neděle 30. července 2017

ANNA BOLAVÁ: KE DNU

Aknihakednu

Anna Bolavá opět exceluje!

Románový debut Anny Bolavé Do tmy, jasně signalizující, že se u nás po dlouhé době objevila paní Spisovatelka, měl pochopitelně i ten „vedlejší efekt“, že příznivci nové tváře, která s tak nečekanou razancí zaujala čelné místo na literárním nebi, s napětím čekali, zda se „jejich“ autorka na vzedmuté vlně fascinujícího vypravěčského stylu udrží i v další knize. Můžeme, myslím, s klidným svědomím říct, že tato velká očekávání rozhodně nebyla zklamána a že Bolavá svým druhým románem mimo jakoukoliv pochybnost potvrdila své dominantní postavení nejlepší české spisovatelky současnosti.
Jestliže se hlouběji zamyslíme nad „fenoménem Bolavá“, záhy zjistíme, že dostat se této autorce „na kobylku“ není nijak jednoduché. Jistě, lze konstatovat, že její uhrančivý literární styl je vlastně přímo úměrný jednoduchosti používaných výrazových prostředků, že dialogy jsou tak fascinující proto, že nejsou nijak přikrášlovány, ale záměrně ponechávány v syrovém stavu „lidové“ řeči, případně si onen elektrizující dojem z četby vysvětlovat z psychologického hlediska neurčitými až záhadnými tématy. Ano, to všechno zajisté lze, ovšem odpověď na otázku po příčinách té mimořádné sugestivnosti jejích románů to v žádném případě nedává. Pokud totiž někdo píše tak jako Anna Bolavá, pak si s otřepanými frázemi na vysvětlení jeho tvorby nemůžeme vystačit.
Román Ke dnu se odehrává v jihočeském městečku, osou vyprávění je reakce zdejších lidí na podivnou smrt ženy místního lékaře. Za minulého režimu se těmto maloměstům říkalo střediskové obce, nyní se používá termín obce s rozšířenou působností, ovšem dnes jako tenkrát je jejich účelem to samé, totiž co možná nejvíce omezit pravomoci místních samospráv v malých vesničkách tak, aby je měl stát a jeho úřednický aparát pod stálou kontrolou. Tyto nehostinné a z urbanistického hlediska ošklivě kýčovité aglomerace, které už nejsou vesnicí a ještě nejsou městem, do značné míry zformovaly i charaktery svých obyvatel, žijících sice uprostřed přírody, ovšem v nevzhledných panelácích či o málo lepších bytovkách, postavených bez jakéhokoliv plánu zcela nahodile kolem jedné hlavní ulice a náměstíčka. Bolavá skvěle vystihla atmosféru komunitního mikrosvěta takovéto lokality, jemné nuance v mentalitě jeho obyvatel a téměř tajemné předivo vztahů jak mezi jednotlivci, tak i obecními „klany“. Objevení mrtvého těla je zde pochopitelně obrovskou událostí, k níž musí chtě nechtě každý zaujmout nějaký postoj, což také románové postavy činí, zároveň tím však bezděčně odhalují svá skutečná ega, na hony vzdálená smyslu pro vzájemnou sounáležitost. Ukazuje se, že v určitých mezních situacích se většina lidí, cítících ohrožení svého poklidného přežívání, soustřeďuje na sebezáchovnou snahu o odvrácení hrozícího nebezpečí, přičemž skutečnost, že mohou svým jednáním uškodit druhým, je nechává lhostejnými. Několik žen našeho imaginárního městečka tak drží pohromadě nikoli přátelství či vzájemná důvěra, ale toliko kalkul s osobním prospěchem či jakési osudové nezbytí, dané prostě faktem příslušnosti ke stejnému „místu trvalého pobytu“.
Bolavá si nijak neidealizuje tyto pod rádoby familiérní vnější slupkou zcela pokřivené mezilidské vztahy a nemilosrdně odkrývá prvotní pohnutku v jednání dnešních „malých českých lidí“, jíž je hypertrofované sobectví, už ani nijak neskrývané, nýbrž adorované jakožto hnací síla pokroku. Jestliže román Ke dnu je vposledku tak potemnělý, bezútěšný a svým způsobem až hororový, není to proto, že by autorka o právě takovéto vyznění nějak záměrně usilovala. Úplně stačí, když Bolavá nic neretušuje a důsledně se drží realistického pohledu na dnešní dobu bezskrupulózního kapitalismu babišovského střihu – ten totiž sám o sobě produkuje tolik mravního zla, že jeho přesná diagnóza s sebou zákonitě nese i zděšení nad tím, kolik lidí se nechalo bez odporu a víceméně dobrovolně transformovat na masu tupých konzumentů. Román Ke dnu je tak mimo jiné i pozoruhodnou sondou do hlubin společenského marasmu, v němž jsme se ocitli nikoli cizím zaviněním jako „za komunistů“, ale vlastní hloupostí.
Anna Bolavá přesvědčivě dokazuje, že k tomu, aby bylo napsáno vrcholné literární dílo, není vůbec zapotřebí nějakých grafomanských fíglů. Nedávno jsem četl román Citlivý člověk od Jáchyma Topola a byl jsem konsternován, kolik je v něm slovního balastu, upachtěných dialogů, vyumělkovaných scén, pseudointelektuálního žvanění a siláckých prohlášení, přičemž výsledkem je ubohá, bezduchá slátanina. Anna Bolavá naopak věří jen a pouze na literární poctivost, spisovatelský fortel a dokonalé ovládání jazyka. Číst její knihy je intelektuální zážitek par excellence a myslím si, že nejsem sám, kdo si ji zařadil na seznam oblíbených autorů a její další tvorbu bude sledovat s mimořádnou pozorností.

