry.
Matka
Za právě řečeným nelze nevidět fatální selhání moderních žen-matek. Ideály nezávislosti, „plánovaného rodičovství“ a „sexuálního osvobození“, které značná část z nich přijala za své, nemohou ostatně vést k ničemu jinému než k degradaci rodiny na pouhý sociální konstrukt, v němž je dítě toliko jedním z mnoha objektů zájmu, přičemž zdaleka ne tím nejdůležitějším. Svou vinu na tomto stavu má i stát, který svými „prorodinnými opatřeními“ preferuje svobodné matky a nesezdané páry a vyvíjí všemožný tlak na to, aby se každá matka mohla (či spíše musela) „zapojit do pracovního procesu“. Aby toho nebylo málo, každodenní čtyřiadvacetihodinová starost o malé dítě je oficiálně nazývána „mateřskou dovolenou“, což má ženě sugerovat, že vlastně nic nedělá, je společensky „neproduktivní“ a tím ji nasměrovávat k tomu, aby využila „služeb státu“ (jesle, školky) a své dítě tam odložila. Jistě, takto natvrdo se to neříká, dokonce jsme svědky tendence prezentovat takovouto „výchovu“ jako pro dítě blahodárnou, neboť jeho socializace se nejlépe dosáhne v kolektivu (jak vidno, z komunistických časů se toho v tomto směru příliš nezměnilo), ale nepopiratelná skutečnost, že matka trhá vzájemnou citovou vazbu a zbavuje se dítěte v čase, kdy ji nejvíce potřebuje, se nemůže dříve či později nevymstít. Je evidentní, že vzdorovat tomuto trendu není jednoduché, zároveň však (v případě, že má žena oporu ve svém partnerovi) nikoli nemožné, jak můžeme vidět na příkladu řady většinou křesťanských rodin s počtem dětí větším než „obvyklým“.
Otec
Podporu, kterou hledá u svého muže a otce dítěte či dětí, hledá žena často marně. Jestliže nakonec kapituluje a přistoupí na to, co od ní společnost jaksi automaticky očekává, totiž skloubení mateřských povinností se zaměstnáním, pak se tak stává v naprostém většině případů právě proto, že tento „rodinný model“ považuje za normální a dokonce výhodný i její manžel. Jestliže se dnes mezi rozumnějšími psychology často mluví o tzv. „krizi otcovství“, přičemž se jí myslí mentální nevyzrálost mužů pro život v manželství, pak alibismus, s nímž mnozí z nich přesouvají veškerou starost o děti na ženu, aniž by jí byli jakkoli nápomocni, tuto teorii bohužel jen potvrzuje. Pohodlná cesta „nejmenšího společenského odporu“, neschopnost a strach žít jinak než „všichni ostatní“ a to včetně výchovy dětí, je patrně nejcharakterističtějším rysem dnešních mužů-otců.

EXISTENCIALITA
Je teprve to, co se skrývá za empiricky postižitelným světem tou pravou realitou, onou „věcí o sobě“, jak ji nazýval Kant či světem čistých idejí Platóna? Musíme prostě předpokládat existenci Boha, svobodné vůle a nesmrtelnosti duše, protože jinak by náš „praktický rozum“ ztratil veškerou ontologickou oporu a život jedince i společnosti by skončil mravní anarchií, nebo je tato postulace něčím víc než pouze uměle zkonstruovanou berličkou pro přežití ve světě, v němž by v opačném případě bylo vše dovoleno, jak hlásal Dostojevskij?
U Jana Balabána je Boží existence prvotním a nezpochybnitelným axiomem, předcházejícím všechno naše poznání, což ovšem v jeho případě nejenže neznamená, že lidská cesta životem je tím nějak zásadně ulehčena, ale naopak se namísto procházky růžovým sadem stává slzavým údolím nekonečných vnitřních zápasů těch, kteří ještě nepřestali věřit na univerzálnost mravního zákona a stále tak v sobě udržují plamínek svědomí, který většina dávno sfoukla ve jménu hesla „jezme a pijme, protože zítra zemřeme“.

METAFYZICKÝ PŘESAH
Jestliže jsem se dosud věnoval dvěma základním existenciálám odděleně a jaksi zkratkovitě, pak tomu bylo proto, abych si „připravil půdu“ pro přechod k jejich symbióze, která je úhelným kamenem Balabánovy tvorby. Právě zde, v umění neomylně najít a literárně zachytit „bod dotyku“ obou těchto „veličin“, stejně jako vzájemné prolínání a přesah, dosáhl autor nepopiratelného mistrovství. Postavy Balabánových příběhů mají jedno společné, a tím je vstup transcendentního existenciálna (který může mít mnoho podob) do existenční každodennosti, čímž je uveden do pohybu kategorický mravní imperativ, ukazující (tu více, tu méně zřetelně) na zacílení lidské duše za horizont fyzického přežívání. Ať už jde o náhodnou vzpomínku na nějaký zážitek z dětství, nemoc či smrt blízkého člověka, uvědomění si vlastní odpovědnosti za něco či někoho – konkrétní jedinec je tu vždy náhle a neodvratně postaven před dilema, které musí chtě nechtě řešit. Autor jej jako by zpovzdálí pozoruje a probírá se jeho myšlenkovými pochody a nechává totéž dělat čtenáře. Ten má tak možnost posoudit, jak by případně v podobné situaci jednal on sám, resp. jak by jednat měl. U Balabána zůstává mnohé nevyřčeno, pointa často absentuje, čtenář je ponecháván „na holičkách“ vlastního úsudku, což ovšem nikterak není na závadu pochopení spisovatelova záměru. Naopak se dá říct, že právě tato náznakovost a nedopovězenost je fundamentem, který ostravskému spisovateli umožňuje promyšleně vykreslovat své psychologicky dokonalé portréty obyčejných „lidí z davu“, řešících zdánlivě banální existenční problémy, za nimiž se jim ovšem zjevuje již zmíněný existenciální přesah. A tady dochází k dalšímu paradoxu – spisovatel pochopitelně ví, kde hledat ony prapůvodní příčiny krize moderní společnosti, ovšem v žádném případě nechce vystupovat jako mravokárce, tepající lidské poklesky a nedokonalosti. Tato role je mu naprosto cizí, jednak proto, že si uvědomuje rafinovanost pasti konzumního životního stylu, do níž jsou lidé chytáni promyšlenými marketingovými a jinými strategiemi a také z důvodu naprosté „nepoužitelnosti“ veškerých „donucovacích prostředků“, byť pouze literárních, ke změně hodnotového paradigmatu člověka. Svůj úkol vidí spíše v co nejpřesvědčivějším upozorňování na důsledky našich myšlenek a skutků, které mohou mít krutě neodvratitelné důsledky, neboť ze zákona příčiny a následku není vyjmuto ani lidské jednání. Jeho nepřímý apel na svědomí čtenářů je však takto mnohem silnější, než kdyby dával konkrétní rady a doporučení.

