středa 31. srpna 2016

MOJE PERLIČKY (8)


Jan Žižka byl ke konci svého života slepý na dvě ze svých obou očí.

Vědci zjistili, že vesmír vznikl asi 15 miliard let před naším letopočtem.

Karel IV. měl celkem 4 ženy, naštěstí jednu po druhé.

Ve válce Severu proti Jihu zvítězili Američané.

Zákony máme proto, aby lidé nedělali to, co by jinak stejně dělat nesměli.

Krematorium je místo, kde se po smrti spalují ti, u kterých lékař zjistil, že už mají život za sebou.

Někteří lidé si myslí, že po smrti není nic a jiní naopak, že nic není.

„Vím, že nic nevím“ řekl Sokrates, protože toho hodně věděl.

Konec světa asi nebude, protože ani v historii k němu ještě nikdy nedošlo.

DEUTSCHES HAIGA (2)


I c h   s u c h t e  -

f i n d e t   f ü n f   U n t e r s c h i e d e

d a s   g i l t   h i e r   n i c h t

BÁSNĚNÍ (11)


RUSKORULETICKÝ ČERNOHUMOR

V ruce mám revolver s jediným nábojem
- zkouším to po sté snad... musím to dát!
Bohužel zase nic! Proč vždycky nad hrobem
mohu si o smrti nechat jen zdát?!

A opět kohoutek cvakl jen naprázdno!
Proč já mám smůlu i s bouchačkou u hlavy?
Proč točím bubínkem od rána nadarmo?
- Tak znovu... třeba se štěstí už unaví...

POETICKÉ KOMENTÁŘE (4)

Krev

T e n t o   n á p i s   j e   z d e   p r o   t y
k d o   j s o u   u   n á s   p o p r v é
-  k   o d b ě r u   s e   d r ž t e   s t o p y
r u d ý c h   f l e k ů   o d   k r v e

PÍŠI KNIŽNÍ RECENZE PRO i.DNES




























úterý 30. srpna 2016

HAIKU (21)


P O M O H U   V Á M  –

p r o d a v a č   s e   k e   m n ě

o t o č i l   z á d y

BÁSNĚNÍ (10)


ANTISTÁDOVITOST

Žiješ-li stejně tak jak žijí jiní
nejsi než pouhý kus ve stádě sviní
- vždyť ztratit vlastní tvář v amorfní mase
znamená změnit se z člověka v prase…

HAIGA (8) – TEORIE RELATIVITY


Z a p a d á   s l u n c e

n ě k d o   s i   p r á v ě   ř í k á

r o z e d n í v á   s e . . .

POŽADAVKY: "KREATIVITA..."

Doba už je dnes taková, že člověk, ucházející se o práci, musí splňovat celou řadu kritérií. Flexibilita, týmový duch, loajalita, asertivita... Ano, tím vším musíte disponovat, chcete-li mít šanci uspět a být přijati do pracovního procesu. Především a hlavně však musíte být - a to se bere již téměř jako samozřejmost - kreativní. Co to může být?!
No dobře, flexibilita, budiž... Člověk prostě musí počítat s tím, že se bude přizpůsobovat různým vrtochům zaměstnavatele, chodit do práce v nejneuvěřitelnější denní i noční dobu, že se nebude zbytečně vyptávat, proč třeba nedělat to či ono jinak, než se to dělalo dosud - zkrátka, že bude dokonale přizpůsobivý a neochvějně splachovací, jedním slovem flexibilní...
Týmový duch... ano, je to vlastně zákonité, že se lidé musí (zvláště, když tvoří stádo... fuj, kolektiv samozřejmě, tedy... tým) nějak vzájemně hierarchizovat, nejlépe tak, že o tom někdo chytrý rozhodne, aby to klapalo jak má - tedy aby se jeden mohl přetrhnout a jiný zevloval, aby hlavní slovo měl vždy ten největší bl.... (tedy kre...) - prostě, vedoucí týmu. Ano, i to se dá pochopit, stejně jako loajalita, asertivita, dynamičnost, juniorovost... 
No jo, ale co ta kreativnost (nebo snad kreativitita)? Krea... kdo vůbec tak blbé slovo vymyslel? A kdo ví, co to znamená... A tak se u výběrového řízení osmělíte a pokusíte se to zjistit u osoby, která to určitě bude vědět, tj. u svého potenciálně budoucího zaměstnavatele:
"Dobrý den, posaďte se, prosím!
"Děkuji."
"Hledáme nového kolegu do našeho dynamicky se rozvíjejícího týmu... Požadujeme hlavně... Důležitá je pochopitelně také... Předpokládáme, že budete rovněž... U uchazeče preferujeme asertivitu a... Výborně, jste ten, kterého hledáme. Ještě maličkost - jste kreativní?
"Já... nevím."
"Jak to, že to nevíte?"
"Protože nevím, co to je."
"Vy nevíte, co je to kreativita?"
"A vy to víte?"
"Samozřejmě, to ví přece každý. Kreativita je... no, třeba když... že jako... myslím situaci, kdy například... tak ne, jinak. Kreativní člověk zkrátka musí umět... víte... rozumíme si, že... ne?! Co je na tom tak nepochopitelného? Dnes přece každý zaměstnavatel požaduje, aby jeho podřízení byli kreativní! Bez toho přece není možná asertivita, loajalita... Nekreativní lidé mohou narušovat komunikaci uvnitř týmu, působit negativně na ty ostatní, co kreativní jsou... Prostě - zprávu o vašem eventuálním přijetí na inzerovanou pozici vám sdělíme emailem..."
Druhý den přijde slíbený email. Může v něm být napsáno toto:
"... bohužel nemůžeme přijmout z důvodu absence kreativního přístupu..."
nebo třeba něco takového:
"... akreativní uchazeči nemohou... Je nám tedy líto, ale..."
či do třetice:
"V naší firmě pracovat nemůžete, protože jste kreativní víc, než je normální!"
Přátelé - jste kreativní?!