čtvrtek 27. července 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (141)

Aburkuni

S p í š   n e ž   k   s m í c h u   j e   t o   k   p l á č i
–  k d y   u ž   n á r o d   p r o h l é d n e ? 
( v y f o c e n o   n a   M á c h á č i
v č e r a   k o l e m   p o l e d n e )

BABIŠ JE ZAKUKLENÝ SLUNÍČKÁŘ

Babisvolby-755x340

Je dávno zřejmé, že Andrej Babiš si během svého působení v politice osvojil jak praktiky těch, které tak rád kritizuje, tak i jejich verbální projev. Mlžit, odbíhat od jasně formulované otázky, vymlouvat se na to či ono, mnohomluvným blábolem neříct nic konkrétního – toto „umění“ Babiš postupem doby zvládl dokonale a ještě k němu přidal něco nového, takříkajíc svého. Asi nejlépe se toto demagogické počínání slovenského oligarchy dá demonstrovat na jeho neustále se měnících názorech na muslimské migranty.
Prvotní silácké řeči z doby, kdy se do Evropy valily statisíce „utečenců“ ze Sýrie a Iráku, byly nahrazeny opatrnickým slovním lavírováním poté, co Brusel dal jasně najevo své sluníčkovsko-vítací postoje. Babiš rázem zavětřil a uvědomil si, že kohoutek milionových dotací, které dostává z Evropské unie, by mohl být přiškrcen či dokonce úplně zastaven, pokud by svou razantní protiimigrační rétoriku nezmírnil. V praxi to tedy vypadalo tak, že Babiš o uprchlické tématice buď nemluvil vůbec nebo jen sporadicky a navíc tak, aby se domácí voliči nažrali a koza bruselských penězovodů zůstala celá.
V poslední době, očividně z důvodu blížících se parlamentních voleb a tlaku na zaujetí nějakého chlapského stanoviska tváří tvář narůstající oblibě Tomia Okamury a jeho principiálního protiimigrantského postoje, Andrej Babiš opět otočil. Tedy aspoň slovně. Jeho habaďůra na voliče má nyní podobu halasných vlasteneckých provolání („Ani jednoho...!“, „Zadrátovat hranice...!“) na jedné a čilých promuslimských aktivit na straně druhé. Před pár dny jsme to mohli krásně vidět na akci jeho novinářů z Mladé fronty, kteří na Máchově jezeře zinscenovali provokaci s muslimsky oděnou figurantkou a následně označili Čechy za xenofoby a netolerantní zpátečníky jen proto, že na její přítomnost nereagovali dostatečně sluníčkovsky.
Samostatnou kapitolou je pak chování Babišových lidí v Evropském a domácím parlamentu či na ministerských postech. Telička, Jourová, Pelikán a další nenechávají nikoho na pochybách, v čem vidí priority svého úřadování, resp. že to rozhodně není hájení zájmů občanů České republiky.
Skalní voliči Andreje Babiše by si tedy měli uvědomit, že odevzdáním hlasu svému páníčkovi kromě jiného fakticky otevírají hranice muslimské invazi nedozírných rozměrů. Snad se někteří z nich vzpamatují a když už pro nic jiného, tak alespoň z prostého pudu sebezáchovy si svou volbu rozmyslí.

úterý 25. července 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (140)

Balonek

M á t e   p r a v d u ,  l i d é   z l a t í
–  v   t o m h l e   s v ě t ě   z l o t ř i l é m
b a l ó n e k   v á m   z l o d ě j   v r á t í
v á ž n ě   j e n o m   o m y l e m . . .

sobota 22. července 2017

JÁCHYM TOPOL: CITLIVÝ ČLOVĚK

Acitlivy-clovek

Jedním slovem – slátanina! Dvěma slovy – velká slátanina!