ZÁVĚR
Literární tvorba Jana Balabána byla od samého počátku uznávána a obdivována a okamžikem jeho smrti se stala klasickou. Čtenáře si získal (a nadále získává) jak ekvilibristickým ovládáním jazyka, tak vědomím (mezi dnešními autory již velmi vzácným) umělecké odpovědnosti, z něhož pak vychází ta jedinečná „balabánovská“ opravdovost a přesvědčivost jeho textů. Závěrem chci poděkovat slečně Heleně Hrstkové za zaslání čtyř svazků souborného díla Jana Balabána k recenzování a poradit těm, kdo tohoto autora ještě nemají ve své knihovně, aby to rychle napravili...

čtvrtek 27. dubna 2017

SOBOTKOVY VÝHRŮŽKY JSOU PRO BABIŠE DAREM Z NEBES!

Babis_2

Nevím, zda jde o nějaký mozkový zkrat či jednání v afektu, ale to, co Sobotka právě předvádí ve své estrádě s názvem „Jak jsem se konečně rozhodl spáchat harakiri“, je neuvěřitelné. Přihrát Babišovi na smeč opravdu nemohl lépe! Andrej má nyní v rukách všechny trumfy a svou novou roli mučedníka, do níž ho Slávek tak sobotkovsky pitomě naaranžoval, si užívá na plné pecky. Fotky s papundeklovými krabicemi, v nichž si odnáší propriety ze své ministerské kanceláře, zaplnily facebook a vůdcovi věrní se okamžitě dostali do varu. Bureš si za pár let stihl vychovat tři miliony tvorů, smyslem jejichž životů jsou koblihy všeho druhu a škodolibé radost, že špatně se nevede jenom jim, ale všem bez rozdílu.
Tito panelákoví hltači televizních seriálů, které si každý režim hýčkal jako ty nejblbější a tudíž nejposlušnější užitečné idioty, jichž ale nikdy nebylo tolik, aby mohli mít nějaký zásadnější vliv na politiku, náhle pocítili, že je jich ve skutečnosti hodně a pod vlajkou Agrofertu se mohou sjednotit do ANA. Lepší konstelaci si slovenský bača pro své stádo českých ovcí nemohl přát.
Myslíte, že si Slávek troufne Babiše odvolat? To, co je Andrej zač, se přece ví už roky, tak proč najednou zrovna teď ty chlapácké řeči slabošského premiéra, že s takovým člověkem nechce mít nic společného. Vždyť to s ním táhl tři a půl roku a vždycky se nakonec domluvili, pokaždé se ukázalo, že jejich „nesmiřitelné rozepře“ nejsou ničím jiným než divadýlkem pro veřejnost, majícím vyvolat dojem, jak to mezi oběma skřípe, zatímco si vzájemně hráli do karet. Máslo na hlavě totiž mají oba, i o „čistého“ Slávka by se přece mohla za jiné politické konfigurace začít zajímat policie (OKD, byt za poslanecké náhrady...), i on má co vysvětlovat, byť to (zatím!) po něm nikdo nechce.
Sobotka tedy pojal rozhodnutí, že svou kašpárkovskou roli sehraje až do hořkého konce. Tím prakticky na stříbrné míse odevzdává zemi do Babišových rukou, což mu očividně nedochází. To, čím Andrejovi vyhrožuje, je totiž pro oligarchu tím nejlepším dárkem. Odvolání z funkce ministra by pro něj kromě aureoly mučedníka nalajnovalo ideální hřiště pro další změnu demokratických pravidel tak, aby tu na konci zápasu zůstalo jen jedno mužstvo s názvem Agročeská republika.
Především však Andy ví, že několikamilionová tlupa babišovců, co by v případě výzvy svého fýrera vyšla do ulic, je dostatečným argumentem pro to, aby Slávek po pěti minutách své silácké mediální slávy opět zalezl pod zem...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (133)

Cajzhebnuti

C o p a k   j e   t o   z a   d r u h   č a j e ?
J e n   s i   t o   t a m   p ř e č t ě t e  –
s a m é   b i o ,  p ř e s t o   a l e
p o   p o ž i t í   z h e b n e t e !

HAIKU (98)


O b l e v a  –

o č i   s n ě h u l á k a

v y p a d l y   z   d ů l k ů

pondělí 24. dubna 2017

OPRAVDU SI NA NĚHO NIKDO NETROUFNE?!

