Fascinující Leninův životopis je literaturou faktu par excellence!
Před rokem 1989 se na brněnském náměstí Svobody nacházelo knihkupectví s názvem Sovětská kniha. Vzpomínám si, že tam na dlouhé polici stála vyrovnaná řada několika desítek svazků v luxusních vazbách. Jednalo se o sebrané spisy Vladimíra Iljiče Lenina, což měl být podle tehdejších ideologů jeden z největších myslitelů v dějinách lidstva. Dalo by se tudíž logicky předpokládat, že zájem o jeho literární odkaz bude veliký, pravdou však byl přesný opak. O Lenina nikdo nestál, na knihy padal prach a co se s nimi stalo po sametové revoluci, to nevím – nejspíš je jako neprodejný brak někam vyhodili...
Jestliže se v poslední době Lenin těší zvýšenému zájmu odborníků na historii, pak to není proto, že by snad jeho myšlenky prožívaly nějakou renesanci či byly takříkajíc „sub specie aeternitatis“ vzaty na milost. Spíše jde o snahu nalézt odpověď na otázku, jak se mohlo stát, že zrovna tento člověk se nejen zmocnil vlády nad obrovskou říší, ale dokázal si ji přes nesmírně složité problémy prvních porevolučních let udržet. Dá se říct, že Lenin je dodnes svým způsobem záhadou, neboť se vymyká většině představ, které jsme si navykli mít o diktátorech a tyranech.
Když odhlédneme od idealizovaného portrétu Naděždy Krupské (Vzpomínky na Lenina) a vynikající, ovšem poněkud stručné biografie Dmitrije Volkogonova (Lenin – počátek teroru), pak je kniha Victora Sebestyena s názvem Lenin – osobnost, ideologie, teror prvním uceleným životopisem vůdce ruských bolševiků v českém jazyce. Už to samo o sobě má nemalý význam. Jestliže se navíc jedná o vskutku brilantní analýzu životní dráhy a světonázorového vývoje přes všechny její zápory fascinující dějinné postavy, pak můžeme vydavatelský počin nakladatelství Maraton právem označit za literární událost!
Jak známo, příčinou radikalizace do té doby spíše apolitického Lenina byla smrt jeho staršího bratra, popraveného za přípravu atentátu na Alexandra III. Na tento bezesporu traumatický zážitek ovšem Victor Sebestyen (na rozdíl od omílaných klišé typu „My na tvoje místo, bratře, půjdeme však cestou jinou!“) nehledí izolovaně, nýbrž zasazuje jej do širokého kontextu anarchistických nálad mezi ruskou mládeží konce 19. století, jež byla reakcí na despotismus carského režimu. Čtenář tak má možnost detailně poznat ideové podhoubí, z něhož postupně vykrystalizovalo Leninovo pochybné přesvědčení o proletářské revoluci a nastolení nového společenského řádu jako jediném prostředku na odstranění třídních antagonismů.
Publikace Lenin – osobnost, ideologie, teror jde opravdu do hloubky a pro toto tvrzení lze uvést řadu důkazů. Zmínil bych alespoň zdánlivě malý, ve skutečnosti ale zásadní detail. Dmitrij Volkogonov na jednom místě vyjádřil podivení nad tím, jak se mohl Lenin, který vůbec neznal životní a pracovní podmínky proletariátu, postavit do čela dělnických mas. Victor Sebestyen však přesvědčivě dokládá, že Lenin si tento svůj „handicap“ dobře uvědomoval a aby ho odstranil, navštěvoval jak v Rusku, tak později v Anglii dělnické schůze a vzdělávací kroužky pro pracující, na nichž řečnil, diskutoval i vyučoval. Hlavně a především jsem si však (díky autorovu skvělému badatelskému výkonu) ohledně daného tématu rozšířil své vědomosti o množství pro mne dosud neznámých informací, vztahujících se např. k činnosti carské tajné policie, emigrantským třenicím mezi ruskými socialistickými frakcemi, tzv. Krvavé neděli roku 1905 či dramatickým měsícům mezi Únorovou revolucí a říjnovým převratem).
Lenin měl dvě základní charakterové vlastnosti, obě bohužel negativní a ve svých důsledcích až děsivé. Tou první bylo přesvědčení, že ve jménu šťastné budoucnosti je v přítomnosti možné a dokonce nutné páchat jakékoli zločiny. Za názorný příklad právě řečeného může posloužit jeho reakce na hladomor v Povolží v letech 1891 – 1892, kdy ostře odsuzoval humanitární akce na pomoc postiženým. Podle něj bylo naopak žádoucí, aby zemřelo co nejvíce lidí, což by před národem odhalilo carovu krutost a vyvolalo protirežimní bouře. Heslem účel světí prostředky, dovedeným ad absurdum, se řídil po celý život. Lenin byl rovněž skálopevně přesvědčen o správnosti svých myšlenek a podle toho, jak s ním kdo souhlasil či nesouhlasil, dělil lidi na brutálně jednoduché škále přítel – nepřítel. V záležitostech běžného života nekonfliktní, stával se Lenin agresívním, povýšeneckým a zuřivě nekompromisním v okamžiku, když šlo o politiku a setkal se s oponenturou.
Fanatismus, s nímž šel za svým cílem, z něj učinil nezpochybnitelného vůdce a hybný motor bolševického převratu. Trockij se vyjádřil v tom smyslu, že kdyby Vladimír Iljič v říjnu 1917 nebyl v Petrohradě, k žádné revoluci by nedošlo. Lenin tam naneštěstí byl a uvrhl ruský národ do katastrofy, z jejíchž důsledků se vzpamatovává dodnes...
Bezprostředně po Leninově smrti se začal cílevědomě vytvářet jeho kult, který z něj záhy učinil mytologickou bytost s téměř nadpřirozenými vlastnostmi a schopnostmi. Dlužno ovšem říct, že tato víra byla zpočátku u mnohých upřímná a opravdová – když např. čteme ódu na Lenina od Vladimíra Majakovského, která je po umělecké stránce úchvatným dílem, pak je evidentní, že velký básník považoval zakladatele sovětského státu za politického i morálního velikána. Vnější kulisy, ať už šlo o nabalzamované tělo v mauzoleu či tisíce soch po celém Sovětském svazu měly naproti tomu opačný efekt. A když se ukázalo, že komunismus je utopická a zkázonosná idea, názory na Lenina se přelily do druhého extrému – náhle se na něho pohlíželo jako na nelidské monstrum a symbol takřka metafyzického Zla.
Victor Serebyan prošel ohromné množství relevantního historického materiálu a výsledky svých studií přetransformoval do knihy, která se u recenzentů právem setkává s obdivnou a nadšenou odezvou. Svým skromným dílem se k těmto hlasům chci připojit i já a potvrdit, že Lenin – osobnost, ideologie, teror je literaturou faktu té nejvyšší úrovně!