Jáchym Topol vydal další ze svých rádoby „společenských románů“ a okamžitě se jako na povel vyrojili nejrůznější pseudorecenzenti, aby oznámili národu, že se na knižních pultech objevilo epochální dílo, svojí literární kvalitou daleko přesahující vše, na co jsme v naší malé kotlině uvyklí a pozvedající laťku české prozaické tvorby zase o notný kus výš, takže nelze než autorovi poblahopřát za odvážné bodnutí do vosího hnízda českého provincialismu, za občanskou statečnost, s níž se nebojácně postavil proti společenské konformitě, která... a tak dále a tak podobně. Co k tomu říct? Jistě, oslavné tirády na Topolovu adresu se osvědčily již před lety (literárně podprůměrná Sestra se poté, co byla jistými „znalci“ pasována na „nejlepší román z polistopadové knižní produkce“, se přece jen začala jakž takž prodávat) a tak proč v nich nepokračovat dál, že... Rozhodně však marketingovým specialistům nezávidím – ti, kteří se dali obalamutit jednou, totiž těžko skočí na lep i podruhé, zvláště uvážíme-li, že v Topolově případě stačí jedna kniha, aby jej měl člověk „přečteného“ a bylo mu jasné, s kým má tu čest.
Když je však čteme a trochu se nad nimi zamyslíme, stane se záhy zřejmým, že ony oslavné recenzní chvalozpěvy neplní pouze reklamní účely. Jejich autoři, povětšinou Topolovi kumpáni z mokré čtvrti, jsou v první řadě vedeni ideovými hledisky, konkrétně úsilím nějak „prodat“ upocenou slátaninu svého grafomanského guru veřejnosti, resp. přesvědčit ji, že všechny ty i pro nezkušeného čtenáře naprosto evidentní prohřešky proti takřka všem literárním zásadám jsou v Citlivém člověku vlastně přednostmi. Jistě, v knize absentují zásady elementární logiky, ale... tím hůře pro logiku! Gigant Topolova formátu se přece nemusí řídit nějakými staromódními požadavky na srozumitelnost, které jej pouze brzdí v tvůrčím rozletu a omezují jeho fantazii. Citlivý člověk, stejně jako jiné Topolovy knihy, vyniká strhujícím tempem, které autor udržuje i na úkor logiky děje. Může si to dovolit, protože jeho texty na logiku v podstatě rezignují. Důležité je prostředí a lidé... Ano, až k takovémuto kouzlu nechtěného jistý recenzent dospěl!
Román Citlivý člověk je groteskní i meditativní, laskavý i pochmurný, nabitý ironií, smutkem i černým humorem a v souhrnu tvoří oslňující gejzír, v němž se v ďábelském rytmu střídají více či méně uvěřitelné příběhy. To napsal další chytrolín a já jen dodávám – přesně tak! Hlavně ať to pěkně odsejpá,  hlavní jsou přece ďábelské grády, takže ať jde k čertu nějaká uvěřitelnost příběhu. Když se kácí prohnilý reálně-kapitalistický les, co na tom sejde, že kolem dokola létají třísky autorových plačtivých odsudků na adresu většinové společnosti, která není schopna pochopit jeho velikost a možná ani neví, že nějaký Jáchym Topol existuje. Lze se mu potom divit, že kolem sebe jako správný dřevorubec lidských duší seká hlava nehlava? Na slohové kudrlinky bude čas až potom, v lepších příštích časech, kdy i ten nejposlednější Čecháček bude vědět, že bez Evropské unie jsme ztraceni a že Zeman je vůl a Putin zločinec! A do té doby jsou potřeba na hrubý pytel všeobecného národního euroskepticismu a protiimigrantského šovinismu stejně hrubé záplaty Citlivého člověka a podobných havloidně angažovaných knih. Topolově kádrovacímu oku neujde nakonec ani Gérard Depardieu, který to v jeho knize rovněž pěkně schytá a dobře mu tak – jen si to představte, ten hňup nejenže emigroval ze své vzorově zmultikulturněné vlasti a usadil se v té hrozné Říši zla na Východě, ale navíc mluví o Putinovi jako o velkém státníkovi! Základní sluníčkovská nit je tak očividná, že je vposledku jasná i dalšímu z té velké grupy osvícených recenzentů, který si ve své prostoduchosti už vůbec nebral servítky a vyžvanil pravý účel Topolova veledíla na plnou hubu: (Citlivý člověk) tematizuje události posledních let jako ruskou okupaci Ukrajiny (sic!), zpitomělost českého národa, který si za prezidenta zvolil Miloše Zemana a důvěřuje mu, že ochrání zemi před uprchlíky, kteří v ní vůbec nejsou... A rázem jsme z pražské kavárny doma! Lidi jsou blbí, protože se bojí multikulturního obohacení ze strany muslimských dobrodějů a vůbec nechápou, že bát se mají někoho úplně jiného, toho, před kterým se třese Brusel a Topol, totiž zlého Putina, který zabral Ukrajinu, co nevidět zatočí i se Slovenskem a další na řadě budeme my!
Toto trapné odkopání je pochopitelně třeba co nejrychleji vyretušovat a tak nám jiný pisálek oznamuje, že podsouvat Topolovi společensko-politické ambice je v případě Citlivého člověka hodně mimo mísu: Přestože je román Citlivý člověk plný divokých šarvátek, smrdutých bažin, nedohledných temnot, a dokonce i prezident Zeman se v něm mihne v epizodní roli, nepodsouval bych mu, že jde o nějakou obraznou a jasnozřivou analýzu současné české společnosti. Jde prostě o znamenité čtení pro lidi, co mají rádi dobře napsanou literaturu.
Bohužel – opět totální šlápnutí vedle! „Znamenité čtení“ se nekoná ani náhodou a silně pochybuji, že se najde nějaké zaznamenáníhodné množství čtenářů, kteří v Citlivém člověku zahlédnou alespoň náznak „dobře napsané literatury“. Ostatně – podívejme se na Topolovu knížku blíže.
Jakýsi potulný vandrák se plahočí Evropou, aby nalezl spočinutí kdesi v Posázaví. Lidi, se kterými se potkává, mají hodně daleko k reálným postavám, spíše jde o podivné panoptikuózní figurky, vycucané z prstu autorovy svérázné obrazotvornosti. U celého toho spisování absentuje jakýkoli jednotící princip, všechno je to ode zdi ke zdi, když autor neví, jak dál, tak prostě a jednoduše své postavy opustí a vymyslí nové. Nakonec je jich tolik, až je to patrně trapné i Topolovi, takže se tu bramboračku snaží vylepšit dle mého názoru prvoplánově stupidními dialogy. Někdo to zajisté může vidět jinak, četl jsem dokonce názor, že Topolovy dialogy jsou neuvěřitelně propracované, někdy se v nich sice odpovídá na otázku, avšak jindy kličkuje, zdánlivě nevedou odnikud nikam, přesto dávají smysl a posouvají děj ke katarzi – která se nedostaví. A vůbec to nevadí. Topol svůj fiktivní svět chrámů, bordelů, lesních obydlí, rybářských bud, rozpadajících se kempů, opuštěných uhelných lodí a vzpomínek na minulost neustále ironizuje. Jako by se nad těmi svými figurami a figurkami občas smál, občas posupně šklebil. Ale čtenáře do něj vtáhne lasem a nepustí do poslední tečky. Jistě, je možné, že bezdomovci a feťáci zasvěceně hloubají nad pomíjivostí veškerého lidského snažení, že vedou duchaplné rozmluvy o euthanázii, o problematice stárnutí a umírání a že mohou dokonce dospět až k filosofickým výšinám životní moudrosti, ale nejspíš žiji v jiných Čechách, v jiném Posázaví, protože s Topolovými protagonisty jsem se opravdu nikde nesetkal.
Dodejme ještě, že Jáchym Topol hraje se čtenáři navýsost nepoctivou hru, když si ponechává otevřená zadní vrátka pokaždé, kdy by mohl být chycen za slovo a dotázán, co vlastně tím či oním konkrétně myslí – jeho kniha je především groteskou a tak se z ní, vy hnidopiši, nesnažte vytřískat víc, než v ní je! Tento úhybný manévr do nezávazné taškařice je ovšem v zásadním rozporu s tím, co jeho knize čouhá z bot natolik okatě, že se lze jen stěží zmýlit v jejím hlavním „poselství“. Topol je (což jsme asi všichni) znechucen, ba zhnusen společensko-politickým stavem země, bohužel příčinu vší mizérie vidí nikoli v selhání elit, které se poslušně sklánějí před diktátem Evropské unie, ale v malém českém člověku, který údajně nechápe, že právě EU je garantem naší svobody. V nedávném rozhovoru, který můžeme označit za jakýsi neformální doslov k jeho knize (Salón Práva, 22. 6. 2017), se ostatně Topol vyznává z toho, jak se stydí za svou zemi, za všechny ty zamindrákované Zemanovy voliče – pochopitelně se již nezmíní, že se nijak nestydí žít z jejich daní...
Podle mého názoru je Topolova kniha Citlivý člověk především smutnou připomínkou toho, že od přesvědčení o vlastní výjimečnosti je mnohdy jen krůček ke směšnosti. Literární brak té nejpokleslejší úrovně je sice možno všelijakými velkohubými řečmi a marketingovými fígly nakonec přede jen dostat do povědomí určité kategorie čtenářů, resp. přesvědčit je, že král není nahý, ovšem sotva to může fungovat u českého čtenářstva jako celku. Jáchym Topol zkrátka napsal hloupou a zbytečnou knihu a její glorifikace z úst a per mediálních patolízalů na tom nemůže nic změnit. 