Aabab

Kdyby se jednalo o někoho jiného, méně (mezi místním lumpenproletariátem) zbožňovaného a především ne tak pohádkově bohatého, určitě by už měl na krku ne jedno, ale hned několik obvinění. Pravděpodobně by také skončil ve vazbě, protože riziko útěku či ovlivňování svědků by jasně hovořilo v jeho neprospěch.
Ovšem Spravedlnost, která je vyobrazována se zavázanýma očima, což má symbolizovat její nestrannost, má v České republice ta kukadla nejen otevřená, ale přímo vyboulená. Div jí nevypadnou z důlků! To proto, aby dobře viděla a chránila ty, kteří jsou mezi rovnými ti rovnější, hlavně však aby dohlížela na trestní nenapadnutelnost pana Nejrovnějšího, co stojí nad všemi paragrafy a jemuž nikdo nesmí zkřivit vlásek na hlavě. Když má zkrátka někdo miliardy, přijde spravedlnost zkrátka. A pokud má dytyčný pětatřicetiprocentní volební preference, tak to stáhne ocas mezi nohy i vrchní stádní nástupce.Takže – žádné padni komu padni. A už vůbec ne, že zákon platí pro všechny. Jó, holenkové, na takové řečičky zapomeňte a hezky ohýbejte hřbet před soudruhem Kapitalistou, co mu každý třetí z vás dá na podzim hlas ve volbách za to, že devastuje česká pole řepkou a krmí nás svými bioproduktovými umělohmotninami.
Aha – že vy, pane Kobliho, pro něj hlasovat nebudete? A vy, paní Krokodýlová, ve svém okolí neznáte nikoho, kdo by mu skočil na kostelecké uzeniny? No tak sláva! To ty předvolební průzkumy asi pěkně lžou, co? Ale opravdu vám ty zásady vydrží? Skutečně se nakonec nedáte zlákat na rozmražený makovec nebo balónek s logem ANO pro vaše roztomilé vnoučátko? Skvělé! Takže žádné slavné vítězství, premiérské křeslo a neomezené vládnutí nad blbými Čehúňmi! Nad řepkovými poli se konečně blýská a nad agrofernetovými farmami a reprodukčními klinikami (to jste nevěděli, že on reprodukuje i lidi?) hromy divo bijú. Toho bohdá nebude, aby Čechům vládl nějaký Slovák, Husák, Bilak nebo Buriš!
Andy ovšem cítí, že mu teče do bot, proto ten sobáš s Mončou. To by v tom byl čert, aby tu slávu, co o ní budou psát všechny jeho noviny měsíc před a půl roku po ní, ti pražští Pepíci a moravští Honzové neobrečeli a dojatýma rukama správný lístek do urny nevhodili!
Ale kdo ví, možná, že se nakonec Řepkový boss přepočítá, protože těm vystrašeným orgánům činným v trestním řízení, co se ho bojí klepnout přes prsty, je už ta jejich strašpytelnost přece jen trapná, protože jinému na jeho místě by už dávno naklapli klepeta. Jakýsi úřad prý začal zkoumat, jestli se Buriš nedopustil přestupku při optimalizování daní. Samozřejmě, na Čapí hnízdo si zatím nikdo netroufá, ale i tato první vlaštovka může spustit lavinu, z pod níž se pan Velkomožný už nevyhrabe.
V každém případě – ta hrůza z Babiše, z jeho miliard peněz a milionů přicmrndávačů, snad už přece jen u policie a státních zástupců není tak hrůzostrašná, jako byla ještě nedávno. Třeba si nakonec někdo z nich dodá odvahy a začne konat. Tak, jak mu to ukládá zákon.
Co myslíte, vážení čtenáři, skončí ten člověk v teplákách, nebo ne?

neděle 23. dubna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (132)

Lekar_2

J s e m   p á n   v e   s v é   o r d i n a c i
c o   s e   s   n i k ý m   n e p á ř e  –
m á š - l i   n ě c o   k   m o j í   p r á c i
b ě ž   a   z m ě ň   s i   l é k a ř e !

sobota 22. dubna 2017

ХАЙКУ (18)


Ц в е т у щ а я   л и п а  –

и з д а л е к а   с л ы ш у   

в е р х у ш к у

čtvrtek 20. dubna 2017

DEUTSCHLANDISTAN (2)


Ein Tscheche schreibt...

Sie sind sehr gut integriert, man kann sagen, dass sie eigentlich keine türkischen Deutschen, sondern deutsche Türken sind. Also – vor allem Deutsche, sodass sie im bevorstehenden Referendum für einen Mann mit diktatorischen, ja faschistischen Tendenzen selbstverständlich nicht stimmen werden. Sie sehen sehr gut, was zur Zeit in Türkei passiert und sie wissen, dass es mit der Demokratie und Menschenrechten nichts Gemeinsames hat. „Unsere“ Türken sind ganz andere Menschen als die fanatische Menge, die Erdogan in Istanbul und Ankara zujubelt...
Diese Überzeugung der Deutschen, dass ihre türkischen Mitbürger klare und eindeutige „Nein“ zur Absicht ihres President, die unbeschränkte Macht zu ergreifen, hat einen riesigen Schlag erlitten – zwei Drittel dieser „integrierten“, „vernünftigen“, „in einem vorbildlichen demokratischen Staat lebenden“ Türken haben gezeigt, dass sie in der Wirklichkeit die Diktatur der Demokratie vorziehen. Und in anderen Westländern sieht es nicht anders aus. Im Gegenteil – kurz gesagt, hier hat man sogar noch „besser“ als in Türkei gewählt...
Die grossen Kundgebungen in deutschen Städten, die den Erdogans Sieg begrüssten, die Tatsache, dass die Mehrheit der Türken in Deutschland ihrem neuen Sultan die bediengungslose Treue verspricht und vor allem die Entschlossenheit dieser Millionen, an Befehl ihrer Führer Schluss mit der gehassten Demokratie zugunsten des deutschen Kalifat zu machen, das alles bedeutet nicht nur die direkte Bedrohung des demokratischen Fundamentes des Staates, sondern auch die wahrschenlichsten Richtung der künftigen Ereignisse zeigt. „Der Führer befiehlt – wir folgen.“ Diesen Schrei konnte man in Deutschland von Erdogansanhängern nach der „siegreichen“ Wahl am häufigsten hören.
Aber – man muss in diesen schweren Zeiten die Ruhe bewahren, nicht wahr? Wir Deutsche sind brave Bürger und keine Hetzer. Wir schaffen das. Merkel hat es ja gesagt...