pondělí 29. srpna 2016

HAIKU (20)


N á v r a t   z   r y b

–  k a p r   a   d v ě   h a i k u

WILLIAM SHAKESPEARE

Můj překlad prvního Shakespearova sonetu je značně volný, snad se mi ale podařilo alespoň trochu přiblížit jemnostem originálu...


Buď pozdraven, ty Plode věčně sladký
kéž nikdy neuvadne růže svěží dech
a i když zemře s opadlými plátky
ve vzpomínkách dále žít ji nech.
Vždyť krása ta je jen a jenom Tvoje
vše zdobí Tvojí líce zář
však zachceš-li, tu hledí z pod závoje
jak nepřítele krutá tvář.
Zajisté, i krása Tvého květu
když přijde její hodina
je sudbě podrobena, světu
který dává a hned odnímá.
Máš však moc spasit nás a díky Tobě
budeme věčně žít, až klesnem v hrobě

BÁSNĚNÍ (9)


KREMATORIJNÍ ZÁŽITEK

Táhlý tón houslí se rozlézá po síni
tváře všech přítomných zahalil smutek
kterým teď maskují své vášně zlosynní
- divadlo, šaškárna... Raděj bych utek!

Vždyť se tu cítím jak v nějaké věznici!
Kolem mne víří šum oplzlých hlasů...
náhle vše utichne - hledím vstříc řečnici
ženštině se zbytky rezavých vlasů

Nejdřív nás přelétne skelnýma očima
(před chvílí dala si hezkých pár deci!)
- pak zjistí, kde sedí truchlící rodina
a začne krákorat ty svoje kecy...

Poslouchám, jaký byl nebožtík skvělý muž
- milý a přátelský, furt stejný refrén...
A jak jsme nešťastní, že tady není už
(lidi si šeptají, že to byl kretén!)

Když takhle prožvaní bezmála hodinu
obrátí konečně zpocené čelo
dozadu k velkému černému pódiu
kde v rakvi spočívá bezduché tělo

Pak ještě chvíli se toporně uklání
„Obřad je u konce!“ kdákne pak tichem...
Dav pádí k východu a já mám nutkání
na celé kolo se rozeřvat smíchem!