čtvrtek 20. července 2017

PAUL VALÉRY: SEŠITY (výběr z textů)

Aknihavalery

„Dějiny duše“ geniálního básníka a myslitele jsou jedinečnou četbou!

Paul Valéry se narodil v roce, kdy Arthur Rimbaud napsal své nejúžasnější básně, resp. krátce předtím, než „božský rošťák“ zanechal nadobro poezie a až do smrti se díval na literaturu jako na nepotřebný brak bez jakékoli hodnoty či užitku pro lidský život. Je zajímavé, že podobnou zkušenost udělal i Valéry, který se ve svých jednadvaceti letech (tedy opět zhruba v „Rimbaudově“ věku) po nadějných básnických začátcích náhle odmlčel, aby se k poezii po dlouhých dvou desetiletích znovu vrátil. Jakkoli tedy v tomto nenásledoval osud největšího z „prokletých“ básníků, domnívám se – i když indicií pro to je pramálo –, že měl k Rimbaudovi velmi blízko, resp. že oběma šlo o totéž, byť v prostředcích, které k tomu užívali, se diametrálně lišili. Zatímco Rimbaud se pokoušel dospět k hraničním limitům jazyka pomocí „rozrušení všech smyslů“, u Valéryho se tak dělo intelektuálním úsilím, přesněji řečeno „testováním“ fundamentálních principů myšlení a jejich následného přetvoření do jazyka poezie.
Jestliže bylo zmíněno dlouhé období jeho literární nečinnosti, pak je třeba celou věc uvést na pravou míru a říct, že Paul Valéry rozhodně umělecky „nezahálel“, ba právě naopak. V této době totiž začal psát své proslulé Sešity, které se nyní díky skvělému vydavatelskému počinu nakladatelství Academia dostávají k českému čtenáři a dávají mu tak jedinečnou možnost nahlédnout do vnitřního světa jednoho z nejoriginálnějších básníků a myslitelů 20. století. Jde samozřejmě „pouze“ o výběr z Valéryho záznamů, čemuž ani nemůže být vzhledem k více než 25 000 sešitových stránek jinak. I tak jde však o publikaci víc než reprezentativní a sedm set stran textu bohatě dostačuje k tomu, abychom si udělali přesný a jasný obrázek o duchovním světě této výjimečné osobnosti.
Sešity mají po formální stránce formu deníkových záznamů, v nichž Valéry ve stavu jakéhosi intelektuálního „vytržení“ zkoumá své duševní pochody za účelem pochopení jejich „mechanismů“, vzájemných interakcí i reakcí na vnější podněty. Jde tedy vlastně o jakési „deníky ducha“, o popis procesu sebeuvědomování a následných zpětných reflexí, jež z něho rezultují. Při tomto pozorování vlastní mysli dospívá Valéry často až k jejím metafyzickým hranicím, takže lze konstatovat, že autor Sešitů před námi vystupuje nejen jako jemný a hluboký psycholog, ale i filosof par excellence.
Čtenář, který Paula Valéryho posuzuje v prvé řadě optikou poezie, má díky Sešitům jedinečnou možnost takřka krok za krokem sledovat, z jakého myšlenkového podhoubí později vznikaly ony úchvatné básně jako Had, Hřbitov u moře či Jitřenka. Mimo jiné se ukazuje, že (alespoň tedy dle mého názoru) obecně zastávaný názor o rozhodujícím vlivu, který měl na Valéryho básnický vývoj Stephan Mallarmé, je dosti vzdálen skutečnosti. Zatímco Mallarmé byl „klasickým“ symbolistou, u Valéryho je jasně patrný záměrný posun od formální dokonalosti básně k jejímu ukotvení v ontologické struktuře jsoucna, čímž dochází k rozhodujícímu metafyzickému přesahu poezie, která je u něj vnímána jako (abych si posloužil parafrází scholastických myslitelů) „rodná sestra“ filosofie.
I když se ve výsledcích Valéryho sebezpytovacího zkoumání zajisté nemohou neodrážet především specifika jeho vlastní osoby a osobnosti, mnohé jeho poznatky mají univerzální, tak říkajíc všelidskou platnost. Francouzský básník na stránkách svých Sešitů sonduje hlubiny Kantovy „říše čistého rozumu“ a tato „herkulovská práce sebepoznání“, jak ji charakterizoval královecký filosof, u něj přinesla podivuhodné plody v podobě poodhalení nejedné do té doby neznámé záhady lidské mysli. Je to při vší své obtížnosti skvostné a podivuhodné čtení a věřím, že čeští čtenáři kolem něj neprojdou bez povšimnutí.

úterý 18. července 2017

PŘEJI TOMIO OKAMUROVI ŠŤASTNOU RUKU PŘI VÝBĚRU LIDÍ NA KANDIDÁTNÍ LISTINY!

Aokamura

Ať se neopakuje to, co před čtyřmi lety!