středa 19. dubna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (131)

Lejno

V   t o m h l e   b i s t r u   v   c e n t r u   T e p l i c
n i c   j i n é h o   n e j í m  –
l e j n o   m i   t u   c h u t n á   n e j v í c
s   k n e d l í k e m   a   z e l í m

úterý 18. dubna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (130)

Nozirstvi-tupy

T o m u   ř í k á m   N o m e n   o m e n
( j m é n o   m n o h é   n a p o v í )
n e v í m ,  z d a   b y c h   s   t u p ý m   n o ž e m
š e l   k   t o m u h l e   c h l a p o v i

pondělí 17. dubna 2017

HAIKU (97)


P r a v á c i !

v y s y p á v á m   z   k o š í k u

k l o u z k y   a   r y z c e

neděle 16. dubna 2017

ХАЙКУ (17)


Н о в ы й   г о д  –

п о   п у т и   и з   п а б а

к т о - т о   у ч и т с я   х о д и т ь

pátek 14. dubna 2017

čtvrtek 13. dubna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (129)

Cikani

C i k á n i   j s o u   z c e l a   j i s t ě  
s t e j n í   l i d é   j a k o   m y  –
d á v a t   p o z o r   m ě l i   b y s t e
m o ž n á   s p í š e   n a   R o m y

středa 12. dubna 2017

История одной любви (2)

Naspickach

Первый поцелуй –
тебе пришлось
стоять на цыпочках
на следующую встречу
пришла на высоких каблуках...

úterý 11. dubna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (128)

Vytah

S k o r o   s e   m i   v ě ř i t   n e c h c e
c o   j e   m o ž n é   v   d n e š n í m   s v ě t ě
d o   t é   s t r a š i d e l n é   k l e c e
n e v l e z l   b y c h   a n i   v   l é t ě !

pondělí 10. dubna 2017

HAIKU (95)


N e h y b n ý   ú s m ě v  –

k l u c i   k o u l u j í

L u c i i   B í l o u

История одной любви (1)

Poddestnikem

За окном дождь –
„Ты помнишь?
Приняла приглашение
под мой зонтик
на всю жизнь...“

neděle 9. dubna 2017

HAIKU (94)


P a d á   s n í h  –

p o s l u š n ě   p ř e c h á z í m

n a   p r o t ě j š í   c h o d n í k

pátek 7. dubna 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (127)

Omluvenka

R o d i č   n a p s a l   ú d a j n ě
o m l u v e n k u   v u l g á r n ě  –
f u r t   v š a k   l e p š í ,  n e ž   k r ý t   ž á k a
c o   s e   m í s t o   š k o l y   f l á k á !

(klikni na obrázek)

ХАЙКУ (16)


Н о ч ь   н а   р ы б а л к е  –

в   т е м н о т е   с в е т я т

д в е   п о л н ы х   л у н ы

čtvrtek 6. dubna 2017

ISLÁMSKÉ SARDINKY

Fejeton o duševních procesech, které odstartovaly dvě sardinky v jedné konzervě a následně i v druhé a třetí, zakončený hádankou pro inteligiózní čtenáře, mající uhodnout jméno člověka, napsavšího knížku, v níž se vyskytují sardinky, muslimové, gilotina a žralok. 

Axiom 1
Paměť je jednou z nejdůležitějších funkcí lidského mozku.
Podaxiom: „Skleróza nebolí, ale člověk se při ní napřemýšlí.“ (Neznámý alkoholik po mozkové příhodě)

Axiom 2
Ke správné funkci lidského organismu je zapotřebí pestré stravy.
Podaxiom: „Mořské ryby jsou zdravé, protože obsahují fosfor, který je smrtelně jedovatý.“ (Neznámé školou povinné dítě)