RACCI

Stála jsem na mostě nad Svratkou a házela kousky chleba hladovým, vzrušeně křičícím rackům, kteří je chytali za letu a jen výjimečně nechali nějaký spadnout do vody, kde se vzápětí stal kořistí některé z hejna žádostivě přihlížejících kachen. Tento rituál jsem cestou ze školy prováděla skoro pravidelně a ani matčino občasné hubování na mé pozdní příchody domů mne nedokázalo odradit od mojí… snad záliby?
Racci! Tito nádherní ptáci, jejichž štíhlá, hbitá křídla jim umožňují provádět hotové zázraky vzdušné akrobacie, mne vždy naplňovali obdivem a úžasem. Připadali mi jako nějaké nadpozemské, éterické bytosti, příliš se nehodící svou nadýchanou lehkostí do tohoto těžkopádného, hmotařského světa…
Dnes mne v jednu chvíli napadlo, že mně svými letovými eskapádami a bravurou, s níž se zmocňují té z nebe padající many, vyjadřují vděčnost za moji štědrost a čas, který jim věnuji. V duchu jsem se tomu zasmála - ptáci mně děkují! Přesto jsem ale tento dojem měla i nadále a kousky chleba házela s ještě větším potěšením…
Po nějaké době se pár metrů ode mne zastavil jakýsi starý muž a sledoval mé počínání. Nevěnovala jsem mu žádnou zvláštní pozornost a byla dost překvapená, když mne po chvíli oslovil:
“To jste hodná, že je krmíte. Já, když jsem byl asi ve vašich letech, jsem také hrozně rád krmil racky, ale i labutě! Víte, pocházím z Břeclavi a tam máme zase Dyji, to je moc krásná řeka.”
Zadívala jsem se na starce pozorněji a všimla si, že v jeho posmutnělých očích se zaleskly slzy, možná smutku či dojetí. Odpověděla jsem:
“Ale krmit racky přece můžete i tady a vůbec nevadí, že jste už starý.” Trochu jsem se zarazila - zmínka o jeho stáří mně připadla nezdvořilá - a rychle dodala:
“Tady máte dva krajíce a můžete je krmit se mnou.”
Starcova reakce mne zaskočila. Prudce odtáhl ruku, na tváři se mu objevil zděšený výraz a téměř vykřikl:
“Ne, ne! To nemohu! To po mně nechtějte! Já nesmím krmit ptáky!”
Strnulá úžasem z jeho slov jsem na něj pár vteřin jen mlčky hleděla a pak špitla:
“Ale proč?”
Starý muž se pomalu uklidnil a třebaže v jeho očích nadále zůstával stín strachu a nevole, odpověděl:
“Já vím, že mluvím hlouposti. Určitě vám připadám jako blázen a to asi taky jsem. Jste moc hodná, že jste mi nabídla ty chleby a já se omlouvám za takové hrubé odmítnutí - já ale opravdu nesmím ty racky krmit.”
Dál jsem na něj překvapeně hleděla a podruhé se jen krátce zeptala:
“Ale proč?”
Muž těžce vzdychl a odmlčel se, když však viděl v mých očích stále tutéž otázku, dal se zvolna do vyprávění:
“Jak jsem vám říkal, jsem z Břeclavi a kousek od ní je hranice s Rakouskem. Když mně bylo dvacet, sloužil jsem tam dva roky jako pohraničník, tehdy se hranice hlídaly, kdo se od nás chtěl dostat pryč, byl považován skoro za zločince - za narušitele, jak nám oficíři říkali. Já blbec tomu tenkrát věřil a když byl jednou vyhlášen poplach, protože nějací dva chlapi přelezli dráty a utíkali k čáře, jsem se dokonce těšil, že je třeba zrovna já chytnu a dostanu opušťák a třeba i nějaký metál… Co čert nechtěl, skutečně jsem je uviděl kousek od svého úkrytu. Byli skoro u hranice, chytit jsem je už nemohl a tak jsem začal střílet. Jeden zmizel v lese už na rakouské straně, toho druhého jsem trefil a běžel k němu. Byl mrtvý - zasáhl jsem ho několika střelami, jedna šla do hlavy… Stál jsem nad ním, celý se třásl, byl jsem v šoku. Za chvíli přijel velitel roty a když viděl, co se stalo, poklepal mně uznale na rameno, vytáhl láhev kořalky a ať prý se trochu napiju, na uklidněnou. Bylo mi v tu chvíli hrozně, cítil jsem se jako vrah.. Ale vždyť jsem také ve skutečnosti vrahem byl, navzdory všem těm kecům o tom, jak jsem bděle střežil svou vlast a jak si ze mě ostatní mohou vzít příklad… No - dostal jsem opušťák a i ten metál mně dali… Ale za jakou cenu?! Vojnu jsem jakž takž doklepal do konce, ale v civilu se pak nervově zhroutil, přišly deprese, léčení, hospitalizace a… “
Stařec se zarazil, jakoby nevěděl, jak dál. Chtěla jsem se ho zeptat, jak to všechno souvisí s těmi racky, ale vtom snad uhádl mé myšlenky a začal o tom mluvit sám:
“Jako kluk jsem chodíval rád k Dyji, chytat ryby a dívat se na labutě, krmit kačeny a racky. Když jsem pak po vojně marodil s těma nervama, vzpomněl jsem si, jak mně tam bývalo hezky, na ten klid a plynoucí řeku… Začal jsem tam zase chodit, vždycky si sebou vzal nějaký chleba nebo rohlíky a tak jako kdysi krmil labutě, kachny a racky. Bylo to pěkné a uklidňující, jenže jednou… Napadla mě taková divná myšlenka, možná vám bude připadat hloupá, sám jsem to tehdy považoval za projev té mé nemoci - zkrátka, zdálo se mně, jakoby mi ti ptáci byli nějak vděční za to krmení a já sám jsem se začal cítit jako nějaký dobrodinec, který dělá hrozně záslužnou věc a vlastně si vděčnost a úctu těch racků a kačen zcela zaslouží. Pak jsem si ale uvědomil, že tím jen klamu sám sebe, že se za těmito myšlenkami neskrývá nic jiného než snaha otupit svědomí, namluvit si, že jsem vlastně tenkrát na té vojně nic špatného neudělal - vždyť přece člověk, který se s takovou láskou a dobrotou stará ptákům o potravu, nemůže být špatný… A tak jsem tam přestal chodit. Až teď, když jsem vás tady tak viděl, jsem si na to všechno vzpomněl a …” Muž se znovu odmlčel.
Horečně jsem přemýšlela nad jeho slovy, cítila jsem, že ho musím nějak uklidnit, potěšit, pomoci mu v jeho trápení a bolestných vzpomínkách. Ale co říci? Stařec teď zasněně hleděl na líně tekoucí Svratku a pak se poprvé pousmál:
“Dyje je mnohem hezčí, kdybyste jen věděla, jak je u ní krásně, dokonce i na podzim, když prší a fouká východní vítr a lidé jsou zalezlí doma a nadávají na počasí… Kolik je vám roků?”
“Bude mi osmnáct, za dva měsíce.”
“To asi chodíte na nějakou školu?”
“Dělám třetím rokem gymnázium.”
“A potom?”
“No, chtěla bych jít na lékařskou fakultu, ráda bych byla dětskou lékařkou, ale nevím, jak to dopadne, je tam prý velký nával.”
“Moc bych vám to přál, protože k tomu máte ten nejdůležitější předpoklad.”
Udiveně jsem se na něho podívala:
“Jak to myslíte?”
Ukázal rukou na poletující ptáky a řekl:
“To ti racci. Kdo je umí s takovým nadšením krmit, to musí být dobrý člověk. A musí být dobrý i k lidem. Vždyť se na ně podívejte, jak jsou vám vděční - a nejen za ten chleba, ale i za to, že tu s nimi jste…”
Pak se nesměle zeptal:
“Nedala byste mi kousek, aby dostali i ode mne?”
“Samozřejmě,” odpověděla jsem rychle a podala mu ze skoro již prázdné tašky ten největší ze zbylých krajíců.
Stařec jej rozlámal a s téměř nábožnou úctou házel křičícím rackům jejich pochoutku. Přitom nadšeně volal:
“Nejsou nádherní? Jsou jako andělé, jakoby ani nebyli z tohoto světa. Jakou mají lehkost v křídlech, podívejte, ani kousek jim nespadne do vody! A já - já jsem tak šťastný!”