Patřím k těm, kdo za nejdůležitější témata podzimních parlamentních voleb považují obranu země před muslimskou invazí a (což s tím úzce souvisí) vypsání referenda o našem vystoupení z Evropské unie. A protože vidím jen jednu stranu, která právě toto dlouhodobě prosazuje a ve svém programu má na prvním místě, budu volit SPD Tomia Okamury.
Představme si člověka, který si na cirkulárce uřízne ruku a místo toho, aby se pokusil zastavit krvácení a přivolat pomoc, bude hloubat nad tím, co si uvaří k obědu a zda půjde večer na pivo. Přesně takto se chovají politici většiny stran. Vezměme si např. takového Babiše – ten přemýšlí o tom, jak bude naše země vypadat v roce 2035 a vůbec mu nedochází, že (v případě pokračující migrační vlny) v té době už tady žádná Česká republika nebude. Polehčující okolností je v jeho případě aspoň to, že svým fantasmagorickým vizím říká snění a nepřímo tím dosvědčuje, že jim sám příliš nevěří. A ostatní se chovají podobně – co nám budou platné dálnice, nové byty či prosperující firmy, když je odevzdáme novým pánům a sami zde budeme žít jako podřadní „nevěřící“?
Nevěnování náležité pozornosti muslimské hrozbě a její bagatelizování poukazem na to, že u nás žádní migranti nejsou, je u běžných občanů projevem naivity a krátkozrakosti, u politiků však něčím mnohem horším. Zaprodání našich národních zájmů za třicet stříbrných z Bruselu a dokonce aktivní spoluúčast na odbourávání posledních obranných mechanismů, které nám tváří v tvář hordám mladých a fyzicky zdatných černochů ještě zůstaly, se asi sotva může označit jiným termínem než vlastizrada. Každodenní převážení Afričanů přes Středozemní moře logicky vyústí v to, že se tito lidé nakonec rozprchnou po Evropě a nebudou brát žádný ohled na státní hranice či kvóty. Pokud si najdeme objektivnější zdroj informací, než jakým je Česká televize, můžeme dnes a denně sledovat, jak to vypadá v Paříži, Berlíně, Londýně, Malmö, Calais... Za stávající situace je jen otázkou času, kdy i v Praze a dalších českých městech uvidíme tytéž obrázky.
Naštěstí se zdá, že naši občané si toto nebezpečí přece jen začínají uvědomovat, o čemž svědčí především vzrůstající volební preference SPD. Všelijaké rádobyagentury, pracující evidentně na čísi politickou objednávku, sice stále mlží a žonglují s čísly, ovšem fakt, že Okamurovi by dnes, tj. tři měsíce před volbami, dalo hlas již 15 % lidí, se nedá popřít. Pochopili to i všelijací zákulisní šíbři, kteří v poslední době vyvíjejí horečnatou aktivitu s cílem zdiskreditovat předsedu SPD a co možná nejvíce mu před volbami uškodit – s hoaxy a nejrůznějšími „zaručenými zprávami“ např. o Okamurově majetku se v minulých dnech doslova roztrhl pytel. I to je pochopitelně známkou nervozity, kterou establishment před nadcházejícími volbami maskuje stále obtížněji.
Důležité bude podle mě to, jací lidé se objeví na kandidátkách SPD. Je totiž jisté, že tito noví poslanci (o tom, že se SPD dostane do parlamentu, vůbec nepochybuji) se stanou objektem dosud nevídaného korupčního zájmu a mělo by se tudíž jednat o osoby, u nichž je jistota, že tomuto tlaku nepodlehnou. Pokud bych mohl Tomio Okamurovi radit, pak bych se na jeho místě rozhlédl např. po některých facebookových skupinách (Stop ilegální migraci, Naštvané matky, Mladí proti islámu...), v nichž jsem zaregistroval celou řadu inteligentních a schopných, hlavně však důvěryhodných lidí. Bylo by katastrofou dát na kandidátní listiny šmejdy, co při první příležitosti podrazí své voliče...
Takže – Tomio, držím ti palce!

neděle 16. července 2017

LIOU CCH´-SIN: PROBLÉM TŘÍ TĚLES

Aknihaproblemtriteles

Konečně sci-fi, jak má být!