- - -

Občas si koupím mořské ryby. Chutnají mi a navíc jsou prý i zdravé a i když přesně nevím, jaké množství by jich měl průměrný člověk ročně spořádat, aby se vešel do tabulek expertů na vyváženou stravu, většinou vždy, když už jsem v obchodě, si do košíku hodím nějaké ty sardinky. Jako před pár dny.
Všimněte si, že se sardinkám říká sardinky a ne sardinka. Je to proto, že v konzervě se nachází těchto rybek množství větší než malé, pokud malým myslíme jednu. Tedy minimálně dvě, ovšem jestli mě paměť neklame, tak kam mně paměť sahá, vždy v těch sardinkách bylo sardinek víc než dvě, dokonce tolik, že jsem je nikdy nepočítal. Nebylo ani proč – jednak ty sardinky byly v konzervě pokaždé namačkány jako sardinky a tak blbá činnost, jakou je počítání sardinek v sardinkách, mě ani nikdy nenapadla. Až předevčírem...
Ne, neměl jsem v úmyslu je počítat, přišlo to prostě samo od sebe. Otevřel jsem konzervu a v ní spatřil sardinky. Byly dvě.
V mém mozku, přesněji v centru, kde sídlí paměť, se začal odehrávat jakýsi zvláštní proces. Bylo to něco jako vzpomínání či rozpomínání se na... Ano, na co? To jsem nevěděl, nějak jsem ale tušil, že v tom mají prsty ty dvě sardinky. Jistě, mohl jsem být rád, že nápis na konzervě nelhal, opravdu šlo o sardinky a ne o sardinku, ale jejich počet, který byl vlastně nejmenší možný, mně nešel z hlavy. Kdyby byly aspoň tři! Cosi mi říkalo, že tři sardinky by můj mozek nechaly v naprostém klidu.
Měl jsem zkrátka pocit, že tady něco nehraje. Když jsem se však snažil zjistit, co by to mohlo být, vždycky jsem dospěl k podobnému, ale přesně opačnému pocitu. Prostě se mi zdálo, že tady něco naopak hraje velmi dobře.
Chtěl jsem tu záhadu objasnit a přemýšlel jsem tudíž o postupech, jak si osvěžit paměť, protože právě ona (tedy v tomto konkrétním případě její absence) za všechno mohla. Zkoušel jsem si např. opakovat slovo „sardinky“ a přitom dávat pozor, co ve mně vyvolá, popř. s jakým jiným slovem se spojí. Po nějakém čase skutečně došlo k rozblikání jakési paměťové kontrolky v mozku, ale o nic chytřejší jsem nebyl, spíše naopak. „Sardinky“ se mi totiž spojovaly se slovem „muslimové“, aniž bych věděl proč. A tak místo jednoho hlavolamu jsem nyní měl dva.
Když jsem tak smutně přemítal o skleróze, o níž jsem si doposud myslel, že postihuje lidi mnohem starší než jsem já, napadla mě spásná myšlenka. Tak nějak sama od sebe přišla a spásná nebyla sama o sobě, ale tím, že díky ní se v mém mozku daly do pohybu jiné myšlenky, pak další a další až...
Stručně řečeno, vzpomněl jsem si, že těch sardinek jsem si koupil deset. Myslím deset konzerv, zabalených v igelitové fólii a prodávaných v akci za poněkud nižší cenu. Hloubal jsem nad tím, zda ty dvě sardinky nemohly být nějaká náhoda, resp. rozhodl jsem se zjistit, kolik jich bude v jiné konzervě. Otevřel jsem ji a spatřil zase přesně dvě sardinky. Opět náhoda? To asi sotva, ale pro jistotu a do třetice... Ze třetí konzervy na mě znovu hleděly mé staré známé dvě sardinky! Slovo „hleděly“ je použito obrazně, neboť ryby neměly hlavy.
Přesto tyto otevírací pokusy nemohu hodnotit jinak než jako obrovský úspěch. Byly totiž dalším (a dost podstatným) krůčkem v mém boji s kornatěním tepen. Takže i napotřetí staré známé dvě sardinky – to jsem si říkal při pohledu na poslední (tedy tu třetí) otevřenou konzervu a náhle... Mozkový výboj! Ze čtyř slov zničehonic dvě vypadla a zůstala jen dvě – staré sardinky!
A to nebylo zdaleka všechno. Okamžitě jsem si totiž vzpomněl na knihu, kterou jsem četl asi před 20 roky, resp. na jednu větu z ní: „Paměť není nic jiného než zřetězení idejí.“ Cítil jsem, že se blížím vytouženému cíli, navíc mě rozradostnil fakt, že si pamatuji, co jsem četl před dávnými časy a že to možná s mým tepenným kornatěním nebude až tak sklerotické. Načež jsem zkusil dát všechna svá dosavadní zjištění tak nějak dohromady a vyšel mi zhruba tento řetězec – sardinky, dvě sardinky, dvě staré sardinky, muslimové, raclette. To poslední slovo mi tam naskočilo úplně automaticky a stejně tak dalo impuls mému mozku, který jej předal nohám a já se šel podívat, z jaké země ty sardinky pochází. Bylo to na nich napsáno nečitelně titěrným písmem, jako by se ti, kdo je k nám importují, styděli za to, odkud. Musel jsem si přinést lupu, abych se vzápětí ujistil, že mé tušení bylo správné – „země původu Maroko“! Ano, čtete správně – v České republice se prodávají marocké sardinky, vždy dvě v jedné konzervě a logicky tedy dvě velké sardinky. Ale proč velké, když sardinky bývaly odjakživa malé, ba mrňavé? Nenapadlo mne jiné vysvětlení než to, že jde patrně o nějaký sardinkový odpad, možná o přerostlé kusy, které by nikdo kromě Čechů a Jugoslávců nejedl...
Teď už stačilo jen tak sedět a čekat. Na co? Jednoduše na okamžik, kdy v mozku dojde k definitivnímu spojení příslušných obvodů a vypadne z něj řešení, asi jako když vhodíte do jízdenkového automatu minci, zmáčknete tlačítko a čekáte, až se ten peníz vrátí zase zpátky, nebo v přístroji zůstane a již ho nikdy neuvidíte.
Ne, s lidským mozkem to tak samozřejmě není a kdo si počká, ten většinou nečeká dlouho. A tak jsem po chvíli vstal, šel do obýváku a nějakou dobu se prohraboval knihami. Ten spisovatel byl bývalý Jugoslávec a kniha se jmenovala... No, to je taková malá literární hádanka. Kdo pozorně četl můj podivný fejeton, tak určitě bude hned z Lublaně doma, protože ten název z něj přímo křičí.
A kdo by chtěl malou nápovědu, tady je:
Sardinky byly exportovány z Maroka, uloveny a zpracovány tamtéž.
Marocké sardinky nestojí za nic.
Arabové nacpou do konzervy přesně dvě sardinky. Jsou to dvě velké gilotinované sardinky, které by jinak žijíce v moři brzy pošly stářím nebo by alespoň doufaly, že je expresně spasí žralok.
Pozoroval jsem vzezřením značně neurčité gigantické sardinky.
Arabové jsou zruční obchodníci. Jejich bůh je velký. Jsou i proto jejich sardinky takové?

středa 5. dubna 2017

BABIŠOVA HRŮZA Z PREMIÉRSKÉHO KŘESLA...

Spropitneuctenka

Andrej upletl bič sám na sebe!