neděle 28. srpna 2016

HAIKU (19)


P o r y v   v ě t r u

o b r á t i l   m i   d e š t n í k

z a s e   z p á t k y



HUSOKAČENY

Jako každý rok, i letos jsem si pořídil husokačení mláďata a mohu s potěšením napsat, že se jim - jako každý rok - daří dobře, rostou a přibírají. Určitě to bude mimo jiné tím, že jim dávám kromě jiných pochutin též nakrájené kopřivy, napomáhá to správnému trávení. Přímo z nich vyzařuje spokojenost a radost ze života, neboť se snažím dělat, co jim vidím na očích, tedy především je krmit. V tomto směru si jistě nemohou stěžovat - vím, že potřebují vydatnou snídani a potom postupné celodenní dokrmování. Možná klíčovou roli však v jejich životě hraje voda a tady se snažím, aby jí měly vždy dostatek. Husokačeny mají totiž jeden velký problém, a to ten, že každé sousto musí hned zapít, protože jinak jim nesklouzne do volátka a mohou se začít dusit. Vodu potřebují ovšem také k ranní hygieně, které se věnují vzápětí po snídani a to se zaujetím, které bychom jim mohli závidět. Je až neuvěřitelné, kolik času dokáží obětovat očistě svého husokačeního těla! Koupou se buď celé nebo to dělají tak, že v rychlém sledu tří podivuhodně synchronizovaných pohybů strkají do vody hlavu, vytáhnou ji a otřepou se. Jsou to zkrátka vodní ptáci se vším všudy. Z tohoto důvodu mají tedy ve svém výběhu několik nádob, menšími miskami s vodou na pití počínaje a velkými na čvachtání konče.
Abych nezapomněl - u jednoho husokáčete jsem poté, co jsem ho přinesl domů, zjistil poměrně závažnou tělesnou vadu. Mělo, chudinka, jednu nožičku zakrnělou a obrácenou do boku. Ovšem právě tato postižená husokačenka ukázala již od svých takříkajíc prvních krůčků takovou vnitřní sílu a vůli k životu, že si vysloužila můj obdiv a uznání. Původně jsem se domníval, že bude mít problémy s potravou, resp. že její zdravé kolegyně se dostanou ke korýtku vždycky dřív a ona bude jen paběrkovat zbytky. Už jsem se chystal vyrobit jí speciální misku na krmení, když jsem zpozoroval, že svůj hendikap vyřešila vskutku originálně: Tu pokřivenou nožičku začala používat jako takovou berlu, při chůzi se o ni opírala a i když se pohybovala poněkud klátivě, na rychlosti to nebylo nijak znát, spíše naopak. Dnes je tedy plnoprávnou členkou hejna a dá se dokonce říci, že (možná právě díky houževnatostí, s níž se "vylízala" se svého postižení) zaujímá pozici jakési vůdčí osobnosti, ostatními plně respektované.
Někdy si říkám, jak jsme my lidé hloupí, jak neumíme vidět v životě to podstatné, ten prapůvodní smysl své existence, jedním slovem to, "o co tu jde" a jak se stále plahočíme za marnostmi a přeludy, ať už jim říkáme "finanční zabezpečení", "životní úroveň" či "společenské postavení". A i když nás dennodenní zkušenost přesvědčuje, že všechny tyto tak "důležité" věci jsou jenom pozlátkem a že opravdový život je někde jinde, stále tu svou káru se starou veteší táhneme dál...
Jsem rád, že mám na dvorku ty husokačeny. Ačkoliv to může znít hloupě, dá se od nich ledasčemu naučit. Život berou s nadhledem, umí spolu vycházet, jsou takové bezproblémové a pohodové. A také mají smysl pro humor! Ano, opravdu. Vím to dobře, protože tu legraci si dělají ze mě! Je to jejich oblíbená zábava, hned po jídle a koupání. Zkrátka - mají tam, jak už jsem říkal, ty různé misky a mísy s vodou a pochopitelně dobře vědí, které jsou na pití a které na koupání. Někdy si ale některá řekne, že změna je život a musí být i legrace - a pak si schválně vleze do misky, která je určena k pití. Samozřejmě se tam "zašprajcuje" a má přímo husokačení srandu z toho, jak já vždycky přijdu a vytáhnu ji ven. 
Jsou to ale potvory, co říkáte?

