FRANTIŠEK R. KRAUS: SEDMÝ ZÁVOJ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Souborné dílo Františka R. Krause pokračuje třetím svazkem!

Občas se stane, že se z hlubin historie vynoří jméno (a dílo) spisovatele, o jehož existenci neměla do té doby čtenářská obec sebemenší tušení a který byl znám toliko úzkému okruhu zasvěcených odborníků. Několikrát jsem již takovéto „znovuzrození“ zapomenutého literáta zažil a pokaždé jsem to měl spojeno se dvěma pocity. Jednak s radostí, že se mohu seznámit s tvorbou „nového“ autora a zároveň s jakousi zvláštní úzkostí – vždy mi totiž napadlo, jak málo stačilo, aby publikace, kterou mám doma v knihovně na čestném místě, nespatřila světlo světa a jaká by to byla škoda!

To, co jsem právě napsal, se do značné míry hodí i na Františka R. Krause. Kdyby nakladatelství Cattacan nepojalo úmysl vydat jeho sebrané spisy, možná by tento fascinující spisovatel žil jen ve vzpomínkách svých rodinných příslušníků a po čase by se za ním „zavřela voda“. Přišli bychom tak o nádherné vzpomínky na židovskou Prahu (Povídky ze Svrabové čtvrti) a rovněž tak o jedno z nejpůsobivějších svědectví o hrůzách holokaustu (A přiveď zpět naše roztroušené...) Nedá mi to, abych se v této souvislosti nezmínil o velké poctě, jíž se mi dostalo poté, co jsem na tuto knihu napsal  a uveřejnil recenzi:

„Milý pane Hofírku, chtěl jsem Vám moc a moc poděkovat za Vaši výtečnou recenzi na nedávno vydanou knížku Františka R. Krause A přiveď zpět naše roztroušené… Myslím, že pro dědečka by to byla obrovská satisfakce. A je to i pro mne a mého otce... Se srdečným pozdravem David Kraus, vnuk F. R. Krause.“

Když se po měsících či dokonce rocích strašlivého utrpení konečně dočkali vytoužené svobody, mnozí vězni koncentračních táborů po prvotní euforii zjišťovali, že návrat do tzv. normálního života nebude vůbec snadný. Týkalo se to především těch, kteří přežili Osvětim. Přízrak přeplněných dobytčáků, selekcí na příjezdové rampě a plynových komor se vryl do jejich myslí a zbavit se jej nebylo možné. Ještě větší trýzeň pak působily neustále se vynořující otázky typu: Jak se vůbec mohlo stát, že zrovna já jsem unikl ze spárů vrahů a komu nebo čemu mám za svou záchranu děkovat? A jestliže statisíce a miliony mých bližních zahynuly v plynu a shořely v krematoriích, neproviňuji se vůči jejich památce, když pokračuji v životě?

Odpověď na tyto existenciální, ba metafyzické otázky se hledaly nesmírně těžce a někteří je nikdy nenašli... Naštěstí bylo i nemálo těch, kdo svá válečná traumata dokázali překonat a jejichž resumé znělo: Můj návrat z Osvětimi musí mít nějaký vyšší smysl a jaký jiný by to mohl být, než předat svědectví o tom, co jsem zažil a přežil? Vždyť kdo by věřil, že se děla taková nepředstavitelná zvěrstva, kdyby o nich nepodal zprávu ten, kdo je viděl na vlastní oči?

Touto cestou se vydal i František R. Kraus. Dá-li se to tak říct, pro roli korunního svědka nacistických zločinů měl ty nejlepší předpoklady – jednak si prošel osvětimským peklem a navíc disponoval pozoruhodným literárním nadáním. To mu umožnilo zaznamenat své vzpomínky na krutou dobu vražedného běsnění nejen faktografickou (již zmíněná kniha A přiveď zpět naše roztroušené...), ale i beletristickou formou, což je případ souboru jedenácti povídek s názvem Sedmý závoj. Všechny jsou tématicky spojené s obludným fenoménem, kterému jeho tvůrci dali eufemistický název „konečné řešení židovské otázky“. Ať už jsou krátké (ta s názvem Babička Meisterlesová má pouhé čtyři stránky) či dlouhé (Děvče ze Sudet je svým rozsahem spíše novelou), každá z nich nás okamžitě přesvědčuje o tom, že jejich autor se k nim doslova protrpěl. Syrový naturalismus se v nich snoubí s dojemným popisem mravní velikostí prostých lidí, jejichž neokázalé hrdinství nám vhání slzy do očí. Takto může psát pouze člověk, který nemá potřebu si vymýšlet, jak to dělají dnešní grafomani, parazitující na osvětimské tragédii a produkující ubohý kýčovitý brak, znesvěcující odkaz těch, kdo tu přišli o život... Ne, František R. Kraus tam skutečně byl a můžeme mu tudíž věřit na slovo!

Sedmý závoj je v pořadí třetí knihou z edice, věnované literárnímu dědictví Františka R. Krause. Sluší se dodat, že je opatřena rozsáhlým poznámkovým aparátem, přičemž za zmínku určitě stojí i působivé surrealistické kresby Ivana Bukovského. Je evidentní, že nakladatelství Cattacan přistupuje k celému projektu s úctou a pokorou, všechny dosud vydané svazky jsou i po knihařského zpracování neobyčejně krásné, jedná se takřka o bibliofilní záležitosti. Jsem šťastný, že je mám ve své knihovně!