V poslední době se českým mediálním prostorem skoro unisono nese nářek či jásání (to podle toho, jak dotyčný pisatel vnímá osobu pana Koblihy) nad tím, že podzimní parlamentní volby vyhraje Babiš. Tedy nikoli Hnutí ANO, ale jedna konkrétní osoba. To samozřejmě o něčem svědčí, minimálně tedy o tom, že lidé vnímají Andreje jako svého druhu vůdce, jemuž členové jeho hnutí dělají pouze nezbytnou stafáž. To je samozřejmě pravda (kdyby např. Babiš umřel, pak by se ANO okamžitě rozpadlo), záhadou však je, proč toto Babišova umanuté úsilí vytvářet dojem, že se v případě jeho hnutí jedná o regulérní politickou partaj, není jeho voličům podezřelé. Jediná možná odpověď je ta, že elektorát Babišových věrných se podle všeho profiluje z lidí, jejichž intelektuální kapacita kladení této otázky neumožňuje.
Dá se říct, že se Babišovi podařil husarský kousek, když vsadil na taktiku co možná největší atomizace české společnosti na vzájemně soupeřící, ba nenávidějící se skupiny. Mediální pogromy na živnostníky, jichž jsme po několik posledních roků svědky, jsou toho asi nejtypičtějším příkladem, přičemž tradičních českých vlastností (závisti a udavačství) je zde využíváno přímo programově. Ekonomicky nezávislý, protože samostatně podnikající občan, je prezentován jako nebezpečná škodná, před níž je nutné chránit všechny „poctivě pracující“, tj. lidi, kteří na to, aby se živili sami, z nějakého důvodu (intelektuální deficit, manuální nešikovnost) nemají a musí tudíž „chodit do práce“. Těmto lidem je sugerováno, že živnostník (ačkoliv ve skutečnosti pracuje mnohem víc než těch 8 hodin denně jako oni) je společenský parazit, neplatící daně a okrádající stát (tedy je, ty poctivě pracující!) všude, kde může.
Kromě právě zmíněných dělníků se Babiš ještě mnohem intenzívněji zaměřuje na důchodce neboli tzv. seniory. Dobře ví proč – získat na svou stranu tři miliony potenciálních „nejvěrnějších z věrných“ (kteří mají většinu života za sebou a těch posledních pár let chtějí prožít v klidu a solidním materiálním zabezpečení) znamená s přehledem vyhrát volby. Babišova sebestylizace do role ochránců starců a stařenek vypadá sice dost toporně a nevěrohodně, ale s přispěním občasných pouličních pečivových párty svůj účel plní dokonale – hlasy 80% penzistů má Andrej v kapse!
Dejme tomu, že Babiš opravdu volby vyhraje. To by paradoxně nemuselo být pro naši zemi neštěstím, ale určitým přelomovým bodem, kdy by se těm dnes koblihou a mladofrontovní propagandou zaslepeným babifanatikům mohly konečně otevřít oči. Nyní má Andrej ve státě jedinečné postavení šedé eminence, kdy prakticky rozhoduje o všem podstatném, veškerou odpovědnost ale může kdykoli hodit na naivního Sobotku, který očividně neví, která bije. Pokud Andrej vyhraje volby a už se nebude moci nadále schovávat za bukem a tahat za drátky bez toho, aby nesl osobní odpovědnost, může se rázem ukázat, kým ve skutečnosti je – totiž populistou par excellence, machiavelistickým oportunistou a vychytralým cynikem, delegujícím „špinavou práci“ na nejrůznější pochybné existence a snaživé poskoky, kteří za kus žvance a šéfovo uznalé slovo udělají cokoli – ostatně fakt, jaké „osobnosti“ se postupně „vyprofilovaly“ z oněch antikorupčních a protimigrantských bijců, kteří, sotva se uvelebili v poslaneckých lavicích, hned začali šlapat jako perfektně namazané politicko-korektní hodinky a skákat, jak Brusel píská, hovoří za vše. Kromě naprosté absence důvěryhodných, morálně vyspělých a alespoň trochu odborně způsobilých osob, bez nichž by pochopitelně nemohl složit fungující vládu, by se ve funkci premiéra Babiš musel navíc chtě nechtě odkopat a z toho má evidentně nahnáno. Šéf Agrofertu je zvyklý poroučet, odměňovat a trestat a hlavně moc nepřemýšlet – na to má přece lidi! Řídit stát jako firmu sice po nějakou dobu lze, ale občané jsou přece jen něco trochu jiného než zaměstnanci Agrofertu, kteří musí držet hubu a krok. Zhruba jednou za dvacet let, když už toho mají plné zuby, vyjdou do ulic... a hledat si politický azyl v nějaké exotické zemi by Andrej na stará kolena určitě nechtěl.
Je tedy možné (a troufám si říct i pravděpodobné), že i kdyby z parlamentních voleb vyšel jako vítěz, post předsedy vlády rád přenechá nějakému užitečnému idiotovi z jiné strany. Tím by ovšem potvrdil, že je strašpytel. Babiš se tak chytil do pasti, co sám nastražil a otázka, kterou si teď patrně stále častěji s hrůzou klade, je vskutku komická: Co budu dělať, jestli (nědaj Bože) vyhraju volby?!

úterý 4. dubna 2017

MARTIN PECINA: KNIHY A TYPOGRAFIE

Pecenaknihy

Dobrá kniha by měla i dobře vypadat aneb na elektriku si zavolejte elektrikáře a na knižní design Martina Pecinu!