BÁSNĚNÍ (8)


BIOBÁSEŇ

Když jsem se v Albertu podíval na ceny
drůbežích produktů, vajec a pórku
šel jsem si druhý den zakoupit kačeny
které si vykrmím na vlastním dvorku

Květák a zelí si rovněž sám pěstuji
poté, co v Tesku jsem viděl je shnilé -
Lídlovi vzkazuji: „Jím zdravě, děkuji!“
a velkým obloukem vyhnu se Bille…


HAIGA (7)


L i s t o p a d  –  

m r t v í   k o r u n n í   s v ě d c i

v   p ř í p a d u   P o d z i m


MOJE PERLIČKY (7)


Egyptské pyramidy jsou staré asi 4000 let a jak se zdá, budou staré pořád.

Národní divadlo bylo postaveno na břehu Vltavy, aby se mohlo dobře uhasit.

Lidé, kteří se bojí atomových elektráren, se ve skutečnosti atomových elektráren nebojí, ale toho, co by se mohlo stát.

Synonymum je slovo, které jiným slovem vyjadřuje to samé slovo jako slovo původní.

Na velké objevy přijdou lidé často úplnou náhodou, jako třeba Archimédes, který seděl ve vaně a najednou ho to napadlo.

Spojené státy americké jsou vytvořeny padesáti státy, které se spojily, protože jsou všechny americké.

Předpověď počasí občas nevyjde, protože samotné počasí není vždy takové, jak bychom si přáli.

Milosrdná lež je například to, když lékař řekne pacientovi, že neumře, i když dobře ví, že každý pacient jednou umře.

Adrenalinové sporty jsou nebezpečné tím, že člověk při nich riskuje nejen život, ale často i zdraví.

Islámské náboženství vzniklo tak, že Mohamed opustil Mekku a začal žít s Medínou.

BÁSNĚNÍ (7)


Knockin´ On Heaven´s Door
(UMÍRÁNÍ)

Srdce mně už vynechává
tluče jen tak na půl plynu
je tu stáří - marná sláva
taky prý mám rakovinu

Tu má však dnes skoro každý
tak proč z toho dělat drama -
Copak tady žijem navždy?
Všem nám přece zvoní hrana...

Prostě mně už hasne svíce
uvnitř všechno chátrá
nemoc ničí srdce, plíce
selhávají játra...