K četbě této knihy mě nepřivedly ani tak obdivné ohlasy, šířící se světem sociálních sítí a pasující jejího čínského autora málem na největšího literárního génia současnosti (před nadšenými recenzemi se naopak mívám na pozoru), jako spíše jeden negativní názor, podle nějž je v Problému tří těles „moc filosofie“. To mě zaujalo, protože pokud něco na vědecko-fantastické literatuře oceňuji a obdivuji, pak právě její filosoficko-sociologický přesah či – konkrétněji řečeno – určité morální poselství, ať už má podobu výstrahy před stále složitější a autonomnější technikou, varování ohledně možného zneužití závratným tempem se rozvíjejících komunikačních systémů, upozorňování na nebezpečí celoplanetární politicko-ekonomické totality či jiných hrozeb, které by mohly v budoucnu lidstvo čekat.
Za degradaci tohoto literárního žánru naopak považuji všechny ty hvězdné války, příšery z vesmíru a katastrofy galaktických rozměrů, s čímž je zejména v posledních letech „vědecko-fantastika“ spojována či dokonce zaměňována. Abych se ale vyjádřil stručně a navýsost osobně – „odkojili“ mě klasikové typu Stanislawa Lema, jehož román K mrakům Magellanovým považuji za „futurologickou bibli“ a rád se k němu dodnes vracím. A pokud jsem za svůj život knih s touto tématikou přečetl žalostně málo, pak tomu nebylo proto, že by mě snad přestaly bavit – důvod spočíval prostě v tom, že knižní trh tuto literaturu nenabízel. Tedy – až do nedávné doby, kdy jsem se díky Michelu Faberovi a jeho Knize nových zvláštních věcí mohl opět pokochat výborně vymyšleným a skvěle napsaným sci-fi románem. A teď tedy Číňan Liou Cch´-sin a Problém tří těles, u nějž považuji za nutné začít poněkud neliterárně...
Přiznejme si, že Čína je (přes své otevírání se světu, k němuž dochází v posledních cca třiceti letech) stále pro většinu z nás zemí tajemnou a záhadnou, což se kupodivu týká i této knihy. V ní jsme totiž od samého počátku stavěni před problematiku ideologických východisek dnešních čínských komunistů, přesněji řečeno toho, co se v této „socialisticko-kapitalistické“ zemi ještě smí a co už nikoli. Jak známo, v Číně jsou masivně porušována lidská práva, ovšem za co konkrétně jsou tamější disidenti trestáni, to je pro mě právě na základě četby Problému tří těles záhadou. Podle toho, co se píše v prvních kapitolách, bych totiž logicky předpokládal, že právě Liou Cch´-sin bude na seznamu nepřátel čínského režimu na jednom z předních míst. Zdrcující kritika tzv. Kulturní revoluce a tím de facto i Mao Ce-tunga, odsuzování brutálních převýchovných metod, jimž byli v této době vystaveni všichni, kdo zaujímali nesprávné ideologické postoje, vysmívání se myšlenkovému primitivismu mladých komunistů a mnoho dalších neortodoxních a dalo by se říct i protistátních pasáží – to všechno pro mne bylo velkým překvapením. Na náměstí Nebeského klidu přece dodnes shlíží Maova gigantická tvář a učení Velkého kormidelníka je přes některé „nemarxistické“ a „revizionistické“ úchylky stále pokládáno za ideový fundament čínských soudruhů. Jinými slovy – za života Mao Ce-tunga by autor Problému tří těles zřejmě neobdržel literární ceny jako dnes, spíše by se ocitl v některém z převýchovných táborů, o nichž píše v úvodu... Vraťme se ale ke knize.
Fyzik Wang Miao je jednoho dne nečekaně kontaktován čtyřmi neznámými muži a vzápětí se ocitá v jakési podivné centrále, kde je požádán o spolupráci v jisté naléhavé, ovšem nijak blíže nespecifikované záležitosti. Jediné, co se dozvídá či spíše vytuší z rozhovoru s přítomnými vysokými vojenskými představiteli je to, že nejen Čína, ale celá planeta se ocitla ve smrtelném nebezpečí, které podle všeho přichází z vesmíru a projevuje se podivnými úmrtími, resp. sebevraždami předních světových vědců, sdružených v organizaci s názvem Hranice poznání. Wang Miao je požádán, aby se stal jejím členem a zkusil vypátrat, co za tím vším stojí. Protože některé z mrtvých osobně znal a má tedy sám zájem na tom, aby objasnil jejich záhadnou smrt, profesor nabídku přijímá, což ovšem bezprostředně poté přináší do jeho života náhlý a naprosto nekontrolovatelný zvrat. Mimo jiné se zapojuje do počítačové hry, v níž většina účastníků vidí jen virtuální zábavu, Wang Miao však postupně dochází k přesvědčení, že kdosi neznámý do ní zašifroval hrozivé poselství, přičemž stopy vedou až do dávných sedmdesátých let dvacátého století, kdy v jeho vlasti probíhala Kulturní revoluce...
Musím s jistým překvapením konstatovat, že se můj názor na román Problém tří těles během četby určitým způsobem vyvíjel a několikrát jsem jej revidoval, po přečtení však klady jednoznačně převážily nad zápory. Moje rozpaky spočívaly především v popisu zmíněné hry, která mi chvílemi připadala až příliš fantaskní a nezapadající do kontextu příběhu. Jinak však Liou Cch´-sin odvedl skvělou práci, v níž nejen prokázal perfektní obeznámenost s nejnovějšími fyzikálními teoriemi a objevy, ale i filosofickou erudovanost. Asi to nedokáži přesně posoudit, ale zdá se mi, že nápad, na němž svůj román vystavěl, je veskrze originální – destrukční síly se nenachází v kosmickém prostoru, ale kdesi mimo něj a samotný vesmír je jimi „používán“ jako nástroj, sloužící tajemnému účelu. Ještě dodám, že Liou Cch´-sin je mistrem ve vykreslování psychologických charakteristik postav – např. s policistou Ta Š´ a jeho svéráznými myšlenkovými pochody si čtenář užije i nemálo legrace.
Kniha Problém tří těles je prvním dílem trilogie, takže již nyní se těším na pokračování, které nakladatelství Host avizuje na podzim letošního roku, resp. na léto 2018. Pokud si čínský spisovatel i nadále udrží svůj vysoký literární standard, určitě nebude mít ani v České republice nouzi o příznivce a obdivovatele!

sobota 15. července 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (139)

Babicky

M y s l e l    j s e m ,  ž e   l i d o j e d ů m
c h u t n á   m l a d á   p e č í n k a
v   N e w – Y o r k u   v š a k   t ě m h l e   š m e j d ů m
v a ř í   b a b í   s t e h ý n k a

čtvrtek 13. července 2017

KDY LIDOVCI PODRAZÍ STAROSTY?

Aaabelobradek

Můj tip – do konce července...

Byla to velká sláva, když Bělobrádek podepisoval s Gazdíkem koaliční smlouvu a holedbal se, že spolu těch deset procent ve volbách zvládnou levou zadní. Zbrusu nové a veřejnosti s obrovskou mediální pompou představené logo, nákladné videoklipy (kde sice vypadají jako Pat s Matem, ale holt proti gustu...), kniha, kterou prý Bělobrádek sám napsal (o čemž dost pochybuji, neboť mám ještě v živé paměti jeho blogy na i.Dnesu, kde sekal gramatické a stylistické chyby jak na běžícím páse), hlavně však silácké řeči o novém typu politiků, kteří (tentokrát prý už doopravdy!) dají zemi do pořádku atd., atd. Nyní se zdá, že lidovecká euforie vyznívá do ztracena, z prvopočátečního nadšení a dělání ramen zůstaly jen rozpaky a zatím sice ještě maskovaný, ale vcelku evidentní záměr nějak z té zatracené dvoukoaliční smlouvy, kterou jim byl čert dlužen, pokud možno s co nejmenšími politickými ztrátami vycouvat.
Kdo se bojí, nesmí do lesa – toto Bělobrádkovo oblíbené úsloví je dávno zapomenuto, tváří tvář předvolebním průzkumům, odkazujícím původní lidovecké sny o dvaceti procentech do říše fantasmagorického blouznění, je nutno konečně prozřít a nalít si čistého vína. Starostové a jejich jednoprocentní voličský potenciál, to opravdu není dobrá partie a špičky KDU-ČSL to už začínají tušit. Jistě, vypovědět nedávno uzavřenou dohodu a tím podrazit své koaliční partnery není problém, podobných křiváren se lidovci dopouštějí permanentně a bez sebemenšího uzardění, ale – jak to vysvětlit lidem? Bude to vypadat jako stahování gatí kilometry před brodem a někteří voliči si možná i řeknou, že je blbost volit stranu, jejíž lídři nedrží slovo a jsou ochotni hodit přes palubu všechny zásady slušnosti a dobrého vychování jen proto, aby se svými „jistými“ šesti procenty s odřenýma ušima prolezli do vytoužených poslaneckých lavic.
Ale možná Bělobrádkovi křivdím. Třeba je to rovný a férový chlap, který nás všechny překvapí a s těmi starosty to potáhne až do hořkého konce. Moc tomu ale nevěřím...