Poslední zhruba tři roky spolupracuji s několika nakladatelstvími, kterým recenzuji jejich knižní novinky. Kromě samotného obsahu si pochopitelně všímám i toho, jak je kniha „udělaná“ (vím, že takové slovo zní na tomto místě dost neohrabaně, ale výstižnější jsem nenašel). Jestli zkrátka dobře vypadá, resp. je-li za jejím vzhledem vidět (či možná přesněji cítit) poctivá práce někoho, kdo ji do jejího slušivého kabátu (kostýmu, obleku, večerní róby) oblékl. Na základě svých zkušeností musím bohužel konstatovat, že dobrých knižních „krejčích“ (odborně se jim říká typografové) u nás patrně mnoho není...
Tím víc mě ale vždycky potěší, když mi přijde kniha, která splňuje i zdánlivě vedlejší a neliterární, tj. estetické nároky. A tady bych chtěl zmínit tři takové výjimky z pravidla, u nichž jsem byl překvapen mimořádně zdařilým, řekl bych přímo fascinujícím vnějším vzhledem. Samozřejmě předesílám, že jsem v tomto směru laik a mé hodnocení tedy nemůže být jiné než subjektivní, na druhou stranu si ale troufám tvrdit, že určité povědomí o tom, co je krása a co kýč, přece jen mám. Takže – tu první knihu (Judith Hermannová: Počátek veškeré lásky) vydalo nakladatelství Větrné mlýny a je to podle mého názoru (dá-li se to tak říct) opravdový typografický skvost. Velmi se mi líbí i provedení dvousvazkového výboru z díla R. M. Rilkeho (Tichý doprovod, Neboť hvězd tam skákalo bezpočet) od nakladatelství Labyrint. A do třetice brněnský Host a Knihy Jakubovy. Domnívám se, že Kateřina Wewiorová, Jiří Troslov a Matej Vojtuš své práci opravdu rozumí...
Zajímavé je, že žádná z právě vyjmenovaných knih nemá obálku. To asi nemůže být náhoda, navíc když podle Martina Peciny by knižní obálky vůbec neměly existovat. A o tom, že tento pán ví, o čem mluví, se může přesvědčit každý, kdo se seznámí s jeho jedinečnou publikací Knihy a typografie, která nedávno vyšla v Hostu již ve třetím vydání!
Martin Pecina je nejen typograf par excellence, ale dokáže o problematice knižního designu i velice poutavě vyprávět. Jeho záměr, s nímž k psaní přistupoval a který by se dal vyjádřit sloganem „Typografie je záležitost natolik vážná, že se o ní nedá mluvit jinak než s humorem“, mu vyšel dokonale a čtenář tak má možnost nejen nahlédnout do autorovy designérské dílny a dozvědět se prakticky vše podstatné o jeho profesi, ale přidanou hodnotou mu je i Pecinův odlehčený, nekomplikovaný a zábavný literární styl. A určitě oceníme i jeho tvůrčí pokoru, s níž se na mnoha místech setkáváme, zvlášť když si uvědomíme, kolik různých ocenění již za své práce obdržel.
Kniha je rozdělena na tři základní oddíly, z nichž poslední dva (Knižní grafika, Knižní písmo) už svým názvem avizují, o co v nich jde. Jedná se samozřejmě o záležitosti ryze technického rázu, ovšem v Pecinově podání vyznívají úplně jinak – když třeba popisuje proces hledání adekvátní vyváženosti mezi textem knihy a její grafickou úpravou, pak je zřejmé, že je to skoro detektivní záležitost. Ukázky z autorovy tvorby nám poskytují dostatečný přehled o jeho profesionální erudici – např. za nádherným typografickým provedením souborného díla fenomenálního Jana Balabána nestojí nikdo jiný než právě Martin Pecina.
Čtenářsky zřejmě nejatraktivnější je první oddíl s prostým názvem Knihy. Tady např. můžeme najít i náznak odpovědi na otázku, proč u nás vychází tak málo hezky vypadajících knih. Martin Pecina si zde žertovným tónem stěžuje na to, v jak složité pozici se nachází typograf vůči nakladatelstvím, v nichž mu do jeho práce „kecá“ tolik lidí, že ustát tento tlak je těžší než všechno ostatní. Je zvláštní, že se tito všeználci tak hojně vyskytují právě u knižní grafiky – když si někdo najme třeba elektrikáře, aby mu udělal v domě nové rozvody, asi sotva mu bude radit, aby ten zelenožlutý drát zapojil na fázi a modrý na uzemnění. Proč tedy nakladatelství, které si zaplatí typografa, nenechá dotyčného také pracovat samostatně?
V nakladatelství kromě stálých zaměstnanců najdete také různé imaginární postavy: patří mezi ně v prvé řadě tiskařský šotek (na kterého se s oblibou svádějí veškeré chyby sazečů a korektorů), ale především Náš čtenář. Přichází na řadu tehdy, když dojdou všechny rozumné argumenty a diskuse s knižním úpravcem se ocitne v mrtvém bodě. Našeho čtenáře sice nikdo nikdy neviděl, ale v nakladatelství se na něj odvolává každý, kdo potřebuje prosadit svou. Říká se třeba „Náš čtenář by takovou úpravu nepochopil“ nebo „V knize nemohou být vakáty, protože Náš čtenář nechce kupovat prázdné listy“ nebo „Náš čtenář si chce hlavně počíst“. Zkrátka a dobře, do Našeho čtenáře lze projektovat veškeré osobní ambice a názory.
Kniha Martina Peciny je dle mého názoru mnohem víc než jen pokusem (byť navýsost zdařilým) o populárně-odborné přiblížení tématiky knižního designu široké čtenářské veřejnosti. Je především vyznáním člověka, který chová hlubokou úctu ke knize jakožto univerzální nositelce literárně-informačního poselství z minulosti a zároveň i jeho uchovatelce pro časy příští a jenž si tudíž uvědomuje svoji odpovědnost za to, jaké knihy předá do rukou nejen té dnešní, ale i budoucím čtenářským generacím.