Že už umřu, málo platné
cítím v celém těle
Je to se mnou fakt moc špatné
- mám se ale skvěle!

sobota 27. srpna 2016

DEUTSCHES HAIKU (6)


D i e   b l ü h e n d e   L i n d e

v o n   W e i t e m   h ö r e   i c h   

d e n   W i p f e l

HAIKU (18)


C e s t o u   d o   š k o l y

c h l a p c i   s i   o p a k u j í

s p r o s t á   s l o v a

ROMAN SZPUK: A ZAVAŽ SI TKANIČKY

Obálka titulu A zavaž si tkaničky

Pohled Vidoucího proměňuje zdánlivě obyčejné útržky každodennosti v mystické prožitky

Roman Szpuk... Jak vlastně přiblížit čtenářům, kteří o něm třeba ještě nikdy neslyšeli, jeho literární tvorbu a zároveň osobnost, což jsou v případě tohoto svrchovaného umělce takříkajíc dvě strany téže mince? Vynikající teoretický znalec a současně mistrný tvůrce haiku, japonské básnické formy, zachycující jedinečnost okamžiku, resp. přetavující ji do minimalistické slovní zkratky. Výborný malíř a kreslíř. Zakládající člen a vůdčí osobnost poetického sdružení Skupina XXVI. To všechno je Roman Szpuk a mám-li nyní recenzovat jeho poslední knihu, pak musím hned dodat, že mu nejenže není cizí ani próza, ale naopak v ní exceluje úplně stejně jako ve všem ostatním.
Kniha s názvem A zavaž si tkaničky je po formální stránce jakýmsi netradičním deníkem (zachycujícím dvouleté období od října 2012 do října 2014), proudem útržkovitých záznamů zaznamenáníhodných reflexí, jejichž průsečíkem či ohniskem je sice autorova milovaná Šumava, avšak samotné přírodní motivy nejsou toliko popisné, ale slouží k pochopení čehosi většího a vznešenějšího, co se skrývá kdesi za nimi. A právě tento metafyzicky zaostřený pohled na přírodní krásy je Szpukova výsostná parketa, tady dokáže vždy znovu rozehrát nádhernou partituru vzájemného sepětí hmoty a ducha, světa a myšlenky, přírody a člověka v ní.

Sníh se snáší bezvětrným mrazivým vzduchem na paseku mezi jalovce. Některé z nich jsou ohnuté až k zemi, jinovatka a spousta nového sněhu udělaly své. Jinde se z keřů vytvořily nízké mosty. Holé větve se proměnily ve sněžné palice. To ticho! Hojivé bílé ticho a vločky padající v rytmu Bachova chorálního preludia Ich ruf’ zu Dir, Herr Jesu Christ.
Propadám se po stehna, ale sníh je zmrzlý, lehký a sypký. Najednou vidím, že prašan, který odletěl od mé nohy do stran jako vějíř, zasypal malého pavoučka. Ihned ho vyprošťuju. Pavouček se nahrbí, jako by se chtěl bránit. A už šupajdí po sněhu dál. To je ale otužilý tvoreček! Padající sníh a teplota kolem –6 °C mu vůbec nevadí. Rozhodně se tu neocitl náhodou, vytržen ze zimního spánku, vyhnán z nějakého zimního úkrytu. Pohybuje se svěžím krokem. Míří k lesu jak polárník.
Skláním se k němu. A hele, není to pavouček. Je to bezkřídlá moucha pavoučice sněžná (Chionea lutescens), která patří mezi dvoukřídlý hmyz. Občas se lekne mé blízkosti. Nevím, co si myslí o mém velikém obličeji. Zastaví, pátrá po původu náhlého stínu a zase pokračuje v cestě.

Je možné, že to, co vnímá a cítí Roman Szpuk, je společné i mnohým z nás. Ovšem mezi tolika povolanými milovníky šumavských lesů, luk, slatí a říček je jen pár vyvolených, kteří dokáží viděné a cítěné popsat a předat ostatním. Szpukova bravurní schopnost vtělit své myšlenky do originální, promeditované literární podoby, v čemž je mu nápomocna jeho nádherná čeština, z něj činí patrně největšího českého spisovatele současnosti. Jistě – literární ceny přebírají jiní, ale ty, jak víme, mají s opravdovou kvalitou společného pramálo.
U Romana Szpuka mě vždy fascinovala jak šíře jeho vědomostí a znalostí, tak hlavně schopnost jejich vstřebání, resp. rozvíjení a uzpůsobování do vlastního samorostlého tvaru. V recenzované knize je právě řečené mimořádně silně přítomno, před čtenářem vystupuje nejen obdivovatel přírody, ale především její vnímavý pozorovatel a na slovo vzatý znalec, který se v ní pohybuje jako v posvátném, sakrálním prostoru, jemuž svým literárním vyznáním vzdává úctu a hold. V Romanu Szpukovi je něco z prokletého básníka Tristana Corbiéra – ten se prý s oblibou vydával na širé moře ve vratké lodičce, fascinován nezměrností oceánu a vyzývající jej na svérázný souboj a Szpuk se rád vyžívá v něčem podobném, totiž v toulkách divokou přírodou, v níž právě běsní vichřice, liják nebo sněhová vánice. A mám-li ještě chvíli zůstat u příměrů, pak v citlivosti, s níž zachycuje a sleduje i tu sebemenší stopu Tvůrce ve světě, který je Jeho odleskem, neváhám autora knihy A zavaž si tkaničky postavit vedle Jacka Londona či Ernesta Thompsona Setona.