úterý 11. července 2017

REŽIM, KTERÝ TU PO VOLBÁCH ZAVEDE BABIŠ, NEBUDE FAŠISTICKÝ. BUDE MNOHEM HORŠÍ!

Aaaaa

Nedávno jsem četl na čímsi blogu zamyšlení nad tím, zda režim, který u nás nastoupí po předpokládaném drtivém vítězství Andreje Babiše v parlamentních volbách, bude fašistický. Domnívám se, že používání podobných expresívních adjektiv není na místě, a to z jednoho prostého důvodu – pojem fašismu je dnes už dávno vyčpělý a vlastně nicneříkající, takže si pod ním sotva lze představit něco konkrétního. Pokud má nějaký praktický význam, pak de facto jen jako blíže nespecifikovaná výstraha před něčím hrozivým, obludným a zničujícím, proti čemu by se lidé měli aktivně bránit a nikdy to nepřipustit.
Tím samozřejmě nechci zlehčovat nebezpečí, které do našeho politického a následně i právního prostředí Babiš vnesl, ani zavírat oči před totalitními praktikami, které jsou tomuto oligarchovi vlastní. Na rozdíl od těch, kteří varují před více či méně vzdálenou budoucností se však domnívám, že paralyzování mocenských struktur a vnitřní rozklad státních institucí není něčím, co přijde až po „uchopení moci“, ale co Babiš systematicky provádí již dlouhou dobu. A mám-li si přece jen posloužit výše zmíněným „fašismem“, pak jsem toho názoru, že tento není něčím vzdáleným, co nás teprve čeká, ale že fašizace české společnosti probíhá již v současnosti a že každý, kdo nemá klapky na očích, to musí vidět.
Je smutné, pro naši současnou morální mizérii však bohužel příznačné, že Babiš našel v průměrném Čecháčkovi oddaného, ba nadšeného podporovatele svých pseudovizí a v národě jako celku pak živnou půdu pro své šílené sociálně-ekonomické experimentování. Při své tragičnosti je to zároveň i situace navýsost komická – ačkoli Babiš stojí na vrcholku pyramidy, nemusí svým poskokům udílet žádné konkrétní rozkazy, protože oni sami tuší, co se od nich žádá, vyvíjejí horečnatou aktivitu a navzájem se předstihují v tom, jak se Šéfovi zalíbit. Mám-li uvést pár konkrétních příkladů, pak Babiš určitě neradil řediteli finanční správy, aby začal pomocí zajišťovacích příkazů likvidovat nepohodlné firmy, neúkoloval auditory Čapího hnízda, jak má jejich prověrka dopadnout, nevyzýval ministerské úředníky k šikanózním kontrolám firem, jejichž majitelé se mu svými statečnými občanskými postoji znelíbili a ani nezakazoval promítání filmu Žlutý baron. To všechno byla osobní iniciativa jeho nohsledů, kteří svým neomylným krysím instinktem zavětřili, že se ve společnosti cosi radikálně mění, resp. že opět přichází doba, kdy namísto odbornosti a mravní integrity se od lidí bude v prvé řadě očekávat poslušnost, bezmyšlenkovité plnění rozkazů nadřízených a členství v Hnutí. Babiš zkrátka zahrál na strunu nejpřízemnějších pudů, jakými jsou závist a škodolibost, a rázem se doslova roztrhl pytel s udavači, kariéristy a bezzásadovými křiváky všeho druhu.
Čobolácký pseudokapitalista samozřejmě ví, že tento póvl, co se s ním tak rád fotí a píše mu na facebook málem vyznání lásky, mu sám o sobě cestu k absolutní moci nezajistí. Jak známo, komparsisté jsou sice k natočení filmu nezbytní, ale to hlavní musí obstarat režisér sám. Všimněme si, že Andrej se v tomto směru činí, seč může a atmosféra strachu a nedůvěry, kterou do společnosti úspěšně implantoval, mu skutečně přináší plody v podobě lidí, kteří jej na jednu stranu „nemusí“, zároveň ale si to s ním nechtějí rozházet. Klasickým příkladem právě řečeného je traktorista, který zničil chemickým sajrajtem pole pšenice těsně před sklizní a na dotaz, proč to udělal, argumentoval tím, že pouze „plnil příkaz“ svých nadřízených z Agrofertu. Tito vystrašení plniči rozkazů jsou pro každý totalitní režim nezbytní a Babiš si v praxi vyzkoušel, že takovýchto „slušných a poctivých pracujících“, ochotných na příkaz shora provést jakoukoliv prasárnu, je v Česku podle všeho nevyčerpatelné množství.
Politický systém, který tu Babiš pravděpodobně zavede, bych neoznačil za fašistický hlavně proto, že zákony, které fašismus jednou uvede do praxe (jakkoli jsou mnohdy zvrácené), také úzkostlivě dodržuje. Např. v hitlerovském Německu by se nikdy nemohlo stát to, o čem jsem psal před chvílí, aby totiž někdo vydal příkaz ke zničení pšeničného lánu. U nás k tomu „díky“ Babišovi nejen došlo, ale navíc nikdo nebyl potrestán, neboť policie případ odložila. Na tomto jediném příkladu vidíme v celé nahotě to, co se vbrzku stane normou, totiž právní anarchii v podobě zastrašených státních zástupců, policejní nečinnost tváří v tvář evidentnímu zločinu a soudní zvůli, kdy se obyčejný člověk nedomůže základního práva na ochranu svého majetku. Režim, který u nás Babiš nastolí, bych tudíž označil nikoli za fašismus, nýbrž za politicko-ekonomický gangsterismus.
Zdá se, že nás nečeká právě záviděníhodná budoucnost, ovšem národ ve své většině (soudě podle volebních preferencí) se na ni těší. Gottwalda volilo v šestačtyřicátém přes 40 % lidí, Babiš prý dostane také tolik. Když se spojí se socdemáky, kteří mu už nyní lezou do zadku, bude mít volnou ruku prakticky ke všemu. Všechny složky státu se před ním třesou již teď, jaké to tedy bude po říjnových volbách si není těžké představit. Co se týká mne, nejspíše budu tahán po soudech za „nactiutrhačné články o premiéru Babišovi“ a mých několik polností, o něž má zájem jistá „ekozemědělská firma“ (kdopak asi za ní stojí?), neustále mne vyzývající k jejich prodeji za směšnou cenu, mně budou vyvlastněny bez náhrady...