pondělí 3. dubna 2017

PETER WOHLLEBEN: TAJNÝ ŽIVOT STROMŮ

Aaatajnyzivotstromu_2

Někdo často, jiný občas a další třeba jen výjimečně, ale do lesa chodíme snad všichni. Jistě – hlavně asi proto, že si zde můžeme nasbírat houby nebo borůvky, ale mnohdy prostě „jen tak“. Nemáme zkrátka žádný „praktický“ cíl a jen tak chodíme a užíváme si ticho, klid a tu zelenou krásu kolem – v lese je nám zkrátka dobře a i když se třeba unavíme dlouhou túrou, cítíme, že je to „zdravá“ únava a že jsme si ve skutečnosti odpočinuli. Proč tomu tak je?
Na tuto otázku a stovky dalších odpovídá ve své knize Tajný život stromů (Co cítí a jak komunikují – Objevování fascinujícího světa) německý autor Peter Wohlleben. Jestliže se stala bestsellerem nejen v jeho vlasti, ale i v řadě dalších zemí, pak to má jednoduchý důvod – jedná se o jednu z těch vzácných publikací, které nám takříkajíc „otevírají oči“ pro správné porozumění něčemu, čeho si obvykle v denním shonu nevšímáme, popř. to považujeme za naprostou banalitu. Řekněte sami – co může být zajímavého na obyčejném stromu? Má kmen, větve, listy nebo jehličí a... to je zhruba všechno. Ti chytřejší z nás možná slyšeli něco o fotosyntéze, kdy listy stromů přeměňují sluneční světlo na kyslík, což je velmi důležité i v planetárním měřítku, ale i pro ně bude určitě velkým překvapením, jak inteligentně se stromy chovají...

Recenze zde:

neděle 2. dubna 2017

JAK TVOŘÍM TEXTOVOU REKLAMU

Mám např. nabídku od firmy, vyrábějící konopná lana. Je na našem trhu nováčkem, potřebuje se nějak uvést neboli - jak se odborně říká - zapsat do povědomí budoucích zákazníků. Chtějí po mně krátkou, údernou reklamu, takovou, které já pracovně říkám „pamatovačka“.
Je mně pochopitelně hned jasné, že kostrou této reklamy bude „disharmonická asonance“ (to je další z mých pracovních termínů). Laicky řečeno, jde o použití protikladných pojmů, střetávajících se ve vzájemné symbióze v „bodu kumulované disproporce“ (do třetice p. t.). Výsledek pak může vypadat např. takto:
MÁTE ZDRAVOTNÍ PROBLÉMY? NEVĚŘÍTE KLASICKÉ MEDICÍNĚ? CHCETE SE VYLÉČIT JEDNOU PROVŽDY?!
Neházejte flintu do žita, raději pověste nemoci na hřebík! Naše firma, razící zásadu „konopí léčí, ale provaz uzdravuje“ má pro Vás jedinečné věše… řešení!
NABÍDKA PRO VÁS - KONOPNÝ PROVAZ!!!
(s garantovanou doživotní zárukou)
Kontakt: adolf.kat@sibenice.cz
Věřím, že píši pro inteligentní čtenáře, kteří poznají pokus o vtip a nadsázku… Ne, reklamy na smrt nedělám. Od toho jsou tu jiní. Tak před časem se jako příslovečné houby po dešti vyrojily v mém milovaném Brně plakáty se sloganem „Tato reklama tu bude i zítra - a Vy?“, popř. „Zanechte po sobě víc než jen vzpomínky“. Jakási firma tímto způsobem lákala (či spíše strašila?!) lidi k uzavření životního pojištění (proč se tomu tak říká, když jde o smrt?!). Když jsem tak kolem těch slaboduchých a neetických textů chodil, napadlo mne, proč ta pojišťovna nezatlačila na pilu ještě víc – slogan typu „Tuto reklamu zítra sejmou – a Vás?“ by jistě byl mnohem účinnější...

Jindy mi třeba přijde zakázka z časopisu, zaměřujícího se na zdravou výživu, biopotraviny a ekologický životní styl. Mám napsat krátký úvod k článku, pojednávajícím o „výhodách a významu individuální soběstačnosti v produkci potravin“. Základní heslo: „Zelenina z vlastní zahrádky - drůbež z vlastního chovu!“ Má „to“ být především „jednoduché a vtipné, kreativně-pozitivní a čtivé“. Takže se do toho pustím…
Postupuji podle následujícího schématu:
1. Přečtu si zmíněný článek.
2. Zvolím nejvýhodnější „konfigurační princip“ – pracovní termín pro jednu z mnoha variant předběžného přístupu k textu. V tomto konkrétním případě se rozhoduji pro „asonančně-asymetrickou oscilaci“ – proplétání dvou překrývajících se, vzájemně protichůdných motivů.
3. Vyberu optimální „technické“ provedení – z mnoha možností volím tu, která se mi zde jeví jako nejvhodnější. Bude to tedy dvousloková básnička se střídavými „poloabsolutními“ rýmy.
4. Napsání vlastního textu.
Chtěl bych zdůraznit, že samotná tvorba textu (v tomto případě básničky) není tím nejtěžším a nejpracnějším – nejvíc času kupodivu strávím u bodu č. 2, volby konfiguračního principu. A zde je výsledný produkt:
Když jsem se v Albertu podíval na ceny
drůbežích produktů, vajec a pórku
šel jsem si druhý den zakoupit kačeny
které si vykrmím na vlastním dvorku…
Květák a zelí si rovněž sám pěstuji
poté, co v Tesku jsem viděl je shnilé…
Lídlovi vzkazuji: „Jím zdravě, děkuji!“
a velkým obloukem vyhnu se Bille…
Za pár dní mi volá samotná šéfredaktorka, že se jí to moc líbí a jestli pro ně zase někdy něco nenapíšu. To jí bohužel slíbit nemohu – mám zakázek až nad hlavu a navíc jsem začal chovat kačeny a slepice a na zahradě pěstovat květák...