Už jsem za zenitem. Jsem i za obzorem svého dne. Ale kameny na cestě dosud sálají a chladný vzduch vyplňuje údolí. A nad západním obzorem už sílí soumračná vichřice, orkán podobný tomu v noci z 18. na 19. ledna 2007, kdy jsem mezi kmeny lesa viděl stoupat do hor koncová světla posledního nočního vlaku. Vím, že k cíli nedorazil. Padlo tenkrát tolik stromů před ním i za ním.

Meteorologická stanice Churáňov, jež je autorovým pracovištěm (že by tu došel naplnění latinský výrok Nomen omen?), Teplice a Vimperk – to jsou tři opěrné body, v nichž se spolu s vypravěčem pohybujeme a které signalizují, že nejen přírodou živ je Roman Szpuk. Svět lidí je pro něj ovšem rozdělen do dvou striktně oddělených podsvětů – zatímco společenští vyděděnci jsou mu svojí nefalšovaností, nekomplikovanou živelností a jakýmsi neurčitým tušením skutečných životních hodnot blízcí, ty druhé, poslušně civilizované a stádně konzumní, upřímně lituje. Szpuk není prvoplánovým společenským kritikem, jeho varovný hlas zní jen občas a i tehdy spíše zastřeně a nepřímo. Jeho kritika tzv. většinové společnosti spočívá především v údivu, proč se lidé honí za zlatými telaty a míjejí se s tím, co je pro šťastný život nejdůležitější, resp. v lítosti, že tuto tak zřejmou a očividnou pravdu takřka nikdo nevidí...

Blíží se z parku podél zdi k dětskému hřišti, těžce vrávorá, co chvíli se musí zastavit. Znám ho, je to Láďa Kotál. Alkoholismus je těžká řehole, o jejíchž regulích vědí jen zasvěcenci a poslušně se jimi řídí až do konce.
U hřiště se Láďa opírá o zdivo a něco mi říká. Tvář má oteklou, břicho nafouklé, oči únavou přivřené.
Rozumím jen jediné větě: „Mám velký starosti.“ A hned se k plotu hřiště přibližují cikáňata. Konečně se něco děje.
Jeden si Láďu natáčí na mobil. Smějí se. Jen moje přítomnost jim zabraňuje, aby se chovali ještě krutěji. Láďa si přihýbá krabicového vína. Už to zná, ví, že mu ta trocha levného alkoholu pomůže lépe se nadechnout a snad i do šachty jeho mysli vnikne trochu více světla. Na chvíli.
Je to už snad patnáct let, co jsem s Láďou vypil láhev ovocného vína u fontány. Tenkrát na tom byl ještě dobře. Pozval mě na lok a nakonec jsem skončil ve veletočích na teplovodních trubkách v kotelně charity, kde jsem si vydělával na živobytí svou minimální mzdu. Později jsem Láďu potkával u Penny. Stál tam opřený u vozíků, klidně usrkával své krabičáky. Čas od času vyndával z kapsy zrcátko
a hřeben a upravoval se. Jako by to byl jeho most mezi takzvaně slušné lidi. Snad nikdy jsem ho neviděl agresivního. Jen jednou hulákal na Vietnamce, kteří opodál u autobusového nádraží sklízeli své stánky s oblečením: „Netopýři!“
Občas býval veselý. Vidím v duchu, jak sedí na obrubníku parkoviště, na hlavě má indiánskou čelenku a povykuje nějakou píseň, která se zároveň line z jeho kazeťáku. Spal, kde se dalo, v létě v senících a kdovíkde v zimě. Snad měl nějakou dobu i ubytovnu. Jednou jsem ho viděl večer na vlakovém nádraží. Byl ukrutný mráz, moc do –20 °C nechybělo. Kdosi tam s ním hovořil, probíral tu zimu a asi se zajímal, kam se Láďa uchýlí.
„Když ty si zvyklej,“ řekl mu a Láďa chraplavým hlasem přisvědčil: „Jó, my sme zvyklý…“
Cikáňata jsou stále drzejší. Pokukují na mě, co na to řeknu. Jdu k Láďovi a napůl mu šeptám: „Jdi raději pryč. Mohli by tě okrást.“
„Okrást?“ zvedl nechápavě pohled opilec.