pondělí 10. července 2017

neděle 9. července 2017

ХАЙКУ (31)


В а г о н ы   п о е з д а  –

п е р е д в и ж н а я   в ы с т а в к а

г р а ф ф и т и

sobota 8. července 2017

středa 5. července 2017

ХАЙКУ (30)


Т у а л е т   в   с а д у

н а   д в е р я х   п а у т и н а

в   ф о р м е   с е р д ц а

pondělí 3. července 2017

POETICKÉ KOMENTÁŘE (138)

Tlakova-lahev

L á h e v   n i k d y   n e ž e r t u j e        
v y p n ě t e   t y   m o b i l y
j i n a k   v á m   v š e m   n a t l a k u j e
k y s l í k   p ř í m o   d o   ž í l y !

neděle 2. července 2017

VILÉM HRACH: ŠUMAVA... hranici přecházejte po půlnoci

Aaaasumava

Úchvatná kniha o dramatických událostech – kruté osudy uprostřed nádherné přírody... 

Když jsem poprvé přijel na Šumavu (bylo to v srpnu 2004), v první chvíli jsem se domníval, že je to zároveň i naposled. Dorazili jsme s rodinou do Železné Rudy v hustém dešti, ubytovali se na faře vedle kostela a ze svého dočasného domova v prvním patře se dívali na vzdálenou protější stráň, na níž se pásly ovečky, kterých nám bylo líto, protože na ně vytrvale pršelo. Šedivé mraky plné vody táhly těsně nad lesem a zdálo se, že jim nebude konce. V duchu jsem si ironicky říkal, že lepší místo pro letní dovolenou jsme si opravdu vybrat nemohli a s hrůzou si představoval, co tady vlastně budeme ten týden dělat. Nakonec to však dopadlo tak, že jsme si pobyt o několik dnů prodloužili a těšili se, že se sem za rok vrátíme, přičemž tato rodinná tradice trvá dodnes. Co se vlastně stalo?
Jedním slovem řečeno – vyčasilo se! Mohli jsme vyrazit na túry po okolí, nechat se odvézt autobusem do nějaké vzdálenější oblasti, „prochodit ji“ a večer se zase stejným způsobem vrátit, nebo se pěšky či krásným zeleným vláčkem vydat do blízkého Německa, kde bylo rovněž co prohlížet. Občas jsme sice na svých výletech zmokli, ale kupodivu nám to nevadilo – krása zdejší přírody nám to totiž bohatě vynahradila. Náš pobyt zpestřovalo sbírání borůvek (samozřejmě jen na místech, kde to bylo dovolené!), takže dny ubíhaly jako splašené a když přišel čas odjezdu, těšili jsme se na příští rok a na to, jak budeme opět pokračovat v odhalování krás tohoto nádherného .
Šumava mne zkrátka od první návštěvy „chytla za srdce“ a já si v průběhu následujících let kromě již zmíněných pravidelných návratů nashromáždil hezkou řádku knih, věnovaných její minulosti i současnosti. Tu zatím poslední jsem dostal od nakladatelství Cattacan jako recenzní výtisk. Její název (Šumava... hranici přecházejte po půlnoci) napovídá, že kniha pojednává o šumavské historii, resp. o době těsně po 2. světové válce, kdy mezi českou a bavorskou stranou Šumavy panoval poměrně čilý „převaděčský ruch“. Pašování nedostatkového zboží vystřídal po převratu v roce 1948 nový druh aktivit, spočívající především v pomoci lidem, pronásledovaných komunistickým režimem, při jejich snaze o překročení hranic na Západ.
První díl je věnován asi nejznámější postavě mezi tehdejšími převaděči, podle níž byla pojmenována i známá kniha Král Šumavy. Kilian Nowotny, jeho životní osudy a především poslední cesta přes hranice jsou zde vylíčeny podle skutečnosti, čímž je mimo jiné odhalena základní lež Rudolfa Kalčíka, který nechal šumavského Krále zahynout při přestřelce s bdělými strážci hranic.
Ve druhém dílu je čtenáři nabídnuto dalších šest příběhů, ukazujících mimo jiné, jak složitá a politicky zdaleka ne černobílá byla situace na česko-bavorské hranici před odsunem sudetského obyvatelstva a těsně po něm. Nejvíce na mě v tomto směru zapůsobil osud Franze Seidla, který (jako říšský Němec!) měl během nacistické okupace mnohokrát co do činění s klatovským Gestapem kvůli své pomoci českým odbojářům či ukrývání ruských zajatců. Jeho poválečný status protifašistického bojovníka jej sice ochránil před odsunem, ovšem nikoli před zvůlí komunistických mocipánů. Je to mnohdy smutné čtení a člověk se mimoděk ptá, zda odsun Němců, prováděný nehumánně a víceméně na základě kolektivní viny, nebyl tragický omyl, který se měl brzy vymstít. Opuštěné usedlosti se stávaly cílem nájezdů všemožných dobrodruhů, jimž červená stranická knížka poskytovala volnou ruku a beztrestnost při jejich drancování a ničení. Následky této devastace jsou na Šumavě patrné až do dnešních dnů.
Kniha Šumava... hranici přecházejte po půlnoci je výsledkem úctyhodné badatelské práce jak autora Václava Hracha, tak i mnoha dalších lidí, kteří mu byli při psaní nápomocni. Dobové fotografie, mapy, dokumenty a další doprovodný materiál pomáhají čtenáři utvořit si co možná nejobjektivnější pohled na poválečná dramata, která se v tomto kouzelném koutu přírody tenkrát odehrávala. A úplně na konec popřejme novému nakladatelství Cattacan, jež tuto knihu vydalo jako svou prvotinu, aby s podobnými hodnotnými publikacemi přicházelo na náš knižní trh co nejčastěji!