Roman Szpuk, skromný a moudrý muž a svébytný myslitel, dal své knize podtitul Na potulkách. Vydejme se tedy na cesty, staňme se tuláky po hvězdách i po šumavských hvozdech a nechme se vést průvodcem, který zná cíl...   

pátek 26. srpna 2016

REKLAMA NA SMRT

Jel jsem tenkrát tramvají z pryglu na čáru (pro mimobrněnské - od přehrady na Českou ulici). Oči netečně sledují pouliční hemžení za oknem, blížíme se k Mendlovu náměstí, za chvíli budu vystupovat, když tu najednou... 
Doslova mne to udeřilo do očí! Jestliže cílem tvůrců této reklamy bylo šokovat, pak se jim to v mém případě podařilo dokonale. Ano, byl jsem šokován, ovšem zřejmě jinak, než "reklamologové" zamýšleli - předpokládám totiž, že jejich záměrem nebylo vyvolat znechucení a hnus, nýbrž šok úplně jiného druhu, totiž takový, kdy se člověk lekne a příští den pošle peníze na účet pojišťovny, jejíž logo je hned pod tím sloganem: TATO REKLAMA TADY BUDE I ZÍTRA. A VY?
Životní pojištění... Proč se tomu tak vůbec říká, když je všem jasné, že jde nikoli o pojištění života, ale smrti? Ostatně - i ten reklamní slogan sděluje (byť v poněkud zmírněném tónu), že nikdo z nás neví dne ani hodiny, že umřít můžeme třeba v příští minutě a pro tento případ je tady hodná pojišťovna, která myslí na všechno, dokonce i na naši smrt. Tedy (přesněji řečeno) na naše peníze, které jí odevzdáme a z nichž ona "odškodní" naše pozůstalé za to, že jsme jim umřeli...
Takto nějak jsem přemýšlel. když jsem vystoupil z tramvaje a šel Masarykovou ulicí k nádraží, když tu najednou... ZANECHTE PO SOBĚ VÍC NEŽ JEN VZPOMÍNKY! A měl jsem další námět k přemýšlení.
Tak tichá, vděčná vzpomínka na zemřelého je dnes už málo? K tomu, aby člověk na své blízké vzpomínal po jejich smrti v dobrém, je nutná pěkně zaokrouhlená finanční částka? Kam jsme se to dostali?!
Když jsem pak jel ze Zvonařky autobusem domů, vytáhl jsem z tašky knihu a krátil si cestu četbou. Z okna jsem se raději nedíval. Měl jsem obavy, že bych mohl uvidět nějakou další reklamu na životní pojištění. Třeba se sloganem: TUTO REKLAMU ZÍTRA ODDĚLAJÍ. A VÁS?


POETICKÉ KOMENTÁŘE (3)

Nazev_3

T a d y   n e j s t e   v   ž á d n é   b a n c e
v i d í t e   s n a d   n ě k d e   č á r u ?
M i l í   p á n i ,  V a š e   c h . a n c e   
s m ě ř u j t e   d o   p i s o á r u !

(pro lepší rozlišení klikni na obrázek)

MOJE PERLIČKY (6)


Když se srazí dvě auta, přijedou na místo nehody policisté, aby zjistili, které auto se srazilo jako první.

U nás je mnoho nezaměstnaných a mezi nimi i hodně nezaměstnanitelných.

Alkoholici by si měli uvědomit, že pití alkoholu z nich může udělat osoby závislé na alkoholu.

Moje babička se narodila v Rakousku-Uhersku a zemřela v Evropské unii.

Evropská unie se asi rozpadne, protože Evropa je příliš velká na to, aby byla jen jedna.

Islámské ženy se často zahajlují.

Pravděpodobnost, že se Země někdy v budoucnu srazí s kometou je tak malá, že se s ní pravděpodobně někdy určitě srazí.

Hlavním cílem reklamy je přesvědčit lidi, aby uvěřili tomu, čemu by sami od sebe nikdy neuvěřili.

Nemocem bychom se měli snažit předcházet hlavně tím, že se budeme snažit být co nejdéle zdraví.

Počet obyvatel naší republiky není jednou provždy daný, protože se občas stane, že se jeden člověk narodí a druhý zase zemře.

Samotné volby nemohou nic změnit, protože po každých volbách vznikne nějaká vláda.

Staří lidé mají hodně životních zkušeností, protože zažili často i Prorektorát.

Lidská práva mají všichni lidé, a to dokonce i tehdy, když se na ně díváme jako na pouhé jednotlivce.

Přátelé jsou lidé, o kterých si stále ještě myslíme, že se na ně můžeme spolehnout.

Rusko je tak obrovská země, že se do něj vejde i samotná Sibiř.

BÁSNĚNÍ (6)


ONKOLOGIK

Není mi do zpěvu, tím méně do tance
důvodů k radosti není fakt mnoho
život mně uštědřil facky i kopance
přesto jsem od včera úplně v poho...

Řekli mi totiž při vizitě doktorů
(zprávu jsem vyslechl se slzou v oku)
znalci na problémy rektálních otvorů
že už tu budu jen asi půl roku...

Pláču teď radostí, dojetím... jak by ne!
vůbec se nebráním slz štěstí toku...
Vždyť kolik lidí jen dnešní den zahyne
- a já mám před sebou ještě půl roku!